Všelijaká epčka, splitka, singly a další neřadový “odpad” většinou nemám sebemenší potřebu poslouchat, takže se sám sobě divím, že jsem si sehnal právě tenhle sedmipalec, na němž se potkávají dvě severské black metalové zběsilosti. Tím známějším účastníkem není nikdo jiný než finská kultovní formace Horna, která už po mnoho let patří mezi stálice a jistoty podzemního black metalu, jenž odmítá jakýkoliv vývoj, duchem stále visí někde v 90. letech a ještě je na to hrdý. Norský projekt Den Saakaldte ovšem rovněž nepatří zrovna mezi nějaká ořezávatka… je to už pět roků, co vyšla debutová fošna téhle kapely s názvem “All Hail Pessimism”. Poté nastalo na delší dobu ticho, nicméně v letošním roce se Den Saakaldte konečně definitivně probrali k životu a s lehce překopanou sestavou se chystají na druhou fošnu “Kapittel II: Faen i helvete”…
Toliko úvodní balast a nyní pojďme na songy. Jak již bylo řečeno, Horna vždycky patřila mezi kapely, od nichž člověk nemůže čekat nic jiného než špinavé black metalové zlo, což ostatně opětovně potvrdila i loňská řadovka “Askel lähempänä Saatanaa”. Písnička “Tuliseppele” je na tom úplně stejně, ale nevím proč, v jejím případě mi to z nějakého důvodu připadá až moc, jako by se jednalo spíš o nějaký demáč, který Horna vyhrabala někde v šuplíku a práskla ho na nosič. Ačkoliv mám tuhle kapelu dost rád, ani po hudební stránce mě “Tuliseppele” nijak zvlášť nestrhlo, protože… prostě to Horna umí i mnohem lépe, tohle je jenom ničím zvláštní standard…
Den Saakaldte to tedy neměli ani moc těžké, aby tenhle minisouboj vyhráli. “Destinasjon helvete” je sice také black metal jak řemen, o tom žádná, ale na rozdíl od “Tuliseppele” v něm cítím i jinou myšlenku než pouhopouhé “budeme sypat”, jsou v tom zajímavé nápady a skladba má nějaký vývoj. Není to sice zrovna genialita, ale rozhodně to má něco do sebe, a kdyby byla nová placka celá na téhle úrovni, budu spokojen.
Nemůžu si pomoct, ale já mám tu black metalovou špínu vážně upřímně rád… takový prostě jsem a jiný už asi nikdy nebudu. Stejně tak se musím přiznat, že i když je to klišé jak hovado, pořád si hodně cením norské black metalové školy a od žánrových kapel, které z této severské bašty černého kovu pochází, tak nějak už v předstihu čekám trochu něco víc. Ani nemá cenu zastírat, že díky tomu u mě mají tyhle skupiny lehčí startovní pozici. Ale i tak jsou případy, kdy bohužel nic z tohoto nepomůže…
Upřímně moc nemusím alba, kde už během prvního songu docela přesně dokážete odhadnout, jak to bude pokračovat po zbytek hrací doby. Naprosto stejně také nemusím desky, které si poslechnete jednou a máte je prokouknuté a dále vám už nemají co dát. Přesně tohle je případ bergenské smečky Skygge (dříve dvoučlenné, nyní už jednočlenné) a jejího debutu “Knokkelkraft”, jenž vyšel v prosinci roku 2012…
A jakýže druh black metalu to na “Knokkelkraft” najdete? Primitivní špína bez vlastního ksichtu, takřka bez výraznějších nápadů, atmosféra na bodu mrazu… většinou se tu nacházejí jen hodně triviální vypalovačky v až punkovém rytmu (název “Punk fra graven” neboli “Punk z hrobu” asi mluví za vše). Obzvláště začátek alba je slaboučký, spolehlivě vám zabije jakoukoliv chuť do poslechu toho zbytku a jeho hodnocení by bylo ještě nižší, kdyby…
…kdyby desku nezachraňovalo aspoň pár matných záblesků něčeho solidnějšího, jako jsou například mrazivé vyhrávky v “Kuldens kall” nebo s přivřenýma očima až vikinské finále hned následující “Bortgang”. Tyto momenty se soustředí především v druhé polovině nahrávky a stačí na to, aby “Knokkelkraft” vytáhly ze společnosti nelichotivého tříbodového hodnocení alespoň na známku, která je sice stále podprůměrná, ale není až takovým průserem. Tak jako tak to ovšem není záležitost, kterou bych mohl doporučit…
Večer 12. dubna jitřil emoce zainteresovaných ještě dlouho předtím, než na něj došlo – a aby taky ne, když norští Kampfar nepatří zrovna k těm kapelám, které v naší zemičce hrají co rok nebo dokonce častěji. Krom toho si Kampfar na cestu přibrali ještě formace Hate, Velnias a Iskald, což jsou spolky přinejmenším zajímavé, takže o lákavosti této akce jaksi nebylo zapotřebí vůbec diskutovat. O čem se však diskutovalo velmi živě, to bylo místo konání. Modrá Vopice je sice fajn podnik, ale jak mnozí internetoví diskutéři neopomněli zdůraznit, pro kapely formátu Kampfar nebo Hate poněkud nedůstojný, takže vedle velkého těšení provázely koncert i určitě obavy, jak to celé dopadne…
Vzhledem k tomu, že se mi nechtělo opakovat jednu nemilou zkušenost z loňského roku, na místo jsem dorazil už něco před sedmou večerní, což byl nejčasnější ze tří různých avizovaných časů začátku koncertu (!!!). Pochopitelně tedy nastalo to, co v podobných případech nastává, a tak mi z nedostatku jiné zábavy nezbylo než skoro hodinu pocucávat pivo a přemítat nad tím, jestli se čeští promotéři někdy naučí uvádět čas otevření klubu a čas začátku produkce. Musí se ale nechat, že když už se začalo hrát, bylo to na čas, a to přesně podle na místě vyvěšeného itineráře.
Údělu první kapely večera se ujali Norové Iskald, kteří do Prahy přivezli svou novou desku “Nedom og Nord”, a i když jsem je předem považoval za potenciálně nejslabší článek sestavy, stejně jsem byl relativně zvědavý, jak jejich muzika zafunguje naživo. A k žádnému velkému překvapení rozhodně nedošlo. Vzhledem k relativně nadprůměrné délce kompozic Iskald zaznělo pouhých pět skladeb, z nich první tři (dvě určitě, s tou třetí si úplně jistý nejsem) pocházejí z nové desky, a živě zafungovaly úplně stejně jako ve studiové podobě. Nebylo to vůbec špatné, ale tak nějak mě to vlastně vůbec nebavilo, i když v tom rozhodně byla slyšet kvalita. S předposlední skladbou se to ale začalo zlepšovat a samotný závěr už byl vážně super, takže si mě Iskald nakonec udobřili a jako příjemný rozjezd večera jejich vystoupení zafungovalo obstojně.
