Archiv štítku: NLD

Nizozemsko

Delain – The Human Contradiction

Delain - The Human Contradiction
Země: Nizozemsko
Žánr: melodic / symphonic metal
Datum vydání: 4.4.2014
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Here Come the Vultures
02. Your Body Is a Battleground
03. Stardust
04. My Masquerade
05. Tell Me, Mechanist
06. Sing to Me
07. Army of Dolls
08. Lullaby
09. The Tragedy of the Commons

Hodnocení:
Ježura – 7,5/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ať už si o Delain myslíte cokoli, nedá se jim upřít dlouhodobé a poctivé úsilí, díky němuž jméno kapely stále roste. Jestli tedy před pěti lety mohli být rádi, že je s sebou na turné vzala větší kapela a na koncertu oslovili pár lidí, dnes už za sebou mají nějakou tu šňůru v pozici headlinera, jejich jméno vešlo v obecnou známost a smýšlí se o nich jako o solidní žánrové kapele. Poslední deska “We Are the Others”, se kterou Delain konečně dosáhli viditelného úspěchu, mě sice minula, ale tím spíše zajímavé bude srovnání s počiny staršími, které jsem onehdá sjížděl celkem poctivě…

Rozdíl je to vážně nepřehlédnutelný, a to z jednoho prostého důvodu – od vesměs pohodové a chytlavé muziky, která však sem tam docela koketovala s kýčem případně na ní byla znát jistá nevyzrálost, Delain vyrostli snad v každém ohledu a “The Human Contradiction”, jak se letošní novinka jmenuje, je ve všech směrech promakaná deska dospělé kapely. Všechno je tam, kde to má být, všechno působí přirozeně a nikde nic neskřípe, nikde nejste nuceni zdvihat obočí nad nějakou nepředložeností – takže je to rozhodně dobré řemeslo. To ale obzvlášť v žánru Delain vlastním ještě zdaleka automaticky neznamená, že by to byla také zároveň dobrá deska i po hudební stránce, takže se na to podívejme trochu blíže.

Přiznám se, že jsem to moc nečekal, ale Delain mě potěšili i zde. V jejich prospěch hraje hned několik zásadních faktorů, z nichž první je jednoznačně vlastní ksicht, tedy komodita u symfonických kapel s dámou za mikrofonem zoufale vzácná. Vkusné klávesy a samply Martijna Westerholta, příjemný a neoposlouchaný vokál sympatické zrzky Charlotte Wessels plus jednoduché, ale funkční a především zkrátka a dobře hezké melodie – tohle všechno tu je už od debutu “Lucidity”, ale pořád to funguje na jedničku, ba se dokonce nezdráhám říct, že dokonce lépe než kdy dřív, protože zejména zde je znát dospělost, jaké Delain dosáhli… Zkrátka žádná miliontáprvní vykrádačka Nightwish ani rádoby temné gotické zpívánky, které by působily jako špatná variace na beauty and the beast z přelomu tisíciletí, ale svojská muzika, která si nemusí na nic hrát a přesto (nebo spíš právě proto) má hodně co do sebe.

Nechci samozřejmě tvrdit, že je “The Human Contradiction” něco nového a nikdy dříve jste nic podobného neslyšeli, ale způsob, jakým Delain pracují s žánrovým výrazivem a případnými inspiracemi, je velice citlivý. Nesmírně mě baví, jak se kapela nestydí za popový nádech své hudby, ale přitom nerezignuje ani na metalovou složku a oboje zní seriózně, poctivě a uvěřitelně – čímž se elegantně dostáváme k instrumentální podobě alba. Klasická sestava kytara – basa – bicí – klávesy šlape jako hodinky a zejména pánové Sommers a Westerholt zaslouží pochvalu. Timo Sommers totiž na svou kytaru nejen umí zatraceně dobře hrát, ale je také schopný složit nápadité a místy až nečekaně ostré riffy a jeho hra dodává desce tolik nezbytný spodek, který tam není jen do počtu, ale díky své akurátní promakanosti a obecně vysoké úrovni umožňuje zejména klávesám, aby na něm stavěly. A Martijn Westerholt tuhle hozenou rukavici dokázal zúročit velmi zkušeně. Klávesy, samply a já nevím co ještě syntetického tvoří opravdu velkou a nesmírně důležitou část samotné muziky i celkového dojmu z “The Human Contradiction”, ale zaprvé to není ani trochu otravné nebo vlezlé, zadruhé je to parádně pestré a zatřetí to se zbytkem partitury symbiotizuje namísto toho, aby si to ukradlo všechen prostor pro sebe a zbytek nástrojů jen paběrkoval. U Holopainenů doma by se mohli učit…

Není tedy žádným překvapením, že je “The Human Contradiction” pestrým a nápaditým albem, když jsem oba tyto přívlastky použil pro popis jeho důležitých složek. I když žádná ze skladeb nějak výrazně nevybočuje od ostatních, je zábavné a příjemné to poslouchat a ani jednou jsem se nepřistihl při tom, že by mě “The Human Contradiction” nudilo. Celá deska se tedy nese v dost jednotném duchu i po kvalitativní stránce, všechny skladby jsou povedené a nenapadá mě žádná, kterou bych chtěl nějak vyzdvihnout na úkor ostatních, svým způsobem ale přeci jen vyčnívají skladby, které svým příspěvkem obohatil některý z hostů. Kouzelné na tom však je to, že i když především zpěváci (Alissa White-Gluz, George Oosthoek a staří známí Marco Hietala a Oliver Philipps) dodávají každé z dotyčných skladeb parádní forsáž, na rozdíl od prvních alb kapely (angažování hostů je totiž u Delain tradicí už od “Lucidity”) to tentokrát vůbec nepůsobí tak, že celý song stojí na hostovi. Kdepak, v případě “The Human Contradiction” si práce samotných Delain s příspěvky hostů ani v nejmenším nezadá a je to vážně super.

Když Delain před dvěma lety vyrazili na svoje první evropské headline turné, dost jsem brblal a přišlo mi pěkně ujeté, že se něco takového podařilo sice celkem oukej ale jinak nijak senzační kapele, jakou tehdy Delain byli. Svěží a v každém ohledu podařené “The Human Contradiction” ale všem pochybovačům dává jasně najevo, že Delain vyrostli a jsou jednou nohou v první lize. Ačkoli jsem Delain dřív hodně fandil, na čtvrtý pokus jsem od nich rozhodně nečekal nic světoborného, ale oni mi místo průměrného spotřebního materiálu naservírovali překvapení tak příjemné, že jsem v něj opravdu nedoufal ani v hodně divokých představách. Když si vezmu, v jak neutěšeném stavu se potácí symfonický metal, “The Human Contradiction” mě přivádí na myšlenku, že snad s výjimkou nové Epicy letos asi už lepší žánrové album neuslyším, a to je – kdyby to náhodou někdo nepochopil – sakra velká pochvala, takže mohu s chutí vysázet sakra dobré hodnocení. A pak že to nejde!


Další názory:

Podobné skupiny se zpěvačkou nestojí zrovna ve středu mého zájmu… samozřejmě obecně nemám vůbec nic proti holkám v metalu, právě naopak, radši se podívám na pěknou zpěvačku než na pupkaté fousáče v džískách, ale hudebně mě ty princezničky většinou příliš nebaví. O to víc mě překvapilo, když mě před dvěma lety dost chytlo album “We Are the Others” od Delain, což je kapela, jejíž hudba do té doby šla mimo moje dráhy. A na novince “The Human Contradiction” se situace opakuje, protože mě to prostě a jednoduše baví. Na rozdíl od kolegy bych byl o hodně opatrnější s tím vlastním ksichtem a prohlášeních o svojské hudbě, protože do toho podle mě mají Delain ještě docela daleko, ale i tak jsem zjistil, že vydatná dávka opravdu hodně moc příjemných, zároveň však nevtíravých a nekýčovitých melodií a sympatická zpěvačka (a teď výjimečně nemyslím vizuálně, nýbrž hlasově) mi ke štěstí vlastně stačí. Kromě toho se mi líbí, že u Delain cítím jakýsi zdravý odstup… že si ta kapela na nic moc nehraje, že se vůbec nestydí za to, že v rámci metalu je to v uvozovkách popík, což mi nijak nevadí, naopak je mi to sympatické. K tomu už stačí jen přidat parádně napsané písničky (především “Here Come the Vultures”, “Stardust”, “My Masquerade”, “Army of Dolls” a “Lullaby”… ten zbytek ale také není špatný) a vyjde vám… ano, fakt povedená nahrávka.
H.


Mayan – Antagonise

Mayan - Antagonise
Země: Nizozemsko
Žánr: symphonic death metal
Datum vydání: 31.1.2014
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Bloodline Forfeit
02. Burn Your Witches
03. Redemption – The Democracy Illusion
04. Paladins of Deceit – National Security Extremism Part 1
05. Lone Wolf
06. Devil in Disguise
07. Insano
08. Human Sacrifice
09. Enemies of Freedom
10. Capital Punishment
11. Faceless Spies – National Security Extremism Part 2

Hodnocení:
Onotius – 7/10
H. – 5,5/10
Ježura – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,2/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Mark Jansen, skladatelský mozek nadějných holandských symfoniků Epica a někdejší kytarista dnes již neexistujících After Forever, se před dvěma lety rozhodl společně s klávesistou Jackem Driessenem (ex-After Forever) nahrát desku kombinující heavy metal s technickým death metalem a symphonic metalem, a tak vzniklo album “Quarterpast”, na němž se kromě Isaaca Delahaye a Ariëna Van Weesenbeeka (oba Epica, ex-God Dethroned) a Franka Schiphorsta, kteří doplnili stálou sestavu, podílelo mnoho hostů jako například Simone SimonsMarkovy domovské kapely či Henning Basse ze Sons of Seasons. Deska nabízela dostatečně tvrdý, přitom však epický metal plný riffů, melodií a vyhrávek, který celkem šikovně ukázal tvář tvrdší symfonicky metalové opery s dominujícím growlingem, přesto byl trochu brzděn typicky powermetalovou produkcí Saschy Paetha. Ač měla hudba trochu evokující srážku takové Obscury se Symphony X s významnými prvky domovských skupin hudebníků i hlušší místa, ve své době mě neskutečně bavila. I proto jsem byl velmi zvědav, co vyleze z jejich druhé desky, na níž se již nepodílel kytarista Isaac, kterého při nahrávání pravděpodobně plně nahradil Frank, přičemž při živém hraní má být nyní zastoupen neokoukanou tváří kytaristky Merel Bechtold. Součástí standardního lineupu se stali také někdejší hosté Hanning Basse a operní zpěvačka Laura Macrì. Ale nechme faktografie a posuňme se k novince jako takové.

