Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: únor 2013 Label: Terratur Possessions
Odkazy: –
Kompilačky sice obvykle neposlouchám, protože obecně dávám mnohem radši přednost klasickým jednotlitým dlouhohrajícím deskám, avšak norské ďábly Mare jsem měl v hledáčku už delší dobu a navíc kapela doposud žádnou řadovku nevydala, tudíž jsem diskem, který přináší dvě předchozí EP “Spheres Like Death” a “Throne of the Thirteenth Witch” na jednom nosiči, nepohrdl a podíval se mu na zoubek…
Na kapelu jsem až doposud slyšel samé nadšené ohlasy z řad fandů podzemního black metalu a po samotném poslechu jim musím dát bezezbytku pravdu, jelikož muzika Mare má opravdu ohromnou sílu. Jde o black metal se silnou okultní atmosférou, který ctí kořeny svého žánru, přesto nezní jako kopírka největších norských legend, ačkoliv v některých momentech si na jistá jména člověk vzpomene – kupříkladu nad “Nachtmahrwalzer – Invocation of the Succubus” se vznáší znatelný zápach Mayhem z období “De Mysteriis dom Sathanas”. Nejvíce se mi ovšem Mare líbí v těch nejpomalejších skladbách, kdy je jejich hudba cítit vskutku mocnou okultní atmosférou, jak to dokazuje třeba rituální “Spheres Like Death” nebo jisté pasáže v “Black Magic Funeral” a “Throne of the Thirteenth Witch”.
Po hudební stránce jsou Mare opravdu skvělí a rozhodně splnili to, co jsem od nich očekával, což při jejich referencích nebylo zrovna málo. Jedinou nevýhodu tohoto konkrétního počinu vidím v tom, že obě EP jsou poměrně rozdílná co do zvukové stránky a část s názvem “Throne of the Thirteenth Witch” má mnohem špinavější a zahuhlanější sound. Ale s tím se vzhledem k povaze kompilace tak nějak dalo počítat.
V poslední době se s oblibou tvrdí, že norský black metal už není, co to bývalo, a že štafetu již přebraly země jako Francie, Polsko nebo východoevropské státy. Skupiny jako Mare ovšem jasně dokazují, že to tak úplně není pravda a že norský black metal zdaleka neřekl své poslední slovo. Pro příznivce žánru povinnost!
Hello! If you don’t mind, I would like to start with a few questions about In Vain’s history. The band was founded in 2003 and your first demo was released one year later. I couldn’t find anywhere whether any of the founding members, including yourself, has played in any other band as of time when the band was born so I’d like to ask if you have played anywhere before In Vain. I’m asking that mainly because even your early works “Will the Sun Ever Rise?” and “Wounds” sound very sophisticated to me – so much that it might be a little bit difficult to believe they were created without any previous experiences with playing music. Could you please tell us something about your musical activities before In Vain (if there are any) and also what was the main motivation to form the band?
HI! I used to play in a metalcore band called Lodestar. That is many years ago. Currently I have a hardcore band together with our bassist Kristian. It’s called From Strength to Strength and please check us out on Facebook https://www.facebook.com/pages/From-Strength-to-Strength/151829588218468. Our debut album is ready, but since Kristian is currently studying in the US, it is hard to stay active without his vocal duties. So the record is put on hold as of now.
Sindrehar done vocals on Myrkgrav’s debut album and he is currently active in the Doom Metal band Funeral. Our other members have had other side projects, but nothing well known.
You have re-recorded some songs from your first efforts on your later albums – both “The Latter Rain” and “Mantra” contain those older tracks (although just as a bonus in case of “Mantra”). However, there are still some songs left in your early era only. Do you think it might be ever possible “resurrect” also those someday? Or do you plan to focus on creating the new music only in the future?
I doubt we will ever re-record any more songs. To be frank, I actually prefer the original versions of all the songs we ever re-recorded. Additionally, we should also keep some songs exclusive for the early EPs.
I actually listened to “Wounds” and “The Latter Rain” recently again and compared to “Ænigma”, the metal elements sound more raw to me but still a little more avant-garde, while the new album seems more consistent and complex (yet without losing variety) to me. How do you see In Vain’s early works from the distance of a few years? Do you listen to them from time to time? I have to confess that I still love “The Latter Rain”, maybe because it was your first album I heard. Some songs like “Their Spirits Ride with the Wind” or “The Titan” are still fantastic and I enjoy them despite I’ve heard them maybe a hundred times…
The production on “The Latter Rain” is more raw, whilst the production on “Ænigma” is more crystal clear (much better imo). That element may also cause some people to find “TLR” a bit different. I agree the new album is more consistent and that is exactly what we set out to do also. When you compare to our previous albums, one can conclude that the songs are more straight-forward. However, keep in mind that the songs are still long, very varied, with several vocalists employed, many different styles utilized, and so forth. So I think it’s more a matter of “Ænigma” seeming more “easy”, simply because it’s compared to albums that are quite hard to digest.
Around every release I listen to our albums a lot and I enjoy it. As you know, I am aware of everything that is going to happen, so I never get to enjoy our music as a normal listener would. So after intense listening for some time I usually leave the albums behind. It’s been very long since I listened to “The Latter Rain” or “Mantra”.
Thanks for you complements on those songs. I am still very proud of “The Latter Rain” and I believe that album contains some of the best In Vain songs ever recorded.
Anyway, when we mentioned what you listen to… You said in our previous interview that you aren’t a typical metalhead and that you got into metal very late. What music do you like as a listener? And what did you listen to before you started with metal? Anyway, it might be a little bit interesting that you got “very late” into metal music, as you stated, and now you are known mainly as a metal musician… how is that possible? Also, one sort of a funnier question – you also said that you didn’t have any records from bands like Iron Maiden or Metallica as of time of our first interview (January 2010) so I just wanted to ask if have some of their albums now (laughs)?
I like bands that have very good songs and some kind of original edge. They do not have to invent a new musical style (impossible..?), but have something that sets them apart from the rest. E.g. a very strong singer can be enough. I do not have time to listen to just another copycat, then I rather prefer the originals.
Before I started to listen to metal I was listening to the music that was on the charts. Then I discovered grunge, went on to hardcore, metalcore, and the first extreme metal album I bought was Zyklon – “World ov Worms”. In Vain was started as a project at a school I was attending, and I simply wanted to try to write a metal song because I was listening a lot to metal during those days. As the band evolved it never made any sense to change style, but as you know we are experimenting a lot.
No, I still do not own a lot of old time classic albums. I am not that into that kind of music either, and I think many of those band also enjoy a certain nostalgia glamour.
I’ve noticed that your every album contains one song with lyrics in Norwegian language. Should we understand it as a small tribute to your roots and Norwegian musical scene or is there some other reason? Is there a possibility that you’ll release some EP or even a full-length album sung completely in Norwegian?
You can look upon it that way. Normally I write in English, but sometimes I get a title stuck in my head, which I want to keep in Norwegian. For me it’s obviously a lot easier to express myself in Norwegian than English, so that is a bonus as well. However, the majority of our lyrics will continue to be English.
Could you somehow describe us how the process of composing the music looks like? What is happening before a new In Vain’s song is born? Did you somehow change your attitude to composing for “Ænigma” compared to the previous records? As far as I know you should be the main author of the music, is that right? Do you just play and jam with a guitar until you come up with some good riffs and melodies, or do you wait until the inspiration comes and then you play only ideas you have in your head? And do you create the whole songs with only minor changes to be done later, or do you leave enough space also for the others’ ideas to be incorporated during the rehearsing or the actual recording?
So far I have written all the music and I employ the same method for composing songs as I did from the start. I have never been a good riffer, so I am not that capable of coming up with new riffs just playing on the guitar. Instead, I put the guitar down and instead concentrate my musical mind and try to make music in my mind in that very moment. This might sound weird, but that is actually how I work. So whenever I come up with something I like I write the riffs down on my computer. I have a big catalogue of riffs on my computer, all sorted in different categories depending on what kind of riff it is. Making music this kind of way is very hard in the beginning, but eventually you train your musical brain and it gets easier. For me it also gets a lot easier the more time I spend on it and the longer my mind has been in such kind of “songwriting mode”. E.g. if I spend two hours every day for several weeks I eventually get into a phase where I am able to think about music 24/7, and I can compose on my way to work, while working out, etc.
When I compose a song I make the song from A to Z. Everything is planned and I plans and specific suggestions for what each member should play. We sometimes improvise a bit in the studio, but the songs are more or less 100% done.
If I’m not mistaken, there are five singers in the band, which is quite uncommon. Was it your intention from the start to gather people able to sing besides playing an instrument or was it just a coincidence and you discovered such potential after forming the lineup?
From the start Andreas did both Black Metal vocals and growls, however now he is only doing screams and Sindreis doing the growls. We wanted somebody to sing, and that is how Sindre came along during the recording of our first EP. During the years I have added more uncommon vocals here and there, and when our bassist Kristian joined the band we started to utilize his powerful hardcore vocals. The other members are good singers and do bgv clean vocals.
Alright, let’s finally talk about your latest album “Ænigma”. The first question quite simple – what is the meaning of the album’s title? I guess “Ænigma” is a transcription of the word “enigma” which could be translated as a riddle, a mystery or even an allegory. This translation suggests quite wide range of possible interpretations so I’d like to ask if there is any connection between the title and the lyrics, the artwork or anything else. Is something particular hidden behind this title or is it a little game with the listeners and the meaning itself is a riddle?
You are correct. Ænigma is the latin spelling of enigma. There’s no fixed topic or lyrical red line on “Ænigma”. Andreas and I basically write about different subjects that are close to their heart, and that fits with the emotions of the particular songs as well. We felt that the title sort of reflected the well of thoughts presented in the lyrics, not to mention the overall atmosphere of the music.
