Země: Norsko Žánr: hard rock Datum vydání: 10.12.2013 Label: Crank Music Group
Tracklist:
01. Diamonds
02. Black Wings
03. Live for Today
04. Moonchild
05. The Royal Brigade
06. New Year’s Eve
07. Like the Desert Miss the Rain
08. Tenebrous Lane
09. Darkened Soul
10. Have No Fear
11. A Tear and a Whisper
Přestože se s oblibou říká, že rock je mrtvý žánr, najdou se hordy kapel, které tento názor nesdílí a nadále pálí jednu desku za druhou, jež vycházejí z jeho odkazu. Co víc, i nově vzniknuvší spolky sází v mnoha ohledech klasická alba na stůl, jako by se nechumelilo, a podřizují tomuto svému záměru úplně vše. Na promosnímcích vypadají, jako by se fotilo v osmdesátých letech, zpěváci se nebojí uječených výšek a nešetří se velkými stadiónovými refrény, kterými pak duch let minulých promlouvá naplno. Jednou z takových kapel, kterým výše uvedené není cizí, je Malice in Wonderland. Ti se prozatím prezentovali debutovým albem “Malice in Wonderland”, jež vyšlo před devíti lety, a nyní, po dlouhé době, vychází druhé album s titulem “The Royal Brigade”.
Norsko sice proslulo jiným hudebním stylem, ovšem najdou se výjimky, které představují severskou krajinu i z trošku jiného hudebního světla, a správně tušíte, že Malice of Wonderland jsou jednou z těchto part. Přestože jsem zpočátku mluvil o rocku obecně, tak to není úplně přesný popis toho, co čtveřice vlastně hraje. Výmluvnější je melodický heavy rock / metal ve stylu švédských Europe s příměsí glamrockové teatrálnosti a gotické melodiky. Zní to nejspíš těžko proveditelně, ovšem v podání Malice of Wonderland překvapivě přirozeně. To však nečiní z “The Royal Brigade” o nic víc zajímavější album, než jsou běžné melodické heavy rockové počiny, přičemž se záměrně výhýbám označení heavy metalové, protože i když jsou občas ke slyšení typické hevíkové kytary a pochodové rytmy, tak drtivá většina materiálu je takový neútočný rock, jemuž k tuctové rádiové produkci chybí jen velmi málo. No, což o to, já mám mainstreamový rock docela i rád, ovšem musí v něm být něco zajímavého, co jej alespoň trochu nadzvedává nad úroveň žánrového průměru, který leckdy nestojí za nic. A to pomyslné “něco” Malice in Wonderland chybí. Ani skladatelsky, ani instrumentálními výkony to není žádný skvost, takže krom lehce zapamatovatelného zpěvu Chrise Wickeda, který některé skladby vyloženě táhne, je to skrz na skrz průměrná deska, které bych se v budoucnu klidně vyhnul.
Nevrdím, že se to nedá poslouchat, protože jako taková lepší kulisa “The Royal Brigade” funguje (minimálně v první polovině) dost dobře, ale prokousat se desítkou skladeb není při soustředěném poslechu procházka růžovým sadem. Přestože se na desce najde občas i nějaká povedená hitovka jako třeba “Live for Today”, kde se popustí uzda klasickému rockovému feelingu, jenž formou písničkové šlapavé tutovky funguje, tak takových momentů bohužel není mnoho. Pokud pominu zeppelinovské intro “Diamonds”, tak z celkem deseti písní se mi líbí celá polovina, přičemž u “Have No Fear” musím trošku přivřít oči před strukturou běžné odrhovačky, ale je pravda, že je to pořád lepší než uchcávačky plné patosu a prázdných emocí jako “Like the Desert Miss the Rain”, “Darkened Soul” a “A Tear and a Whisper”, což jsou opravdu nechutné balady plné rádoby teskných melodií. Fuj. Když se ke všemu poskládají ob skladbu vedle sebe, a všechny navíc v druhé polovině alba, tak díky takovým kravinám snad nemusím zmiňovat, že první půle je rozhodně tou silnější. Zatímco konec je mělněn blbostmi z ansáblu zmíněné trojice, tak úvod v podobě “Black Wings” či “Moonchild”, se dá skousnout bez větších problémů. Refrény sice pořád sází hlavně na účelovou hitovost než na promyšlenou melodiku, ale oukej, proč ne. Slyšet to v autě v rádiu, tak si hezky “zabubnuju” do rytmu. Abych byl patřičně důsledný, tak když už jsem nakousl rozdělení alba na dvě poloviny, tak poslední vyloženě povedenou skladbou, v níž se ve velmi dobrém světle uvede kytarista Tracy Loveless, je pohodová “The Royal Brigade” se sborovým refrénem. Na druhé straně pomyslné barikády se spolu s trojicí balad usadila “Tenebrous Lane” a hlavně vánoční “New Year’s Eve”, která je špatná, i kdyby byla myšlena jako vtip. Rozdíly mezi těmito dvěma tábory jsou víceméně kosmetické, ale přesto dokáže melodická hitovka vyznít líp jako energická “Live for Today”, než slabá druhá polovina, která je vážně tragická.
Těžko říct, co se v průběhu oněch devíti let, které uplynuly od debutového počinu, v kapele událo, ovšem upřímně doufám, že nestrávili celou dobu přípavou své novinky, protože by to byly promarněná léta, když se nejedná o nic víc než obyčejnou melodickou desku, která sice neurazí, ale že bych z ní spadl ze židle? To teda v žádném případě. Podobná alba se dají dělat s mnohem větší grácií, a pokud by se Malice in Wonderland na “The Royal Brigade” dokázali oprostit od manýrů standardní mainstreamové žumpy, která si klade za úkol hlavně nikoho nepobouřit a zalíbit se všem, tak bych snad i mohl chválit, ale takhle je výsledkem umělecky prázdná, avšak na pohled velmi líbivá deska, která se při troše dobré vůle dá vydržet po dobu trvání prvních čtyř až pěti skladeb. Pak to jde těžce do kopru, takže jednoduchou matematikou si při poměru 50:50 mezi povedenými a slabými skladbami dokážete dosadit výsledné hodnocení, které je stejně průměrné jako album samotné.
Země: Norsko Žánr: progressive metal Datum vydání: 8.11.2013 Label: Season of Mist
Tracklist:
01. Cold Wave Eruption
02. Ecocracy
03. Drifting Station
04. Moments and Monuments
05. Blackwater Horizon
06. Core Resiliency
07. Chemical Dawn
08. End(durance), Part III
09. Full Moon Inferno [bonus]
Norská extrémní progresivní scéna je vskutku plodná a kapel se k ní dá zařadit opravdu hodně, přičemž většina z nich se může pyšnit zavedeným jménem a řadou příznivců. Zajímavé ale je, že když se v tom začnete trochu šťourat, vyjde vám, že většina těchto kapel je více či méně personálně spřízněná a není žádnou výjimkou, když nějaký konkrétní hudebník funguje třeba i ve třech i více věhlasných formacích či projektech. A přesně to je i případ jistých Cronian. Tato kapela (nebo spíše projekt, protože Cronian fungují výhradně na studiové bázi) je dítkem dvou mužů, jimiž jsou Øystein Garnes Brun a Andreas Hedlund, a ti obeznámenější čtenáři už teď mají asi jasno. Oba tito pánové figurují v sestavě slovutných Borknagar, přičemž mistr Hedlund (známý spíše pod pseudonymem Vintersorg) dále funguje v rámci svého sólového projektu, v kapele Otyg a ještě v dalších formacích. V obou případech tedy jde o nesmírně zkušené hudebníky, kteří mají navíc pod společnou hlavičkou Cronian na kontě už dvě plnohodnotné desky. Všechny předpoklady tedy mluví v jejich prospěch, tak se pojďme podívat, jak novinková, v pořadí třetí a jménem “Erathems” pokřtěná deska Cronian dopadla.
Jelikož je “Erathems” prvním albem Cronian, se kterým mám tu čest, před vlastním poslechem jsem trochu hledal, co od toho můžu čekat, a dočetl jsem se, že prý progresivní metal. Fajn, progresivní metal opatřený skladatelským rukopisem Øysteina Bruna a Vintersorgovým vokálem, to zní vážně lákavě, takže jsem se chutě pustil do poslechu, a ani jsem “Erathems” nedoposlouchal a už jsem kroutil hlavou. Můj první dojem z desky byl totiž až trapně prostý – Borknagar 2 s občasným připomenutím Vintersogových sólovek. A ono se není moc čemu divit. Vintersorg je skutečně nezaměnitelný zpěvák a Øystein G. Brun se podle všeho svoji kytarovou hru ani nesnaží nějak rozlišovat… Jestli vám tedy připadá, že melodika a kytarový základ “Erathems” opravdu dost připomínají současnou tvorbu Borknagar, máte naprostou pravdu, protože to vážně přeslechnout nelze. Na druhou stranu by ale bylo pošetilé “Erathems” jen tak odstřelit jako kopírku a důvody jsou pro to dva – zaprvé je ta deska vážně dobrá a zadruhé to není zdaleka tak jednoduché, jak by se mohlo zdát.