Na první pohled obal zaujme zvláštní, jako by lehce ironizující nazelenalou šedí, jež doprovází koncept alba, který se nese v duchu konspiračních teorií věnujících se sběru soukromých informací americkými úřady pod záminkou boje s terorismem. Samotná grafika vytvořená opět Stefanem Heilemanem, který stojí za obaly kapel jako Xandria či promofotkami Kreator, jako by zhmotňovala paranoiu a spiknutí.

První co nás na albu praští do uší, respektive spíš nepraští, je zvláštně sterilní ozvučení, které podivně tlumí jinak celkem hoblující kytary. Můžeme zde zaznamenat absenci Isaacovy specifické hry, což je pro mě spíše zklamání vzhledem k nápaditým partům na “Quarterpast”. Zároveň však jako by i klávesy až na výjimky ubraly na pestrosti rejstříků a tvořily spíše symfonické doprovody a občasná sóla za pomoci jednoho nástroje. Trochu mi přijde, že celková stylizace je cílená trochu více směrem k modernímu americkému metalu typu Lamb of God, ovšem samozřejmě ve spojení s klasickou symfonickou omáčkou.

Pokud bych měl jmenovat jednu skladbu, kterou považuji za dobrou hitovku vhodnou například na singl, asi bych bez váhání zvolil otvírák “Bloodline Forfeit”. Svižný koulivý riff se zde střídá s povedeným epickým refrénem, přičemž netrpí vatovitým natahováním stopáže, nýbrž šikovně využívá střídmější nálady, přesto technicky propracované. Klávesové sólo pak využívá klasického rejstříku, to kytarové poté nabídne takřka idylickou náladu. Dvojka “Burn Your Witches” pokračuje ještě v celkem příjemné tradici, nabízí pár povedených melodických partů a například kytarové sólo zde zní zatraceně intenzivně. Trochu obyčejným riffem, který je vystřídán Hanningovým zpěvem evokujícím divadelní výstup, začíná “Redemption – The Democracy Illusion”, refrén mi osobně připomíná něco z prvního alba (tuším že trochu “Symphony of Agression”), mezihra je pak proložena trochou vaty, i když se ji snaží odrazit Floor Jansen (asi nemá smysl říkat odkud pochází).

“Paladins of Deceit – National Security Extremism Part 1” pak nabízí delší kompozici, která je mnou ovšem vnímána způsobem “tenhle postup už jsem od nich někde slyšel”. Jenomže spíše vatovitá tradice se pak přesouvá do druhé poloviny alba prostřednictvím “Lone Wolf”, technicky opět v pohodě zvládnutá skladba s občasnými záchvěvy melancholie (například ten doprovodný klavír na začátku), ovšem ve výsledku absolutně natahovaná a nepodporovaná moc nosnými nápady, ale spíš opakováním již mnohokrát vyřčeného patosu. “Devil in Disguise” na mě působí jako odpověď na “Redemption – The Democracy Illusion”. Kytary se zde celkem příjemně zakousnou, přičemž bicí jsou zde precizní a jako celek skladba příjemně šlape. Přesto ovšem ve mně v průběhu alba začíná hlodat myšlenka, že na rozdíl od debutu je to všechno nějak si až moc navzájem podobné a ve výsledku sterilně působící. Akustická mezihra s pěkným Lauřiným zpěvem zvaná “Insano” nabízí příjemný odpočinek. Věčná škoda, že následující skladba “Human Sacrifice” není opatřena trochu ostřejším ozvučením – místy hoblovačka pro Mayan netypická, s intenzivní bicí složkou a doprovozena opět o charismatické, operně školené Lauřiny vokály.

Z “Enemies of Freedom” opět odkapáv Mayan klišé, tedy mistrovsky stavěná harmonie a aranže, přičemž nosný motiv je opět standardní až běda. Mezihra zde opět připomene “Symphony of Agression”. “Capital Punishment” pak začíná symfoničtější tváří a nabídne pár dobrých momentů, které jsou ovšem záhy střídány tou proklatou hezky znějící vatou. Závěr pak obstarává formou lyric videa dříve zveřejněná skladba “Faceless Spies – National Security Extremism Part 2”, která ač mě původně spíše zklamala, později jsem u ní začal nacházet zajímavé momenty, klavírní vyhrávky po ústředním motivu, jednu z meziher či houslové sólo na konci.

No, pro recenzenta vskutku celkem oříšek. Na jednu stranu jsou tu mistrně nahrané skladby, které nabízí perfektní ukázku hudebnické zručnosti a hudební monumentálnosti i několik opravdu dobrých nápadů, přesto však je toho opakování klišé soundtrackově metalových postupů na mě až příliš. Navíc při takto sterilním nazvučení to místy zní dost naivně. Nu, hoši a dívky z Mayan tentokrát více poslouchali moderní metal, přitom chtěli znít opravdu monumentálně, a tak nahráli album “Antagonise”, místy výborné, místy dobré, místy až moc stejné. Ale třeba to ještě poroste…


Další názory:

Debutovému albu “Quarterpast” jsem dal v dobovém hodnocení 7,5/10… upřímně už si ani nepamatuji, co mě k tomu vedlo, a dost pochybuji o tom, že by si dnes ta nahrávka tuhle známku obhájila, ale na druhou stranu si tím nemohu být jistý, protože od inkriminované recenze jsem desku neslyšel a nyní si z ní nepamatuju ani tón. Pokud však svému tehdejšímu verdiktu budu věřit a budu předpokládat, že se mi “Quarterpast” tenkrát libílo, pak je “Antagonise” rozhodně zklamání. Jakkoliv je na tom albu formálně všechno v pořádku, jednoduše mě prostě nebaví; ať to poslouchám sebevíc, neslyším v tom nic než načančanou a trochu přeplácanou nudu. Sem tam se z toho nějaký povedenější motiv vynoří, to uznávám, stejně tak té hudbě nelze upřít jistou úroveň, ale i přesto je to prostě záležitost, kterou nemám potřebu a snad ani nechci poslouchat, protože mi to přijde jako ztráta času, když po světě běhá nemalé množství mnohem zajímavějších skupin.
H.

Co si tak matně vzpomnínám, deska “Quarterpast”, kterou se Mayan uvedli na scénu, měla hodně co do sebe, a proto jsem i v tehdejší recenzi nešetřil chválou. Od té doby uplynuly už skoro tři roky, “Quarterpast” jsem za ta léta neslyšel ani jednou a nemohu tedy tvrdit, jestli bych i dnes vyřkl stejný ortel. Pokud se ale jedná o druhý počin Mayan, desku “Antagonise”, jsem si ohledně verdiktu zcela jistý – “Antagonise” je totiž strašně nudná. Trvá to přes hodinu, ale snad až na záverečnou “Faceless Spies”, která jediná mě celkem oslovila, se na albu neděje prakticky nic zajímavého. Je to furt na jedno brdo, dynamika nulová, jako by mezi skladbami ani nebyly pauzy. Je sice pravda, že se to poslouchat dá, a to vlastně úplně v klidu, ale i tak je to zklamání – tím spíše, že ani formálně skvělá pěvěcká stránka desky příliš charismatu nepobrala. S odřenýma ušima za šest a tím můj vztah s “Antagonise” asi definitivně končí. Nevidím totiž jediný důvod, proč bych si tohle album měl ještě někdy pouštět…
Ježura


Within Temptation – Hydra

Within Temptation - Hydra
Země: Nizozemsko
Žánr: alternative rock / symphonic metal
Datum vydání: 31.1.2014
Label: BMG Entertainment

Tracklist:
01. Let Us Burn
02. Dangerous
03. And We Run
04. Paradise (What About Us?)
05. Edge of the World
06. Silver Moonlight
07. Covered by Roses
08. Dog Days
09. Tell Me Why
10. Whole World Is Watching

Hodnocení:
Kaša – 7,5/10
H. – 6,5/10
Ježura – 7,5/10
Atreides – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,1/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Within Temptation jsou pojem. Jak líp začít povídání o partě, která se za pomocí své vlastní píle dokázala vyšvihnout v přední představitele symfonického metalu, aby později dokázala tuto škatulku opustit a ocitnout se někde na hraně symfonického alternativního rocku se skoro až popovým přesahem, a to s takovou grácií, že o vyložené zaprodanosti nemůže být řeč. Ať už si o tomto vývoji, kterým si během své existence Within Temptation prošli, myslíte svoje, nelze jim upřít, že nestojí na místě. S každým dalším albem se postupně vyvíjí, a přestože od minula ten vývoj není až tak dramatický, jak by se na první poslech mohlo zdát, nedá se na druhou stranu říct, že by “Hydra” – jak zní titul šestého řadového alba – bylo sázkou na jistotu, aneb počinem, kterým si proti sobě hlavně nepoštvat skalní fanoušky.

Kdo sleduje tvorbu Within Temptation, tak mi jistě dá zapravdu, že i na základě výše uvedeného je z dlouhodobého hlediska jejich diskografie – rozdělená na samostatně stojící články – takřka neporovnatelná. Rozdíl mezi prvními dvěma alby “Enter” a “Mother Earth” je v porovnání s posledníma dvěma v podobě “The Unforgiving” a “Hydra” markantní. Skladatelsky i technicky. Zatímco na dvojici zmíněných staroušků (ale jo, je to už hezky dlouhá doba) se symfonické klávesy potkávaly s pronikavě vysokým hlasem tváře kapely Sharon den Adel, tak na albech pozdějších se její hlas usadil do přirozenější, řekněme nižší polohy, která má však stále tu správnou naléhavost. Pokud budu mluvit o svých preferencích, tak její aktuální projev je mým uším mnohem příjemnější, protože právě ten vysoký zpěv z prvních desek mě od častějších poslechů tak trochu odrazoval, ale to jen abyste chápali můj vztah k aktuální podobě jejího zpěvu. V průběhu let pak ubylo symfonických aranží, které tam sice pořád jsou, ale jejich prostor převzaly modernější klávesy a kytarové riffy, jež jsou přímočařejší (čti jako jednodušší) a celkově orientovány k podladěnému zvuku, jenž si aktuální trendy žádají. Nicméně do takového stádia, že by se začalo vařit s breakdowny, se kapela neposunula a stojí pevně na zemi v rámci běžné rock/metalové tvorby.

O tom, jak se na minulém “The Unforgiving” Within Temptation přenesli do melodičtějších vod plných klasických rockových postupů a téměř popových refrénů, se napovídaly už celé romány, takže to rozebírat nebudu, nicméně protože kapela tehdy ve spojení doprovodným komiksem dosáhla slušného komerčního úspěchu, bylo by bláhové očekávat v hudebním směřování nějakou změnu o 180°. Postupný příklon k mainstreamové produkci je patrný už od “The Silent Force”, přičemž “Hydra” by se v tomto ohledu dala považovat za nejodvážnější počin. Už při pohledu na výčet hostů, kteří se na “Hydra” mihnou, nebo ještě lépe na novinkový videoklip k “Dangerous” se střídajícími se záběry wingsuitingu a prostřihy na kapelu plných slow-motion záběrů, je jasné, kudy vítr vane. A protože je vklad hostů dosti výrazný, sluší se věnovat čtveřici skladeb s jejich přispěním zvláštní pozornost.