V pořadí druzí Velnias z USA možná v Evropě nejsou nijak zvlášť provaření, ale to jim nikterak nezabránilo v tom, aby přítomné (nebo aspoň mě) nechali zapomenout na Iskald a nasadili laťku podstatně výš. Jejich vystoupení se obešlo beze slov a skladby na sebe plynule navazovaly nenápadnými mezihrami, takže dojem z hudby nenarušovalo absolutně nic, a bylo to tak dobře. Samotnou muzikou totiž Velnias dokázali navodit divokou leč hutnou atmosféru, která si záhy podmanila nejen přední řady ale také stále houstnoucí dav lidí před pódiem. Agresivní a špinavá black metalová smršť protkaná parádními melodiemi zkrátka fungovala na jedničku a jediné, co tomu chybělo, byla větší tma (část klubu zůstala plně osvětlená) a umělá mlha. I bez nich ale šlo o výtečné vystoupení, které navíc zakončil perfektně vygradovaný závěr, při němž oba kytaristé padli na zem a mučili své nástroje až za hranice jakýchkoli melodií. Letmé “Thank you” ještě než se odebrali z pódia bylo jediným, co jsme se od Velnias doslechli, ale i tak mě jejich výkon nadchnul a nedlouho nato už jsem na merch stánku ochotně sázel stokoruny výměnou za jejich CD. Doufám, že to nebylo naposledy, co se u nás tahle kapela ukázala, protože jestli bude nadále pokračovat v trendu překonávání sebe sama (dva roky nazpět se Velnias představili jako support Agalloch), čekají nás velké věci…
Jestli první polovina večera patřila řekněme méně známým kapelám, s příchodem Hate už Modrá Vopice hostila jen ty áčkové. Poláci Hate sice možná stojí trochu ve stínu svých slavnějších souputníků Behemoth a Vader, ale kdo měl tu čest s nějakou jejich nahrávkou nebo živým vystoupením, ten ví, že i oni umí velice poctivě podrtit – a přesně to se také stalo ve Vopici. Sice jsem si během prvních dvou skladeb říkal, že je to trošku suché a bez energie, ale Hate mi zavčasu dovolili tento názor změnit, a pak už to byla opravdu smrtící death metalová řež. Jediní pomalovaní muzikanti večera pálili do lidí jednu drtivou pecku za druhou, v sále vůbec prvně za večer nebylo k hnutí a přední řady řádily a hulákaly jak se patří. Hate jsem měl tu čest vidět již dvakrát předtím a tohle byl jejich první klubový koncert, kterého jsem se zúčastnil, nicméně se mu podařilo oba festivalové sety překonat, protože atmosféra, jaká se v nevelkých prostorách Modré Vopice zhmotnila, byla prostě parádní a dokázala velice snadno strhnout. Hate přišli, odehráli svůj set, a když pódium zase opouštěli, měli publikum naprosto v hrsti – mě nevyjímaje. Nic jiného než upřímné a hluboké ocenění tohoto výkonu tedy prostě není na místě.
Hlavní hvězdu večera není třeba nikterak představovat. Diskografie Kampfar poskytuje celou řadu důvodů, proč se na jejich vystoupení zatraceně těšit, a aktuální novinka “Djevelmakt” se také vyvedla, takže asi není třeba dodávat, že se očekávání pohybovala hodně vysoko. A když už došlo na tolik očekávanou produkci, bylo jasné, že tohle bude nesmírně mazácká záležitost. Kampfar podle očekávání do setlistu zařadili hned několik skladeb z novinky, a ani naživo těmhle kouskům nebylo prakticky co vytknout. Osvědčené vály ze starších desek ovšem dominovaly, a to i co se odezvy fanoušků týče – a sledovat blažené dívčí úsměvy, které Kampfar vykouzlili prostřednictvím pecek “Ravenheart” nebo “Hymne”, byl jen takový příjemný bonus.
Démonický dlouhán Dolk mě velice příjemně překvapil výtečným zpěvem všech svých partů (zejména refrén “Mylder” byl velmi působivý) a dlužen nic nezůstal ani co se gest a vystupování týče. Stejně jako blahé paměti na Brutal Assaultu to působilo nesmírně sebejistě a důstojně, ale přitom velice pokorně, což u black metalových kapel není ani zdaleka samozřejmostí. V ohledu vystupování a pódiové prezentace vůbec však bohužel došly naplnění počáteční obavy a ukázalo se, že Vopice je pro Kampfar skutečně moc malá. Pěkným pódiovým proprietám, které zdobily pódium od samého začátku, to sice nijak zvlášť neubralo na přitažlivosti, automat na šipky někam zmizel a bicí postavené k pravé straně a čelem ke středu pódia také šly překousnout, ale na muzikantech zkrátka bylo znát, že by jistě využili podstatně větší prostor. Korunu pak všemu nasadila vcelku marná Dolkova snaha mávat nad hlavami předních řad jakýmsi praporem, který se sotva vešel pod strop…
Trochu nešťastný výběr klubu se ale ani na vystoupení Kampfar nakonec nijak zásadně nepodepsal. Kapela odvedla zcela profesionální a oddaný výkon, lidí byl plný dům, jejich odezva výborná a nakonec se z toho vyklubal opravdu podařený koncert, kterému z objektivního hlediska nejde vytknout prakticky nic. A i když finální část večera působila poněkud stísněným dojmem, než by se slušelo, Vopice si to zase vyžehlila velice zdařilým zvukem, který až na pár výjimek (zejména členitější pasáže u Iskald) neměl daleko k vzorové ukázce, jak to má znít. Celkově tedy šlo o vynikající hudební událost a ani náznakem nelituji vynaložených finančních prostředků. Za mě tedy velká spokojenost a až se někde poblíž Kampfar, Hate nebo Velnias ukážou, rozhodně budu mít o čem přemýšlet.
Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: 30.12.2013 Label: Naturmacht Productions
Tracklist:
01. Efter mørkets frembrudd
02. Atterljom
03. Skaldens sønner
04. Hærfang
05. Visjoner om en kvervet storhetstid
06. Han som stod åleina
07. Voyage Towards Redemption
08. Svart flamme
09. Blodstyrt, endelikt & velklang
10. Sorgens sti
Jsou žánry, v nichž je ta hranice mezi dobrým a špatným velice, velice tenká, mnohdy se dokonce i stává, že čistě co do zvuku znějí nahrávky, které jsou považovány za kvalitní, a nahrávky, které jsou považovány za odpad, takřka totožně. Jedním z nádherných příkladů, kde je to parádně vidět, jsou třeba různé drone/doom/noise/experimental věci. Nicméně, jedním ze stylů, v nichž to taktéž bezesporu platí, je i black metal.
Obzvláště se to týká té špinavé a undergroundové formy black metalu v duchu úplně původní podoby tohoto žánru. Mám na mysli veškeré ty garážové projekty s kanálním zvukem, kde znějí kytary spíše jako otvírání rezavé konzervy nebo vrzající schody. V některých případech je to kult, syrová atmosféra a jedná se o pravou esenci black metalu, v jiných, které na letmý poslech znějí zvukově skoro stejně, ovšem jde o amatérské neumětelství. A ta hranice je tak tenká, že u některých desek se na tom, do jaké sorty ten počin patří, neshodnou ani samotní posluchači black metalu mezi sebou.
A právě v tomto ohledu mi docela zavařilo norské duo Ildsint (zpěv, kytary, baskytara, klávesy) a Vinðr známý též jako Dáublódir (zpěv, bicí), které společně vystupuje pod názvem Gandreid a na samém sklonku loňského roku (30. prosince) vydalo svůj debutový dlouhohrající nosič “Nordens skalder”. V jejich případě se totiž dokonce nemůžu dohodnout ani sám se sebou, na jakou stranu oné tenké hranice ta muzika patří…
Gandreid produkují poměrně špinavou formu black metalu se syrovým zvukem, čili v základě docela klasika s typickou chladnou atmosférou severu, která tu už mockrát byla a ještě mockrát bude. K tomu ještě navíc do jejich hudby promlouvají rovněž folkové nálady, což ovšem pro nikoho také jistě není žádné velké překvapení, jelikož ty norské black metalové formace měly k přírodě, dávným tradicím a historii své země vždycky dost blízko. Buď zpívají o Satanovi, nebo o norské přírodě – v 90% případů se s touto jednoduchou poučkou trefíte a ani Gandreid v tomto ohledu nijak zvlášť nevybočují. Až sem v zásadě žádný problém.
