Archiv štítku: NOR

Norsko

Sarke – Aruagint

Sarke - Aruagint
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.9.2013
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Jaunt of the Obsessed
02. Jodau Aura
03. Ugly
04. Strange Pungent Odyssey
05. Walls of Ru
06. Salvation
07. Skeleton Sand
08. Icon Usurper
09. Rabid Hunger

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Kaša – 8/10
Stick – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,7/10

Odkazy:
facebook

Sarke vznikli původně jako dvoučlenný projekt, který stvořily dvě kultovní (a v jednom případě až legendární) postavy norské black metalové scény. Instrumentální i skladatelské stránky věci se ujal Sarke, po němž je kapela také pojmenována, známý především z působení v kapelách jako Tulus nebo Khold. Vokály pak neobstaral nikdo menší než sám Ted Arvid Skjellum alias Nocturno Culto ze slovutných Darkthrone osobně. Společně dali v roce 2009 vzniknout excelentnímu debutu “Vorunah”, jenž nabídl nádherně dřevní black metal, špinavé riffy, nezaměnitelný Nocturnův vokál a občasný lehký klávesový podmaz, který celou tu muziku mnohonásobně umocňoval. Recept zdánlivě dost jednoduchý, přesto však maximálně funkční, rozhodně bych se nebál mluvit i o majstrštyku, stále si tu desku pouštím a stále mě baví. Zároveň s tím ovšem Sarke sami sobě posadili laťku pekelně vysoko a zákonitě cokoliv dalšího, co se pod jejich hlavičkou objeví, musí být poměřeno právě s “Vorunah”

Sarke začali hrát živě, což už ve dvou lidech příliš nejde, tudíž se oba hlavní protagonisté obklopili protřelými profíky, kteří stopu zanechali ve spoustě zajímavých uskupení (Borknagar, Satyricon, Dimmu Borgir, Susperia, sólové projekty Ihsahna nebo ICS Vortexe). Ti všichni byli následně povýšení na regulérní členy, z dvoučlenného projektu se stala normální kapela a výsledkem byla nahrávka “Oldarhian”. A přestože i ta víceméně opakovala know-how nastolené “Vorunah”, ve zmiňovaném porovnání se svým předchůdcem album neobstálo a i přes některé perfektní songy (“Pessimist” je prostě náser) se pro mě počin stal spíše mírným zklamáním.

Uběhly další dva roky, během nichž se z šestičlenné skupiny stala pětičlenná, a přichází třetí dlouhohrající fošna s názvem “Aruagint”, která hned na první pohled nevzbuzuje jediný důvod k tomu, aby měl posluchač očekávat jakoukoliv změnu ze zaběhnutého modelu Sarke. Obálka je opět světlá a dost jednoduchá, i když, pravda, bílou barvu vystřídala šedivá a i přes svou jednoduchost jde v případě “Aruagint” asi o nejpropracovanější přebal Sarke. Hudba ovšem zůstává stále na svém místě, tudíž budeme mít zase co do činění s black/thrash metalem, z něhož stará škola páchne na sto honů.

A světe div, opravdu tomu tak je. Pokud o tom někdo před poslechem mohl pochybovat, hned úvodní parádně dřevní riff “Jaunt of the Obsessed” dává jasně na srozuměnou, že Sarke budou dále drhnout to svoje. V tomto konkrétním případě ale nijak zvlášť nevadí, že se kapela posouvá vlastně minimálně. Prim opětovně hraje především šlapavé střední tempo, které prostupuje drtivou většinou “Aruagint”. Když dojde na výlety do pomalejších nebo rychlejších temp, jde vždy spíše o krátké pasáže v rámci jednoho songu, snad s výjimkou hned druhé “Jodau Aura”, jež se nese celá v dost pomalém duchu, díky hojnějšímu využití kláves bychom ji snad s velkou nadsázkou mohli nazvat i epičtější. Tak jako tak jde pro mě osobně o jeden z vrcholů “Aruagint”, především díky oněm klávesám, které skladbě dávají další přesah a obzvláště ve finální minutě jsou doslova excelentní a snad jako v jediné pasáži na albu se zde přesouvají z pouhého podkladu na popředí pozornosti.

Mezi mé další oblíbené kusy patří zcela jistě i “Walls of Ru”, snad shodou okolností i v ní mají klávesy několik hodně pěkných momentů. Skvělá je především druhá polovina “Aruagint”, kde vládne “Salvation” s hodně chytlavým riffem, “Skeleton Sand” protkaná zajímavými vybrnkávačkami nebo velice povedená “Icon Usurper” s dalším parádním riffem a jakýmsi kovovým bušením v některých pasážích.

Ačkoliv jsem tu doposud dost často mluvil o klávesách, asi by se slušelo zmínit, že ty v muzice Sarke přece jenom hrají spíše vedlejší roli, a jak již bylo jednou zmíněno, plní spíše úlohu jakéhosi koření, které celkový dojem ozvláštňuje. Jinak je “Aruagint” nahrávka postavená především na špinavých riffech, dunící baskytaře a samozřejmě charakteristickém vokálu Nocturna Culta. Skoro by se dalo říct, že hudba, jakou Sarke produkují, zní jako srážka Khold a Darkthrone, což vzhledem k hlavním protagonistům jistě není žádné překvapení. Na hudbě je znát, že ji skládal stejný člověk, který fungoval v Khold, od nichž si Sarke propůjčují především jakousi chytlavost, aniž by muzika jakkoliv ztrácela odér black metalu, a střední tempo; tvorbu Darkthrone pak evokuje o něco větší špinavost a samozřejmě také již několikrát skloňovaný Nocturno Culto, jehož zpěv se jednoduše nedá splést.

Na závěr zbývá už jen jedna věc. Někdy zkraje recenze jsem říkal, že cokoliv kdy pod hlavičkou Sarke vyjde, chtě nechtě to budu muset porovnávat s mocným debutem “Vorunah” a jen podle toho, jak to které album srovnání ustojí, se poznají jeho kvality. Jak to tedy dopadlo? Přestože se mi “Aruagint” dost líbí, “Vorunah” zůstává stále ve vedení a bez problému si stále udržuje pozici nejsilnější nahrávky Sarke, byť se jí novinka místy na dohled blíží. Na druhou stranu, docela slabou dvojku “Oldarhian” nová fošna překonává naprosto hravě a s přehledem – a už jen tím, že tentokrát již o zklamání nejde, mě “Aruagint” dost potěšilo.


Další názory:

Vlastně mi nezbývá nic jiného, než souhlasit s kolegou, který jako by mi mluvil z duše. “Vorunah” sice překonáno nebylo, nicméně to neznamená, že by “Aruagint” nebylo velmi dobré album. Všechna poznávací znamení zůstala zachována a pekelný black/thrash, jak jej hrají Sarke, má pod tíhou chrastivých kytar tu správnou dřevní atmosféru. Říkám si, jestli vůbec má smysl, abych se snažil vytáhnout do popředí některé ze skladeb, protože by tím automaticky trpěly ty ostatní, což je škoda, protože “Aruagint” je velmi vyrovnané album, které dává smysl jako celek úplně stejně, jako když jej rozdělíte do jednotlivých kousků skládačky. Nocturno Culto je pro mě opět hlavní hvězdou Sarke, protože ten jeho nezaměnitelný vokál tvoří podstatnou část výsledného vyznění celkového projevu kapely. Ačkoliv se mi v určitou dobu, kdy jsem album sjížděl i několikrát denně, zdála druhá polovina malinko slabší, tak se to časem spravilo a nyní nevidím na “Aruagint” jediný slabý moment, takže můžu být spokojený, protože to, co jsem od třetího alba Sarke očekával, jsem nakonec dostal. Pekelnou jízdu, která i přes svou jednoduchost dokáže na delší dobu zabavit.
Kaša

Co se týče Sarke, je nabíledni, že se s kolegy shodnu i já. “Aruagint” je výborný materiál, byť nepřekonává kvality debutu. Kapela si drží svůj standard a zálibu v špinavém oldschoolu, kterému vévodí dřevní riffy, výrazná atmosféra a svojský vokál Nocturna Culta. Skladby jsou rovnoměrně rozložené, tudíž tu máme rychlejší kousky, provázené pomalejšími až doomovými skladbami, doplněnými o výrazné melodie. Takovou skladbou je třeba epická “Jodau Aura”, která mě hned při prvním poslechu udeřila svou silou a uhrančivostí. Vlastně celé album drží celkem pohromadě, byť někdy se může stát, že vás ubije určitá monotónnost, což se ale záhy podaří zachránit dalším výrazným riffem či motivem. Právě kvůli občasné neschopnosti udržet posluchačovu pozornost, musím nějaké body ubrat, byť jde skutečně o kvalitní materiál, jehož poslech si v posledních dnech dost užívám.
Stick


Vulture Industries – The Tower

Vulture Industries - The Tower
Země: Norsko
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 27.9.2013
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. The Tower
02. Divine – Appalling
03. The Hound
04. Blood on the Trail
05. The Dead Won’t Mind
06. A Knife Between Us
07. The Pulse of Bliss
08. Sleepwalkers
09. Lost Among Liars

Hodnocení:
Ježura – 8,5/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Vulture Industries z norského Bergenu určitě nepatří ke kdovíjak populárním formacím i na poměry žánru, ve kterém se pohybují, ovšem už nějaký ten rok produkují hudbu natolik zajímavou a neotřelou, že stihli učarovat naprosté většině těch, kteří s nimi kdy přišli do styku. S dvojicí řadových nahrávek na kontě si kapela stačila v undergroundovém prostředí vybudovat velice solidní renomé, a tak se letošní album “The Tower” zrodilo do podmínek na jednu stranu velmi příznivých, na druhou stranu ale také velmi záludných. K datu vydání se totiž s nejvyššími očekáváními upíraly nejedny zraky a Vulture Industries byli tedy v pozici, ze které mohli hodně vytěžit, ale také mnohé ztratit. Po docela dlouhé době ve společnosti novinky ale mohu naprosto odpovědně říct, že “The Tower” je pro Vulture Industries tím albem, se kterým do té doby velice slibná kapela konečně a s plnou platností dosáhne uznání všech, kteří mají všech pět pohromadě. “The Tower” je totiž naprosto skvělá…

…a přitom na první pohled zdaleka nepůsobí jako kdovíjaké zjevení. Vlastně naopak – první poslechy mohou kde koho nechat na pochybách, co se tím vlastně Vulture Industries snaží říct, protože ono to opravdu nejdřív zní jako další sice dobrá, ale napotřetí už ničím speciální deska této kapely. Jenže zdání může klamat. Tvůrčí výrazivo Vulture Industries je sice stále stejně nezaměnitelné a nejinak je na tom i teatrální vokální projev Bjørnara Nilsena, ovšem tentokrát se pánové opravdu překonali a přišli s deskou, která sice zůstává zřetelně věrná odkazu svých předchůdců, ale v rámci identity kapely dosahuje na mety, ke kterým se předchozí dvě desky při vší své kvalitě sotva přiblížily. Debut “The Dystopia Journals” před šesti lety těžil zejména z toho, že jeho prostřednictvím přišli Vulture Industries s něčím do té doby neslyšeným a vtiskli tomu podobu skutečně parádních skladeb, které dodnes neztratily ani špetku své přitažlivosti. Byla to však deska poměrně jednotvárná co do výrazu, protože osmička ač skvělých skladeb se až na jednu výjimku nesla ve velmi obdobném duchu a na nějaké výraznější experimenty zde prostě nezbylo místo. O tři roky mladší “The Malefactor’s Bloody Register” už v tomto ohledu nabídla o něco zajímavější stav věcí, nicméně ani tak nešlo o kdovíjakou přehlídku výrazové variability Vulture Industries a nejvýraznější změnou proti debutu byl zvuk a jistá umírněnost tam, kde bylo “The Dystopia Journals” o kus výbušnější. “The Tower” triumfuje kvůli tomu, že si z obou předchůdců bere to nejlepší, představuje to ve vrcholně vytříbené podobě a vrchem přidává mnoho vlastních přísad.