Postupujme chronologicky, takže Howard Jones (ex-Killswitch Engage) je v už zmíněné písni “Dangerous” hutnějším protikladem, kdy stojí proti melodicky líbivé Sharon, což je kombinace, proti které nelze v zásadě nic namítat. Skladba samotná má švih a melodický potenciál silného refrénu z ní dělá jeden z top momentů “Hydra”. Totéž se dá říct i o pop-metalové hitůvce “Paradise (What About Us?)”, v níž se zaskví Tarja Turunen. Jak jsem si v období před vydáním alba myslel, že se bude jednat o symfonicky metalovou skladbu, v níž se pokusí Within Temptation prostřednictvím protikladu operního vokálu Tarji a křehkého zpěvu Sharon utěšit si rozladěné fanoušky po “And We Run”, v níž dostal prostor zámořský rapper Xzibit, tak nakonec je vše jinak.

Zatímco “Paradise (What About Us?)” je i na poměry Within Temptation až nezvykle přímočará věc se vzdáleně industriálním přesahem, který se díky pochodovému rytmu a moderním klávesám dotýká Tägtgrenových Pain, tak “And We Run”, je pro kapelu už takřka typická skoro-balada, jíž od starších kousků odlišuje pouze fakt, že část textu rozvine svým vlastním způsobem Xzibit, jehož vstup považuji nakonec za velmi povedený, jakkoli jsem se ho zprvu obával. Když spustil poprvé tu svoji “nigga” pasáž, nad níž se jako křehký anděl vznáší Sharon, tak jsem civěl jako puk. Velké překvapení, beze srandy. No, a abychom měli sestavu hostů kompletní, tak na úplném závěru číhá “Whole World Is Watching”Davem Pirnerem ze Soul Asylum, v níž se nezapře působiště Pirnera, který přenesl kapelu ještě blíž rádiovému formátu, kdy akustické kytary nahradily kytarové hradby, nicméně nemůžu říct, že by se tak dělo ke škoda věci. Úvahu o nezbytnosti účasti jednotlivých hostů pro naplnění umělecké podstaty desky, případně o nahlížení na tento krok jako na silný marketingový tah podpořený hned trojicí klipů (pevně věřím, že i ta “And We Run” se jej dočká), nechám na každém z vás, ale s klidným srdcem říkám, že minimálně Dave Pirner a Xzibit si své opodstatněné místo našli.

Může se zdát, že to nejlepší máme za sebou, protože zbylá šestice skladeb na první poslech nemá takový efekt, což lze určitě přičítat faktu, že krom toho, že v nich nikdo nehostuje, představují klasickou skladatelskou formu Within Temptation posledních let, ale není to tak. Hybné kytary jsou základem a jen tak mimochodem je v současnosti studiově obstarává hned trojice borců, kdy se k zaběhlé dvojici Robert Westerholt a Ruud Jolie občas přidává poslední mušketýr Stefan Helleblad, což v konečném vyznění z alba nijak nepoznáte. Dokonce ani v nejkytarovější věci celé desky, “Silver Moonlight”, kde jde ostrý riff s klávesovými plochami dobře dohromady a skladba se celkem přirozeně mění k chytlavému refrénu, jemuž na hitovosti neubírá ani ostrý vokál Roberta Westerholta, jenž v takové té klasické odpovídačce hraje se Sharon vokální hru na téma “kráska a zvíře”.

Pokud je na “Hydra” kompozice, která by se s jistou dávkou rezervy dala zařadit i na starší počiny, tak je to určitě delší “Tell Me Why”, kde je symfonicky metalový odér nejpatrnější. Hodně se mi líbí kytarové sólo k němuž píseň spěje střídáním slok a refrénu, což sice není kdovíjak progresivní přístup, ale s Sharoniným charisma to vlastně ani nevadí, protože její podmanivý hlas vládne nejen tomuto songu, ale desce jako celku. Jen na ní tak stojí “Edge of the World”, jež je dalším důkazem, že balady Within Temptation vždy uměli a zrovna tahle se povedla na výtečnou. Sice v její první polovině cítím vzdálenou inspiraci u Lany del Rey, ale jakmile se zlomí k vypjatější póze se smyčcovou vložkou, tak jsme zpět na domácím území plném emocí. Protože nevidím na “Hydra” vyloženě slabého kousku, který by působil jako chudý příbuzný těm zbylým, tak není důvod, abych pokračoval ve výčtu těch povedených, poněvadž bych prošel úplně celý tracklist, nicméně dramatickou “Let Us Burn” s výraznými bicími jakožto parádní otvírák, jenž navnadí na věci nadcházející, jsem si nemohl odpustit.

Vyřknout závěrečné hodnocení není v případě “Hydra” vůbec jednoduché. Na jednu stranu se jedná o doposud nejodvážnější album Within Temptation, jemuž nelze upřít všudypřítomné hitové ambice, celkovou pohodovost a šlapavost materiálu, jenž se poslouchá jedna báseň, a to bez toho, aby si člověk začal připadat jako při poslechu tuctového popového alba, na druhou stranu je toto částečně vykoupeno ne zrovna vysokou trvanlivostí materiálu, což je asi tak jediný ohled, ve kterém se z hudebního hlediska nepodařilo předchozí “The Unforgiving” překonat. Poslechnete si to desetkrát, dvacetkrát a najednou zjistíte, že už to netáhne zdaleka tak dobře, jako v prvním týdnu od doby, co jsem se do “Hydry” pustil. Ale abych kapele nekřivdil, tak vzhledem k tomu, že jsem se i po opravdu velkém množství poslechů nemusel nutit, abych počin přečkal k samému závěru, tak jsem ve výsledku spokojený a věřím, že fanoušci kapely, kteří jsou otevření posouvání hudebních mantinelů svých oblíbenců a nezabředli v hloubi symfometalových počinů zkraje kariéry Within Temptation, na tom budou stejně, protože “Hydra” je velmi slušná, až překvapivě povedená deska, jíž nechybí odvaha posouvat se stále dál.


Další názory:

Within Temptation mi přijdou jako jedna z těch skupin, jejichž tvorba je až zbytečně přeceňovaná. Neříkám, že je špatná, jen v ní nevidím až takové hluboké umění jako mnozí další, což platí jak o starší tvorbě, tak i o současné podobě kapely. I přes nepřehlédnutelnou stylovou proměnu (proti níž vůbec nic nemám, naopak je mi sympatické, že Within Temptation nestojí a ten progres je v rámci jejich diskografie vážně velký) mi obě tyto polohy přijdou v podstatě jako pohodová a nenáročná hudba, byť obě trochu jiným způsobem. “Hydra” je na tom úplně stejně, stále větší příklon k líbivosti a většímu mainstreamu mě zrovna u Within Temptation nijak neobtěžuje, protože je uvěřitelný a podpořen několika dost pěknými písničkami. Proč tedy “jenom” šest a půl bodu, ptáte se? Především kvůli nevyrovnanosti materiálu. “Hydra” pro mě obsahuje tři opravdu výborné songy – “And We Run” (Xzibit zabíjí), možná trochu překvapivě “Paradise (What About Us?)”Tarjou, což je pro mnohé slabý kus, ale mě jednoduše baví, a nakonec hodně povedenou “Covered by Roses”. Pak je tu pár slušných věcí, které mi nevadí (“Let Us Burn”, “Dangerous”), pár sice už ne tak dobrých, ale pořád poslouchatelných (“Silver Moonlight”, “Tell Me Why”) a nakonec vata, která mě vůbec, ale vůbec nebaví (“Edge of the World”, “Dog Days”, “Whole World Is Watching”) a právě ta mi ten dojem kazí, jelikož třeba “Whole World Is Watching” je pro mě tak patetická, až je skoro neposlouchatelná. Nicméně nadprůměr si “Hydra” stále zaslouží, o tom žádná.
H.

Po desce “The Unforgiving” se Within Temptation dostali do fáze, kdy už asi jen málokoho šokuje jejich popový sound, a “Hydra” – ačkoli v tom jde ještě o kus dál – tedy nijak zvlášť velkým překvapením není. Akorát je třeba k tomu přistupovat s rozmyslem, protože tohle album už mi nepřijde jako popově znějící metal, ale spíš jako čistokrevný pop, ke kterému hrají kytary, a růžky novinka vystrčí jen výjimečně a to ještě velmi opatrně. Od momentu, kdy jsem “Hydra” začal vnímat z tohoto úhlu, je však prakticky všechno v pořádku. Je to zatraceně chytlavé a přitom skoro vůbec pitomé, Sharon zpívá fantasticky a jako celek se to poslouchá úplně v pohodě. Osobně mi přijde nejsilnější střed alba vymezený skladbami “Edge of the World” a “Dog Days” plus kontroverzní “And We Run”, která jitří emoce dle mého vydařeným příspěvkem zámořského rappera Xzibita; naopak ostatní songy s hostujícími muzikanty mě moc neoslovily. Přesto nemám sebemenší problém desku doposlouchat, a i když se zde ne vše podařilo dotáhnou na takovou úroveň, jak by se mi líbilo, můžu bez okolků říct, že mě to baví. Vynikající “The Unforgiving” se ale “Hydra” přeci jen kouká na záda…
Ježura

Within Temptation jsem svého času poslouchal docela dost, než se mi jejich pseudo-gotická póza přejedla. Vrátil jsem se k nim až s deskou “The Unforgiving”, která mě baví doteď, hlavně díky rockovější poloze a civilnímu projevu Sharon den Adel, se kterou kapela podle mě získala vlastní ksicht. Očekávání od “Hydra” tak nebyla úplně malá, ačkoliv nanejvýš střízlivá vzhledem k tomu, jak vrtkavá a proměnlivá je kapela ve své tvorbě. “Hydra” na rozdíl od předchozí desky, není poslech na první dobrou. Některé věci mi sedly na podruhé, někdy až na popáté a na rozdíl od “The Unforgiving” mi některé věci nesedly vůbec. Nejvíc mě baví asi “Covered by Roses”, “Silver Moonlight” a klipovka “Dangerous”. Slušná je i “Edge of the World”, hlavně díky symfonickému podmazu. Album se vůbec poslouchá tak nějak samo a docela dobře (což je asi jeho největší devízou), jak už ale naznačil kolega H. nade mnou, celek působí nevyváženě. Oproti třem silným skladbám stojí závěrečná nuda v podobě “Dog Days”, “Tell Me Why” a “Whole World Is Watching”, kterou Dave Pirner posílá do jámy lvové. Zprvu mi vadila i Xzibitova “nigga chvilka” v “And We Run”, ale i té jsem přišel na chuť. Naproti němu stojí výkon Tarji, která táhne “Paradise (What About Us?)” o pár úrovní výše; ze čtyř hostů nakonec ostrouhal jen jeden, jakkoliv by si podle mě Within Temptation vystačili i bez nich. Kolem a kolem je “Hydra” sice nadprůměr, stále však zůstává přinejmenším o bod a půl za “The Unforgiving”.
Atreides


