Poláci Odraza se předvedli ve vysoké formě hned na svém debutovém počinu „Esperalem tkane“, který vyšel na jaře roku 2014. Na něm nabídli inteligentně pojatý black metal, díky němuž rozšířili už tak početnou rodinu vedlejších projektů okolo kapely Massemord o další zajímavé jméno. Jak už tomu tak ale bývá, v případech takto povedených debutů se vcelku záhy začnou nabízet otázky, co bude dál a jestli se podaří laťku nastavenou prvním počinem vyrovnat…
Odraza si jako odpověď na takové dotazy připravili EP s krátkým názvem „Kir“, jež obsahuje jednu jedinou skladbu. Nicméně, ona titulní kompozice není žádným drobečkem, protože trvá celých 20 minut, a navíc se za ní skrývá velice zajímavé pozadí. Jedná se totiž o živý záznam z vystoupení, které Odraza odehráli v někdejší továrně Oskara Schindlera v Krakově, kde se nyní nachází muzeum. Kapela zde vystoupila v rámci akce připomínající události 2. světové války. V neposlední řadě by se stran této kompozice jistě slušelo zmínit i to, že se jedná o čistě instrumentální počin…
Co si budeme povídat – tohle všechno zní hodně, hodně zajímavě. Avšak nejen to pozadí je tím, kvůli čemu jsem byl na „Kir“ zvědavý. Své totiž sehrály i vzpomínky na „Esperalem tkane“ a konkrétně na fakt, že to byly právě ty nejdelší písně „Esperalem tkany“ a „Tam, gdzie nas nie spotkamy“, jež představovaly vrchol desky. Neočekával jsem tedy málo. A abychom to zbytečně neprodlužovali, tak ano – „Kir“ je opět skvělým počinem.
Nicméně stejně jako u „Esperalem tkane“ ta cesta k docenění „Kir“ nebyla – přinejmenším tedy v mém případě – úplně jednoduchá a přímočará. Odraza je totiž skupina, u níž vždy s prvním poslechem cítím vysokou kvalitu, ale chce to čas a množství poslechů, než se ten materiál konečně takříkajíc vybarví a odhalí svá zákoutí. Jakmile se tak ale stane, určitě to stojí za to a ten výsledek je natolik výtečný, že se ono vložené úsilí prostě vyplatí.
Samozřejmě to lze vcelku úspěšně očekávat už jen díky oné délce, ale „Kir“ je dozajista vrstevnatá a propracovaná kompozice. Na atraktivitě jí nijak neubírá ani absence vokálů, jelikož Odraza nechávají samotnou instrumentální stránku „zpívat“ takovým způsobem, že hlas posluchači nijak nechybí. Některé momenty jsou bez přehánění bravurní a třeba pasáž okolo 11. minuty je naprosto excelentní… ačkoliv je to jen jeden příklad za všechny, protože těch působivých nápadů je v „Kir“ schováno o poznání více. A aby toho nebylo málo, celou skladbu navíc obepíná výtečná nervní atmosféra, která mě taktéž hrozně baví.
Ve finále tedy nemám sebemenší problém označit „Kir“ jako velice povedený počin. Zpočátku se to tak úplně netvářilo a chvíli to trvalo, než jsem se do toho dostal, ale jak už padlo výše, ta časová investice se v tomto případě prostě vyplatila. Nemalá očekávaní po skvělém debutu tedy byla naplněna.
Není to zas tak dávno, co jsme se zde poprvé setkali se švédskou skupinou, jež se pojmenovala dle jednoho z nejslavnějších kosmonautů naší historie, Jurije Gagarina, který je znám jakožto první člověk, jenž vzlétl do vesmíru. Yuri Gagarin, jak si ona kapela říká, totiž v září vydali dvouskladbové sedmipalcové EP „Sea of Dust“, na nějž jsme si svého času posvítili v minirecenzích. „Sea of Dust“ by však šlo svým způsobem brát jen jako takovou upoutávku na druhou dlouhohrající desku Yuri Gagan, která vyšla o pouhé tři měsíce později, byť ani jedna skladba z EP, tedy titulní „Sea of Dust“ a „Psychological Discontinuity“, se na novince nenacházejí.
Yuri Gagarin vydali svůj bezejmenný debut v říjnu 2013 a představili se na něm jakožto instrumentální a vlastně typicky space rocková kapela. Čtyři délemetrážní skladby, psychedelická atmosféra jiných galaxií, komiksově vesmírná grafika a navzdory debutovému statusu parádní trip. Ve stejném duchu samozřejmě pokračuje i čerstvá novinka „At the Center of All Infinity“ – hudební stránkou počínaje, opětovně krásnou malovanou obálkou s vyobrazením jiného světa z kosmických dálav konče.
Nicméně, to pokračování jsem nemyslel v pejorativním slova smyslu. Tohle přece jenom nejsou žánry, od nichž by člověk vyžadoval a vyhledával nějakou třeskutou originalitu – když si pouštím tohle, chci slyšet hutnou zdrogovanou atmosféru a to třeba mně osobně ke štěstí bohatě stačí. A Yuri Gagarin tohle bez problémů zvládají, takže pokud jste na to podobně jako já a libujete si v rockové psychedelice, můžeme si hned na rovinu říct, že „At the Center of All Infinity“ a tvorba téhle skupiny obecně za pozornost stojí.
Pokud v tomhle oboru nejste úplní začátečníci, pak už po předchozím odstavci jistě tušíte, co od té nahrávky očekávat. Základem je samozřejmě tepající rocková rytmika, jejíž opojnost je hlavním zdrojem veškeré té psychedelie. Yuri Gagarin tohle základní žánrové pravidlo znají a dle všeho i uctívají, takže i na „At the Center of All Infinity“ hraje nerozlučná dvojka baskytary a bicích hlavní roli a stará se o to, aby posluchače obklopily hvězdné mlhoviny. Druhou nepostradatelnou složkou je pak samozřejmě zdrogovaná sólová kytara, jež poletuje všude okolo a střílí uječené kytarové výjezdy, které jako by přiletěly z hudební scény před pár dekádami.
Oproti tomu rytmická kytara hraje roli spíše doplňku, ačkoliv se musí nechat, že její hard rockové, leckde skoro až zmetalizovaně špinavé riffy jsou rovněž příjemné. Posluchače však v tomhle stylovém výseku jistě nepřekvapí ani ambientní intermezzo „I See No God Up Here“ nebo občasné výstupy zfetovaných pazvuků a efektů. Těch bych si osobně klidně nechal líbit ještě o něco víc, protože mě osobně tyhle věcičky vždycky bavily, a jak se ukazuje namátkou třeba v „Cluster of Minds“, Švédům jejich používání ani náhodou není cizí.
