Země: Itálie Žánr: melodic metal / metalcore Datum vydání: 22.3.2014 Label: To React Records
Tracklist:
01. Mercy Columns
02. Vultures Cult
03. In For the Thrill
04. Turning Into Primals
05. Susperia
06. Velvet Nails
07. Diggin the Grave
08. Smooth the Stones
09. The Echonaut
10. The Good Tyrant
U italského břehu Jaderského moře, uprostřed pomyslného trojúhelníku mezi turisty oblíbeným Rimini, historickým Forli a pidistátečkem San Marino, nalezneme město jménem Cesena. Pokud jste právě znejistěli a kontrolujete, zdali jste místo svého oblíbeného hudebního blogu neotevřeli nějakou nudnou lekci zeměpisu, mohu vás uklidnit. Z Ceseny totiž pochází Fightcast a ti budou, jak i ten nejpomalejší žák ze třídy tuší, tématem dnešní výuky.
První dojem, který na mě tato kapela udělala, nesouvisel ani tak se samotnou hudbou, jako spíše s vizuální náplní jejich videoklipu k první skladbě ze “Siamesian”, “Mercy Columns”. Při pohledu na hopsající pětici muzikantů jsem si odnesl jasný dojem: těm klukům je tak patnáct. To v kombinaci s žánrovou škatulkou, do které mělo album údajně spadat (metalcore), zaručilo Fightcast pořádný handicap již na startovní čáře. Oba předpoklady, tedy ten o malém věku, i ten o žánru, však byly rychle rozprášeny realitou, která přinesla jen samé dobré zprávy.
Ať je to vystavení žhavému italskému slunci či potřeba zůstat v kondici kvůli žhavým Italkám, něco učinilo z Fightcast na pohled nesmírně mladou kapelu. Přitom to úplní nováčci nejsou, neboť fungují již od roku 2004. Po čtyřech letech existence přišlo debutové album “Breeding a Divinity” a nyní, po značně dlouhé době, se dostalo i na druhý počin “Siamesian”. Ať je hudba na něm jakákoli, moje odsouzení kapely jako příliš mladé bylo jasně mylné.
Jediný pozorný poslech stačil k vyvrácení druhého předpokladu. “Siamesian” se tyčí hned nad několika hudebními směry a metalcore je jen jeden z nich, dokonce bych řekl, že ne ten nejvýznamnější. Jejich propojení je však jednou z nejsilnějších stránek alba, a tak i když nepřináší nic převratného, rozhodně nebudete mít dojem, že jste tohle slyšeli už tisíckrát. Nejlépe by albu tak sedl pojem melodický metal, kdyby nebyl tak zprofanován zástupem špatných kapel (a že mě v tuto chvíli nenapadne žádná dobrá, která by se touto škatulkou honosila).
Lví podíl na dobrém hodnocení má v první řadě zpěvák Filippo Tellerini, přestože z objektivnějšího hlediska je jeho práce poměrně nedokonalá. Ačkoli na to nevypadá, honosí se poměrně hlubokým hlasem, který však většinu času nechává sklouzávat do vyšších poloh. Téměř nikdy však úplně neopustí onu hranici mezi čistým zpěvem a řevem, takže zní neustále nasraně, ovšem nikdy sladce či naopak zbytečně agresivně. Do všeho občas přihodí nějaké to tiché recitování či hardcorové frázování a výsledkem jsou vokály, které každopádně nenudí.
Dobrý zpěv by však nebyl k ničemu, kdyby špatná hudba kazila veškerou zábavu. To se však nestane a i z pohledu skladatelského je “Siamesian” povedenou záležitostí. Může za to několik faktorů. Prvním z nich je diverzita – ačkoli jsou skladby poměrně soudržné, rozhodně nejsou stejné. A tak první “Mercy Columns” zní ve své první polovině vyloženě naštvaně a energicky, aby v druhé půli přešla v elegantní instrumentální sekci, kde dost prostoru dostanou obě kytary i pozornosti hodné bicí. “In for the Thrill” naopak po většinu času (říkám po většinu, neboť Fightcast polohy mění i uprostřed písní) má mnohem pohodovější rockový nádech, aby se v druhé půli blýskla povedeným, ne však okázalým, kytarovým sólem. “Velvet Nails” se od obrazu, který nastaví singl, odchýlí ještě více, když v některých momentech vzdáleně připomíná pozdní tvorbu gothic metalových Sentenced, na čemž má opět velkou zásluhu hluboký vokál. Když pak mezi takto rozličné skladby vstoupí “Diggin the Grave”, téměř neupravená cover verze skladby od Faith No More, vlastně vás to ani nepraští přes uši, neboť do kontextu zapadne naprosto skvěle.
Druhým faktorem je práce kytar, která je jednoduše velice povedená. Chytlavý ústřední motiv “The Echonaut”, silná melodie linoucí se skrze všechny rychlejší části “Velvet Nails” či v podstatě primitivní riffování v rychlé “Vultures Cult”, to jsou všechno ukázky dobré kytary, která se celým albem nenápadně line. Stejně nenápadná jsou i sóla a i ta se dosti povedla. To v “In for the Thrill” jsem již jmenoval, jsou tu však i další: “Susperia”, “The Good Tyrant” i většina z dříve jmenovaných oplývají přinejmenším dobrým sólem.
Zdá se, že nemám kritizovat, a je to vlastně úplná pravda. To však z Fightcast nečiní album hodné desítkového hodnocení, jelikož jde “jen” o velice dobrou, ovšem nijak vyloženě originální či šokující záležitost. Za poslech však stojí, protože na 40 minut dokáže posluchače bez problémů příjemně zabavit a neurazí ho, ani když na ni upře svou veškerou pozornost. Takový zlatý (nad)standard.
Země: Španělsko Žánr: melodic heavy metal Datum vydání: 8.4.2014 Label: Sony Music
Tracklist:
01. Fantasy
02. The Devil’s Eye
03. The Break Up
04. Cold Rain
05. Believe
06. Nothing to Me
07. Usual Strangers
08. Alpha
09. Insomnia
10. Play to Win
11. Time Flies
12. Time Flies (Deutsch-Spanish version) [bonus]
Nebudu chodit kolem horké kaše a rovnou řeknu, že muzika španělské formace Kilmara je docela obyčejná – a to takovým způsobem, že si nezaslouží nic jiného než docela obyčejný začátek recenze. A lze snad vůbec vymyslet obyčejnější úvod než představení samotné kapely?
Formálně vzato nejsou Kilmara žádní zelenáči, kteří sotva vzali kytary do rukou. Ve skutečnosti mají za sebou už víc jak dekádu, pod původním názvem Jadde dokonce ještě o něco více. Tento název však vydržel jen pár let a pár demáčů, po nichž se barcelonský kvintet přejmenoval právě na Kilmara a zanedlouho se pustil i do natáčení dlouhohrajících placek. Ty v minulosti vyšly celkem dvě (“Hunting Dreams” v roce 2007 a “Don’t Fear the Wolf” v roce 2010), na něž letos na jaře Španělé navázali třetí plackou s názvem “Love Songs and Other Nightmares”.
Doposud nezodpovězenou otázkou však zůstává, co že to Kilmara vlastně plodí za žánr. Vůbec bych se nedivil, kdybyste už čistě na základě obalu “Love Songs and Other Nightmares” měli svůj osobní horký tip v podobě female fronted pop metalu – říkám to proto, že přesně tohle jsem dle obálky očekával já sám. Realita je ovšem trochu jinde, jelikož v sestavě Kilmara vůbec žádná holka nefiguruje a sama skupina produkuje jakýsi dejme tomu melodický heavy metal.
Všimněte si toho slovíčka “melodický”, protože to je svým způsobem velmi důležité. Nemám tím na mysli to, že by snad byla muzika Kilmary od sklepa až na půdu natřískaná tolika melodiemi, že by i power metalová obec mohla jen tiše závidět (čímž ovšem nutně neříkám, že by zde snad žádné melodie nebyly, protože tu rozhodně jsou). Spíše je to takové neohrabané pojmenování faktu, že hudba Španělů je poměrně hodná a nějaké zatěžkané heavy metalové riffování v Iommiho stylu tu nenajdete ani pod drobnohledem.