“Ænigma” also contains quite interesting cover art. I have to confess that I didn’t like it so much in the beginning but now I must say that it has something within despite it might seem a little bit simple at first sight. Why did you choose Robert Høyem to create it? Did you have any specific vision about how it should look like, or did you leave it up to him?
We were very prominent in our directions to the designer that we did not want a typical “photoshop cover”. We wanted something new and fresh, more creative and abstract. The designer suggested that we he would draw the cover. We thought that was a good idea and gave him keywords for what kind of emotions we would like him to portray.
Two videoclips were shot for the songs from “Mantra” and both songs were shortened for those videos. How do you, as a musician, look on shortening of your work for the sake of making a videoclip? Few songs from “Ænigma” seem to be short enough to fit in the standard clip format. If you are planning to shoot a clip for a song from “Ænigma”, will it be one of these? And doesn’t it tempt you to shoot a clip for a very long song in its full length?
I do not like shortening the songs and for every video we have done it has been a painstaking process, because we do not really have songs suitable for that format. That is also the reason I declined to do a video for “Ænigma”, in addition to save costs. It simply does not make sense to do a video, if you do not have a lot of money to spend imo. I do not think a 7-8 min video would be very easy to do either because it would require a very smart plot and a ridiculous amount of hours for the recording and editing.
Despite all differencies, your first two albums had – among other things – one thing in common: single songs more or less differed in the structure and overall feeling both throughout the album and within one song. As I already mentioned somewhere above, songs on “Ænigma” seem to be more straight-forward, more similar to each other (and with that I don’t mean that they are not enough individual because without any doubt they are), they’re shorter and the whole album feels more compact. Is there any particular reason why has it turned out this way? Was it your intention or just a natural evolution of your musical expression?
The reason is simply that that is what we sought out to achieve when we recorded the album. We have been operating in the same musical landscape the whole time, but our listeners have learned that our musical universe is vast. Consequently, the music can vary a lot. E.g., with our second album “Mantra” we dwelled deeper into the dark and progressive aura of our musical universe. Additionally, “Mantra” has more slow and heavy songs and some people find it more difficult to get into. I find “Ænigma” is a good representation of everything we have done so far. I believe it is more catchy, and although the songs are still complex I think they are more accessible. Many have labeled “Ænigma” our most consistent release so far. Many mention that the album is more compact, but it seems they forget that the songs are still long, very complex, several vocalists involved, etc.
Another topic I would like to go through is your live playing with Solefald. How did this cooperation actually start? Did the fact that Sindre Nedland is Lazare’s brother help somehow in starting the cooperation? How long do you think it will last? Do you think it might be possible not only to perform live with Lazare and Cornelius but also to do some music together (doesn’t matter if under the name of In Vain, Solefald or eventual completely new project)?
Actually, I pitched them the idea of a tour with In Vain and Solefald back in 2011. There were many economic and logistic advantages, apart from the fact of getting them back on stage. Also, with In Vain as the backing band they would play with someone they already knew and did not have to hire expensive session musicians. On the other side, I viewed this as something that could give positive synergies for In Vain. Consequently, I considered it a win-win situation. It took some time, and at one point I was about to give up the entire project until the tables turned and Solefald were convinced. On how long it will last I am not really sure, but I think it will end at some point.
About doing music together I am not really sure. I am afraid there might be too many strong individuals in the same band, hehe.
I guess there has to be a little difference between playing live with In Vain and with Solefald, at least in that you’re performing your own music with In Vain and someone else’s songs with Solefald. What differences do you see between playing with both the bands?
Without the aspect you mention I would say the Solefald songs require less technical skills, guitar playing wise. They also tune in C#, while In Vain tune in D. Other than that it’s not big differences. Still playing the same instrument :)
Recently you toured over Europe together with Solefald and Vreid. Wasn’t that difficult for you to play two full sets one after another? Do you have some special memories from this tour that you want to share with public? Or some you don’t want to share (laughs)?
I was indeed tiresome, and also I would have preferred being out in the crowd or and the merch stand after our shows, instead of going back on the stage. However, is was good fun. A special memory was when the police shut down our gig in Italy. It was a really sad happening and especially since so many people had showed up.
I hope I remember it correctly… as far as I know you played twice in the Czech Republic so far – in Liberec and Ostrava with My Silent Wake in 2011. Do you remember anything from these shows? If so, how were they? Anyway, you’ll be returning to the Czech Republic in August, however this time with Solefald who are confirmed for this year’s Brutal Assault. How are you looking forward to it? Anyway, is there any possibility that also In Vain could perform at Brutal Assault when all the members of the band will be there?
Yeah, that is correct. I do not remember specific details but I remember we had a good time there. It’s going to be a lot of fun going back and playing at BA. We have tried to get in touch with the staff at the festival, but it’s not very easy when you are not a very big band. Hopefully we will be back with In Vain next time.
Few past years are marking the return of the vinyl format and almost everything is released on LP nowadays. However, In Vain’s albums still exist in CD versions only. Is there any possibility of re-releasing your albums also on LPs? I believe it would be great because I’ve always seen vinyl as something more than a CD and I think In Vain’s music really deserves to be presented on this majestic format as well…
We are thinking about it, but we also need to consider that people have to buy them, so that we are not stuck with a lot of CDs. And I am not really sure if people buy anymore…
I have the very last question for you – I noticed that this year marks the 10th anniversary of In Vain. Do you plan to celebrate it with anything special? Thank your very much for your answers. All the best!
Actually we have been thinking about doing a special gig, playing the whole “The Latter Rain” album and to bring along guests. We’ll see.
Norové In Vain jsou kapelou, kterou v redakci máme opravdu upřímně rádi. Stejně tak je tomu i na třetí dlouhohrající desce “Ænigma”, jíž někteří z nás řadí k tomu nejlepšímu, co prozatím v letošním roce vyšlo. I to byl jeden z důvodů, proč jsme si moc rádi zopakovali povídání s kytaristou Johnarem Hålandem z roku 2010 a opět mu položili další sérii skromných otázek nejen o samotných In Vain a jejich novince “Ænigma”, ale třeba i o společném hraní se Solefald…
Zdravím! Pokud to nevadí, rád bych začal s několika otázkami ohledně historie In Vain. Kapela byla založena v roce 2003 a vaše první demo vyšlo o rok později. Nemohl jsem ale najít, jestli někdo ze zakládajících členů, včetně tebe, v době, kdy byla skupina založena, hrál v nějaké další kapele, takže bych se rád zeptal, jestli jste někde hráli ještě před In Vain. Ptám se především proto, že už vaše první počiny “Will the Sun Ever Rise?” a “Wounds” mi zní velmi sofistikovaně – tak moc, že by se jen těžko věřilo tomu, že byly vytvořeny bez nějakých předchozích zkušeností s hraním hudby. Mohli bys nám prosím říct něco o vašich hudebních aktivitách před In Vain (pokud nějaké jsou) a také jaká byla hlavní motivace pro založení kapely?
Ahoj! Já jsem hrával v metalcorové skupině s názvem Lodestar. To bylo před mnoha lety. Nyní mám hardcorovou kapelu společně s naším baskytaristou Kristianem. Jmenuje se From Strength to Strength, podívejte se na nás prosím na Facebooku https://www.facebook.com/pages/From-Strength-to-Strength/151829588218468. Naše debutové album je hotové, ale protože Kristian zrovna studuje v USA, je trochu obtížné zůstat aktivní bez jeho vokálních povinností. Nahrávka je teda aktuálně u ledu.
Sindrehar nazpíval vokály na debutovém albu Myrkgrav a v současnosti ještě působí v doom metalové skupině Funeral. Naši ostatní členové mají také další vedlejší projekty, ale není to nic moc známého.
Na svých pozdějších deskách jste znovu nahráli některé skladby ze svých prvních počinů – “The Latter Rain” i “Mantra” tyto staré songy obsahují (ačkoliv v případě “Mantra” jen jako bonus). Nicméně ve vašem raném období stále nějaké písničky zůstávají. Myslíš, že je možné, že je jednoho dne také “oživíte”? Nebo se do budoucna plánujete soustředit se jen na tvorbu nové muziky?
Pochybuji, že někdy znovu nahrajeme víc písniček. Abych byl upřímný, ve skutečnosti mám rád originální verze všech songů, které jsme kdy znovu nahráli. Mimoto bychom měli nějaké skladby ponechat exkluzivně jen na raných minialbech.
Nedávno jsem si opět pustil “Wounds” a “The Latter Rain” a v porovnání s “Ænigma” mi metalové elementy znějí mnohem syrověji, ale pořád trochu avantgardněji, zatímco nové album se mi zdá soudržnější a komplexnější (aniž by však ztrácelo rozmanitost). Jak vnímáš první počiny In Vain s odstupem několika let? Posloucháš je čas od času? Já se musím přiznat, že pořád miluju “The Latter Rain”, nejspíš protože to bylo vaše první album, které jsem slyšel. Některé skladby jako “Their Spirits Ride with the Wind” nebo “The Titan” jsou stále fantastické a pořád si je užívám, i když jsem je slyšel možná tak stokrát…
Produkce na “The Latter Rain” je syrovější, zatímco produkce na “Ænigma” je více krystalicky čistá (podle mého názoru i mnohem lepší). Tento prvek může být také důvodem, proč některým lidem přijde “TLR” trochu odlišné. Souhlasím, že nové album je soudržnější a to je přesně to, o co jsme usilovali. Když to porovnáš s našimi předchozími alby, někdo by mohl říct, že ty písničky jsou přímočařejší. Nicméně, mějte na paměti, že ty skladby jsou pořád dlouhé, velmi rozmanité, zaměstnávají několik vokalistů, je v nich užito mnoho různých stylů a tak dále. Myslím tedy, “Ænigma” může vypadat “jednodušší” jen v porovnání s deskami, které jsou poměrně těžké na strávení.