Obě ty složky hudby Gandreid – tedy ta black metalová, která má znatelně navrch, a ta folková (folk metalová?) – se nijak zvlášť neprolínají, buď hraje jedna, nebo druhá. Grandreid buď hrají čistý black metal, nebo se přepnou do folklórních melodií, pod nimiž sice možná stále hraje black metalový riff, ale jinak tyto pasáže nasazují naprosto odlišnou atmosféru. V čemž by technicky vzato rovněž nemusel být sebemenší problém, kdyby kromě odlišné atmosféry nepřicházely i s odlišnou kvalitativní laťkou. Z těchto dvou složek – tedy té black metalové, která má co do hracího času znatelně navrch, a té folkové – je jedna výrazně lepší a druhá výrazně horší. A ta, která má co do hracího času znatelně navrch, je bohužel ta horší…
A právě v tomhle tkví onen kámen úrazu, díky němuž se stále nemohu rozhodnout, jestli se mi “Nordens skalder” líbí, nebo nelíbí. Ten black metal v podání Gandreid není vůbec žádný zázrak. Není to sice ani vyložená a neposlouchatelná sračka, ale je to takový maximálně průměr, možná lehký podprůměr, nic extra. Moc mi tam nesedí klasický black metalový vokál, který je takový prapodivný a moc mě neoslovil. Občas se tu navíc vyskytne i pasáž, jež mi přijde trochu mimo, jako jsou například až black’n’rollové riffy ve druhé “Atterljom”.
Když ovšem Gandreid spustí čistý vokál, folklórem nasáklé vybrnkávačky a podobné věci, jako by to hrála úplně jiná skupina, najednou je to opravdu dobré, místy mi to dokonce vzdáleně připomíná dnes již polozapomenutý klenot “Nordavind” od jednorázového projektu Storm, nejvíce asi ve “Visjoner om en kvervet storhetstid”. Škoda, že se tyhle dvě tváře kapely střídají i v rámci jednotlivých songů a není zde vyloženě folková skladba, která by podle mého skromného názoru byla jednoznačným vrcholem “Nordens skalder”. Za současného stavu věcí však musím jako vrcholy jmenovat písně, v nichž právě ten folk (metal) nejznatelnější, čili “Skaldens sønner”, “Visjoner om en kvervet storhetstid” nebo “Sorgens sti”.
Na jednu stranu mě “Nordens skalder” rozhodně nebaví natolik, abych byl ochoten mu dát nějakou dobrou a nadprůměrnou známku. Na druhou stranu je zde několik výborných momentů, kvůli nimž mi je zase líto Gandreid odstřelit a poslat do podprůměru. Vcelku logicky z toho tedy vychází průměrná známka 5/10, ale nutno podotknout, že není úplně přesná, protože to číslo během poslechu (a to i v rámci jednotlivých songů) značně kolísá.
Sice jsem se o tomhle svého času poměrně solidně rozepisoval už v recenzi na předcházející desku “Mare”, nicméně si myslím, že jde v historii Kampfar o natolik důležité skutečnosti, že nebude od věci se jimi probrat znovu. Jakkoliv to tedy asi většině lidí přijde nudné, i dnešní článek začneme obligátní omáčkou o minulosti kapely…
Kořeny Kampfar se datují až hluboko do počátku 90. let, tedy do doby, kdy v Norsku, odkud Kampfar pocházejí, vrcholila jedna z nejextrémnějších hudebních frakcí vůbec. Kampfar (resp. i nepřímý předchůdce jejich Mock) ovšem vždy stáli trochu stranou všech nechvalně proslulých událostí, takříkajíc si hleděli svého a prim v jejich případě hrála muzika, jež se vcelku rychle vykrystalizovala do takřka skvostné podoby. Jak samotní Kampfar vždy tvrdili, jejich unikátní sound byl dán kombinací black metalových kořenů zpěváka Dolka a folkových kořenů kytaristy Thomase. A opravdu tomu lze lehko věřit, neboť hudba Kampfar byla syrovým mrazivým black metalem, ovšem se znatelnou přírodní, místy opravdu až folklórní atmosférou (bez využití jakýchkoliv folkových nástrojů)… zejména první dvě desky “Mellom skogkledde aaser” (1997) a “Fra underverdenen” (1999) jsou prostě dodnes obrovský kult a bez výhrad ta alba miluju. Nicméně i následující nahrávky “Kvass” (2006) a “Heimgang” (2008), které přišly po až nepříjemně dlouhé pauze, jsou taktéž skvělé.
Jenže pak došlo k tomu, co asi málokterý fanda Kampfar čekal – ono tvůrčí duo, jehož dílem byl tolik charakteristický sound kapely, se rozpadlo, když jedna jeho polovina, Thomas, odešla. Samozřejmě se ihned nabídla otázka, jestli Kampfar budou dále znít jako Kampfar, na což mělo odpovědět již zmiňované “Mare”, byť se na jeho skládání Thomas ještě částečně podílel… a přes veškerou snahu odpovědělo velice rozpačitě. Šlo totiž o zdaleka nejslabší počin Kampfar, jenž ani omylem nedosahoval kvalit žádného ze svých předchůdců. Musím se přiznat, že mě “Mare” natolik zklamalo, že jsem už nad Kampfar v podstatě zlomil hůl a na novinku “Djevelmakt” jsem se ani nijak zvlášť netěšil, vlastně jsem k ní už předem přistupoval trochu s tím, že budu opětovně zklamán…
Jakkoliv jsem však k “Djevelmakt” přistupoval hodně střízlivě, až trochu s despektem (docela velká změna, když si vzpomenu, jak jsem se svého času neskutečně třásl třeba na vydání “Heimgang”), Kampfar na své novince dokázali něco, v co jsem se pomalu ani neodvažoval doufat – dokázali, že ani v nejmenším ještě nejsou kapelou na odpis, že i bez Thomase v sestavě má jejich hudba smysl, a především se jim opět povedlo získat moji důvěru. V kontextu “Djevelmakt” se mi totiž “Mare” zpětně jeví pouze jako slabší chvilka, na niž má koneckonců čas od času právo asi každá skupina. Na novince Kampfar opět přišli s hodně silným materiálem a dobrou atmosférou… sice na první dva srdcové opusy se “Djevelmakt” nechytá, což je asi jasné, stejně tak i “Kvass” a “Heimgang” se mi zdají lepší, ale to nevadí, protože oproti “Mare” je to posun minimálně o třídu výš.
Nový kytarista Ole Hartvigsen z Emancer a Mistur, jenž svého času nahradil právě Thomase, se už zjevně do kapely zapracoval na jedničku a nyní se svou kytarou kouzlí spoustu nádherných mrazivých melodií, které dají vzpomenout na původního kytaristu. Přesně tohle je to, co chci od Kampfar slyšet a skvěle je to vidět třeba ve skladbách jako “Kujon”. Občas si sice kapela k onomu zmiňovanému přírodnímu feelingu musí dopomoct “podvůdkem” v podobě flétny, například v úvodní “Mylder” nebo šesté “De dødes fane”, ale nakonec proč ne, i tudy by mohla vést do budoucna pro Kampfar cesta, byť bych ocenil, kdyby to zůstalo v pojetí, že méně je více.