Ono je to svým způsobem znát hned zkraje. Ano, Borknagar z toho koukají na všechny strany, ale něco vám stejně říká, že je to přeci jen trochu jiné. A když se do “Erathems” trochu zaposloucháte, postupně to začne vycházet na povrch. Co? Neuvěřitelné bohatství téhle desky, protože je to právě to, co ji přes všechny styčné body odlišuje od Borknagar. Ačkoli je to z velké části dílem kláves, “Erathems” je deska bohatá na celou řadu “nástrojů”, které z ní dělají studnici, v níž se na první pohled trochu chaoticky a nevýrazně, ale ve výsledku zcela funkčně převalují desítky motivů i samotných zvuků, které ve vhodných chvílích vyplouvají na povrch, vzájemně symbiotizují a ve výsledku tvoří stejně důležitý pilíř soundu celé desky, jako jsou kytary nebo vokál. I když to ale ze začátku může vypadat, jako by ta masa klávesových rejstříků splývala a působila spíše samoúčelně, není tomu tak a naopak jde o ukázkový případ, jak s tímto nástrojem nakládat. Klávesy zde totiž nejsou jen na okrasu a k tomu, aby dodaly epický feeling, ale je radost poslouchat, jak citlivě je nakládáno s jejich potenciálem a jak je ve vhodných momentech užíváno nejrůznějších rejstříků, a to takřka výhradně ku prospěchu věci. Jednou je to žesťový sbor, podruhé jemné zvonky, jindy mix toho i dalších možností, ale jakkoli se nabízí námitka, že album s tak důležitým postavením kláves bude pořád jedno a to samé do kolečka, právě inteligentní způsob využití tohoto mocného nástroje a z něj plynoucí bohatství, o kterém padla řeč výše, “Erathems” markantně přidává na přitažlivosti.
Pokud se mezi čtenáři této recenze pořád ještě nachází někdo, koho povídání o zásadní roli kláves na albu děsí a má za to, že se Cronian snaží zabodovat prvoplánovou syntetizovanou rozmáchlostí, i ten může být v klidu, protože na dně tohoto eintopfoidně působícího, leč perfektně namíchaného guláše se nenachází nic jiného než poctivá muzikantská práce. Nezaměnitelná Brunova kytara dodává typicky rozvážné riffy i melodické vyhrávky, ale kdo poslouchá pozorně, ten si nezřídka kdy povšimne nejrůznějších poloh, které v dosavadní repertoáru tohoto kytaristy mimo Cronian nenajdeme. Jde především o různé experimenty se stavbou a navazováním melodií, strukturou dílčích částí skladeb i sóly. Právě zde se naplno projevuje kýžená progrese, a ačkoli je pořád poznat, z čího pera tyto party pochází, je úplně vidět, jak pan Brun zkouší všechny možné nápady a postupy, které by mu u Borknagar neprošly. Co se týče bicích, upřímně nechápu, jak se je ústřednímu duu hudebníků podařilo naprogramovat. I když to podle všeho vypadá, že do škopků zde skutečně tluče automat, bicí jsou nejen že technicky promakané, ale mají parádní dynamický zvuk – úplně jak od živého a zatraceně dobrého bubeníka! Ohledně vokálů toho pak k popisu moc není, protože Vintersorg exceluje jak v čisté, tak v ostré poloze, a pěvecké výkony tak kvalitativní úroveň celé nahrávky jednoznačně dorovnávají.
“Erathems” funguje jak v reálném čase, tak když se na něj člověk podívá s odstupem jako na celek, a děje se tak ze dvou důvodů – zaprvé je každý takt téhle desky napsaný opravdu výborně, všechny skladby bez výjimky jsou skvělé a jednoduše řečeno je pořád co poslouchat a stojí to za to. Zadruhé se díky obratné práci se strukturou desky podařilo dosáhnout toho, že i při značné stopáži “Erathems” neztrácí přitažlivost a nezačíná nudit. Může to znít trochu jako utopie, ale “Erathems” je zkrátka živoucím důkazem, že šestapadesát minut dlouhé a klávesami od podlahy po strop natřískané album může být nejen dobré, ale dokonce přímo skvělé. Materiál, který se tu sešel, je totiž opravdu výtečný a posluchačsky nesmírně přitažlivý, takže se na to vážně stačí jen trochu soustředit a Cronian se vám odvděčí vskutku působivým zážitkem. Deska “Erathems” jen potvrzuje, jak silná je současná norská scéna, a i když nejde o úplný a bezchybný hudební démant, rozhodně se jedná o nahrávku, kterou by si neměl nechat ujít žádný příznivce inteligentní progrese. Za mě absolutní spokojenost a zatraceně silná osmička k tomu.
Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: 21.10.2013 Label: Candlelight Records
Hodnocení: 8,5/10
Odkazy: –
Throne of Katarsis byli už od svých počátků vždycky kapelou, pro jejíž muziku jste prostě museli mít pochopení, jinak vám to přišlo jako nebetyčná píčovina. Už na svém debutu “An Eternal Dark Horizon” (2007) tito norští ďáblové přišli s takovou podobou black metalu, kterou snese vskutku málokdo – primitivní, mrazivá, monotónní hudba, hodně špinavý garážový sound a (na takovouhle náplň) předlouhé skladby. Ve stejném duchu pokračovali i na druhém “Helvet – Det iskalde mørket” (2009), ovšem na minulé řadovce “Ved graven” zvolili (v hodně velkých uvozovkách) trochu písničkovější formu a počet songů navýšili z pěti na sedm, byť hudebně se nesly ve stále obdobném duchu.
Na čtvrté desce “The Three Transcendental Keys” se však Throne of Katarsis vydali opačným směrem, počet skladeb ještě snížili, tentokrát na tři, a jejich dobu ještě prodloužili (v případě závěrečné “The Third Transcendental Key: In Timeless Aspects” až přes 20 minut). Hudebně se ale na novince Throne of Katarsis změnili ještě citelněji… tedy, co do výrazových prostředků ani moc ne, protože se stále jedná o hodně, hodně primitivní, hodně mrazivý a hodně špinavý black metal, nicméně co do atmosféry je “The Three Transcendental Keys” oproti předchozím albům úplně jinde.
Ono to tak nějak plyne už jen z názvu desky a názvů skladeb, i z obálky, která “The Three Transcendental Keys” zdobí, takže jsem tento posun vlastně očekával a jsem tuze rád, že výsledná podoba alba tak opravdu zní. Throne of Katarsis se na svém čtvrtém opusu totiž vydali mnohem okultnějším směrem – a právě tato atmosféra, která je ve své primitivnosti, syrovosti a elementárnosti doslova magická a uhrančivá, je tím hlavním a určujícím prvkem desky. Je jí podřízeno takřka vše, ale vzhledem k faktu, že tento záměr Norům do puntíku vyšel, se jedná o hodně hypnotický a uhrančivý poslech.
Throne of Katarsis jsou opět těžko stravitelní, tentokrát jen jiným způsobem, ale na mě osobně to funguje a jedná se podle mě o jejich doposud nejsilnější dílo.
Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: 11.10.2013 Label: Indie Recordings
Tracklist:
01. The Decision
02. Unravel
03. Nothing Deserves Worship
04. Nine Circles of Torture
05. A Grave of Thoughts
06. Lead to the Pyre
07. End Ritual
08. Death Enters
Gehenna je skupina, kterou bychom mohli bez většího přemýšlení zařadit do tolik proslulého ranku kultovních black metalových kapel z Norska. Vznik Gehenna se datuje do začátku 90. let a za dobu svého fungování na konto nastřádali množství vysoce kvalitních počinů. Nicméně se jedná spíše o “legendu druhé třídy” – nikoliv co do kvality tvorby, ale co do proslulosti. Těmto Norům se totiž evidentně nepovedlo se dostat na úroveň, kdy by jejich jméno bylo známé všem posluchačům metalu napříč všemi subžánry, jako je tomu třeba v případech Emperor, Immortal, Satyricon, Mayhem, Burzum a pár dalších. Gehenna spíš patří ke kapelám, jež jsou kultem jen pro ty zasvěcené, kteří nemají přehled jen tak po povrchu, ale s oblibou se prohrabují hlubinami black metalového žánru a pátrají po klenotech, jichž je zde obrovská spousta a Gehenna mezi ně bezesporu patří.
Nezřídka se stává, že je nějaká skupina na začátku své cesty ostrá a nekompromisní, ale postupem času se přestává bát experimentovat, zpomaluje, zkouší nové věci, stává se melodičtější… chtělo by se skoro říct, že vývoj Gehenny je přesně opačný. Ne, že by Norové na svých starých počinech hráli nějaký čajíček, nicméně jejich první tři desky “First Spell” (1994), “Seen Through the Veils of Darkness (The Second Spell)” (1995) a “Malice (Our Third Spell)” (1996) se nesly ve znamení black metalu s klávesami… neřekl bych přímo melodického black metalu, protože se stále jednalo o hodně syrovou hudbu, do níž ovšem tu a tam vstupovaly excelentní klávesové momenty s fenomenální atmosférou. Zejména “First Spell” mám upřímně neskutečně rád, a přestože má to album jen nějakých 26 minut, jedná se o fantastickou záležitost, kterou bych se nebál zařadit mezi svých deset nejoblíbenějších nahrávek norského black metalu 90. let – což je vzhledem k tomu, kolika skvosty byla tahle doba doslova natřískaná, hodně velké ocenění.