Okolo každého vydání naše alba poslouchám hodně a užívám si to. Jak víte, jsem si vědom všeho, co se bude dít, takže se mi nikdy nestane, abych si naši hudbu užíval jako normální posluchač. Takže po intenzivním poslechu po nějaký čas ty desku obvykle zase opustím. Už je to hodně dlouho, co jsem poslouchal “The Later Rain” nebo “Mantra”.
Díky za kompliment ohledně těch písní. Na “The Latter Rain” jsem pořád velice pyšný a myslím si, že ta deska obsahuje některé z nejlepších skladeb, jaké In Vain kdy nahráli.
Mimochodem, když už jsme u toho, co posloucháš… V našem předchozím rozhovoru jsi řekl, že nejsi typický metalista a že ses k metalu dostal až hodně pozdě. Jakou hudbu máš jako posluchač rád? A co jsi poslouchal, než jsi začal s metalem? Každopádně může být docela zajímavé, že ses k metalové hudbě dostal “velmi pozdě”, jak jsi sám řekl, ale nyní jsi známý především jako metalový muzikant… jak je to možné? Také ještě jedné trochu zábavnější otázka – také jsi řekl, že jsi v době našeho prvního rozhovoru (leden 2010) neměl žádné nahrávky od kapel jako Iron Maiden nebo Metallica, takže jsem se chtěl zeptat, jestli už nějaká jejich alba máš (smích)?
Mám rád skupiny, které mají velmi dobré songy a jakousi originální obrubu. Nemusí vynalézat nový hudební styl (nemožné…?), ale vždy nějak vystupují z ostatního zbytku. Například velmi silný zpěvák může stačit. Nemám čas na poslouchaný jenom další kopírky, radši dávám přednost originálům.
Než jsem začal poslouchat metal, poslouchal jsem muziku, která byla v žebříčcích. Poté jsem objevil grunge, přešel na hardcore, metalcore, první extrémně metalové album, které jsem si koupil, bylo “World ov Worms” od Zyklon. In Vain začali jako projekt ve škole, do níž jsem chodil, jednoduše jsem chtěl zkusit napsat metalový song, protože jsem v té době poslouchal spoustu metalu. Jak se kapela vyvíjela, nikdy jsem nepomýšlel na změnu stylu, ale jak určitě víš, hodně experimentujeme.
Ne, pořád nemám moc těchto starých klasických desek. Ani mi tahle hudba nic moc neříká, myslím si, že spousta těchto skupin se těší jistému nostalgickému kouzlu.
Všiml jsem si, že každé vaše album obsahuje jednu skladbu s textem v norském jazyce. Měli bychom tomu rozumět jako menší hold vašim kořenům a norské hudební scéně, nebo to má jiný důvod? Je nějaká možnost, že byste někdy vydali nějaké EP nebo dokonce celou desku nazpívanou kompletně v norštině?
Můžeš se na to dívat i tímhle způsobem. Normálně píšu v angličtině, ale občas mi v hlavě uvízne název, který chci ponechat v norštině. Pro mě je samozřejmě mnohem jednodušší se vyjadřovat v norštině než v angličtině, což je také plus. Nicméně většina našich textů bude stále pokračovat v angličtině.
Mohl bys nám nějak popsat, jak vypadá proces komponování hudby? Co všechno se děje, než se narodí nová píseň In Vain? Změnili jste nějak svůj přístup skládání pro “Ænigma” v porovnání s předchozími nahrávkami? Pokud se nemýlím, hlavním autorem hudby bys měl být ty, je to tak? Jenom hraješ a zkoušíš s kytarou, dokud nepřijdeš s nějakými dobrými riffy a melodiemi, nebo čekáš, dokud nepřijde inspirace a pak hraješ jen nápady, které máš v hlavě? A tvoříš rovnou celé skladby, v nichž se pak dělají jen minimální změny, nebo necháváš dostatek prostoru také pro ostatní, aby přidali své nápady během zkoušení nebo vlastního nahrávání?
Prozatím jsem napsal veškerou hudbu a pro skládání písniček používám stejnou metodu už od samého začátku. Nikdy jsem nebyl moc dobrý riffař, takže nejsem schopný přicházet s novými riffy jen při hraní na kytaru. Místo toho kytaru odložím, koncentruji své hudební myšlenky a snažím se tvořit muziku ve své mysli v ten daný moment. Může to znít trochu divně, ale tohle je přesně, jak pracuji. Jakmile přijdu s něčím, co se mi líbí, zapíšu si riffy do počítače. Mám na počítači velký katalog riffů, všechny rozdělené do různých kategorií podle toho, o jaký druh riffu se jedná. Tvorba hudby tímhle způsobem je zpočátku hodně těžká, ale nakonec si člověk svůj hudební mozek vytrénuje a jde to snadněji. Pro mě osobně je to také tím snadnější, čím déle nad tím strávím a čím déle je má mysl v tomto jakémsi “skladatelském módu”. Když takhle například strávím dvě hodiny denně po několik týdnů, dostanu se postupně do fáze, kdy jsem schopen o hudbě přemýšlet 24 hodiny denně, sedm dní v týdnu a mohu skládat i po cestě do práce, během cvičení atd.
Když skládám, dělám písně od A do Z. Vše je naplánované, každému členovi připravím konkrétní návrhy, jak by měl co zahrát. Občas ve studiu trochu improvizujeme, ale skladby jsou více či méně na 100% hotové.
Pokud se nemýlím, je v kapele pět zpěváků, což je docela neobvyklé. Bylo už od začátku tvým záměrem posbírat do skupiny lidi, kteří budou schopní i zpívat kromě hraní na svůj nástroj, nebo šlo o náhodu a tento potenciál jsi objevil až po zformování sestavy?
Na začátku dělal Andreas black metalové vokály i growl, nicméně nyní už dělá jenom řev a growly dělá Sindreis. Chtěli jsme někoho, kdo by zpíval, a tak do kapely přišel Sindre během nahrávání našeho prvního EP. Během let jsem tu a tam přidal pár nezvyklých vokálů, a když do skupiny přišel náš baskytarista Kristian, začali jsme využívat jeho mocný hardcorový zpěv. Ostatní členové jsou také dobří zpěváci a dělají čisté vokály v pozadí.
Dobrá, pojďme se konečně bavit o vašem posledním albu “Ænigma”. První otázka je poměrně jednoduchá – jaký význam má název desky? Předpokládám, že “Ænigma” je přepis slova “enigma”, které se dá přeložit jako hádanka, záhada nebo dokonce alegorie. Tento překlad nabízí poměrně širokou škálu možných interpretací, tudíž bych se rád zeptal, jestli tu je nějaká spojitost mezi názvem a texty, obalem nebo čímkoliv dalším. Je za názvem schované něco konkrétního, nebo jde jen o malou hru s posluchačem a význam je sám o sobě hádankou?
Máš pravdu. Ænigma je latinská verze slova enigmy. Na “Ænigma” ale není nějaké pevné téma nebo jednotící linie v textech. Andreas a já v základě píšeme o rozdílných tématech, která jsou blízké našim srdcím a které se zároveň hodí k emocím konkrétní písničky. Cítili jsme, že tento název jaksi odráží studnu myšlenek, která se objevuje v textech, neřku-li celkovou atmosféru hudby.
“Ænigma” také přináší hodně zajímavou obálku. Musím se přiznat, že se mi zpočátku moc nezamlouvala, ale nyní musím říct, že v sobě uvnitř určitě něco má, ačkoliv se na první pohled může zdát trochu jednoduchá. Proč jste si vybrali Roberta Høyema, aby ji vytvořil? Měli jste nějakou konkrétní vizi, jak by měla vypadat, nebo jste to nechali čistě na něm?
Byli jsme velice striktní ve svých instrukcích k designérovi, že jsme nechtěli typický “photoshop přebal”. Chtěl jsem něco nového a svěžího, kreativnějšího a abstraktního. Designér navrhl, že by mohl obal nakreslit. Přišlo nám to jako dobrý nápad, takže jsme mu dali klíčové pojmy, jaké emoce bychom chtěli, aby zobrazil.
Pro “Mantra” jste natočili dva videoklipy, přičemž obě písně byly pro tato videa zkráceny. Jak se – jako muzikant – díváš na zkracování své vlastní práce za účelem vyrobení videoklipu? Některé skladby na “Ænigma” vypadají dost krátké, aby se vešly do standardního klipového formátu. Jestli plánujete natočit klip pro song z “Ænigma”, bude to nějaký z nich? A neláká vás natočit videoklip pro velmi dlouhou píseň v celé její délce?
Nemám zkracování songů pro klipy rád a u každého videa, které jsme udělali, to byl puntičkářský proces, protože nemáme skladby, jež by se do tohoto formátu hodily. To je také důvod, proč jsem odmítl udělat video k “Ænigma”, kromě ušetření nákladů. Jednoduše podle mého názoru nemá smysl dělat video, když nemáš hodně peněz na utracení. Nemyslím si také, že by bylo lehké udělat 7-8 minut dlouhé video, protože by byl potřeba velmi chytrý obsah a absurdně velký počet hodin na natáčení a stříhání.