Legion of the Damned – Ravenous Plague

Legion of the Damned - Ravenous Plague
Země: Nizozemsko
Žánr: death / thrash metal
Datum vydání: 3.1.2014
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. The Apocalyptic Surge
02. Howling for Armageddon
03. Black Baron
04. Mountain Wolves Under a Crescent Moon
05. Ravenous Abominations
06. Doom Priest
07. Summon All Hate
08. Morbid Death
09. Bury Me in a Nameless Grave
10. Armalite Assassin
11. Strike of the Apocalypse

Hodnocení:
Kaša – 7/10
H. – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Holandští drtiči Legion of the Damned jsou pro mne asi tím nejukázkovějším příkladem toho, jak je hudební průmysl nevyzpytatelný. Dokud tahle parta fungovala (téměř 13 let, jen tak pro informaci) pod svým původním jménem Occult, neměl o ní nikdo ani páru. Tedy, abych to uvedl na pravou míru, myslím tím v mezinárodním měřítku, protože v té době jejich význam nepřesahoval posluchačstvo v podobě hudebně nadšených krajánků z jejich domoviny. Stačilo však, aby si v roce 2005 změnili název na Legion of the Damned a téhle kapely bylo najednou všude plno. Člověk by to pochopil, kdyby nějak výrazně upravili svou hudební tvorbu, jenomže Legion of the Damned hrají stále totéž, co drtili ještě pod svým původním jménem, takže nevím, co za tímto “zázrakem” stálo a upřímně řečeno to nepřipisuji ničemu jinému, než právě oné nevyzpytatelnosti scény.

Ačkoli se nejedná hudebně o žádnou exhibici dříve neslyšeného, ale o poctivou kombinaci šlapavého thrash/death metalu, podávají Legion of the Damned tuto recyklaci hudebních postupů starých mnoho let takovým způsobem, že to prostě nemůže nefungovat. Kdo od této party slyšel byť jen jediné album, tak ví naprosto přesně, jak zní těch zbývajících pět. Už na debutu “Malevolent Rapture”, tedy pokud budeme chápat fungování pod aktuálním jménem jako samostatnou kapitolu, bylo jasně definováno, že hlavním gró bude v tomto případě kombinace zabijáckých kytarových riffů, slayerovských sól, zničujících bicí a nasraného řevu Maurice Swinkelse. Tomu by se sice dala i na novince úspěšně vytknout statika v rozsahu, kdy prakticky neuhne ze své charakteristické polohy, ačkoli pro mne osobně to v tomto případě není vyloženě na obtíž, protože jeho vokál na tento styl hudby padne jako ulitý.

Čeho si na deskách Legion of the Damned cením, tak že i ze studia znějí velmi živelně a tak nějak přirozeně. Žádné dodělávky nebo progresivní postupy. Prostě se čtyři borci sejdou v jedné místnosti, začnou do toho drhnout a výsledkem je “Ravenous Plague”. Kapela se vrátila pod křídla dvorního producenta Andyho Classena, kterého minule na “Descent into Chaos” vystřídal Peter TägtgrenHypocrisy, a přestože jeho chrastivý zvuk kapele slušel, v kombinaci s ne zrovna přesvědčivým materiálem je to s odstupem nejslabší deska holandské čtveřice, takže pod Andyho taktovkou se zvuk opět pročistil, zhutněl a zabíjí. A to doslova.

Čert vem fakt, že už je to pošesté totéž, když právě kvůli flákům, jako je úvodní “Howling for Armageddon”, jsem si tuhle partu před lety oblíbil. Jasně, už to nemá takový překvapivý dopad, jako to mělo naposledy u “Sons of the Jackal”, ale jakkoli bylo dopředu naprosto jasné, jaké “Ravenous Plague” bude, tak jsem stejně byl překvapený, jak dobře mu to (zejména oproti minulejšku) jde. Druhá “Black Baron” nijak nezaostává za těmi nejlepšími vály z prvních desek a její přímočará deathová rytmika ji žene fantasticky kupředu. Šlapavé plochy v refrénu střídají brutální pasáže ve slokách a jako třesničkou na dortu jsou krátká kytarová sóla, která se vždy rychle stáhnou. Legion of the Damned jsou si dobře vědomi toho, jak úderný musí být začátek alba, takže se pokračuje s thrashovou vypalovačkou “Mountain Wolves Under a Crescent Moon”, která je pro mne zřejmě nejlepší položkou desky. Ústřední kytarový motiv sice vzdáleně připomíná Metallicu, ale budiž. Pecka je to znamenitá.

Nepolevuje se ani dál, takže s “Ravenous Abominations”, jejíž chytlavá vokální linka je její hlavní devízou, je tady další typická “hitovka”, kterých už tahle parta má svém kontě hezkou řádku. Ve chvíli, kdy se ten úvodní nářez začne pomalu zajídat, Legion of the Damned mírně sešlápnou nohu z plynového pedálu a výsledkem budiž dvojice písní “Doom Priest” a “Summon All Hate”, což samozřejmě nejsou žádné doomové tryzny, nicméně svou jednodušší a zdánlivě přístupnější strukturou, kterou umocňuje zvolněné, přesto stále kupředu uhánějící tempo, působí jako takový protiklad ke zničujícím peckám umístěným všude okolo. “Morbid Death” je hodná svého názvu a nečekejte tak nic než pořádný nářez fungující na slayerovských kytarách a explozivní rytmice. Co jiného taky od Legion of the Damned čekat? Aniž bych chtěl být vyloženě kousavý, tak můžu s klidným srdcem říct, že jejich skladby – a teď mluvím napříč všemi deskami, nejen o “Ravenous Plague” – jsou svým způsobem úplně stejné, ale přesto obsahují své vlastní odlišující prvky, ačkoli ten základ je stále neměnný. Je tedy ve výsledku úplně jedno, jestli se o některých válech dá říct, že v sobě mají víc death metalu nebo naopak thrashe, protože konečný produkt je v podstatě stejný.

Ale ruku na srdce. Komu to vadí? Přiznám, že už jsem měl po minulém albu pocit, že do budoucna jsou všechny ostré náboje vystříleny a kapela tak bude postupně upadat do zapomění s čím dál průměrnějšími alby. “Ravenous Plague” je však ukázkou, že i šestkrát přelitý lógr může stále fungovat. Legion of the Damned jsou prostě tak neúprosní, jak jen to jde, a jsou si vědomi toho, že jejich fanoušci si tuhle jejich hudební formulku velmi oblíbili, a nemají tak vlastně ani důvod něco měnit. Dokud budou na své desky sázet takové fláky, jako se jim to povedlo v případě novinky, tak jsem ochotný přivřít oči a užívat si jejich hudby tak, jako tomu bylo na prvních albech. Jasně, ten posluchačský zážitek už zřejmě nebude tak silný jako v případě “Sons of the Jackal”, ale vyloženě na obtíž to není. “Ravenous Plague” je prostě překvapivě velmi silná deska. Víc k tomu nelze dodat.


Další názory:

Dříve to byla kapela, které si přes víc jak deset let fungování a pěkných pár alb vlastně téměř nikdo nevšímal, ale jakmile Occult svého času změnili jméno na Legion of the Damned, okamžitě se vyšvihli do první ligy, ačkoliv pokračovali beze změny v tom samém, co páchali pod dřívějším názvem. Od té doby se Holanďané stali jistotou, u níž vždycky předem víte, co dostanete… úplně doslova, protože i novinka “Ravenous Plague” je jak přes kopírák to stejné, co Legion of the Damned předvádějí pořád. Žádná změna, žádná inovace, ani žádný pokus o něco takové, jednoduše je to opět death/thrash metalová hoblovačka, které vévodí smrtící tempo, drtivé riffy a nasraný vokál Maurice Swinkelse. Je pravda, že to té skupině pořád šlape, tentokrát dokonce ještě o něco lépe než v případě předchozího “Descent into Chaos”; také je pravda, že kdyby pro mě bylo “Ravenous Plague” prvním albem Legion of the Damned, s nímž mám tu čest, tak by mě to asi smetlo, protože koule ta muzika má… ale když máte předchozí tvorbu zmáknutou, tak už se to pomalu začíná zajídat. Není na tom nic špatně, dokonce je to ještě lepší než “Descent into Chaos”, ale bohužel se z toho stal strašný kolovrátek. Silnější 6,5.
H.


Blood I Bleed / Lycanthrophy split

Blood I Bleed / Lycanthrophy split
Země: Nizozemsko / Česká republika
Žánr: crust / grind / powerviolence / fastcore
Datum vydání: 1.10.2013
Label: Selfmadegod Records
Původní vydání: 4.2.2013, Bones Brigade Records

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy Blood I Bleed:
facebook

Odkazy Lycanthrophy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Selfmadegod Records

Šílenství, vztek, nekontrolovatelná agrese. To jsou společní jmenovatelé sedmnáctiminutového splitka holandských Blood I Bleed a českých Lycanthrophy. Druhá jmenovaná kapela je zajímavá také tím, že v jejím popředí stojí zpěvačka, jejíž vokál zrovna nepatří mezi ty běžné hlasy na metalové scéně. Obě formace patří k zkušeným spolkům, které mají své odehráno a nahráno. Především co se týče split alb, což jsou velmi vděčné nosiče na grind/fast/violence core scéně. Očekávat něco jiného než nářez na relativně velké úrovni je vcelku od věci.

Split kromě zajímavé hudební náplně nabízí i zajímavé uspořádání skladeb obou kapel. Zatímco agresivní fastcore Blood I Bleed je rozložen do jedenácti položek, z nichž žádná nepřesáhne minutu a deset vteřin, Lycanthropy nasrali svůj grindcore o sedmi flácích do jedné stopy. To dosahuje necelých osm minut a zdá se, že to kapela namlátila na jeden zátah bez nějakého zbytečného upejpání. Co o takové brutální muzice vůbec lze říci? Ani jedna z kapel nemá zapotřebí vytvářet pomalé a srozumitelné struktury, vlastní jim jsou téměř bezhlavé agresivní jízdy, které fungují především naživo. Úsečné názvy, rachotící zboostrované baskytary, kytary na pomezí zběsilého thrash metalu a punku znásilněného hácéčkem na steroidech a bicí ignorující jakékoliv rytmické struktury. Kromě těch zběsilých.