Na čtvrté desce “Adimiron Black” (1998) ovšem zvuk Gehenny trochu zhrubnul, ubylo kláves a do hudby se začaly vkrádat lehké vlivy death metalu, což se naplno projevilo na následujícím “Murder” (2000). Po něm se Gehenna na pět let odmlčela, aby nakonec přišla s nahrávkou “WW”, která je právě tím důvodem, proč jsem výše tvrdil, že jde tvorba téhle kapely opačným směrem, než bývá zvykem, tedy směrem k extrémnějšímu výrazivu. “WW” totiž Gehennu představilo jako skupinu s vysloveně odporným a nemocným soundem a misantropickou atmosférou. Přestože mnozí fandové tuto novou podobu kapely zavrhují a nadevšechno glorifikují kultovní prvotní trilogii, mně osobně tento přerod sedl a i tenhle počin se mi ohromně líbí. Nicméně po vydání “WW” se Gehenna opět na několik let odmlčela a tentokrát to byla ještě delší doba – celých osm let trvalo, než se v letošním roce objevila celkově sedmá dlouhohrající fošna s názvem “Unravel”. A na nás teď je, abychom se podívali na to, jak výsledek dopadl, jestli novinka dokázala udržet nastavenou laťku a jestli se takhle dlouhé čekání vyplatilo…
Nemá cenu to tu hrát na nějaké napínáky, “Unravel” mi rozhodně přijde jako dobrá nahrávka, líbí se mi, a přestože Gehenna vydala už i lepší desky (sorry, ale “First Spell” bude navždy na prvním místě), rozhodně novinka splňuje mé osobní kvalitativní nároky na to, aby se mohla důstojně zařadit na seznam výtečných alb, která má Gehenna na kontě. Až takhle jednoduché to je. Nejsem si úplně jistý, jestli je “Unravel” natolik kulervoucí, abych mohl říct, že bylo čekání osm let úplně opodstatněné, ale když to vezmu z jiného úhlu pohledu a uvědomím, jak moc mě novinka baví, tak asi ano. To bychom měli hodně stručně, ale v konečném důsledku docela dostatečně zodpovězené otázky, které jsme si nastolili na konci předcházejícího odstavce. Ještě o něco zajímavější ovšem možná bude si povědět, s čím přesně že tedy Gehenna na “Unravel” přišla, protože jak asi vyplynulo z poměrně obšírného povídání o předcházející diskografii, kapela během svého působení prodělala několik menších obměn své tváře – i když všechny stále v rámci black metalového žánru.
Upřímně můžu říct, že před vydáním jsem si nebyl úplně jistý, co bych měl vlastně od “Unravel” čekat. Jak už padlo, Gehenna se nikdy nebála se vyvíjet a posouvat své výrazivo do lehce jiných směrů, navíc osm let je relativně dlouhá doba, během níž se toho může odehrát spousta – včetně přehodnocení hudebních priorit a s tím spojené potřeby se opět pohnout někam dál. V tomto ohledu ale ta dlouhá přestávka nakonec není zas tak žhavá, protože kdybychom řekli, že “Unravel” více či méně navazuje na “WW”, nebylo by to daleko od pravdy, byť obě ty nahrávky stojí o chlup jinde. Nebo ještě lépe řečeno, je to právě “WW”, k níž má “Unravel” ze všech dosavadních nahrávek Gehenny nejblíže. Především atmosféra, jaká z obou počinů plyne, mi přijde docela podobná, ačkoliv na “WW” byla snad ještě chorobnější, novinka je však na druhou stranu o kousek syrovější. I přes zmiňované rozdíly však některé songy z letošního zářezu dají vzpomenout na kolegyně z minulé placky – třeba při titulní “Unravel” se mi v některých pasážích okamžitě vybavila “Death to Them All”…
Úvodní skladbu “The Decision” otvírá excelentní depresivní klavírní intro, po němž se ale nespustí nějaká mrazivá sypanice, ale relativně pomalé tempo s až doomovým riffem. Na plyn se dupne až ve druhé “Unravel”, a přestože rychlejší obrátky mají až do konce alba lehce navrch, “The Decision” rozhodně není jediným pomalejším songem – společnost jí dělají třeba “A Grave of Thoughts” nebo začátek “Nothing Deserves Worship”. Ať už ale Gehenna sype rychle nebo spustí umíráček, kvalita je pořád vysoká, žádný kus není slabší nebo dokonce slabý a deska jako celek funguje.
Výše jsem zmiňoval, že na konci 90. let v tvorbě Gehenny začaly probleskovat lehounké vlivy death metalu. Pokud je někdo pocitově slyšel ve stopovém množství ještě na “WW”, tak na “Unravel” tomu tak už nebude, protože se jedná o čistokrevný black metal bez jakýchkoliv příměsí. Stejně se ale nedá říct, že by se snad Gehenna vracela ke svým kořenům, protože na novince absentují klávesy – tedy až na naprosté výjimky, jako je třeba jedna pasáž v “End Ritual”. Pokud tohle všechno spojíme dohromady, klidně bychom mohli říct, že “Unravel” je svým způsobem vlastně tím nejvíce black metalovým počinem Gehenny vůbec – ačkoliv do black metalu bez sebemenších pochybností spadala všechna předchozí alba skupiny.
Protože už se ale začínáme pomalu dostávat k pouhému slovíčkaření a k věcem, které by se hodilo víc diskutovat než vydávat za fakta v recenzi, asi nastal nejvyšší čas s tímhle článkem seknout. Než se tak ovšem definitivně stane, dáme si ještě finální výcuc předchozích řádků a zároveň závěrečný souhrn toho, co je na “Unravel” ke slyšení. Tak tedy… Gehenna po osmi letech čekání přišla s deskou, jež dosavadní vysoce kvalitní tvorbě kapely ostudu nedělá ani nejmenším, zároveň však své autory představuje zase o kousek dále v jejich vývoji. Na první pohled jde o album trochu monotónní, což je důsledkem hodně jednolitého soundu, ale kvůli dobře provedeným změnám temp těch 40 minut nenudí ani v nejmenším. Nejedná se sice o vrchol diskografie Gehenny, ale pořád je to hodně povedená věc, kterou si může fanoušek black metalu s klidným srdcem vrazit do přehrávače… Akorát další fošnu už by to chtělo dřív než za osm roků…
Vše nasvědčuje tomu, že éra black metalové hudby Burzum dočista skončila – alespoň tak to tvrdí VargVikernes, jediný člen a kontroverzní lídr této kultovní kapely. Osobně bych to bral trochu s rezervou, jelikož s jistou dávkou rezervovanosti se muselo vždy brát takřka všechno, co kdy řekl, ale prozatím to vypadá, že hodlá svému slovu dostát. Na jaře vypustil ven údajně poslední black metalovou skladbu Burzum vůbec, “Back to the Shadows”, a hned s následující řadovou deskou “Sôl austan, mâni vestan”, jež vyšla krátce nato, se opravdu vrhá zpátky na pole ambientní hudby.
Jak je asi zřejmě už jen ze samotné škatulky, “Sôl austan, mâni vestan” asi nebude moc navazovat na počiny “Belus”, “Fallen” a “Umskiptar”, tedy alba, která VargVikernes natočil a vydal po svém propuštění na svobodu v roce 2009, ale spíš na nahrávky “Dauði baldrs” a “Hliðskjálf”, které vznikly na konci 90. let během onoho pobytu ve vězení. Jenže zatímco tehdy to do jisté míry mohlo být dáno čistě podmínkami, kdy ve vězení asi neměl moc pohodlný přístup k nástrojům, díky čemuž “Dauði baldrs” vzniklo pouze za pomoci MIDI formátu a “Hliðskjálf” jen na klávesách, v případě “Sôl austan, Mâni vestan” jde už o záměr, což je jasné už jen z toho, že počin vznikl částečně i jako doprovod k filmu “ForeBears”, který stvořila Vargova manželka MarieCachet.
Upřímně řeknu, že se mi zpočátku do poslechu moc nechtělo, protože loňská deska “Umskiptar” byla asi tím nejméně záživným, co kdy pod hlavičkou Burzum vyšlo, ale nakonec se z “Sôl austan, mâni vestan” vyklubal hodně příjemný relaxační poslech poklidného minimalistického a přírodou naplněného ambientu. Je to přesně taková ta muzika, u níž člověk zavře oči a jenom mírumilovně medituje, čas kolem se zastaví a vy se ponoříte do atmosféry. Pokud vám tohle zní přitažlivě, rozhodně album za slyšení stojí, pokud jste jej ještě neslyšeli. Z tohoto pohledu “Sôl austan, mâni vestan” totiž funguje skvěle, dle mého názoru rozhodně lépe než prázdné riffy na “Umskiptar”…
Datum: 30.11.2013 Místo: Praha, Nová Chmelnice Účinkující: Satyricon, Chthonic
Názory na konkrétní kapely se na metalové scéně velice různí, ale asi nikdo se se mnou nebude přít, když prohlásím, že Satyricon jsou v pravém slova smyslu kult, aniž by však zůstali zastydlí v kultovních devadesátých letech a rezignovali na vývoj. To je ale dost známá skutečnost a rozebírání hudebního vývoje Satyricon rozhodně není cílem tohoto článku. Zmiňuji to vlastně jen proto, abych ilustroval, proč jsem poslední listopadový večer ani na okamžik neváhal a vyrazil do víru velkoměsta za vidinou perfektního hudebního zážitku, který mi Satyricon poskytli už jednou pod otevřeným nebem a o jehož klubové variantě jsem slyšel básnit nejednoho fajnšmekra.