S tím se také přímo pojí skutečnost, že je produkce Kilmary velice jednoduše stravitelná – na tohle opravdu nemusíte být všemi kladivy kovaný metalista, abyste to dokázali vstřebat, jelikož “Love Songs and Other Nightmares” by připadalo tvrdé leda tak vaší babičce. To ovšem neříkám v pejorativním slova smyslu, protože to ještě vůbec nic nevyjadřuje o samotné kvalitativní náplni. Pokračujme ovšem dále – se stravitelností se (teď už spíš nepřímo) může pojit i poměrně vysoká dávka předvídatelnosti, což se právě v tomto případě děje. Deska se nese v poměrně jednotvárném a nijak objevném duchu a podle jedné písničky si tak nějak dokážete bez větších problémů utvořit obrázek o tom, jak to všechno bude dál. Najde se několik výjimek a prvků, jež z celku trochu vystupují, přičemž Kilmara docela chytře jeden z takových songů zařadila hned na úvod, aby to nebylo úplně průhledné od prvních vteřin, ale ani to nakonec nepomůže – nedostanete se ještě ani do půlky alba a už tak nějak tušíte, jak bude znít ta druhá půle, a nedá se tvrdit, že byste se na ten zbytek těšili. A to už o kvalitativní náplni jistým způsobem vypovídá.
Drtivou většinu stopáže “Love Songs and Other Nightmares” tvoří nenáročné melodické hitovky, které by v některých případech teoreticky opravdu mohly být hitové, kdyby nebyl tak průhledné a kdyby všechny nezněly jedna jako druhá. Do tohoto druhu muziky se vám navíc dost hodí silný zpěvák, jenž svým vokálem dokáže odvést pozornost od nijak zvlášť objevné instrumentální stránky a udělat písničky zajímavější, jenže Christian Wolfgang Kohl přesně tohle není. Netvrdím, že ten chlápek nic neumí, protože žádná vyložená zvěrstva nepředvádí, ale je takový obyčejný a občas mi přijde, že se ani pořádně nesnaží, jako kdyby měl na to, aby ze svého hlasu vytáhnul víc, ale prostě se mu nechce. A to je samozřejmě špatně. Triumvirát průměrné hudby, průměrného zpěvu a průměrného dojmu pak nezlomí ani několik mírně povedenějších melodických obratů, jichž ale také není zrovna moc.
Abychom byli fér, pohovořme také krátce o těch několika málo zmiňovaných momentech, jež z celku popsaného v předcházejícím odstavci nějakým způsobem vystupují (netvrdím ovšem, že je to vždy ku prospěchu věci, jak se hned záhy dovíme). Již jsem naznačil, že mezi takové kousky patří hned úvodní “Fantasy”, což je i není pravda. Ve své podstatě je to totiž písnička, která je od toho zbytku takřka k nerozeznání – až na jeden detail, a sice že se v několika chvilkách ozve growling. Jestli mě ale paměť nešálí, je to poprvé a také naposled, co se extrémní vokál objeví. Jako balada se ze začátku tváří “Believe”, ale ke cti Kilmara slouží, že to není úplná uchcávačka. Co však kapele cti rozhodně neslouží, to je text písně, který je s prominutím totálně příšerný. A vzhledem k tomu, že je Kohlovi docela solidně rozumět, tak těm skvostům jako “What makes you feel so sad tonight? / I wanna know why are you crying / Is there anything I can do for you? Just let me know! / Come in my arms and I will hold you” prostě neuniknete. Jako sorry, ale zpívat tohle a tvářit se u toho seriózně je prostě tupost jako vrata.
Za zmínku rozhodně stojí “Alpha”, v níž jako by se ozval náznak folk metalu. Samozřejmě tím nemám na mysli takový ten “opravdový” folk, který tu s oblibou propagujeme, ale spíš takovou tu generickou podobu, jíž pohrdáme, ale – i když to říkám nerad – v tomhle provedení to debilní není a oproti tomu splývajícímu zbytku je to vlastně docela příjemné osvěžení. Huba mě bude brnět a prsty pálit, že tohle napíšu, ale oproti tomu ostatnímu omílání neměnného neškodného hevíku je to skoro jako potěcha pro ucho. Jako poslední bych pak stylově zmínil poslední song “Time Flies”, který je značně rozporuplný. První čtyři minuty jsou kýčovitý baladický balast, jenž se ovšem na poslední dvě minuty zvrhne do jedné z nejzajímavějších pasáží celého alba. Samotná skupina má však tenhle kousek asi ráda, protože hned vzápětí se tam nachází ještě jednou jako bonus, akorát místo angličtinou je nazpíván v německo-španělském paskvilu. O tom, že zrovna tohle dojem moc nevylepšilo, se snad ani nemusím zmiňovat… vlastně je to spíš naopak, protože díky té němčině je to ještě větší “scheiße”.
“Love Songs and Other Nightmares” není vyslovený průser a v jádru se to i poslechnout dá, aniž byste posléze museli vyhledat pomoc psychiatra. Toto tvrzení však nijak neimplikuje, že by snad mělo jít o dobrou nahrávku. Kilmara jsou sice poslouchatelní, ale jinak stále nezajímaví, obyčejní a nudní. To, že se to poslechnout dá, totiž neznamená, že to poslouchat chcete – a přesně tohle je ten případ. Jednoduše je to album někde na pomezí 3,5 a 4, přičemž tu vyšší známku dostává z toho důvodu, že jsem při poslechu přece jenom netrpěl jak zvíře a že bych si to dokázal představit i mnohem horší.
Jihočeští melodic black metalisté Desire for Sorrow letos na jaře do světa vypustili svůj dlouhohrající debut “At the Dawn of Abysmal Ruination”, jemuž se dostalo jak nadšených reakcí, tak i těch z opačného konce spektra. Ať už ale člověk stojí na jakékoliv straně barikády, musí uznat, že se kapele povedlo rozčeřit vodu a nezůstat bez povšimnutí. Nyní po pár měsících už rozruch okolo alba trochu klesl, ale alespoň byl klid si o nahrávce a pár dalších záležitostech s Desire for Sorrow popovídat v rozhovoru. Otázek se zhostil zpěvák/kytarista Ziky a bubeník Bubno…
Zdravím! Nebudeme se příliš zdržovat a vrhneme se rovnou na otázky. Je mi sice jasné, že na tu první se vás nejspíš ptají v každém rozhovoru, nicméně by asi zaznít měla. Kdokoliv o vás kde píše, vždycky dřív nebo později skončí u podobnosti vaší muziky s jistou britskou kapelou. Na jednu stranu bych se ani nedivil, kdyby už vás to věčné srovnávání s Cradle of Filth pěkně štvalo, ale na tu druhou mi to přijde oprávněné, jelikož já osobně tam tu podobu fakt slyším a třeba některé pasáže “End of All Nights”, hned prvního songu vaší desky, jako by vypadly odněkud z “From the Cradle to Enslave”. Jak to vnímáte vy sami – myslíte, že tam nějaká podobnost mezi vaší hudbou a Cradle of Filth je, nebo není? Měli na vás Cradle of Filth nějaký vliv (tj. posloucháte tu kapelu?), nebo se jedná jen o náhodu?
Bubno: Také zdravíme, na srovnávání s CoF sereme, dneska každý srovnává někoho s někým jiným a je nám jasné, že se to prostě jen tak nezmění. Jiná věc je osočování z vykrádání, nebo plagiátorství, ale to podle našich zkušeností dělají jen kritici v Čechách, takže to ve finále žádný velký dopad nemá. Osobně bych neřekl, že jsme ovlivněni CoF, ale spíše melodickým blackem jako takovým. Cradle už neposloucháme pěknou řadu let. V začátcích (dokud Ziky nezpíval) nikoho ani nenapadlo jméno CoF, to přišlo až se zpěvem. Postupy jsou podobné, ale to je prostě melodický black. Máme staré zaběhnuté postupy rádi a muziku tvoříme tak, jak jí cítíme. Když budeme hrát death můžete nás obvinit, že vykrádáme třeba Cannibal Corpse (smích)
Album “At Dawn of Abysmal Ruination” jste vydali nejprve pod Pařátem, ale takřka hned vzápětí se objevila nová verze na digipacku. Proč to? Je asi jasné, že vzhledem k pozici Pařátu na české metalové scéně je pro jakoukoliv kapelu (zvlášť debutující) velká reklama, když se její album u časopisu objeví, ale leckoho asi napadne, jestli by nebylo rozumnější nechat vylisovat jen verzi v plastové krabičce u Pařátu, nebo naopak jen digipack na vlastní pěst… Jak se na to tvářil samotný Pařát, že jste to za nějaké tři nebo čtyři měsíce hned vydali znova?