I přes všechny rozdíly měla vaše první dvě alba – mimo jiné – společnou jednu věc: jednotlivé skladby se více či méně lišily ve struktuře a celkovém feelingu jak v rámci desky, tak i uvnitř jedné písně. Jak už jsem zmínil někde výše, songy na “Ænigma” vypadají trochu přímočařeji, jsou si navzájem více podobné (čímž nemám na mysli, že by nebyly dostatečně rozmanité, což bezesporu jsou), jsou kratší a celá deska tak zní kompaktněji. Je zde nějaký konkrétní důvod, proč tomu tak je? Byl to váš záměr, nebo jde jen o přirozený vývoj hudebního vyjádření?
Důvod je jednoduše ten, že tohle je to, čeho jsme se pokoušeli dosáhnout při nahrávání alba. Celou dobu jsme se pohybovali na stejném hudebním území, ale naši posluchači se už naučili, že náš hudební vesmír je nekonečný. Proto se hudba může hodně lišit. Například na druhé desce “Mantra” jsme se drželi hlouběji v temnější a progresivnější auře našeho hudebního vesmíru. Dále měla “Mantra” pomalejší a více heavy skladby a pro některé lidi tak bylo těžší se do toho dostat. V “Ænigma” vidím pěkné znázornění všeho, co jsme doposud udělali. Myslím, že je to více chytlavé, a přestože písně jsou stále komplexní, řekl bych, že jsou i přístupnější. Mnozí “Ænigma” označují za naši zatím nejsoudržnější nahrávku. Mnozí také říkají, že je to album kompaktnější, ale zdá se, že trochu zapomínají na to, že songy jsou pořád dlouhé, velmi komplexní, s využitím několika vokalistů atd.
Další téma, jemuž bych se rád věnoval, je vaše živé hraní se Solefald. Jak tato spolupráce vlastně začala? Pomohl nějak fakt, že je Sindre Nedland bratrem Lazara, k odstartování spolupráce? Jak dlouho myslíš, že to potrvá? Myslíš, že by bylo možné s Lazarem a Corneliem nejen vystupovat živě, ale také spolu dělat nějakou muziku (ať už pod jménem In Vain, Solefald nebo případného úplně nového projektu)?
Ve skutečnosti jsem jim nápad na turné In Vain a Solefald podstrčil já v roce 2011. Bylo zde mnoho ekonomických a logistických výhod, kromě faktu, že by se vrátili zpátky na pódium. Zároveň s In Vain jako doprovodnou skupinou by hráli s někým, koho již předtím znali a nemuseli by si najímat drahé nájemné muzikanty. Na druhou stranu jsem v tom viděl něco, co by mohlo pozitivně pomoct i In Vain. Tím pádem to pokládám za výhru pro obě strany. Nějaký čas to trvalo a v jednu chvíli jsem už chtěl celý projekt vzdát, dokud se to nezlomilo a Solefald byli přesvědčeni. Jak dlouho to potrvá, tím si nejsem jistý, ale řekl bych, že jednou to skončí.
Ohledně společné tvorby hudby si nejsem moc jistý. Obávám se, že by v jedné kapele bylo příliš mnoho silných individualit, hehe.
Předpokládám, že musí být nějaký menší rozdíl v živém hraní s In Vain a se Solefald, přinejmenším v tom, že s In Vain hraješ svou vlastní hudbu a se Solefald skladby někoho jiného. Jaké jsou podle tebe rozdíly v hraní s oběma skupinami?
Kromě aspektu, který jsi zmínil, bych řekl, že písně Solefald vyžadují menší technické dovednosti a zručnosti ve hraní na kytaru. Oni také ladí v C#, zatím In Vain ladí v D. Kromě toho tu moc velké rozdíly nejsou. Pořád hraju na ten stejný nástroj :)
Nedávno jste koncertovali po Evropě se Solefald a Vreid. Nebylo trochu obtížné hrát dva celé sety za sebou? Máte z tohoto turné nějaké speciální vzpomínky, které byste chtěli sdílet s veřejností? Nebo nějaké, které byste sdílet nechtěli (smích)?
Opravdu to bylo únavné a také bych dal přednost tomu, abych mohl být po koncertě mezi lidmi a u našeho prodejního stánku, než jít zpátky na pódium. Nicméně, byla to zábava. Mimořádnou vzpomínkou je, když nám policie ukončila koncert v Itálii. Byla to docela mrzutá událost, zvlášť když tam přišlo tolik lidí.
Doufám, že si to pamatuju správně… pokud se nemýlím, v České republice jste hráli zatím dvakrát – v Liberci a v Ostravě s My Silent Wake v roce 2011. Pamatuješ si něco z těchto koncertů? Pokud ano, jaké byly? Mimochodem, v srpnu se do České republiky vracíte, tentokrát ovšem se Solefald, kteří jsou potvrzení pro letošní Brutal Assault. Jak se na to těšíte? Mimochodem, je nějaká šance, že by na Brutal Assaultu vystoupili i In Vain, když už tam budou všichni členové kapely?
Ano, je to tak. Nepamatuju si nějaké konkrétní detaily, ale vzpomínám si, že to tam bylo dobré. Vrátit se zpět a hrát na BA bude určitě obrovská zábava. Zkoušeli jsme kontaktovat pořadatele festivalu, ale není to zrovna jednoduché, když nejste velká kapela. Snad se někdy příště vrátíme s In Vain.
Poslední pár let je znát obrovský návrat vinylového formátu a skoro vše dnes vychází na LP. Nicméně, alba In Vain stále existují jen v CD podobě. Je nějaká možnost znovu vydání vašich desek i na LP? Věřím, že by to bylo super, protože jsem ve vinylu vždycky viděl něco víc než na CD a myslím, že zrovna muzika In Vain si zaslouží, aby byla k dostání i v tomto velkolepém formátu…
Přemýšlíme o tom, ale musíme také zvážit, že si to lidi musí koupit, abychom také neskončili s hromadou CDček. A nejsem si tak úplně jistý, jestli lidé pořád nakupují…
Mám pro tebe úplně poslední otázku – všiml jsem si, že tento rok je 10. výročí In Vain. Plánujete to oslavit něčím speciálním? Díky moc za tvé odpovědi. Ať se daří!
Vlastně jsme přemýšleli, že bychom mohli udělat koncert, kde bychom přehráli celou desku “The Latter Rain” a přivedli spoustu hostů. Uvidíme.
Od roku 2001 přichází každé dva roky s náloží krvavého death metalu Norové Blood Red Throne. Svou linii nenarušili ani letos, kdy vychází eponymní nástupce předchozí “Brutalitarian Regime” z roku 2011. Na novince se studiově představuje zpěvák Yngve Christiansen, který ale jinak s kapelou zpívá od roku 2011. Po vydání alba stihl kapelu po dvou albech opustit mladičký bubeník Emil Wiktsen, jenž se chce plně věnovat švédským Aeon. Jaké vlastně je album jedné z nejvýraznějších death metalových kapel z norských luhů a hájů?
Norsko je pro death metal ne zcela typickou zemí, každý více znalý metalových okruhů ví, že Norsko je a především bylo největší baštou black metalových kapel druhé vlny, která ovlivnila celé dění na extrémní metalové scéně. Tento fakt chtě nechtě zůstává zakořeněný i u takových ortodoxních death metalistů, jakými jsou Blood Red Throne, byť u nich ten black opravdu zaznívá spíše v náznacích. Primární je tu hrubý death metal, jehož struktura je však promyšlená a hra dostatečně technická. Takovou krásnou esencí by mohly být hned dvě první skladby “Soulseller” se svým death metalovým riffováním s thrashovými odlesky a náznaky moderního extrému i rytmické rozmanitosti. Nezapomnělo se však ani na melodie. Ty jsou nejvýraznější v romanticky pojaté skladbě “Torturewhore”. “In Hell I Roam” je oproti tomu skutečný náser s gradujícím úvodem, blackovým odérem a divokými blastbeaty, což se střídá opět s rytmickými zvraty a záseky.
V jednom rozhovoru s kapelou se lze dočíst, že hlavním nosným pilířem hudby je death metal 90. let okořeněný dávkou moderní extremity. S tím mohu v podstatě souhlasit, protože nová deska opravdu zní jako srážka těchto dvou období. Bystré ucho dokonce zachytí vlivy předních death metalových mistrů, ale to není na překážku. Přece jen v klasickém death metalu už toho moc nového nevymyslíte, nezbývá, než umět podat to, co si představujeme pod tímto termínem. Textově jde o klasické zájmy, krev, násilí, smrt, nic moc objevného. Plusem je moderní hutný zvuk, který neopomenul žádný z nástrojů, viz basová vyhrávka v “Exoneration Manifesto” ve stylu Atheist a jim podobných. Blood Red Throne se relativně daří udržovat posluchačskou pozornost, především i díky vysoké technické preciznosti všech zúčastněných, ale i díky schopnému vokálu. Ten se drží na různých úrovních projevu, v největší míře je tu asi zastoupen growling, ale objeví se i vysoké skřeky.
V podstatě tomuto albu nemám co vytknout, jelikož je posluchačsky variabilní i co se týče kompozic. Jeho poslech baví po celou hrací dobu, přestože nejde o nějakou hranice bořící nahrávku, death metalový fanoušek by si mohl při jejím poslechu skutečně libovat. Album neztrácí dech po celou hrací dobu a stává se tak pro mě zatím asi nejvýraznější klasicky death metalovou nahrávkou pocházející z evropské scény za letošní rok.