Jedna z věcí, kterou “Djevelmakt” trochu postrádá, je nějaká absolutní hymna, jež by měla potenciál na to, aby se stala další klasikou v repertoáru Kampfar, stejně jako tomu bylo třeba v případě geniální “Hymne” na “Mellom skogkledde aaser”, “Norse” na “Fra underverdenen” nebo “Ravenheart” na “Kvass”. Nejblíže tomu má asi čtvrtá “Swarm Norvegicus” s mohutným refrénem, ale necítím v ní až takovou sílu, aby se mohla postavit na roveň zmiňovaným fantastickým kusům, byť se jinak nepochybně jedná o výbornou písničku.
Moji osobní favorité “Djevelmakt” jsou ovšem jinde a rozhodně se nejedná o singlové kusy “Mylder” a “Swarm Norvegicus” (ale jinak nic proti nim, oba jsou samozřejmě povedené). Jednak je to už zmiňovaná “Kujon”, která kromě oné typické mrazivé severské kytary předvede rovněž jednu vyloženě excelentní pasáž v páté minutě. Dalším vrcholem je pro mě hned následující “Blod, eder og galle” se spoustou povedených momentů a opět jedním úžasným kusem, který začne krátce před polovinou čtvrté minuty. Poslední písní, již bych si dovolil vypíchnout nad ostatní, je závěrečný opus “Our Hounds, Our Legion”, společně se “Swarm Norvegicus” jediný anglicky zpívaný song, který “Djevelmakt” uzavírá v parádním stylu.
Upřímně jsem to nečekal, ale “Djevelmakt” je prostě super. Proč jsem to nečekal, to bylo snad dostatečně popsáno zkraje recenze, tudíž to opakovat nebudu, nicméně milerád zopakuju, že se z toho vyklubala velice povedená fošna, proti níž toho mohu namítat jen máloco – a jsem za to rád. Za mě jednoznačně palec nahoru a hodně silná 7,5 navrch.
Další názory
Tohle je asi poprvé, co jsem rád, že jsem opěvovanou starší tvorbu Kampfar zatím nepodrobil důslednému poslechu. Nejsem totiž zatížen její proklamovanou genialitou, “Djevelmakt” tak v mých očích netrpí srovnáním se svými předchůdci a já tedy mohu naprosto úpřímně prohlásit, že je to výtečná deska. Má prakticky všechno, co jsem si od ní přál – parádní atmosféru, silné melodie, promakané riffy, je pestrá, nápaditá, nenudí, ale naopak baví… Z “Djevelmakt” jsou slyšet léta zkušeností, cit pro věc a velká skladatelská zručnost, je to působivý, vyrovnaný a naprosto seriózní počin plný silných motivů a dovede člověka připoutat k reprákům tak, že nebude mít sebemenší potřebu se odpoutávat. Neříkám, že je to vyloženě geniální dílo nebo že by to nešlo ještě lépe, ale “Djevelmakt” je zkrátka nahrávka, která na ploše osmi skladeb nabízí poctivý příděl vysoce kvalitní muziky, a věřím, že po všech těch zklamaných prohlášeních, jaké následovaly po Thomasově odchodu a vydání “Mare”, i staří fans uznají, že jsou Kampfar zpět a v dobré formě. Ježura
“Djevelmakt” z dílny norských Kampfar posouvá můj dosavadní vztah k této kapele na trošku jinou úroveň. Abyste pochopili, před pár lety jsem jedno z jejich alb slyšel, ale přiznávám, že tohle není hudba, kterou bych účelově vyhledával, takže mě neoslovilo, což ostatně platí doposud, protože když jsem se před sepsáním hodnocení snažil jen tak pro srovnání zaposlouchat se do “Kvass”, tak mi novinka “Djevelmakt” imponuje o poznání více. Hned na první pohled mě zaujala skvělým obalem a od chvíle, co jsem se do ni poprvé zaposlouchal, už mě nepustila. Představuje pro mne perfektní mix mezi seversky chladným black metalem, kytarovými melodiemi a progresivním přístupem. Bez slabého místa a se spoustou parádních momentů mi tak do přehrávače přistálo obrovské překvapení, které samozřejmě nemůžu srovnávat s předchozí tvorbou, nicméně osobní vrcholy spatřuji v trojici “Mylder” s folkovými prvky, “Kujon”, která uchvátí melodickým vokálem, a hned následující “Blod, eder og galle”, jež je oproti promyšleným kouskům okolo tím nejenergičtějším, ačkoli vyloženě animální atak nečekejte. Ale to jen pro uklidnění posluchačů, kterým stejně jako mně přijde norská blacková scéna nestravitelná. No, a když už se stane, že mě nechytne vyloženě celá píseň (“DeDødesFane”), tak se i v ní najdou momenty, které mě položí na prdel (pasáž od začátku třetí minuty). Na přívětivou hrací dobu se na “Djevelmakt” nachází dostatečně velké množství dechberoucích momentů, takže v tomto případě neváhám nad vyšším hodnocením, ačkoli je dost dobře možné, že se bude jednat o jediné album, které mě z diskografie Kampfar bude bavit. Kaša
“Djevelmakt“ je pro mě i po několika posleších skutečný oříšek. A i když se divím, že zrovna album Kampfar takhle pojmenuji, nemohu si pomoci, i po několika posleších prostě nevím. Na desce je po formální stránce všechno správně, ale něco mi na ní chybí. Možná upřímnost, duše, možná také nějaká výraznější skladba, ta, která se zásadně odlišuje od ostatních (tím nejlepším možným způsobem). Kapela jako Kampfar má za sebou už několik desek a je jasné, že se nespokojí s nějakými jednoduchými strukturami skladeb, ovšem když se Norové pustí třeba do hrátek s klavírem, nezní mi to úplně upřímně, byť tenhle nástroj v tvrdé hudbě zbožňuji. Ze silných skladeb by se dala jmenovat třeba druhá “Kujon”, která už jen kvůli čistším vokálům v refrénu posluchače chytne, “Our Hounds, Our Legion”, kde se Kampfar ukazují v epičtější podobě, nebo zase hitovější “Swarm Norvegicus”. Pořád to ale nejsou skladby, jež by zásadně vybočovaly a uhnuly ze středně rychlého tempa “Djevelmakt“. Deska má tvrdý a hlavně organický zvuk, ale nemohu si pomoci, k hudbě Kampfar mi pasuje lépe chladnější sound. Na druhou stranu dobře chápu, že kapela nechce znít patnáct let stejně, navíc její zvuk je hodně nadprůměrný, avšak nic to nemění na tom, že ten syrovější mi je bližší. I když jsem “Djevelmakt“ docela potopil, ani náhodou se nedá mluvit o špatné desce, jen jsem si k ní, podle většiny ohlasů, nenašel správnou cestu. Z hlediska číselného hodnocení dnes silnějších 6,5, protože desce mimo mých, čistě pocitových věcí vytknout nic moc nejde. Třeba se zanedlouho do desky dostanu, ale zatím to je pro mě “jen” slušně zahraný nadprůměr, který ve mně však emocionálně zatím moc nezapůsobil. Skvrn
Norští Horizon Ablaze nejsou na metalové scéně nováčky, že by toho ale měli nahráno nějak dlouho, to se také říct nedá. Vody extrémního metalu brázdí někdy od roku 2008. Onoho roku vydali vlastním nákladem EPko “Deconstructive Portrait”, o tři roky později pak první řadovku “Spawn”. Minulý rok podepsali smlouvu s labelem Code666, pod jehož vlajkou letos vydávají svoji druhou desku “Dødsverk”. Jméno mi neřeklo vůbec nic (vážně se není čemu divit, čert aby se ve všech těch kapelách vyznal). Podle hrubého popisu jsem byl připraven na slušnou porci death metalu, blackového koření a trochy noisu. A světe div se, já dostal nejenom to ve velmi dobré podobě, já dostal ještě víc, než jsem očekával, že bych dostat mohl.