Ziky: Už od začátku jsme dělali digipack s tím, aby album už jen napohled převyšovalo většinu ostatních nahrávek. Především kvůli tomu, abychom měli větší šanci sehnat vydavatelství. Navíc se tím snažíme dát určitou přidanou hodnotu lidem, co si kupují originál CD. A myslíme, že není na škodu, když si každý může vybrat verzi, která mu více vyhovuje. Co se týče Pařátu, vše bylo s Herdronem domluveno předem a vzhledem k tomu, že v době vydání digipacku už byla většina Pařátu prodána, neměl s tím Herdron sebemenší problém. V dnešní době, zvlášť pokud jde o “lokální kapely”, nejde hledat žádný velký business, což si v Pařátu plně uvědomují a proto je s nimi rozumná domluva a mají ke kapelám (nebo alespoň k nám měli) maximálně vstřícný přístup.
K tomuhle tématu mě napadá ještě jedna věc… tak nějak všichni víme, jak se to má v současné době s prodejem nosičů, zejména u undergroundových skupin. Nehrozí vám teď, že budete mít na skladě spoustu vylisovaných CDček ve dvou verzích, které nepůjdou udat? Mimochodem, máte nějaký přehled, kolik kusů “At Dawn of Abysmal Ruination” se už dostalo mezi lidi; kolik se toho prodalo?
Ziky: Bereme to tak, že CD nemá žádnou dobu trvanlivosti a jestli to prodáme za rok, dva nebo pět, je to celkem jedno. Navíc většina CD v klasické krabičce, je už prodané. Jakmile doprodáme zbytek, jiná verze než digipack už nebude v nabídce, jak to bylo původně v plánu. Přesný počet prodaných nosičů (pokud nepočítáme Pařát, kde se jako příloha časopisu prodalo zhruba 2800 kusů) nevíme. Bude to cca. 50-100 nosičů.
Když už jsme u toho… jeden den jste vydali album a v podstatě hned následující den už to někdy hodil na ulož to a na různé warezy. Jak se k tomu stavíte? Neštve vás to, že se mordujete s deskou a pak ji někdo jen tak pověsí na internet, nebo to berete v klidu a jste s tím smíření, že tak už to dneska chodí a aspoň se to dostane k víc lidem?
Bubno: To je asi trest za všechny ty alba co jsme si stáhli my (smích). Tak to zkrátka dnes chodí. Někdo stahuje a někdo kupuje. Ale kdo si chce album koupit ať už do sbírky, nebo jen podpořit kapelu, prostě si ho koupí, bez ohledu na to, kde všude to visí zadarmo. Navíc nebýt toho, že je album na warezech dá se říct po celém světě, asi by nám nechodily objednávky například z Francie, Ruska, Mexika, nebo Číny.
Na jaře jste vyhráli soutěž Metalgate Massacre, díky čemuž jste si pak také zahráli na Metalgate Czech Death Festu. Přinesla vám výhra ještě něco dalšího? Myslíte, že to mělo nějaký větší dopad na fungování Desire for Sorrow? A co si myslíte o podobných soutěžích kapel obecně? Já osobně jsem to třeba nikdy pořádně nepochopil, protože hudba podle mě není sport, aby se v ní dalo soutěžit…
Bubno: Řekl bych, že žádný zásadní dopad na kapelu to nemělo. Zahrát si na Czech Death Festu byla skvělá zkušenost a parádně jsme si to užili. Do soutěže jsme se přihlásili s tím, že pokud postoupíme, zahrajeme si, navážeme nějaké kontakty a kapela bude vidět.
Ziky: Do soutěže, jak říká Bubno, jsme nešli hlavně kvůli cenám, ale zahrát si a aby nás bylo víc vidět. Prakticky se nám tam ani původně hrát nechtělo, než nás jeden známý po několika pokusech přemluvil a my se téměř na poslední chvíli přihlásili. Největší plus vidím v tom, že soutěž vlastně vyvrcholila v době, kdy jsme nové CD vydali, což byla skvělá propagace. (úsměv)
V květnu se vám také přihodila jedna poměrně nemilá záležitost, když vám někdo ukradl nástroje a další vybavení. Podařilo se nakonec něco z toho najít, nebo je to všechno už nenávratně pryč? Mělo to nějaký vliv na chod kapely (třeba jak jste řešili nejbližší koncerty, když jste přišli o nástroje atd.)?
Bubno: Bohužel se nám zatím nic najít nepodařilo. První myšlenky po této události byly různé, ani jedna z nich nebyla na rozpad kapely, nebo podobně. Dali jsme do kupy starší cajky, některé nástroje jsme si půjčili od kamarádů abychom mohli normálně fungovat a hned o týden později jsme zase koncertovali. První zkouška po vykradení byla trochu komičtější. Kluci si těsně před zkouškou ještě pájeli kabely co se někde doma a po zkušebně váleli a dokola kolovala jedna stará ladička, se kterou se snažili naladit ty orezlý struny. (smích)
Tuším, že jste kdesi říkali, že ty ukradené nástroje nebyl sériové výroby a že široko daleko nejspíš nikdo nebude mít podobné, je to tak? Chápu to správně, že tedy šlo o nějaké na zakázku vyráběné kusy? Když jste o ně přišli, nechali jste si pak vyrobit nové, nebo jste přešli na nějaké standardnější instrumenty?
Ziky: Na zakázku byla dělaná pouze moje kytara ESP, kterou jsem si koupil od kytaristy z jedné americké kapely. Infernits měl sériovku Kramer, ale kompletně předělanou (jiný lak, jiný tvar, snímače, hardware) a kdyby vzadu na kytaře nebyl nápis Kramer, nikdo by nepoznal co je to za kytaru. Baskytara Ibanez co měl Vlajda, pokud dobře vím, není ani nikde v obchodech po ČR dostupná. Objednával jí z internetu a než mu dorazila, trvalo to snad tři měsíce. Aktuálně si nechal kytaru vyrobit pouze Vlajda a zbytek hrajeme na sériovky. Do nahrávání nového CD, až nám ukradnou aktuální kytary, chceme určitě pořídit nové nástroje. (smích)
Z grafiky “At Dawn of Abysmal Ruination” i třeba z koncertního vystupování je vidět, že si zjevně chcete dát záležet i na vizuální prezentaci, což je jistě chvályhodné. Na druhou stranu může být přehnaný důraz na vizuální stránku i trochu dvojsečnou zbraní, důkazem čehož mohou být třeba Dymytry a jejich poměrně samoúčelné masky bez jakékoliv návaznosti na to, o čem kapela zpívá. Jak jste k tomu přistupovali vy? To, jak vypadáte na koncertech, je prostě image, nebo jste se snažili, aby to nějak korespondovalo s náladou muziky či s texty?
Bubno: Samozřejmě že vizuál musí korespondovat s tím, co hrajeme. Na vizuální stránce se snažíme neustále pracovat a nemyslíme, že bychom na ni přehnaně kladli důraz. Bereme to trochu jako divadlo (v dobrém slova smyslu) a k tomu kostýmy, popřípadě líčení zkrátka vždy patřilo, pomáhá to na koncertech vytvářet jedinečnou atmosféru a umocňovat zážitek z vystoupení, o který nám především jde.
Pokud si správně vzpomínám, někde proběhla zmínka o tom, že byste se měli na podzim vydat na turné po Evropě. Aktuálně je druhá polovina září a zatím nic není oznámené, pokud vím. Jak to tedy vypadá, vyjedete někam? A obecně – jaké máte aktuálně plány do budoucna?
Bubno: Turné po Evropě se poměrně dost zkomplikovalo. Občas to zkrátka bývá běh na delší trať, obzvlášť když si kontakty za hranicemi teprve budujeme. Momentálně děláme vše pro to, abychom v listopadu na tour vyrazili, ale teď bohužel nemůžu nic konkrétnějšího sdělit. Plánů do budoucna máme spoustu. Aktuálně je to samozřejmě co nejvíce hrát a vybudovat pevnější vazby v zahraničí. Pokud vše půjde podle plánu, vyjde do konce roku nový klip a v příštím roce se mimo jiné chystáme začít aktivně pracovat na nové desce. Veškeré novinky můžete sledovat na některém z našich oficiálních profilů, nebo přímo na našem webu.
To je z mé strany vše. Vzhledem k tomu, že moc nemusím obligátní “vzkažte něco čtenářům”, tak nám radši na rozloučenou řekněte nějaký vtip (smích). Každopádně díky za rozhovor a ať se daří!