Tak nám Leprous vydali následníka dva roky starého a kritikou vesměs chváleného záseku “Bilateral”, prvního alba vydaného pod hlavičkou žánrově váženého labelu InsideOut. Vzhledem k tomu, že pod touto společností vychází desky žánrových ikon typu Pain of Salvation, Ayreon či Devina Townsenda, musel to být pro kapelu po mnoha stránkách obrovský pokrok, ovšem nutno říci, že svým debutem “Tall Poppy Syndrome” si to kapela celkem zasloužila, jednalo se přece jenom o počin progresivní a zároveň nesmírně moderní a zábavný. Zpětně když o tom přemýšlím, byla to možná ona ideální hranice mezi progresivním metalem a rockem (teď možná zuřivým škatulkářům zavařím hlavy, ovšem v projevu Leprous slyším i onu lehkost typickou pro takový alternative rock), spláchnuto vše do šikovně pestré (a dosti abstraktní) škatulky avantgardního metalu. Koneckonců, instrumentálně propracovaná a kompozičně zajímavá, přesto chytlavá hudba v tomto případě fungovala i na následujícím, ovšem lehce upnutějším a syrovějším (ovšem lehce, žádný thrash) počinu “Bilateral”, který možná i díky Ihsahnovské reklamě spočívající ve společném koncertování vzbudil v žánrových vodách slušný rozruch.
Marně jsme si tedy do nynějška mohli lámat hlavu s tím, jak skupina naloží se svým bleskovým vzestupem, reprezentovaným nejen podpisem smlouvy se značně renomovanou společností (což proběhlo již před vydáním předchůdce), nýbrž i samotnou vybudovanou tváří neotřelých mladých intelektuálů s “Bilateral” na kontě a pod nenápadným dohledem respektované persóny norské blackové scény. Nebádejme tedy nad okolnostmi a zaměřme se na album “Coal”, jehož booklet mohl být pro fanoušky předchozích počinů prvním zklamáním. Ve srovnání s psychotickými houbičkami zdobícími “Bilateral” nabízí artwork “Coal” pouze nenápaditou černobílou vizi jakési diamantové lebky. Za zápor bych si toto ovšem netroufal označit už jen proto, že tím obal leccos říká o samotném směřování desky, která více medituje, více hloubá a klade větší důraz na popěvky Einara Solberga, jenž se s valností využívání opakujících se pasáží snad inspiroval Devinem.
Hlavní specifický rys zvuku bychom tedy měli. Einar disponující svým jemným tenorem na desce výrazně dominuje při melancholických i tvrdších částech a provází nás emotivními refrény. Dalším prvkem typickým pro ozvučení této desky jsou významnější klávesové party, které zde pojmou táhlé elektronické podmazy i standardní klavírní preludování. Naštěstí však i tento dominantnější prvek je zde užit s mírou, neutopíme se tedy ve vaně po okraj naplněné umělou orchestrální a bombastickou omáčkou, jak to mají ve zvyku melodicky power metalové spolky (které tuto omáčku často připravují z instantního polotovaru), nýbrž jsme vkusně atmosféricky provázeni po podzemních prostorech alba. Kytary zde samozřejmě také hrají roli významného vyjadřovacího prostředku (koneckonců, je to stále deska metalová/rocková), tentokrát ovšem je technika více podřizována samotným melodiím.
Již při prvním poslechu si ovšem člověk uvědomí, že četnost opravdu dobrých motivů je tentokrát sporadičtější, větší důraz je kladen na atmosféru podporující repetice, za jejichž důkaz lze zmínit například pasáže v úvodní “Foe”. Přitom zrovna tato skladba disponuje celkem zajímavou melodií, časem ovšem opakování popěvků založených na onom melodickém základu začne kapele přerůstat přes hlavu (a dost možná při častějším poslechu i kritičtějším posluchačům lézt slušně na nervy). První skladbou, která byla zveřejněna již před vydáním desky, je na albu následující “Chronic”, která nabízí celkem zajímavé nápady a patří mezi ony lepší stopy, přesto ovšem v kontextu starší tvorby spíše stagnuje, nabízí každopádně celkem zapamatovatelný refrén (ale také nic přehnaně originálního). Pěknou baladou je však “The Cloak”, která ukazuje ideální poetické vyžití reprezentované Einarovým zpěvem za doprovodu hypnotických kytarových linek a patří mezi nejsilnější skladby na albu. “The Valley”, na jejímž začátku mi ony výraznější klávesové plochy evokují momenty z novinky Cult of Luna (je dost možné, že se jimi Leprous při tvorbě tohoto alba nechali inspirovat), ukrývá výborný refrén, jenž ač je založen na celkem standardním harmonickém postupu, nabízí celkem emotivní momenty. Další skladba, se kterou nejen nemám problém, nýbrž jsem si ji byl schopen oblíbit. Na často opakující se popěvky značně dojíždí devítiminutová “Echo”, která sice nabízí nádhernou pohlcující atmosféru obohacenou o nejrůznější náladotvorné prvky, ale nových nápadů je zde spíše pomálu. Za zmínku ovšem ještě stojí závěrečná “Contaminate Me”, která také čítá necelých deset minut a nabízí množství zajímavých momentů, mezi nejeuforičtější z nich poté závěrečné houslové vyhrávky doprovázené zoufalými growlovanými výkřiky.
Novinka Leprous je jako procházka v podzemních chodbách nějakého dolu. Raději není moc razantní a divoká, aby se s námi tunel náhodou nezasypal (snad pouze na konci desky bychom možná skončili zavaleni), chvilkami krásně medituje, občas dojímá, několikrát však také nudí. Vstup do žánrové atmosféry Cult of Luna se ovšem nemůže naplno podařit pokud nejsou řádné nápady, pánové…
Druhý pohled (Zajus):
“Bilateral” zaznamenalo v době svého vydání na metalové scéně široký zájem a po zásluze se na závěrečných seznamech nejlepších alb roku 2011 vyskytovalo poměrně často. Já sám jsem ho zařadil na místo čtvrtého nejlepšího alba roku a ani nyní bych své rozhodnutí neměnil. Netřeba tak dlouze vysvětlovat, že “Coal” bylo v mých očích albem velmi očekávaným. I přes jeho nesporné kvality však zdaleka nejsem spokojený tak, jako jsem byl v případě jeho předchůdce. Na “Bilateral” bylo mnoho věcí, které šlo beze zbytku obdivovat. Netradiční struktura písní, líbivé melodie, které se neoposlouchají, i některé tvrdší momenty, jichž nebylo zrovna málo. V první řadě mi však uhranul úžasný hlas zpěváka.
To vše je ve větší míře i na “Coal”, ale působí to celé poněkud obyčejněji a zároveň posluchačsky velmi náročně. Do skladeb se velmi těžko dostává a na rozdíl od “Bilateral”, na kterém posluchač nacházel mnoho vrstev, které mohl postupně odhalovat, působí “Coal” mnohem přímočařeji a po proniknutí do hlubších úrovní již nenabízí žádné další překvapení. To je však spíše věc vkusu, i přímočařejší alba mohou být výborná a Leprous nakonec odvedli velmi dobrou práci, jde jen pouze o nečekanou změnu. Druhým bodem, který mě trápí o poznání víc, je nadužívání hlasu zpěváka. Stále platí, že jde o zpěv výjimečně dobrý, ovšem kapela jako by se tuto výhoda snažila uplatňovat víc, než je zdrávo. Možná by stačilo, aby byl hlas ve výsledném zvukovém mixu o něco tišší a nezakrýval tak práci nástrojů (která je technicky vzato opět precizní), ale takto mě album odrazuje už úvodní skladbou “Foe”.
Z jednotlivých písní musím vyzdvihnout nesmírně příjemnou “The Cloak” spolu s delšími kusy “The Valley” a zejména závěrečnou “Contaminate Me”. Poněkud negativní názor však musím uzavřít pozitivně. Album mě zklamalo spíše kvůli vysokým nárokům (soudě podle reakcí zahraničních kolegů bude “Coal” u kritiků jedním z nejúspěšnějších alb roku), ovšem z objektivního hlediska mám výtek jen minimum. Hodnocení berte tudíž jako orientační a mnohem více subjektivní, než je obvyklé.
Jestli se mi podařilo vše správně pochopit, norské duo Kant Kino udělalo svým debutem “We Are Kant Kino – You Are Not” před třemi lety na elektronické scéně poměrně slušný rozruch. Nicméně to jsem se dozvěděl až zpětně, když jsem si o kapele zjišťoval další podrobnosti. K aktuální novince “Father Worked in Industry” jsem se totiž dostal úplně náhodou a jednalo se z mé strany o střelbu naslepo – avšak jak vidno, i poslepu se občas dá trefit, jelikož mě muzika Kant Kino velmi překvapila…
“Father Worked in Industry” je vlastně hodně divná deska a také mi trvalo hodně dlouho, než jsem jí přišel na chuť. Osobně preferuji spíš agresivnější a říznější elektroniku, ale Kant Kino se prezentují její takovou klidnější podobou, která je do jisté míry postavená hlavně na atmosféře jakési odevzdanosti v industriálním věku… ale zase ne tak úplně. Každopádně celou nahrávkou prostupuje dost zvláštní nálada, což se mi rozhodně líbí. Deska ovšem neobsahuje nějaké vyložené hity a zpočátku se člověk jako já, který není v podobných žánrech ještě úplně zběhlý, nemá moc čeho chytit, vlastně jsem si ani nejdříve nebyl pořádně jistý, jestli se mi to vůbec líbí. Přesto však v sobě “Father Worked in Industry” má cosi, co mě pořád nutilo si to pouštět znovu a znovu. Až postupem času mi vlastně došlo, že čím víckrát to album protáčím, tím méně se mi s tím chce přestat. Jednoduše to prostě vyrostlo v naprosto parádní desku, která mne nehorázně baví. Sice stále platí, že je to dost divná muzika, ale divná takovým tím dobrým způsobem, kdy je to klad. Postupně navíc začala na povrch vyplouvat i kvalita jednotlivých songů, které se posléze staly mými favority. Mezi takové patří třeba “My Game” s výtečným vokálem, proměnlivá “My Sweetest Crime”, excelentní “Message”, trochu ostřejší “Freezing”, naopak atmosféričtější titulka “Father Worked in Industry” nebo šlapavé “Underground” a “Reality”.