Dlouho očekávaný večer se ale ze začátku moc dobře nevyvíjel. Když jsem po jistých osobních logistických zmatcích [spletl si klub (smích) – pozn. H.] dorazil na Chmelnici dobře čtvrt hodiny po oficiálně hlášeném začátku produkce, našel jsem tam hromadu příchozích, kteří netrpělivě vyčkávali, až budou konečně vpuštěni do klubu. Na první pohled bylo jasné, že se něco podělalo, a také že ano. Jak později pořadatel vysvětlil, Satyricon kvůli problémům s tourbusem dorazili se čtyřhodinovým zpožděním, což totálně rozbilo podvečerní itinerář a protáhlo zvučení. I díky svému pozdnímu příchodu jsem ale venku nečekal dlouho, a když okolo půl deváté konečně začaly davy proudit dovnitř, v dobré náladě jsem se nechal proudem unášet a mezitím přemýšlel, jak se asi předvedou taiwanští Chthonic, které si Satyricon přibrali na evropské turné jako support. S vytvářením nějakého relevantního dojmu si ale budu muset počkat do příště, a to z velmi prostého důvodu – když jsem se konečně zbavil přebytečných svršků, umístil svou tělesnou schránku do publika a začal vnímat, do konce setu Chthonic zbývala písnička a půl. Podle všeho se totiž začalo hrát v ten okamžik, kdy do sálu naběhli první lidé, a drtivá většina postupně docházejících návštěvníků tak z prvního vystoupení večera neměla skoro nic. Chápu, že krizový management musí přijímat i nepříjemná opatření, ale stejně mě to naštvalo. Z těch pár minut koncertu Chthonic jsem si tak zapamatoval jen několik málo věci. Předně to byl docela podivný zvuk, ve kterém úspěšně zanikala většina kytarových melodií (což je u melodického black metalu docela problém), dále velmi sympatické nasazení zpěváka, kytaristy a basačky a nakonec samozřejmě tričko zmíněné basačky, které kdyby toho odhalovalo ještě trochu víc, tak ho mohla rovnou zahodit a hrát nahoře bez. Jakýs takýs dojem, který na mě nakonec Chthonic udělali, byl ale dobrý a někdy v budoucnu si rád dám repete. A ne, zdaleka to nebude jen kvůli fešné Doris, která zapomíná nosit podprsenku…
Navzdory tomu, že prošvihnutá většina setu Chthonic zamrzela, to bylo v celkovém kontextu stejně dost marginální. Alfou a omegou večera totiž byli jen a pouze Satyricon a ti měli nastoupit hned vzápětí. Po trochu delším čekání, než s jakým jsem počítal, se tak nakonec i stalo a já se vážně těšil, jak mě to od první vteřiny sebere, vtáhne do sebe a za nějakou hodinu a půl zase vyflusne a já budu žadonit o další kolo. Jenže se někde stala chyba, kýžený efekt se tak úplně nedostavil a já nemám nejmenší potuchy proč. Formálně bylo totiž všechno v pohodě. Jako jo, ze začátku maličko zlobil zvuk a kytary jsem musel docela hledat, ale to se dost brzo srovnalo a všechno ostatní bylo skvělé – šílenec Frost za bicími do nich mlátil, jako by to mělo být naposledy, Satyr syčel a plival jed se stejnou zlověstnou noblesou, v jakou jsem doufal, celá strunná sekce byla parádně sehraná a synchronizovaný headbang, který pánové nejednou spustili, působil vážně dobře… Opravdu to mělo všechny atributy skvělého vystoupení a podle hromové odezvy publika to také skvělé vystoupení bylo, jenže mě to zkrátka nebavilo zdaleka tolik, jak si pamatuji z předloňského Brutal Assaultu a jak jsem si od té doby zafixoval, že mě to bavit musí. Že by to bylo tím přehnaným očekáváním? A nepodepsalo se na tom i světlo, které od zvukaře osvětlovalo záda všech okolo mě a docela mi tím ztěžovalo pokusy se do hudby pořádně ponořit? Obojí je velice pravděpodobné, ale ani pojmenování důvodů na výsledku nic nemění.
Abych ale byl fér, za půl druhé hodiny, kterou dostali Satyricon k dobru zazněla řada skladeb, které jsem si opravdu hodně užil i já. “Our World, It Rumbles Tonight”, “To the Mountains”, “Black Crow on a Tombstone”, “Now, Diabolical”, “Pentagram Burns”, “Mother North”… ono toho nakonec vlastně není vůbec málo! A když se k tomu připočte důstojnost a pokora vůči fanouškům, tedy atributy, které mi na Satyricon vážně imponují a které se projevily i tentokrát, už mi vážně docházejí slova, jimiž bych mohl výkon kapely jakkoli zpochybňovat, což koneckonců vlastně ani nechci. Co naplat, Satyricon odehráli vážně dobré vystoupení a říkám na rovinu, že to, že jsem z něj odcházel nikoli nadšený, ale jen docela spokojený, je prostě můj problém. Doufám tedy, že až se k nám Satyricon vypraví příště, zastihnou mě v takovém stavu mysli, abych si mohl jejich show užít se vším všudy. Tentokrát se to holt úplně nepovedlo.
Datum: 27.11.2013 Místo: Praha, Futurum Účinkující: Dark Tranquillity, Death Angel, Tristania, Dew-Scented, Adimiron, Extrema
Hudební událost, jejíž průběh se pokusím shrnout v následujících řádcích, byla svým způsobem jedinečná. Nejde ani tak o samotné obsazení, protože všechny vystupující kapely (snad s výjimkou dvojice Extrema a Adimiron, která celý večer otevírala) nejsou na českých pódiích nijak zvlášť ojedinělým úkazem. Kdepak… tím, co tento koncert vyčlenilo z řady dalších, byla skutečnost, že se v jeden večer na jednom pódiu sešla sestava složená hned ze dvou turné. Potemnělé duo Dark Tranquillity–Tristania doplnila thrashová sestava pod vedením slovutných Death Angel a já se přiznám, že mi to nebylo ani trochu po chuti. Nic proti samotným kapelám, ale dost jsem se obával, že dojde ke střetu dvou zcela odlišných nálad a výsledek tím nakonec utrpí. No, a když už jsem se tu vyznal ze svých obav, slušelo by se hned vzápětí zmínit, že se tyto obavy nakonec ukázaly jako liché. Vezměme to ale postupně…
Večer zahájili svým vystoupením italští Extrema, kteří se pokusili publikum rozehřát agresivním mixem progu, thrashe a kdovíčeho ještě. A vzato kolem a kolem to nebylo vůbec špatné. Mimořádně ostrý zvuk kytar sice občas trochu pohřbíval melodiku riffů, ale i tak to šlo poslouchat. Smeknout musím před nasazením, s jakým Extrema vyrukovali, protože svou slabou půlhodinku odehráli v takovém tempu, že by se z toho mohla poučit celá řada prvoligových kapel. Na druhou stranu to ale občas bylo trošinku přes čáru a neustálé hecování k circle pitu, když před pódiem postávalo tak padesát lidí, zafungovalo spíš opačně. Otvírák to ale byl příjemný, o tom žádná.
V pořadí druzí Adimiron si od publika vysloužili podstatně větší odezvu než Extrema, nicméně pořád bylo vidět, že je to malá a navíc nijak zázračná kapela. Jejich groove/thrashování sice poslouchat šlo, ale já osobně jsem v něm neshledal jediný důvod k setrvání, takže jsem taky nesetrval nijak dlouho a raději jsem šel sbírat síly potřebné k přežití zbytku večera, který se tou dobou pořád teprve rozjížděl.
První skutečně dobré vystoupení předvedli Němci Dew-Scented, kteří se v našich zeměpisných šířkách objevují celkem často. Já jsem s nimi měl tu čest sice zatím jen jednou, ale už tehdy mě dost bavili a nejinak tomu bylo i tentokrát. Dew-Scented už přes dvacet let sazí na naprosto poctivý thrash death bez zbytečných příkras a jsou dokonalou ukázkou toho, že když se to dělá od srdce, má to hodně co do sebe. Všechno šlapalo jak mělo, muzikanti působili naprosto přirozeně a všemu nenuceným způsobem kraloval neskutečně sympatický zpěvák Leif Jensen, na kterém by člověk nenašel ani špetku povýšenosti. Tohle vystoupení mělo odpich, drive a vlastně všechno, co si jen člověk může od kapely formátu Dew-Scented přát. Lidé kapelu za odvedený výkon na oplátku odměnili vynikající odezvou a mě nenapadá nic, co by téhle půlhodinové seanci vytkl. Prostě moc fajn koncert a Dew-Scented naživo můžu směle doporučit.