Asi nejdůležitější charakteristikou “The Tower” je její pestrost. Tentokrát totiž Vulture Industries nejen dokazují, že umí složit muziku, kterou si nikdo nesplete s výtvorem jiných kapel, ale představují tuto hudbu v mnoha podobách, ve kterých jsme ji ještě neslyšeli. Poslech “The Tower” je jak jízda strašidelným hradem, kde na vás z poza každého rohu skáče jiná obluda, ale všechny jsou si zřetelně příbuzné a vyvedené rukou stejného umělce. Jakmile se deska v člověku trochu usadí, ten zjistí, že zde Vulture Industries předvádějí mnoho svých rozličných tvářích, z nichž všechny jsou přinejmenším zajímavé, většinou však opravdu působivé a nejednou přímo strhující. Jak lze zaslechnout třeba v takové “The Hound”, tak neméně barvitá je i struktura jednotlivých skladeb, takže tentokrát nejde o jakékoli jednotvárnosti hovořit ani v náznacích a to je nesmírně dobře. Právě jistá jednotvárnost totiž trochu škodila předchozím dvěma počinům, jakkoli dobré obě desky byly.

Všechna ta pestrost je ale ohraničena jedinečným soundem a skladatelským jazykem kapely a ten ve všech polohách funguje stejně dobře jako dřív, jen působí vyspělejším a promyšlenějším dojmem. Instrumentál je perfektně dotažený, komplexní, bez hluchých míst, disponuje bezpočtem nápadů a je znát, že jej složili zkušení a nesmírně talentovaní hudebníci s velkým citem pro věc. Hudba většinou hraje spíš na rozvážnější a pomalejší notu, ale jak si lze odvodit z proklamované variability, dynamice desky prospívá několik ostřejších a rychlejších pasáží, za jejichž příklad může posloužit třeba vyloženě úderná pecka “Blood on Trail”. Ačkoli je ale “The Tower” celkově velmi vyspělé a vyrovnané album, i z něj ční do nebes řada fantastických pasáží, které celou desku posouvají ještě dál a posluchače nechávají stát v němém úžasu. Snad každá skladba má nějaké takové skvostné momenty, a když náhodou ne, tak je skvělá celá. Taková střední pasáž “The Hound”, refrén “Blood on the Trail” nebo působivé deklamace v titulní “The Tower”, případně “A Knife Between Us”, to jsou věci, které mi zůstanou v paměti hodně dlouho. Dlužno dodat, že velkou poklonu za svůj výkon zaslouží zpěvák Bjørnar Nilsen, který celku přidává snad stejnou měrou jako zbytek kapely svými instrumentálními výkony. Nilsen zde totiž naprosto exceluje a jeho dramatický a mnohovrstevnatý hlas funguje ve všech polohách zcela fantasticky a snad ještě lépe než kdy dřív. Je to ostatně i zásluha Nilsenova polodivadelního výkonu, že “The Tower” zachovává jedinečnou atmosféru dystopického 19. století, která je pro Vulture Industries tak příznačná a ze které je místy cítit i něco na způsob estetiky E. A. Poa. Je to zkrátka podmanivý zážitek nejen po hudební stránce, protože tohle album má prostě přesah.

Po tom všem, co tu padlo, a s přihlédnutím k faktu, že Vulture Industries hrají avantgardní hudbu, mi přijde až paradoxní, že je “The Tower” vcelku přístupný počin. Jistě, i člověku seznámenému s předchozí tvorbou kapely nějakou dobu trvá, než se v něm deska zabydlí a odhalí všechny své krásy, ale určitě se nejedná o dílo, které by jakoukoli svou jednotlivinou mohlo odradit alespoň trochu připraveného laika. A to je další věc, kterou na Vulture Industries potažmo “The Tower” skutečně obdivuji – je to vysoce kvalitní a nesmírně inteligentní hudba plná netradičních postupů a oplývající svojskou atmosférou, ale přesto si od posluchače žádá jen pár hodin času a trochu otevřenou mysl na to, aby si ho získala. A s “The Tower” mají Vulture Industries v rukou zatím nejsilnější argument, jak další takové fanoušky nalákat a ty stávající utvrdit o svých kvalitách. “The Tower” je totiž nejlepší album kapely a potvrzuje, že Vulture Industries patří k tomu nejzajímavějšímu, co může současná avantgardní metalová scéna nabídnout. Upřímně doufám, že stejného názoru dojde i co nejširší veřejnost, protože skrze “The Tower” Vulture Industries s definitivní platností stvrzují svůj status kapely, která si úspěch plným právem zaslouží. Zatím silná 8,5 a kdo ví, jestli s časem ještě trochu nevyroste…


Další názory:

Vulture Industries je kapela, kterou pečlivě sleduji už od debutu “The Dystopia Journals”. Ten se mi opravdu líbil. Na jeho pokračování jsem se svého času velice těšil, a když konečně v roce 2010 pod názvem “The Malefactor’s Bloody Register” vyšlo, rozhodně jsem zklamán nebyl. Také se mi opravdu líbilo. Nyní Vulture Industries přicházejí se třetí řadovou deskou “The Tower”, která se mi rovněž líbí, přesto musím říct, že jsem čekal a doufal, že se mi bude líbit ještě víc. Ta deska je skvělá, vlastně na ní není vůbec nic špatně, všechno, kvůli čemu si jen člověk mohl Vulture Industries v minulosti oblíbit, tu je ve snad ještě vytříbenější a promyšlenější formě. Nicméně jsem měl očekávání asi až přespříliš vysoko, protože přes veškeré kvality “The Tower” jsem se do alba prozatím nedokázal ponořit tak moc, jak jsem očekával, takže čistě pocitově má u mě stále navrch “The Malefactor’s Bloody Register”. A i proto dávám novince “jenom” 7,5 bodu. Nicméně, musím zdůraznit, že i tak “The Tower” považuji za výbornou, inteligentně postavenou a poutavou nahrávku; vůbec není vyloučeno, že postupem času ten svůj názor můžu přehodnotit…
H.


Kvelertak, Årabrot

Kvelertak, Årabrot
Datum: 7.10.2013
Místo: Praha, 007
Účinkující: Kvelertak, Årabrot

Pondělí večer pro nás nachystal norské výrostky Kvelertak za doprovodu poskládaného z dalších dvou kapel norské scény – Gerilji a Årabrot. První jmenované snad ani není třeba nijak výrazně představovat, předpokládám, že většina z našich čtenářů o nich alespoň jednou slyšela nebo četla – přinejmenším v naší recenzi na jejich letošní fošnu “Meir”. To ovšem nejspíše neplatí pro zbytek line-upu, který pro mě byl velkou neznámou. Ačkoliv jsem se zapřísáhl, že si seženu alespoň ukázky, ať mám představu, na co to vlastně jdu, nakonec jsem se zasekl na poctivém opakování dvou alb Kvelertak a rozhodl se, že neznámá jména nechám předvést, co v nich vlastně vězí. Nutno přiznat, že to taky tak docela nevyšlo.

Začínalo se v sedm, na místo konání jsem však díky pracovním povinnostem lajdácky dorazil až na půl devátou. To už první Gerilja dávno dohrála (snad příště, hoši) a z prostor strahovské Sedmičky se ozýval zprvu neidentifikovatelný bordel, který se před pódiem ustálil na poměrně těžko zařaditelné žánrové směsce, kterou nás ctili další Norové, Årabrot. Narváno bylo doslova k prasknutí, lidé stáli, kde se dalo, a kdyby jich tam bylo ještě o něco víc, nejspíš by stáli i lidi na lidech, takže jediné, co jsem z kapely viděl, byla frontmanova beranice zaopatřená párem volských rohů. Mnohem zajímavější než mizerný výhled byla samozřejmě hudba, kterou bylo bez problémů slyšet úplně všude, dokonce i zvuk byl na velice dobré úrovni. Zasviněný, hlučný rock opepřený trochou dalšího bordelu v podobě blackových výjezdů a několika téměř sludgových momentů, dokázal dělat s posluchačem divy, obzvlášť když zpěvák začal do mikrofonu zbůhdarma vřeštět a všechno kolem přestalo hrát. Škoda, že tahle hudba na mě má za střízliva spíš introvertní účinky, kdy mi bohatě stačí moje hlava a tělo nepožaduje obvyklou dávku šťouchanců do žeber, nicméně jsem rozhodně nebyl sám, kdo spíše příhlížel (pokud mohl) a poslouchal. Ač hádám, že většina přítomných vcelku pochopitelně šetřila síly na vrchol večera, který se ukázal být ničím jiným, než naprosto zničujícím. Zhruba čtyřicet minut, které jsem zhlédl, ve mně zanechalo velmi dobrý dojem, je tedy velmi pravděpodobné, že se po Årabrot ještě poohlédnu. Takovéhle šílenosti totiž docela můžu, a pokud budou znít na desce alespoň z poloviny tak hlučně jako naživo, pořád to bude dobrý flák hudby.

Přestávka a s ní akutní potřeba vypadnout na čerstvý vzduch. Zimě s žízní lze však jen těžko vzdorovat, takže většinu přestávky jsem i přes nechutnou vydýchanost strávil v klubu a čekal na hlavní hvězdu. Sextet Kvelertak se objevil na podiu záhy, akorát ve chvíli, kdy jsem si začínal vyhlížet nějakou příhodnou pozici, ze které by bylo dobře vidět a zároveň mi v ní nějaká dobrá duše nevyrazila pivo z ruky. A pánové se ani nemuseli příliš snažit, aby dostali publikum do varu. Ono vlastně stačilo jen začít hrát a už při první písni začal kotel pěkně vřít. A že po pár skladbách už bylo pěkně horko – doslova. V malém prostoru se i zbytky vzduchu vydýchaly dřív, než člověk řekne Norsko, a to ani nemusel vynakládat nějakou snahu, aby byl zlitý potem od hlavy k patě. Bohatě stačilo podupávat nohou do rytmu. I přes šílené podmínky, pro které se mi tak trochu srabácky do kotle nechtělo, jsem v něm nakonec chtě nechtě skončil. Ono to vlastně ani nešlo jinak, protože nepařit na Kvelertak, to není nic jiného než vyhozené peníze za vstup. Ne, že by se jejich hudba neposlouchala dobře, to vůbec ne, ale promarnit potenciál energie, ten neskutečný náboj, který kapela dává do publika, za to bych si sypal popel na hlavu ještě hodně dlouho. A že to byl kotel se vším všudy. Vzduchem poletovalo kde co, od vlasů, přes fanoušky, kteří korzovali publikem sem a tam, unášeni lesem rukou, až po frontmana (tedy, doufám, že to byl on, občas mi přišlo, že není tak docela jasné, kde končí publikum a kde začíná kapela). Sic jsem po třech skladbách poněkud vyčerpán usoudil, že loktů pod žebry a otisků bot na obličeji bylo na jeden večer dost, rozhodně nelituji, ačkoliv si zpětně říkám, že jsem tam mohl vydržet ještě o nějakou tu skladbu navíc. Na druhou stranu, být tam ještě o něco déle, nejspíš to s mojí kostrou sekne.

V setlistu samozřejmě nemohla chybět žádná ze čtyř klipovek a nechyběla ani žádná další vypalovačka (tedy, chyběla, ale zkuste si na koncertu přehrát dvě desky za sebou), jmenovitě třeba “Nekrokosmos” nebo “Ulvetid”. Skvělý moment přinesl refrén “Bruane Brenn”, kdy si většina z té klidnější části publika s kapelou sborem notovala. A i když zrovna tahle jedna je od Kvelertak moje oblíbená, takže mi bylo jasné, že z ní budu nadšený ať se děje, co se děje, skvělých momentů se událo během koncertu tolik, že je nemožné si je všechny zapamatovat a podělit se o ně. Není náhodou, že všechny songy, které vytahovali Kvelertak během večera z rukávu, jsou snad přímo předurčené živému přednesu, během nějž se jejich síla projevuje naplno a mnohokrát silněji, než je tomu na desce. Ostatně, podle toho to také v Sedmičce vypadalo. Zhruba hodinu a čtvrt dlouhý set nabitý energií od začátku do konce, který, pokud jste se dostali do správného bodu varu a rozpoložení, vám nedal vydechnout. Nejspíš i proto, že vám neustále něčí lokty tlačily vzduch ven z plic, ale vem to čert. Myslím, že nikdo na Kvelertak nepřišel za tím účelem, aby odcházel domů jak nažehlený panák. Jestli mě něco ale vyloženě odrovnalo, byl to přístup kapely. Pánové si na nic nehráli, nebáli se kontaktu s fanoušky, ani příjemně civilního vystupování. Pokud si něčím mohli vydobýt můj respekt, pak právě tímto. Navíc se i přes stísněné prostory snažilo všech šest hudebníků nestát na jednom místě jako solný sloup a nutno podotknout, že i to se jim docela podařilo.