Pravda, když jsem zjistil, že v uskupení figurují i protřelejší a zkušenější hudebníci jako Shandy McKay z Absu, Andre Kvebek z 1349 nebo Ole Bent Madsen z Blood Red Throne, mé překvapení z kvalit alba trochu pominulo, přesto jsem docela neočekával, že “Dødsverk” bude v mnoha ohledech taková šleha (ačkoliv v naší redakci velmi dobře zapsaný label Code666 něco takového napovídat může). A přitom jde v podstatě o jednohubku, deska trvá dvaatřicet minut a nějaké drobné, devět kousků vám proteče ušima, jako by se nechumelilo. Řekne ale mnohem víc než kdejaká hodinová fošna. Pokud bych měl alespoň zhruba album někam zaškatulkovat, zkoušel bych to na něj s avantgardou a death metalem. Smrtící kov je cítit na sto honů, promítají se do něj ale i další vlivy, v nichž majoritu drží black metal. Přitom ale nejde o death/black jako v případě posledních alb Behemoth, Horizon Ablaze se můžou podle mého názoru pochlubit velmi zapamatovatelným a propracovaným rukopisem. Pokud bych však s metalem à la Behemoth hledal nějaké styčné plochy, jsou to pasáže s důrazem na hutnou atmosféru. Samozřejmě, “Dødsverk” vám naservíruje i nejednu ostrou rubanici (a že je umí na výbornou), nejsilnější je ale podle mě právě v momentech, kdy zběsile neuhání kupředu, nýbrž se rozvíjí do plné šíře a sází na stůl jeden výborný nápad za druhým.
Kromě mohutných, uzemňujících riffů používají Horizon Ablaze k tvorbě atmosféry poměrně barvitého arzenálu, který by v některých případech mohl kvalitativně obstát i jako velmi dobrý dark ambient. Tedy za předpokladu, že by dostal prostor o délce celé skladby a ne jen několika momentů. Ale například noisový předěl a závěr skladby “Svarte flammers aske” nebo závěr “Fordomt” v tomto ohledu skýtají skvělé momenty. Kapela ale pracuje i s melancholickými vydrnkávačkami (outro alba v podobě “Avskjed”), případně uletí úplně mimo (jazzové intro a outro skladby “Dømt til frihet”). Kvantitativně nejde o kdovíjak velkou část desky, působí však v přímém kontrastu se zbytkem alba, odděluje jednotlivé skladby a celkově zpestřuje jeho charakter poněkud psychedelickým rozměrem. Když k tomu připočtete mnohdy silně depresivní vokál André Kvebeka s náběhem na sebevraždu, dostáváte poměrně silný, nihilistický zážitek.
André k tomu zvládá i klasický, hluboko položený deathový growl, který se sice oposlouchá, svůj účel ale plní dobře. Opět nejde o nic jiného než o kontrast přechodů mezi oběma polohami, tedy hlubokým growlem a sebevražedným řevem. Rozložení mezi oběma polohami je zhruba půl na půl a funguje bezvadně. Andrému navrch tu a tam sekunduje Stian Ruethemann, který kromě drcení šesti strun zvládá i čistý zpěv, jímž místy dokresluje Andrého growling. Je tedy docela jasné, že po skladatelské stránce mohu albu máloco vytknout. Dobře, uznávám, že death metal podobného střihu sice není výstřelek poslední módy, nicméně jej Horizon Ablaze dokáží poskládat tak chytře, aby člověka opravdu bavil i sám o sobě, bez všech těch atmosférických cingrlátek kolem. Že s nimi je výsledek ještě lepší, snad netřeba dodávat, stejně jako fakt, že takový materiál by bez problémů utáhnul i tři čtvrtě hodiny, aniž by se zvrhl v pohádku o taženém štrůdlu. Krátká délka však albu nijak nevadí, ač je to podle mého názoru limitní hranice, pod kterou by délka řadovky neměla klesnout. Jen jak podotýká i kolega pode mnou, je potřeba album protočit vícekrát, než si zvyknete na to, že tahle půlhodina je opravdu našlapaná od sklepa až po půdu tolika nápady, že se z toho člověku občas zamotá hlava.
K velmi pěkné osmičce tak není mnoho co dodávat. Horizon Ablaze předvedli perfektní výkon a po předchozí debutovce “Spawn” se jistě také časem poohlédnu, protože i kdyby byla jen zpola dobrá co “Dødsverk”, pořád by byla zatraceně zábavná. Pokud se tedy nebojíte tvrdší hudby a máte alespoň trochu otevřenou hlavu, druhý zářez do pažby téhle norské mlátičky za to vážně stojí. Protože krom toho, že vám semele hlavu asi tak milionem skvělých nápadů, si ty půlhodinky strávené v její přítomnosti vážně užijete.
Další názory:
S debutovou fošnou “Spawn” z roku 2011 jsem tu čest doposud neměl, přesto mi něco (intuice, hlas shůry, opilecké delirium – vyberte si) říkalo, že “Dødsverk” by mohlo být výtečnou fošnou. Snad to bylo i díky tomu, že Norové Horizon Ablaze svou novinkou vydávají pod Code666, což je jedna z těch firem, na jejichž vkus se dá v drtivé většině případů spolehnout a opravdu málokdy z jejich portfolia vycházejí průměrné nebo dokonce špatné věci. A očekávání se v tomto případě naštěstí potvrdilo, protože “Dødsverk” je skutečně parádní záležitost. Horizon Ablaze sice spadají do death metalového ranku a po poměrně podstatnou část půl hodinové hrací doby do svých nástrojů také rubou vskutku zodpovědně, nicméně výsledek se ani omylem nedá nazvat nějakou obyčejnou hoblovačkou bez mozku. Naopak… deska sice uhání v extrémním tempu, ale stále je velice inteligentní a rozmanitá a je doslova natřískaná nápady, z nichž některé jsou beze srandy naprosto kurevsky totálně úžasné. Sice to chce několikrát otočit, než si všechny motivy na “Dødsverk” skutečně sednou a zapadnou na své místo (přece jenom se tam toho na 32 minut děje dost), ale jakmile to uděláte, bude to fakt stát za to. H.
Země: Norsko Žánr: hard rock / heavy metal / rock’n’roll Datum vydání: 17.1.2014 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Good Morning Riot
02. Endless Nights
03. (She’s) Hot Tonight
04. The Absinthe Voyage
05. Lady of Perpetual Sorrow
06. The Moonshine Years
07. No Bet for Free
08. On the Run Again
09. Mistress in Madness
10. Reaper on the Hunt
11. You’re Dead Now
12. ØL
Chrome Division, potažmo všechny kapely, v jejichž řadách se personálně angažuje nějaký profláklý ksicht, to budou mít vždy těžké. Můžou se snažit, seč jim síly stačí, a stejně budou muset ze strany posluchačů a hudebních kritiků čelit narážkám a otázkám, zda by jejich hudba budila tak nadšené ohlasy, kdyby se jednalo o novou partu plnou neznámých jmen. Přiznám, že i mě toto (teď nemluvím jen o Chrome Division) nejednou napadlo a pojďme si nalít čistého vína, v případě této pětice, která se zaměřuje již od první desky na šlapavý heavy rock’n’roll, není tato úvaha daleko od pravdy. Ale co, to nemění nic na tom, že tahle parta umí ten svůj šlapavý rock’n’nroll zahrát pěkně od podlahy řízně a čtvrtá řadovka “Infernal Rock Eternal” na tom nic nemění.