Tristania je kapela, kterou mám upřímně rád, a přiznám se, že to byla právě její účast na téhle události, která mě nakonec přiměla vysázet příslušný obnos a dopravit své velectěné pozadí až do Futura. Krom toho ale chystané vystoupení jitřilo mou zvědavost ještě dvěma způsoby – zaprvé jsem byl zvědavý, jak to kapele šlape naživo po vydání výtečně novinky “Darkest White”, a také mě zajímalo, jestli se nebude opakovat ostudná blamáž z podzimu 2011, kdy na vystoupení Tristanie v rámci festivalu Out of the Dark zůstalo v sále jen pár vlažných fans, což jinak dost dobrý koncert vlastně zabilo. Tehdy jsem si sliboval, že až se Tristania u nás objeví příště, budu se toho reparátu účastnit, a teď jsem jedině rád, že jsem své slovo dodržel, protože tentokrát to byla vážně pecka ve všech směrech. Tak předně lidi – těch byla hromada, a že tam nejsou jen tak na okrasu, dali jasně najevo, už když kapela nastoupila na pódium. A od té doby, co ztichlo trochu zvláštní varhanní intro, se strhnul nářez, jaký jsem tak úplně nečekal. Většina setlistu byla postavená na nové desce, která je sama o sobě dost tvrdá, ale naživo to vyznělo ještě o kus drsněji – a bylo to boží! Chvíli sice trvalo, než se srovnal zvuk (zpočátku trochu zanikaly čisté vokály a kytara Anderse Høyvika), ale i když to nakonec stejně žádný velký zvukový zázrak nebyl, pořád to byla paráda. S celkovou agresivní náturou vystoupení parádně zafungovala jemnější složka hudby Tristanie a nálada se tak dostavila prakticky stejná jako z desky, jen v energičtějším a ostřejším balení, které tomu vůbec neuškodilo, spíš naopak. A celý ten ostrý sound kupodivu neuškodil ani starším skladbám (“Beyond the Veil”, “Libre”, “Year of the Rat”), které v originále znějí docela odlišně… Hudebně to byl prostě parádní nářez, který na začátku strhnul a do konce z nastavené laťky neslevil. Tahle energie se přenesla na diváky, kteří dva roky starý trapas odčinili více než dostatečně, a od diváků zase brali energii zpět sami muzikanti a bylo to na nich jasně vidět. Žádné otrávené ksichty, ale naopak jeden úsměv za druhým, vzorná komunikace s publikem, perfektní hráčské i pěvecké výkony… Čekal jsem, že Tristania předvede dobrý koncert, ale rozhodně jsem nečekal, že bude takhle výborný. Celou dobu jsem pařil jako blázen a na konci jsem odcházel na pivo opravdu nadšený, což je pro kapelu ta nejlepší vizitka. Jestli ještě pořád existují nějací pochybovači, kteří nad současnou podobou Tristanie ohrnují nos, tohle byl jasný důkaz, že jsou úplně mimo, protože si sotva dovedu představit lepší potvrzení pohody a formy, v jaké se kapela v současnosti nachází.
Jak už jsem psal někde nahoře, když na soupisku přibyly všechny ty thrashovky, vůbec mě to nepotěšilo. I tak jsem ale vzal za vděk možností vidět v klubu Death Angel, protože i přesto, že nemám k thrashi nijak závratný vztah, tahle kapela je jednou z těch výjimek, které potvrzují pravidlo. No, a milí Amíci mě v nadstandardním smýšlení o nich jedině utvrdili, protože koncert, jaký v Praze předvedli, se nedá označit jinak než jako skvostný. Byla to vážně luxusní palba od začátku do konce, které nechyběla čitelnost, chytlavost, nápaditost a chytrost, tedy atributy, které tvorbu Death Angel v mých očích vysílají vysoko nad ostatní žánrové spolky. Samozřejmostí bylo naprosto strhující nasazení muzikantů, kteří jsou svými živými vystoupeními proslulí, a ačkoli ve Futuru není pódium kdovíjak velké, Death Angel jeho rozměry dovedly využít do krajnosti a celá hodina, kterou dostali k dobru, by se dala prohlásit za učebnicový příklad thrashového vystoupení se vším všudy. Výborný dojem opět zanechal ohromný sympaťák Mark Osegueda, jenž tak už asi definitivně zakotvil mezi vybranou společností nejlepších frontmanů, jaké jsem kdy viděl, a navíc se vydařil zvuk, takže na vystoupení Death Angel neulpělo jediné smítko nedotaženosti. Tohle bylo prostě naprosto luxusní vystoupení, jímž Death Angel opět dokázali, že se nějaká velká thrashová čtyřka může jít bodnout. Je sice pravda, že jsem si Tristanii užil o něco víc, ale tomuhle stejně nešlo absolutně co vytknout a bylo to objektivně nejlepší vystoupení večera. Smekám a příště na shledanou!
Dark Tranquillity jsem v nedávné minulosti viděl hned dvakrát, v obou případech se mi líbili a navíc jsem v posledních měsících přišel na chuť i jejich studiovým nahrávkám, takže jsem příležitost vidět je v klubu dlouho považoval za lákavou. Po vynikajících výkonech Tristanie a Death Angel to s tou lákavostí ale začalo jít docela z kopce, protože jsem si upřímně nedovedl představit, že se jim Dark Tranquillity alespoň vyrovnají. A nevím, nakolik to bylo tímhle malováním čerta na zeď, ale výsledek skutečně nebyl nijak zázračný, i když si nejsem jistý, do jaké míry z toho vinit samotnou kapelu… Dost podivný mi přišel zvuk, ve kterém kytary vynikaly podstatně míň, než by se mi líbilo (což teoreticky mohl být záměr), a také dost zásadně kolísala hlasitost vokálu (což záměr rozhodně nebyl). Ať už ale záměr nebo ne, obojí bylo docela nepříjemné. Docela fatální problém spočíval ve velkém zpoždění (končilo se dlouho po avizované půlnoci) a alespoň z mého úhlu pohledu také v extrémní délce vystoupení. 18 skladeb, to byla vážně silná káva a v závěru mě udržovala při životě jen očekávání největších hitů, které ještě nezazněly. Poutavost samotné hudební produkce pak byla kolísavá. Já osobně jsem se bavil v podstatě jen u profláklejších pecek a větší část setu jsem si postupně uvědomoval, že je to sice docela dobré, ale že mě to vlastně moc nebere. Místy jsem si ale hlavou hodil dost ochotně, tak nevím… Nebylo to špatné, ale žádný zázrak to taky nebyl a na předcházející dvě vystoupení večera se Dark Tranquillity zkrátka nechytali. Mikael Stanne je sice pořád stejný sympaťák, oba kytaristé i tentokrát házeli správně zachmuřené pohledy a “A Bolt of Blazing Gold” provedená jako duet s Mariangelou Demurtas (Tristania) byla vážně super, ale zkrátka to úplně nestačilo.
I přes trochu rozpačitý závěr mě ale vůbec nemrzí, že jsem do tohoto koncertu zainvestoval, protože výkony, jaké předvedli Tristania a Death Angel, rozhodně patřily do první ligy a já doufám, že se tu obě kapely v dohledné době ukáží znovu. Zároveň se omlouvám pořadatelům za moje chmurné předpovědi ohledně spojení obou turné. Krom toho, že se muzika navzájem opravdu netloukla, se navíc podařilo naplánovat časový harmonogram tak citlivě, aby všechny důležité dostaly dostatek prostoru, v což jsem při tak nabitém programu (šest kapel) až do poslední chvíle opravdu nedoufal. Sečteno podtrženo šlo o vskutku vydařenou kulturní událost, jejíž účasti mohl sotva kdo litovat. Já nelituji ani náznakem!
Země: Norsko Žánr: doom metal Datum vydání: 25.10.2013 Label: Indie Recordings
Tracklist:
01. Slip Off the Edge of the Universe
02. Blizzardbone
03. Firechild
04. Walls of Delusion
05. Ether
06. Then Wakens the Beast
07. Odium Delirium
08. Sleeper’s Gate to the Galaxy
Norská kapela, přenášející zvláštní melancholické pocity skrz své nové album, to jsou Sahg a jejich aktuální fošna “Delusions of Grandeur”. Pocházejíc z domova mnoha zásadních black metalových smeček, Bergenu, se na tamní klubové scéně celkem prosadili i přesto, že jejich styl je dost odlišný od toho, co zdejší háje produkují. Nicméně pro některé fanoušky bude zajímavou informací, že se formací mihli basák Tom Cato Visnes aka King Ov Hell (ex-Gorgoroth, God Seed), jenž hrál na albech “I“, “II” a “III”, bicí na první album pro změnu nahrál Einar Selvik aka Kvitrafn (Wardruna). Z tohoto zjištění jsem byl relativně překvapený, protože poslech nabízí spíše psychedelický pohled na “sabaťácký” doom. Když zmiňuju Black Sabbath, ta asociace je tu silná především díky barvě vokálu Olava Iversena. Na aktuální desce se navíc podílel nový baskytarista Tony Vetaas.