Bubno: Děkujeme za rozhovor. Vtipy známe bohužel jen nevhodné, proto bych se za celou kapelu už jen rozloučil pozdravem pana Dunga z Mrkvanova. Násklí
Kapela Star Insight z Finska se již na první pohled tváří trochu podezřele. Kdesi se můžete dočíst cosi o space black metalu, jinde zase něco o melodickém extrémním power metalu, čemuž by také odpovídala i obálka, kterou bych si dokázal představit spíš u italských power metalů než u severského black metalu (byť melodického). Když pak zabrousíte na Facebook kapely a najdete tam fotky jednotlivých členů dost amatérsky naphotoshopovaných na pozadí umělých planetek a draků (kombinace jako svině!), tak okamžitě dostanete dojem, že tohle asi nebude zrovna dobrá záležitost. A jak někdy zdání klame, zrovna v tomhle případě spíš ne.
Nakonec debutové album “Messera” rozhodně není tak debilní, jak jsem se v předstihu obával, ale i tak Star Insight do nadprůměru ani nečuchnou. Jejich muzika se opravdu pohybuje někde na hranici melodiky a symfoniky, kdesi napůl cesty mezi black metalem (ale takový ten black metal pro děti, žádné zlo to není ani omylem) a extrémním melodic metalem. To by obecně vzato ještě nemuselo být úplně zavrženíhodné, ale na to, aby “Messera” byla alespoň trochu zábavnou nahrávkou, by Star Insight nesměli znít jako hodně laciná kopírka The Kovenant ve velmi naředěném pojetí.
Úplně stoprocentně marné to není a dokázal bych si představit, že někdy v budoucnu se Star Insight mohou trochu vyhrát a nabídnout něco zajímavějšího. Ostatně, i na “Messera” se sem tam nějaký ucházející motiv ukáže (třeba ve “Frozen Rose”), především co se kláves týká (co si budeme povídat, o nich to album v podstatě je, kytary a bicí většinou hrají docela tužku), ale celek pořád působí úplně stejně jako obálka, z níž smrdí počítač na sto honů – uměle a plastově. Výsledkem je tedy docela nijaká deska, jež se sice dá poslouchat (spíš poslechnout) bez újmy na zdraví, ale je to prostě natolik nezajímavé a nudné, že není moc důvod s tím ztrácet čas…
Země: Finsko Žánr: melodic black / gothic metal Datum vydání: 25.4.2014 Label: Inverse Records
Tracklist:
01. Secrets
02. The Forger of Celestial Sphere
03. Aino
04. Ukon Vakka
05. Rain of Blood
06. The Washed Yards
07. Demented Visions of Madness
08. Myrkkymieli
09. Lost
10. The Plains of Time
11. Rise with Norther Witchcraft
Finové Mirzadeh nejsou zrovna nějak zvlášť známou kapelou, obzvláště my z České republiky se k jejich jménu dostaneme asi jen stěží, když je to v podstatě jen jedna další finská metalová skupina z tisíce. Přesto se mi na ně před pár lety povedlo nějakým (a vážně už si nevzpomínám jakým) způsobem narazit. No, ono to vlastně tak úplně pár let není, ve skutečnosti je to už nějaký ten pátek…
S Mirzadeh jsem se totiž poprvé setkal, když vydali svou druhou řadovou desku “The Creatures of Loviatar”, což se stalo v roce 2006. Jenže poté se Finové nějak sekli a se třetí dlouhohrající plackou “Desired Mythic Pride” se vytasili až letos, tedy po dlouhých osmi letech. Nejsem si úplně jistý, proč příprava nového alba trvala takovou dobu… před několika lety jsem s jedním ze členů Mirzadeh komunikoval a bylo mi řečeno, že mají problémy s nahrávacím studiem… ale přece jenom, osm let? No, nevadí… sice už jsem si jeden čas pomalu začínal myslet, že se třetí fošna konat nebude, ale nakonec je přece jenom tu, tak se na ni pojďme zlehka podívat…
Mirzadeh produkují takový hodně přívětivý black metal… nečekejte žádné zlo, je to dost melodická a poměrně dost stravitelná muzika, navíc ještě trochu cáknutá gothic metalem (myšleno takovým tím “gothic” metalem, jenž s opravdovou gotikou nemá společného takřka nic) a typickou finskou melodikou. Takhle tomu plus mínus bylo na “The Creatures of Loviatar” a ve své podstatě je tomu tak i na novince – pouze s tím rozdílem, že “Desired Mythic Pride” se mi zdá posluchačsky ještě přívětivější a stravitelnější, lidově řečeno ještě měkčí.
Nemyslete si ovšem, že jsou Mirzadeh nějaký dobře skrytý klenot, protože to opravdu nejsou, ve své podstatě je to opravdu jen další skupina z mnoha, což nic nemění na tom, že se jejich muzika poslouchá docela příjemně. “The Creatures of Loviatar” nebyl žádný majstrštyk, ale svého času mě to album docela bavilo… dnes už si z něj sice pamatuju jen parádní hitovku “Tuonelan lasten tanssi”, ale matně si vzpomínám, že jsem tu nahrávku v době vydání míval poměrně rád. O to víc jsem byl ovšem zvědavější, jak budou Mirzadeh znít po osmi letech a jestli mě se svou novinkou dokážou opětovně chytnout.
“Desired Mythic Pride” je album v pohodě – nic víc, nic míň. Prostě pohodová melodicky metalová nahrávka, toť vše. A tentokrát bych se už opravdu nebál říct, že jde opravdu jen o melodický metal s trochu ostřejším vokálem (byť ani ten není žádným extrémem), protože po nějakém black metalu takřka nezbylo ani památky. Pokud byste po mně chtěli srovnání s předchůdcem, řekl bych, že “The Creatures of Loviatar” bylo o něco lepší, ale možná ze mě mluví trochu nostalgie… mimoto, osm let je přece jenom dlouhá doba a nijak nezastírám fakt, že během té doby se můj vkus značně proměnil, takže kdyby “Desired Mythic Pride” vyšlo tenkrát a “The Creatures of Loviatar” nyní, možná bych to viděl naopak.
Tak či onak, žvásty o mojí osobě vás už nejspíš trochu nudí, tak se pojďme podívat na jednotlivé písničky na “Desired Mythic Pride”… se všemi se sice zatěžovat nebudeme, ale pár jich za zmínku jistě stojí. Hned na ráně je videoklipová “Lost”, kterou si můžete pustit i někde okolo těchto písmenek. I když, je pravda, že ta za tu zmínku stojí především proto, že k ní vzniklo ono video, jinak se totiž nejedná o nějaký velký zázrak a na albu jsou podle mě i silnější kousky. Na druhou stranu, je pravda, že tenhle song vám dá poměrně přesnou představu o tom, jak muzika na “Desired Mythic Pride” vlastně zní, takže jestli byl právě tohle ten důvod, proč se Mirzadeh rozhodli se prezentovat právě s ní, tak je to v pořádku.
Když jsem před chvílí zmínil ty silnější kousky, tak se na ně rovnou vrhněme. Jako vrcholy “Desired Mythic Pride” bych označil především dvojici “Aino” a “Myrkkymieli”, o níž se nestydím prohlásit, že mě dost baví. Jsou zde některé dost solidní nápady, třeba v “Aino” je to ústřední klávesová melodie, která se dost povedla. “Myrkkymieli” mimo jiné potěší pěkně vygradovaným finále. Jako třetí nejlepší bych jmenoval asi “The Forger of Celestial Sphere”, jež mi sice něco strašně připomíná, nicméně vzhledem k tomu, že si prostě nedokážu vybavit, oč se jedná, tak jim to nemůžu dát sežrat. Jinak se ovšem jedná o solidní písničku, v níž se jako v jedné z mála objeví i čistý zpěv (další se ozve například v “The Washed Yards” a je tam možná ještě o chlup povedenější).
Jsou zde ovšem i skladby, které se zas tak nepovedly. Asi nejkřiklavějším případem je čtvrtá “Ukon Vakka”… pokud vám ten název nápadně připomíná jedno album od Korpiklaani, jste skoro na správné adrese. Tedy, ne, že bych snad Mirzadeh opisovali od svých známějších krajanů, spíš jen vycházejí ze stejného zdroje (ten název odkazuje na starý pohanský obřad)… měl jsem spíš na mysli to, že se v “Ukon Vakka” objeví znatelné folkové vlivy, zejména v první půli songu. Víc než na Korpiklaani jsem si ale vzpomněl na Finntroll. Tak jako tak, osobně mě tahle písnička moc nevzala, nicméně je pravda, že i tenhle nejslabší track není žádná sračka a dá se poslouchat bez problémů. Všechen ten zbytek, který jsem nezmínil, jsou pohodové kusy, jež z celku stylově ani kvalitativně nevybočují a poslouchají se dobře.