Země: Norsko Žánr: gothic metal Datum vydání: 26.4.2013 Label: Massacre Records
Tracklist:
01. Waves of Existence
02. Scream Out Loud
03. Crimson Leads on the Trail of Tears
04. Oscillation
05. Path of Destruction
06. Vultures Guard My Shadow
07. The Dawning
08. Room 306
09. Our Grave Philosophy
10. Lost in Life
11. Eradicate
Je to zvláštní pocit hodnotit desku kapely, o které se nyní mluví výhradně v minulém čase, i když ještě před nedávnem platila za jedno z nejrespektovanějších jmen gothic metalového žánru, a ačkoli jsem do její tvorby nikdy nepronikl jakkoli hlouběji, vždy jsem k ní pociťoval jakýs takýs respekt a přiměřené sympatie. To už je ale teď asi celkem jedno, protože Trail of Tears jsou podle všeho definitivně uzavřenou kapitolou, takže namísto potenciálně nadšeného začátku vzájemných námluv je následující text spíše takovým hořkosladkým nekrologem…
Proč hořkým, to je celkem nasnadě – okolnosti konce kapely rozhodně nejsou materiálem pro jakkoli pěkné povídání, nicméně o tom bylo už napsáno hodně a tady to dál rozebírat nechci. Proto se raději zaměřím na druhou a o poznání příjemnější stranu té hořkosladké mince. Tou není nic menšího než samotná deska, pokřtěná jménem “Oscillation”, která je předmětem této recenze. Ukázalo se totiž, že je to opravdu velmi zdařilý počin, který se mi přes řadu počátečních výhrad dostal pod kůži, což je něco, co bych před začátkem náslechu určitě nečekal. Popravdě jsem nečekal prakticky nic a ve stínu této skutečnosti prvních pár poslechů nepřineslo nijak oslnivé dojmy. Naštěstí se i skrze tento příkrov prvotních pochybností dostaly na povrch záblesky čehosi, co mě přinutilo trápit se ještě o trochu déle, a světe div se – čím déle jsem se trápil, tím více se utrpení měnilo na uspokojení, protože “Oscillation” postupně začalo ukazovat svoji skutečnou tvář. A když už jsem tu antropomorfní terminologii načal, pojďme se jí chvíli držet. Tvář “Oscillation” patří k těm pohledným, které by v prvoligové konkurenci asi jen těžko uspěly, protože mají k dokonalosti formálně daleko, ale přesto dovedou člověka upoutat dílčími rysy a ve výsledku stejně uhranou – snad i díky té svojí nedokonalosti.
A teď trochu lidštější řečí. Trail of Tears se podařilo dát dohromady sice nijak převratné, ale nesmírně solidně provedené jednotliviny, které fungují v takřka perfektní symbióze. Týká se to sice každé jedné složky, ale dokonale je to vidět na vztahu mezi kytarou a klávesami. Nebudu daleko od pravdy, když prohlásím, že je kytara na větší části stopáže “Oscillation” jenom proto, aby tam dole něco rachotilo (i když při pečlivém poslechu vyjde najevo, že i takhle upozaděný nástroj nešetří vesměs solidními riffy) a v celkovém dojmu ji dost výrazně přejíždí rozličné klávesové rejstříky. Ty jsou však složeny s takovým citem, že jakkoli mě podobné vyvážení těchto dvou nástrojů v drtivé většině případů nesmírně irituje, tady vůči němu nemám sebemenších výhrad. Za přispění velmi sympatických bicích a místy překvapivě čitelné baskytary pak vzniká výsledný masiv, a toto slovo jsem použil záměrně, protože jakkoli to možná v rámci plus mínus gothic metalu (čert ví, co to dneska gothic metal vlastně je) zní trochu nepatřičně, “Oscillation” je nesmírně pospolité album. A je dokonce tak pospolité, že při prvních dvou třech posleších jsem se nejednou přistihl, že ani nevnímám přechody jednotlivých skladeb. Snad s výjimkou “Our Grave Philosophy”, která jediná svým neurvalým charakterem poněkud vybočuje z řady, jsou si totiž ostatní skladby v základních rysech poměrně podobné a navíc snad všechny zdobí příbuzné melodie. A jak se proti všem předpokladům stalo u vztahu kytary a kláves, i tady musím prohlásit, že jakkoli se tato skutečnost zdá být cestou do horoucích pekel nulové invence, sebevykrádání a ubíjející nudy, není tomu tak a nějakým zázrakem to nejen že funguje, ale ještě navíc to tvoří jeden z pilířů, na kterých “Oscillation” stojí a odkud sahá po výšinách.
Jasně daný charakter samotné hudby je tedy jedním pilířem, a pokud se ptáte po těch ostatních, bez váhání ukážu prstem na vokály. Oba pěvci ze sebe totiž vydali opravdu nesmírně dobrý výkon, a i když mi z vokální stránky zpočátku vstávaly vlasy hrůzou, po krátké přivykací kůře na ně nedám dopustit. Principál Ronny Thorsen hřímá sice jednotvárně, ale jeho vokál má charisma a v kombinaci s vychytaným frázováním jde o velmi hodnotný příspěvek. Na opačné straně spektra pak exceluje Cathrine Paulsen a je to právě její těžko napodobitelný a v určitých polohách vyloženě ječivý hlas, který “Oscillation” korunuje. Vedle velmi zajímavé barvy a jedinečné variability hlasových poloh totiž právě Cathrinin vokál v plné šíři prezentuje jedinečnou atmosférou nasáklé melodie, o kterých již padlo slovo výše, které jsou v případě “Oscillation” takovým rodinným stříbrem a alespoň pro mě nezmírně zajímavým a přitažlivým prvkem desky. Právě v nich se skrývá většina nálady, která je “Oscillation” vlastní a kterou jsem si vážně oblíbil. Je v ní jakási smířlivá melancholie, špetka naivity, překvapivý příděl naděje a výsledkem je skutečně unikátní mix emocí, jenž skrze hudbu zřetelně promlouvá.
Jakkoli jsou ale všechny tyto detaily důležité a jejich rozklíčování dost významně pomáhá k pochopení, jak si na tom deska ve skutečnosti stojí, zrovna v tomto případě je s trochou nadsázky celkem jedno, co se děje pod povrchem, protože tady jednoznačně triumfuje celkový dojem, který po dlouhé řadě poslechů shledávám mimořádně uspokojivým. “Oscillation” se poslouchá vyloženě příjemně, i přes řadu relativně ostrých pasáží až konejší a poté, co dohraje, se na posluchačově tváři nejspíš usídlí lehký úsměv a v jeho duši zvláštní mír, který jako by záměrně napovídal, že tohle je definitivní konec – nejen alba ale především samotné kapely. A jelikož přesně takové pocity při poslechu “Oscillation” prožívám, nemohu se dobrat odpovědi na otázku, jestli jsem jenom sentimentální, nebo je to opravdu tak dobré. I při zachování co možná nejstřízlivějšího úsudku si ale nemohu pomoci – Trail of Tears se rozloučili mimořádně povedeným albem, kterému bych nejradši nadělil ještě o půl bodu více, než kolik si nakonec odnese. Ale čert vem body, protože minimálně pro mě není “Oscillation” nic menšího než odchod středem a naprosto důstojná tečka za jednou ukončenou kapitolou.
Druhý pohled (H.):
Pokud kolega v posledním odstavci své recenze prohlásil, že neví, jestli je jenom sentimentální, nebo je to album opravdu tak dobré, já vám to povím jistě – správně je ta první možnost. Ačkoliv se to tak nemusí zdát, když se naše hodnocení liší o pouhý půl bod, já v “Oscillation” rozhodně takový zázrak nevidím. Je to celkem v pohodě album, hezky se to poslouchá, vokální výkony jsou opravdu dobré, potěšila příjemně bublající baskytara, zbytek nástrojů také na úrovni, ale celé dohromady to tvoří “jen” lepší standard.
Nejvíce mi “Oscillation” sedí v momentech, kdy se Trail of Tears pustí do rychlejšího tempa, protože v těchto chvílích má jejich muzika pěkný drajv a dokáže bavit – a ve výsledku je jedno, jestli se zrovna mikrofonu ujme Ronny Thorsen se svým growlem, nebo Cathrine Paulsen se svým rockovějším vokálem. Jak ale kapela zpomalí, nepřijde mi to – až na výjimky (třeba “Path of Destruction”, která se povedla) – tak dobré. Nicméně i přesto, co jsem řekl, se mi “Oscillation” stále líbí, to zase ne, že ne. Určitě se jedná o velmi slušnou nahrávku, jež na chvíli pobavit dokáže. Důstojnou tečkou za kariérou Trail of Tears (nebo také důstojnou tečkou za nedůstojným rozpadem) deska tak možná je… ale to vlastně vzhledem k okolnostem, za jakých konec proběhl, úplně stačí.
