Kvelertak platí aktuálně za jednu z největších severských nadějí na poli rockové hudby, která po vydání eponymního debutu vyletěla tak rychle do laufu, že druhá deska na sebe nenechala dlouho čekat. Rychle rostoucí popularitu lze samozřejmě přisuzovat hudbě, kterou tento sextet produkuje, ovšem řekněme si na rovinu, že svůj díl na tom má taky fakt, že kapela si po vydání svého debutu odnesla cenu za Objev roku a jako bonus vítězství v kategorii Nejlepší rocková kapela při udílení prestižních Spellemann Awards, což je taková norská obdoba slavnějších Grammy, a to už je natolik slušný marketingový poutač, který je schopný interpretovi zajistit širší povědomí napříč posluchačstvem rockové hudby. Ostatně, jak myslíte, že jsem se ke Kvelertak dostal kupříkladu já? Ale hlavní je hudba samotná, takže si pojďme Kvelertak představit z této stránky.
“Meir” za “Kvelertak” kvalitativně nijak výrazně nezaostává, což je pro mě strašně příjemné zjištění, a i když se lehce ubralo na agresivitě, pořád máme tu čest s originálním spojením neoriginálního rock ‘n’ rollu a HC punku, který mi ke kapele sedí víc než obecně proklamovaný severský black metal, ze kterého si toho Kverletak nijak moc nepobrali. Celé to pak zní jako norská kombinace Baroness a Converge, přičemž tyto kapely jsem nevybral náhodou, zvlášť když John Dyer Baizley z prvně jmenovaných kapele opět nakreslil skvělý obal a Kurt Ballou z Converge produkoval obě dosavadní alba. Jeho vliv je dost průhledný a mám takové podezření, že krom producentské stoličky seděl půlkou prdele taky na té skladatelské, protože ostřejší pasáže nejsou zas tak nepodobné jeho domovské kapele. Snažit se však Kvelertak nějak přesněji zaškatulkovat by se nemuselo úplně vyplatit, protože by se v tom člověk dost dobře zamotal, takže to ukončím tím, že své si najde milovník HC, punku, metalu a syrového rock ‘n’ rollu.
Vzhledem k tomu, na jakých hudebních polích se Kvelertak pohybují, mají jejich skladby jistou tendenci splývat dohromady v jeden celek, takže abychom mohli mluvit o povedeném albu, je potřeba, aby riffy nebyly na jedno brdo, refrény, či spíše vokální linky byly dostatečně zapamatovatelné, a to vše při zachování tahu na branku, bez kterého by to všechno sice znělo strašně dobře, nicméně nudně. A protože má těchto aspektů “Meir” vrchovatě, můžu mluvit o velice povedené desce. Necelý tucet skladeb je strašně vyrovnaný a slabých míst bych hledal s obtížemi, tak vypíchnu jenom takové ty milníky, které desku protkávají a které mě osobně sedly nejvíce. “Spring fra livet” si jako jedna z mála kytarově pohrává s black metalem, takže bzučivé riffy jsou v tomto případě výjimka, na kterou by si posluchač neměl zvykat. Erlend Hjelvik vyřvává norský text, seč mu síly stačí, a místy ho doplní i jeho kumpáni, kteří spolu vytvoří mocný sborový doprovod. Ústřední kytarový riff na mě dýchal dokonce stejný vzduch jako Foo Fighters, jejichž kytary sice nejsou z této party cítit na míle daleko, ale tu a tam se ke slovu určitě dostanou. Mým absolutním favoritem se stala mnohými opovrhovaná klipovka “Bruane brenn”, jíž je vyčítána jednoduchá struktura, stupidní riff a vlezlý refrén. Jasně, všechno to tam je, ale nemám nic proti tomu, zvlášť když jsem si v refrénu zavzpomínal na The Ramones. Účel reklamního poutače tenhle kousek zvládne na jedničku a i přes přímočařejší strukturu se nejedná o žádnou lacinou odrhovačku, která by po pár posleších začala lézt na nervy, takže za mě palec nahoru. HC krátké vypalovačky typu “Snilepisk” mě snad nikdy neomrzí, zvlášť když téhle pecce nechybí drive a bez jakékoli nepřirozenosti se v ní protkne východní melodií inspirované kytarové sólo a zběsilý závěr, za který by se neměli stydět ani Converge. Největší překvapení celého “Meir” se skrývá v samotném závěru, kdy přijde na řadu neortodoxní (na poměry kapely a její hudební směřování) devítiminutová “Tordenbrak”, která i navzdory rozmáchlé stopáži ani na moment nenudí a hardrocková rytmika s nervním vokálem Erlenda postupně přeroste až do stoner rockové druhé půlky, která vygraduje za zvuku kytarového kvílení.
Možná se vám zdát, že “Meir” není na první poslech nic zajímavého, ale buďte si jistí, že nudit se ani na chvíli nebudete. Jak už jsem zmínil, nejedná se o kdovíjak originální hudbu, nicméně spojení jednotlivých hudebních vlivů je natolik šikovné, že mi nedělá problém si nahrávku pustit i po nějakých dvaceti posleších a o nějakém náznaku nudy nemůže být řeč. Naživo to musí mít neuvěřitelné grády a vsadím se, že většina skladeb by skvěle fungovala jako koncertní tutovka, při které si fanoušci slušně zaskotačí. Co na tom, že debut byl o kousek lepší, když i “Meir” mě přesvědčilo o tom, že tato šestice umí a pomalu si ji začínám řadit mezi výše jmenované kapely, kde spolu s Mastodon a High on Fire zastávají pozici toho nejlepšího ve své váhové kategorii. S Kvelertak je třeba do budoucna počítat, protože rozdány jim byly jen ty nejsilnější karty, s nimiž si to mohou prohrát jedině sami.
Další názory:
Kvelertak se svým stejnojmenným debutem před třemi lety udělali na scéně dost slušný vítr, nicméně do jisté míry docela zaslouženě, protože jejich HC/punk/black byl opravdu něco jako svěží závan vzduchu. Přesto však, nemohu si pomoct, mě ta muzika nesebrala až tak moc jako všechny okolo, Jasně, rozhodně to bylo dobré, ale ne zas až tak moc… a podobně se to má i s pokračováním “Meir”, od něhož se toho asi dost očekávalo, ale v mých očích je ještě o chlup za debutem “Kvelertak”. Je to slušná muzika, příjemně to šlape, poslechnul jsem si to s chutí, ale zas až tak velký zázrak to není. Navíc mi vadí, že na “Meir” jsem nenašel žádnou opravdu kulervoucí pecku, která by mě chytla za prdel a nepustila, jako byla v případě “Kvelertak” nářezovka “Mjød”. Na novince mi jako nejzajímavější song přijde trochu netypická “Evig vandar”… zbytek – jak již bylo řečeno – rozhodně není zlý, ale taky ne nějak výjimečný. H.
Kvelertak se opět prezentují albem, na kterém kombinují mnoho zdánlivě nesourodých vlivů. A je to koktejl zábavný a odsýpající. Takový HC rock ‘n’ roll se zajímavou instrumentací, chvílemi se otírající i o blackové vichřice, které jsou ale rázem pohlceny nějakým šlapavým riffem. Chytlavost se tomu vážně nedá upřít, ale musím se přiznat k tomu, že mi tu moc nesedí některé až příliš rozjuchané polohy, ale není jich zas tak tolik. Počin to vůbec není špatný, nicméně jsem si z toho na zadek nějak nesedl. Stick
Země: Norsko Žánr: progressive black / death metal Datum vydání: 11.3.2013 Label: Indie Recordings
Tracklist:
01. Against the Grain
02. Image of Time
03. Southern Shores
04. Hymne til havet
05. Culmination of the Enigma
06. Times of Yore
07. Rise Against [bonus]
08. To the Core
09. Floating on the Murmuring Tide
Když jsem přibližně před rokem a půl začínal psát hudební recenze, měl jsem několik vysněných kapel, jejichž hudbu jsem chtěl čtenářům představit. Šlo samozřejmě o mé hudební favority, převážně ty, jejichž tvorbu jsem považoval za nedoceněnou. Na několik z těchto interpretů již došlo a dnes jsou na řadě další – norští progresivci In Vain – a já zjišťuji, že jsem na svá bedra tentokrát naložil úkol nelehký. Proč tomu tak je vysvětlím na následujících řádcích.
In Vain hudební scénu zaujali již svým debutem v roce 2007. Album “The Latter Rain” znělo nesmírně vyzrále, přetékalo hudebními nápady a mohlo se chlubit jejich precizní realizací. Mám-li být zcela upřímný, “The Latter Rain” by se mohlo snadno řadit mezi desítku mých nejoblíbenějších metalových alb. S jeho nástupcem “Mantra”, které po několika odkladech spatřilo světlo světa v roce 2010, to bylo zpočátku stejné. Vysoká kvalita, skvělé nápady, bezchybná realizace. Pravdou však je, že zatímco debut se v mých očích stále skví jako blyštivý diamant, jeho pokračovatel během posledních tří let maličko zeslábl, ztratil trochu kouzla a částečně upadl v zapomnění. Řečeno čísly, jestliže debut je stále jasná desítka, “Mantra” bych dnes ohodnotil hodně silnou devítkou.
Zdlouhavý úvod sloužil jen k tomu, abych přiblížil, o jaké úrovni zde mluvíme. In Vain jsou špičkovou kapelou už deset let po svém založení a tak od nich nelze očekávat nic než čisté zlato. V hrubých obrysech by se dalo říct, že se In Vain drží ve vyjetých kolejích – pokud tak můžeme označit melodický a progresivní metal sahající k jeho deathovým i blackovým odnožím. In Vain se nikdy nebáli přitlačit na pilu, nasadit rychlé tempo a krkavčí vokál, stejně tak ovšem rádi zvolňovali, pracovali s jemnými melodiemi a využívali čistého zpěvu. Právě zpěv je první věc, která vás na novince zaujme. Stejně jako v minulosti jde o jednu z nejzajímavějších stránek alba. Zatímco u většiny kapel je standardem jeden zpěvák a několik hlasových poloh, In Vain sází na pětici hlasů sahajících od čistého zpěvu přes hluboký murmur až po jedovatý jekot. Společným jmenovatelem je jejich preciznost. Žádný zpěv na “Ænigma” nikdy nezní falešně či jednoduše nevkusně, vše je promyšlené a skvěle zvládnuté. Na rozdíl od minulosti zde má vyšší váhu čistý zpěv, což vyvažuje hudba samotná, která na mě působí o něco tvrdším dojmem. Téměř každá skladba je ověnčena silným refrénem, který se snadno zaryje do paměti, ovšem ne vždy má roli hlavního motivu.
Z pohledu kompozic samotných se může zdát, že kapela ubrala na komplikovanosti skladeb. Jelikož kapela méně často zpomaluje, skladby plynou přímočařeji. I tak ale nejde při prvních posleších o úplně jednoduchou záležitost a deska tak svá tajemství uvolňuje opravdu pomalu a postupně. Svou roli zde hrají nenápadné, ale mocné orchestrace. Nějaký ty klávesy nalezneme všude, oproti předchůdcům jsou však již téměř výhradně čistě náladotvornou záležitostí. I tak ale i zde kapela odvedla práci bezchybnou.