Jak si tedy “Desired Mythic Pride” stojí? Inu, budu se už poněkolikáté opakovat – nejedná se o žádný opus nebo vyloženou pecku, ale fakt hezky se to poslouchá, baví to a není to ztráta času. Není to nic extrémně trvanlivého, takže nečekejte, že vás Mirzadeh budou bavit třeba třicet poslechů, ale nějaká ta hodinka se v jejich společnosti strávit dá, je to vcelku příjemná společnost a posluchač neodejde zklamán. Pokud se vám líbí finský melodický metal, není jediný důvod, proč bych vám neměl “Desired Mythic Pride” doporučit…
Země: Německo Žánr: melodic metal Datum vydání: 30.5.2014 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
I. Tief
01. Freiheit, Gleichheit, Brüderlichkeit
02. Wir
03. Wo es dich gibt
04. Was bleibt bin ich
05. Ein leichtes Mädchen
06. Ein Vöglein
07. Es wird Nacht
08. Die Wahrheit
09. 2 Teufel
10. Die Welt ist tief
11. So fern
II. Tiefer
01. Die Zeit
02. Der Weg
03. Friede sei mit dir
04. Flieg, mein Herz
05. Das Paradies
06. Die Leidenschaft
07. Auf die Liebe
08. Der Wahnsinn
09. Terra Nola
Po devatenácti letech existence a devíti dlouhohrajících albech mohou být Die apokalyptischen Reiter právem považováni za německou metalovou stálici. Původně death metalová kapela s folkovým nádechem si postupným vývojem vytvořila charakteristický zvuk, v němž stále narůstající roli nesou melodie, zatímco agrese zůstává čím dál častěji v pozadí. Kapela s takovouto historií tak má právo bilancovat a přesně to na novince Die apokalyptischen Reiter dělají. “Tief.Tiefer” je totiž dvojalbum, ovšem nejde o žádnou koncepční velkolepost, tajemství druhého disku je totiž jiné a věnovat se mu tak budu až za několik odstavců. Začněme tak u disku prvního, který je naprosto plnohodnotným albem sám o sobě.
V recenzi “Moral & Wahnsin”, alba, které dnes recenzovanému “Tief.Tiefer” předcházelo, použil kolega Ježura k popsání hudby Die apokalyptischen Reiter snad všechny možné žánry. Přestože není “Tief.Tiefer” (tedy jeho první disk) na první poslech od “Moral & Wahnsin” žádným zásadním způsobem odlišné, vystačil bych si pro tentokrát se škatulkou jedinou a obecnější: melodický metal. Die apokalyptischen Reiter opravdu přesahují hranice, roky zkušeností jim však umožnily vše spojit do úhledného svazku, který vlastně nemá cenu rozpitvávat do bližších detailů. Pokud bychom tak činili, mohli bychom totiž zjistit, že za pěkně malovanou obálkou, již nám kapela servíruje, nenalezneme žádné hlubší sdělení. (A teď nemluvím o skutečném obalu alba, který je bohužel naprosto nezáživný.) “Moral & Wahnsin” tímto sdělením oplývalo a je škoda, že novinka je v tomto ohledu mnohem jednodušší, nehýří překvapeními či hudební obdobou poznámek pod čarou, které čtou jen ti, kdo se do tématu chtějí opravdu ponořit. Je to dovolenkový román s jednoduchou zápletkou, která nenadchne, ale naštěstí ani neurazí.
Po troše abstrakce se nyní konečně vrátíme na zem. Die Apokalyptischen Reiter udělali hodně chytrý krok při volbě singlu, jelikož zvolili skladbu “Freiheit, Gleichheit, Brüderlichkeit”. Tato tepající industriální pecka je na rozdíl od zbytku alba hitem od prvního poslechu, takže vám zejména z počátku vedle ní (nebo doslovněji po ní) může zbytek “Tief.Tiefer” připadat hodně nevýrazný. Najde se však několik skladeb, které se nesou v jejím chytlavém duchu: jednou z nich je hned druhá “Wir”, která ke konci pod náporem “ufonských” kláves překvapivě zvážní. Z kategorie pomalejších písní pak musím vyzdvihnout “Was bleibt bin ich”, jejíž rytmus vás chtě nechtě přinutí alespoň decentně přikyvovat hlavou, či na silném vokále postavenou “Die Wahrheit”.
Speciální zmínku si pak zaslouží dvě písně: “Es wird Nacht” a “Die Welt ist tief”. První jmenovaná nejdříve nedává znát svou pravou tvář a po rychlé gradaci, při níž opět vynikne skvělý proměňující se Fuchsův hlas, vybuchne excelentní refrén, který jako by napsali Oomph! někdy v období alb “Wahrheit oder Pflicht” a “GlaubeLiebeTod”. Druhá zmiňovaná skladba je pak takovým malým okénkem do ujetosti předchozí desky, kde vše od halekání a tvrdých kytar před refrénem až po excelentní prolínání tvrdé elektroniky s kytarou chvíli před koncem křičí kreativitou.
Pokud správně počítám, vyjmenoval jsem šest skladeb a v tom je ten problém: na prvním disku je jich totiž jedenáct. Některé jsou jednoduše nevýrazné, a proto nestojí za zmínku (“Wo es dich gibt” a “2 Teufel”), jiné se o něco pokoušejí, ale nefunguje to tak, jak by mělo (“So fern”), a ostatní jsou doslova špatné. Právě do poslední kategorie řadím pomalou “Ein leichtes Mädchen” a ještě pomalejší baladu “Ein Vögelein”, z nichž první končí alespoň obstojným kytarovým sólem, ovšem druhá nedokáže nabídnout vůbec nic. Bohužel, pokud má hudba pouze povrchový efekt a žádné hlubší sdělení, je hranice mezi kvalitou a nekvalitou nečekaně tenká a Die apokalyptischen Reiter na novince zakusili obě její strany.
Na počátku jsem sliboval, že k druhému disku dospěji později, a právě teď je ten čas, kdy tak s radostí učiním. Pokud tušíte, že jeho obsah souvisí se starší tvorbou kapely, tušíte správně. Nachází se zde totiž devět akustických skladeb, které jsou ve většině případů upravenými verzemi písní z dříve vydaných alb. Tuším, co si říkáte, také jsem k těmto pokusům obvykle přehnaně kritický, ale zadržte. Die apokalyptischen Reiter totiž na písních odvedli velký kus práce a z původních verzí často nezůstalo o moc víc než text, refrén a ústřední melodie. Možná i proto, že nejsem nikterak velkým znalcem starší tvorby kapely, mě tak nové verze baví opravdu hodně. Některé skladby jsou v novém podání (do)jemné, tak jako v případě “Der Weg” či “Flieg, mein Herz”. Jiné jsou naopak folkově veselé a vyřádí se v nich piano i housle či trumpety. Tak například “Auf die Liebe” se opravdu povedla a “Friede sei mit dir” je ještě o kousek lepší. (Mimochodem druhá zmíněná v závěru obsahuje i elektrickou kytaru, čímž poněkud porušuje pravidlo akustičnosti, ale koho to zajímá, když to kapele tak dobře hraje.)
Jaký je tedy verdikt nad “Tief.Tiefer”? Některé písně jsou opravdu dobré, pár je jich doslova excelentních, na druhou stranu se album nevyhnulo ani šedivému průměru a hnědému podprůměru. Co první disk postrádal, je konzistence a tu překvapivě nabídl disk druhý. Pokud bych předpokládal, že samotnou podstatu “Tief.Tiefer” má tvořit právě obsah prvního disku a druhý disk je spíše bonus, pak se dostáváme do paradoxu, kdy bonus vytahuje hodnocení hlavního obsahu. Tuším však, že tomu tak není, že oba disky tvoří poněkud nesourodé, ale jinak plnohodnotné dvojalbum. V tomto kontextu jsou pak výpočty jednoduché. Solidní tři čtvrtiny alba dramaticky převažují nad jeho slabší čtvrtinou, a tak enyky benyky kliky bé šest a půl bodu.