Přestože jsem zmiňoval jméno Black Sabbath, v případě Sahg nelze mluvit o nějakém prachsprostém revivalu, vykrádajícím jeden riff po druhém a valícím v pořádcích, které už jednou byly nastoleny. Berou si základní stavební kameny, na to vsouvají vlastní melodické a harmonické cítění. Už jenjak je cítit už z obalu, názvů skladeb a prvotní nálady celé desky, kapela se rozhodla navštívit vesmírné dálavy, čemuž je podřízeno veškeré vyznění. Doom metal poněkud ustupuje psychedelickému a progresivnímu cítění, které doplňuje takovou kosmickou atmosféru. Album je opravdu hodně melodické, ale ne takovým tím podbízivým způsobem. Zvuk je mohutný, bicí s basou hromotlucky doprovázejí valivé riffy a melodie kytar a dotváří tak výsledný kosmický dojem.
“Slip Off the Edge of the Universe” celou kolekci otvírá a v podstatě ukazuje všechny podstatné atributy, podepírající celý hrací čas alba. Efekty, střídání tlakových pasáží s volnějšími, strohé vyhrávky a mohutné riffy. Nad tím vším našponovaný vokál, který vskutku připomíná nejlepší léta požírače netopýřích hlav. Proti klasičtěji vyznívajícímu úvodu pak stojí právě progresivněji a o dost melancholičtěji laděná “Blizzardbone”. V té nechybí ani akustické kytary a procítěné sólo, nejspíše vycházející z hmatníku Thomase Tofthagena, který si tak nejspíše odskakuje od špinavějších hard rockerů Audrey Horne. A protože deska hraje všemi barvami, nezapomíná se ani na agresivnější metalovou polohu, již tu prezentuje “Firechild”, která pod kytarovým náporem vyletí k zvletnému refrénu. Nejpůsobivěji však působí závěrečná jedenáctiminutovka “Sleeper’s Gate to the Galaxy”. Pomalu se rozjíždějící kousek s akustickými kytarami v úvodu, které pomalu gradují do houpavého riffu, jenž se nakonec přerodí v nejkrásnější refrén nacházející se na albu. Tahle skladba je skutečný hold progresivnímu rocku s kořeny v sedmdesátých letech, ale přitom naroubovanými na moderní metalovou mašinerii.
Jak jste si mohli všimnout, nenašel jsem si příliš prostoru pro kritiku. Vzhledem k bohatým zkušenostem muzikantů se asi nedal čekat přílišný průser, ale i tak musím zkonstatovat, že album je napsané s citem. S citem pro atmosféru, chytlavost a komplikovanost. I když je deska schopná oslovit hned po prvním poslechu, hledá si cestu do hlavy plíživě a nenápadně. Musím říct, že mi k albu vyloženě pasují barvy použité na obalu. Je to taková barevná skládanka, jejíž spektrum však má jasně určené hranice. Přitom ale nezní ploše ani omezeně. Potenciál “žánru” je plně využit a pro mě se opět jedná o skvělé překvapení z norských lesů.
Další názory:
Osobně si myslím, že to kolega s 8,5/10 malinko přehání, protože zas taková bomba “Delusions of Grandeur” podle mě není, ale pořád se jedná o hodně dobré album, které mě dost baví a poslouchám jej s dost velkou chutí. Ačkoliv jsou Sahg běžně řazeni do doom metalového šuplíčku, řekl bych, že do klasického doom metalu měli vždycky relativně daleko, byť nějaké vlivy zde jistě vždy byly, to zase ne, že by ta škatulka spadla z nebe. Zároveň se však nedá přeslechnout, že Norové už od debutu “I” koketovali s lehkým náznakem psychedelie i s atmosférou, která pro muziku, jakou si většina z nás pod pojmem doom metal představí, není úplně typická. Na novince “Delusions of Grandeur”, jež vůbec poprvé v historii Sahg není pojmenována římskou číslicí, to ovšem Norové podle mě dotáhli doposud nejdále. Stále to není nějaká zdrogovaná psychedelie, jakou lze slyšet u různých opiových šíleností z oblasti krautrocku, ale přesto je zde ten opar znatelný. I když je “Delusions of Grandeur” jistě dost silné v celé své délce, určitě tu je pár kousků, které si podle ně zaslouží zvláštní vypíchnutí. Mezi ně určitě patří hned úvodní “Slip Off the Edge of the Universe” s povedeným riffem i refrénem, která nahrávku hodně dobře otvírá, dále “Firechild”, což je asi nejhitovější věc desky, ale i “Then Wakens the Beast” s jednou excelentní pasáží, která začne krátce po třetí minutě. Absolutním vrcholem alba je však jednoznačně závěrečný dlouhý opus “Sleeper’s Gate to the Galaxy” s výtečně postavenou kompozicí, jež vrcholí v naprosto mocném závěru, který tak učiní skvělou tečku za celým počinem… H.
Když loni v létě Ihsahnovi vyšlo album “Eremita”, od řady lidí zaznívaly hlasy, které hovořily o tom, jak mistr tentokrát nepřináší nic nového, že vykrádá sám sebe a že zejména po “After”, které mezitím stihlo v očích Ihsahnových příznivců vystoupat na Olymp, to zkrátka vůbec není ono. Nakolik to byly oprávněné řeči, teď nehodlám rozebírat, ale zmínit jsem to musel už jen proto, že když se schylovalo k vydání novinky “Das Seelenbrechen”, Ihsahn se nechal slyšet, že tentokrát půjde o něco zcela odlišného, že odhodil všechny své koncepty a album bude tvůrčím znovuobjevením sebe sama. Těžko říct, kolik lidí tato prohlášení vzala vážně, ale ať už jich bylo hodně nebo málo, nakonec musí i ten nejzarytější skeptik uznat, že to, co Ihsahn na “Das Seelenbrechen” přináší, je skutečně velký krok stranou…
Dosavadní Ihsahnovy desky mají přes řadu vzájemných rozdílů společné minimálně to, že šlo o soudržná díla plná komplexního hudebního materiálu, kterými se táhla určitá jednotící linie, a ve výsledku tak měla každá nahrávka nějaký výraz, který když nešlo rozumně popsat, tak si ho byl člověk alespoň vnitřně vědom. Zkrátka extrémní metal se vší svou mnohovrstevnatostí a masivním projevem, byť v různých výrazových obměnách. “Das Seelenbrechen” na to jde úplně jinak. Tohle je – přesně podle citovaných prohlášení – Ihsahnova muzikalita oholená na dřeň a zbavená všeho, co šlo sebeméně postrádat. Teprve od téhle prvotní materie, jakýchsi kmenových buněk Ihsahnovy tvorby, se dál odvíjejí jednotlivé skladby, a já záměrně neříkám, že celé album. Na “Das Seelenbrechen” je totiž k nalezení tolik různých poloh, že by jeden mohl namítnout, že jde o zcela nahodilou sbírku kompozic. Všechny mají ale jedno společné – experiment. A když se na desku podíváte z tohoto úhlu, desítka skladeb se liší vlastně jen v tom, jakými prostředky byl onen experiment veden a do jaké krajnosti se v tom kterém případě Ihsahn rozhodl zajít.
Ihsahn se na “Das Seelenbrechen” uchýlil k poměrně zajímavému kroku. Posluchač totiž není hned s první skladbou vržen do neznáma, ale je velmi nenásilně (a když o tom tak přemýšlím, tak vlastně jen v náznacích) připravován na to, co může respektive bude následovat. Otvírák “Hiber” by se dal označit za takovou klasickou Ihsahnovu skladbu posledních let se vším, co k tomu patří. Přesto už zde jsou zřetelně identifikovatelné první příznaky dalšího vývoje, který má album nabrat. Zaprvé je zde jasně slyšet vliv sedmdesátkové prog rockové melodiky, s níž Ihsahn nepatrně koketoval už na minulé řadovce a kterou nechává plně rozvinout ve třetí “NaCl”. Funguje to velmi dobře už v “Hiber”, ale teprve “NaCl”, která v tomto zachází ještě mnohem dál, naplno prokazuje, že to tato poloha Ihsahnovi opravdu sedí a že ji se svým klasickým výrazivem dovede propojit obratně a přirozeně.