Od roku 2004, kdy se v jedné skupině sešli Shagrath (Dimmu Borgir, Ov Hell), který se nechopil mikrofonu, ale kytary a Tony White, jenž kdysi ničil škopky v Old Man’s Child, kapela neomračovala přehršlem známých jmen, takže vyloženě o superkapele se v tomto případě hovořit nedá. A nic na tom nezměnil ani později příchozí zpěvák Shady Blue, který se dodnes prezentuje v řadách melodických thrasherů Susperia, jež pro mne navždy zůstanou kapelou jednoho slušného alba (debut “Predominance”), po němž následovala pouze průměrná vata. Kam tím ale mířím. Jakkoli se u běžné superskupiny dá očekávat, že každý přinese kousek toho “svého” z domácího působiště, tak v tomto ohledu jsou Chrome Divison v podstatě kapelou novou, domovskými působišti hudebně nepopsanou. Žádné blackové sypačky, jak by se od výše uvedené dvojice muzikantů, kteří dodnes zůstávají jedinými zakládajícími členy, tady nenajdete. Pouze přímočarý rock’n’roll se zemitým základem, který v konečném znění nepůsobí vůbec špatně. Posluchačský zážitek století to sice nikdy nebyl a ani nebude, ale třeba na párty? Proč ne. V textech se to jen hemží holkama, chlastem a podobnýma krávovinama, které prostě táhnou, a vzhledem k tomu, že po celých padesát minut se až na jednu výjimku prakticky nezpomalí na úroveň rockových ploužáků, tak v jistém ohledu tahle muzika nemá chybu.
Od minula se nic nezměnilo, takže se připravte na standardně nicneříkající obal, hodně podobný zvuk, totožnou stavbu písní, tytéž rytmy a refrény, které jste už v obměněné podobě určitě slyšeli, a přesto všechno, co jsem “Infernal Rock Eternal” dokázal doposud vytknout, si nemůžu pomoct, ale má v sobě tu sílu, aby zabavilo minimálně do stejné míry jako jeho předchůdci. Titulovat tady některé skladby jako silnější nebo slabší je víceméně zbytečné, protože jednotná nálada je může až nebezpečně slévat do jedné koule, nicméně mě osobně nejvíc chytla hned úvodní klipovka “Endless Nights”, která navazuje na nezvyklé latino-intro “Good Morning Riot”. Nejenže je to jedna z nejchytlavějších písní, ale svým pomalejším rytmem se lehce odlišuje od našlapaného zbytku, takže úloha nejviditelnějšího kousku je pro ni jako ulitá. Díky velmi zpěvné vokální lince, jež do pochodového riffu pasuje, a talk boxu, který skladbu odpálí a jenž se k mé osobní radosti ještě se ke slovu dostane, je na titul hitovky celé desky zaděláno. Ačkoli tento post mocně atakují “(She’s) Hot Tonight” a “Mistress in Madness”, kde zejména “(She’s) Hot Tonight” mě dostala sborovým halekáním podpořeným refrénem. Přestože jsem říkal, že nepřijde na řadu žádná vyložená balada, tak nebudu daleko od pravdy, když “Lady of Perpetual Sorrow” tímto označením pojmenuji, protože špalnělka, která zpříjemňuje kytarové hřmění, a melodický vokál Shadyho ji zjemňují do podoby ne úplně vzdálené zámořským jižanským partám. No a nesmím opomenout závěrečnou “ØL” ve velmi rychlém tempu, pro níž je lehkou vadou na kráse snad jen fakt, že těch kytarových vyhrávek a sól je v ní až moc, ale jako důstojná tečka za velmi slušnou deskou nijak nekazí veskrze pozitivní dojmy.
Proč veskrze? Abych jen nechválil, tak uznávám, že jestli něco “Infernal Rock Eternal” škodí, tak je to lehce natažený seznam skladeb, kterých se sice (nepočítaje intro) sešla na albu klasická jedenáctka, nicméně ta – při průměru pěti minut na song – není pro přímočarý rock’n’roll zrovna lichotivá. Určitě by se nic nestalo, kdyby se dva až tři slabší fláky vypustily. Je škoda, že tyto nudnější kusy se nachází hned za sebou, takže střed alba pak působí, zvláště oproti našlapanému úvodu, docela vyčpěle. Příště si tedy prosím menší porci bez utahané “The Moonshine Years”, nevýrazné “No Bet for Free” a částečně i “On the Run Again”, jíž ani slušný refrén nevytáhne nad rámec standardu tvorby Chrome Divison.
Z výše uvedeho je asi jasné, že komu Chrome Division doposud nešmakovali, tak se díky “Infernal Rock Eternal” vůbec nic nezmění, ale byla by škoda album odepisovat, protože má koule a díky velmi pohodové atmosféře není problém se jím prokousat bez výrazného pocitu nudy. Osobně bych si dokázal představit o takové dvě až tři písně míň, které jsou opravdu navíc a prodlužují něco, čemu by slušných čtyřicet minut slušelo daleko víc, ale obecně vzato nic proti. Slušný nadstandard, jenž je mediálně protlačován silným vydavatelstvím, ale i napříč tomu se Chrome Division nedá upřít, že to, co dělají, dělají dost dobře, takže proč se na chvíli nenechat unášet pohodovým heavy rock’n’rollem pro chlapy. Za mě silnější sedmička.
Další názory:
Chrome Division jsou nejspíš kapelou, která vás buď chytne a tu její muziku si prostě užijete, anebo vás nechá naprosto chladnými, což u špinavého heavy rock’n’rollu de facto znamená, že je to pro vás úplně odepsané. Vzhledem k tomu, že jste se už jistě podívali na mojí známku, vám již musí být zcela jasné, do jaké sorty patřím já. Nemůžu si ovšem pomoct, v podání Chrome Division mě tahle jakože jízda nikdy nebavila a “Infernal Rock Eternal” je na tom úplně stejně, což je ale docela škoda, protože třeba vokál Shadyho Blue je pro tenhle druh hudby přímo jak stvořený. Hudebně to však pro mě není docela ono a těch momentů, kdy by to šlapalo takovým způsobem, jaký bych si já osobně představoval, je na albu naprosté minimum – jedním z takových je třeba rozjezd “Endless Nights” (říkám jen rozjezd, ne celý song) nebo riff “The Absinthe Voyage”. Přítomnost pár profláklejších jmen norské scény (upřímně, domovské kapely všech zúčastněných jsou mnohem zajímavější a zábavnější, včetně “black metalu pro děti” od Demon Burger… teda, Dimmu Borgir) mi hodnocení sama o sobě také nezvedne, takže ve výsledku je to podle mě stručně a jednoduše řečeno nuda. Možná by mi někdo mohl oponovat, že pro úroveň, na níž Chrome Division přece jenom hrají, je známka 4,5/10 silně neobjektivní, ale nasrat, protože tohle je subjektivní názor. H.