Moje první setkání s touhle partou dospělých puberťáků tak dopadlo na výbornou. Atmosféra byla skvělá, nejen díky kapele a publiku, ale i díky výběru klubu, který svojí komorností přímo nahrává úzkému kontaktu mezi kapelou a fanoušky. V závěru musí jít chtě nechtě všechny zápory jako sem tam zahulený zvuk a nesrozumitelnost kytar stranou, protože jestli si tenhle punk budu moct ještě jednou zopakovat, budu jen rád. A Kvelertak rozhodně mají co překonávat, protože tímhle koncertem si nastavili laťku zatraceně vysoko.


Ulver – Messe I.X-VI.X

Ulver - Messe I.X-VI.X
Země: Norsko
Žánr: avantgarde / ambient / minimal
Datum vydání: 1.8.2013
Label: Jester Records

Tracklist:
01. As Syrians Pour in, Lebanon Grapples with Ghosts of a Bloody Past
02. Shri Schneider
03. Glamour Box (Ostinati)
04. Son of Man
05. Noche oscura del alma
06. Mother of Mercy

Hodnocení:
Licee – 9/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Ulver. Kapela, která si prošla bohatým vývojem a přitom za sebou neopomněla zanechávat jeden skvost za druhým. Pramen tohoto norského zázraku začíná v black metalových končinách a ústí do oceánu, plného neprozkoumaných hlubin. Hudba Ulver je totiž jako oceán. Na povrchu tak jasný, vidíte kdejaký odlesk slunce či měsíce, cítíte každou vlnku, víte, kdy je voda klidná a kdy rozbouřená. Nevíte ale, co je pod vámi. Jak hluboko je to ke dnu, na jaké ryby narazíte, nevíte ani, jaká je voda tam dole. A je jen jediná cesta, jak se to dá zjistit. Stačí si nasadit potápěčské brýle, vzít si kyslíkovou bombu a ponořit se. A že toho kyslíku budete potřebovat hodně u poslechu Ulver, o tom nepochybuji. Občas se totiž přistihnete, že zadržujete dech a nechápete, co to s vámi ta ulverovská masa vody dělá. Po chvilce vás však buď vyplivne zpět na hladinu a vy už se do ní znovu neponoříte, nebo vás stáhne ještě hlouběji a vy už nikdy nevyplavete. Začnete umírat stejně, jako já umírám s každým jejich poslechem. Nové album “Messe I.X-VI.X” nevyjímaje.

Norští “Vlci” jsou známí pro svou pestrou hudební škálu. “Messe” (“Mše”) se tentokrát silně nese ve stylu klasické hudby a to především díky hostující filharmonii Tromsø Chamber Orchestra, již doprovází elektrické kytary a samply. Filharmonii fanoušci Ulver jistě dobře znají z předchozího DVD “The Norwegian National Opera”. Jak už název desky “Messe” napovídá, jde o duchovní záležitost. Ti z vás, kdož však nemají s Ulver žádné zkušenosti, nelekejte se, rozhodně nejde o žádnou sektu. Osobně se domnívám, že se Ulver snaží na desce skrze přepsané modlitby a zpovědi vyjádřit nejen celosvětový problém v rozdílnosti náboženství; jeho důsledky, které vedou k neštěstím, válkám a jiným hrůzným věcem, ale i problémy lidí celkově. Radosti, smutky, dávné události i ty budoucí. Věřím, že se na albu dá najít spoustu odkazů a úvah k zamyšlení a prodiskutování nad sklenkou vína, i když se v něm paradoxně zpívá jen ve dvou skladbách. Názvy jednotlivých písní však mnohdy hovoří za vše.

První z nich je skladba “As Syrians Pour in, Lebanon Grapples with Ghosts of a Bloody Past”, tématikou asi naprosto jasná. Ačkoliv by podle ní měla být hudba agresivní a násilná, tak ve skutečnosti je vyobrazena spíše z opačného pohledu. Pocitově hodně silná, ale smutná. Ve mně evokuje představu rozbombardovaného města a v něm myšlenky lidí, jež se hudebně ztotožňují s houslemi. Je to pocit podobný jakémusi zoufalství a zadostiučinění zároveň; když se něco hodně pokazí a nastává otázka, jestli to za to všechno stálo. Lehká gradace na samotném konci vyvolaná několikery houslemi slibuje i kapku naděje na lepší časy, ale posledních pár tónů tomu všemu dodá spíše otazník. Hodně mi to připomnělo soundtrack od Thomase Newmana k filmu “Revolutionary Road” (“Nouzový východ”).

Následující skladba “Shri Schneider” se atmosférou od své předchůdkyně hodně liší. Dlouho jsem přemýšlela, co ta dvě slova znamenají, až jsem začala trochu googlit, ale kromě významu jednotlivých slov jsem nenašla žádné vodítko, takže jsem přeci jen dala přednost své fantazii a pojmenovala si ji jako “Mistr Krejčí”. Řekla bych, že tvoří krásný kontrast problémů celého světa vyobrazených v úvodní skladbě oproti problémům jediného života. “Shri Schneider” je pro mne průletem života jediného obyčejného člověka, tedy jakéhosi krejčího, od samého narození po utichající smrt. Pomalý hudební nástup, pozitivní právě pro samotný vznik lidské osobnosti, neustále graduje a je pestřejší a pestřejší. Zobrazuje mládí, živost a jakousi dychtivost a pak náhle utichá a se stářím zpomaluje, housle v pozadí jsou roztěkané a občas zahrají nelibé tóny, které pro mne nesymbolizují nic jiného než selhávání lidského organismu, dokud prostě neutichnou úplně.

“Glamour Box (Ostinati)” je pro mne asi nejsilnějším článkem tohoto alba. Je perfektně vygradovaná, má spoustu krásných okamžiků, i když se v něm melodie prakticky neustále opakuje. V tomto případě to ale opravdu ničemu nevadí. A co najdete v této kouzelné skříňce? Přesně to, co tam má být. Věci, které vidět chcete, ale i ty, které se za nimi schovávají a jsou skutečné. Tato skladba mě akorát přesvědčila o tom, že to nebude trvat dlouho, co se budou Ulver podílet na nějakém dalším soundtracku k filmu, jelikož být režisérem, tak neváhám ani sekundu.

“Noche oscura del alma” – k ní bych napsala malou poznámku, a sice, že název je španělského původu a známější vám bude spíše autor sv. Jan od Kříže, který v 16. stol. napsal právě báseň “Temná noc”, tedy španělsky “Noche oscura del alma”. Je to vyobrazení jakési cesty k Bohu, jak poeticky, tak hudebně. Prvních pár minut se v ní nic moc neděje, slyšet jsou pouze kontrabasy za doprovodu samplů, což by mělo symbolizovat právě tu “Temnou cestu”. Zaujala mě spíše až druhá část, kdy se na scénu přidal zkreslený hlas recitující část básně. Skladba se trochu i vymyká, je více experimentální a elektronická než zbylé, ale na druhou stranu se mě ze všech dotkla nejméně.

Vynechala jsem dvě skladby a to proto, že jsou jediné, kde se můžete setkat s Garmovým vokálem v čisté podobě. “Son of Man”“Mother of Mercy” vypadají na první pohled jako pobožné texty, ovšem když se pozorně zaposloucháte nebo si je přečtete, zjistíte, že to není až tak úplně pravda. Vyskytuje se v nich hodně metafor, takže působí spíše jako hádanky. “Mother of Mercy” je ještě ke všemu jediná skladba na desce, která se zpočátku oblékla do “rockového” roucha, a po “Glamour box (Ostinati)” je druhá nejpůvabnější.

Samotní Ulver se o této desce nechtějí vůbec vyjadřovat, jelikož jejich záměrem je donutit posluchače, aby si o skladbách zjistili něco sami a sami si pod jejich pojmy a hudbou něco představili. Hudebně je to klidné album, má hodně silných momentů a slabé místo nacházím akorát v jediné skladbě, o čemž jsem psala výše. Rozhodně album doporučuji nejen pro ty, kteří se s Ulver již setkali, ale samozřejmě i pro ostatní. Deska je to výborná, ačkoliv “Shadows of the Sun” shledávám daleko silnější.


Další názory:

Jestli z “Messe I.X-VI.X” pramení nějaký pocit více než kterýkoliv jiný, je to zcela jistě minimalismus, protože přesně taková nová deska Ulver je – minimalistická. Někdy podle mě možná až moc, což je případ třeba hned úvodní “As Syrians Pour in, Lebanon Grapples with Ghosts of a Bloody Past”, v níž se toho i přes značnou délku děje naprosté minimum, nebo předposlední “Noche oscura del alma”, která mi rovněž přijde taková trochu nijaká. Více mi sedí ty “akčnější” (hodně velké uvozovky) kousky jako “Glamour Box (Ostinati)” nebo zajímavě vystavěná “Son of Man” – a právě tyhle dvě se pro mě společně se “Shri Schneider” staly mými nejoblíbenějšími. Nicméně je hodně zajímavé, že i když zbylé tři mi formálně přijdou méně záživnější a vlastně jsou natolik “tiché”, že vůbec není problém si skoro ani nevšimnout, že něco hraje, při samotném poslechu to vlastně vůbec nevadí a i těch pár tónů dokáže nějakou náladu posluchači předat. Avšak ani tak nemůžu jít výš než nad 7 bodů, ani z čisté úcty k Ulver, jelikož i přesto, že se jedná o muziku obsahově vážnou, hudebně jsem v “Messe I.X-VI.X” nenašel nic jiného než docela příjemnou relaxační poslechovku, při níž se hezky usíná. Je mi jasné, že zrovna tohle nejspíš Ulver nezamýšleli, ale co se dá dělat, vždyť hudba – a zvlášť hudba tohoto druhu – je z velké části i o tom, co si tam kdo sám najde. Určitě je “Messe I.X-VI.X” dobrá a bezesporu zajímavá nahrávka, ale zas bych ji zbytečně nepřeceňoval…
H.


Satyricon – Satyricon

Satyricon - Satyricon
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 9.9.2013
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Voice of Shadows
02. Tro og kraft
03. Our World, It Rumbles Tonight
04. Nocturnal Flare
05. Phoenix
06. Walker Upon the Wind
07. Nekrohaven
08. Ageless Northern Spirit
09. The Infinity of Time and Space
10. Natt

Hodnocení:
H. – 6/10
Ježura – 8/10
Kaša – 6/10
Stick – 4/10
Skvrn – 5,5/10

Průměrné hodnocení: 5,9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Eponymní deska Satyricon byla zcela jistě velmi očekávanou záležitostí… a nejen že se na ni čekalo, ale dost se toho od ní i očekávalo. Nahrávka ovšem prozatím sbírá docela rozporuplné reakce, ale upřímně tak úplně nechápu proč… nebo lépe řečeno, do jisté míry chápu samotné stížnosti, ale občas mi uniká jejich důvod. Především mi přijde trochu úsměvná argumentace, že “už to není Satyricon“… no, to je slovo do pranice… Je bezpodmínečné nutné si uvědomit jednu věc, a sice že Satyricon se v rámci svojí diskografie vždy pohybovali v jakýchsi obdobích. To úplně první se neslo v duchu typického black metalu úvodní poloviny 90. let – syrový, mrazivý a silně atmosférický. Všechny tyhle norské black metalové klasiky z 90. let byly svým způsobem unikáty, a přestože hrály v uvozovkách “to stejné”, každá to kapela byla svá a měla vlastní zvuk, což samozřejmě platí i o raných deskách Satyricon – ne nadarmo mají “Dark Medieval Times” (1994), “The Shadowthrone” (1994) a “Nemesis Divina” (1996) dodnes čestná místa v mnoha black metalových sbírkách, tu mojí nevyjímaje. Poté ovšem přišel skok a Satyricon na následujících dvou albech “Rebel Extravaganza” (1999) a “Volcano” (2002) svůj zvuk značně vyčistili a zpřístupnili, sice šlo stále o black metal, ale místy (hlavně na druhé jmenované) začaly vystrkovat růžky rockovější pasáže, což naplno propuklo s nahrávkami “Now, Diabolical” (2006) a “The Age of Nero” (2008), které se již nesly v duchu jakéhosi black’n’rollu. Tím chci říct, že vývoj nebyl pro Satyricon nikdy nic cizího, takže kdo tu kapelu sleduje déle než od doby onoho načernalého rokenrolu, těžko si teď najednou může stěžovat, že je to jiné… pokud se tedy nejedná o případy, kteří si stěžují, že to nezní jako prvotní tvorba, ale to si zase nezaslouží komentář, protože to jsou stížnosti 15 let s křížkem po funuse.