To ovšem nebylo myšleno jako výtka, jelikož i takhle ve své stávající podobě „At the Center of All Infinity“ hraje nádherně a dokáže si člověka obmotat kolem prstu. Žádné vrcholy nemám, protože úroveň desky je vyrovnaná, a pokud pominu zmiňovanou „I See No God Up Here“, pak žádná skladba význačným způsobem nevystupuje nad ostatní, a to ani v pozitivním, ani v negativním slova smyslu. Všechny jsou dostatečně silné na to, aby si je psychedelicky-pozitivní člověk mohl užít na výbornou. Jasně, třeba už jmenovaná „Cluster of Minds“ je šleha stejně jako titulní kousek „At the Center of All Infinity“, ale nechci je označovat za vrcholy, neboť bych tím automaticky trochu snižoval kvality toho zbytku, což rozhodně nechci. Ať už si totiž vezmu úvodní trip „The New Order“, třetí „In the Abyss“ s bravurní kytarovou prací nebo finální devítiminutový opus „Oblivion“, tak mě prostě ohromně baví všechny do jedné. Tomu se ovšem lze jen těžko ubránit, když po vás Yuri Gagarin pálí takové lahůdky, jako je třeba přes nekonečně dlouhé psychedelické kytarové sólo táhnoucí se většinou „Oblivion“, aby posléze vygradovalo k působivému klávesovému závěru.
A od tvrzení, že mě baví každá píseň do jedné, je samozřejmě už jen kousek k tomu, aby člověka bavila i celá nahrávka. Jistě, „At the Center of All Infinity“ nevyhraje cenu za nejoriginálnější desku všech dob, ani to není veledílo, jež by změnilo váš náhled na hudbu, ale to přece není nutné vyžadovat úplně od každého alba. Zvlášť, když je to takováhle paráda s tak skvělou atmosférou.
Historie švédské skupiny Hypothermia se začala psát začátkem aktuálního tisíciletí, jen se tehdy psala v docela jiném duchu oproti stylu současných kapitol. Původním „povoláním“ jsou totiž Hypothermia depresivní black metalisté. Jejich současné hudební choutky se ovšem ubírají směrem k post-metalovým vodám, a přestože ani letošní novinka „Svartkonst“ nepatří k nahrávkám, jež by se daly označit jako veselé, raná deprese již dávno patří minulosti.
Než si ovšem ke „Svartkonst“ povíme něco podrobnějšího, asi by se slušelo Hypothermii trochu představit těm, kdož nemají tušení, kdo za tímto projektem stojí. Hypothermia je totiž dítkem jistého Kima Carlssona, což není žádný jiný Kim Carlsson než ten, jehož většina lidí bude znát pod prapodivnou závorkovou přezdívkou ( ) jakožto jednoho ze dvou zakladatelů Lifelover. Tenhle chlapík je však na depresivně black metalové scéně poměrně činorodý a svůj otisk zanechal i v dalších skupinách – v minulosti ještě míval projekt Kyla, aktuálně působí v Kall (což je vlastně kapela navazující na Lifelover akorát bez onoho druhého zakladatele B, jenž v roce 2011 zemřel) a pro našince je jistě zajímavé také to, že se krátce mihl i v živé sestavě kultovní české deprese Trist.
Nicméně je to právě Hypothermia, kdo je tou první kapelou, s níž se Carlsson dostal do povědomí příznivců sebevražedného black metalu. Jak se ovšem později ukázalo, tato hudební forma nevydržela Hypothermii navždy. Onen zlom v tvorbě nastal v mezičase mezi „Rakbladsvalsen“ (2007) a „Skogens hjärta“ (2010), tedy třetí a čtvrtou deskou skupiny – první jmenovaná je tak posledním depressive black metalovým počinem Hypothermia, zatímco druhá jmenovaná začala stáčet kormidlo k post-žánrům.
„Skogens hjärta“ – které jen tak mimochodem obsahuje pouze jednu instrumentální, téměř 70 minut dlouhou kompozici – už dýchá jasně post-metalovým výrazivem, přestože tu a tam se ozve syrovější kytarový šelest. Do jisté míry byla ona syrovost pozůstatkem ze starší tvorby, do jisté míry byla dána i samotným soundem nahrávky, nové směřování Hypothermia však bylo určeno jednoznačně. A právě v tomto momentě přichází na scénu „Svartkonst“, které onen přerod dokonává.
Ačkoliv, říkat „v tomto momentě“ asi není úplně nejvhodnější, jelikož „tento moment“ přichází až po pětileté odmlce. A když tak o tom přemýšlím, možná jsou trochu ukvapené i řeči o definitivním přerodu, jelikož v přestávce mezi alby došlo k natočení i několika málo neřadových počinů a třeba pouze digitálně vydaný demosnímek „Självdestruktivitet född av monotona tankegångar III“ má blíže spíše k depresivním počátkům.
Co však týká „Svartkonst“, na něm jsou Švédové (jen pro pořádek – v Hypothermia aktuálně působí tři lidé, jen aby náhodou nevznikl dojem, že by mělo jít o jednočlenný projekt) už čistokrevní „post“. I zvuk je oproti „Skogens hjärta“ čitelnější… naštěstí ne úplně vyčištěný, ale zcela jistě o kousíček čistší, což aktuálnímu směřování Hypothermia dle mého soudu vyhovuje. Tu a tam se nakonec ozve i nějaký ten náznak kytarové černoty, nicméně se jedná o takovou formu, že se díky tomu hodí zařadit kapelu do šuplíčku, v němž se míchá zároveň post-rock i post-metal, než aby šlo mluvit o závanech black metalu v post-rocku.
Na „Svartkonst“ se mi ovšem líbí, že se stále nejedná o takové to typické post-rockové rozjímání, které mi – když to řeknu takhle – občas zní trochu homosexuálně. U Hypothermia tomu tak naštěstí není. Formálně se sice novinka v mantinelech tohoto žánru zcela jistě pohybuje, ale atmosféra je spíše temnější a stále je z ní cítit, že Švédové vzešli z hudební deprese, nikoliv z hudebního snění.
Na druhou stranu, „Svartkonst“ rozhodně není tak rozmáchlé a ambiciózně dlouhé jako předchůdce. Písní se zde nachází pět, což při celkové hrací době 38 minut značí, že nepůjde o nějaké krátké vypalovačky, nicméně i devítiminutová „Invokation“ působí vcelku titěrně vedle 70 minut „Skogens hjärta“. Přesto se jedná o rozmáchlejší a trpělivě budované kousky, jejichž hlavní devízou je atmosféra pramenící z dlouhých instrumentálních ploch a uvážlivého plynutí motivů.
Jistě by se také slušelo zmínit, že není úplně přesné říkat, že „Svartkonst“ pracuje s instrumentálními plochami – mnohem výstižnější je říct, že „Svartkonst“ pracuje jenom s instrumentálními plochami. Tohle je další věc, již si novinka ponechala – jedná se o čistě instrumentální desku, slova žádná. Hypothermia však naštěstí dokázali vytvořit dostatečně silnou atmosféru, aby to k utáhnutí nahrávky stačilo.