Další názory:
Minulá deska “Moral & Wahnsinn” pro mě byla dost prapodivná, protože na ní byly naprosto skvělé songy (“Dr. Pest” si vcelku pravidelně pouštím dodnes!) i totální kraviny, díky čemuž mě to jako celek prostě nebavilo. Nejprve to úplně stejně vypadalo i s aktuálním počinem “Tief.Tiefer”. Hned od začátku mě pekelně chytla ohromně povedená klipovka “Freiheit, Gleichheit, Brüderlichkeit”, vedle níž zpočátku zněl zbytek novinky Die apokalyptischen Reiter poměrně nevýrazně a docela mi splýval. Přesně tohle jsem chtěl původně napsat i do hodnocení, ale pořád jsem cítil, že to ještě nemám vstřebané tak, jak by bylo potřeba – a nakonec jsem “Tief.Tiefer” vstřebával tak dlouho, až jsem si uvědomil, že mě to nazvdory vlastnímu očekávání upřímně baví. Až na výjimky, jakou je například fakt debilní refrén “Ein leichtes Mädchen”, je to rozhodně povedená záležitost, v jejímž čele pro mě kromě již zmiňované “Freiheit, Gleichheit, Brüderlichkeit” stojí třeba závěrečná paráda “So fern”, “Es wird Nacht” (která mi v pár momentech připomíná Rammstein na “Rosenrot”) nebo mírně ostřejší “Wir”. V konečném součtu tedy rozhodně palec nahoru – za první disk. Druhý, kolegou vyzdvihovaný disk jsem totiž neposlouchal, jelikož akustické předělávky starších songů mě prostě nezajímají, sorry… H.
Země: Česká republika Žánr: melodic black metal Datum vydání: 21.4.2014 Label: Pařát Magazine
Tracklist:
01. The Awakening
02. End of All Nights
03. Insurrection
04. Tainted Hopes
05. Heretic God
06. Stay Primitive
07. Horned Crown
08. In the Ruthless Wastelands
09. Revelation Through Affliction
10. Agony in Vain
11. Burial Flowers
Nejsem si jistý, jestli tomu tak bylo vždycky, nebo jsem si toho jenom já začal pořádně všímat až v posledních letech, ale zdá se mi, že je fakt hodně v módě pořád někoho k někomu přirovnávat. V recenzích se většina recenzentů snaží kapely přirovnávat k jiným, což bych ještě bral, když to čtenářům mají přiblížit, ale v hojné míře to svým koňům dělají i samotné vydavatelské firmy, když jim na nosiče lepí nálepky “Pro fanoušky: [seznam xx jiných kapel]”. V některých případech se takhle objevují docela perly… já osobně se například kvalitně pobavím pokaždé, když z police vytáhnu CD “Rengeteg” od Thy Catafalque, na němž je nalepené lejstro, které hlásá, že je to hudba pro fandy ruských folkařů Аркона… oukej no, asi to na Season of Mist slyší trochu jinak…
Právě z těchto důvodů podobným reklamním blbostem a přirovnávání na každém rohu nevěnuju nějak zvlášť velkou pozornost. Stejně tak tomu bylo i v případě jihočeských melodických black metalistů Desire for Sorrow, o nichž jsem všude četl, že to jsou prý čeští Cradle of Filth. Nijak jsem to neřešil a myslel jsem si, že je to klasicky trochu přehnané… dokud jsem si jejich dlouhohrající debut “At Dawn of Abysmal Ruination” sám nepustil…
Kdybych to chtěl vyjádřit diplomaticky, tak bych řekl, že v případě Desire for Sorrow je přirovnání ke Cradle of Filth opravdu na místě a vliv Daniho party je na “At Dawn of Abysmal Ruination” vážně cítit. Nicméně vzhledem k tomu, že se za diplomata nepovažuji, klidně prohlásím na rovinu, jak mi to přijde, byť to takhle řečeno může znít dost hnusně – není to totiž podobnost ani inspirace, Desire for Sorrow při vší úctě zní jako nefalšovaná vykrádačka.
I kdyby se někdo čistě náhodou snažil to tam neslyšet, přeslechnout to vážně nelze, protože Cradle of Filth, konkrétněji řečeno tedy Cradle of Filth model 90. léta, z nahrávky smrdí každým coulem po drtivou většinu hrací doby. Melodie, atmosféra, vokál… všechno to tam je. Stačilo by ještě stylově sladit obal a vyměnit na něm logo a člověk by řekl, že “At Dawn of Abysmal Ruination” je album, které Cradle of Filth omylem zapomněli vydat někdy mezi “Cruelty and the Beast” a “From the Cradle to Enslave”. Pokud si Desire for Sorrow vytyčili za cíl znít právě takhle, pak do puntíku splněno…
Věřím tomu, že své fanoušky si to najde… Cradle of Filth jsou hodně oblíbená skupina a je spousta lidí, kteří nedají dopustit právě na jejich 90. léta a dnes jim ta formace přijde mrtvá (což samozřejmě nic proti tomu, jejich staré desky mají dodnes něco do sebe, na rozdíl od současné nemastné-neslané tvorby) – právě takovým by “At Dawn of Abysmal Ruination” mohlo chutnat. Mě osobně to ovšem při poslechu strašně obtěžuje a tak nějak jsem nedokázal se přes to přenést a mávnout nad tou podobností rukou… neřeknu, kdyby šlo třeba o jednu, dvě písničky, ale v případě Desire for Sorrow je to na moje uši už přes čáru, protože opisování od britské stálice se děje napříč celým albem.
Momentů, kdy bych mohl tvrdit, že to zní trochu původně, je tu totiž naprosté minimum… vybavím si možná tak závěr “Heretic God” (od sóla dál), části “Horned Crown” (kytara na začátku a na konci, dále povedená kytarová melodie krátce po dvou minutách) a rozjezd “Agony in Vain”, jenž je pro mě suverénně tím nejlepším, co Desire for Sorrow na svém debutu nabízejí. Nicméně vzhledem k tomu, že ani tyhle pasáže nejsou nijak zvlášť dlouhé a tak extrémně strhující, aby dokázaly výsledný dojem jakkoliv zvrátit, je pro mě “At Dawn of Abysmal Ruination” docela regulérní nuda.
I pokud by se však člověku nějakou záhadou povedlo se přenést přes všechno to máchání se ve Filthovském rybníčku, pořád tu ještě zůstává fakt, že ani čistě po hudební stránce se mi nezdá, že by “At Dawn of Abysmal Ruination” mělo nějakou pořádnou sílu. Zpočátku jsem si samozřejmě myslel, že to je tím, že ještě nemám album pořádně naposlouchané a vstřebané, ale s rostoucím počtem poslechů jsem si čím dál tím více uvědomoval, že jako celek mi to prostě přijde o ničem. Uznávám, že bych Desire for Sorrow hodně křivdil, kdybych tvrdil, že se to nedá poslouchat, protože poslouchatelné to pořád je (což ovšem neznamená, že ten poslech musí bavit), stejně tak je zcela jistě pravda, že co do technické stránky je na “At Dawn of Abysmal Ruination” všechno v nejlepším pořádku… ale dávat v roce 2014 třeba 7 nebo 8 bodů z 10 jen za to, že kapela umí hrát dobře na své nástroje, je s prominutím píčovina. Na druhou stranu, fakt, že to muzikantům hraje a nejsou to žádní cucáci, že zvukově to zní dobře a hudebně “dospěle” (tak moc, jak jen takhle okatá inspirace může znít), že tam je bezesporu slušná úroveň a že na rozdíl od jiných expertů to vážně jde poslouchat, pořád stačí na to, aby ta hudba nešla sestřelit do podprůměru.