Krátký kraťas (tomu říkám slovní obrat roku!) “Introspection” byl s největší pravděpodobností vypuštěn jen proto, aby alespoň nějak prezentoval Keep of Kalessin po poněkud nestandardním odchodu dlouholetého zpěváka Thebona, podle čehož počin také vypadá, takže jej nemá cenu hodnotit číselně. Všehovšudy se jedná o nějakých 10 minut (a kousek navrch) hudby, přičemž podstatná část těchto 10 minut vlastně ani není tak úplně nová…
Ta hlavní položka, titulní song “Introspection”, je vlastně dost dobrá, popravdě řečeno až překvapivě dobrá. Dle mého skromného názor Keep of Kalessin na svůj vrchol vystoupali s deskou “Armada” a poté jejich tvorba jaksi začala ztrácet na dřívější syrovosti a pomalu se stávala tak trochu bezzubou a na můj osobní vkus místy až příliš vyumělkovanou. “Introspection” ovšem působí, jako by zkrouhnutí sestavy vlilo kapele do žil čerstvou krev, protože skladba je to vážně parádní, má dobrou atmosféru a obzvláště čistě zpívaný refrén, který mě sám o sobě baví víc než celé předchozí “Reptilian” dohromady, je vyloženě skvělý. Thebon byl sice v pohodě, ale přece jenom pořádně uměl jen jednu polohu hlasu, takže – soudě čistě na základě jedné písničky – by změna vokálu mohla Keep of Kalessin trochu nakopnout.
Se zbytkem EP je to ale trochu horší, jelikož další dvě písničky jsou už prostě zbytečnosti. “Flight of the Hatchling” je nudná instrumentálka s nezáživným sólováním a s nadsázkou se vlastně jedná o dvě a půl minuty dlouhé sólo. A vzhledem k tomu, že já se v podobných nástrojových onaniích moc nevyžívám, mě to pranic nezaujalo. “The Dragontower (Extreme Version)” zní spíš jen jako nějaké demíčko než jako nějaká “extrémní verze”, čili v ní smysl opravdu nevidím, takže taky nebrat. Nicméně jsem relativně zvědavý, co bude dál, neboť samotná “Introspection” je poměrně slušným příslibem, že by se po slabém “Reptilian” mohlo v táboře Keep of Kalessin opět blýsknout na lepší časy.
Druhý pohled (Ježura):
Od vydání desky “Reptilian” nebylo o Keep of Kalessin prakticky slyšet a teď už víme proč – jejich spolupráce se zpěvákem Thebonem vzala za své, a jelikož je další řadovka asi ještě daleko, trojice v čele s kytaristou Obsidianem C. se připomíná třískladbovým EP, které by mohlo nastínit, kam by se kapela mohla po zpěvákově odchodu vrtnout. A jak tak poslouchám titulní skladbu “Introspection”, která je vlastně jedinou regulérní náplní minialba, říkám si, že příští kroky Keep of Kalessin by mohly vést nesmírně zajímavým směrem. Epické symfonično zde částečně ustoupilo, místo po něm zaplnil lehounký post-blackový feeling, namísto dalšího navyšování masivnosti je to prostší, ale o to působivější. Další velké překvapení se koná za mikrofonem, kterého se zhostil sám pan kapelník. V ostré poloze mi jeho vokál sice občas ne úplně sedí a dovedl bych si představit, kdyby se role řvouna ujal někdo jiný, ale zaprvé to není rozhodně špatné a zadruhé všechny zápory vyvažuje Obsidianův čistý vokál. To je prosím pastva pro uši a refrén “Introspection” je asi to nejlepší, co pod hlavičkou Keep of Kalessin kdy vzniklo. Obsidian místy připomíná dokonce samotného ICS Vortexe a já se modlím, aby svůj čistý vokál nechal na budoucí řadovce naplno vyniknout.
Skladba číslo dvě, “Flight of the Hatchling”, je spíše takovým instrumentálním cvičením a svému jménu dělá opravdu čest – člověk úplně vidí nějakého toho právě vyklubavšího létavce, jak neuroticky poletuje vzduchem. I když jsou to sice docela zajímavé dvě a půl minuty, rozhodně nejde o plnohodnotnou skladbu, která by si vyžadovala další poslechy a pochybuji, že se k ní kdo bude vracet – leda tak kdyby chtěl zjistit, nakolik se Obsidian inspiroval “Letem čmeláka” od Rimského-Korsakova. A závěrečná “extrémní verze” eurovizní “The Dragontower”? Ta je dle mého zcela zbytečná, protože krom odlišné produkce se od původní verze neliší snad vůbec v ničem.
Hodnotit číselně jedinou regulérní skladbu se mi nechce, takže tentokrát bez hodnocení, ale s velkým příslibem do budoucna, protože EP “Introspection” svůj úkol splnilo na jedničku a já jsem opravdu nesmírně zvědavý, jak se vybarví příští řadovka.
Hned na začátek si dejme menší opáčko ze zeměpisu – jaké suroviny se v Norsku těží nejvíce? Že si to ze školních lavic nepamatujete? Inu, tak já vám to tedy povím – kromě rybolovu se Norské království orientuje převážně na těžbu dřeva, ropy, zemního plynu… a samozřejmě black metalu, jehož příval z norských hor a hvozdů asi hned tak neustane. Jestli se dá o nějaké zemi tvrdit, že její zásoba black metalových kapel je takřka nevyčerpatelná, bylo by to právě zde. Člověk si myslí, že už musel slyšet snad o všech, když vtom se objeví další nová smečka a pak další a ještě jedna a tak dále…
Jak se bystrý čtenář jistě ihned dovtípil, v případě Revelation’s Hammer máme co dočinění s dalším z onoho nekonečného zástupu norských black metalových projektů. Nezřídka se stává, že podobné projekty mají na svědomí protřelí mazáci, jimž přestalo stačit jejich domovské působiště, pročež se pustili do dalšího vedlejšáku. To ovšem není tak úplně případ Revelation’s Hammer, neboť zde je hlavním tahounem kapely jistý Accuser, který – pokud se mi vše podařilo správně pochopit – předtím nikde nepůsobil. Aby však ona formulka o protřelých mazácích byla naplněna alespoň částečně, s nahráváním bezejmenného debutu Accuserovi píchnul bubeník Myrvoll z Nidingr a o mix a mastering se rovněž postarali pěkní veteráni, jejichž portfolia ukrývají dosti solidní výčet kultovních až legendárních jmen. Jak ovšem dopadla samotná muzika? Pojďme se na to podívat…
Jak již bylo řečeno, Revelation’s Hammer jsou samozřejmě black metal jak řemen, což je asi ta nejdůležitější informace, kterou ohledně “Revelation’s Hammer” potřebujete znát, nicméně pojďme to zkusit trochu podrobněji. Promo materiály album hrdě přirovnávají ke kapelám jako Emperor, Dark Funeral nebo Watain, ale upřímně, ve všech třech případech se jedná o pěknou blbost. Pokud pomineme základní žánrové zařazení, s Dark Funeral toho mají Revelation’s Hammer společného hodně málo a s Emperor úplné nic. Ze zmiňované trojice má muzika asi nejblíže k Watain, ale i ti jsou podle mě dost daleko od samotné náplně “Revelation’s Hammer”. Podobnost najdeme maximálně tak po zvukové stránce v tom smyslu, že se jedná o “poslouchatelnou” záležitost s poměrně kvalitním soundem, žádný garážový bordel, po hudební stránce už méně.
Ke komu bych tedy Revelation’s Hammer přirovnal? No, to je panečku trochu těžší dotaz. Ne, že by byla kapela natolik originální, ale spíš z té muziky slyšíte jednou tohle, podruhé tamten vliv, po celou dobu se jede v zaběhnutých šlépějích, které již byly dávno vyšlapány. Podobně se to má i s tím zmiňovaným soundem – po technické stránce je to hodně dobré, hezky to drtí, nástroje jsou vyvážené, vše je pěkně slyšet, a to i včetně příjemně vytáhnuté baskytary, která si čas od času střihne pěknou parádičku, nicméně je to takové to “to už jsem slyšel”, ten zvuk nemá vlastní charisma. Co tím mám na mysli? Pokud bych měl dát hodně křiklavý případ a zůstat v žánru i zeměpisných šířkách, vzpomeňte si třeba na mocné “Ordo ad chao” od Mayhem – když pomineme hudební stránku, tak už jen z toho samotného zvuku naskakuje husí kůže. U Revelation’s Hammer si řeknete “dobrý” a konec.
Nyní ovšem k těm příjemnějším vlastnostem “Revelation’s Hammer”, kterých je – i když by se to na základě výše řečeného nemuselo tak úplně zdát – vlastně docela dost. A ta největší se přímo nabízí – nic z toho, co bylo až doposud řečeno, totiž nijak nebrání tomu, aby si člověk desku parádně užil. Nějakým způsobem zde totiž zmiňované nedostatky vlastně vůbec nevadí a upřímně se sám dost divím, jak mě album baví. Není v tom nic konkrétního, jednoduše je “Revelation’s Hammer” zábavná nahrávka, jež člověku dost překvapivě v pohodě vydrží i na dvojciferný počet poslechů, což není tak úplně k zahození.
Další zajímavou věcí, která se vlastně do jisté míry pojí se zmiňovaným “jednou slyšíte tohle, podruhé tamto”, je to, že jde o desku dost pestrou. Pestrou, aniž by Revelation’s Hammer byť i jen na vteřinku opustili black metalový žánr. Sem tam nějaká sypačka, sem tam středně rychlá pasáž, občas nějaký chytlavější moment, díky němuž by šlo teoreticky vzít na milost ono přirovnání k Watain, výjimečně se ozve i nějaký ten záhrobní riff, občas i nějaká ta typická severská vyhrávka, byť ty jsou staženy trochu do pozadí a prim hrají riffy, našlapaná rytmika a parádní krákoravý vokál. Třeba v “Avgudsdyrkelse” se zase Revelation’s Hammer vytáhnou s prdel-nakopávajícím black’n’rollem, který je pro tu správnou atmosférou doplněn o pořádně odplivnutí nebo ženské hekání. Jak vidno, o množství motivů rozhodně není nouze. A opakuji, že to vše stále v rámci čistokrevného black metalu. Zcela jistě je i tohle jedním z důvodů, proč “Revelation’s Hammer” dokáže vydržet takovou dobu a proč albu nijak neškodí ani delší hrací doba jednotlivých songů.