„Svartkonst“ je tedy dozajista velmi dobrá deska, jejíž poslech nenudí a která za poslech stojí, jelikož je dostatečně náladotvorná, aby čas strávený v její přítomnosti nebyl ztracený. Přesto není dokonalá. Konkrétně bych zde viděl dva neduhy. První je ten, že po velmi zábavné desítce poslechů začíná album lehce uvadat… avšak i tu desítku stojí za to absolvovat a pak lze nahrávku odložit a opět se k ní alespoň na chvilku vrátit s odstupem několika měsíců. Druhým neduhem je, že se místy jedná o poměrně jednotvárnou záležitost, což bohužel notně podporuje i fakt, že se některé motivy napříč deskou nápadně podobají – kupříkladu začátek titulní „Svartkonst“ a finále závěrečně „Vy“ jsou takřka totožné. I když to byl možná záměr. Nicméně lze samozřejmě argumentovat, že to počin vyvažuje právě atmosférou, s čímž do jisté míry i souhlasím.
Obecně vzato je však „Svartkonst“ stále povedenou nahrávkou, u níž klady jednoznačně převyšují nad zápory. Tím pádem i navzdory tomu, že se nejedná o nějaké skutečné veledílo, že existují i mnohem uhrančivější alba a že čistě depresivní Hypothermia mi asi byla o kousek bližší, mohu nakonec vyhlásit spokojenost…
Neofolk letos nenaděluje. Ať koukám, jak koukám, v prachem poseté místnosti leží jen debutová nahrávka „Flykt“ od Forndom. Ovšem ani ta vymetené doupě nepřijala za své a čekajíc na nějakou společnost, teprve se u mě zabydluje. Je tedy nejlepší čas sáhnout vedle, do sousedních dvířek pokrývající neofolkovou scénu roku 2014. Jen malá škvírka poodhaluje zcela jiný příběh. V místnosti vládne čilý ruch a zdravé zápolení o žánrový trůn. Okamžitě se mi vybavují již proběhlá setkání. S „Freiheit“ od Dornenreich, „Palingenesis“ od Nebelung či „The Turn of the Tides“ od Empyrium, kteří si to sice namířili trochu jinam, nicméně tak nějak ze zvyku mají v neofolkové spižírně místo jisté. Přehlížet bychom neměli ani Rome. Tedy vysvětlujte to mně, tomu, jenž tuhle lucemburskou veličinu dlouhodobě zanedbává. A nápravu nesjednám ani dnes, lituji. Řada totiž přišla na kanadské Musk Ox, jejichž loňské „Woodfall“ v mnoha ohledech výše zmiňované desky hravě předčilo. Návrat o rok zpět tak rozhodně nebude skutkem z kategorie zbytečných.
Musk Ox za sebou mají velmi zajímavou minulost, která započala v kanadské Ottawě před deseti lety. Tehdy si jakýsi Nathanaël Larochette usmyslel, že i přes své metalové fandovství začne skládat neofolkovou hudbu ve stylu Empyrium, Tenhi či „Kveldssanger“ od Ulver. To jsou ostatně veřejná fakta dostupná na webu Kanaďanů. Vřele doporučuji, tak by se to mělo dělat. Ale zpět k hudbě, stále jsme jen na počátku cesty. Na ní byl Larochette ještě nějakou dobu osamocen a jako jediný člen je podepsán pod eponymní prvotinou Musk Ox z roku 2007. Od té chvíle nabírají události kolem uskupení na obrátkách. Rok nato je z jednočlenného projektu živě hrající tříčlenná kapela. A ač tato sestava na dlouhou dobu nevydrží a momentální tříčlenná soupiska zahrnuje krom Larochettovy osoby úplně jiné hudebníky, od roku 2011 je situace stabilní. Za zmínku stojí i Larochettova hostování na nahrávkách Woods of Ypres a Agalloch, kde obstaral několik partů akustických kytar. I to je jeden z důvodů, proč „Woodfall“ prostě nemůže být špatné.
Dobrý neofolk u mě vždy zabodoval okamžitým navozením atmosféry, jistého tajemna. Nicméně je to právě technická složka, která mě v případě ryze instrumentálního „Woodfall“ upoutala jako první. Vzhledem k žánrovému zařazení netradiční, avšak nikoli neakceptovatelné. Musk Ox totiž dávají rázně najevo, že excelentní hráčství nedává atmosféře automatické sbohem. Autoři dostali tyto dva aspekty do pozoruhodné rovnováhy a po menší poslechové dotaci se instrumentální preciznost stává pouhým prostředkem pro atmosféru, kterou kapela úspěšně navozuje. I samotné nástrojové obsazení není pro neofolk z řady typických, spíš se blíží klasické komorní hudbě. V akci jsou pouze strunné nástroje – základem budiž Larochettova kytara, na níž je navázán violoncellový spodek a housle, dominující především v gradujících pasážích. Hraje se bez kláves a snad i elektřiny vůbec. Vše je zde vedeno v úzkém dialogu člověk–příroda, případně v jejich absolutním splynutí. Musk Ox jsou tak ve své podstatě neofolkovější než většina neofolkových elit.
Kouzlo „Woodfall“ však ani zdaleka nespočívá jen v užitých fyzických prostředcích a umění hrát. Musk Ox umí hlavně výborně skládat. Posun k samotnému ději desky tak nebude vůbec od věci. Na více než hodinové desce se nachází pět skladeb a i slabý počtář zjistí, že „Woodfall“ zřejmě nebude o krátkých tříminutových nášupech. Ono to ale s nějakým striktním dělením není tak žhavé. Vzhledem k propracovanosti kompozic a jejich neskutečného proplétání lze mluvit spíš o jediné ploše, která se sice dočkává několika obměn, ale jinak plyne velmi dynamicky bez jakéhokoliv zastavení. Dynamičnost je vůbec slovo, které desku výstižně charakterizuje.
„Woodfall“ je plynulé a čisté jako horská říčka. Říčka, nikoli potok, potoční dravost lze zaslechnout jen v náznacích. Do proudu postavený kámen – hudební zvrat – plynulý tok zásadně nenaruší, jen ho elegantně zvlní a on si putuje svou cestou dál. Jednotlivé gradace tak slouží jen jako odrazová plocha k dalším souzvukům. Přes překážku prochází proud neustále dál a když už se začne člověk na vrcholu kochat rozhledem do krajiny, zjišťuje, že ho síla vody odnesla zas o kousek dál.
Věřím, že leckomu nebude progresivní přístup ke kompozici po chuti a i já přiznávám, že první poslechy jsem v albu solidně plaval. Kdo k neofolku zatvrzele přistupuje jako k oddychové muzice, zklamání neujde. „Woodfall“ je nejen komplikované, ale rovněž nezvykle intenzivní a Larochette se tu plně doznává k vazbám na metalovou scénu. S ní ale mimo energicky gradovaných pasáží nemá mnoho společného. „Woodfall“ totiž není průvodce temnými lesy, ani sopečnou explozí. Je nevinným vyznáním lásky přírodě a neúnavným dodavatelem pozitivní energie. Zprvu vás může zarazit přílišná komplikovanost, avšak dáte-li „Woodfall“ skutečně volnou ruku, dokáže čarovat jako máloco.