Po několika posleších “Infernal Rock Eternal” uděluji Chrome Division stejnou známku jako tři roky nazpět, kdy jsem osobně recenzoval jejich předchozí fošnu “3rd Round Knockout”. Novinka je stále stejně (a místy možná o něco více) natřískaná, šlape jí to stejně dobře, zábavu roztáčí pěkně od podlahy a hlavně tenhle tvrdý rock’n’roll prostě žeru. Frontman Shady Blue válí po celé stopáži a zbytek kapely mu zdatně sekunduje, ale naneštěstí se od minule Chrome Division ze svých chyb nepoučili, a tak i “Infernal Rock Eternal” zbytečně trpí kvůli několika nesmyslně hluchým místům a pár zbytečným písničkám (třeba “Reaper of the Hunt”). I s bonusem čítá celková stopáž něco těsně po hodinu, což je u podobné dirty hudby podle mě už hodně na hraně. Kolem čtyřiceti minut by příště stačilo, děkuji. Za poslech rozhodně stojí: “Endless Nights” (hlavně úvod), “The Absinthe Voyage”, “The Moonshine Years” a přídavek “Dirty Dog”. nK_!
Ačkoli je kultovní doba 90. let už pěkně dlouho pryč, norský black metal je stále pojmem. Jistě, tenhle pojem hodně staví právě na (ne)slavné historii norské černěkovové scény, ale na druhou stranu nás tato scéna nepřestává zásobovat novými kapelami, kterým black metal učaroval natolik, že se jej jaly samy produkovat. Iskald, o nichž bude řeč v následujících odstavcích, jsou sice pořád relativně mladá kapela, ale za devět let své existence (sakra, to to letí!) už stačili vydat tři řadovky, a když v příslušných kruzích nadhodíte jejich jméno, určitě se najde dost takových, kteří budou vědět, o kom je řeč. Nedávno jim ale vyšlo čtvrté album a čistě na pohled se tváří, jako by mělo ambice dosáhnout hodně vysoko, tak se pojďme podívat, jestli se mu to daří.
Z čeho že koukají ty ambice? Album obsahuje šest skladeb, z nichž nejkratší má něco přes sedm minut, nejdelší, desetiminutový opus “Nedom og nord”, si vypůjčil jméno od desky; je tu i skladba, kterou kapela pojmenovala po sobě, a dokonce i přebal se tváří, jako by měl co nejvěrněji zobrazit, o čem že celí Iskald jsou. Jestli tohle nemá být deska, kterou chce kapela s konečnou platností definovat sama sebe, tak už tedy nevím. No, a je fakt, že se žádný fail vskutku nekoná…
Ačkoli se Iskald určitě dají zařadit k melodickým odrůdám black metalu, v jejich podání rozhodně nejde o nějaké vyměklé zpívánky pro ty náctileté, kteří zrovna zakopli o metal a připadají si velmi trve, a stejně tak nelze hovořit o tom, že by snad “Nedom og nord” bylo sólem pro klávesy, kterýžto nástroj dovede při nevhodném použití napáchat velké škody. Black metal, který zde Iskald prezentují, má k prvoplánové podbízivosti poměrně daleko a s přimhouřenýma očima by se dal popsat jako přiměřeně agresivní a mrazivý, ovšem zase si nemyslete, že jde o black metalovou agresivitu a mrazivost v pravém slova smyslu, to je přeci jen něco jiného. Klávesy sice na desce zaslechnout lze, ale hrají zde spíš podpůrnou než dominantní roli, a když si vyloženě nedáváte pozor, může se velice snadno stát, že o přítomnosti tohoto nástroje ve finálním mixu alba vůbec nebudete vědět. Drtivá většina melodií a vlastně i veškerého dění na “Nedom og nord” je totiž dílem kytar. Ty jsou opravdu všudypřítomné a na ploše osmačtyřiceti minut neustále dodávají všemožné riffy a melodie, které dominují celé desce.
Kompoziční stránka “Nedom og nord” je však trochu rozporuplná. Na jednu stranu je cítit, že album nesložili žádní amatérští cucáci, ale muzikanti, kteří už za sebou něco mají. Je velice komplexní, skvěle zahrané a pořád se na něm něco děje. I technicky je vše dotažené, zní to velmi kompaktně a chtělo by se říct, že deska postrádá hluchá místa. Jenže i při vší té kvalitě se nemůžu zbavit pocitu jisté přeplácanosti. Skoro to dělá dojem, jako by Iskald podlehli touze nacpat na “Nedom og nord” co nejvíc svých nápadů, ovšem výsledek se tak trochu obrátil proti nim, a místo aby člověk nestačil chytat a na své místo navracet spodní čelist, která co chvíli upadne zase o kousek níž, si spíš říká, že by tomu razantně prospěla určitá forma zjednodušení. Ono to sice zpočátku působí jako opravdu výborný matroš, který si jen říká o další poslechy, aby mohl odhalit své krásy, ale když mu je posluchač věnuje, sezná, že melodických motivů a riffů je tu takové množství, až je to kontraproduktivní. Jednak zdaleka ne všechny fungují tak, jak by měly, dělají dojem nedotaženosti a uspěchanosti (po třech letech od předchozí desky bych to fakt nečekal) a je z nich cítit, že by zasloužily nějak rafinovat a zbavit zbytečností, aby z nich zbylo jen to dobré; druhak se všechny tyhle různorodé jednotliviny navzájem více či méně potírají a to ubírá na atraktivitě i těm, které jsou fakt dobré – a že těch opravdu dobrých, místy i doslova výborných, na desce není úplně málo. Díky již zmiňovaným vlivům to ale dopadá tak, že si z celé desky opravdu pamatuji jeden jediný motiv.
Docela sprcha, co? No, jo… ale ono to nakonec není tak špatné, jako se to může tvářit. Pořád platí, že “Nedom og nord” obsahuje spoustu dobré hudby a některé skladby jsou opravdu docela dost fajn. U mě osobně vede dvojka “Underworldly” následovaná čtyřkou “The Silence”, i ostatní čtyři kusy nabízejí velmi solidní momenty a jako celek se to poslouchá vlastně úplně v pohodě. Akorát okolo pořád poletuje to otravné vědomí, že kdyby se Iskald udrželi trochu víc na uzdě, mohlo to být podstatně lepší. Ve svém současném stavu tak “Nedom og nord” určitě nemůže aspirovat na kdovíjak vysoké mety, ale jakožto v jádru dobré album má rozhodně na to, aby nejednomu posluchači zajistilo alespoň několik hodin slušné zábavy. Po těch pár hodinách ovšem akutně hrozí, že jeho atraktivita rapidně opadne, jako se to stalo v mém případě. Ten sestup se aktuálně zastavil na slabších sedmi bodech, takže teď si dám od Iskald radši chvíli oddych, protože kdoví – poslouchat jejich nové dílo dál, možná by se i tam sedmička ocitla v ohrožení…
Další názory:
Když Iskald před lety vydávali svůj debut “Shades of Misery”, ihned jsem si je zařadil do šuplíčku hodně nadějných kapel, v nichž je dost velký potenciál vyrůst, vlastně jsem byl tak nějak přesvědčen, že za pár let budou schopni přijít s naprosto fantastickou deskou, která všechny posadí na prdel. Od té doby uběhlo sedm roků (počítáno od 2007, debut jsem zachytil v jeho reedici, ne při původním vydání o rok dříve) a přišla již třetí deska, ale tak nějak se to stále nestalo. Že ten opus nepřišel s druhým “Revelations of Reckoning Day”, to jsem ještě chápal. Na třetím “The Sun I Carried Alone” si Iskald vybrali slabší chvilku, tudíž to asi měla být právě novinka “Nedom og nord”, s níž se to konečně zlomí, ale tak nějak pořád nic. Od nezáživného “The Sun I Carried Alone” sice Iskald laťku zvedli, avšak zázrak se pořád nekoná. Nemám proti té hudbě na “Nedom og nord” vůbec nic, nijak mi nevadí, je to pěkný melodičtější black metal, pár slušných momentů se najde, ale jednoduše jsem na tom albu prozatím nenašel nic, kvůli čemu bych jej vyloženě chtěl poslouchat. Známku 6,5/10 si Iskald zcela jistě zaslouží, protože dávat něco nižšího by vzhledem k úrovni desky zase nebylo fér, nicméně upřímně říkám, že už nemám potřebu zde to “něco” cílevědoměji hledat, což znamená, že jsem s nahrávkou nejspíš skončil. Nějak zklamaný ale nejsem, jelikož za ty roky ten zájem o Iskald trochu opadl a aktuálně přece jenom už dávám větší přednost jiné hudbě. Album je naprosto v pohodě, avšak žádný velký zázrak. H.