Ještě úsměvnější mi ovšem přijde to, že mi ani zdaleka nezdá, že by “Satyricon” bylo tak obrovským posunem ve výrazivu skupiny… tedy alespoň v porovnání s tím, co jsem já osobně očekával. Už před čtyřmi lety začal Satyr krmit média o tom, jak obrovským skokem další album bude, jaký to bude progres, jak tím spoustu lidí určitě naštvou, jak to bude něco, co doposud nemá v diskografii Satyricon obdoby. A já jsem si jednoduše dovolil být tak naivní, že jsem tomu začal doopravdy věřit. Ostatně, proč by ne, jak už bylo řečeno výše, Norové za svou kariéru prodělali několik zlomů, po nichž se jejich tvorba začala ubírat trochu jiným směrem. A vzhledem k tomu, co všechno na adresu “Satyricon” padlo ještě dlouho před samotným vydáním, jsem jaksi očekával, že přijde odklon, od black’n’rollové tvorby posledním let, že přijde další skok, nový zvuk a odlišné pojetí, podobně jako se to kdysi stalo mezi deskami “Nemesis Divina” a “Rebel Extravaganza”. A upřímně, dost jsem se na to těšil, protože jsem byl zvědavý, s čím Satyr a Frost přijdou tentokrát. Jenže takový skok to není ani omylem, vlastně bych se zdráhal mluvit i o nějakém větším posunu, ten progres mi přijde spíše kosmetický. A to mě dost zklamalo… takže zatímco většina lidí si stěžuje, že tohle už není Satyricon (ať už tím myslí cokoliv), já si musím stěžovat na to, že je to až na absolutní výjimky jako “Phoenix” (k tomu se ještě dostaneme) pořád ten stejný Satyricon, jaký po roce 2000 už důvěrně známe.

Především, sound desky zůstal takřka nezměněný, stylem takového toho rockového black metalu, který jsme už slyšeli na “The Age of Nero” a “Now, Diabolical”. Nic proti těm deskám samozřejmě nemám, spíš naopak, opravdu se mi líbí, “Now, Diabolical” je podle mě pořád vysloveně skvělé a navzdory všeobecnému pohrdání tou nahrávkou mám upřímně rád i “The Age of Nero”, ale potom, co jsem se za posledních pár let naposlouchal keců o velkých změnách, jsem nějakou změnu prostě čekal. Dobře, tak když ne co do produkce, snad Satyricon ten progres učinili alespoň v rovině kompoziční… nebo snad ne?

No, popravdě řečeno, také ne tak úplně. V jednom případě tak Satyricon učiní, že svou muziku pošlou do docela jiných míst, ale vzhledem k tomu, že jde o ojedinělou záležitost, působí to spíš jako výjimka potvrzující pravidlo. A vlastně víc než instrumentálně takto “Phoenix” působí především kvůli čistému vokálu hostujícího rockového zpěváka Siverta Høyema. Pak je tu několik málo písniček, v nichž se dá se zavřenýma očima říct, že se v jejich rámci Satyricon rovněž zkusili někam mírně pohnout (ačkoliv “v mezích zákona”), čímž mám na mysli třeba “The Infinity of Time and Space” nebo “Tro og kraft”, možná při zavření všech tělesných otvorů ještě “Our World, It Rumbles Tonight”, ale určitě bych netvrdil, že jde o nějaké velké objevitelství, jelikož v některých jejich momentech cítím dozvuky od “Rebel Extravaganza” až po “The Age of Nero”. A nakonec tu máme songy, které jsou natolik pokrokové a progresivní, že by se s naprostým klidem mohly objevit na “Now, Diabolical” nebo “The Age of Nero” a nikdo by ani nemrknul překvapením… a těch je většina. Nejkřiklavějšími příklady budiž “Nocturnal Flare”, “Nekrohaven” a “Ageless Northern Spirit”. Upozorňuju, že se bavíme čistě o stylu kompozic, ne o kvalitě, protože tam se to rozdělení nebude překrývat s tímhle. Ale jinak… jasně, já to chápu, některé věci prostě nezměníte, minimálně jenom Frost je natolik specifický bubeník, že díky němu budou už asi navždy Satyricon znít jako Satyricon, avšak pořád si myslím, že když pánové naslibují (r)evoluci svého zvuku, rozhodně měli schopnosti na to, aby tak učinili, aniž by zapřeli sami sebe a svou předcházející tvorbu.

Dobrá, vem to čert, no a co, že Satyr horem dolem sliboval velké změny a posun, byl bych ochoten nad tím vším mávnout rukou a zapomenout, že jsem se tak těšil na novou tvář Satyricon, kdybych dostal skvělý materiál, jenž by mi dokázal něco dát a vyloženě mě bavil. A opět upozorňuju, že Satyricon jsem měl vždy rád a na rozdíl od většiny se mi prostě líbí i “The Age of Nero” všeobecně považované za slabotu, takže to pro Nory tak nesplnitelný úkol zcela jistě nebyl. Jenže bohužel… nerad to říkám, ale ani zde to prostě není to pravé ořechové. Neříkám, že je “Satyricon” úplný průser, že se to nedá poslouchat nebo že by se dokonce jednalo o sračku, do něčeho takového má ta deska přece jenom trochu daleko. Je to prostě takové… album v pohodě, člověk si to pustí, řekne si oukej a jde dál. Samozřejmě, i tohle je pro některé interprety nedosažitelná meta, ale na Satyricon? Možná je to trochu nespravedlivé, ale sorry, tohle je prostě málo na to, co člověk od takové kapacity čeká a vyžaduje. Pojďme si to ovšem projít popořadě…

“Voice of Shadows” je spíše trochu nataženější intro, které se na rozdíl od mnohých dalších uvozovaček nese v duchu i následujícího materiálu, což je formálně v pořádku, ale pocitově mi “Voice of Shadows” příliš nesedí a není to tak úplně ono. Přesně to je bohužel případ i prvního regulérního songu “Tro og kraft”. Celou nahrávku jsem poslouchal opravdu hodněkrát, ale z hlavy bych si pořádně nevybavil jediný motiv písničky. Když se na to při poslechu vyloženě soustředím, tak tomu nemám moc co vytknout, ale ta skladba nemá sílu na to, aby si tu pozornost sama vynutila, což dřívější tvorba Satyricon rozhodně dokázala. Třeba takové “Volcano” jsem neslyšel už pěkně dlouho, ten rok to snad bude určitě, možná i klidně déle, ale stejně si z voleje vybavím, jak zní “Suffering the Tyrants”, “Repined Bastard Nation”, “Fuel for Hatred” a další. Singlová “Our World, It Rumbles Tonight” rovněž není žádný zázrak, už v době jejího zveřejnění mě příliš nebavila a tehdy to také bylo poprvé, co se mé nadšení trochu zchladilo, ačkoliv flintu do žita jsem určitě neházel. Ale uznávám, že v kontextu celé desky ten song funguje o něco lépe než samostatně a po ještě nezáživnější “Tro og kraft” trochu nakopne. Ale jednoduše tomu pořád cosi chybí.

První opravdu dobrou a zajímavou skladbou je až čtvrtá “Nocturnal Flare”, která se pro mě postupně stala jedním z vrcholů “Satyricon”. Jak již jednou bylo řečeno, pokud by se svého času objevila třeba už na “Now, Diabolical”, vůbec by vám to nepřišlo jakkoliv divné, ale co se ta písnička rozjede, tak to má nějakou sílu a charisma – to je důležité slovo! Protože přesně opravdové charisma je to, co “Tro og kraft”, “Our World, It Rumbles Tonight” a další písně na desce postrádají. Hned následující “Phoenix” se to ovšem naštěstí ještě netýká. Jak už bylo řečeno, tuto kompozici svým čistým vokálem operlil Sivert Høyem, jenž patří mezi nejznámější norské zpěváky jak co do sólové tvorby, tak i s dnes již nefungující rockovou kapelou Madrugada. Inu, u nás se zpěvák hudebního mainstreamu a prodejních žebříčků rovná odpudivým výplachům typu Ben Cristovao, v Norsku je to vokalista s opravdovým talentem a zároveň zpěvák, který má podle všeho i v okrajovém metalu takový respekt, aby si jej black metalová kapela pozvala na svou desku, a zároveň má takové koule, aby tu nabídku i přijal. Holt, jiný kraj, jiný mrav. Ale zpátky k “Phoenix”… právě díky své netradičnosti je to skladba, jež na “Satyricon” zaujme jako první hned s úvodním poslechem, má silnou atmosféru a jak se nakonec ukázalo, je i velmi trvanlivá a stále dokáže bavit. Ano, je pravda, že z hodně velké části má na tom zásluhu právě Sivert Høyem, jehož jakoby nezúčastněný vokál je jednoduše excelentní a kompozici vysloveně sedne. Upřímně, přesně takhle jsem si to před vydáním představoval – jako něco pro Satyricon netypického, avšak stále silného a přirozeného.

Satyricon

Zde ovšem následuje opět několik malinko slabších písní přibližně na úrovni “Tro og kraft” a “Our World, It Rumbles Tonight”, čili opět nic špatného, vlastně formálně docela dobrého, ale co do pocitové stránky ne úplně koule-trhajícího. Vypalovačka “Walker Upon the Wind” je možná zajímavá akorát tak tím, že je asi nejagresivnějším songem “Satyricon” a oproti melancholické “Phoenix” nasazuje znatelný kontrast, což byl podle mého názoru zjevný záměr. Už zmiňované “Nekrohaven” a “Ageless Northern Spirit” jsou pak přesně tím důvodem, proč mě tak zklamaly všechny ty kecy o obrovské progresi, protože to jsou kusy, které jako by vypadly z “The Age of Nero” nebo “Now, Diabolical”. Kdybych chtěl být hodně hnusný, tak bych řekl, že znějí jako šuplíkové věci z období těchto dvou desek. Možná tak pasáž ve třech čtvrtinách “Ageless Northern Spirit” je zajímavá, ale to je trochu málo. Další vyloženě dobrá záležitost tedy přichází až s předposlední “The Infinity of Time and Space”, v níž Satyricon vsadili na trochu rozmáchlejší stopáž, proměnlivější strukturu a na rozdíl od zbytku nahrávky se zde snaží posluchače trochu překvapovat a udržovat v napětí. Způsob, jakým píseň postupně ve třech čtvrtinách vygraduje, mi vzdáleně připomíná třeba takovou “To the Mountains”“Now, Diabolical”, ale zde to na rozdíl od předcházejících řádků tentokrát myslím v dobrém. “Natt” na závěr na mě působí trochu jako delší outro, podobně jako “Voice of Shadows” bylo delší intro, ale na rozdíl od otvíráku má zavírák atmosféru a baví mě, takže další kousek s palcem nahoru.

Kdo umí počítat (a věřím, že to umíte všichni, kdo jste schopní zapnout internet a dostat se na tuhle stránku a tudíž i k téhle recenzi), tomu je bilance asi jasná. Jedno slabší intro, jedno dobré outro, osm regulérních skladeb, z nichž tři výborné a pět docela slušných a pohodových, ale na jméno Satyricon pro mě osobně malinko nedostačujících. Když jsem si “Satyricon” pustil poprvé, řekl jsem si, že to nebylo špatné a že uvidíme, co se z toho vyklube s dalšími poslechy, že tam je prostor pro to, aby to album vyrostlo, a tak jsem se tedy pustil do vydatného poslouchání. Ta deska si rozhodně nemůže stěžovat na to, že bych jí nevěnoval pozornost nebo ji hodnotil po nedostatečném množství poslechů, naopak tu pozornost dostala možná ještě nadstandardní, ale postupem času jsem si při tom hledání něčeho víc uvědomil, že pátrám po něčem, co tam není. “Satyricon” je pohodová nahrávka, která se pohodově poslouchá, ale vůbec nic navíc. Jenže ať už Satyricon hráli syrový black metal v 90. letech, otevřenější black metal okolo roku 2000 nebo pozdější “primitivní” black metalový rokenrol, vždy jsem byl na to “něco navíc” zvyklý a eponymní deska tak znamená vůbec první případ, kdy jsem to nedostal. A to mě mrzí.