Další odklon od předchozí tvorby, který je v první polovině “Das Seelenbrechen” vystopovatelný, je jakási přehlednost až minimalismus. Hodně je to znát na obou již zmiňovaných kytarových skladbách, které si namísto těžkopádného a masivního riffování většinou bohatě vystačí s lehkonohými, až by se chtělo říct hravými vyhrávkami. Lehkost a hravost jsou vůbec přívlastky, které první polovinu desky poměrně přesně vystihují, a to i přes to, že zbylé tři skladby nemohou být vzájemně i v kontextu této části alba rozdílnější. Ono nakonec stačí rozhlédnout se okolo obou zatím jmenovaných skladeb… “Regen” je skvost, který z melancholického klavírního úvodu bez předchozího varování vybuchne v neuvěřitelně majestátní příval síly, jenž dále graduje až k samému závěru v režii sborů vzdáleně připomínajících “Carmina Burana”. Šílené? Na poměry “Das Seelenbrechen” nikterak zvlášť. Přeskočte na čtvrtou “Pulse” a dostanete na první pohled primitivní a jednotvárnou, ale už na ten druhý ohromně působivou a krásnou skladbu, která je plná vnitřního života a blíží se na dohled hájemství jemné elektroniky a snad i trip-hopu. Jestli to ale doteď bylo víceméně střídání ostřejších a měkčích poloh, které posluchači ani náznakem nenapovědělo, co ho čeká dál, jakákoli nalinkovaná očekávání se mění v prach hned vzápětí…
Po jemně tepající ukolébavce “Pulse” totiž přichází naprostý opak – chorobná, disharmonická a arytmická “noisová” anarchie “Tacit 2”, ve které se hroutí všechna pravidla a zbývá po nich jen neuspořádaná hromádka kytarových ruchů, zničujícího vokálu a zdánlivě náhodných bicích. “Tacit 2” je rozhodně nejvýraznější z řady zvratů, které “Das Seelenbrechen” ve své první polovině nabízí, a zároveň je zlomovým bodem, od kterého se deska zvrhává v čistý experiment. Nepočítáme-li totiž následující “Tacit”, u které si lze trochu vydechnout (byť je sama také velmi variabilní), další skladby jsou skutečně pokusem, čeho všeho lze různými tvůrčími postupy dosáhnout, a vůbec bych se nedivil, kdyby je někteří už odmítli považovat za hudbu. Je tu “Rec”, která svou gradací a sedmdesátkovou psychedelií působí stejnou bodavou nervozitu jako horečnatá snová pasáž, která se opakuje se stále vyšší frekvencí až do náhlého probuzení. Je tu “M”, hudební podklad k vévodícímu přednesu minimalistické poezie, který se zlomí v exaltované bluesové sólování. Je tu i “Sub ater”, která přidává a odebírá vrstvy, hraje si s dynamikou a mění tóniny jako chameleon barvy. A konečně “See”, která celou pravidla popírající sekvenci uzavírá postupným návratem k tomu, co nastolila “Tacit 2”…
Celá druhá polovina “Das Seelenbrechen” s posluchačem zkrátka komunikuje úplně jinak, než jak by se dalo soudit podle počátku desky. Jestli jsem v případě “Rec” hovořil o náladě horečnatého snění, tak ta je pro tuto část alba stejně určující, jako je odlehčenost a hravost určující pro část první. Je ale zajímavé, že jakkoli jsou obě poloviny alba naprosto odlišné, drobné charakteristiky každé z nich se nenápadně promítají v té druhé. Ve standardnějších skladbách se tak na pozadí občas objeví lehký industrialový ruch, v těch absolutně nestandardních pak hrají důležitou roli naprosto čisté melodie, skrz které se kouzlí s náladami. I když se tedy “Das Seelenbrechen” může zdát naprosto nekompaktní sbírkou deseti skladeb nebo schizofrenní deskou, jejíž jedna část je pravým opakem druhé, hned z několika úhlů pohledu je vlastně velmi soudržná a rozhodně dává smysl.
Z toho, co zde už bylo (a ještě bude) napsáno, se dá bez delšího přemýšlení odvodit, že “Das Seelenbrechen” je dílem velmi osobním, dost možná nejosobnějším, které Ihsahn kdy vydal. Nasvědčuje tomu i skutečnost, že krom své manželky Ihriel, která svým hlasem přispěla do sboru, a bubeníka Tobiase Ørnese Andersena, Ihsahn nevyužil služeb žádného hosta, což se v jeho sólové kariéře přihodilo vůbec poprvé. “Das Seelenbrechen” je tedy svým způsobem čistý odraz Ihsahnova tvůrčího já a jako takové neklade primární důraz na instrumentální stránku věci, jako spíš na tu pocitovou. Přesto ale nemohu nevyzdvihnout práci o pár řádek výše jmenovaného bubeníka, kterého si Ihsahn již podruhé vypůjčil ze spřízněných Leprous. Nevím, jestli si Andersen psal své party sám, či nikoli, ale bicí jsou na “Das Seelenbrechen” naprosto strhující – ať již jde o “normální” skladby nebo třeba úchylnou a ve své úchylnosti famózní “Tacit 2”. Přiznám se, že když jsem se blahé paměti dozvěděl, že už “Eremita” nenabubnuje Asgeir Mickelson, byl jsem zklamaný, ale pan Andersen si mě na “Das Seelenbrechen” více než udobřil.
Není asi třeba dále zdůrazňovat, že “Das Seelenbrechen” není album přístupné každému a že i zkušený posluchač nemusí uspět napoprvé nebo napodruhé. Naštěstí je zde ale hned několik skladeb, které zaujmou právě napoprvé a jsou odrazovým můstkem k dalším poslechům a dalšímu objevování kvalit “Das Seelenbrechen”. A když se nakonec podaří do alba proniknout a naladit mozek na tu správnou vlnu, jde o velmi silný zážitek, protože ačkoli je to na každý pád netradiční hudba a – jak už zde několikrát padlo – experiment par excellence, pořád nejde o nic samoúčelného, a čím déle desku poslouchám, tím více se mi daří zejména její druhou polovinu docenit. I když jsem tedy zpočátku dost nechápavě kroutil hlavou, co to Ihsahn vyplodil za tryznu, čím dál tím více chápu, že přesně tohle bylo jeho prvotním cílem – zhmotnit samé jádro svého hudebního já a nechat ho projevit se v co nejčistších podobách. Závěrečné čtyři skladby přesně takhle fungují a jsou to čtyři podoby oné dřeně, o které jsem mluvil v úvodu.
Ihsahn tedy rozhodně dostál slibům a představil světu desku, která je návratem k nejhlubším kořenům. Ne však žánrovým, ale hudby samotné. Je fascinující, že po více než dvaceti letech nesklouzl k rutině a stále hledá a nachází nové způsoby, jak se vyjádřit skrz hudbu. “Das Seelenbrechen” se sice dost určitě některým lidem nestrefí do vkusu, ale deska je to bez debat skvělá a jejím prostřednictvím se Ihsahn dostává do pozice, ze které může vykročit jakýmkoli směrem, aniž by se musel za čímkoli ohlížet nebo se snažit komukoli zavděčit. Takhle vypadá absolutní hudební svoboda.
Další názory:
Zatímco kolegové okolo mě jsou nadšení až za roh, já jim ten průměr budu muset trochu pokazit. Ne, že by snad Ihsahn nahrál špatnou desku nebo že by se mi to nelíbilo, to ani náhodou – pokud bych měl vynést verdikt líbí/nelíbí, rozhodně bych bez váhání volil tu první možnost, o čemž svědčí i moje hodnocení, jež z obecného hlediska není špatné ani omylem. Jde jen o to, že mi to nepřijde TAK dobré a upřímně nevím, odkud tahají ty devítky nebo dokonce desítky. Samozřejmě, “Das Seelenbrechen” obsahuje mnoho doslova fenomenálních momentů, ale na druhou stranu tu jsou skladby, které mi přijdou relativně horší (relativně na poměry Ihsahna, obecně je to stále vysoko nad průměrem), což je případ třeba hned úvodní “Hiber” nebo třetí “NaCl”, i když obě v sobě pořád mají dost dobré motivy. Vůbec mě pak nebaví taková “Tacit 2” nebo závěrečná “See”. Pokud bych bral to, co mě naopak zaujalo, rozhodně by to byla předposlední “Sub ater”, excelentní “Regen” a zejména fantastická “Pulse”, která je pro mě osobně vrcholem celého “Das Seelenbrechen”. I přes těchto několik záblesků té nejvyšší skladatelské úrovně mi ovšem novinka přijde oproti předchozím Ihsahnovým sólovkám trochu slabší… “Eremita”, “After” i “angL” mě bavily více. Rozhodně mi nevadí to, že se Ihsahn pohnul jiným směrem, spíš se trochu nemůžu přenést přes nevyrovnanost materiálu – ani ne tak stylovou, jako spíš kvalitativní… přinejmenším tedy ze subjektivního hlediska, jelikož některé části mi přijdou takřka dokonalé (“Pulse”, “Regen”), jiné mě naopak trochu nudí (“Tacit 2”, “See”). Proto “jenom” 7. H.
