 |
| Země: Nizozemsko Žánr: melodic / symphonic metal Datum vydání: 4.4.2014 Label: Napalm Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 7,25/10 Odkazy:
|
Ať už si o Delain myslíte cokoli, nedá se jim upřít dlouhodobé a poctivé úsilí, díky němuž jméno kapely stále roste. Jestli tedy před pěti lety mohli být rádi, že je s sebou na turné vzala větší kapela a na koncertu oslovili pár lidí, dnes už za sebou mají nějakou tu šňůru v pozici headlinera, jejich jméno vešlo v obecnou známost a smýšlí se o nich jako o solidní žánrové kapele. Poslední deska “We Are the Others”, se kterou Delain konečně dosáhli viditelného úspěchu, mě sice minula, ale tím spíše zajímavé bude srovnání s počiny staršími, které jsem onehdá sjížděl celkem poctivě…
Rozdíl je to vážně nepřehlédnutelný, a to z jednoho prostého důvodu – od vesměs pohodové a chytlavé muziky, která však sem tam docela koketovala s kýčem případně na ní byla znát jistá nevyzrálost, Delain vyrostli snad v každém ohledu a “The Human Contradiction”, jak se letošní novinka jmenuje, je ve všech směrech promakaná deska dospělé kapely. Všechno je tam, kde to má být, všechno působí přirozeně a nikde nic neskřípe, nikde nejste nuceni zdvihat obočí nad nějakou nepředložeností – takže je to rozhodně dobré řemeslo. To ale obzvlášť v žánru Delain vlastním ještě zdaleka automaticky neznamená, že by to byla také zároveň dobrá deska i po hudební stránce, takže se na to podívejme trochu blíže.
Přiznám se, že jsem to moc nečekal, ale Delain mě potěšili i zde. V jejich prospěch hraje hned několik zásadních faktorů, z nichž první je jednoznačně vlastní ksicht, tedy komodita u symfonických kapel s dámou za mikrofonem zoufale vzácná. Vkusné klávesy a samply Martijna Westerholta, příjemný a neoposlouchaný vokál sympatické zrzky Charlotte Wessels plus jednoduché, ale funkční a především zkrátka a dobře hezké melodie – tohle všechno tu je už od debutu “Lucidity”, ale pořád to funguje na jedničku, ba se dokonce nezdráhám říct, že dokonce lépe než kdy dřív, protože zejména zde je znát dospělost, jaké Delain dosáhli… Zkrátka žádná miliontáprvní vykrádačka Nightwish ani rádoby temné gotické zpívánky, které by působily jako špatná variace na beauty and the beast z přelomu tisíciletí, ale svojská muzika, která si nemusí na nic hrát a přesto (nebo spíš právě proto) má hodně co do sebe.
Nechci samozřejmě tvrdit, že je “The Human Contradiction” něco nového a nikdy dříve jste nic podobného neslyšeli, ale způsob, jakým Delain pracují s žánrovým výrazivem a případnými inspiracemi, je velice citlivý. Nesmírně mě baví, jak se kapela nestydí za popový nádech své hudby, ale přitom nerezignuje ani na metalovou složku a oboje zní seriózně, poctivě a uvěřitelně – čímž se elegantně dostáváme k instrumentální podobě alba. Klasická sestava kytara – basa – bicí – klávesy šlape jako hodinky a zejména pánové Sommers a Westerholt zaslouží pochvalu. Timo Sommers totiž na svou kytaru nejen umí zatraceně dobře hrát, ale je také schopný složit nápadité a místy až nečekaně ostré riffy a jeho hra dodává desce tolik nezbytný spodek, který tam není jen do počtu, ale díky své akurátní promakanosti a obecně vysoké úrovni umožňuje zejména klávesám, aby na něm stavěly. A Martijn Westerholt tuhle hozenou rukavici dokázal zúročit velmi zkušeně. Klávesy, samply a já nevím co ještě syntetického tvoří opravdu velkou a nesmírně důležitou část samotné muziky i celkového dojmu z “The Human Contradiction”, ale zaprvé to není ani trochu otravné nebo vlezlé, zadruhé je to parádně pestré a zatřetí to se zbytkem partitury symbiotizuje namísto toho, aby si to ukradlo všechen prostor pro sebe a zbytek nástrojů jen paběrkoval. U Holopainenů doma by se mohli učit…