Druhý pohled (H.):
Když jsem si „Woodfall“ pustil poprvé, připadalo mi to jako poměrně nenápadná záležitost… sice to bylo příjemné, ale jen taková jemná náladová poslechovka. Velmi brzy se však ukázalo, že takhle jednoduchá druhá deska Musk Ox nebude. Ve „Woodfall“ je toho totiž ukryto mnohonásobně víc, byť právě náladovost a schopnost tvořit atmosféru stále zůstává jednou z hlavních předností nahrávky.
Zpočátku je „Woodfall“ zdánlivě jednotvárné, ale po zevrubnějším poslechu už si nejsem jistý, jestli bych si to album dovolil takhle označit. Nahrávka je sice po celou dobu vystavěna na pouhých třech nástrojích a vlastní hudební náplň se mění jen pozvolna, ale přesto je rozmluva akustické kytary, houslí a cella velmi působivá, dokáže vyprávět a v neposlední řadě promlouvat směrem k posluchači. Navíc Musk Ox tento svůj atmosférický monolog vedou natolik poutavě, že mi trvalo hned několik poslechů, než jsem si uvědomil, že se na „Woodfall“ vlastně nenachází žádný vokál. Samotná muzika je však natolik skvělá, že nějaký zpěv vůbec nepostrádám, a vlastně si naopak myslím, že slova by křehkou auru „Woodfall“ spíše nabourala.
O tom, že deska není zas tak jednotvárná, svědčí i fakt, že se v jejím průběhu objevuje množství úžasných momentů, které si člověk zapamatuje i navzdory faktu, že „Woodfall“ nemůže mít dále k nějaké „hitovosti“. Obzvláště některé melodie houslí jsou skutečně nádherné. Ostatně, jsou to právě ob smyčcové nástroje, díky nimž je „Woodfall“ tak skvělým albem, protože akustická kytara v mých uších až na několik výjimečných chvilek hraje spíš roli pouhého doprovodu. Ale to je nakonec jen detail, neboť stěžejní je to, že počin funguje takřka bez výhrad tak, jak je. Rozhodně velké doporučení k poslechu…
Při poslechu některých desek mám občas pocit, jako bych se dostával do konfliktu sám se sebou. Zatímco někdy je to zapříčiněno čistě ambivalentním vztahem k materiálu, jindy se jedná o kontrast mezi objektivními aspekty v konfrontaci se subjektivním pocitem, jenž tu více, tu méně našeptává, že tomuhle něco chybí. V případě debutové desky řecké kapely Kevel se ocitám spíš ve druhé zmíněné situaci, a to především kvůli tomu, že ačkoliv zde slyším jistý potenciál především co se týče instrumentálních výkonů hráčů, popřípadě dílčích nálad, samotný materiál působí jako celek tak trochu jednotvárně. A co teď? Shodit snažení hudebníků, ačkoliv mám pocit, že si to vlastně tak úplně nezaslouží. Dobrá, trochu objasním situaci.
Žánrové území, na němž se tito hudebníci ocitají, leží někde na pomezí post a sludge metalu s progresivním způsobem vrstvení kompozic a hraním si s nástroji. To, co by ovšem nemělo být zamlčeno, je jednoznačaně fakt, že se jedná o čistě instrumentální hudbu. A vzhledem k tomu, že v rámci zmiňovanných škatulek reprezentují Kevel zrovna tu syrovější složku oproštěnou o přídavné aranže, člověk se v průběhu poslouchání nemůže zbavit pocitu, že zde jaksi chybí nějaký sjednocující aspekt, jenž by nápady vedl a skladby trochu zhierarchizoval, udělal je přehlednějšími a nějak výrazněji rozlišil roli jednotlivých dílčích motivů. Místy skladby totiž skoro působí jako dlouhé jamování, kde jsou riffy a motivy skládány za sebe bez ladu a skladu, což samozřejmě vzhledem k častým změnám rytmů nemůže být pravda, ovšem nediverzifikovaný zvuk k této představě svádí.
Jakým směrem se deska bude ubírat, prozradí hned úvodní „Pavlova“. Syrový riff v pozvolném tempu a výrazná baskytara, příjemný sludgový příběh nás však brzy dovede ke zjištění, že k nějakým skutečně nosným partům nás tato mozaika nedovede. V trochu zadumanějším duchu pokračuje dvojka „Eod (Edward on Death Row)“, ovšem jako celek se opět ztratí v riffových a rytmických propletencích, jež tradičně končí v navzájem dost podobné poloze. Výjimku v mých očích tvoří možná tak polední desetiminutová „Hz of the Unheard“, kde se dostavuje alespoň jakási gradace a návrat nálad a motivů díky tomu, že skladba začíná i končí v o poznání melancholičtější pozici, než jak je tomu v průběhu alba zvykem.
Jakkoliv však mohu znít otráveně, nejedná se rozhodně o žádný průšvih, nýbrž zkrátka o příjemně šlapající desku, jež se ale díky svému čistě instrumentálnímu charakteru slévá v jednu dlouhou riffovou a proměnlivě rytmickou šňůru. Myslím, že by dost pomohlo nalézt nějaký prvek, jenž by pomohl nějak kompozice vést, a ano, zpěv by asi byl tím nejjednodušším řešením. Ne však jediným, samozřejmě.
Přijde mi trochu škoda, že se tento jednočlenný projekt nejmenuje radši Squirthead, což by mně osobně přišlo jako mnohonásobně zábavnější název, ale na druhou stranu je nutné férově uznat, že i skutečné jméno Squidhead a s ním spojená chobotnicová a chapadlovitá image (avšak žádné Cthulhu… nebo mi to tak přinejmenším přijde) má taky něco do sebe. To je sice pěkná výchozí pozice, o tom žádná, důležitější je však otázka, zdali má něco do sebe také audio prezentace kapely.
Jak již bylo zmíněno, Squidhead je jednočlenným projektem, jehož hlavní postavou je Belgičan Pierre “Pish” Minet, který – asi vcelku nepřekvapivě – obstarává veškeré nástroje. Na vlastní hudbě je ovšem znát, že to nejspíš bude především kytarista, protože právě na osmistrunnou krasavici je v rámci debutového EP “Prohibition” kladen suverénně největší důraz, čemuž výrazně napomáhá i absence vokálů. Bicí jsou programované, a ačkoliv se nedá tvrdit, že by stály úplně za pendrek (o baskytaře se to ovšem skoro tvrdit dá – ta hraje docela tužku a vesměs není skoro slyšet), pořád rytmika s nadsázkou řečeno plní funkci křoví pro hrátky s kytarou (žádné dvojsmysly).