U alba, jakým je “Ænigma”, by možná nebylo nejvhodnější popisovat jednotlivé kompozice, protože svou sílu vyjeví spíše jako celek než jako jednotlivé části. I tak se ale o pár klíčových bodů pokusím. Otvírák “Against the Grain” navazuje na tradici, kterou In Vain začali skladbou “Captivating Solitude” na minulém albu, tedy pár sekund dlouhý úvod následovaný okamžitým nástupem tvrdého metalu. Již v první minutě napočítáte tři zcela odlišné vokály, aniž by však hudba působila jakkoliv přeplácaně. Skladba se točí okolo silného refrénu, ovšem kromě něj může nabídnout mnohé další pochoutky, zmiňme třeba masivní, avšak nesmírně melodický závěr. “Image of Time” je komplikovanější, klíčovou roli zde hrají výtečné bicí a několik vyloženě nádherných momentů, o něž se zasloužily kytary. Pravý skvost pak přichází v její druhé polovině: změna tempa, několik různých nálad a nádherná kombinace mnoha vokálů. “Southern Shores” je krátká akustická předehra stavící základy pro “Hymne til havet”, která je, jak se píše již v jejím názvu, skutečnou hymnou s již tradičně skvělým zpěvem a povedeným sólem.
“Culmination of Enigma” asi nejvíce připomíná starší tvorbu a skoro bych se nedivil, kdyby byly její základy položeny již v době, kdy kapela připravovala své minulé album. Kytarově zaměřená kompozice srší energií a v její druhé polovině přijde i vytoužené zvolnění, atmosférické povídání nápadně připomínající indiánskou “Wayakin (The Guardian Spirit of Nez Perce)” z již zmíněného alba. “Times of Yore” je dalším skvostem s výtečnou souhrou kytar a neúnavnými kopáky. Schopnost Stiga Reinhardtsena nezvolnit ani v jemnějších momentech jsem obdivoval už na debutu a nejinak tomu je i na dnes recenzované desce. Netradičním krokem je umístění bonusové skladby “Rise Against” již na místo sedmé stopy alba, tedy na ne jeho úplný konec. To však vůbec nevadí – píseň zapadá, kvalitativně se svým společnicím snadno vyrovná a její jediná slabost tak tkví snad v podobnosti s “Culmination of Enigma”. Blížíme se konci alba. “To the Core” je nejtvrdší skladbou, neúnavně drtí posluchačovy ušní bubínky a to i přesto, že v její druhé polovině hlavní roli převezme čistý zpěv.
Vše směřuje k závěrečné “Floating on the Murmuring Tide”, která je se svými devíti minutami nejdelší skladbou alba. Elegantně shrnuje všechny důvody, proč je hudba In Vain tak výjimečná. První minuta se odehraje ve víceméně tradičním duchu atmosférického metalu s vlivem hned několika jeho odnoží. Kouzla se začnou však dít až v minutě druhé, kdy skladba zvolňuje a prostor dostává nádherný saxofon. Ke stejnému účinku ho kapela využila ve skvělé “I Total Triumph” z debutového alba, a i když to byla skladba o něco silnější, i zde jde o příjemné překvapení. “Floating on the Murmuring Tide” několikrát změní tempo, přijde jemné kytarové sólo a ke konci i další chvíle pro saxofon. Vše do sebe skvěle zapadá, a proto je pro mě závěrečná skladba nejlepší písní alba, byť je jen o chloupek lepší než její kolegyně.
Nyní se vraťme k zodpovězení otázky, proč pro mě není recenzování třetího počinu In Vain pouze radostnou záležitostí. “Ænigma” totiž není dokonalá. Totiž, ona vlastně dokonalá je, a v tom tkví její potíž. Dlouho jsem si lámal hlavu hledáním, co mi na albu nesedí, proč z něj nejsem tak nadšený jako z alb předchozích. Jediné rozumné vysvětlení je, že jeho až laboratorní preciznost tak trošku odstraňuje všechnu zábavu. Jeho čistota a bezchybnost kazí jeho charakter. Přestože je emotivní a má silnou náladu, působí sterilně.
Jak tedy takové album ohodnotit? Rozhodně to není jednoduché. Jediná má výtka je čistě subjektivní. Jinak jde o album excelentní, jak již bylo řečeno na předchozích řádcích. Bodově to vidím na 8,5/10, což je i tak číslo opravdu vysoké. “Ænigma” je, jednoduše řečeno bezchybné, ovšem postrádá šarm svých dvou starších bratrů. Sám se k němu nejspíše moc často vracet nebudu, ovšem to neznamená, že ho nemůžu doporučit vám. In Vain každopádně zůstávají jednou z nejzajímavějších kapel v progresivním extrémním metalu.
Další názory:
Nory In Vain bedlivě sleduji již od jejich debutu “The Latter Rain” a prozatím mě tato kapela ještě nezklamala, ba právě naopak – i na svém třetím majstrštyku “Ænigma” dokazuje, že jde o záležitost nesmírně kvalitní, vlastně jde možná o doposud nejlepší desku In Vain. Z prvních dvou počinů u mě s odstupem času vede “The Latter Rain”, ovšem “Ænigma” jej kvalitou podle mého vyrovnává a navrch vyhrává na větší vyrovnanost, která ovšem skupině nijak nezabraňuje v tom, aby šlo stále o poslech velmi rozmanitý a doslova narvaný nápady. Dovolím si tvrdit, že jisté momenty jsou takřka dokonalé, nebo se dokonalosti přinejmenším blíží. Taková je třeba čistě zpívaná pasáž “Against the Grain”, která se poprvé objeví okolo dvou a půl minut, nesmírně působivý závěr “Image of Time” (asi půjdu proti proudu, ale “Image of Time” bych pod nátlakem zvolil jako nejlepší skladbu “Ænigma”) nebo některé klávesové rejstříky v “Culmination of the Enigma”… ono by se toho ale našlo o dost víc… Řeknu to jinak, jak moc si těchto Norů cením – pokud existuje jedna jediná kapela, jež se v budoucnu stane králem progresivního metalu, já osobně bych všechny svoje prachy vsadil na to, že to budou In Vain. A to už něco znamená! H.
In Vain jsou tak trochu nadpozemský úkaz a svým novým albem jedině potvrzují, že renomé, jaké si vydobyli deskami “The Latter Rain” a “Mantra”, je zasloužené každým coulem. “Ænigma” sice není tak členité jako oba jeho předchůdci a nepřekvapuje ani nečekaným feelingem, jako se to povedlo “Mantra” a její jedinečné jižanské náladě, ale ve své relativní (a tu relativitu je zde potřeba opravdu hodně zdůraznit) prostotě opět exceluje. Je to dech beroucí kombinace pěti zcela fenomenálních vokálů a bezmála dokonalé instrumentální stránky, která fascinuje propracovaností a skladatelskou vyzrálostí, jaké není napříč hudebním spektrem rozhodně na rozdávání. Na “Ænigma” není jediná slabší skladba, jen osm klenotů. In Vain se s touto deskou dostali na dohled od geniality. Pokud se v budoucnu ještě překonají a pokud je na světě nějaká spravedlnost, nejenže to bude další nádherný hudební zážitek, ale sama kapela dosáhne na nesmrtelnost. Na shledanou v Top5 2013… Ježura
Třetí album severských progresivců In Vain, které se schovává pod titulem “Ænigma”, je jasným důkazem, jak tahle kapela roste s každým dalším počinem, který vypustí do světa. Neřekl bych, že se stylově koná nějaká revoluce, protože od minulé “Mantra” zůstala zachována všechna poznávací znamení, nicméně komplexnost a technický pokrok je patrný hned v průběhu první písně “Against the Grain”, která se nese v duchu toho nejlepšího z Opeth, ale stále s dodatkem vlastního ksichtu, jejž už není problém rozpoznat. Těžko vybírat skladby, které by nějak vyčnívaly, protože síla “Ænigma” tkví především v její celkové vyrovnanosti a nápaditosti. Je jedno jestli jste příznivci kratších a přístupnějších songů jako “Image of Time”, nebo naopak rozmáchlých atmosférických ploch, ve kterých je každý tón dotažen do absolutního detailu, jako v závěrečné “Floating on the Murmuring Tide”. Každý by si měl najít to své, což sice obvykle zavání jistou prvoplánovitostí, či naopak roztěkaností materiálu, ale v případě In Vain je to myšleno v dobrém smyslu slova. Skvělá deska, u které nemám žádné obavy, že by příznivce progresivně laděného death metalu nepotěšila. Závěrečné hodnocení snad vystihuje fakt, že “Ænigma” je doposud nejlepším albem tohoto souboru, na které rozhodně nebude lehké navázat. Kaša
Vtěsnat a co nejpřesněji vystihnout své pocity z aktuálního počinu Norů In Vain do jednoho krátkého odstavečku, je úkol vskutku nelehký. Ostatně, nacpat slušné kvantum superlativů na pár řádek tak, aby výsledek nevypadal podobně, jako když pejsek s kočičkou vařili dort, se nepovede hned tak komu – stejně jako nahrát pestrou a propracovanou desku naditou nápady od sklepa až k podkroví, kterou “Ænigma” rozhodně je. Na ploše necelé hodiny In Vain vystřídají opravdu úctyhodnou směsku nejrůznějších podob, ať už instrumentálních, ale především vokálních. Pětice hrdel svůj potenciál rozvíjí v plné šíři a nezbývá mi než smeknout, jak ve všech případech působí vokály přirozeně a jsou s pečlivostí In Vain vlastní zasazeny do příslušných aranží. Ty jsou vyšperkované do posledních detailů a nic není ponecháno náhodě, celá nahrávka se nese v duchu vyrovnanosti a zastoupení tvrdých pasáží, melodických vyhrávek a atmosférických ploch, je zhruba stejné. Nemohu tvrdit, že bych některou z těchto poloh vyloženě preferoval, přesto mi “Ænigma” o maličko více sedí v klidnějších pasážích, melodických vybrnkávačkách doprovázených čistým zpěvem. Stejně tak nemohu ani tvrdit, že by zbytek alba jakkoliv zaostával, provázanost jednotlivých prvků v kompaktní celek funguje, jak má, a výsledný dojem, nabízející n+1 neskutečných, ba téměř dokonalých momentů, riffů, melodií, je bezezbytku pohlcující. Atreides
Ačkoli In Vain vytvořili poměrně odlišné dílo oproti předchůdci “Mantra”, neznamená to, že by šli kvalitativně dolů a poklesl jejich extrémně vysoký nadstandard, který kapela již od počátku svého účinkování předvádí. “Ænigma” je album méně atmosférické, ale na druhou stranu přímočařejší, hýřící nápady a náhlými zvraty. Norové se na desce nepouští do nějakých kvapíků a drží své tempo na uzdě. A právě z toho září jakási aura vyzrálosti a rozvážnosti, která se nad posluchači vznáší po celé délce. In Vain předvádí strhující vokální vystoupení, doprovázené neméně důležitými kytarami, což tvoří perfektní mix, který je nejvýstižněji zvěčněn zřejmě ve druhé “Image of Time”. I když je album opravdu silné jako celek, několik momentů přeci jen vypíchnu, namátkou třeba náhlá zvolnění temp a užití mluveného slova v písních “Culmination of the Enigma” či “Rise Against”. Dále zmíním již probrané, refrén “Image of Time”, který si budu pobrukovat ještě hodně dlouho, nebo závěrečnou “Floating on the Murmuring Tide”, která víceméně dokonale demonstruje to, co jsem napsal v celém svém příspěvku výše, a je zřejmě tím nejlepším, co seveřané na novém albu vyplodili. Mé hodnocení je takové, jaké je a neptejte se mě, proč není ještě vyšší, když jsem vlastně nevyslovil známky kritiky… sám nevím. Skvrn
Hello to Norway! Crest of Darkness was founded in mid-nineties, which means in the period of time that many of today’s fans consider to be something like “the golden age of black metal” despite the genre was on the pure edge of musical scene back then. I know that you used to play in a prog/power metal band Conception in that time – why did you decide to start a new project with a music belonging to maybe the most extreme genre in that time? It’s quite big difference between the Conception’s style and black metal…
It was great playing with Conception. We had a lot of fun, we released a few good albums, and we did also tour quite a lot in periods. You can say we had a pretty big success. Whatever, I’ve always been very much into the most extreme styles of music, I’ve always been interested in the dark sides of life. Vampirism, occultism, magic, religion… All this inspired me since I was a very young man. I think we played a lot of great music with Conception, some of the music did also have a dark spiritual side, but my darkest and most brutal ideas for making a musical concept didn’t fit in in the music of Conception. When I started up with Crest of Darkness it was strongly motivated by the idea about expressing the darkest sides of my soul through my own, very personal project. I can easily understand that some people wonder how I could change so drastically, but it wasn’t really a change for me… I just did the most natural thing in the world for me!