Obě kapely mají v podstatě totožný sound i kompoziční přístup. Rozpoznat u jednotlivých skladeb texty je většinou problém, nejsem si jist, zda vůbec nějaké texty mají. Tedy aspoň u Blood I Bleed, u Lycanthrophy mám dojem slyším náznaky skutečných textů. Dle názvů je ale tématika a postoj účinkujících k sociálním problémům docela jasně daný. Problémy komunikace, korupce, náboženství a jiných neduhů jsou jasně popsané v názvech. Stejně jako hudba, i vokály jsou jako urvané ze řetězu a už po prvních vteřinách si dovedete představit ty zarudlé uzlíky na hlasivkách vokalistů. Především jekot vokalistky Lycanthrophy nepostrádá výraznou dávku šílenství a variability. Přiková k židli a nepustí do chvíle, než si s šokem uvědomíte, že osmiminutovka ve společnosti šílených Čechů je pryč.

Co více můžu k hudební náplni říci? Tohle se musí slyšet a vnímat, ne suše popisovat. I přestože je jasné, že tu nejde o nic zvlášť originálního, tady se sází na energii a na koule (v kontextu druhé kapely tohoto splitka je to docela vtipné konstatování). Kdo má přehled o žánru a o zmíněných kapelách, má v podstatě jasno, že se mu to bude líbit. Pokud přehled nemáte, nezbývá, než to prostě zkusit a album si sehnat nebo si ho pustit někde na internetu. Příznivci agresivní, s ničím se nepárající muziky by měli být naprosto spokojeni. Já sám bych nejradši navštívil vystoupení ať už jedné nebo druhé kapely. Už jen z poslechu výborně nazvučené nahrávky mám chuť roztřískat pokoj na maděru.


Gnaw Their Tongues & Alkerdeel – Dyodyo Asema

Gnaw Their Tongues & Alkerdeel - Dyodyo Asema
Země: Nizozemsko / Belgie
Žánr: drone / black metal / sludge
Datum vydání: 13.1.2014
Label: Consouling Sounds

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy Gnaw Their Tongues:
facebook / bandcamp

Odkazy Alkerdeel:
web / facebook / twitter / bandcamp

Bez obalu přiznávám, že “Dyodyo Asema” je počin, na nějž jsem se fakt těšil, a byl jsem hodně zvědavý, jak bude výsledek znít. Jedná se kolaboraci mezi dvěma projekty z oblasti Beneluxu – experimental/noise/black metalu od Gnaw Their Tongues z Nizozemska a sludge/black metalu od Alkerdeel z Belgie. Obě formace ve své vlastní tvorbě produkují značně depresivní až trýznivou hudbu, a když se takovéhle dvě kapely pustí do společné kompozice, klidně z toho může vzejít opravdu podivuhodná záležitost. A právě to se také stalo.

Výsledkem kolaborace mezi oběma kapelami je jedna devatenáctiminutová skladba s názvem “Dyodyo Asema”, která si hodně vágně řečeno bere to nejlepší od obou zúčastněných. A pokud znáte vlastní hudbu Gnaw Their Tongues a/nebo Alkerdeel, asi vám bude jasné, že i zde se bude jednat o značně nepříjemnou, odpornou a depresivní záležitost – a přesně tak tomu je. “Dyodyo Asema” se pohybuje někde na ose mezi hodně nechutným dronem a sludgem s black metalovou aurou a navrch s občasnými hlučnými a chaotickými ruchy, které se vydávají na dohled noisu. Ve finále jde přesně o ten druh muziky, o níž nemůžete říct, že se vám to vyloženě líbí v tom pravém slova smyslu, ale ve vší své odpornosti je “Dyodyo Asema” jakýmsi zvláštním způsobem uhrančivé, hypnotické a snad až fascinující. Je to naprosto syrové a hnusné, ale právě v tom tkví ta síla, protože těch 19 minut má natolik hustou a intenzivní atmosféru, že se od toho jednoduše nejde odtrhnout. Jasně, rozhodně to nebude věc pro každého, tohle je hudba, pro niž prostě musíte mít pochopení, jinak to odsoudíte jako naprostou blbost, ale pokud vám podobné deprese sedí, rozhodně to stojí za poslech.

Nutno dodat, že celkový výsledek z “Dyodyo Asema” navíc ještě umocňuje hodně mrazivý, jedovatý a nepříjemný videoklip ve striktně černo-žlutém provedení. Ale přesně tak, jak ten klip vypadá, ta hudba působí. Hodně silná záležitost.


Hail of Bullets – III: The Rommel Chronicles

Hail of Bullets - III: The Rommel Chronicles
Země: Nizozemsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 28.10.2013
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Swoop of the Falcon
02. Pour le Mérite
03. DG-7
04. To the Last Breath of Man and Beast
05. DAK
06. The Desert Fox
07. Tobruk
08. Farewell to Africa
09. The Final Front
10. Death of a Field Marshal

Hodnocení:
Ježura – 8/10
H. – 7,5/10
Kaša – 9/10

Průměrné hodnocení: 8,2/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Pro ty z vás, kteří jsou dějinami nepolíbení, si dovolím recenzi uvést v trochu netradičním duchu, konkrétně malou lekcí dějepisu. Erwin Johannes Eugen Rommel byl německý důstojník proslulý zejména velením takzvaným Deutches Afrika Korps, tedy tankové armádě, která mezi lety 1941 a 1943 operovala v severní Africe. Velké uznání si vysloužil již v roce 1917, kdy byl za fatálně úspěšnou pěší ofenzívu v rámci bitvy u Caporetta oceněn nejvyšším německým vojenským řádem Pour le Mérite, dále sehrál klíčovou roli při obsazení Francie v únoru 1940, kdy se 7. tankovou divizí, takzvanou “divizí duchů”, prolomil francouzskou obranu a připravil půdu postupující německé invazi. V rámci afrického tažení si v hodnosti polního maršála vysloužil přezdívku “pouštní liška” a po stažení německých vojsk z Afriky byl pověřen inspekcí Atlantického valu, tedy opevnění, které mělo zabránit spojenecké invazi do Evropy. Na konci války se zapletl do plánovaného atentátu na Adolfa Hitlera, což Rommela nakonec postavilo před volbu, zda předstoupit před vojenský soud a nechat se popravit bez vojenských poct, nebo spáchat důstojnou sebevraždu. Zvolil druhou možnost a 14. října 1944 spolkl kyanidovou kapsli. Polní maršál Erwin Rommel byl geniálním taktikem a jedním z nejlepších tankových velitelů všech dob, který si vysloužil respekt jak mezi svými vojáky, tak mezi svými nepřáteli.

Tolik stručné historické okénko a nyní již k samotné hudbě. Je jasné, že když Hail of Bullets své třetí album pojmenovali “III: The Rommel Chronicles”, středobodem alba není vyprávění příhod dobrého vojáka Švejka. Deska se tak tematicky částečně navrací zpět na evropská bojiště druhé světové války, tedy do míst, kde Hail of Bullets před nějakými pěti lety začali. Tehdy to byla východní fronta a deska “… of Frost and War” posadila (a stále posazuje) na prdel všechny, komu není death metal a ničivý vokál Martina van Drunena proti srsti. Myslím, že mohu s klidem prohlásit, že jde o jednu z nejlepších žánrových nahrávek nového tisíciletí, takže je nasnadě, že navázat na ni nebylo vůbec jednoduché. A druhý počin Hail of Bullets, deska “On Divine Winds” nakládající s leitmotivem války v Pacifiku, na kvality debutu úplně nedosáhla. Přesto jde pořád o velice, velice vydařený materiál, který rozhodně patří do první death metalové ligy. A jak si na tom stojí třetí přírůstek do řadové diskografie Hail of Bullets? Přesně to se pokusím rozklíčovat v následujících řádcích…

V měsících, kdy se schylovalo k vydání “III: The Rommel Chronicles”, kapela fanoušky zásobovala řadou dílčích informací o tom, na co se mohou těšit. Mezi nimi se objevila i citace producenta Dana Swanö, který se nechal slyšet, že se na novince potkává “syrová prudkost prvního alba s rozšířenými aranžemi druhého”, což asi mnohého fanouška kapely, mě nevyjímaje, solidně namlsalo. Skutečnost je taková, že pan Swanö ani v nejmenším nekecal. Po zvukové stránce je to opravdu takové sofistikovanější a rafinovanější “… of Frost and War”. Jestli je to ale klad nebo zápor, to nechám na posouzení každému z vás, protože ačkoli album samo o sobě zní vážně skvěle, hrubá produkce debutu, který zněl nachlup stejně zlověstně, jako když se na vás řítí německý tank, má u mě pořád navrch. Co se hudební stránky týče, tam je všechno při starém a dobrém. Hail of Bullets si i přes částečnou personální spřízněnost s kultovními Asphyx dokázali vypracovat poměrně nezaměnitelný skladatelský jazyk, který je provázel na minulých albech, neopouští jej ani tentokrát, takže lze říct, že opět drtí ten svůj nářezový death. Přesto má ale deska proti svým předchůdcům trochu odlišný feeling. Popravdě moc nevím, čím to je, ale jak při poslechu prvotiny před očima vyvstávaly obrazy zoufalého tažení zmrzlým Ruskem a u druhého alba pak ohnivé inferno a pozemní, námořní i letecká jatka v Tichém oceánu, tady se opět vrací drtivá tanková mašinerie, ovšem obohacená emocemi, které kopírují vzestupy i pády hlavního protagonisty. Dokonce by se dalo říct, že se jedná o svým způsobem pestrou nahrávku, ale to prosím berte trochu s nadhledem. Pořád se totiž bavíme o nemilosrdném death metalovém nářezu, který snad jen s výjimkou v podobě pomalé rozlučky “Death of a Field Marshal” jede od začátku do konce. Ale pestrost nepestrost, “III: Rommel Chronicles” má proti svým předchůdcům navíc určitý osobní rozměr, a i když je to možná trochu placebo efekt, je to prostě znát.