Přesto by asi bylo docela zavádějící prohlásit, že na “Prohibition” nenajdete nic jiného než hmatníkovou masturbaci… ano, různých kliček a sólíček je tam spousta, ale naštěstí to nepůsobí dojmem, jako kdyby chtěl autor jen ukázat, co všechno umí zahrát. I tak je ale asi vcelku zřejmé, že “Prohibition” potažmo Squidhead bude určeno spíše těm posluchačům, kteří dávají přednost perfekcionistickému technickému provedení. Pokud vám navíc fakt, že je to vše zahaleno moderním soundem s výrazným vlivem djentu (ať už chtěným či nechtěným), zní lákavě, pak asi není důvod vás od poslechu odrazovat, protože úroveň to bezpochyby má…
Země: USA Žánr: instrumental rock / country / flamenco Datum vydání: 12.8.2014 Label: 60 Cycle Hum
Tracklist:
01. We Need to Have a Talk About John
02. This Is My Rifle
03. Flight of the Vulcan Kelly
04. Jerry’s Breakdown
05. Six Hundred and Sixty Six Pickers in Hell
06. Portrait of Sidney Sloan
07. Jiffy Jam
08. Villisca
09. El Cucuy
10. The Dream Slayer
“Musíme si promluvit o Johnovi.” To je název první skladby novinky kytaristy Johna5 i moje nešťastné provolání k započetí recenze. Je to mírně přes dva roky ode dne, kdy jsem nesmírně vychválil Johnův předchozí počin “God Told Me To”, a zatímco většina alb po dvou letech již nemá posluchači co říci, právě tohle toho má dodnes na srdci víc než dost. A tak jsem na novinku Johna 5 byl zvědavý, byť ne natěšený, jelikož album poslední se mi dosud nepodařilo oposlouchat. Abych nebyl zbytečně zklamaný, očekával jsem od “Careful with That Axe” (název, po jehož přečtení si vždy doplním tiché “Eugene”) o něco méně než jsem dostal posledně. Ani omylem jsem však nečekal, že dostanu o tolik méně.
Byť jsem to řekl již v dost nápadných náznacích, cítím potřebu prohlásit to jasně a zřetelně ještě jednou: “Careful with That Axe” považuji za průser, a to velkolepý. Pokud bych předloňské a letošní album bývalého kytaristy Marilyna Mansona (a současného kytaristy Roba Zombieho) postavil proti sobě, musel bych použít profláknuté rčení, že je jednoduše nejde poměřovat, neboť patří do úplně jiné ligy.
Je mi jasné, že hodnotit bych měl pokud možno bez ohledu na jiná alba, ale dnes budu paralely k “God Told Me To” nacházet všude. Tato alba jsou totiž jako den a noc a já jednoduše nesvedu skrýt zklamání z toho, jak moc rozdílná jsou. Nestává se často, že bych si dokázal užit sólová alba velkých kytaristů, a není to proto, že bych kytary neměl rád. Problém je v sebezahleděnosti umělců, kteří se bez kontroly kapely jednoduše neuhlídají a přílišným důrazem na svůj nástroj zničí vše, co na něm mám tak rád. Proto bych svá oblíbená alba sólových kytaristů dokázal spočítat na jedné ruce a ještě by mi zbylo dost prstů na vulkánský pozdrav. “God Told Me To” bylo jiné, John 5 na něm dokázal výtečně vybalancovat všechny potřebné ingredience a výsledkem byla jednoduše skvělá muzika. Z tohoto pohledu je svou kytarovou přebujelostí a ignorancí všeho ostatního “Careful with That Axe” vlastně tradičnější.
Dost však obecných keců: co konkrétně mi vadí? Tak začněme už minutu a čtvrt dlouhým intrem sestaveným z útržků zpravodajství (spojující téma nastolí již název alba). Při prvním přehrání si se zájmem poslechnete, co je obsahem, při druhém intro ještě tolerujete a od třetího ho máte tendenci přeskakovat. Jenže přeskakovat kam? Ke druhé skladbě? To si o moc nepomůžete. “This Is My Rifle” začne naprosto stupidním “kulometným” riffem, k němuž se vrátí ještě dvakrát. Vše mezi je proložené prostým sólování, naskládaným bez ladu a skladu tak, jak by to možná udělal Paul Gilbert, kdyby po utrpění mozkového úrazu zkoušel napodobit svůj vlastní styl. O něco lepší je druhá polovina písně, která se ale v tom nejlepším zlomí zpět ve zmíněný “kulometný” riff a je po zábavě. “Flight of the Vulcan Kelly” je až na agresivnější přístup a o trochu lepší základní riff (místo “stupidní” bych použil spíše slovo “primitivní”) vlastně v podstatě stejná. Jenže jestli máte dojem, že už to horší být nemůže, musím vás opravit: může a bude. Opět se vrátím ke “God Told Me To”, na kterém John 5 prokládal skladby s elektrickou kytarou jakýmsi elegantním flamencem, které patřilo k vrcholům alba. Podobnou vychytávku nalezneme i tentokrát, jenže použitým žánrem není flamenco, nýbrž country. “Jerry’s Breakdown” je hloupá odrhovačka, která sice poslouchat jde, příjemné to však není. Mnohem horší je pak podobně laděná “Jiffy Jam”, při jejímž poslechu jejího autora pokaždé posílám do pekel horoucích. Možná ale jen nejsem naladěn na správné vlně.
Zmíněné písně (zákeřně koncentrované v první polovině alba) jsou naprosté dno a od něj se dá dostat jen nahoru a přesně to John 5 v ostatních písních dělá. “Six Hundred and Sixty Six Pickers in Hell” sice kopíruje strukturu výše zmíněných “This Is My Rifle” a “Flight of the Vulcan Kelly”, dělá to však lépe a poslouchatelněji. Johnovo sólo ve třetí minutě má například dokonce jakousi zvláštní atmosféru. “Portrait of Sidney Sloan” je ještě o krok dál nebo spíše zpět, protože hodně připomíná styl předchozí desky smíchaný s tím nejlepším z desky nové. Právě zde vynikne i baskytara, která je dobře slyšitelná a docela zábavná všude (vidíte, nakonec jsem to s tou sebezahleděností možná přeháněl), zde však dostane dokonce hezký sólový part. “Villisca” zaujme hlavně fanoušky Rage Against the Machine, neboť některý její části jméno Toma Morella vyloženě křičí. “El Cucuy” je z mého pohledu vrchol alba, neboť se jako jediná vrací k dříve navštívenému flamencu a nabízí několik opravdu krásných pasáží. Závěrečná “The Dream Slayer” pak destiluje to lepší z tvrdších skladeb alba, tím pádem není vůbec špatná, ovšem k dokonalosti zdaleka nesahá.