Black metal from early and mid-90’s is also connected with some infamous and controversial acts like burnt-down churches, murder or suicide. Have you ever faced any problems from other people because of playing the same genre? I wouldn’t wonder if the Norwegian society didn’t like all the people from black metal scene in 90’s after some of them burned down almost a 1000-years-old historical landmarks…
It’s not a big problem any longer, but if I go 10 – 15 years back in time I remember that it could be quite frustrating sometimes. Many people connected all people like me with murders and burnt-down churches. I was personally never involved in any of these acts, so it was quite annoying being reminded about this all the time.
Since you remember black metal scene from 90’s, I’d like to ask you which differences do you see between the early period of Norwegian black metal and black metal how it is nowadays. I’ve read many interviews with black metal musicians from Norway and they were asked the same question. It is quite interesting that some of them said they prefer the original form of black metal because the genre lost its aura with time, some on the other hand said they like the today’s scene more. How about you? Do you prefer the present black metal scene or do you recall 90’s as better time for black metal?
For sure some of the magic is gone! The scene isn’t the same as it was in the nineties. A lot of the music from that time was, and still is, absolutely great! We’re talking about the pioneers of black metal! It all felt so new, so dark and mysterious at that time, and everyone was taking it very seriously I remember! It was a hard competition between the bands, something that probably made the music and the performances even better… Whatever, I wouldn’t turn the clock back now. It’s a natural thing that the scene has changed, the music has changed, the people have changed, everything actually! The roots are there, but I think it’s a good thing that people are developing! I’m not sure what more to say… Quite often I’m traveling in time by listening to my favourite music from the nineties, but it’s just like a dream, dark memories from the past! But now is now! It’s a lot of dark and brutal bands performing great music also in 2013, and that’s great!
Many people see Norway as a something like “Mecca of black metal” – the reason for this is quite obvious I think. However, from your point of view of black metal musician from Norway, do you agree with that? I remember that one guy from the band Mord once said that this is a bullshit because there are no big differences between playing black metal in Norway or any other country… What do you think?
I’m really not sure what to say… Because of the past, beacause of the history of black metal I guess some people have this idea about Norway as the “Mecca of black metal”. It’s perhaps a kind of truth in it, but I must say that black metal can be made everywhere. This kind of music should come from the heart, and it doesn’t really mean anything when or where you’re making the music!
How do the Norwegian society see black metal and also other extreme/alternative genres today? It seems to me that Norwegians are way more open-minded compared to the people here in the Czech Republic for example. I know there were some avantgarde bands like Shining (I mean Shining from Norway) or The Residents performing in Norwegian TV NRK; I also remeber that Satyricon were once playing in suits at a fashion show connected with Ski Championships… I dare to say that anything like that wouldn’t be possible in the Czech Republic (and indeed I still haven’t noticed any black metal bands playing at sport championships here). It all seems like “ordinary” people in Norway take extreme and alternative genres, black metal including, just like they are, almost as a part of Norwegian culture. Would you agree or not?
I do agree. For sure! Compared to what it’s like in many other countries Norwegians seems to be very open-minded. For me it still feels like we have a long way to go here also, but I really shouldn’t complain. On the other hand, extreme metal and extreme art in general isn’t meant to be for everyone. If everyone likes it I guess you can’t call it extreme any more. I’m sure you know what I try to say…
When listening to “In the Presence of Death” album, the music doesn’t seem to be “oldschool” in the sense of “garage-sound” but I still would dare to say that it’s rather traditional which is ok of course. However, I would like to ask how do you – as a musician playing this, let’s say, more traditional black metal – like all those avantgarde and experimental black metal bands which appeared on the scene in the past years? There are people who reject this avantgarde offshoot as something what destroys the original feeling of black metal, but on the other hand many see it as a new direction of the genre. What do you think about it?
I agree in what you say… I mean, it’s a lot of tradition, it’s a lot of history in our music. I guess this has to do with the songwriting, but it’s also another important thing I’d like to mention. Our last albums are recorded very much “live in the studio”. We are not using klick-tracks, lead-tracks or anything like this to help us during the recordings. We’re recording the drums, bass and a guitar together in the studio-room, peforming like we were standing on the stage. Later on we’re of course doing quite a lot of editing in these sound-tracks, adding more guitars, vocals, and more… Whatever, these first energic, quite brutal recordings are following us during the whole recording-process, and they’re making us getting a kind of old-school feeling I guess, but in the end we’re presenting a much more modern sound, -our own special kind of sound I like to think!
Inconnection with the previous question – what music do you listen to when you have some free time? Do you prefer just metal genres or do you like also non-metal music? Also – do you listen to your own albums sometimes? Like old Crest of Darkness’ stuff and so…
I’m listening to all kinds of music if it gives me the right feeling. Of course metal music and extreme metal in particular is my biggest passion, but I’m also listening quite a lot to classical music, prog rock, pop music, electronica… I guess the list goes on forever. It’s only a few artist who have followed me through my whole life. I have to mention my big hero from my childhood, Alice Cooper. Other early bands are BlackSabbath, LedZeppelin, DeepPurple. All these bands still means a lot to me today! Just to give you an idea about what kind of music I’m into I’ll give you a short list of some of my favourites: Wagner, Mozart, Chopin, DeadCanDance, DepecheMode, FeverRay, JethroTull, Rush, Mayhem, Beherit, Marduk, Deicide, MorbidAngel, Emperor, DiamandaGalas, it’s so many of them!
When I mentioned the band’s old stuff in the previous question… I noticed that you made cover for Crest of Darkness’ very first EP “Quench My Thirst” and I have to say it appears to me as the best artwork from all the releases of Crest of Darkness. Did you paint it yourself? And why you haven’t made any other cover for Crest of Darkness?
I’ve made these paintings myself. Very nice that you like them – thanks! Why haven’t made any other covers?! I don’t have a good answer, but maybe I should make the next one myself, I have some ideas…
I have to confess that I haven’t heard Crest of Darkness’ old albums in a while but as far as I can remember, there were some let’s say unusual elements like female vocals (among others) on “The Ogress” album for example. “In the Presence of Death” sounds more straightforward compared to that I would say. Did you aim for more straightforward album this time?
Crest of Darkness is a very personal band for me, and I’m always trying to do what feels right for me in the moment. The main reason why I ended up with female vocals and other unusual elements as you say on “The Ogress” album has to do with the whole concept lying behind this release. This album was inspired by the true story about the Norwegian/American female mass murderer BelleGunness. The title track is directly connected to the real happenings, and Kristin Fjellseth who did the female vocal parts on this song is here playing the role as Belle Gunness “The Ogress” herself. With this album I tried to create a special atmosphere, it’a more goth influenced album than any of the others. With our latest releases, especially the brand new album, we’ve searched for a more brutal sound. It’s still a lot of musical details in the music, but that’s lying more in the guitars and the drum arrangements.
I’d say that the most surprising song in the context of the rest of “In the Presence of Death” is “From the Dead” which is the most melodic compared to the other songs and also contains one really unexpected keyboard moment that is followed by a beautiful melodic solo. The result is that this song really stands out of the album so it just suggests itself to be asked about. Does “From the Dead” have any special position on the album from your point of view? Should we understand it as a something like experimental tendencies within “In the Presence of Death”?
We’re playing raw and brutal metal with Crest of Darkness, but I’ve always felt that it’s important to make the music as interesting as possible! I’m perhaps a litle bit old-fashioned when it comes to this, but from the first beginning when I’m starting to make songs for a new album I’m thinking in “album-format”. For me an album can be compared with a book. Listening to our albums is could be compared with being on a short journey through a dark landscape. I want people to get a touch of my darkest dreams and visions. I create music as I like to hear music myself. When I’m listening to an album I like to get small suprises when I’m listening. “From the Dead” is perhaps this kind of song?! From my side it comes very naturaly making these kind of songs, but it seems like many songwriters are afraid of mixing different styles of music in one song. I don’t know, but that’s my impression. Anyway, I love to make these kind of songs, and I guess this has becomes a kind of “trademark” for Crest of Darkness.
Why did you decide to shoot a video for “Demon Child”? It is of course a very good song but if I had to choose one “hit song” with a potential to kick the asses with a first listening, it would be “Welcome to My Funeral” which is surprisingly catchy…
You’re might right when you say that “Welcome to My Funeral” is a more catchy song, but one of the main reasons why we choosed “Demon Child” had to do with the fact that this song is presenting many of the different sides of Crest of Darkness. It goes from pure agression, blast beats, some quite melodic parts, and into a heavy metal, almost a litle bit psychedelic part. But it could perhaps been a better choose “Welcome to My Funeral”, it’s hard to say…
“In the Presence of Death” was released also as a LP version. As far as I know it should be the very first Crest of Darkness’ album released on vinyl, is that right? It also corresponds with renascence of LP format which is quite apparent in the past years. Do you like vinyls? And do you think it is possible for your old catalogue to be rerelased on LPs one day? There are many labels which concern on releasing the vinyl versions of the old albums so I wouldn’t be surprised if one of them asked also Crest of Darkness about this possibility…
It’s the very first Crest of Darkness album presented on vinyl, you’re right about that! And I love it!! For me vinyl has allways been “the real thing”! I grow up with vinyl, and it’s so great that it’s coming back more and more! I guess it’s most for the collectors, but any way I think it’s great! I’m quite sure that our albums will be presented on vinyl, at least some of them! I’ll definitely take a personal initiative to make that happen!
The line-up of Crest of Darkness seemed to be stable in the past few years but guitarist Kjell Arne Hudbreider left the band last year. I think that the reasons were described quite clearly in the statement so I would like to ask why did you accept Jan Fredrik Solheim as a new member of Crest of Darkness? If I remember well, there wasn’t anything what could be considered as a competition, it was just announced that he is the new member. Do you know him from the past?
Jan Fredrik has his own band Djevelkult, and they’re actually having a rehearsal-room right beside of the rehearsal-room of Crest of Darkness. He’s young, he has the right ambitions, he’s a good guitarplayer, and he has the right philosophy, he simply fits in perfectly in our band! You’re right, it was no competition, I just asked him because I knew him from before.
Well, we are slowly running out of the questions so let’s do the last three ones. We have already mentioned your former band Conception where you had played with Roy Khan who later joined quite well-known band Kamelot. How do you like his appearance in Kamelot? Have you heard all the albums he participated on? If so, do you like them (and which one the most)?