Satyricon mám rád… ne, nespletl jsem si časy, stále mám a rozhodně nad nimi nelámu hůl. Satyr si nejspíš tentokrát při skládání vybral trochu slabší chvilku, ale dá se to pochopit… dvacet let servíroval excelentní nahrávky, nejen v rámci Satyricon, ale i s (bohužel jednorázovými) projekty Storm a Wongraven, a vůbec poprvé se tentokrát nepoštěstilo. Nicméně – a říkám to trochu nerad – to nic nemění na faktu, že “Satyricon” opravdu je docela zklamání, zůstalo za očekáváním a je nejméně záživnou řadovkou v historii kapely. Ale na druhou stranu – abychom skončili v trochu pozitivnějším duchu – když suverénně nejslabšímu článku diskografie pořád dáváte nadprůměrné hodnocení 6/10, také to o něčem svědčí, že v té kapele rozhodně něco je a že jí pořád věříte. Tak se tu snad za pár let sejdeme v pozitivnějším duchu a s vyšší bodovou nadílkou…


Další názory:

Stačí se trochu porozhlédnout po internetech a je jasné, že eponymní novinka kultovních Satyricon rozhodně není albem, nad jehož kvalitami by panovala všeobecná shoda. Jak už naznačuje poslední eintopf, já osobně jsem si od něj sliboval dost i přesto, že nejsem kdovíjakým znalcem kapely, a když se na “Satyricon” podívám s odstupem, právě ta má neznalost větší části diskografie Satyricon je asi důvodem, proč musím se všemi, co desku odsuzují a vynaší ostudně nízká hodnocení, hrubě nesouhlasit. Neříkám, že je “Satyricon” od začátku do konce nacpaná perfektním materiálem. Má slabší místa a některé skladby mě úplně neoslovily. Kde ale boduje na plné čáře, to je celkový dojem, který deska zanechává. Nikam se nežene, je rozvážná a její ohromný vnitřní prostor dovede snadno pohltit, pokud mu dáte příležitost. Kouzelné na tom ale je, že je při tom “Satyricon” albem stejně barvitým, jako jeho kontroverzně přijatý artwork. Je tu slyšet prakticky vše od typicky chladného a pomalého black’n’rollu po velmi starosvětsky black metalové pasáže zejména v závěrečném opusu “The Infinity of Time and Space”. Největším vykročením mimo zajeté standardy je ale fantastická a chtělo by se říct až rocková balada “Phoenix” s hostujícím zpěvákem Sivertem Høyemem… Až by se chtělo říct, že je to jakýsi kaleidoskop přístupu Satyricon k black metalu nebo snad pokus o vyextrahování jeho samotné esence, protože přes rozličné polohy, kterými “Satyricon” oplývá, se zde zcela nezpochybnitelně stavělo z black metalových cihel, pro kapelu typická melancholie a nezaměnitelná melodika jsou na místě a není pochyb o tom, že neztratily nic ze své přitažlivosti. Přidejte k tomu tradičně skvělou a nápaditou Frostovu hru, působivě deklamujícího Satyra a fantastický zvuk, který si vyloženě žádá, aby zněl z vinylu, a máte desku, která si vás dost možná omotá okolo prstu přes všechny nedokonalosti, jimiž trpí. Satyricon prohlašovali, že půjde o stejný posun jako blahé paměti od “Nemesis Divina”“Rebel Extravaganza” a redefinici samotného žánru z pera jeho spolutvůrců. Nemohu tvrdit, že by se to úplně povedlo, ale přesto je naprosto čitelné, o co se SatyrFrostem snažili a ve výsledku se tomu nakonec docela přiblížili. Mě jejich nové dílo opravdu nesmírně potěšilo a tuším, že ho budu poslouchat ještě dlouho a pravidelně, protože jde o silnou a nesmírně osobitou desku, co v sobě ukrývá spoustu nádhery.
Ježura

Satyricon

Nemá cenu zakrývat, že z pohledu skalních fanoušků norských Satyricon jsem jedním z těch trendových sráčů, který k jejich modle přičichl až díky videoklipu ke “K.I.N.G.”, na jehož základě jsem si dítko dvojice Satyr a Frost oblíbil a pečlivě jej od té doby sleduji. Přestože jsou pro mě všechny věci před “Volcano” neposlouchatelný bordel, tak black’n’rollová éra, na níž se po tomto opusu vydali, se mi velmi zamlouvá. Eponymní album pokračuje v linii nastolené svými předchůdci, což je na jednu stranu dobře, na druhou už se mi to malinko začíná zajídat. Ne, že by “Satyricon” nebylo dílo barvité, komplexní a přesto chytlavé, ale nějak se mi nedaří si k němu vypracovat vztah, jenž mě pojí k “Now, Diabolical” či “The Age of Nero”. Při prvních posleších jsem se nemohl prokousat přes divný zvuk, na který jsem si časem zvykl, ale i později se mi některé skladby nezamlouvaly tak, jak bych čekal. O top momentech jsem měl však okamžitě jasno a jsou jimi skvělá “Phoenix” s hostujícím Sivertem Høyemem, hitová “Nekrohaven” a především skvěle vystavěná “The Infinity of Time and Space”. Ani ta “Our World, It Rumbles Tonight”, kterou jsem zprvu nemusel, mi v kontextu zbylých skladeb nepřijde vůbec špatná. Ten zbytek z mého pohledu není ničím víc než standardem, na který si Satyricon v posledních letech vytvořili patent. Jasně, Satyr má v hrdle pořád tu samou bestii a Frost dokazuje, že na scéně byste těžko hledali bubeníka s nápaditější hrou, ale hudebně nic, z čeho bych šel na prdel. Za sebe budu o “Satyricon” mluvit jako o zklamání, které se v kontextu posledních čtyř děl umístilo na místě posledním.
Kaša

Vždy jsem Satyricon uznával jako jednu z ikon norského metalu, stejně jako Satyra a Frosta jako jedny z předních umělců celé scény. Mám rád jak staré středověké black metalové vichry jejich počátků, tak jedovatý black’n’roll à la “Now, Diabolical”. Jenže pak mi tvorba těchto dvou bardů začala poněkud unikat. “The Age of Nero” jsem neslyšel vůbec a k poslechu eponymní novinky jsem se dokopával taky docela dlouhou dobu. Řekl bych, že letos snad nevyšla nahrávka, která by vyvolávala tak rozdílné reakce. Někdo to odsuzuje na plnou hubu, někdo to zbožňuje. Někteří stojí uprostřed a někteří si nejsou jistí. Za sebe vím jedno s jistotou – tohle album v mém letošním žebříčku neskončí nijak vysoko. Vzhledem k tomu, jaký respekt k nim chovám, mě to mrzí, ale nemůžu si pomoct. Deska kolem mě pokaždé prošumí téměř bez povšimnutí, unylé riffy, nudné “nápady”, marně se chytám momentů, které by mě snad mohly zaujmout. Zvukově postrádám i dravost, energii. Celá deska na mě působí dost unaveně, včetně Satyrova vokálu, který býval obrovskou devízou celé kapely. Za zmínku pro mě stojí snad akorát netypická “Phoenix”, již nazpíval norský rockový zpěvák Sivert Høyem. Skladba je zajímavá, má atmosféru, melodie jsou výtečné a Sivert má charisma. Druhou vyvolenou se stala “The Infinity of Time and Space” (ach, to klišé), která zaujala svou zajímavou stavbou a udržuje mě v napětí, mám zájem o to, jak se to dál vyvine. To se nedá říct o zbytku alba. Z mého pohledu klišé, šeď a nuda.
Stick

Tak nějak všichni čekali, kam se hudba norské legendy Satyricon po delší odmlce posune. Satyricon na nové fošně zvážnili, zpomalili a posunuli se k rozvážnému (post) blacku (metalu). Kdyby mi někdo před poslechem “Satyricon” desku takhle zaškatulkoval, určitě bych k ní přistupoval s ještě větším očekáváním. To by se mi ovšem vymstilo, protože ač “Satyricon” není tragická, jak mnozí tvrdí, není ani úplně nejlepší. Několik písniček na “Satyricon” poslouchám moc rád, takovou “Nocturnal Flare” mám díky návykovým kytarám rozhodně nejraději. Sekundují jí další povedené kousky, třeba “Phoenix” s čistými vokály nebo svižnější “Nekrohaven”, která jako by z oka vypadla některé skladbě z posledních alb. Zbytek desky je poslouchatelný, leč až příliš jednotvárný a utahaný. Ze všech nejnudnější mi přijde “Walker Upon the Wind”. Čtu-li internetové odezvy fandů, podle většiny to ze strany Satyricon nebyl posun úplně šťastný. Většina posledních desek black’n’rollové éry kapely byla přímočařejší, rychlejší a pro mě i zábavnější. Suma sumárum, nové dílko z dílny Satyra a Frosta není ani zdaleka takovou katastrofou, jak mnozí líčí. Ovšem lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem nečekal víc. Z tohoto pohledu je pro mě “Satyricon” zklamání. A jelikož je Satyricon značka zavedená, budu v číselném hodnocení přísnější než v jiných případech.
Skvrn


Isvind – Daumyra

Isvind - Daumyra
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.8.2013
Label: Folter Records

Tracklist:
01. Kast loss
02. Burn the Kings
03. Blodstorm
04. The Dark Traverse
05. Djevelens lende
06. Myra
07. Specculum
08. Klabautermann

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Na světě jsou dvě věci, které jsou zcela jistě nevyčerpatelné – lidská blbost a zásoby norského black metalu. To první snad nemá cenu rozebírat, to druhé nás ovšem zajímá o něco víc. V Norsku žije přibližně 4,5 milionu obyvatel a black metalových projektů je tam asi stejně tak. Člověk jich zná spousty, ale pak stejně odněkud vyleze další nová smečka, která páchá hudební zlo již od 90. let. Přesně to je případ i Isvind, jejichž vznik se datuje na konec roku 1993 pod jménem Ice Wind, které ovšem příliš dlouho nevydrželo, neboť trio z Osla pod tímto názvem natočilo pouze jeden demáč “The Call of the Ice Wind”, pak svou sestavu zredukovalo na duo a přejmenovalo se na Isvind. Následovalo pár dalších demosnímků, jedno ípko “Muspellz Sónir” (1995) a nakonec velká deska “Dark Waters Stirs” (1996). Poté přišel rozpad na docela dost let, ale po čase se v roce 2011 vynořilo comebackové album “Intet Lever” a nyní dvojice Goblin a Arak Draconiiz přichází s třetím dlouhohrajícím počinem “Daumyra”

Recenzovat album jako “Daumyra” je ve své podstatě strašně jednoduché a strašně těžké zároveň. Proč? Protože se jedná o nahrávku, jejíž celý obsah lze vlastně docela jednoduše shrnout do jedné jediné věty. To je – vcelku logicky – ona jednoduchá část. Ta těžší spočívá v tom, že až člověk řekne tu esenciální a zásadní větu, nebude mít po zbytek recenze moc co psát. Nicméně zaznít to musí, tak jdeme na to – “Daumyra” je typický severský black metal střihu 90. let v té nejkrystaličtější podobě a se vším, co k tomu patří. A tím je řečeno naprosto vše.

Ano, je to tak. Na “Daumyra” nenajdete nic jiného než staromilský black metal, který se nese v duchu let dávno minulých, jako by ta deska zapomněla, že okolo už proběhlo téměř 20 let. Věřím, že si všichni dokážete představit, jak to asi zní, protože něco podobného už asi každý z nás někdy v nějaké podobě slyšel. Mohlo by se tedy zdát, že se jedná o nepříliš originální záležitost pouze pro staromilce, což je vlastně i pravda, nicméně na druhou stranu… jsou případy, kdy bych v tom neviděl úplný problém, přičemž Isvind mezi takové právě patří. Možná to bude tím, že do jisté míry jsem také staromilec, starou black metalovou školu mám rád a svým způsobem jsou mi podobné nahrávky, které jdou vyloženě přímo proti proudu času, hodně sympatické a mají pro mě kouzlo. Z tohoto důvodu na mě zafungovalo i “Daumyra” – z čehož také nepřímo vyplývá, že takováhle alba mají smysl i dnes, protože svého posluchače si to najde.

Co se týče hudební stránky, nepřímo již bylo řečeno vlastně všechno. Norský pravověrný black metal byl vždycky hodně specifický, a přestože se jej mnozí snažili a stále snaží napodobit, místní skupiny vždy měly charakteristický zvuk a atmosféru, čímž disponují i Isvind a také se toho drží jako klíště. V hlavní roli se představuje syrový sound a mrazivé riffy; velká část “Daumyra” se nese spíše ve středním tempu, ačkoliv nějaké pořádně vichřice se samozřejmě také objeví, například hned v úvodní “Kast Loss”, kde palba nastoupí po téměř dvouminutovém intru, nebo “Specculum”. Někdy se Isvind vytasí s typickou severskou melodikou (“Burn the Kings”), jindy se zase pustí spíš do trochu (v uvozovkách) epičtější skladby jako třeba v případě “Myra”. Tím pádem je vlastně “Daumyra” i přes svou zdánlivou ortodoxnost dostatečně různorodé album, aby po celou svou délku dokázalo bavit.