Nevím, jak si tak razantní změnu v kvalitě Johnovy tvorby vysvětlit. Zatímco o “God Told Me To” jsem v úvodu prohlásil, že nezastárla ani po dvou letech, z novinky mám dojem diametrálně odlišný. Již po prvním poslechu jsem v diskuzi s redakčním kolegou prohlásil, že je to tak trochu píčovina, a ani čas na tomto názoru nic nezměnil. Některé z lepších skladeb špatné nejsou, ale to jsou výjimky a navíc ani v jejich případě nemluvíme zrovna o bezchybné hudbě. Ty, které špatné jsou, však jsou špatné se vším všudy, tak špatné jak jen to od zkušeného muzikanta, jakým John 5 je, může být. Zklamání je na místě. Rozhořčení si nechám na příště.
Další názory:
Musím říct, že na kolegovu recenzi jsem byl hodně zvědavý. Ne snad, že bych chtěl opisovat, ale když jsem tak poslouchal novinku Johna 5, tak jsem měl úplně stejné pocity a nevěděl jsem, jestli si mám myslet, že opravdu vypustil do světa takovou sračku, nebo jsem já takový ignorant, že v tom nevidím tu skrytou genialitu. Tím spíš, když si vzpomenu, že John 5 umí a třeba “Songs for Sanity” je oproti novince majstrštyk, jenž je hodný bezmezného uctívání. Vlastně i “God Told Me To” je velmi povedená placka, kde se to skvělými momenty jenom hemží, takže nechápu, co se s tímhle borcem stalo, když nechal fabriku vylisovat takový shit. “Careful with That Axe” je až prapodivně primitivní a nudná, že se mi tomu nechtělo věřit. Pod vše, co Zajus ve své recenzi uvedl, bych se podepsal vlastní krví, protože to album je vážně špatné. “This Is My Rifle”, “Flight of the Vulcan Kelly” a “Villisca” jsou jedna vedle druhé píčoviny jak mraky. Vyloženě povedenou skladbu, s níž v celé své délce nemám problém, mám na novince jen jednu, a sice “Portait of Sidney Sloan”, jejíž melodické nápady mě fakt baví. I country “Jerry’s Breakdown” nebo španělská “El Cucuy” nejsou špatné, ale takové pecky, abych měl nutkání si je pouštět i v budoucnu, to nejsou. Bohužel, John 5 šlápl s “Careful with That Axe” totálně vedle a budiž mu za to ostudná trojka odměnou. Kaša
Je třeba vnést do hodnocení trochu kontroverze. Je to tak, že John 5 je jedním z mých nejoblíbenějších kytaristů (vedle Joea Satrianiho a absolutního boha Toma Morella) pro nápaditost jeho skladeb, proto se nemůžu s čistým svědomím zařadit vedle kolegů, kteří dali “Careful with That Axe” tak nízké hodnocení. Uznávám, že můžu být jistým způsobem ovlivněn tím, že právě Johna 5 poslouchám spolu s Animals as Leaders takřka dokola při učení, jakože se tam nezpívá, možná můžu být ovlivněn tím, že dělám v pasáži obchodního centra a celé dny poslouchám v práci ve smyčkách podbízivé shoppingové jingly… pravdou ale je, že se mi “Careful with That Axe” vážně celkem líbí. Fajn, třeba track “Flight of the Vulcan Kelly” mi díky debilní basové lince a kreténskému riffu přijde fakt jako s prominutím totální kokotina, ale to je podle mě asi tak jediný fakt závažný přešlap na albu. Jak jsem říkal, při učení točím Johna 5 celkem fest a mám jeho desky celkem najeté, takže mě jeho country / flamenco experimenty nijak neuráží, již jsem si jaksi zvykl. Co mě naopak hodně baví, je třeba “Portrait of Sidney Sloan”, kde John používá Boss SL-20, což je moje oblíbená kytarová hračka, nebo napříkld zavírák “The Dream Slayer”. Asi žádná z písní se nedá srovnat se songem “Werewolf of Westeria” z “The Devil Knows My Name”, kde Johnovi hostuje právě Satriani, a “Careful with That Axe” se nemůže rovnat s mojí nejoblíbenější nabitou “Requiem” z roku 2008, ale určitě to je deska, kterou rád zařadím do učícího playlistu, takže žádná trojka nebo čtyřka, za mě rovnou šest a půl. Prostě jako kytarista žeru Johnův styl. Tečka. Thy Mirra
Nahrávka s názvem “On the Steps of the Temple”, jež je dlouhohrajícím debutem a vlastně prvním jakýmkoliv vydaným počinem zámořského dua Tempel z Phoenixu v Arizoně, původně vyšla už v srpnu roku 2012 vlastním nákladem skupiny. Důvodem, proč tu tuhle desku vytahujeme až nyní po dvou letech od jejího vzniku, je letošní reedice, která již proběhla u relativně velkého labelu Prosthetic Records. Při poslechu “On the Steps of the Temple” se však vůbec nedivím, že po takovémhle materiálu podobný label skočil… spíš se divím, že to trvalo tak dlouho…
Tempel totiž nahráli tak skvělé album, že je až s podivem, že pochází od kapely, která doposud nic jiného nevydala a její členové dříve nikde nehráli… i když je zase pravda, že jim trvalo téměř deset let, než ten počin natočili, ale rozhodně se jim to vyplatilo, neboť výsledek stojí za to. Jak jste si již jistě všimli ve škatulce v hlavičce minirecenze, muzika Tempel je čistě instrumentální, což ovšem desce nijak neubírá na poutavosti. Kapela totiž ve svých dlouhých kompozicích buduje natolik uhrančivou atmosféru a přichází s natolik působivými nápady, že vám nějaký vokál vůbec chybět nebude.
Celá tahle těžko zařaditelná mozaika, kterou bychom hrubě mohli šoupnout někam do progresivního post-metalu, je totiž vystavěná tak promyšleně, že nemá sebemenší problém k posluchači promlouvat i beze slov. Nabízí množství opravdu úžasných pasáží, na něž sice narazíte v průběhu celé délky alba, nicméně já osobně bych asi nade všechny vypíchnul skladby “Rising from the Abyss” a “Avaritia”, z nichž zejména tu druhou jsem si vážně oblíbil. Nicméně i ten “zbytek” mezi těmi nejvrcholnějšími momenty v žádném případě není vata a pořád se jedná o skutečně výtečnou hudbu.