Není tedy žádným překvapením, že je “The Human Contradiction” pestrým a nápaditým albem, když jsem oba tyto přívlastky použil pro popis jeho důležitých složek. I když žádná ze skladeb nějak výrazně nevybočuje od ostatních, je zábavné a příjemné to poslouchat a ani jednou jsem se nepřistihl při tom, že by mě “The Human Contradiction” nudilo. Celá deska se tedy nese v dost jednotném duchu i po kvalitativní stránce, všechny skladby jsou povedené a nenapadá mě žádná, kterou bych chtěl nějak vyzdvihnout na úkor ostatních, svým způsobem ale přeci jen vyčnívají skladby, které svým příspěvkem obohatil některý z hostů. Kouzelné na tom však je to, že i když především zpěváci (Alissa White-Gluz, George Oosthoek a staří známí Marco Hietala a Oliver Philipps) dodávají každé z dotyčných skladeb parádní forsáž, na rozdíl od prvních alb kapely (angažování hostů je totiž u Delain tradicí už od “Lucidity”) to tentokrát vůbec nepůsobí tak, že celý song stojí na hostovi. Kdepak, v případě “The Human Contradiction” si práce samotných Delain s příspěvky hostů ani v nejmenším nezadá a je to vážně super.
Když Delain před dvěma lety vyrazili na svoje první evropské headline turné, dost jsem brblal a přišlo mi pěkně ujeté, že se něco takového podařilo sice celkem oukej ale jinak nijak senzační kapele, jakou tehdy Delain byli. Svěží a v každém ohledu podařené “The Human Contradiction” ale všem pochybovačům dává jasně najevo, že Delain vyrostli a jsou jednou nohou v první lize. Ačkoli jsem Delain dřív hodně fandil, na čtvrtý pokus jsem od nich rozhodně nečekal nic světoborného, ale oni mi místo průměrného spotřebního materiálu naservírovali překvapení tak příjemné, že jsem v něj opravdu nedoufal ani v hodně divokých představách. Když si vezmu, v jak neutěšeném stavu se potácí symfonický metal, “The Human Contradiction” mě přivádí na myšlenku, že snad s výjimkou nové Epicy letos asi už lepší žánrové album neuslyším, a to je – kdyby to náhodou někdo nepochopil – sakra velká pochvala, takže mohu s chutí vysázet sakra dobré hodnocení. A pak že to nejde!
Další názory:
Podobné skupiny se zpěvačkou nestojí zrovna ve středu mého zájmu… samozřejmě obecně nemám vůbec nic proti holkám v metalu, právě naopak, radši se podívám na pěknou zpěvačku než na pupkaté fousáče v džískách, ale hudebně mě ty princezničky většinou příliš nebaví. O to víc mě překvapilo, když mě před dvěma lety dost chytlo album “We Are the Others” od Delain, což je kapela, jejíž hudba do té doby šla mimo moje dráhy. A na novince “The Human Contradiction” se situace opakuje, protože mě to prostě a jednoduše baví. Na rozdíl od kolegy bych byl o hodně opatrnější s tím vlastním ksichtem a prohlášeních o svojské hudbě, protože do toho podle mě mají Delain ještě docela daleko, ale i tak jsem zjistil, že vydatná dávka opravdu hodně moc příjemných, zároveň však nevtíravých a nekýčovitých melodií a sympatická zpěvačka (a teď výjimečně nemyslím vizuálně, nýbrž hlasově) mi ke štěstí vlastně stačí. Kromě toho se mi líbí, že u Delain cítím jakýsi zdravý odstup… že si ta kapela na nic moc nehraje, že se vůbec nestydí za to, že v rámci metalu je to v uvozovkách popík, což mi nijak nevadí, naopak je mi to sympatické. K tomu už stačí jen přidat parádně napsané písničky (především “Here Come the Vultures”, “Stardust”, “My Masquerade”, “Army of Dolls” a “Lullaby”… ten zbytek ale také není špatný) a vyjde vám… ano, fakt povedená nahrávka.
H.