Co do kvality materiálu je rozhodně o co stát. Studnice riffů, ze které Hail of Bullets čerpali v minulosti, evidentně ještě nevyschla, a tak i “III: Rommel Chronicles” nabízí množství řádně kulervoucích kytarových rubanic, u kterých začne hlava létat nahoru a dolů sama od sebe. Připadá mi ale, že drtivé riffy tentokrát nehrají až tak významné první housle jako na “… of Frost and War”, schovávají se maličko v pozadí a naopak se zde dostávají ke slovu propracovanější a pestřejší aranže z “On Divine Winds”, o kterých hovořil pan Swanö. Jak vidno, on ten průnik atributů prvních dvou desek nakonec nekončí jen u zvuku… Dochází samozřejmě i na melodické kytarové harmonie, kterými Hail of Bullets svoji tvorbu prokládají od samého počátku, celou válečnou vřavu žene vpřed vynikající bubeník Ed Warby a ikonický chrlič Martin van Drunen řve pořád stejně neurvale, chorobně a skvěle, jak jsme od něj zvyklí… Prostě Hail of Bullets jak vyšití.

Hail of Bullets na každý pád nahráli výbornou death metalovou desku. Opět se ale vrací otázka, kterou jsem nastínil v úvodu, tedy jak si “III: The Rommel Chronicles” stojí v porovnání se svými zdařilými předchůdci. Co se týče poměřování s “… of Frost and War”, tam není co řešit. Debut je jasně devítkový materiál a Hail of Bullets ani tentokrát svůj vlastní stín nepřekročili. U “On Divine Winds” ale prostě nevím. To album se mi líbí vážně dost, vážně dost se mi líbí i novinka a co se oblíbenosti týče, tyhle dvě desky si u mě své pozice navzájem prohazují každou chvíli, takže je nemohu rozsoudit, ani kdybych se rozkrájel. “On Divine Winds” má možná víc dobrých riffů, “III: The Rommel Chronicles” má zase ten správný feeling a tah na bránu… Ne, prostě nevím. Jedno je však jisté. Hail of Bullets ani s třetí řadovkou nezklamali a opět předvádí, jak má zní parádní a vyspělá death metalová deska, neřku-li pak deska s válečnou tématikou (ehm, říkal tu někdo Sabaton?). A když je album navíc ozdobeno tak parádní obálkou, moje spojenost může být úplná. “III: The Rommel Chronicles” možná (určitě) není úplně geniální deska, ale je to ve všech směrech důstojná pocta jedné velké osobnosti, která důležitým způsobem promluvila do utváření dějin 20. století a která požívala a dosud požívá úcty mnoha lidí – ať již vítěžů nebo poražených.


Další názory:

Asi nikdo nečekal, že by se Hail of Bullets na své třetí řadovce “III: The Rommel Chronicles” opět nevytasili z brutální dávkou death metalové palby – v tomto ohledu se samozřejmě o žádné překvapení nejedná a kapela pokračuje přesně v tom, co si svého času nalinkovala už na svém dlouhohrajícím debutu “…of Frost and War”. Deska je opětovně drtivou oldschoolovou náloží ze staré dobré holandské školy, jejíž death metal měl vždycky ohromné koule – zde Hail of Bullets nezůstali nikomu nic dlužni. Upřímně se ale přiznám, že asi nejvíc jsem byl v případě “III: The Rommel Chronicles” zvědavý na to, jak novinka obstojí v porovnání se svými předchůdci. A nutno říct, že ten výsledek je dle mého názoru stejně jasný jako samotná muzika – laťka “…of Frost and War” překonána nebyla ani omylem (a abych řekl pravdu, ani si nejsem jistý, zdali se to někdy povede), ale předchozí “On Divine Winds”, které mi s odstupem času začalo připadat takové nic moc, přestože na něm formálně bylo vše v tom nejlepším pořádku, pokořeno bylo docela s přehledem, za což jsem rád. Klidně přiznám barvu, že když dostanu chuť na muziku Hail of Bullets, stejně asi pořád sáhnu spíše po “…of Frost and War”, ale i tak jsem s “III: The Rommel Chronicles” dost spokojený a rozhodně se jedná o kvalitní a poctivou desku.
H.

Holandská hvězdná banda Hail of Bullets svými prvními dvěma počiny upevnila úroveň kvality tak vysoko, že s každým nadcházejícím albem se logicky očekávají velké věci. Zvlášť když před velmi povedeným předchůdcem “On Divine Winds” nastavili laťku pekelně vysoko fantastickým debutem “…of Frost and War”. “III: The Rommel Chronicles” bych klidně zařadil někam mezi tyto dvě desky. Myslím tím samozřejmě kvalitativně, protože hudebně se revoluce nekoná a těžkotonážní death metal, kterým tato úderka zaútočila na zmíněných předchůdcích, nedoznal žádných změn, což je dobře, protože dokud to má koule, tak nemá smysl se snažit o něco víc. Martin van Drunen rozpoutává neuvěřitelné peklo a jeho spoluhráči, kteří v rámci scény platí za určitou sázku na jistotu, ho samozřejmě nenechávají ve štychu. Hlavně dvojice kytaristů Paul Baayens a Stephan Gebédi předvádí skvělou souhru mezi rytmickou a sólovou kytarou, což skvěle vynikne v úvodu “Tobruk”. Nevím, jestli je to oproti minulejšku vůbec možné, ale novinka má snad ještě větší drtící sílu a hutný zvuk dotahuje tento dojem do dokonalosti. Od úvodního dvojbloku hitovek “Swoop of the Falcon” a “Pour le Mérite” přes skočnou “DAK” až po závěrečnou zatěžkanost jménem “Death of a Field Marshal” mě nenapadá slabší místo, které by nedostálo pověst kapely jakožto tvůrce prvotřídního materiálu. Můj osobní favorit je “The Desert Fox” pojmenována podle přezdívky chlápka, jehož jméno zdobí titul celého alba. Jakmile si to tato pecka po skončení krátkého kytarového sóla začne uhánět kupředu, nemůže ji nic zastavit. Nebudu lhát, když řeknu, že mě Hail of Bullets mírně překvapili, protože se dokázali přiblížit svému prvnímu albu, k jehož překonání nechybí mnoho, a dost možná za to může jen vědomí, že “…of Frost and War” bylo první, ale i tak přináší “III: The Rommel Chronicles” prvotřídní materiál. Pokud se o tomto počinu na konci roku nebudu šířit jako o death metalovém albu roku, tak sním po vzoru Sama Hawkense z Vinnetoua svůj skalp s octem a cibulí…
Kaša


Pestilence – Obsideo

Pestilence - Obsideo
Země: Nizozemsko
Žánr: progressive death metal
Datum vydání: 11.11.2013
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. Obsideo
02. Soulrot
03. Transition
04. Necro Morph
05. Laniatus
06. Distress
07. Super Conscious
08. Aura Negative
09. Saturation
10. Displaced

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

Nizozemští Pestilence na konci osmdesátých let nejenže vzešli, ale hlavně pomáhali formovat žánrovou škatulku technického death metalu, v rámci kterého se rychle stali jedněmi z hlavních představitelů a udávali směr na tomto dosud neprobádaném území. Samozřejmě, že na to nebyli úplně sami, ale v pomyslné skupině, která všem ostatním ujela z dohledu, byli vždy v popředí spolu s dvojicí Cynic a Atheist. Trojicí nesmrtelných opusů – “Malleus Maleficarum” počínaje a “Testimony of the Ancients” konče, se zapsali do hudebních dějin tak hluboko, že už by nemuseli nikdy nic vydat a jejich status by byl navždy neotřesitelný. Každá mince má však i svou druhou stranu, takže pod tíhou vlastní výjimečnosti nakonec Pestilence rozklížily personální spory, což vedlo v roce 1994 k rozpadu.

Toliko krátké historie, kterou jsem chtěl uvést recenzi “Obsideo”, protože se úplně nehodí mluvit o třetím návratovém albu žánrové legendy, aniž bychom si osvěžili trošku hudebního dějepisu, aneb co tomuto návratu předcházelo. V případě Pestilence, kteří se v roce 2008 vrátili na scénu po dlouhých čtrnácti letech, se stejně jako v případě dalších reunionů nabízí otázka, jestli to vůbec k něčemu bylo. Prvním novodobým albem “Ressurection Macabre” sice nepřekvapili, ale protože přineslo relativně vyrovnaný materiál jedoucí v klasických žánrových stopách, tak to nebylo špatné. Sice všichni věděli, že s původní albovou čtveřicí se to rovnat nemůže, ale žádný průser se nekonal. Ten si kapela schovala až na následující “Doctrine”, jenž byl krokem vedle. Jako posun někam jinam dává smysl, ale přesto se nelze zbavit pachutě divného syrového zvuku, tuctových riffů a hlavně podivného řevu Patricka Mameliho, který se z nebezpečné bestie najednou změnil v bezzubého řvouna bez výrazu. Obrazně řečeno je tady “Obsideo” právě proto, aby napravilo špatnou reputaci, kdy si nejeden fanoušek po “Doctrine” ťukal na čelo, jestli ten návrat opravdu měl smysl.

Měl. Pokud velkoryse přehlédnu zmíněný propadák, tak se Pestilence drží svého kopyta a i přes personální problémy, které tuto partu vždy doprovázely, drtí se stejnou bravurou jako kdysi. Kolem stabilní kytarové dvojice MameliUterwijk se letos poskládalo rytmické duo George Maier a Dave Haley, pro něž představuje sedmá řadovka technických bardů albovou premiéru. Zvuk na “Obsideo” konečně ztěžkl do těch správných rovin a Mameliho vokál má opět tu mrtvolnou sílu, na kterou jsou všichni zvyklí, takže formálně všechno v pořádku. Konkrétně k albu samotnému lze říct, že desítka nových skladeb je rozhodně nejvyrovnanějším po-návratovým materiálem, jemuž by se úspěšně dala vytknout snad jen zdánlivá jednotvárnost, ale i po mnoha posleších nemůžu říct, že by “Obsideo” vystřílelo všechny ostré náboje a stala se z něj záležitost několika záživných poslechů, jež později vystřídá rutina.

Kdo má po minulém přešlapu stále ještě pochyby, toho odkážu na zahajovací titulku. Tu uvádí krátké intro v podobě zvuku kardiogramu a která se za zvuků srdeční zástavy mění v pořádně živou a hlavně agresivní bestii, jíž však nechybí inteligence, takže neničí bezhlavě a bez nápadu, ale chytrými riffy udržuje v pozoru. Přesně frázujícímu Mamelimu se nedá nic vyčítat, protože i po letech ukazuje, že bez ztráty kytičky je schopný obstát jak v souboji s drtivými sypačkami, tak se sekanými technickými riffy. Nemá smysl připomínat, že Pestilence se i na svém novinkovém albu dost často obrací na svou první érou působnosti, ovšem nejpatrnější je to v trojici “Soulrot”, “Laniatus” a závěrečné “Displaced”, v nichž riffy, občas dokonce se vzdáleným jazzovým nádechem, jako by vypadly z některého z původních alb kapely. Zejména “Displaced” svou podobnost s “Testimony of the Ancients” nezapře. Ač se to k hudbě Pestilence tak úplně nehodí, tak se sluší říct, že co skladba, to hit jako prase. Nerad bych jednotlivé písně dělil do nějakých skupin, ale je fakt, že i když přijde na řadu nářezovka typu “Necro Morph”, skočná “Distress” nebo techničtější a místy pěkně zatěžkaná “Super Conscious”, tak ve všech případech mám dojem, že poslouchám jednu a tutéž partu, která moc dobře ví, jak má výsledek znít, aniž by trpěl přemírou sebekázně a nedostatkem energie. Kdybych mohl, tak jako výstavní kousek celého “Obsideo” vyberu “Laniatus”, která splňuje mé představy, jak by moderní Pestilence měli znít. Přestože je to klasická technicky-deathová nářezovka ve středním tempu, kterých už kapela složila pěknou řadu, tak to neznamá, že i tohle klasické provedení nemůže díky moderně pojatému sekanému riffu vyznít svěže a aktuálně. Skvělá práce.