Země: Norsko Žánr: heavy metal Datum vydání: 28.10.2014 Label: Peaceville Records
Hodnocení: 7/10
Odkazy: –
Že vám jméno kapely Gift of Gods nic moc neříká? Nevadí, je to totiž úplně nový projekt, který vznikl teprve v loňském roce a na kontě má prozatím pouze jedno jediné minialbum “Receive”, na něž se právě podíváme. Nicméně jméno člověka, jenž za touto skupinou stojí, by vám známé být určitě mělo, pokud se v metalu pohybujete déle než jeden týden. Gift of Gods totiž není vedlejším jednočlenným projektem nikoho jiného než Teda Arvida Skjelluma alias Nocturna Culta z kultovních Darkthrone.
Darkthrone sice prosluli především jako black metalová legenda a jejich desky z první poloviny 90. let jsou dodnes (zcela právem) citovány jakožto žánrová klasika, ale postupem času do jejich tvorby začaly silně pronikat vlivy punku a klasického heavy metalu, což je znát především na albech z poslední let. Evidentně to však je Nocturnovi pořád málo, takže se pustil právě do Gift of Gods, což je už naprosto čistokrevný hevík.
Songy na “Receive” můžeme rozdělit do dvou kategorií – na nestandardní a standardní. Tu první kategorii tvoří instrumentálka “Receive”, která sice není zlá, ale z původních kusů je ta nejméně dobrá (i když pořád povedená), a cover “Looking for an Answer” od švédské heavy metalové vykopávky Universe, jenž se dá rovněž poslouchat, ale na zbytek nemá. Naopak “standardní” songy, jimiž mám na mysli vlastní a zpívanou tvorbu, jsou beze srandy naprosto skvělé. Jak “Enlightning Strikes”, tak “Last Solstice” jsou hymny jak prase (druhá jmenovaná možná ještě o kousek víc, ústřední riff vraždí!) a strašně mě baví. Parádní riffy, nezaměnitelný Nocturnův vokál (byť v trochu odlišné poloze oproti Darkthrone), výborně to šlape…
Jednoduše řečeno, “Receive” je excelentní pocta starému heavy metalu, která však stále zní dostatečně původně, má vlastní ksicht a při poslechu vám nepřijde, že byste poslouchali kopírku Iron Maiden nebo jakékoliv jiné klasiky. Nocturno Culto v rámci Gift of Gods všem mlíčňákům ukazuje, jak se má vzdávat hold žánrové klasice… a je to hodně velká paráda.
Jakkoliv je black metal stále stylem, který se tváří ortodoxně (a spousta opravdu ortodoxních formací, jež vyznávají staré pořádky a nehodlají z nich uhnout ani o píď, tu je, o tom žádná), dokáže také pořád překvapovat. A to i v případě skupin, které se tváří dost zle a konzervativně. Takoví jsou na první pohled také norští Sarkom, jenže i přes warpaint a velmi vysoký výskyt hřebů, nábojových pásů a dalších podobných laskomin dokážou přijít s deskou jako “Doomsday Elite”…
Ne, že by “Doomsday Elite” nebylo čistokrevným black metalem, protože jím dozajista je (ostatně kdyby nebylo, bylo by to na pováženou, protože by tím Sarkom hodili za hlavu svou dosavadní hudební minulost), zároveň jde ovšem o až nečekaně otevřenou nahrávku, což myslím nepřekvapilo jen mě. Velkou část hrací doby do toho Sarkom sice šlapou a v jejich muzice stále najdete dost sypaček, nechybí tomu ani klasický black metalový skřehot, zároveň se však skupina nebojí ani si pohrávat s tempem nebo dávkovat slušnou porcí melodií. To jsou sice stále věci, nad nimiž už se dnes málokdo pozastaví, ale když k tomu připočtete, že to Sarkom doplňují velkým počtem hodně netradičních a velice zajímavých momentů, které to album nakopávají zcela novým směrem a které byste od kapely s tak hustým výskytem hřebů a paintů nečekali ani omylem, dostanete přesně ten důvod, proč jsem “Doomsday Elite” výše nazval otevřenou deskou.
Sarkom to poprvé předvedou hned v polovině úvodní “Doomsday Elite”, ale není to výjimka a pokračují s tím i nadále, aniž jakkoliv ztratili svou žánrovou tvář. Proto vůbec nevadí třeba vyloženě šlapavá až black’n’rollová pasáž v “Inside a Haunted Chapel”, a to i přesto, že v ní vokalista Unsgaard velí hecovačky jako “One more time”, vyloženě epický závěr desky v podání finále poslední songu “Stigma” nebo citelná změna nálady ve třech čtvrtinách “I utakt med Gud”. Všechno to dohromady dává smysl a všechny tyhle menší experimenty Sarkom bez výhrad vyšly. Vážně parádní a nápaditá fošna.
Druhý pohled (Skvrn):
Sarkom je jméno kapely, které většině metalovým fanouškům zatím zůstává skryto, ačkoli se s ním na scéně mohli setkávat již kolem deseti let. Do poslechu “Doomsday Elite” to tak bylo i v mém případě. A vlastně se divím, že jsem se k tomuto počinu dostal, protože Sarkom navenek rozhodně nepůsobí odlišným dojmem než většina black metalových spolků. No uznejte, norský původ, corpsepainty i pro black metal typická protikřesťanská image mi na první pohled nenaznačují nic, že by kapela přišla s něčím originálním a překvapivým. A že se pod obyčejným obalem bude skrývat taková porce skvělé muziky, jsem nečekal.
Hned na začátek musím říct, že Sarkom ani náhodou nepřichází s něčím novým a neokoukaným. Ve zkratce se na “Doomsday Elite” prezentují s rychlou, na první poslech velice chytlavou a instrumentálně i zvukově bezvadně provedenou záležitostí. Ne, že bych z vybroušené produkce black metalové nahrávky svými nadšenými výskoky atakoval strop, ale “Doomsday Elite” moderní zvuk velice sluší. Navíc Sarkom disponují slušnými hráčskými výkony a tudíž se nemusí schovávat za neprostupný zvuk, jehož mnohé “trve” kapely zneužívají. Každá, a to opravdu beze zbytku každá píseň má několik silných momentů v povedených melodií, které určitě mají potenciál pohnout i black metalem netknutým posluchačem.
S onou chytlavostí a relativní líbivostí přichází jediný neduh alba. Je pravda, že jsem “Doomsday Elite” věnoval zhruba deset poslechů, ale i přesto by se alba z té nejvyšší kategorie tak rychle oposlouchávat neměla. Když poslouchám tuto novinku již po několikáté, nemohu se zbavit pocitů, že napoprvé to bylo lepší, což sice u takového alba není překvapení, ale bodově mu to určitě nepřidá. Váhám mezi sedmi a půl a osmi, ale nakonec se rozhoduji pro vyšší známku, protože několik prvních poslechů fakt stálo zato.