Občas si člověk při poslechu vzpomene na nějakou jinou smečku, například ze začátku “Blodstorm” jako by na mě dýchnul dávný projekt Storm, jedna pasáž “The Dark Traverse” by se zase neztratila mezi pozdější tvorbou Taake, nicméně celkově se dá tvrdit, že “Daumyra” má dostatečně vlastní ksicht na to, aby to znělo původně, byť – jak již několikrát zaznělo – se Isvind drží svého kopyta a drhnou black metal podle receptu, který již byl dávno vynalezen. Na druhou stranu, u kapely, jež právě v té době už existovala a hrála, se to dá pochopit. Jediného vybočení z nastavených mantinelů (nebudeme-li počítat již zmiňované intro “Kast Lost”, jež se skládá z šumění větru a deště) jsem si všiml až v úplně závěrečné “Klabautermann”, kdy se na chvilku ozve čistý vokál.

Myslím, že je dost zřejmé, komu je nahrávka určena. Pro posluchače, kteří jsou v black metalových hvozdech spíše turisté, to rozhodně nebude žádné terno, bez problémů si i nadále vystačíte se Satyricon nebo Immortal. Kdo se ovšem řadí mezi příznivce čistokrevného black metalu pěkně postaru, toho dle mého skromného názoru nemůže “Daumyra” zklamat, jelikož nabízí přesně to, co se fanouškům podobné muziky líbí, a navíc to nabízí v kvalitě více než dobré.


Sirenia – Perils of the Deep Blue

Sirenia - Perils of the Deep Blue
Země: Norsko
Žánr: symphonic / gothic metal
Datum vydání: 28.6.2013
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Ducere me in lucem
02. Seven Widows Weep
03. My Destiny Coming to Pass
04. Ditt endelikt
05. Cold Caress
06. Darkling
07. Decadence
08. Stille kom døden
09. The Funeral March
10. Profound Scars
11. A Blizzard Is Storming

Hodnocení:
Ježura – 6/10
H. – 5/10

Průměrné hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Ježura):

Je tomu už dva a půl roku, co na Sicmaggot vyšla moje recenze alba “The Enigma of Life” od gothic metalového tělesa Sirenia, a někdo si možná vzpomene, že tohle album ode mě dostalo pěkně do kožichu. Aby taky ne, protože “The Enigma of Life” představovala (a pořád představuje) zhmotnění snad všeho, co je v současnosti na tomto druhu gothic metalu špatně. Ta deska je zkrátka tak moc špatná, že jsem s ní v podstatě pohřbil celou kapelu, protože tento počin jen završil strmý kvalitativní sestup, jaký Sirenia od vydání opravdu slušného debutu “At Sixes and Sevens” prodělala. Není tedy divu, že pokud jsem od letošní novinky “Perils of the Deep Blue” něco očekával, byl to jen další příval uchcaného a rádoby epického hudebního odpadu, jaký kdysi schopný skladatel Morten Veland v posledních letech produkoval ve větší než únosné míře. Jenže věřte nebo ne, “Perils of the Deep Blue” nakonec nedopadla zdaleka tak zle, jak se dalo čekat.

Jestli o posledních počinech kapely smýšlíte podobně jako moje maličkost a prohlášení, že novinka není zase takový odpad, vás překvapilo, věřte mi, že já byl (a vlastně pořád jsem) překvapený úplně stejně, protože od “Perils of the Deep Blue” jsem čekal vážně všechno, jen ne jakkoli solidní materiál. Jenže člověk míní, pámbu mění, a tak se zkrátka může stát, že i dvojice Morten VelandAilyn příjemně překvapí. Ale jestli si náhodou myslíte, že se stal až takový zázrak, že by Sirenia vydala opravdu dobré album, to zase prrr. Že “Perils of the Deep Blue” není vyloženě špatné album ještě neznamená, že je kdovíjak dobré. Bude tedy asi nejlepší, když se mu podíváme na zoubek trochu blíže, protože má dosavadní prohlášení toho o jeho podstatě moc nevypovídají.

Jedním z hlavní plusů celé desky je skutečnost, že pan kapelník asi konečně přišel na to, že nechutně přeslazené, vlezle líbivé a v neposlední řadě zoufale pitomé nápěvy, které táhly zejména předchozí počin na dno žumpy, asi opravdu dobrotu nedělají. Udělal tedy to nejlepší co mohl – zbavil se jich a na jejich místo dosadil melodie, co by se s trochou shovívavosti daly označit za takovou solidní žánrovou klasiku, jež neurazí a naopak v některých případech dovede příjemně potěšit. S nimi se vrátila sice trochu kýčovitá, ale bez větších problémů stravitelná temnota, která k takové muzice tak nějak patří, a najednou bum – rázem jsme někde jinde. Samotná obměna melodického výraziva by ale zdaleka nestačila a bohudík nezůstalo jen u ní.

Od posledně se tak výrazně sympatičtější podoby dočkala i instrumentální stránka věci a proti vyložené kompoziční impotenci “The Enigma of Life” je najednou i na tomto poli co poslouchat. Týká se to zejména kytar, protože ačkoli by to bez bicích a basy nešlo, tyhle nástroje zde nic strhujícího nepředvádějí a akorát tam tak nějak jsou. Na svém místě pochopitelně zůstaly i klávesy a sbory, které jsou dnes už tak nějak poznávacím znakem všeho, na co Morten Veland sáhne, a nevím, jestli je to jen moje domněnka nebo fakt, ale tentokrát snad ani nepůsobí tak děsně kýčovitě jako dříve. Jako ano, kýč to pořád je a ne zrovna malý, ale tentokrát mi to připadá ještě celkem v normě… Řeč ale byla především o kytarách, takže s nimi se to má následovně: kytarové party sice nelámou rekordy v nápaditosti riffů a sólíček, ale když jim člověk věnuje dostatek pozornosti, zjistí, že se místy vyloupnou docela příjemné nápady nebo rovnou celé pasáže, jež celku dost zásadně pomáhají, a to je proti “The Enigma of Life” posun o pěkných pár koňských délek.

Díky těmto dvěma zásadním změnám proti poslední tvorbě kapely (tedy melodiím a kytarám) vznikla deska, která je bez problémů poslouchatelná, a i když v širším kontextu nejde o jakkoli zvlášť hodnotné dílo, některé její fragmenty a dokonce i některé celé skladby dovedou posluchači přichystat nejednu příjemnou chvíli. Když bych měl jmenovat, vyberu asi norsky zpívanou “Ditt endelikt”, která je sama o sobě velmi sympatická a navíc v ní exceluje hostující zpěvák Joakim Næss, jehož bych si v sestavě Sirenia klidně dovedl představit natrvalo. Krom toho je tu několik dalších kusů, jež nejsou k zahození, ale které to jsou, to už si asi musí rozhodnout každý sám.

Bohužel jsou tu ale i faktory, které slibně založenou desku potápí. Tím rozhodně nejvýraznějším je bezesporu délka alba. Upřímně nechápu, co se panu Velandovi honilo hlavou, když si usmyslel, že je dobrý nápad vydávat desku dlouhou 67 minut. To je stopáž, již mají problém utáhnout i kapely, které produkují o světelné roky silnější hudbu, než jaká vzniká pod hlavičkou Sirenia, takže je dost nasnadě, že v kombinaci s přes všechny klady nikterak zázračným materiálem, jaký se na “Perils of the Deep Blue” urodil, to nemůže dopadnout dobře. A taky ne. Naprosto úmorná délka totiž album v jeho celkové podobě dost úspěšně dusí a místo aby se člověk radoval z celkem přívětivé muziky, skončí lehce za půlkou naprosto otrávený.

A přitom by stačilo docela málo. Vyházet pár zbytečných skladeb a možná trochu zahustit dobré nápady, rázem bychom tu měli album, které by se nemuselo kdovíjak stydět ani před dodnes solidními prvními počiny kapely. Jenže bohužel je zřejmé, že megalomanie mistra Velanda asi jen tak neopustí. Jak jinak si vysvětlit, že se po hlavě pouští nejen do víc jak hodinu dlouhých alb, ale také skoro čtvrthodinových rádoby opusů. Skladba “Stille kom døden”, které se to týká, sice obsahuje jakous takous atmosféru a dokonce i nějaký ten nápad, ale na utažení třinácti minut to prostě nestačí ani náhodou. A tenhle zamýšlený vrchol alba si vybírá ještě jednoho černého Petra. Jak už název napovídá, celá skladba je nazpívaná v norštině a já užití rodných jazyků v muzice určitě schvaluji, jenže mi přijde jako pěkná zhovadilost nechat zpívat norsky Španělku, která se svým přízvukem zápasí i v anglických textech. Dotyčná Ailyn, o které je řeč, jinak zpívá pěkně a tentokrát využívá spíše klasičtějších poloh, což jen přispívá ke staromilštějí nátuře alba. Stejně se ale nemůžu zbavit dojmu, že se ten její tenký a sladký hlásek k téhle hudbě úplně nehodí a rozhodně by se našly zpěvačky, jimž by to na jejím místě asi slušelo více. To však nejde dávat Ailyn za vinu, takže zůstanu u toho, že v rámci svých možností předvádí dobrý výkon.

“Perils of the Deep Blue” je pro mě příjemným překvapením. Po nejméně dvou totálních zhovadilostech v řadě je to první album Sirenia, které nejen že nepůsobí krvácení z uší, ale má dokonce něco do sebe. Je ovšem třeba mít na paměti dvě věci. Předně jde o to, že i když jsou všechny v recenzi zmíněné klady reálné a chvályhodné, pořád nejde o kdovíjak silný materiál a moje pozitivní smýšlení o něm pramení především z toho, že proti takřka neposlouchatelnému průseru, jakým je “The Enigma of Life”, jde minimálně o třídu lepší věc. No a pak je tu ta nešťastná délka, která albu opravdu nesmírně škodí. Kdyby bylo “Perils of the Deep Blue” kratší o všechnu zbytečnou vatu a vměstnala by se do pětačtyřiceti minut, rozhodně bych hodnotil výš, protože když se dá dohromady všechno dobré, co deska nabízí, se zavřenýma očima a při dobrém rozmaru by to možná vystačilo i na sedmičku. Takhle bohužel musím zůstat o celý bod níž, a to jsem to oko ještě trochu přimhouřil. Na druhou stranu potom, co dvojice VelandAilyn plodila v ne až tak vzdálené minulosti, jde pořád o značnou pochvalu…


Druhý pohled (H.):

Morten Veland je hudebník, jenž už dávno upadl do hlubokého tvůrčího stereotypu, z něhož se již – zdá se – snad nikdy nevyhrabe. Nemůžu si pomoct, ale když už dlouho dopředu před vydáním víte, jak to album bude znít, a ono tak opravdu zní a navíc se opět nejedná o nějaký zázrak, tak je to prostě špatně. Ne vždy tomu tak ale bylo, po svém odchodu z Tristanie Veland v rámci Sirenia páchal poměrně slušnou muziku. Přestože to ani tehdy nebyl žádný extrémní zázrak, minimálně první dvě alba “At Sixes and Sevens” a “An Elixir for Existence” jsou dodnes docela příjemná a čas od času si je pustím. V současné době už je ovšem Sirenia jen pseudo-bombastický, vyleštěný a přeprodukovaný kýč, který mě absolutně nudí.

Musím uznat, “Perils of the Deep Blue” je přece o něco poslouchatelnější, než bylo předcházející, úplně sračkové “The Enigma of Life”, což byl prostě totální ústřel po všech směrech, ale i přesto o novince platí vše výše řečené. Ono se to dá poslouchat, to zase ne, že ne – ostatně jak už jsem řekl, oproti “The Enigma of Life” je to krok nahoru, ale to prostě nestačí, protože i tak “Perils of the Deep Blue” není ničím jiným než naprosto neškodným čajíčkem, v němž žádný větší smysl nevidím. Za světlé body bych označil především “Cold Caress” s docela pěkným refrénem a také “Ditt endelikt”, jež díky hostujícímu čistému mužskému vokálu působí oproti zbytku docela osvěžujícím dojmem. Na druhé straně však stojí také zvěrstvo jako téměř třináctiminutová (!!!) uchcanost “Stille kom døden”… tady se Sirenia s prominutím posrali v kině, protože ta délka je absolutní vražda, zvlášť s tím, co se v té písničce děje.