To be honest I think Roy is doing his best performances in Conception. I don’t know why, but he sounds more original, more unique there… He did of course also do some really great vocals in Kamelot, but I’ve never been the biggest fan of Kamelot. They always have a few songs on their albums I can like, some of them quite a lot, but it’s something with the whole concept… It’s really not my kind of music. I heard all their albums, but I don’t think I’m able to pick out a favorite. I’m might sounding a litle bit negative now, but I want you to know that I have a big respect for this band! They’ve always delivered top quality albums, great productions, perhaps too perfect for me?! I’ve seen them live a few times, and I must say they’re delivivering great shows most of the times, so I do have a lot of positive things to say, I’m just not their biggest fan.
Anyway, do you think it is possible to reunite Conception one day? One could say it would be more possible when Roy left Kamelot so he should have more time without their full touring schedule. I know that Conception played some gigs in 2005, I remember there were also some rumours about a possible reunion a few years ago but nothing happened in the end… So do you think it will be possible to see Conception playing again in the future, or is the band absolutely dead?
The band isn’t dead, and I do beleive that it’s still a chanse that we’ll play together again. I can’t say more, I have nothing concrete to come up with, but we’re still good friends, and I guess everything is possible…
And the last question… You contributed on Satyricon’s EP “Intermezzo II” in 1999 with bass guitar in two songs. Could you tell us something more about this collaboration? How did you get in touch with them, how it happened and so? Thank you very much for the interview! All the best!
Sigurd “Satyr” Wongraven just called me on the phone one day, that was the start of this collaboration. Satyricon needed a bass-player and I was asked for the job. We had a few intence rehearsels, and after some time we recorded the EP where I contributed on two songs. It was interesting for me doing this, but I must admit that all this happened in a period where playing their kind of music was pretty new for me. I was very much into dark and brutal metal, but I hadn’t played much blast beats for example, and I wasn’t really comfortable with the situation I remember. Whatever, I remember that Sigurd wanted me to continue playing with them, but without saying very much I remember that I by my own choise “drifted away” from them after a while… At that time it also started to happen quite a lot of things with Crest of Darkness, and even Satyricon couldn’t compare with my own band. Crest of Darkness has always been my main priority, no matter sales and success, and I’m glad today that I can say that Crest of Darkness is very much alive, and we’re probably sounding better than ever before!!
Rozhovor s Crest of Darkness sice proběhl primárně díky vydání nové desky “In the Presence of Death”, nicméně při povídání s Ingarem Amlienem, hlavní postavou kapely, šlo jen těžko zůstat jen u jednoho tématu. Níže tedy najdete pestré povídání mimo jiné i o Ingarově krátké spolupráci se Satyricon, jeho bývalé kapele Conception či o black metalu obecně. A o Crest of Darkness a “In the Presence of Death” samozřejmě také…
Zdravím do Norska! Crest of Darkness byli založeni v půlce 90. let, což znamená v době, kterou mnozí dnešní fanoušci považují za cosi jako “zlatý věk black metalu”, přestože byl tehdy žánr na samém okraji hudební scény. Vím, že jsi v té době hrával v prog/power metalové skupině Conception – proč ses tedy vůbec rozhodl založit nový projekt, který hudebně spadal do nejextrémnějšího času své doby? Mezi stylem Conception a black metalem je docela velký rozdíl…
Hraní s Conception bylo skvělé. Užili jsme si spoustu srandy, vydali několik dobrých alb a také jsme v té době poměrně často koncertovali. Dalo by se říct, že jsme měli pěkně velký úspěch. Přesto jsem se vždy zajímal více o nejextrémnější styly hudby, vždy mě zajímaly temné stránky života. Vampyrismus, okultismus, magie, náboženství… To vše mne inspirovalo už od mládí. Myslím, že jsme s Conception skvělou muziku, část té hudby mě i temnější spirituální stránku, ale mé nejtemnější a nejbrutálnější nápady na vytvoření hudebního konceptu se do muziky Conception nehodily. Když jsem Crest of Darkness začínal, byl jsem motivován myšlenkou vyjádřit nejtemnější stránky své duše skrz svůj vlastní, velmi osobní projekt. Dokážu snadno pochopit, proč se někteří lidé divý, že jsem se mohl změnit tak drasticky, ale pro mě to vlastně změna nebyla… Udělal jsem jen tu nejpřirozenější věc na světě!
Black metal ze začátku a poloviny 90. let je spojený s některými nechvalně známými a kontroverzními událostmi, jako jsou vypálené kostely, vražda nebo sebevražda. Čelil jsi někdy problémům od jiných lidí jen proto, že hraješ stejný žánr? Nedivil bych se, kdyby norská společnost neměla v 90. letech v lásce všechny lidi z black metalové scény poté, co někteří z nich vypálili téměř 1000 let staré historické památky…
Dnes už to není problém, ale kdybych se vrátil 10-15 let nazpátek, tenkrát to občas mohlo být trochu frustrující. Mnoho lidí si spojilo všechny lidi, jako jsem já, s vraždami a vypálenými kostely. Osobně jsem s ničím takovým neměl nic společného a občas to bylo trochu obtěžující, když mi to někdo neustále předhazoval.
Vzhledem k tomu, že pamatuješ black metalovou scénu z 90. let, rád bych se tě zeptal, jaké vidíš rozdíly mezi prvotní érou black metalu a dnešním black metalem. Četl jsem mnoho rozhovorů s black metalovými hudebníky z Norska a byla jim položena stejná otázka. Je docela zajímavé, že někteří z nich tvrdili, že upřednostňují původní formu black metalu, protože žánr postupem času ztratil svou auru, zatímco jiní na druhé straně prohlásili, že se jim současná scéna zamlouvá více. Co si myslíš ty? Dáváš přednost současné black metalové scéně, nebo vzpomínáš na 90. léta jako na lepší časy black metalu?
Zajisté se část magie vytratila! Scéna už není stejná, jako bývala v 90. letech. Mnoho hudby z té doby bylo a stále je absolutně skvělé! Mluvíme o pionýrech black metalu! Vše v té době působilo tak nově, tak temně a mysteriózně, pamatuji si, že to každý bral naprosto vážně! Mezi skupinami byla tvrdá konkurence, což nejspíš hudbu a její podání jen vylepšovalo… Přesto bych dnes čas zpátky nevracel. Je to přirozená věc, že se scéna změnila, že se hudba změnila, lidé se změnili, vlastně všechno! Kořeny tu stále jsou, ale myslím si, že je dobře, že se lidé vyvíjejí! Nejsem si jistý, co víc k tomu říct… Docela často cestuji zpátky v čase poslechem mé oblíbené hudby z 90. let, ale je to jen jako sen, jako temné vzpomínky z minulosti! Ale teď je teď! Spousta temných a brutálních skupin stále předvádí skvělou hudbu i v roce 2013, což je skvělé!
Spousta lidí Norsko vnímá jako “Mekku black metalu” – důvod, proč tomu tak je, je myslím zřejmý. Nicméně, z tvého úhlu pohledu black metalového hudebníka z Norska, souhlasil bys s tím? Pamatuji si, že jeden člověk z kapely Mord kdysi prohlásil, že je to kravina, protože nejsou žádné velké rozdíly mezi hraním black metalu v Norsku a jakékoliv jiné zemi… Co myslíš ty?
Nejsem si jistý, co na to říct… Hádám, že kvůli minulosti, kvůli historii black metalu si někteří lidé mohou o Norsku myslet, že je “Mekkou black metalu”. Možná je v tom trocha pravdy, ale musím říct, že black metal se dá hrát kdekoliv. Tento druh hudby by měl vycházet od srdce, vůbec nesejde na tom, kdy a kde tu hudbu děláš!
Jak norská společnost vnímá black metalu a také další extrémní/alternativní žánry dnes? Připadá mi, že jsou Norové mnohem otevřenější v porovnání s lidmi například zde v České republice. Vím, že třeba norské televizi NRK vystupovaly avantgardní skupiny jako Shining (myšleno Shining z Norska) nebo The Residents; také si pamatuji, že třeba Satyricon kdysi hráli v oblecích na nějaké módní přehlídce spojené s mistrovstvím v lyžování… dovolím si tvrdit, že něco podobné by v České republice nebylo možné (a opravdu jsem doposud nezaznamenal, že by nějaké black metalové kapely hrály na místních sportovních šampionátech). Vypadá to, že “obyčejní” lidé v Norsku berou alternativní žánry, black metal nevyjímaje, tak jak jsou, skoro jako součást norské kultury. Souhlasil bys nebo ne?
Souhlasím. Určitě! V porovnání s tím, jak je to v mnoha dalších zemích, se Norové zdají být opravdu velmi otevření. Mně osobně to připadá, že to není ještě úplně ideální, ale nemohu si stěžovat. Na druhou stranu, extrémní metal a extrémní umění není obecně určené pro každého. Pokud to má každý rád, myslím, že už se to nedá nadále nazývat extrémním. Jsem si jistý, že chápete, jak to myslím…
Když poslouchám album “In the Presence of Death”, ta hudba mi nepřijde “oldschoolová” ve smyslu “garážového” zvuku, přesto bych si stále dovolil tvrdit, že je spíše tradičnější, což je samozřejmě v pohodě. Nicméně, rád bych se zeptal, jak vnímáš – jakožto hudebník, který hraje tento řekněme tradičnější black metal – všechny ty avantgardní a experimentální black metalové skupiny, které se na scéně vyrojily v posledních letech? Jsou lidé, kteří tuto avantgardní odnož odmítají jako něco, co ničí původní feeling black metalu, mnozí ji ale na druhé straně vidí jako nový směr žánru. Co myslíš ty?
Musím souhlasit s tím, co říkáš… Mám na mysli, že je v naší hudbě hodně tradic, hodně historie. Řekl bych, že to má co dělat se skládáním, ale je tu ještě další důležitá věc, kterou bych rád zmínil. Naše poslední desky byly nahrány “živě ve studiu”. Nepoužíváme žádné klikací stopy, lead-tracky nebo cokoliv jiného, co by nám pomáhalo během nahrávání. Nahráváme bicí, baskytaru a kytaru společně v místnosti studia, jako kdybychom stáli na pódiu. Později samozřejmě tyto zvukové stopy trochu upravujeme, přidáváme více kytar, vokálů a tak… Nicméně, tyto prvotní energické, poměrně brutální nahrávky nás provázejí během celého natáčení a dodávají nám trochu oldschool feeling, řekl bych, ale ve výsledku se prezentujeme mnohem modernějším zvukem – rád si myslím, že naším vlastním speciálním zvukem!
Ve spojitosti s předchozí otázkou – jakou muziku rád posloucháš, když máš trochu volného času? Preferuješ jen metalové žánry, nebo máš rád i nějakou nemetalovou hudbu? Kromě toho – posloucháš někdy svá vlastní alba? Třeba staré věci od Crest of Darkness a tak…
Poslouchám jakýkoliv druh hudbu, která ve mně vzbuzuje patřičnou náladu. Metalová hudba a extrémní metal jsou samozřejmě mou největší vášní především, ale poslouchám také množství klasické hudby, prog rocku, popové muziky, elektroniky… Řekl bych, že ten seznam je snad nekonečný. Jen pár umělců ovšem sleduji celý svůj život. Určitě musím zmínit svého velkého hrdinu z dětství, AliceCoopera. Dalšími prvními kapelami jsou BlackSabbath, LedZeppelin, DeepPurple. Všechny pro mě mnoho znamenají i dnes! Abyste měli nějakou představu, jaká hudba se mi líbí, dám vám krátký seznam mých největších oblíbenců: Wagner, Mozart, Chopin, DeadCanDance, DepecheMode, FeverRay, JethroTull, Rush, Mayhem, Beherit, Marduk, Deicide, MorbidAngel, Emperor, DiamandaGalas, je jich tak moc!