“On the Steps of the Temple” je jednoduše řečeno fantastická deska. Je pravda, že do úplné a naprosté geniality jí ještě cosi schází, ale to nic nemění na faktu, že v tom rozhodně ono pověstné “něco” je… něco, co u navoněných a přeprodukovaných kapel z Nuclear Blastu prostě nenajdete…
Země: USA Žánr: djent / instrumental / progressive metal Datum vydání: 24.3.2014 Label: Sumerian Records
Tracklist:
01. Ka$cade
02. Lippincott
03. Air Chrysalis
04. Another Year
05. Physical Education
06. Tooth and Claw
07. Crescent
08. The Future That Awaited Me
09. Para Mexer
10. The Woven Web
11. Mind-Spun
12. Nephele
Musím přiznat, že jsem se na novou desku Animals as Leaders fakt těšil. Za poslední cca dva roky se na povrch vyrojilo obrovské množství djentových kapel, do nekonečna se navzájem vykrádajících. V této záplavě jsem si vytvořil jakousi pomyslnou “pětku” kapel, která nějak definovala žánr a stále do něj přináší něco nového. Vedle Periphery, Veil of Maya, Vildhjarta a australských Circles jsou to právě Animals as Leaders, kteří stáli u zrodu stylu a na rozdíl od všech kopírek mají tendenci se neustále posouvat, samozřejmě hlavně díky tomu, že jádro kapely tvoří sám velký Tosin Abasi, u kterého bych si klidně troufl říct, že je jedním z nejlepších kytaristů současnosti. Vlastně si nejsem úplně jist, jak moc se na tvorbě Animals as Leaders podílí zbytek kapely, něco mi říká, že výraznější stopu na desce “The Joy of Motion” zanechali Misha a Nolly z Periphery, kteří jsou zodpovědní za programing samplů, produkci, baskytaru a tak dále.
Jak jsem již říkal, na “The Joy of Motion” jsem se fakt těšil převážně proto, že předchozí deska “Weightless” je možná moje nejoblíbenější instrumentální album. Přiznávám, že ode mě bylo celkem naivní očekávat, že by Tosin stvořil podruhé něco, co už jednou vydal, protože z “Weightless” si toho třetí deska vzala věru málo. Nenapadá mě příhodnější název pro desku než “radost z pohybu”. Tosin Abasi, stejně jako Neige na posledním albu Alcest, opustil temnotu a natočil totálně sluníčkové album, dokonce to na mě působí, jako by si našel holku a začal ho najednou bavit život nebo tak něco. Přiznám se, že debutovou fošnu jsem neslyšel, tak s ní nemůžu porovnávat, ale “Weightless” měla jakousi chaotickou a ponurou atmosféru, neustále se střídaly polyrytmy, které jsem nebyl schopen dopočítat, Tosin drtil heavy riffy jako z dílny Meshuggah a celkově to mělo spád a poněkud rychlejší tempo. “The Joy of Motion” se naopak nese v pomalejším až středním tempu, stejně jako moje recenze, tudíž přejdeme k samotnému obsahu.
Trochu mi přijde, že první “Ka$cade” svým začátkem tématicky navazuje na song “David”, jenž uzavíral právě “Weightless”, ale to bude spíš náhoda než nějaký úmysl. Po intru a tvrdším riffu v refrénu přichází sólo, což je naprosto zásadní moment. Právě v tuto chvíli se mi v mysli objevil Joe Satriani a nějak už se mi ho nepodařilo z představ odstranit až do konce desky, protože sóla tvoří velkou část jejího obsahu. Hned v druhém tracku “Lipincott” však Tosin lehce odbočí, nechává se inspirovat jazzovým kytaristou Tomem Lipincottem a jazzový vibe je v songu celkem slyšet, což v kombinaci s djentovou basou a synťákem zní věru zajímavě. Následuje pomalá a náladová “Air Chrysalis”, při níž člověk dostane náladu válet se někde v létě na louce nebo na pláži a podobnou náladu přenáší i do čtvrté “Another Year”, kde se na řadu dostává zvláštní synťák. Misha Mansoor, který je za elektroniku zodpovědný, má zřejmě jistou oblibu ve zvucích, jež jsem naposledy slyšel někdy na základce, když jsem sledoval večerníčky. To, co tady Misha používá, mi děsně připomíná hudební podklad těm nejstarším dílům Krtečkaze 70. let, popřípadě takové ty týdeníky, co se vysílaly za komunistů, kolik se sklidilo brambor, jak se plní plán, kolik tun oceli se vyvezlo a do toho hrály ty veselé sedmdesátkové synťáčky… jo, tak v něčem takovém si Misha eviddentně libuje, jak možno slyšet v “Another Year”, ale třeba i na začátku “Have a Blast” od Periphery.
Na zvláštním sedmdesátkovym soundu je postavená i “Physical Education”, což je hudebně asi nejzajímavější song z alba, protože tady si fakt Tosin nebral žádné zábrany a zřejmě zde využil všechny znalosti, co za svojí kariéru načerpal. Všechny ty rádoby “progresivní” djentové a deathcorové kapely by si měly “Physical Education” pouštět povinně každý den aspoň hodinu denně. Na “Tooth and Claw” konečně pánové trochu přitvrdili a dávají znát, proč je občas někdo řadí do progresivního metalu. Klasická djentová rubačka, kde ale samosebou nechybí uječené sólo. Další v řadě jsou “Crescent” a “The Future That Awaited Me”, kde bych asi jenom vypíchnul to, co Abasi praktikuje všude, na všech deskách i projektech, a co většina djentových kapel naprosto nedovede reprodukovat, a to je jeho časté využívání různých kytarových efektů, reverbů, flangerů atd. a taky jeho těžko popsatelný styl hraní. Kombinace efektů, atypických úderů na osmistrunnou kytaru a samplů mě často nutí k zamyšlení, co to vlastně poslouchám, jestli to je kytara, basa, synťák nebo nigga Tosin dělá beatbox.
“Para-mexer” je další experiment a od roku 2012, kdy vyšlo EP “Perspective” od Tesseract, jsem neslyšel nic zajímavého, co by se dalo nazvat “akustický djent”. Pohodová záležitost, která přejde do lehce ambientního outra, vlastně mě ani nepřekvapuje, že na “The Joy of Motion” je jeden song komplet postavený na akustice. “The Wowen Web” mi zpočátku přišla totálně nezajímavá, ale ve své podstatě shrnuje asi celé album, protože je tu všechno: srandovní synťák, pomalejší ambientní part, djentový riff a pak Tosinův oblíbený způsob hraní, kdy kytara zní jako dvojšlapka, přes to samozřejmě další sólo. Aby někdo nezapomněl, že posloucháme otce djentu, tak těsně před koncem zazní rubačka “Mind-Spun”, kde teda sólíčko chybí, místo toho tu kytara v podkresu kvílí jako policejní siréna a v člověku to vyvolá lehkou mlhavou vzpomínku na něco, čemu se dřív říkalo “nu-metal”. No, a nakonec album uzavírá “Nephele”, která na začátku trochu připomíná Dream Theater, aby v půlce zvolnila a zakončila jízdu klasickým djentovým “sraním”. No, a to je jakoby všechno.