Sirenia

Dalším problémem je klasicky přestřelená délka… téměř 70 minut je prostě mimo mísu, takovou délku utáhne málokterá skupina, přesto všichni pořád budou točit takhle neopodstatněně dlouhé věci. Delší se vážně nerovná lepší a mnohem radši si dám našlapanou půl hodinku než hodinové album, u něhož se ke konci nudou rýpu v nose. To samozřejmě není jen případ Sirenia, dělá to dnes spousta skupin, ale “Perils of the Deep Blue” je jeden z mnoha exemplárních příkladů. Kdyby se hodnotil vzhled zpěvačky, dám 10/10, ale hudebně je to sotva průměr. Slaboučká pětka. Ale vzhledem k tomu, že očekávání byla pod bodem mrazu a tipoval jsem to někde okolo 3/10, tak je to vlastně svým zvráceným způsobem ještě úspěch.


Extol – Extol

Extol - Extol
Země: Norsko
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 21.6.2013
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Betrayal
02. Open the Gates
03. Wastelands
04. A Gift Beyond Human Reach
05. Faltering Moves
06. Behold the Sun
07. Dawn of Redemption
08. Ministers
09. Extol
10. Unveiling the Obscure

Hodnocení:
Stick – 8/10
H. – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Norská hudební scéna už dávno není líhní čistokrevného black metalu, to musí být jasné každému, kdo jenom trochu sleduje tvrdou hudební scénu. V dnešní je době je to líheň především progresivních, avantgardních a kdovíjak ještě originálně pojatých seskupení. Ať už mluvíme o atypických kompozičních postupech či technické vyhranosti. Originalitou se můžou pyšnit i křesťané Extol, kteří si také prošli svým vývojem od progresivnějšího death metalu, přes zvláštní thrash až k současnému progresivně pojatému metalu, pojímajícímu všechny možné styly. Po osmi letech od předchozího zářezu “The Blueprint Dives” přicházejí s eponymní deskou, se kterou se probudili ze spánku.

Z pětice se stala trojice a fanoušci mohou jásat nad další porcí posluchačsky ne úplně přístupné muziky, která v sobě míchá mnoho vlivů. Nutno říct, že i přes značnou komplikovanost a nejednoznačnost mají skladby schopnost chytit do svých spárů, což je ještě podpořeno častými melodickými vyhrávkami, epickými pasážemi a zpěvnými refrény. Mix a master měl na starosti Jens Bogren, který má prsty v mnoha význačných nahrávkách různých žánrů, takže i tady se můžete těšit na kvalitní plný zvuk s agresivními kytarami, které ale nepřeřvávají ani basové linky. Poslouchat rytmickou souhru je díky tomu skutečná lahůdka po celou dobu hrací doby.

Zpěvák Peter Espevoll disponuje variabilním vokálem, od death metalového chropotu po corový řev a je výrazně podporován vokály Ole Børuda, který taky nahrál všechny strunné nástroje a jehož strunnému umění nelze než vyjádřit obdiv. Refrény skladeb “Wastelands” nebo největší hitovky celého alba “Faltering Moves” mi jednoduše nedávají spát. Melancholické kytarové melodie, téměř death/doomové tempo, najednou změna, čisté vokály a rytmický bridge. Pořád nacházíte detaily, které desce přidávají na barevnosti, a to i přes monotónní šedivost obalu.

Na ploše 45 minut Extol rozehrávají divadlo, ukazující, že lze míchat různé styly, aniž by vznikal neposlouchatelný guláš nakouskovaných motivů rozvařených v jejich neustálém omílání. Proto na vás dýchne v druhé polovině alba (po instrumentálním předělu “Dawn of Redemption”) nakopnutý thrash metal v podobě “Ministers”, ovšem ne v jeho čiré podobě, opět provázený mnohými rytmickými změnami a záseky. Možná bych si troufnul tvrdit, že v určitých pasážích se dosahuje až někam k hranicím technických Death či Pestilence. Téměř folkově znějící začátek titulní “Extol” se najednou zvrhne v black metalovou vichřici, teda aspoň hudebně, ale je to jen další z kousků mozaiky celého obrazu. Nemůžu zapomenout na epický refrén. Přímo navazující a závěrečná “Unveiling the Obscure” patří pro mě osobně k největším vrcholům alba. Epická atmosféra, jež bez chyby uzavírá celou přehlídku vlivů, které Extol absorbovali a přerodili do monolitu, který více než úspěšně otevírá další kapitolu v existenci norského spolku.

Je vidět, že nešetřím chválou, jelikož mě tohle album opravdu oslovilo svou hudební stránkou. Pro milovníky extrémních žánrů a jejich kombinace takřka povinnost. Rozhodně se nebojte do tohoto počinu jít, tenhle mix totiž bolest břicha nevyvolává. Co mě ale příliš nevzalo, je textová stránka alba. Extol jsou údajně od začátku zaměření na křesťanskou tématiku, ale některé obraty, příliš se obracející na Syna, Ducha a podobné bych si fakt odpustil, ale rozumím tomu, že to tak cítí a i někteří posluchači se budou schopní s danou tématikou ztotožnit, ne tak já. Ale možná že časem budu schopen vzkazy tlumočené v textech plně docenit.


Další názory:

Mě osobně Extol na své novince zas tak moc neoslovili, ačkoliv musím zdůraznit, že do jisté míry to určitě může být víc moje vina než vina samotné kapely. Především se jedná o to, že jsem od “Extol” dostal něco jiného, než co jsem očekával a v co jsem doufal, díky čemuž jsem byl z následného poslechu poměrně rozčarovaný a nedokázal tak do alba nějak víc proniknout. Tak nějak jsem chtěl, aby Extol svou comebackovou desku pojali podobným stylem, jakým byla vyvedena například úžasná “Pearl” z předcházející nahrávky “The Blueprint Dives”, což se ovšem nestalo. A asi i díky tomu se mi “Extol” zamlouvá nejvíce v těch momentech, kdy Norové trochu zvolní a nastoupí čistý vokál, protože právě tehdy se té podobě blíží nejvíce. Jak říkám, do jisté míry si za to můžu sám a samotní Extol jsou v tom nevinně, ale nic to nemění na faktu, že mě osobně ta deska příliš nezaujala, byť špatná určitě není.
H.


Tristania – Darkest White

Tristania - Darkest White
Země: Norsko
Žánr: gothic / symphonic metal
Datum vydání: 31.5.2013
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Number
02. Darkest White
03. Himmelfall
04. Requiem
05. Diagnosis
06. Scarling
07. Night on Earth
08. Cathedral [bonus]
09. Lavender
10. Cypher
11. Arteries

Hodnocení:
Ježura – 8,5/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Norská kapela Tristania si v uplynulých letech prošla poměrně těžkým obdobím. Určitě si to všichni pamatujete. Rok 2007, vydání rozporuplného alba “Illumination” završené odchodem nejen milované Vibeke Stene, ale i dalšími personálními veletoči. O pár let později všeobecné rozčarování nad výběrem Sardiňanky Mariangely Demurtas na uprázdněné místo zpěvačky, řada koncertů, ze kterých odcházeli staromilci když ne zhnuseni, tak alespoň zklamáni a nakonec v roce 2010 vydání řadovky “Rubicon”, se kterou ti samí nespokojenci už Tristanii pohřbívali jako kapelu, která s kultovními průkopníky gothic metalu nemá vůbec nic společného. Okolo kapely tehdy kroužily dost negativní emoce, ale kapela se bohudík zlomit nenechala a výdrž brzy začala nést ovoce. Postupně totiž nejen odborná, ale i laická veřejnost uznala, že je “Rubicon” povedená deska a všeobecné zklamání nad aktuální podobou Tristanie tak uvolnilo místo zvědavým očekáváním, kam povede cesta kapely dál. Možností, kterým směrem se Tristania vydá, byl totiž nespočet.

Aktuální novinka dostala do vínku jméno “Darkest White” a jestli byla “Rubicon” tak trochu skokem do neznáma, situace se částečně opakuje a ani tentokrát nejde o žádný recyklát. Naopak, novinka je nejen proti deskám ze staré éry (což je nevyhnutelné) ale i proti “Rubicon” (se kterou dává srovnání největší smysl) hodně znatelným posunem zase někam jinam. Je to slyšet okamžitě, co desku vložíte do přehrávače. Sofistikovaně jemná a učesaná nátura “Rubicon” je pryč a její místo zabírá agresivita, hrubost a temnota. Zvuk desky je na prvních pár poslechů až nečekaně špinavý a neotesaný a ruku v ruce s ním jde i instrumentální část. “Darkest White” klade mnohem větší důraz na kytary a bicí a stručně řečeno je to prostě větší metal. O koho by se však pokoušel dojem, že Tristania kvůli ostřejšímu výrazu dali vale amosféře, promakaným melodiím a vokálům, toho mohu ubezpečit. Všechna ta agrese a syrovost je totiž jen první a nejzřetelnější z mnoha tváří, které “Darkest White” nabízí. Vezměme to ale popořadě…

Celá ta proklamovaná hrubost materiálu pramení z několika věcí, z nichž první je už nakousnutý důraz na kytary. Oba kytaristé dostali hromadu prostoru a na něm se vyřádili opravdu dosytosti. “Darkest White” přetéká svéráznými riffy, které se sice drží spíše při zemi, ale dodávají albu skálopevný spodek. Nad ním (a někdy také zcela nezávisle na něm) se pak klenou další kytary, které hrají naprosto nezastupitelnou úlohu při tvorbě melodií. Zkrátka a jednoduše, na kytarách instrumentální část alba stojí a funguje to skvěle, protože kytarová sekce Tristanie odvedla na “Darkest White” opravdu vynikající práci – nápadů dostatek a nuda žádná. Velmi příjemným překvapením a dalším důležitým faktorem celkového výrazu desky je výsledek snažení Taralda Lieho, tedy bubeníka (a také textaře, ale to teď není důležité). Ten totiž duo kytaristů jistí způsobem, který nesnese žádnou významnější kritiku. Jeho hra je sice většinou přísně podřízena celkovému výrazu konkrétní skladby, ale na druhou stranu nabízí dostatek opravdu dobrých a místy až strhujících momentů, které daný song posouvají o úroveň výše – viz třeba naprosto luxusní palba v závěrečné a ve všech směrech skvostné nádheře “Arteries”. Třetí a o nic méně důležitý strůjce syrového charakteru desky je zvuk, který spojuje výše zmíněné kytary a bicí spolu s dalšími jednotlivinami do jediného kompaktního celku. Je špinavý a tou špinavostí velmi působivě obaluje ostrost, která je přítomna. Sice ne přímo na povrchu, ale někde hluboko, i tak je tam ale znát. Nepopisuje se to moc snadno, takže toho radši nechám. Jestli si “Darkest White” pustíte, hned poznáte, co tím myslím.

Jestli je instrumentální základ se všemi jeho specifiky pro celkové vyznění a kvality alba zásadní, vokální stránka věci za ním ani v nejmenším nezaostává, a to neříkám ani náznakem proto, že bych si snad myslel, že bez vokálů by se celá deska sesypala jako domeček z karet… Kdepak vážení, tak to není, to jen ty vokály jsou tak vynikající, až se tomu nechce věřit! Mariangela Demurtas opět prokazuje, že její angažmá bylo pro kapelu skutečně vynikajícím tahem a svým jedinečným hlasem dodává do vší té temnoty trochu potřebného světla.

Ke změnám však od posledně došlo i zde, a kdo byl zvyklý, že zpěvačka obstarává u Tristanie 90 % vokálu, ten bude asi docela překvapen, i když jsem si jistý, že to bude překvapení navýsost příjemné. Troufám si totiž tvrdit, že “Darkest White” svým hlasem ovládá odrodilec In Vain a Green Carnation, Kjetil Nordhus. Ten se s frontwoman o vokální party dělí plus mínus rovnou měrou a jsou to spíše ty jeho, které mě pokaždé zatlačí do židle a nechají v němém úžasu. Jeho hlas k nátuře “Darkest White” neuvěřitelně pasuje, a když se dá dohromady s muzikou, příslušná pasáž úplně ožívá před očima. Skvostná práce!