Když jsem v předchozí otázce zmínil starý materiál kapely… všiml jsem si, že jsi vyrobil přebal pro úplně první EP Crest of Darkness, “Quench My Thirst”, a musím říct, že se mi to zdá jako úplně nejlepší artwork ze všech počinů Crest of Darkness. Namaloval jsi to sám? A proč jsi pro Crest of Darkness neudělal žádné další obálky?
Namaloval jsem to sám. Je hodně pěkné, že se ti to líbí – díky! Proč jsem nevyrobil žádné další obálky?! Nemám pro to dobrou odpověď, ale možná bych se mohl ujmout nějaké budoucí, nějaké nápady bych měl…
Musím se přiznat, že jsem stará alba Crest of Darkness už nějakou dobu neslyšel, ale co si pamatuju, bývaly zde jisté řekněme netradiční prvky jako například ženský vokál (mimo jiné) na desce “The Ogress”. “In the Presence of Death” v porovnání s tím zní více přímočaře, řekl bych. Zamýšleli jste nyní více přímočarou nahrávku?
Crest of Darkness je pro mě velmi osobní skupina, vždy se snažím tvořit to, co mi v ten moment přijde nejsprávnější. Hlavní důvod, proč se na “The Ogress” objevil ženský zpěv a další netradiční prvky, jak říkáš, měl co dělat s celým konceptem v pozadí tohoto počinu. Deska byla inspirována pravdivým příběhem norsko-americké masové vražedkyně Belle Gunness. Titulní skladba je přímo spojená se skutečnými událostmi, Kristin Fjellseth, která zpívá ženské vokály v této písni, zde hraje roli Belle Gunness, samotné “Obludy” [“The Ogress”]. S tímto albem jsem se snažil vytvořit speciální atmosféru, je mnohem více ovlivněné gotikou než ostatní desky. S našimi posledními počiny, zejména se zbrusu novou deskou, jsme hledali mnohem brutálnější sound. Pořád je zde mnoho hudebních detailů v té muzice, ale je to spíš záležitost aranží kytar a bicích.
Řekl bych, že nejvíce překvapivá píseň v kontextu zbytku “In the Presence of Death” je “From the Dead”, která je v porovnání s dalšími songy nejvíce melodická a také obsahuje jeden neočekávaný klávesový moment, který je následován pěkným melodickým sólem. Ve výsledku skladba z alba doela vyčnívá a přímo si říká o to, aby se na ni člověk zeptal. Má “From the Dead” z tvého pohledu na desce nějakou speciální pozici? Měli bychom ji vnímat jako cosi jako experimentálnější tendence na “In the Presence of Death”?
S Crest of Darkness hrajeme syrový a brutální metal, ale vždy jsem byl přesvědčen, že hudba má být tak zajímavá, jak jen to jde! Možná jsem v tomto ohledu trochu staromódní, ale vždy když na začátku začínám pracovat na písních pro nové album, přemýšlím ve “formátu desky”. Pro mě lze desku porovnat třeba s knihou. Poslech našich alb by mohl být přirovnán ke krátké cestě temnou krajinou. Chci lidem předat kousek svých nejtemnějších snů a představ. Tvořím hudbu, jakou bych sám chtěl poslouchat. Když poslouchám nějaké album, rád dostávám malá překvapení. “From the Dead” nejspíš bude právě takový song?! Z mé strany tvorba takových písniček přichází přirozeně, ale vypadá to, že spousta skladatelů se bojí míchat různé styly do jedné skladby. Nevím, ale je to můj dojem. Jinak mám opravdu rád tvorbu takových písní a hádám, že se to stalo jistým “trademarkem” Crest of Darkness.
Proč jste se rozhodli natočit video pro “Demon Child”? Je to samozřejmě velmi dobrý song, ale pokud bych měl vybrat nějakou “hitovku” s potenciálem nakopat zadky hned s prvním poslechem, volil bych “Welcome to My Funeral”, která je až překvapivě chytlavá…
Nejspíš máš pravdu, že je “Welcome to My Funeral” chytlavější song, ale jeden z hlavních důvodů, proč jsme si vybrali “Demon Child”, má co dělat s faktem, že ta skladba prezentuje více odlišných tváří Crest of Darkness. Postupuje od čisté agrese, blastbeatů, pár melodických melodických momentů až k heavy metalu, skoro až k psychedelické pasáži. Možná by bylo lepší vybrat spíše “Welcome to My Funeral”, ale to je těžko říct…
“In the Presence of Death” vyšlo také jako LP. Pokud se nemýlím, mělo by to být úplně první album Crest of Darkness vydané na vinylu, je to tak? To by korespondovalo s renesancí formátu LP, který je v posledních letech jasně zřetelný. Máš rád vinyly? Myslíš, že je možné, aby na LP někdy vyšla i vaše stará tvorba? Je mnoho labelů, které soustředí jen na vydávání vinylových verzí starých desek, takže bych se nedivil, kdyby některý z nich ohledně téhle možnosti kontaktoval i Crest of Darkness…
Je to úplně první album Crest of Darkness na vinylu, v tom máš úplnou pravdu! Miluju je!! Pro mě byl vinyl vždycky ta “správná věc”! Na vinylu jsem vyrostl, takže je skvělé se víc a víc vracet zpátky! Řekl bych, že je to spíše pro sběratele, ale i tak si myslím, že je to skvělá věc! Jsem si docela jistý, že naše alba na vinylu vyjdou, přinejmenším některá z nich! Zcela jistě se osobně budu snažit o to, aby se tak stalo!
Sestava Crest of Darkness za posledních pár let vypadala stabilně, ale kytarista Kjell Arne Hudbreider minulý rok kapelu opustil. Myslím, že jeho důvody byly poměrně jasně popsány v prohlášení, takže bych se spíš zeptal, proč jste přijali Jana Fredrika Solheima jako nového člena Crest of Darkness. Pokud si správně pamatuju, nedělali jste nic, co by mohlo být považováno za konkurz, jen bylo oznámeno, že je novým členem. Znáte jej z minulosti?
Jan Fredrik má svou vlastní kapelu Djevelkult, která má ve skutečnosti zkušebnu hned vedle zkušebny Crest of Darkness. Je mladý, ambiciózní, dobrý kytarista a má tu správnou filozofii, jednoduše se do kapely perfektně hodí! Máš pravdu, že nebyl žádný konkurz, jen jsem se ho zeptal, protože jsem ho znal z dřívějška.
Inu, pomalu nám dochází otázky, tak pojďme na poslední tři. Už jsme zmínili tvojí dřívější kapelu Conception, kde jsi hrál s Royem Khanem, jenž později vstoupil do velmi známé skupiny Kamelot. Jak se ti líbí jeho působení v Kamelot? Slyšel jsi všechny desky, na nichž se podílel? Pokud ano, líbí se ti (a která nejvíce)?
Abych byl upřímný, myslím si, že Roy své nejlepší výkony předváděl v Conception. Nevím proč, ale zní zde originálněji, unikátněji… Samozřejmě nazpíval pár skvělých vokálů i v Kamelot, ale osobně jsem nikdy velkým fanouškem Kamelot nebyl. Na každém albu mají pár písniček, které se mi líbí, některé dokonce docela hodně, ale má to co dočinění s celým konceptem… Opravdu to není můj šálek kávy. Slyšel jsem všechna jejich alba, ale nemyslím si, že bych mohl vybrat své nejoblíbenější. Možná teď zním trochu negativně, ale rád bych, abyste věděli, že i tak mám k téhle kapele obrovský respekt! Vždy nahrávali desky nevyšší kvality, skvělá produkce, ale na můj vkus možná až příliš dokonalá? Viděl jsem je několikrát živě a musím uznat, že ve většině případů předvedli skvělou show, takže o nich můžu mluvit hodně pozitivně, jen nejsem jejich největší fanda.
Mimochodem, myslíš, že je možné, aby někdy došlo k obnově Conception? Někdo by mohl říct, že to teď bude reálnější, když Roy opustil Kamelot, takže má víc času bez jejich plného koncertního diáře. Vím, že Conception hráli nějaké koncerty v roce 2005, také si pamatuji, že před pár lety běhalo pár klepů o možném reunionu, ale nakonec se nic nedělo… Myslíš si tedy, že bude někdy Conception vidět opět hrát, nebo je už kapela úplně mrtvá?
Kapela mrtvá není, stále věřím, že tu je šance, že někdy spolu budeme opět hrát. Nemůžu říct víc, nemám k dispozici nic konkrétního, ale jsme stále dobří přátele, řekl bych, že všechno je možné…
A poslední otázka… V roce 1999 ses baskytarou ve dvou písničkách podílel na EP “Intermezzo II” od Satyricon. Mohl bys nám o téhle spolupráci říct víc? Jak ses s nimi dostal do kontaktu, jak se to seběhlo a tak? Díky mnohokrát za rozhovor! Ať se daří!
Sigurd “Satyr” Wongraven mi jednoho dne prostě zavolal, to byl začátek téhle spolupráce. Satyricon potřebovali baskytaristu a oslovili mě. Měli jsme pár intenzivních zkoušek a po několika z nich jsme nahráli EP, na němž se podílel na dvou skladbách. Bylo to pro mě zajímavé, ale musím připustit, že se to odehrálo v době, kdy hraní jejich druhu muziky pro mě bylo poměrně nové. Zajímal jsem se o temný a brutální metal, ale nehrál jsem s mnoha blastbeaty například, a pokud si pamatuju, nebyl jsem s tou situací úplně spokojený. Nicméně, vzpomínám si, že Sigurd chtěl, abych s nimi pokračoval, ale pokud si pamatuju, byla to moje vlastní volba na čas od nich “zmizet”… V té době se také začalo dít dost věcí u Crest of Darkness a dokonce ani Satyricon se nemohli rovnat mojí vlastní kapele. Crest of Darkness vždy byli má největší priorita, bez ohledu na prodeje nebo úspěch, a s radostí můžu prohlásit, že jsou Crest of Darkness stále naživu a silnější než kdy dřív!!
Je noc. Všudypřítomné ticho je rušeno jen vzdáleným krákáním havranů a lehkými kapkami deště, když tu je násilně proříznuto mohutným zadutím rohu, následované sborovým zpěvem, jež vítá zapalované ohně. Bubny šamanů, které udávají rytmus, náhle ztichnou, aby mohly být vyjmenovány runy futharku. Yggdrasil. Druhý rituál právě započal.