Pořekadlo “do třetice všeho dobrého” v tomto případě platí víc než cokoli jiného. Novinka není stylotvorná, jako klasické legendární počiny, ale to neznamená, že je špatná. Na můj vkus by mohla obsahovat víc zajímavých momentů ve stylu jazzového “Spheres”, ale takovým oldschool nářezem, jímž si kapela buduje pevnou půdu pod nohama, mě v žádném případě neurazí. Technicky i skladatelsky je vše na svém jasně stanoveném místě, takže pokud si k tomu připočtete nezaměnitelný sound, na nějž mají Pestilence patent, tak je na půl úspěchu už předem zaděláno. Nabízí se srovnání s (částečně) žánrově a (hlavně) personálně spjatými Hail of Bullets, kteří zhruba ve stejné době vydali svou třetí řadovku “III: The Rommel Chronicles”, a přiznávám, že je na tom parta kolem Martina van Drunena o třídu líp a tam, kde Pestilence chybí moment překvapení nebo naopak přímočará pasáž, jež by je postrčila vpřed, tam jich Hail of Bullets mají na rozdávání. Tak jako tak, s “Obsideo” nemůžete šlápnout vedle, takže chutí do něj. A není nutno jej brát pouze jako slabší náhradu legendárních počinů, protože tahle deska může klidně oslovit i posluchače nového, který dosud s tvorbou této čtveřice neměl tu čest.


Ayreon – The Theory of Everything

Ayreon - The Theory of Everything
Země: Nizozemsko
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 28.10.2013
Label: InsideOut Music

Tracklist:
Phase I: Singularity
01. Prologue: The Blackboard
02. The Theory of Everything Part 1
03. Patterns
04. The Prodigy’s World
05. The Teacher’s Discovery
06. Love and Envy
07. Progressive Waves
08. The Gift
09. The Eleventh Dimension
10. Inertia
11. The Theory of Everything Part

Phase II: Symmetry
12. The Consultation
13. Diagnosis
14. The Argument 1
15. The Rival’s Dilemma
16. Surface Tension
17. A Reason to Live
18. Potential
19. Quantum Chaos
20. Dark Medicine
21. Alive!
22. The Prediction

Phase III: Entanglement
23. Fluctuations
24. Transformation
25. Collision
26. Side Effects
27. Frequency Modulation
28. Magnetism
29. Quid Pro Quo
30. String Theory
31. Fortune?

Phase IV: Unification
32. Mirror of Dreams
33. The Lighthouse
34. The Argument 2
35. The Parting
36. The Visitation
37. The Breakthrough
38. The Note
39. The Uncertainty Principle
40. Dark Energy
41. The Theory of Everything Part 3
42. The Blackboard (Reprise)

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Nové album od Ayreon? To už tu nebylo, jestli dobře počítám, pět let, naposledy v roce 2008, kdy vyšla space opera “01011001”. Přesto nelze říct, že by se mozek celého projektu, Arjen Anthony Lucassen, během pětileté pauzy flákal a z dlouhé chvíle lovil holuby v nose. Holandský multiinstrumentalista totiž mezitím stačil vydat druhou řadovku projektu Star One, “Victims of the Modern Age”, a loňského roku se vrátil i k čistě sólové tvorbě, kde téměř dvouhodinovým opusem “Lost in the New Real” navázal na jednu ze svých prvních desek “Pools of Sorrow, Waves of Joy” z roku 1994. Mě však víc bude zajímat počin nejnovější, “The Theory of Everything”. “01011001” mě svého času, když jsem Ayreon objevoval, na rozdíl od “The Human Equiation” a starších alb příliš neoslovila, sám jsem byl tedy zvědav, kam se Lucassen ve své tvorbě posunul, obzvláště když se ke mně dostaly první informace o konceptu alba.

Ten zněl přinejmenším zajímavě. Čtyři velké segmenty rozčleněné do čtyřiadvaceti částí slibovaly velmi zajímavé, pestré album, na druhou stranu však hrozily průserem v podobě přílišné roztříštěnosti a nesourodosti – nicméně vzhledem k tomu, že A.A. Lucassen snad ještě nevydal vyloženě špatné album (ani to poslední vydané pod hlavičkou Ayreon nebylo zlé, spíš jsme se tenkrát nesešli v otázce aktuálního vkusu a nálady, než co jiného), jsem si říkal, že tohle špatně dopadnout snad ani nemůže. A nebudu se nijak tajit tím, že alespoň pro mě osobně to špatně nedopadlo, právě naopak. Lucassen opět ukazuje, že na vydávání takhle dlouhých koncepčních alb má zkrátka a dobře talent – stejně jako na výběr zúčastněných hostů. O veškeré kytary, baskytaru a syntetizéry se opět postaral sám, stejně jako o mandolínu nebo hammondky, za bicí tradičně usedl Ed Warby. Výčet instrumentalistů a instrumentů obohatil Troy Donockley dudami a píšťalami, nedávno přijatý člen Nightwish, rozmanitým arzenálem fléten disponuje i nizozemský muzikant Jeroen Goossens. Smyčce jsou zastoupeny cellem v podání Maaike Peterse a houslemi Bena Mathota, Lucassenovu mandolínu doplňuje Michael Mills na bouzuki. Siddharta Barnhoorn pak má na triku veškeré orchestrální party.

Arjenův rukopis je jasně rozpoznatelný a hlavní motiv je naprosto typické výrazivo Ayreon, které žádného fanouška nemůže překvapit. Zajímavý je ale způsob, jakým Arjen s hlavním motivem a vůbec s celým konceptem alba zachází. Začíná zlehka a celou desku odvíjí z počátečního bodu coby postupně se rozšiřující spirálu spolu s tím, jak rozvíjí a nabaluje na základní myšlenku další a další melodie, přičemž hlavní motiv rozvíjí do stále větší a větší šíře. “The Theory of Everything Part I” sice začíná trochu zostra, vzápětí však přechází do jemné klavírní melodie. V druhé části už je nosná melodie v rukou syntetizérů a smyčců mnohem mohutnější, stejně jako kytarový riff a v samém závěru, kdy se Lucassen k motivu naposledy vrací, je už melodie navrch posazená o několik tónů výše a ve velkém stylu uzavírá celou hodinu a půl. Když upustím od sledování osudů jednotlivých částí “The Theory of Everything” a podívám se na prostor, který je mezi nimi, najdu n+1 momentů, melodií a riffů, které stojí za to, ale kdybych je měl všechny zmínit, zachytit a popsat, byl bych tu nejspíš ještě zítra – a to mluvím jen o instrumentální stránce. Vezmu-li to od začátku, “Patterns” nabízí parádní, zapamatovatelnou, lehkou melodii, kterou také ještě několikrát v různých variacích zaslechnete. “The Teachers Discovery” nabízí perfektní hutný riff i melodii a navrch i basovou linku. “The Rival’s Dilema” v úvodu potěší další příjemnou melodií v podání flétny, ne nepodobnou třeba “Day Thirteen: Sing”“The Human Equation”. Hrdé syntetické fanfáry úvodu “Alive!” jsou dalším skvostným momentem. Dvakrát se blýskne i Troy Donockley s dudami, konkrétně v “Progressive Waves” a “Magnetism”, a působí přesně tak, jak by podle mého názoru působit měl – nikoliv jako jeden z nosných melodických prvků, ale především jako koření, obohacení tradičního výraziva, kterého Lucassen užívá.

Aby ale nezůstalo jen u melodií, najde se samozřejmě i několik velmi povedených riffů a ostřejších písní. Především druhá a třetí část alba (“Phase II: Symmetry” a “Phase III: Entanglement”) je na ně poměrně bohatá, ale třeba již zmíněná “Progressive Ways” z prvního celku “Phase I: Singularity” se honosí hutným, úderným riffem. Dalším takovým momentem je druhá půle “Quantum Chaos”, propracovaným riffem a hutnou basovou linkou se honosí i “Transformation”, na kterou navazuje snad nejrychlejší song alba, “Collision”. Zajímavý, ač krátký riff nabízí i “The Argument 2”, “The Breakthrough” z poslední části “Phase IV: Unification” je zase skvělá koncertová hopsačka. Kytarových sól však, na rozdíl od těch syntetizátorových a klávesových, na albu příliš nenajdete. Někomu chybět mohou, za sebe ale musím říct, že materiál funguje dost dobře i bez jejich výraznější přítomnosti a spíše to chápu jako jednu z charakteristik “The Theory of Everything”.

Obecně je album skladatelsky hodně na výši a je vidět, že pětiletá přestávka pomohla Lucassenovi nabrat novou inspiraci a měl dost času na to, aby mohl další počin pod hlavičkou Ayreon posunout zase o kousek dál. Deska je pro svou častou proměnlivost opravdu pestrá a využívá všech svých výrazových prvků na maximum, přesto ale občas dojde i na to, čeho jsem se obával. I přes promyšlenost a logiku celého díla jsou některé přechody mezi jednotlivými fragmenty příliš skokovité, nucené a snad i zbytečné. Třeba přechod mezi “The Visitation” a “The Breakthrough” je příklad par excelence. Proměnlivost s sebou nese ještě jedno negativum – opakování. Arjen sice jednotlivé motivy rozvíjí a obohacuje dalšími a dalšími detaily, občas se ale nevyhne tomu, aby některé věci nezněly podobně jako na předchozích albech, v horším případě jako nedotažená variace na něco, co jste slyšeli před půl, tři čtvrtě hodinou.