Samozřejmě netvrdím, že můj názor musí sdílet každý (ostatně už i padlo, že fandům starých Cradle of Filth by Desire for Sorrow mohli být hodně po chuti), kapela může relativně těžit i z toho, že vyloženě melodický black metal v České republice hraje málokdo (možná tak Mater Monstifera, ale ta mi upřímně taky přijde dost průměrná), nicméně mně osobně se “At Dawn of Abysmal Ruination” do vkusu příliš netrefilo. Jasně, pořád je to debut, takže neříkám, že na případných dalších nosičích nedám Desire for Sorrow šanci mi chuť spravit, ale do té doby bohužel hodně slabá pětka…
Země: Nizozemsko Žánr: melodic / symphonic metal Datum vydání: 4.4.2014 Label: Napalm Records
Tracklist:
01. Here Come the Vultures
02. Your Body Is a Battleground
03. Stardust
04. My Masquerade
05. Tell Me, Mechanist
06. Sing to Me
07. Army of Dolls
08. Lullaby
09. The Tragedy of the Commons
Ať už si o Delain myslíte cokoli, nedá se jim upřít dlouhodobé a poctivé úsilí, díky němuž jméno kapely stále roste. Jestli tedy před pěti lety mohli být rádi, že je s sebou na turné vzala větší kapela a na koncertu oslovili pár lidí, dnes už za sebou mají nějakou tu šňůru v pozici headlinera, jejich jméno vešlo v obecnou známost a smýšlí se o nich jako o solidní žánrové kapele. Poslední deska “We Are the Others”, se kterou Delain konečně dosáhli viditelného úspěchu, mě sice minula, ale tím spíše zajímavé bude srovnání s počiny staršími, které jsem onehdá sjížděl celkem poctivě…
Rozdíl je to vážně nepřehlédnutelný, a to z jednoho prostého důvodu – od vesměs pohodové a chytlavé muziky, která však sem tam docela koketovala s kýčem případně na ní byla znát jistá nevyzrálost, Delain vyrostli snad v každém ohledu a “The Human Contradiction”, jak se letošní novinka jmenuje, je ve všech směrech promakaná deska dospělé kapely. Všechno je tam, kde to má být, všechno působí přirozeně a nikde nic neskřípe, nikde nejste nuceni zdvihat obočí nad nějakou nepředložeností – takže je to rozhodně dobré řemeslo. To ale obzvlášť v žánru Delain vlastním ještě zdaleka automaticky neznamená, že by to byla také zároveň dobrá deska i po hudební stránce, takže se na to podívejme trochu blíže.
Přiznám se, že jsem to moc nečekal, ale Delain mě potěšili i zde. V jejich prospěch hraje hned několik zásadních faktorů, z nichž první je jednoznačně vlastní ksicht, tedy komodita u symfonických kapel s dámou za mikrofonem zoufale vzácná. Vkusné klávesy a samply Martijna Westerholta, příjemný a neoposlouchaný vokál sympatické zrzky Charlotte Wessels plus jednoduché, ale funkční a především zkrátka a dobře hezké melodie – tohle všechno tu je už od debutu “Lucidity”, ale pořád to funguje na jedničku, ba se dokonce nezdráhám říct, že dokonce lépe než kdy dřív, protože zejména zde je znát dospělost, jaké Delain dosáhli… Zkrátka žádná miliontáprvní vykrádačka Nightwish ani rádoby temné gotické zpívánky, které by působily jako špatná variace na beauty and the beast z přelomu tisíciletí, ale svojská muzika, která si nemusí na nic hrát a přesto (nebo spíš právě proto) má hodně co do sebe.
Nechci samozřejmě tvrdit, že je “The Human Contradiction” něco nového a nikdy dříve jste nic podobného neslyšeli, ale způsob, jakým Delain pracují s žánrovým výrazivem a případnými inspiracemi, je velice citlivý. Nesmírně mě baví, jak se kapela nestydí za popový nádech své hudby, ale přitom nerezignuje ani na metalovou složku a oboje zní seriózně, poctivě a uvěřitelně – čímž se elegantně dostáváme k instrumentální podobě alba. Klasická sestava kytara – basa – bicí – klávesy šlape jako hodinky a zejména pánové Sommers a Westerholt zaslouží pochvalu. Timo Sommers totiž na svou kytaru nejen umí zatraceně dobře hrát, ale je také schopný složit nápadité a místy až nečekaně ostré riffy a jeho hra dodává desce tolik nezbytný spodek, který tam není jen do počtu, ale díky své akurátní promakanosti a obecně vysoké úrovni umožňuje zejména klávesám, aby na něm stavěly. A Martijn Westerholt tuhle hozenou rukavici dokázal zúročit velmi zkušeně. Klávesy, samply a já nevím co ještě syntetického tvoří opravdu velkou a nesmírně důležitou část samotné muziky i celkového dojmu z “The Human Contradiction”, ale zaprvé to není ani trochu otravné nebo vlezlé, zadruhé je to parádně pestré a zatřetí to se zbytkem partitury symbiotizuje namísto toho, aby si to ukradlo všechen prostor pro sebe a zbytek nástrojů jen paběrkoval. U Holopainenů doma by se mohli učit…
Není tedy žádným překvapením, že je “The Human Contradiction” pestrým a nápaditým albem, když jsem oba tyto přívlastky použil pro popis jeho důležitých složek. I když žádná ze skladeb nějak výrazně nevybočuje od ostatních, je zábavné a příjemné to poslouchat a ani jednou jsem se nepřistihl při tom, že by mě “The Human Contradiction” nudilo. Celá deska se tedy nese v dost jednotném duchu i po kvalitativní stránce, všechny skladby jsou povedené a nenapadá mě žádná, kterou bych chtěl nějak vyzdvihnout na úkor ostatních, svým způsobem ale přeci jen vyčnívají skladby, které svým příspěvkem obohatil některý z hostů. Kouzelné na tom však je to, že i když především zpěváci (Alissa White-Gluz, George Oosthoek a staří známí Marco Hietala a Oliver Philipps) dodávají každé z dotyčných skladeb parádní forsáž, na rozdíl od prvních alb kapely (angažování hostů je totiž u Delain tradicí už od “Lucidity”) to tentokrát vůbec nepůsobí tak, že celý song stojí na hostovi. Kdepak, v případě “The Human Contradiction” si práce samotných Delain s příspěvky hostů ani v nejmenším nezadá a je to vážně super.
Když Delain před dvěma lety vyrazili na svoje první evropské headline turné, dost jsem brblal a přišlo mi pěkně ujeté, že se něco takového podařilo sice celkem oukej ale jinak nijak senzační kapele, jakou tehdy Delain byli. Svěží a v každém ohledu podařené “The Human Contradiction” ale všem pochybovačům dává jasně najevo, že Delain vyrostli a jsou jednou nohou v první lize. Ačkoli jsem Delain dřív hodně fandil, na čtvrtý pokus jsem od nich rozhodně nečekal nic světoborného, ale oni mi místo průměrného spotřebního materiálu naservírovali překvapení tak příjemné, že jsem v něj opravdu nedoufal ani v hodně divokých představách. Když si vezmu, v jak neutěšeném stavu se potácí symfonický metal, “The Human Contradiction” mě přivádí na myšlenku, že snad s výjimkou nové Epicy letos asi už lepší žánrové album neuslyším, a to je – kdyby to náhodou někdo nepochopil – sakra velká pochvala, takže mohu s chutí vysázet sakra dobré hodnocení. A pak že to nejde!
Další názory:
Podobné skupiny se zpěvačkou nestojí zrovna ve středu mého zájmu… samozřejmě obecně nemám vůbec nic proti holkám v metalu, právě naopak, radši se podívám na pěknou zpěvačku než na pupkaté fousáče v džískách, ale hudebně mě ty princezničky většinou příliš nebaví. O to víc mě překvapilo, když mě před dvěma lety dost chytlo album “We Are the Others” od Delain, což je kapela, jejíž hudba do té doby šla mimo moje dráhy. A na novince “The Human Contradiction” se situace opakuje, protože mě to prostě a jednoduše baví. Na rozdíl od kolegy bych byl o hodně opatrnější s tím vlastním ksichtem a prohlášeních o svojské hudbě, protože do toho podle mě mají Delain ještě docela daleko, ale i tak jsem zjistil, že vydatná dávka opravdu hodně moc příjemných, zároveň však nevtíravých a nekýčovitých melodií a sympatická zpěvačka (a teď výjimečně nemyslím vizuálně, nýbrž hlasově) mi ke štěstí vlastně stačí. Kromě toho se mi líbí, že u Delain cítím jakýsi zdravý odstup… že si ta kapela na nic moc nehraje, že se vůbec nestydí za to, že v rámci metalu je to v uvozovkách popík, což mi nijak nevadí, naopak je mi to sympatické. K tomu už stačí jen přidat parádně napsané písničky (především “Here Come the Vultures”, “Stardust”, “My Masquerade”, “Army of Dolls” a “Lullaby”… ten zbytek ale také není špatný) a vyjde vám… ano, fakt povedená nahrávka. H.