Jen o něco méně vytížený je kytarista Anders Høyvik Hidle, který na desce obstarává extrémní vokál a i tady musím uctivě smeknout, protože tak činí s nebývalou grácií a jeho četné party jsou opravdu lahůdkovou záležitostí. I on valnou měrou přispívá k tvrdosti materiálu a činí tak naprosto nenuceně a vkusně, takže i tady všechno naprosto hladce pasuje a nepůsobí nepatřičně. Při všem obdivu, který chovám k úžasným výkonům Vibeke Stene, vokální stránka “Darkest White” se s nimi může směle měřit a místy je na tom snad ještě o kousek lépe, protože jeden božský hlas to má proti třem o nic méně božským hlasům poměrně složité…

“Darkest White” je tedy mimořádně zdařilé album jak po stránce instrumentální, tak co se týče vokálních výkonů všech zúčastněných. To ovšem jen pramálo vypovídá o tom, jak působí na posluchače. A někteří už správně tuší, že se konečně dostáváme k těm dalším tvářím desky, o kterých jsem mluvil zkraje recenze a které po několik prvních poslechů nejsou úplně na ráně, takže je třeba se k nim prokousat přes syrovou náturu desky. Předně se jedná o nezaměnitelnou melodiku, jejíž aktuální podobu po rošádách v personálním obsazení kodifikovalo album “Rubicon”. Na “Darkest White” je přítomna, a to ve vynikající formě, takže všechno, co se s touto melodikou vázalo, je přítomno také. Tristania tedy opět rozehrávají působivé temně melancholické scenerie a atmosféru, kterou si snad ani nelze splést. Bylo by ale mylné domnívat se, že se celých 51 minut jede podle jedné, byť skvělé šablony – ať už co do melodií nebo co do nálady. “Darkest White” je totiž při své soudržnosti docela pestré album. Úvodní trojice skladeb představuje jakýsi souhrn toho, s čím se na albu posluchač může potkat. Skladby jsou to na jednu stranu vesměs rychlé a přímočaré, ale na druhou stranu nabízejí i klidnější polohy, obecně vzato jsou velmi vyvážené a jako úvod k albu se opravdu hodí. Dvojice “Requiem” a “Diagnosis” se nese v trochu jiném duchu. I přes ojedinělé výbuchy agrese jde o podstatně melancholičtější kusy, které mohou zpočátku působit nezáživně, ale to je jen otázka času. Dřív nebo později totiž i ty odhalí své krásy a vyjdou tak najevo třeba na poměry desky celkem netradiční atributy, které nejednou připomenou skladatelský jazyk nizozemských The Gathering, ovšem nezpochybnitelně vyvedený v rukopisu Tristanie.

Dál se nepokračuje nijak jednotně a každá skladba nabízí něco maličko odlišného. Střídají se tu jak hodně ostré momenty, tak klidné pasáže a těžko odtud vybírat něco, co by vyloženě vyčnívalo, protože všechny skladby jsou co do kvality mimořádně vyrovnané. Po stránce charakteru mohu zmínit hlavně prosluněnou “Lavender” a fantasticky vzletnou “Arteries”, která celé album uzavírá. Každopádně ať už se zrovna pohybujete v jakékoli pasáži desky a ukážete na jakoukoli skladbu, máte jistotu, že bude nesmírně zdařilá. “Darkest White” si totiž drží nesmírně vysokou laťku a ze všech jedenácti skladeb se nenajde ani jediná, která by jakkoli zaostávala.

Tristania

Od “Darkest White” se toho čekalo hodně, ale Tristania jeho prostřednictvím dokázali, že ze všech útrap, kterými si v uplynulých letech prošli, vyšli nesmírně silní a možná silnější než kdy dřív. Novinka dává jasně najevo, že v kapele panuje vynikající tvůrčí atmosféra a muzikanti mají naprosto jasno v tom, že jejich cesta vede vpřed, nikoli zpět ke kořenům, což je jedině dobře. Tristania roku 2013 je totiž jasným důkazem, že vývoj a důvěra ve vlastní úsudek jsou mnohem lepší než snaha uspokojit staromilce zastydlé v dobách “Beyond the Veil”. Pak totiž nevznikají trapné a vyčpělé kopie sebe sama (uctivé pozdravy, pane Velande), ale naopak dospělá a inteligentní díla, kterých je “Darkest White” dokonalým příkladem.


Další názory:

Po odchodu Vibeke Stene jsem Tristanii už předem začal odsuzovat, moc jsem jim nevěřil a už vůbec jsem nevěřil nové zpěvačce Mariangele Demurtas. Nicméně tehdy nová deska “Rubicon” mě poměrně příjemně překvapila, ačkoliv úplně docenit jsem ji dokázal až o dost později. Nejpozději na aktuální “Darkest White” už si ovšem můžu být naprosto jistý, že i přes výrazné personální rošády v posledních letech jsou tito Norové s jedním italským infiltrátorem stále schopní tvořit opravdu silné nahrávky, a to aniž by měli potřebu se nějak výrazněji otáčet za svou ranou tvorbou. Více či méně mohu z drtivé většiny souhlasit s tím, co o “Darkest White” napsal už kolega výše, tudíž to nebudu příliš prodlužovat a pouze zmíním, že mě osobně na novince nejvíce baví úžasně napsané vokální linky, které Tristania vždycky uměla, a hlavně to platí právě o aktuální zpěvačce, která sice tentokrát pro mě poměrně překvapivě dostala o poznání méně prostoru než na “Rubicon”, ale když svým hlasem pročísne vzduch, vždy se jedná o opravdu pěkný moment. Jako úplně nejsilnější mi přijde hned úvod nahrávky s prvními třemi skladbami “Number”, “Darkest White” a hlavně “Himmelfall”, nicméně album perfektně funguje i jako celek a vážně mě baví od začátku do konce. Já jsem nadmíru spokojen.
H.


Jorn – Traveller

Jorn - Traveller
Země: Norsko
Žánr: heavy metal / hard rock
Datum vydání: 11.6.2013
Label: Frontiers Records

Tracklist:
01. Overload
02. Cancer Demon
03. Traveller
04. Window Maker
05. Make Your Engine Scream
06. Legend Man
07. Carry the Black
08. Rev On
09. Monsoon
10. The Man Who Was King

Hodnocení:
Kaša – 7,5/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook

Jørn Lande je jako ten pověstný pes, kterého novým kouskům nenaučíte, ani kdybyste se na hlavu stavěli. S železnou pravidelností mrská v posledních letech jedno album za druhým, které navíc prokládá všemožnými kolekcemi předělávek, největších hitů a živáky, což bohužel nevypadá nijak jinak než jako nenažranost Frontiers Records, se kterými je tento norský pěvec už řadu let spojen. Ať je to jakkoli, nedá se Jørnovi upřít, že se svými sólovými počiny si udržuje relativně vysoký standard, a přestože jeho věrní už dopředu tutově vědí, co dostanou, stejně se na “Traveller” těší jako já ve všední dny na fajront.

“Traveller” vychází zhruba rok od loňského “Bring Heavy Rock to the Land”, a protože doposud si Jørn většinou udržoval dvouletý odstup mezi dlouhohrajícími alby, čekal jsem, že se to někde projeví. A tím někde nemám na mysli Jørnovu bujnou kštici nebo nedej bože jeho famózní vokál, který, ať si odpůrci říkají, co chtějí, prostě nemá na poli hard rock/metalu v současné době konkurenci a jeho plnost a košatost jako by s přibývajícími léty jenom rostly. Ale zpět k “Traveller”. S krátkou, jednoroční, pauzou jsem očekával, že novinka bude spíš jen takovým tím nedodělkem, který se vydá s plnou hubou keců o nejlepším albu kariéry, ať mají fanoušci radost a skladatelské mozky prázdné šuplíky před novým tvůrčím procesem. Jak jsem si byl suverénně jistý, že Jørnova novinka bude slabým odvarem předchozích desek, musím s pokorou přiznat, že jsem se zmýlil. Neříkám, že tady máme nový “Worldchanger“, ale v kontextu předchozích dvou alb je “Traveller” svěžejší a posluchačsky na mě působí o něco přístupněji. Ono se sice od minulých let nic nezměnilo, ale refrény jsou povedenější, instrumentální část, jíž vládnou melodické, ale hutné kytary, taky nezaslouží žádnou výtku, takže vlastně nevidím důvod, abych nebyl spokojený.

Osobně jsem sice měl vždy radši Jørna v rychlejších metalových skladbách, takže je asi jasné, že Masterplan a jejich první dvě alba jsou pro mě vrcholem všeho, na čem se Lande podílel, ale i na aktuálním počinu se najde několik lehce svižnějších písní, které pětačtyřicetiletému zpěvákovi sluší víc než ty pomalé. “Overload” je typickou skladbou, kterých jsme od Jørna slyšeli mraky, ale stále má své kouzlo. Zvláště doprovodná kapela se uvedla opravdu důrazně, a i když od minula došlo opět k nějakým personálním změnám, není to vůbec znát a všichni vědí, kde je jejich místo. Hodně se mi líbí nazvučení kytar, které snad na Jørnově sólovce ještě nezněly líp, a totéž platí i o bicích, u nichž jsem si užíval každý úder. Po slibném začátku však přijde textově neveselá “Cancer Demon”, což je jedna z těch méně výrazných písní, které prostě ničím jiným než Jørnovým vokálem nezaujaly, což bych řekl i o utahané “Make Your Engine Scream”, jíž sice zachraňuje povedený refrén, ale ve slokách je to nuda k uzoufání. Naproti tomu jsem si hodně oblíbil vlezlou klipovku “Traveller”, jejíž kytarová linka je stejně jako celá skladba velmi přímočará, ale podpořena velmi chytlavou vokální linkou má své kouzlo. Ono když se to tak vezme, kytarový tandem Trond Holter a Jimmy Iversen není vůbec špatníý Tu a tam si prohodí pozice, a přestože ani jeden z nich není žádný virtuóz, šlapavý hard rock/metal jim sluší. Ze zbytku skladeb trošku vyčnívá svižná “Legend Man” a “Rev On” s riffem, jenž mi v úvodu velmi vzdáleně připomíná Panteru. Kdo zná Jørnovu tvorbu a jeho album “Dio”, jistě ho nepřekvapí, že “The Man Who Was a King” je po “Song for Ronnie James” dalším tributním pokusem jeho velkému vzoru a modle Ronniemu Jamesi Diovi. Hutnější druhá polovina této skladby mě sice baví víc než procítěný baladický úvod, ale celkově je to slušný závěr.

I když jsem od minula nečekal žádný kvalitativní pokrok, nýbrž další porci Jørn-metalu ve slabší verzi, byl jsem velmi překvapený, že mě “Traveller” až tak baví. Úplně jednoduše by se novinka dala charakterizovat jako průměrný hard rock/metal, kde je vše podřízeno chytlavosti a nad vším ční nepřekonatelná ústřední pěvecká persóna, a bylo by to v pohodě, protože tak to prostě je. Je tady jedno velké ale. Jak je “Traveller” chytlavý a nenáročný počin, tak je mi vlastně sympatický a stále si neumím vysvětlit proč, ale bavím se při jeho poslechu víc než u “Spirit Black” či “Bring Heavy Rock to the Land”. Funguje jako kulisa k jiné činnosti i jako album pro plnohodnotný poslech, takže nemám co řešit a tomu odpovídá i výsledné hodnocení.


Další názory:

“Traveller” je další klasický počin Jørna Landeho. Víc netřeba říkat, aby každému, kdo od tohoto norského pěvce slyšel byť i jen jediný song, bylo naprosto jasné, o čem to album bude. Jak už řekl kolega nade mnou, je to prostě další porce heavy/rocku Jako ono je to vlastně pořád hodně slušné a poslouchá se to naprosto v pohodě, jako kulisa to příjemně ubíhá, ale víc z té desky jednoduše nevymlátíte ani náhodou. A kromě toho už je podle mě prostě nuda poslouchat pořád to stejné, protože v podstatě to samé Lande vydává už poněkolikáté, jen vždycky vymění obálku a název alba a názvy songů, jinak to zní pořád totožně. Ne, že by se nenašly slušné songy, ty tu určitě jsou, rozhodně mě baví titulní “Traveller”, “Carry the Black” a hodně v pohodě je i “Window Maker”, ale opakovaný vtip už není tak vtipný, což tady platí opravdu hodně. Jørn Lande je samozřejmě naprosto skvělý zpěvák, o tom žádná, ale k čemu mu to je, když zpívá takhle neobjevný materiál? Buď by se měl na chvíli odmlčet a radši jednou za pět let vydat opravdu dobrou věc, než každý rok nebo dva sázet naprosto standardní kolekci songů, u nichž předem víte, jaké to bude. Nebo ještě lépe by do tandemu potřeboval nějakého opravdu dobrého skladatele, jenž by mu psal silné songy, protože pak by potenciál jeho výtečného hlasu teprve vyniknul naplno. Do té doby prostě slušná šestka, sorry…
H.