Nějak mě vlastně nenapadá, co bych desce vytknul. To, že to bude pecka, jsem čekal, byť se to ubíralo trochu jiným směrem, než jsem si původně představoval. Tosin Abasi je prostě veličina a neustále se posouvá někam dál, škoda, že takových lidí na scéně není víc. Možná by mi “The Joy of Motion” sedla, kdyby vyšla někdy v červenci, takhle na jaře, když venku prší, to úplně nesedne do nálady, ale to je jenom taková drobnost, která rozhodně desce na kvalitě nijak neubírá, takže úhrnem, sečteno a podtrženo, osm a půl bodu.
Grails platí v poněkud módní záplavě post-rocku za jednu z nejoriginálnějších kapel – a více než právem, neboť se v rámci stylu neštítí experimentů i výletů do žánrů příbuzných, jako je například post-metal nebo ambient, v jejich hudbě ale najdete i řadu jiných vlivů. Ono popsat hudbu Grails není úkol zrovna lehký. Důležité proto je, že propracované kompozice mají nápad a především náboj, který posluchače (alespoň mě) strhává již při poslechu z alba. Zároveň jsem si však nedokázal docela představit, jak asi vypadá koncert v podání téhle portlandské smečky. Tušil jsem buď naprostý úspěch, nebo naprostý propadák v podobě nečitelného zvuku, který zabije vše, co je na téhle hudbě skvělé. Můžu vás ubezpečit, že naštěstí došlo na první možnost – a to i v případě první kapely.
Tou byl projekt Lilacs & Champagne, boční projekt Alexe Halla a Emila Amose, kteří nepochází odnikud jinud než právě z Grails. Bohužel se mi podařilo dorazit až v polovině jejich setu – nepostřehl jsem změnu začátku akce na sedmou večerní a dorazil podle starších informací až na osmou. Pořád jsem však stihl slušných třicet minut ve společnosti kapely, která byla do jisté míry podobná Grails (ještě aby ne), strukturu skladeb však stavěla na ambientních pasážích a trip-hopových beatech. Kosmos podtržený psychedelickou projekcí na velké plátno byl téměř instantním výletem mimo realitu a dokázal mě pohltit, aniž bych hudbu tvořenou pod hlavičkou Šeříků a šampaňského jakkoliv znal. O to víc mě však vystoupení přesvědčilo o tom, že je potřeba tvorbu tohoto projektu prozkoumat velmi podrobně.
Projekce v tomto případě sehrála opravdu velkou roli, neboť velmi netradičně nebyla pouhou ozdobou a nicneříkajícím pozlátkem. Vzhledem k jejímu charakteru ani nebylo výrazně na škodu, že příliš odváděla pozornost od minimalistického a velmi skromného vystupování kapely. Výsledkem kombinace hudby a projekce byl jeden konzistentní celek, jenž mozku dával tisíc a jednu vstupenku za brány reality. Fantaskní výjevy, často se překrývající přes sebe, nijak neupozaďovaly mojí vlastní fantazii, nýbrž jí podávaly ruku a pomáhaly jí vytvořit obrazy ještě šílenější a zběsilejší. I přesto, že jsem viděl pouze polovinu setu (doteď toho lituji), šlo o zatraceně silný audiovizuální zážitek, který jen potvrzuje, že k naprosto vyjetým stavům člověk nepotřebuje ani miligram drogy.
Lilacs & Champagne se rozloučili skromným a poněkud chladným “Thanks for coming guys” a odporoučeli se bez přídavku z pódia. Je vůbec zajímavé, jak sparťansky strohé, černočerné a chladné (doslova, mám dojem, že jediným vytápěním byla zhruba stovka návštěvníků) stěny Pilotu dokáží znásobit střídmost a skromnost takovým způsobem, až se občas mění v chladnost a nezájem – což nemusí být nutně pravda. Po krátké pauze se na pódiu objevili Grails. Nevím, jestli ještě dozvučovali, nebo jestli rovnou začali hrát, protože jsem měl hlavu stále zaměstnanou dojmy z předchozího vystoupení. Tak či tak, svůj set otevřeli písní “I Led Three Lives” z prozatím poslední řadovky “Deep Politics”. Psychedelický post-rock, charakteristický stejně jako hudba Lilacs & Champagne, výlety mozku do neznáma (a naprosto šílený divoký západ) se v případě Grails obešel bez projekce – kapela se naproti tomu rozrostla o Jesseho Batese se steel kytarou a Jaye Clarka, který se usadil za klávesami.
Podivný sextet však nijak zvlášť vytyčené role nedodržoval a během písní podle potřeby korzoval mezi nástroji. Jesse Batese se tak na chvíli objevil za bicími a bubeník Emil Amos při té příležitosti provětral elektrickou kytaru. Bill Slater pro jednu z písní odložil basu a jal se zprznit pár beatů, Jay Clarke pro jednou vyměnil klávesy za elektronickou foukací harmoniku – a konečně Zac Riles dobrou polovinu setu strávil v objetí krásné dvanáctistrunky. Zejména kombo harmoniky, dvanáctistrunky a steelové kytary dodalo některým písním nádech zběsilého westernu, ve kterém pistolníci střílejí prošlé žvýkačky, uhánějí na dvouhlavých ořích a indiání jsou od přírody bílí jako křída. Nebo čehokoliv jiného, co vás zrovna napadlo. Něco takového prostě jen tak nezažijete.
Setlist Grails:
01. I Led Three Lives
02. Kebnekaise
03. Back to the Monastery
04. All the Colors of the Dark
05. Immediate Mate
06. Almost Grew My Hair
07. Wake Up Drill II
08. Predestination Blues
09. Origin-ing
– – – – –
10. Space Prophet Dogon
Z devíti, deseti skladeb jsem zaznamenal čtyři mně známé kusy – kromě úvodní “I Led Three Lives” ještě “All the Colours of the Dark” a “Almost Grew My Hair” pocházející ze stejné desky “Deep Politics”. Ze starší “Doomsdayer’s Holiday” pak zahráli “Predestination Blues” – a mám za to, že padla i “Immediate Mate”, ruku do ohně bych za to však nedal. To je dobrá polovina setu, jehož druhá půle pocházela z mně neznámého materiálu. Vzhledem k obsáhlé diskografii však těžko určit, z jakých rezerv kapela čerpala při sestavování setlistu. Myslím si ale, že Grails by mohli vzít snad jakoukoliv nahranou skladbu a neudělali by chybu, protože kromě toho, že podle mého názoru ještě nenahráli špatnou věc, umějí svojí hudbu převést do živé podoby takovým způsobem jako málokterá kapela.
Jediná škoda, že délka setu byla omezena policejní desátou večerní, která vynikající vystoupení nevybíravým způsobem utnula. Myslím, že bych nebyl sám, kdo by před pódiem ještě alespoň půlhodinu s chutí strávil. Grails tak nezbylo, než se ve vší skromnosti rozloučit, poděkovat příchozím a odebrat se z pódia. Celkově navýsost vydařená akce, jaká se nejspíš jen tak opakovat nebude – Grails potvrdili vše, co se o nich říká, a Lilacs & Champagne se pak u mě zapsali nejlépe, jak mohli.