Nicméně překousnout se to dá, nejen díky tomu, že každá částečka je dlouhá nanejvýše čtyři minuty, mnohem častěji se pohybuje kolem dvou minut, ty nejkratší se dokonce vejdou do půl minuty. Občas by se našlo něco, co by se dalo vypustit, myslím ale, že deset minut z celkové délky už ale nikoho moc nerozhodí a ve výsledku nijak nevadí, ostatně pořád před sebou máme rozmáchlou operu, nikoliv klasické album. Po technické stránce však není co vytknout, zvuk je čistý, vyvážený, všechny nástroje jsou jasně čitelné a mají dostatek prostoru, aby mohly vyniknout – a že jich není málo. Arjen se mimo tak ukazuje jako schopný producent, vzhledem k tomu, že celou produkci i mixáž má na svědomí on sám. O možných chybách se snad ani nezmiňuji – byla by to zatracená ostuda, kdyby se taková skvadra protřelých hudebníků s Lucassenem v čele dopustila školáckých chyb.

Co by to ale bylo za metalovou operu, kdyby postrádala příběh a skvělé dialogy postav. Hlavní zápletka se opět točí kolem vědy, konkrétně kolem postavy Prodigyho, kterého zosobňuje Tommy Karevik, současný zpěvák Kamelot. Ten s pomocí svého učitele, Janneho “JB” Christofferssona (Grand Magus), stojí na cestě poznání tzv. Teorie všeho. V cestě mu stojí hned několik problémů: Rival v podobě Marca Hietaly, notoricky známého basáka Nightwish, závislost na droze, jež mu byla podávána na doporučení psychiatra Johna Wettona (Asia, ex-King Crimson), která mu pomáhá dobrat se řešení stanoveného cíle, a v neposlední řadě i rozkol s matkou (Cristina ScabbiaLacuna Coil), otcem (Michael MillsToehider) i dívkou (Sara SquadraniAncient Bards), která Prodigyho podporuje a pomáhá mu. Spoilerovat závěr celého příběhu tu nebudu, ostatně byste tím přišli o jeden z taháků alba a krom toho, poměrně hodně se dá vyčíst už jen z názvů jednotlivých skaldeb. Prozradím však, že jde o plnohodnotnou story plnou zvratů, která s přehledem vydá na filmové zpracování a bez problémů bych si ji (stejně jako děj předchozích alb) dokázal představit přenesenou i na divadelní prkna. A jak už u Lucassena bývá zvykem, opět ve svém díle propojuje vědu a lidskost, humanitu, do jednoho komplexního celku s nezvyklým, originálním závěrem.

V eintopfu jsem se zmiňoval, že doufám v album, které zase jednou ukáže, jak že se má dělat metal opera. Myslím, že alespoň pro mou maličkost A. A. Lucassen potvrdil svou pozici i vysoký standard, který si Ayreon udržuje už drahnou dobu. Přestože se pár chyb najde, rozhodně jde o velice povedené album, které vnáší opět něco nového oproti předchozím počinům. Mimořádná pestrost desky je určitě jednou z novinek, oproti vysokým standardům je “The Theory of Everything” o několik řádů barevnější a rozvernější. Navrch je zábavné a vyzrálé – rozhodně nejde o prvoplánový počin, který by člověk poslechl jednou a měl jasno. Ačkoliv je album novému posluchači, který je předchozí tvorbou nepolíben, poměrně otevřené, pořád nabízí mnoho momentů, které člověk objevuje s každým dalším pečlivým poslechem, a nejsou hned na ráně. Hravě tak o několik délek překonává konkurenci v podobě Avalonu Timma TolkihoSammetovy Avantasie, jejichž poslední alba vedle propracovaných kompozic působí jako prázdné slupky. Znalé ucho Lucassen sice jen těžko překvapí něčím vyloženě novým, přinejmenším jej však potěší. Základní stavební kameny, poznávací znamení Ayreon, jsou v podstatě pořád stejné, pouze obohacené o prvky nové a je s nimi díky rozkouskovanosti nakládáno odlišným způsobem v průběhu celého alba. Poslech “The Theory of Everything” je rozhodně skvělý zážitek, který stojí za to pořádně vychutnat od začátku do konce. V porovnání s konkurencí jasná volba.


Monomyth – Momomyth

Monomyth - Momomyth
Země: Nizozemsko
Žánr: krautrock
Datum vydání: 16.9.2013
Label: Burning World Records

Hodnocení:
H. – 9,5/10
Kaša – 9,5/10
Stick – 9,5/10

Průměrné hodnocení: 9,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Různé krautrocky, spacerocky a další psychedelie jsou záležitosti, které mi v posledních měsících strašně zachutnaly, nicméně jich poslouchám docela málo, jelikož si pečlivě vybírám – a zatím vždy jsem měl šťastnou ruku… U Monomyth to ovšem zpočátku vypadalo, že mi štěstí došlo… naštěstí pouze vypadalo. První poslech, který jsem ve společnosti stejnojmenného debutu těchto holandských psychedeliků absolvoval, byl totiž z kategorie těch letmých, tudíž jsem si na tom jaksi nevšiml něčeho zvláštního. Jakmile jsem se však při druhé seanci začal na hudbu soustředit, Monomyth mě okamžitě měli, ta deska mě takřka ihned totálně pohltila.

Všechny kompozice jsou delšího rázu a rozjíždějí se trochu pomaleji, ale postupně narůstají a všechny gradují ve fenomenálních závěrech – což neznamená, že by ono postupné gradování a stupňování atmosféry nebylo taktéž fenomenální. Mimoto postupně narůstá i deska jako celek a dvě finální kompozice “Loch Ness” a “Huygens” jsou skoro až z jiného světa. Rovněž se mi neuvěřitelně líbí obrovské množství nádherných vintage zvuků a efektů, jimiž je celá nahrávka prošpikována, především co se klávesových rejstříků týká, ale mnohdy i v kytarové práci.

Na “Monomyth” je naprosto úžasná ještě jedna věc – když tu nahrávku posloucháte, vlastně si zpočátku skoro ani nevšimnete, že jde o počin čistě instrumentální, nějaký zpěv člověku vůbec nechybí. Samotná hudba k posluchači totiž promlouvá s takovou intenzitou, že vůbec není třeba, aby tak činil ještě vokál. Vlastně si říkám, že by pro mě zpěv naopak nejspíš byl rušivým elementem, neboť “Monomyth” je dokonalé (!) tak, jak je teď.

Už jsem to řekl jednou, ale klidně to zopakuji – toto album si mě bezvýhradně podmanilo. Každý jeden poslech je excelentním zážitkem a stále a pořád mám chuť tuto hodinovou cestu do kosmu podstupovat znova a znova. Zároveň si neumím představit, že bych si “Monomyth” mohl užít, aniž bych soustředěně nevnímal každý jeden tón, aby mi neuniklo vůbec nic z této fantastické mozaiky.


Druhý pohled (Kaša):

Vzhledem k tomu, že já se k Monomyth dostal teprve na základě nadšených hodnocení kolegů nad a pode mnou, zbyla na mne role takového toho přicmrndávače, protože vysoké známky jsou v tomto případě opravdu na místě a já souhlasím téměř se vším, co z jejich řádků už zaznělo. “Monomyth” působivě kombinuje krautrock a klasickou rockovou psychedelii v jeden funkční celek, kterému k dokonalosti nechybí mnoho.

Ačkoli se nejedná úplně o můj šálek čaje, protože tuto hudbu vyloženě nevyhledávám, tak netrvalo dlouho, aby si mě Monomyth získali na svou stranu. Čtyři z pěti skladeb překonávají pomyslnou desetiminutovou hranici, což samozřejmě budí dojem na poslech velmi náročného díla, které vám nedá nic zadarmo a budete mu muset nějaký ten soustředěný poslech věnovat, protože ačkoli se dá deskou jen tak letmo proplout, tak její skutečná krása se odkrývá až s přibývajícími poslechy, kdy máte stále co objevovat.

Přestože je hlavní síla “Monomyth” v jeho celistvosti, kdy není problém jej sjet klidně i dvakrát po sobě, tak jsem neměl problém si jej rozebrat na jednotlivé kusy, protože skladby vypráví své vlastní pomyslné příběhy. Je fakt, že já si podobná alba radši vychutnám i se zpěvem, protože nejsem zrovna skalní fanoušek instrumentálních alb, ale na druhou stranu to není myšleno jako výtka, že by Monomyth něco vyloženě chybělo. S přibývajícími minutami deska roste a já si absolutního favorita našel až v závěrečné “Huygens”, která je opravdu fenomenální a její ústřední kytarová linka nemá chybu. Tohle by se ostatně dalo říct o všech skladbách, ale ten konec mi přijde přeci jen o trošku zajímavější. Kdybych chtěl rozebírat skladbu po skladbě, tak bych stejně skončil u superlativů jako geniální, dech beroucí a podobně, takže vás toho ušetřím, protože i tak bych měl co dělat, abych zachytil podstatu “Monomyth”.

K podobným albům se člověk nedostává denně, takže i proto budu následovat zbytek stáda a uděluji vysokých 9,5 bodů, protože věřím, že tohle album ještě poroste a na konci roku jej ještě jednou zmíním.


Třetí pohled (Stick):

Od jisté doby, co jsem přišel na hudbu kapely Aluk Todolo, kteří silně koketují s vlivy krautrocku, cítím velmi silnou náklonnost téměř k čemukoliv, co zavání podobným hudebním zaměřením. Stejně jako kolega nade mnou nemám těch kapel zrovna moc, ale když už, tak tomu většinou totálně propadnu. Stejně se tomu tak stalo, když jsem narazil na debut holandských Monomyth.

Při pohledu na stopáž lze říct, že to vypadá na hodně utahanou záležitost, ale chyba lávky. Skladby jsou dynamické, chytlavé a napínavé. Psychedelické a repetitivní motivy vás zamotávají do svých sítí a než se stihnete rozkoukat, jste plně polapeni v jejich chapadlech a plavíte se po vlnách vesmírného moře společně s dalším aktéry tohoto kouzelného spektáklu.

Monomyth

Přestože zezačátku zní album nenápadně, s každou minutou roste a nakonec docházíte k přesvědčení, že si to určitě musíte vychutnat ještě jednou. Melodie jsou výrazné a přesto schované za množství efektů a různých ruchů. Můj osobní vrchol (byť desku poslouchám zásadně jako celek) přichází ve chvíli, kdy začne hrát melancholická “Loch Ness”. Ta mě totiž odnáší někam úplně na jinou planetu v úplně jiné galaxii. Jedna z nejpůsobivějších záležitostí, které jsem měl tu čest za poslední dobu slyšet. Nicméně fakt nemá význam něco zvlášť vyzdvihovat, protože jakmile si desku nesjedete od začátku do konce, vůbec tuhle koncepci nepochopíte a zůstanete akorát tak zmateně tápat nad tím, jestli vám to vůbec líbí, nebo ne. Na to se vykašlete a šupem si desku pořiďte, ponořte se sluchátkama do křesla či betle a nechce se unášet. Až se z tohoto tripu probudíte, některé věci vám budou připadat úplně malicherné.