Vykulené oči nevěřícného pohledu do nikam, zatímco uši byly zaplavovány přívalem čehosi mně do té doby neslýchaného a zároveň naprosto uchvacujícího. Zhruba tak by se dalo ve stručnosti popsat několik prvních setkání s hudbou Wardruny, když před čtyřmi lety spatřila světlo světa první ze tří částí “Runaljod”, “Gap Var Ginnunga”. Dalo by se bez nadsázky říci, že svou prvotinou tehdy způsobilo uskupení soustředěné kolem Einara “Kvitrafna” Selvika, jenž byl do té doby znám především díky bubnování v Gorgoroth a svému dalšímu projektu Jotunspor, nemalý rozruch nejen v kruzích hudebních, nýbrž i v kruzích duchovních, které mají co dočiněním s pohanskou vírou ve všech možných formách i neformách a především pak s runovou magií. Ač historie Wardruny sahá až kamsi do roku 2002, bylo první album vydáno až sedm let poté, roku 2009. Na “Runaljod – Gap Var Ginnunga” se vedle Kvitrafna objevili i další dva hudebníci – Gaahl, do té doby znám hlavně díky skřehotání rovněž v Gorgoroth a v současnosti i v God Seed, jenž Wardruně propůjčil svůj unikátní hrdelní hlas, a světu neznámá Lindy Fay Hella, která pro změnu zaujala vyšší polohy a svým uhrančivým a unikátně zabarveným zpěvem učarovala mnohým posluchačům. Sedm let práce se na albu patřičně odrazilo a výsledkem byl dokonalý zážitek nejen v rovině hudební, ale i v rovině duchovní. Od té doby uteklo už mnoho vody a očekávání druhého dílu runového eposu v řadách těch, jimž šamanská hudba Wardruny přirostla k srdci (či snad ještě hlouběji), postupně rostlo. Až bylo po čtyřech letech ukončeno a rozpuštěno v hlubině času oznámením o blížícím se vydání.
Hybná síla započínající rituál značící nový začátek. Podmanivý rytmus a jasný hlas nesoucí Freyino požehnání zdravía plodnosti – ať už fyzické či duševní, jež může znamenat nevysychající zásoby inspirace a nápadů. Fehu, značící začátek čehosi nového. Fehu, stíhána dokonalým vyjádřením potřeby a touhy, která vychází z nově vzniklé energie. Hutné, rytmické části jsou střídány ambientními, monotónními pláněmi, na nichž neroste téměř nic kromě občasného recitovaného slova. Tajuplná kombinace, z níž se ježí chlupy na zátylku a budí nepříjemný pocit v podbřišku, volající touhou – jež v posledních okamžicích eskaluje do extrému, dokud nedojde jejímu naplnění. Z počátku se zrodila Odinova touha po vědění, která vyslala jej na cestu. NaudiR v celé své kráse.
Jak jsem se zmínil výše, sedm let práce se na první části “Runaljod” – na rozdíl od mnoha jiných nahrávek, jež čekaly na vydání podobně dlouho – opravdu projevilo. Ať už v unikátnosti, která spojuje duchovní tradice severského šamanismu a runové magie s tamní lidovou hudbou a vlivy dalších etnických prvků z různých koutů světa, či snad neskutečné atmosféře, přirozenosti, propracovanosti a promyšlenosti kompozic. Tak nebo onak, Wardruna si díky své prvotině zajistila přední pozici na poli evropské a nebál bych se říci že i světové duchovní či rituální hudby. A stejně jako “Runaljod – Gap Var Ginnunga” je i “Runaljod – Yggdrasil” výsledkem opravdu dlouhodobé práce, jež se na poli hudby jen tak nevidí. Spojení starých hudebních postupů a nástrojů, které jsou ke všemu z velké části vyráběny ručně, spolu s duchovní naukou severského šamanismu a tajemstvím run, se totiž Kvitrafnovi daří bezesporu skvěle i v případě pokračování tohoto zhudebnělého rituálu. Ač novinka příliš mnoho výrazných změn v hudbě nepřináší, přesto se posouvá pomalu a jistě vpřed, avšak znalému čtenáři musí být jasné, že jen o hudbu tady zdaleka nejde.
Slepnirův frkot a monotónní rytmus provázející ubíhající krajinu pokrytou sněhovou peřinou. Za doprovodu hlasuLindya později i Kvitrafna a Gaahla ubíhá Odinova cesta za poznáním rychle, možná rychleji, než by si mnozí cestovatelé přáli. Přesto EhwaR končí tam, kde končit má. Přivázáním Slepnira k Yggdrasilu. Odinovo poselství však mluví skrze AnsuR jasně – absolvovaná cesta vede k moudrosti a poznání. Dlouhá a nesnadná cesta k oběti sama sebe, cesta, kterou si každý si ji musí projít sám. I hlasy se jako by vzdálily a zastaly úlohu pozorovatelů Odinova utrpení, jež právě započalo.
Kvitrafn svůj runový epos rozvíjí do větší šíře a barvitosti, mnohovrstevnosti. Dalo by se říci, že oproti první části rituálu je “Runaljod – Yggdrasil” o něco málo vyspělejší, vyjadřovací prvky postupně gradují a otevírají se novým, neokoukaným nápadům. Nejvýraznější ukázkou je nejspíše úvod “AnsuR”, jež svou ozvěnou odkudsi z dáli a celkovým zabarvením dokonale kontrastuje nejen se zbytkem skladby, ale vůbec se zbytkem tvorby, kterou můžete na obou albech nalézt. Větší prostor si získal zpěv obecně, obzvláště pak sborové zpěvy všech tří zainteresovaných – Kvitrafna, Lindy i Gaahla. Pokud si dal Kvitrafn na něčem opravdu záležet, pak je to určitě gradace a zabarvenost vokálů. To je nejvíce poznat především u po sobě jdoucí dvojice run “IwaR” a “IngwaR”, ve kterých je většina napětí postavena právě na tajuplném a později i agresivnějším vokálu, jenž postupně graduje až k hranicím únosnosti. Rovněž struktura písní získala na hloubce. Kvitrafn ve většině skladeb nevyužívá větší množství nástrojů, než tomu bylo dříve, ale často je využívá ve více vrstvách nad sebou, přičemž stále je tak činěno s citem a výsledný dojem rozhodně není přeplácaný a jednotlivé skladby jsou poměrně snadno rozeznatelné. Sluší se připomenout i fakt, že “Runaljod – Yggdrasil” je podle mého názoru o něco zpěvnější než jeho předchůdce a skýtá větší množství různorodých melodií i rytmů, které opravdu velmi snadno utkví v paměti.
Odinovo sebeobětování vede skrze zbraň. Bájný oštěp Gungnir, jenž nikdy nemine svůj cíl, kterým byl po devět dní a nocí probodnut a připoután ke kmeni stromu světa, Yggdrasilu, aby získal moudrost. I to může být jeden z významů IwaR, části, jež ne nadarmo svým nejasným vyzněním a napětím nahánějícím husí kůži připomíná trojici o runě Thurs. Napětí postupně graduje, rituální zpěv se z prostého šepotu stává agresivnějším a agresivnějším, tenze dosahuje hranic nesnesitelnosti – kde mizí. Tam, kde bylo napětí, zůstala rovnováha a klid a mír. Husí kůži a strachu z nejistoty je konec. IngwaR.
Nemůžu říct, zda je “Runaljod – Yggdrasil” lepší či horší než první část tohoto unikátního zhudebněného rituálu. V lecčems je jiná, v lecčems zachovává původní koncept. Změny nejsou zásadní, avšak postihly všechny stránky. Největší změnou si vedle struktury prošla především délka skladeb. Ta se u většiny z nich drží na hodnotách kolem šest minut, nejkratší skladba pak trvá něco málo pod čtyři a půl minuty – což je oproti předchozímu počinu poměrně výrazný posun vzhůru. Avšak ani přes větší délku skladeb, která ve výsledku natáhla celkovou délku nahrávky o dobrou čtvrthodinu nemůžu říct, že by “Yggdrasil”, podobně jako “Gap Var Ginnunga”, trpělo nudnou vatou. Každá část je víceméně nutná, nic nechybí ani nic nepřebývá, aby byl postihnut význam a vlastnosti každé z osmi run, které “Yggdrasil” zachycuje, co nejpřesněji a nejvýstižněji.
Gibu je schopností. Gibu je darem. Gibu je přijetím moudrosti run, za kterou bylo zaplaceno nejvyšší cenou. Gibu je smířením s přijatým osudem, smířením, které stojí na sklonku deváté noci a vítá konec utrpení. Solringen je úsvitem desátého dne, jež přichází pomalu, ale o to jistěji. Úsvitem přinášejícím klid a vítězství ve všech rovinách bytí. Sowelu pak se sluncem přináší naději a energii nového dne, ale rovněž nejistotu zítřků, která přichází stejně neodvratně, jako jednou přijde jeho poslední část. Spolu s koncem světa.
A o nich to vlastně celé je. Jak jsem naznačil výše, jednou částí je dokonalá hudební stránka věci, co však dělá Wardrunu opravdu unikátem, je právě spojení s šamanismem a runami. V Kvitrafnově podání se každá z run stává doslova živoucím organismem, který je jednak navzdory vyprávěnému příběhu schopen stát sám o sobě, není-li z podstaty věci vázán k jiné runě, tak jako tomu bylo na předchozím počinu, ale jednak dokonale drží dokonale pohromadě, vzájemně se doplňuje a rozvíjí. Celek je tím, čím Wardruna táhne. Nejen hudebně, ale i myšlenkově a příběhově je “Runaljod – Yggdrasil” kompaktním dílem, které dokonale drží při sobě. Dílem, které vás unese kamsi mimo reality a běžné vnímání světa. A jen tak vás odtamtud nepustí.
Helvegen uzavírá rituál v duchu poslední runy, poklidně za sborového zpěvu. Procítěn odevzdaností a smíření s osudem, který má neodvratně přijít. Klidem před bouří. Plameny ohňů dohasly v přicházejícím dešti, který díky vycházejícímu slunci kreslí duhu nad obzor. Rituál je u konce. Prozatím.
“Deyr fé deyja fræaendur, deyr sjálfur ið sama.
Eg veit einn að aldrei deyr: Dómur um dauðan hvern.” (Helvegen)
Další názory:
Po kouzelném debutu “Runaljod – Gap Var Ginnunga” nechala norská Wardruna na pokračování čekat déle, než by se mnohým líbilo, ale jak se říká, v tomto případě se čekat vyplatilo. “Runaljod – Yggdrasil” je totiž opět pohlcující deska, která v dnešní překotné době dokáže zastavit čas a na chvíli člověka přenést jinam. V porovnání s debutem mi novinka přijde trochu rozmanitější a takříkajíc se toho na ní “víc děje”, nicméně podobné záležitosti vždy byly a vždy budou především o atmosféře – a tu obě desky čarují naprosto bravurně. Wardruna je do jisté míry záležitost opravdu unikátní, minimálně však obdivuhodná a dech beroucí. Pokud se dá o nějaké hudbě tvrdit, že má duši, pak je to zcela jistě právě Wardruna. H.
Norští Darkthrone nejsou žádná ořezávátka. Přes 25 let existence na křížku a 16 studiových alb. K tomu taky nejedna nevídaná žánrová změna. Do hlav většiny posluchačů se zavrtali díky svým prvním deskám z devadesátých let, jakými jsou “A Blaze in the Northern Sky”, “Under a Funeral Moon” nebo “Transilvanian Hunger”. V té době patřili k zástupcům ryzího norského black metalu vedle Mayhem a dalších majestátních figur. Od té doby už ale nějaký ten pátek uběhl, Fenriz a Nocturno Culto považují black metal za mrtvý styl a nyní je naplňuje především revival kapel, na kterých sami vyrůstali. Řekl bych, že možná spousta lidí měla problém překousnout jasný špinavý heavy sound tři roky staré desky “Circle the Wagons”. Ti budou mít asi problém novinku “The Underground Resistance” vůbec doposlouchat, to už je totiž skoro ryzí heavy metal 80. let, a pány to vůbec nesere.