Země: Itálie Žánr: rock / melodic metal Datum vydání: 31.3.2014 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Nothing Stands in Our Way
02. Zombies
03. Hostage to the Light
04. Victims
05. Die & Rise
06. I Forgive (But I Won’t Forget Your Name)
07. Cybersleep
08. Infection
09. I Burn in You
10. In the End I Feel Alive
11. One Cold Day
Když by se měl sestavit pomyslný žebříček nejvěhlasnějších italských kapel rock/metalového ražení, Lacuna Coil by se dost určitě umístili na stupních vítězů. A ono také není divu, když – započítáme-li do toho i roky existence pod jinými názvy – to spolu táhnou už dvacet let a za tu dobu si stihli vybudovat jméno, jaké jim může závidět vskutku kde kdo. Od gothic metalu, se kterým sbírali úspěchy na přelomu tisíciletí, se Lacuna Coil postupně přesunuli do vod celkem neškodného, ale svérázného a hlavně pořád přitažlivého rock/metalu, s nímž to na lidi zkouší přibližně od alba “The Shallow Life” a podle všeho jim to tak naprosto vyhovuje. Od vydání předchozí desky “Dark Adrenaline” letos uplynuly dva roky, Lacuna Coil se hlásí s albem novým a vás určitě zajímá, jak se jim novinka “Broken Crown Halo” podařila…
Z úvodu to možná trochu vyplývá, ale i kdyby náhodou ne, je skutečností, že Lacuna Coil jsou vesměs rutinéři, od kterých se nějakého překvapení asi už nedočkáme – na druhou stranu však lze celkem spolehlivě očekávat, že co napíšou, to také půjde poslouchat, když si od toho člověk nebude moc slibovat. Pokud si dobře vzpomínám, právě z předcházející “Dark Adrenaline” se vyklubala sice nikterak převratná ale pořád veskrze sympatická nahrávka, takže je otázka, jestli se na ní podařilo “Broken Crown Halo” navázat.
Odpověď na tuhle otázku zní jasně – nepodařilo. Ne, že by “Broken Crown Halo” bylo špatné album, ale “Dark Adrenaline” je zkrátka o level výš. Je docela paradoxní, že k takovému výsledku došlo i přesto nebo snad právě proto, že je novinka trochu tvrdší a kytarovější než její předchůdce, přičemž právě po metalovějším vyznění mnozí fans volají už pěkných pár let. Spolu s mírným nárůstem tvrdosti totiž naopak poklesla úroveň chytlavosti materiálu, a jelikož právě chytlavost byla pro Lacuna Coil zejména v posledních letech devízou číslo jedna a zcela zásadním stavebním kamenem každé jednotlivé skladby, je poměrně nasnadě, že právě v tomhle tkví problém “Broken Crown Halo”. Chybějící chytlavost se totiž jaksi nepodařilo nahradit ničím, co by její úbytek vyvážilo.
Není asi třeba nijak zvlášť zdůrazňovat, že se jedná o album čistě písničkové, takže celková atraktivita nahrávky plyne přímo z toho, jak zábavné songy dala kapela dohromady, a na nějakou dramaturgii nebo vnitřní struktury nahrávky se zde příliš nehraje. Z výše uvedeného je zřejmé, že to asi žádná velká sláva nebude, ale to ještě neznamená, že by se tu nenašly dobré věci. Absolutním vrcholem jsou pro mě skladby “I Forgive (But I Won’t Forget Your Name)” a “Burn in You”, z nichž první je neuvěřitelně chytlavá hitovka a druhá si mě získala opravdu parádním refrénem. Za zmínku stojí rovněž také otvírák “Nothing Stand in Our Way”, sedmička “Cybersleep” a osmička “Infection”, což jsou takové úplně pohodové songy a slušný standard kapely, který se zalíbí, i když člověk nechce. A zbytek? Místy lepší, místy horší, ale pořád tak trochu vata. Je fakt, že na vatu je to vlastně pořád dost slušné, najdou se v ní i dobré stejně tak jako dost suché nebo vyloženě divné momenty (viz například takřka rapová pasáž ve “Victims”) a k protočení desky se člověk nemusí nijak zvlášť přemlouvat, ale že by si z toho odnesl nějaké výjimečné zážitky, to opravdu ne.
Ať už je ale výsledek jakýkoli, klasické přednosti Lacuna Coil jsou pořád na svém místě. Pěveckému duu Cristina Scabbia – Andrea Ferro to šlape pořád stejně výborně, trademarková kombinace kytar a kláves ani tentokrát nenechává nikoho na pochybách, kdo že to hraje, a vzato kolem a kolem je to prostě pořád ta osvědčená Lacuna Coil – akorát si tentokrát prostě vybrala slabší chvilku. “Broken Crown Halo” si přes všechny výhrady drží úroveň, jak se na jméno velikosti Lacuna Coil sluší, poslouchat to jde bez jakéhokoli sebezapření a nikdo nepopírá, že to své momenty má. Přesto mě ale nenapadá jediný důvod, proč bych při probíráním se diskografií kapely měl na úkor nějaké jiné desky sáhnout právě po “Broken Crown Halo”, a to na ní zanechává nepříjemný odér zbytečnosti.
Další názory:
Upřímně tak úplně nevím, jak se mám k Lacuna Coil postavit… ta hudba mi sice přijde úplně v pohodě a nijak mi nevadí, její poslech mě vůbec neobtěžuje, ale zároveň mě to prostě a jednoduše nebaví. A to neplatí jen o kapele obecně, ale i o jejím nejnovějším počinu “Broken Crown Halo”. Je to oukej album, nemám problém to poslouchat, ale vůbec to nevnímám, nic moc to se mnou nedělá… sem tam trochu chytlavější refrén (“Nothing Stands in Our Way”, “Victims”, “Die & Rise”) to moc nezachrání. Když to řeknu jinak, na můj zvrácený vkus je to jednoduše moc hodné a nekonfliktní, prostě takový čajíček… což o to, někomu to třeba sedět může, ostatně jak už jsem řekl, nic proti tomu nemám, jen je to prostě něco, co osobně nechci poslouchat. Jasně, Cristina Scabbia je pořád kočka tak na 10/10, ale když jsem to naposledy kontroloval, pořád jsme byli stránka o hudbě, nikoliv módní magazín, takže album za 5,5… H.
Upřímně mám strašně rád situaci, když nám někdo pošle na recenzi singl o jedné nebo dvou písničkách. A ještě více mě fascinuje fakt, že jsme vážně takoví blbci, že podobné párminutové štěky opravdu recenzujeme. V tomhle případě se jedná o tu příjemnější variantu z těch dvou výše zmíněných, tedy rovnou celé dva songy, které nám servíruje mladá finská formace My Reflection.
V čele kapely stojí vizuálně docela sympatická zpěvačka Jenni Räikkönen a pak nějací další čtyři kořeni, kteří ovšem vedle takové kočky stejně nikoho nezajímají, takže je to asi jedno. Uvědomují si to i samotní My Reflection, takže na aktuální fotce je hezky vepředu pěkně vyprsená Jenni a až někde v dálce za ní rozmazaný zbytek. Nehodnotíme tu ovšem vzhled zpěvaček (ačkoliv sem tam by to za to stálo, to zas ne, že ne), ale muziku, tak na ní pojďme…
My Reflection nehrají žádný zázrak, ale z té hudby je cítit, že jim o nic takového ani nejde a že cílem podle všeho bylo stvořit takovou příjemnou nenáročnou poslechovku. Nic proti tomu, zvlášť když ten výsledek není špatný, což je naštěstí případ tohoto singlu. Finové se pohybují někde na pomezí rocku a melodického metálku… vlastně je to záležitost, která by klidně mohla profrčet rádiem a nikoho by to nijak zvlášť neurazilo. Rozhodně se tomu nedá upřít jistá poměrně slušná chytlavost, nenáročnost, zároveň to však není nic vyloženě vtíravého nebo otravného, tudíž za mě v pohodě.
U obou přítomných písniček jsou hlavními zbraněmi refrény, které jsou patřičně chytlavé, zapamatovatelné a člověk se na ně může chytnout hned. Jako celek mi ovšem více sednul titulní kousek “This World Belongs to Us (Tonight)”, k němuž vznikl i videoklip, protože u “Walk” (což naštěstí není cover od Pantery (smích)) mi některé momenty přijdou trochu slabší, třeba předrefrénová pasáž.
Nedělejme si však iluze, My Reflection rozhodně nehrají nic výjimečného nebo trvanlivého. Ale je to poměrně příjemná pohodovka, jež se poslouchá sama a zároveň z vás na rozdíl od jiných expertů nedělá kreténa.