Začínat hodnocení pátého řadového alba Ihsahna informací, že jej řadím mezi hrsku umělců, od kterých žeru snad vše, pod co se kdy podepsali, asi není úplně košér a neznačí to zrovna objektivní pohled na novinku “Das Seelenbrechen”, ale nemůžu jinak. Samozřejmě, že jsem k poslechu letošního záseku přistupoval s velkými očekáváními, když sám Ihsahn připravoval své věrné, že novinka bude jiná. A nekecal. Je jiná. Přestože je to na první poslech pořád Ihsahn, je “Das Seelenbrechen” odbočkou v jeho dosavadní sólové kariéře, kdy byla předchozí alba v rámci mezí přeci jen mnohem klasičtějšími počiny. I na aktuální desce se najdou skladby, které v jisté míře pokračují v dosavadním vývoji jako “Hiber”, “NaCl” či “Tacit”, ovšem jádro tvoří pomalé, akustické skladby a skoro-ambient, který promlouvá hlavně skrze druhou polovinu alba. Není to ovšem tak, že jsou na “Das Seelenbrechen” vedle sebe položeny různé tváře norského génia, které stojí samostatně jedna vedle druhé, ale můžeme mluvit o pečlivě promyšleném celku, jehož atmosféra se mění s každou další skladbou jiným směrem, aniž by to působilo zmatečně. Líbí se mi úvodní promyšlená “Hiber”, melodická “NaCl” s nádhernou vokální linkou či “Pulse”, ve které jsem měl pocit, že poslouchám Mikaela Åkerfeldta z Opeth, což platí i o “Regen”, jež pomaličku spěje v impozantní epický závěr. Druhá polovina, která se nese spíše na vlně neurčita a ambientu, má ovšem taky něco do sebe. Floydovská “M” je pro mě asi tou nejzajímavější položkou, jejíž pozvolné kytarové sólo jsem si velmi oblíbil. V konečném výsledku se jedná o Ihsahnovo nejbarvitější album, kterému k dokonalosti chybí jen málo. Nechci se pouštět do přímého srovnávání s předešlými počiny, ovšem “Das Seelenbrechen” jsem si oblíbil hned na první poslech a od té doby mě nepustilo, takže v tomto ohledu jej řadím výš než třeba “angL”. Dvěma slovy famózní deska. Kaša
Má očekávání od “Das Seelenbrechen” rozhodně nebyla skromná, ale že to bude tak skvostné, jsem nečekal. Norský mág Ihsahn udělal po čtvrté nahrané desce “Eremita” další skok od tvorby legendárních Emperor a nahrál své žánrově nejrozmanitější album. Upřímně, ani nevím, kde začít, jak mile jsem překvapen. Tak tedy postupně… na albu můžeme narazit na klasičtější Ihsahnovy kousky, jako jsou “Hiber”, “NaCl” či “Tacit”, které plynule prokládají skladby ovlivněné nemetalovými vlivy, jako jsou ambient, industrial, trip-hop a další. Nejvíce mi vyrazila dech druhá “Regen”, u které jsem jen nevěřícně kroutil hlavou, s jakou bravurou může původně black metalový umělec zahrát tak bombastickou, v tomto případě navíc perfektně gradovanou skladbu. Deska těží také z kontrastů, a to jak v rámci jedné skladby, tak v rámci celku. Ne nadarmo vedle sebe v tracklistu stojí přístupná “Pulse” a extrémně neprostupná ujetost “Tacit 2”. O technické preciznosti a hráčskému umění se nemá smysl ani zmiňovat, protože v tomhle ohledu Ihsahn patřil vždycky ke špičce. Naopak atmosféra vyletěla o level výš a s ní i nápaditá práce bicích v podání Tobiase Ørnese Andersena. Bicí překvapivě vynikají hlavně v tišších a pomalejších pasážích, jako jsou ambientní “See” či závěrečná minuta již zmiňované “Tacit 2”. Jmenování toho, co mi na “Das Seelenbrechen” tak imponuje, by vydalo na dlouhý spis, naopak vám teď nedokážu říct jedinou věc, která by mě na desce vadila a obtěžovala. O faktu, že Ihsahn je geniální hudebník svědčí i to, že dokázal nahrát perfektní skladby několika žánrů, což na “Das Seelenbrechen” minimálně stvrdil. Ihsahn nahrál nejpestřejší a dost možná i nejlepší desku své sólové dráhy, která letos bude na metalovém poli hledat konkurenci dost těžko. Skvrn
Osmého listopadu se odehrála druhá česká zastávka turné heavy metalových Guardians of Time. Ta první proběhla prvního listopadu v Praze za podpory tuzemské kapely Edain, jež publikum rozehřívala i zde, a to v rámci plnohodnotného koncertu, při kterém nebyla nouze ani o dva hosty. Událost se neobešla bez malých komplikací, kdy kapelu Guardians of Time potkaly na cestě potíže a jejich příjezd hrozil být opožděný. Nakonec však dorazili ještě během setu české kapely, tudíž se nakonec všechno stihlo v nejlepším pořádku. Účast návštěvníků nebyla sice nijak valná, ale myslím, že se sešlo více lidí než na pražské zastávce. Atmosféra byla pohodová.
Aby bylo jasno, v případě obou kapel jsem tušil jen vzdáleně, o co vlastně půjde. Guardians of Time jsou mi známí z doby, kdy jsem ještě frčel power/speedovou muziku ve velkém, ale nikdy se jim z mé strany nedostalo nějak zvýšené pozornosti, ale i tak jsem byl zvědavý, co předvedou. V případě Edain jsem vstupoval v podstatě do řeky neznámé. Pětice muzikantů se nakonec projevila jako sehrané těleso, v němž všechny kolečka jedou přesně podle daného rytmu a pravidel. Jejich hudbu bych označil jako progresivní metal s deathovými prvky. Kytaristé byli poněkud statičtí, to se ale dá při komplikovanosti a rytmické náročnosti jejich hudby vcelku dobře pochopit. Oba ukázali, že jsou velmi vyhraní. Hlavní showmanství na pódiu obstarával basák Zdeněk Záhora, který bez mrknutí oka pobíhal kolem dokola a přitom zvládal odehrávat své party, které ne vždy byly zrovna jednoduchou brnkačkou. Jeho pódiový projev naplnil celé představení energií, společně se zpěvákem Martinem Brňovjákem. Jeho výkon byl dost solidní a jeho hlas mě dokázal zaujmout. Navíc zvládnul meziskladbové prostoje vyplňovat vtipnými prupovídkami.
V jejich hudbě bylo slyšitelné, že mají velmi rádi Death, především v melodiích a kytarových sólech tato inspirace tryskala. Tuto domněnku nakonec potvrdili předělávkou mocné “Lack of Comprehension”, kterou jsem shledal jako velice povedenou. Mimoto nechyběly ani delší instrumentální pasáže, v nichž se ukázalo, jak sehraným strojem kapela Edain je. Jak už jsem zmínil, během vystoupení se na pódiu ukázali taky dva hosté. Tím prvním byla mně neznámá mladá zpěvačka. A tady jsem musel skřípat zuby, protože si myslím, že její výkon za moc nestál. Nerad takhle shazuju něčí snažení, ale vůbec to do sebe nezapadlo, dost často mi totiž přišla tónově dost mimo a možná se mýlím, ale ani její angličtina mi nepřišla dvakrát na nejlepší úrovni. Trochu to mé dojmy sráželo dolů, naštěstí pro mě to bylo jen na chvíli. Druhým hostem byl zakládající kytarista Martin Král. Ten se přidal jako třetí kytarista na závěr celého setu a působilo to dojmem, jako by nikdy neodešel. Celému ansámblu to takhle pohromadě slušelo a definitiva za jejich vystoupením je jasná. Hudba mě bavila a kapela jako taková mě (až na nějaké detaily) opravdu zaujala, určitě se vyplatí jejich konání sledovat i nadále.
Norští Guardians of Time, kteří nakonec dokázali přijet včas, pak převzali žezlo. Snažili se do brněnských nahustit svůj power metal obohacený o progresivní prvky. Ty se v jejich tvorbě začaly objevovat hojně především s posledním albem “A Beautiful Atrocity” z roku 2011. Nevím, čím to je, ale přestože se pětice vedená zpěvákem Berntem Fjellstadem opravdu snažila a předvedla sympatický výkon, nedokázala mě nějak víc zaujmout. Po většinu času se z pódia linul pro mě ne příliš zajímavý power metal, který se provařil především přetlakem na celé scéně. Fanoušci stylu si jistě mlaskali, ale někdo, kdo nepotřebuje slyšet stoutísící variaci sté variace, to příliš zajímavosti neskýtalo. Bylo vidět, že všichni umí hrát, Fjellstad výškařil jak zákon káže, kompoziční nezajímavost však příliš smazat nešlo.I když pořád dokola kritizuji, že mě to příliš nebavilo, byl to sympatický koncert, byť s hudební náplní, jež mě příliš neuspokojovala. Navíc, byť nejsem odpůrcem předělávek na koncertech, myslím, že není úplně fajn, zakončovat koncert vcelku generického power metalu jistými předělávkami jistých britských heavy metalových legend.
Tato událost v mých očích tedy nepatří ke koncertním trhákům podzimu. Přesto jsem se dobře bavil a Edain mě přesvědčili o tom, že je s nimi potřeba počítat. Guardians of Time nenadchli, neurazili. Přinesli v podstatě to, co jsem čekal. Ne příliš zajímavý, byť sympaticky podaný power metal. K jejich poslechu se narozdíl od tuzemských bratří nevrátím, ale i tak povedený večer.