Já musím hned zkraje přiznat, že už při zveřejnění “Leave No Cross Unturned” jsem nedokázal skrýt své nadšení, protože přesně taková pocta osmdesátkovému thrash metalu mi tu chyběla. Většina nových heavy metalových nahrávek (rozumějte nových kapel) se nedokáže koulema vůbec rovnat s touhle nahrávkou. Riffy, atmosféra, vokály, to vše hluboce vzývá ducha staré školy a dělá to navíc úspěšně. Tentokrát si porci šesti skladeb ústřední duo rozdělilo v poměru 3:3, máte tedy parádní možnost utřídit si, jaký styl rachocení je jim bližší. Nocturno Culto ve skladbách 1, 3 a 5 vyznává spíš tvrdší pojetí. Někde na pomezí starého thrashe, black metalu à la Venom, a to vše umocňuje svou hlasovou bruskou ne nepodobnou Tomu Warriorovi ze Celtic Frost. Oproti tomu Fenriz vyznává melodičtější ražení, dává plně najevo svou lásku ke starým heavy/speed kapelám. “Valkyrie” by se dle mého neztratila na nejranějších nahrávkách Helloween, zatímco třináctiminutový opus s geniálním názvem “Leave No Cross Unturned” vypadl z dílny Agent Steel. Včetně mocných fistulí.
Skladby na vás můžou ze začátku působit asi dost primitivně, ale vězte, že skrývají mnoho zajímavých pasáží a nenápadných nápadů, které poslech osvěžují. Ostatně dřív metal nebyl žádná obrovská věda, pokud měl atmosféru, měl z většiny vyhráno. Tenhle princip pochopili Darkthrone naprosto přesně, což v mých očích způsobuje jedině růst sympatií. Celkem pomohla změna obalu, přece jen už to začalo být na jedno brdo. Současný motiv naprosto koresponduje s atmosférou nahrávky “The Underground Resistance”.
Podle výčtu kapel jistě začínáte chápat, kam tahle deska má namířeno. Žádné úkroky stranou a překvapivé změny, jen razantní úder na solar v podobě riffů, které jste už určitě slyšeli, ale přesto vám na téhle desce rozklepou palici, jako to uměly dřív. Dosti tomu napomáhá povedený dřevní zvuk, který se povedl přesně do té míry, aby bylo slyšet vše, ale přitom si udržel velkou míru dřevnosti, která je pro takovou nahrávku naprosto potřebná. Tohle album je jedno velké fuck off všem chytrákům, škemrajícím po starých časech black metalových Darkthrone, chytrákům, škemrajícím po progresi, chytrákům, kteří nechápou filozofii, kterou pánové Fenriz a Nocturno Culto razí. Berte nebo nechte být, za mě všema deseti. A říkejte si o mně třeba, že jsem blázen.
Další názory:
Darkthrone jsou pro mě zcela jistě jednou z nejvíc cool kapel vůbec – v tom dobrém slova smyslu, dokonce v tom nejlepším možném slova smyslu. Jejich muzika má prostě neskutečné koule a doslova se směje do ksichtu všem okolo. Jestli si u někoho můžete být stoprocentně jistí, že dělá muziku opravdu upřímně a rozhodně ne pro prachy, pak to jsou zcela jistě Darkthrone. Netvrdím sice, že bez výhrad hltám úplně všechno z jejich dílny, přesto mají pánové Fenriz a Nocturno Culto za svůj přístup můj velký respekt. Je podle mě ale trochu zbytečné řešit, jestli je to ještě pořád black metal, jestli to není spíš už nějaký heavy/speed/thrash/nevímco metal, kolik tam tentokrát narvali punku a podobné blbosti, já osobně cítím v jejich hudbě kontinuitu již od starých řezanic z počátku 90. let až dodnes, na čemž ani “The Underground Resistance” nemění zhola nic. Ono by se tedy mohlo zdát, že Darkthrone vlastně omílají furt to stejné dokola, ale kromě toho, že to není tak úplně pravda, je výsledek natolik skvělý, že nakonec stejně nejde udělat nic jiného, než smeknout pomyslnou pokrývku hlavy. Darkthrone jsou totiž v té své zdánlivé primitivnosti a syrovosti vlastně unikátní a nepřekonatelní. Konkrétně na “The Underground Resistance” mě mimo jiné hodně baví, jak je nádherně poznat, jaké songy složil Fenriz a jaké Nocturno Culto – hlavně neuvěřitelně staromilské příspěvky od Fenrize jsou vážně úžasné, zejména “The Ones You Left Behind” a samozřejmě také závěrečný ultimátní opus “Leave No Cross Unturned”. H.
Na novince “The Underground Resistance” se Darkthrone trošku vzdalují tvorbě, se kterou se vytasili na předchozích třech albech. Crust/punk se zaobalil do heavy kytarového oparu a výsledkem je špinavá thrash/black/speedová deska s nádechem punku. Některé momenty mi připomněly rané Celtic Frost, jiné zase Venom, ale pořád jsem si byl jistý, že poslouchám Darkthrone, takže žádná naivní vykrádačka se nekoná. Deska takhle upřímná a do jisté míry i jednoduchá by se dala považovat za dílo s krátkou trvanlivostí, ale já jsem se zatím po několika posleších nudit nepřestal. Vrcholem je pro mě třetí “Lesser Men”, ve které Nocturno zní trošku jako Tom G. Warrior a rozhodně zaujme chaotické kytarové sólo ve stylu Slayer. Překvapení na konec v podobě předlouhé “Leave No Cross Unturned” bylo na první poslech celkem oříšek, ale časem jsem se do ní dostal. Přesto si myslím, že kdyby se všechny skladby spokojily s čtyř-pěti minutovou hrací délkou, nebylo by to ke škodě a deska by získala něco víc na razanci. V porovnání s předchozími alby pořád nadstandard, který je sice stylově trošku jinde, ale přesto s jasně identifikovatelnými poznávacími znaky. Kaša
Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: 22.2.2013 Label: Indie Recordings
Tracklist:
01. The Ramble
02. Way of the Serpent
03. The Devils Hand
04. Welcome Farewell
05. The Reap
06. Sights of Old
07. Black Waves
08. At the Brook
Norští Vreid vždycky patřili k tomu druhu kapel, jejichž hudba okolo mě kroužila, ale nikdy se nepřiblížila natolik, abych se na ni mohl podívat zblízka a důkladně. Když tedy nepočítám jedno živé dostaveníčko, aktuální novinka “Welcome Farewell” se dá považovat za první vzájemné zkřížení mečů a její recenze pak příležitost, jak porovnat názor prakticky úplného nováčka s pohledem redaktorů s hudbou Vreid mnohem obeznámenějších. Tak tedy do toho, duel začíná.
Když jsem poprvé kliknul na tlačítko PLAY, čekal jsem necelou tři čtvrtě hodinu ponuré black’n’rollové jízdy, na které si Vreid v uplynulých letech udělali jméno a v jehož duchu se nesla i s předstihem uvolněná klipovka “The Reap”. Stavět na těchto dojmech očekávání byl však asi nejzásadnější omyl, kterého jsem se v případě “Welcome Farewell” dopustil, protože jak se velmi záhy ukázalo, ve skutečnosti si Vreid pro fanoušky připravili trochu jinačí hudební koktejl. Otázku, co to vlastně Vreid nahráli, přináší už otvírák “The Ramble”, jehož charakter s trochou nadsázky platí pro album jako celek. Podstatná část jeho pěti a něco minut nechává posluchače v podivné nejistotě. Na jednu stranu jde celkem snadno rozklíčovat stopy vedoucí k rozvážnému a s potemnělými melodiemi operujícímu black metalu, jakožto i k rock’n’rollové šlapavosti, ale je to zkrátka zvláštní, nezvyklé a nesnadno se v tom hledá krása. A přitom po několika pozorných posleších vyjde najevo, že tam ta krása, nebo chcete-li kvalita, opravdu je, nehledě na to, že závěr ožije v mnohem čitelnějším duchu, než jak tomu bylo do té doby. I tak je to ale pořád značně podivuhodné dílko, které spíš než aby uchvátilo, tak dlouhodobě jitří posluchačovu pozornost a zvědavost.
Zajímavé je, že podobným způsobem, jakým se přelévají rozličné pasáže v “The Ramble”, žije celé album. Podivnou leč v jádru velice zajímavou “The Ramble” střídá o poznání klasičtější skladba “Way of the Serpent”, která už se je tomu, co si lze pod pojmem “typický výraz Vreid“, o pořádný kus blíže, a následující “The Devils Hand” už konečně nechává doposud nejistého fanouška vydechnout úlevou – poprvé ten správný black’n’roll a navíc s pořádnou dávkou přesně takového lehce arogantního výrazu, který tomu dodává potřebné koule. Titulka “Welcome Farewell” však opět ukazuje, že ty podivnosti se na album nedostaly jen tak náhodou, a když přeskočíme solidní, leč drobátko neškodnou “The Reap”, tento trend vrcholí v takřka devítiminutové “Sights of Old”, kterou jsem i přes nespočet protočení nějak nebyl schopen pobrat. Samotný závěr pak opět brnká na klasičtější notu a především “Black Waves” bych se nestyděl označit za skutečně výbornou pecku a rozhodně jeden z nejlepších kusů alba. Jak vidno, Vreid hrají s posluchači zajímavou hru, ovšem otázkou zůstává, nakolik jim to vychází, respektive nakolik se podařilo skloubit klasiku s novými polohami.
Když bych prohlásil, že tak napůl, asi by vám to moc neřekl, takže to zkusím trochu rozvést. V zásadě jde o to, že když Vreid excelují, je to v poloze, na kterou byli doposud zvyklí a songy jako “The Devils Hand” nebo “Black Waves” opravdu fungují na výbornou. Kde to však trochu skřípe, to je asi jasné z předchozích dvou odstavců. Skutečně jde o ty skladby, ze kterých je znát snaha o trochu jinačí muziku, ale rozhodně je nelze jen tak šmahem odsoudit. Zaprvé všechny tyto skladby obsahují velice dobré momenty (čímž mám na mysli zejména pár opravdu vychytaných riffů nebo jiných instrumentálních obratů), ze kterých je poznat, že nejde o žádnou amatéřinu, ale dílo zkušených a autorsky vyzrálých skladatelů (když bych měl vybrat, z trojice skladeb, které se to týká zejména, mě nejvíce oslovila “The Ramble”). Zadruhé je to dílem specifické atmosféry, která se sice prolíná celou deskou, ale z oněch “problémových” skladeb prýští zdaleka nejvíce. V jedné recenzi to její autor velice trefně nazval jistým druhem melancholie, já si k tomu dovolím přidat jakousi všudypřítomnou auru nevyhnutelné pomíjivosti všeho okolo nás, kterou ostatně dokonale ilustruje verš z refrénu “The Reap”: “Nothing is to last…” a svérázným způsobem se projevuje i na velmi zajímavém artworku. A i když je tato atmosféra dost zásadně propojená se skladbami, nad kterými asi kde kdo zakroutí hlavou, sama o sobě je velice působivá a je rozhodně jedním ze zásadních důvodů, proč “Welcome Farewell” i přes řadu výhrad, které k němu mám, nepřestává dráždit moji zvědavost.