I když jsem to moc nečekal, ve výsledku je “Revelation’s Hammer” dost slušná nahrávka, která sice spíš než na nějaké inovace nebo originalitu sází na tah na bránu – ale jak vidno, i takhle to může fungovat. Kromě toho hraje Revelation’s Hammer do karet fakt, že se jim podařilo svou muziku přesně vybalancovat na tu hranu, kdy je to ještě natolik “pravý” black metal, aby zlé fotky nevyznívaly spíš jako nechtěný vtip, ale pořád dost přístupný na to, aby jej bez sebemenších problémů schroupali i lidé, kteří si na nějaké garážovky nepotrpí. Hodně silná 7.
Země: Norsko Žánr: avantgarde / jazz metal Datum vydání: 8.4.2013 Label: Indie Recordings / Universal
Tracklist:
01. I Won’t Forget
02. The One Inside
03. My Dying Drive
04. Off the Hook
05. Blackjazz Rebels
06. How Your Story Ends
07. The Hurting Game
08. Walk Away
09. Paint the Sky Black
Norští Shining prošli během pouhých čtrnácti let existence vývojem jako málokterá kapela. Zpočátku jazzové seskupení hudebníků okolo ústředního myslitele Jørgena Munkebyho vešlo do širšího povědomí nejprve svým čtvrtým řadovým albem “Grindstone”, jehož úspěch však následně zastínila dva roky stará deska “Blackjazz”. Shining si vždy libovali v nekonformnosti a odvážných nápadech, což je na albu “Blackjazz” dovedlo až k neuchopitelnému metalovému běsnění, které si však zachovávalo některé tradiční jazzové principy a alespoň střídmý příděl saxofonu. Shining tak zažili největší úspěch s posluchačsky nejnáročnějším albem své dosavadní diskografie a otázka, jakým způsobem budou pokračovat na další desce, se nabízela zcela automaticky.
Pro vysvětlení, jak “One One One” zní, se ještě jednou krátce vrátím k albu “Blackjazz”, čímž se jeho znalcům omlouvám. “Blackjazz” byla nahrávka plná zmatku, skladatelské geniality a technické preciznosti. Dlouhé repetetivní plochy řvoucích kytar se střídaly s náložemi tvrdé elektroniky, obtížně zapamatovatelné momenty byly proloženy kusými střípky melodií a JørgenMunkeby věnoval pozornost kytaře mnohem více než svým hlasivkám či saxofonu. “Blackjazz” bylo album, které, při dostatečně hlasitém poslechu, dokázalo vyvodit nepříjemné bolesti hlavy, stejně jako záchvaty vzácného pocitu hudební extáze. Shining udělali vše pro to, aby posluchače zmátli, aby mu pochopení desky zkomplikovali.
Právě v onom přístupu je klíčový rozdíl mezi “Blackjazz” a dnes recenzovanou “One One One”. Už na samotném tracklistu lze rozdíl ilustrovat. “One One One” je oproti předchůdci o více než dvacet minut kratší při zachování stejného počtu skladeb, které tak s průměrnou délkou okolo čtyř minut tvoří skromných 35 minut hudby. Nenalezneme zde žádný vtípek se stejně pojmenovanými skladbami, ani píseň s názvem podobným “-… .- -.-. ….”, jež se nacházela na albu “Grindstone”. Spolu s tím Shining zjednodušili i grafiku, čítající nyní stručné nápisy na oranžovém pozadí. To vše symbolizuje o mnoho větší přístupnost a posluchačskou přívětivost, kterou “One One One” oplývá.
Album otvírá “I Won’t Forget”, skladba s takřka hitovým potenciálem. Se svým silným refrénem, šlapajícími bicími a vcelku nenápadnou elektronikou na mě “I Won’t Forget” dýchla téměř punkovým nádechem (míněno její energií a tahem na branku, ne zvukem). Nebyli by to Shining aby však do skladby nepřidali menší i větší nápady, které jejich hudbu staví zcela mimo jakoukoliv konkurenci. Předně je zde skvělé saxofonové sólo, které do písně Shining začlenili s takovou lehkostí, s jakou jiné metalové (pokud tak o Shining vůbec můžeme uvažovat) kapely používají sóla kytarová. Z menších nápadů je tu třeba zvuk blinkrů v několika tišších částech skladby. Netuším jak to kapelu napadlo, ale je to perfektní. “I Won’t Forget” před koncem značně přitvrdí, Torstein Lofthus zaútočí salvou úderů do bicí sestavy a Jørgen Munkeby křičí až na hranici možností. Přesto všechno se “I Won’t Forget” nebojím nazvat chytlavou skladbou.
“The One Inside” je poněkud hůře uchopitelná. Munkebyho zpěv již není tak snadno zapamatovatelný a ústřední instrumentální sekce s další výtečným výstupem saxofonu má daleko k chytlavosti úvodní písně, ovšem právě v těchto neuchopitelných chvílích jsou Shining nejlepší. “My Dying Drive” a “Off the Hook” jsou další velice energické písně, stejně jako pátá “Blackjazz Rebels”. O něco komplikovanější je až následující dvojice “How Your Story Ends” s téměř čistým zpěvem a “The Hurting Game” s jasným odkazem na minulost kapely v podobě saxofonového sóla ze písně “Fisheye”. “Walk Away” se před grandiózním závěrem ještě na chvíli vrátí k oné energii, neurvalosti a chytlavosti, aby následná “Paint the Sky Black” obnovila něco z “brutality” alba “Blackjazz”.
Od “One One One” jsem očekával hodně, ovšem jednou skutečností jsem si byl naprosto jistý. Absolutně jsem nepřipouštěl možnost, že by Shining strnuli na místě, že by natočili kopii svého vlastního alba, protože dosud žádná deska Shining nezněla stejně jako alba předchozí. Toto očekávání bylo z části splněno, ovšem tvrdit, že Shining otočili kormidlo o sto osmdesát stupňů, by bylo taky chybné. “One One One” si ze svého předchůdce bere mnohé, ovšem dělá to alespoň rafinovaně a snaží se přidávat nápady vlastní. Skladatelsky by tak mohlo jít o nejvyzrálejší album kapely, ovšem já se stále nemůžu zbavit jistého zklamání z oné mnohokrát zmíněné snadnější přístupnosti alba.
Za co naopak Shining pochválit musím, je mnohem četnější užití saxofonu. Jørgen Munkeby pochopil, že tento rozlišovací prvek prostě nemůže zanedbávat, a integroval ho tak úspěšně, že se momenty se saxofonem rychle staly mými nejoblíbenějšími částmi alba. Výbornou práci pak odvádí i bubeník Torstein Lofthus, který spíše než technicky precizně (či dokonce strojově) zní agresivně. Celkově je “One One One” album, kterému bych samotnému nemohl v podstatě nic vytýkat, kdyby však nenásledovalo za dokonalým infernem jménem “Blackjazz”. Žádná z jeho devíti skladeb není slabá, žádná nepostrádá skvělé detaily i silné momenty. Jde o materiál jako stvořený pro živé hraní, které Shining umí. Přesto si ode mě “One One One” odnese “pouhých” osm bodů.
Druhý pohled (H.):
Já osobně mám Shining opravdu rád. Zcela jistě se jedná o kapelu, která je svým způsobem originální a disponuje nezaměnitelým soundem, což ruku v ruce s výtečnými skladatelskými nápady, jimiž tito Norové rozhodně nikdy nešetřili, dává ve výsledku bezesporu fantastickou hudbu. Bylo ovšem zřejmé, že navázat na fenomenální avantgardní výplach “Blackjazz” bude setsakra těžké, přesto schopnostem Shining věřím natolik, že jsem ani na vteřinu nepochyboval o tom, že by “One One One” nemělo být další skvělou deskou – a opravdu mě těší, že se má očekávání opět potvrdila, a to tím spíš, že je od předcházejících počinů opět někde jinde.
Zdá se mi, že Shining čím dál tím více směřují ke kytarové hudbě, přesto tam onen znatelný jazzový pocit v pozadí stále poletuje – a ani se nemusí jednat o momenty, kdy se spustí saxofonové hrátky. Zároveň je “One One One” opravdu písničkovější (na poměry Shining) a některé skladby jako třeba “I Won’t Forget” nebo vyloženě “zpěvná” “Off the Hook” jsou vážně skoro až hitové, aniž by Shining svou muziku nějak výrazně zjednodušili. Všemu opět nasazuje korunu naprosto zničující saxofon, který je využíván dle hesla, že méně může být více, což v tomto případě platí bezezbytku, ale když se ozve, vždy je zaděláno na úžasný moment. Osobně jsem třeba na větvi ze sóla v songu “The One Inside”, které je jednoduše skvělé.
Už jsem slyšel názory, že “One One One” je oproti “Blackjazz” o něco horší, což možná v jistém slova smyslu může být pravda, nicméně i tak jsem s novinkou naprosto spokojen. Už jen z toho důvodu, že na hudbu, jakou produkují Shining, opravdu hned tak nenarazíte, má tahle skupina mé uznání, ale “One One One” je pro mě stále natolik kvalitní, aby si Shining v mých uších svou pozici přinejmenším upevnili i bez toho. H.