Když jsem v úvodu přirovnával celou desku ke skladbě “The Ramble”, v závěru nacházím jejich další vzájemnou paralelu. Stejně jako úvodní skladba je totiž deska ve své podstatě dobrá až velmi dobrá. Některé ze skladeb jsou bez debaty vynikající, a i když to u jiných až tak slavné není, i takové ukrývají řadu kvalit, ke kterým je třeba se postupně propracovat. A to je ostatně i důvod, proč mám trochu problém s vyslovením číselného hodnocení. I přes opravdu poctivou listening session bych totiž opravdu nedal ruku do ohně za to, že jsem se “Welcome Farewell” dostal na kobylku. Moji slušnou sedmičku tedy berte trochu s rezervou. Čert ví, jak to bude za měsíc…
Další názory:
Ačkoliv známka 7/10 podle toho nemusí na první pohled úplně vypadat, pro mě osobně je “Welcome Farewell” trochu zklamáním a vidím v něm spíš krok vzad. Velmi se mi líbilo ono mírně progresivnější pojetí, s nímž Vreid vyrukovali na předcházející desce “V”, a tak trochu jsem doufal, že v něm budou pokračovat, což se ovšem bohužel nestalo a “Welcome Farewell” se opět vrací k dřívějšímu vyznění kapely někde na průsečíku mezi black metalem a black’n’rollem. Nechápejte mě špatně, rozhodně je to sama o sobě dobrá muzika, ostatně proto také hodnotím 7/10, jelikož jakoukoliv nižší známkou bych Vreid zase křivdil, ale výše jít také nemohu. Album možná trochu dojíždí na to, že jsem od něj jednoduše čekal něco trochu jiného a také trochu víc, než mi ve výsledku nabídlo, a tím pádem nevylučuji, že se můj pohled na něj časem změní, v současnosti však ve mně stále převažuje mírné zklamání, přestože samotné “Welcome Farewell” je určitě velmi dobrá práce. H.
Vreid patří mezi kvalitní metalové akvizice, kterým není cizí ani vývoj, při kterém mohou razantněji uhnout z předurčené cesty. To se stalo především s předchozí famózní nahrávkou “V”, na které zpomalili black’n’roll, a výrazně přidali na melancholii a výsledkem byla opravdu epická nahrávka, nemající v historii kapely obdoby. S novým albem “Welcome Farewell” hoši zase trochu přitlačili na pilu, což se někomu může zdát jako krok zpět, nicméně já jsem spokojen. Deska odsýpá, baví mě jak rychlejší části, tak i epičtější skladby, které se ale většinou projevují pod nánosem všeho toho black’n’rollového chrastění. Některé skladby lze považovat přímo za hitovky. Stick
Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: 25.2.2013 Label: My Kingdom Music
Tracklist:
01. Intro
02. In the Presence of Darkness
03. Demon Child
04. Redemption
05. The Priest from Hell
06. Welcome to My Funeral
07. Womb of the Wolf
08. Vampire Dreams
09. From the Dead
10. The Day Before She Died
Norsko, black metal – víc asi netřeba říkat, aby měl úplně každý více či méně představu, oč zde běží. Crest of Darkness jsou opravdu další black metalovou formací z této skandinávské země, kolikátou už, to je nad lidské síly spočítat, až by se občas mohlo zdát, že těch žánrových kapel je tu tolik, že v tom Norsku snad nikdo jiný než black metaloví hudebníci být nemůže. Nutno ovšem jedním dechem dodat, že ačkoliv Crest of Darkness nejsou nějakým vyloženě zavedeným jménem v tom smyslu, že by o jejich existenci věděl snad úplně každý, jak tomu je u nejlegendárnějších místních jmen, žádní cucáci to také nejsou. Ve skutečnosti se jejich zrod datuje do roku 1993, čili do nejslavnějšího období black metalu (i když… nejslavnější z dnešního poněkud zidealizovaného pohledu, kdy si z této éry mnozí fanoušci udělali jakési “zlaté období”, toho času byl black metal na samotném okraji a skoro nikoho nezajímal), avšak nikdy nedosáhli na stejné mety, jako se to povedlo některým dnes známějším kolegům. Crest of Darkness se již od počátku drží trochu v pozadí – jak co do věhlasu svého jména, tak i co do kvality samotné hudby.
Uskupení okolo zpěváka a baskytaristy Ingara Amliena, jenž jako jediný v kapele působí od založení celou dobu, na úplnou žánrovou špičku jednoduše nemá, a to navzdory všem firemním reklamním cancům, které pomalu mluví o nejlepší black metalové skupině všech dob, do toho mají Crest of Darkness při vší úctě pěkně daleko. Neznamená to však, že by šlo o špatnou hudbu, která by neměla šanci zaujmout a najít si své fanoušky. Sám si vzpomínám, že po vydání předcházející “Give Us the Power to Do Your Evil” jsem tu placku s chutí jeden čas protáčel a rozhodně to stálo za pozornost. Ve zkratce řečeno Crest of Darkness odvádějí takovou tu černou práci vzadu, na výsluní zájmu se nevyhřívají, přesto své nezpochybnitelné místo na black metalové mapě mají.
Co se týče čerstvé novinky “In the Presence of Death”, tak ta žádný velký posun nepřináší a Crest of Darkness na ní víceméně pokračují a plynule navazují na to, co již předváděli v předcházejících letech, což není žádné velké překvápko. Opět se tedy jedná o velice slušný black metal, který se k nějakým žánrovým odbočkám hlásí jen na té nejminimálnější úrovni (ještě bude řeč), kapela odvádí svůj nastavený standard, jenž sice po nejvyšší lize může jen pokukovat, vytýkat mu ovšem rovněž nejde nic. Jedná se o takový “pohodový” black metal, který si člověk vcelku rád poslechne a bude se mu to líbit – někomu možná trochu víc, někomu trochu míň, dovolím si však tvrdit, že vyloženě zklamaný z “In the Presence of Death” snad nemůže být nikdo, kdo má black metal v oblibě.
Možná by se ovšem slušelo zdůraznit, že Crest of Darkness se neprezentují nějakou špínou a garáží, jejich black metal je spíše techničtějšího rázu, nezřídka až s mírně death metalovým nádechem, ačkoliv vokál je typicky black metalově krákoravý, zcela výjimečně se v pozadí ozvou i nepříliš výrazné klávesy, slyšet je to například v několik momentech v hned úvodní “In the Presence of Darkness”. Z konkrétních songů určitě zaujme “Demon Child”, která patří mezi “nejhitovější” položky – snad i proto si ji kapela vybrala pro klip. Podobně je na tom i až překvapivě chytlavá “Welcome to My Funeral”, nebo třeba “Redemption”, v níž najdete sice ne moc složitý, ale naprosto funkční riff a také hodně povedené linky sólové kytary. Moji osobní favorité se ovšem skrývají až v samém závěru desky v podobě “From the Dead”, což je asi nejrozmanitější položka v tracklistu. Zajímavý melodičtější rozjezd příjemně navnadí (melodie jsou však povedené i v dalším průběhu písničky), potěší zde také baskytara, která je konkrétně v této skladbě asi nejvýraznější z celého “In the Presence of Death”. Kromě toho se právě v tomto songu vyskytuje asi nejpřekvapivější moment nahrávky v podobě několikavteřinových jetých synťáků, ale proč ne… Druhým favoritem je pak závěrečná “The Day Before She Died”, která v první polovině jede ve výborném monotónním tempu, aby se v té druhé zlomila do poklidného outra.
“In the Presence of Death” rozhodně není album, jež by komukoliv převrátilo svět, přesto se jedná o velmi solidní a dobře odvedenou práci, jejímž poslechem rozhodně nic nezkazíte. Zároveň deska opětovně potvrzuje postavení Crest of Darkness v roli kapely, která sice není příliš nápadná, ale když jí to člověk dovolí, bezezbytku se mu odmění 40 minutami poctivé black metalové muziky.
Země: Norsko Žánr: hard rock Datum vydání: 25.1.2013 Label: Napalm Records
Tracklist:
01. Redemption Blues
02. Straight into Your Grave
03. Youngblood
04. There Goes a Lady
05. Show and Tell
06. Cards with the Devil
07. Pretty Little Sunshine
08. The Open Sea
09. This Ends Here
10. The King Is Dead
Zdání klame. V případě Audrey Horne určitě. Pro mě donedávna velká neznámá by při výčtu personálního obsazení mohla vést k závěru, že norská pětice je hudebně zakořeněna v hloubi severského black metalu. Na kytaru to totiž v jejich řadách drhne Arve Isdal (aka Ice Dale), jehož můžete znát z Enslaved, a pár let dřímal v ruce baskytaru sám King ov Hell (ex-Gorgoroth, God Seed). Pánové se však tentokrát vydali směrem ke svým kořenům, tedy rozuměj těm, na kterých vyrůstali, těm, jež jsou ovlivněny rockovými legendami jako Kiss či Deep Purple. Jejich čtvrté album “Youngblood”, které (soudě dle úryvků z minulých alb, jež jsem slyšel) pokračuje v tradici svých předchůdců a servíruje slušnou porci solidního a upřímného hardrocku, který staví na klasických základech a podává je v moderním, velice slušivém kabátku.
Teď budu mluvit obecně o celé desce, protože je úplně jedno, kterou píseň si vyberete, ale všechny mají silný hitový potenciál a velice dobře šlapou. Aby nedošlo k omylu, tou hitovostí samozřejmě nemyslím podbízivé refrény, módní trendy postupy ale jednoduchou, melodickými refrény přecpanou a přímočarou hudební produkci, která si na nic nehraje a u které máte pocit, že se kapela při jejím nahrávání pěkně bavila. Přesně tak na mě totiž “Youngblood” působí. Žádné zbytečné kudrlinky, ale pěkně od podlahy řízný rock, který i z desky přenáší na posluchače spoustu energie. Vše je samozřejmě ošetřeno kvalitním zvukem, při kterém si můžete vychutnat jak rockové kytary a šlapavou rytmiku, tak melodické a lehké vokální linky frontmana Torkjella Røda, který vystupuje pod pseudonynem Toschie. Jak je u klasické rockové hudby zvykem, občas to pěkně s citem dobarvují klávesy, jejichž zvuk sice není nikterak výrazný, ale některým refrénům dodávají na vzdušnosti a dotváří atmosféru skoro až retro rockových momentů.
Ani nevím, jestli se mám pouštět do nějaké rozboru jednotlivých písní, protože aniž bych tím chtěl naznačit, že všechny znějí na jedno brdo (což by sice nebylo daleko od pravdy, ale zase by to nebylo úplně fér), tak “Youngblood” na mě působí jako celek, u kterého není slabších ani nijak výrazněji vyčnívajících vypalovaček, které by naopak většinu písní nechaly za sebou. Je fakt, že jsem si časem některé skladby oblíbil o něco víc, než ty ostatní, ale to je dáno mým osobním vkusem a hlavně mou láskou k velkým melodickým refrénům. V tomto ohledu u mě tedy jednoznačně zabodovaly tituly “Straight into Your Grave”, nesoucí se v relativně rychlejším tempu a titulní stadiónová hitovka, u níž jsem si díky výrazné baskytaře a střídmým kytarovým vyhrávkám vzpomněl na některá starší alba Kiss. Dokonce i zpěvák Toschie má barvu svého hlasu blízko vokálu Paula Stanleyho, tak jak jej známe z posledních alb jeho domovské kapely. Nepouští se do žádných závratných výšek, ve kterých by se mohl cítit nepohodlně a drží se hezky při zemi a jeho syrový, přírodní vokál je jednou z hlavních předností Audrey Horne, kteří si své jméno vybrali dle postavy z kultovního mysteriózního seriálu “Twin Peaks”. “Youngblood” obsahuje ve své finální podobě desítku písní, které jsou tak nenásilně plynoucí, až jsem si kolikrát ani neuvědomil, že už se blížím ke konci desky.
Přestože není “Youngblood” kdovíjaké umění, nebo nedej bože nahrávka určující trend v současné rockové hudbě, nenapadá mě žádná výtka, která by měla hodnotu desky nějak devalvovat. Věřím, že pro spoustu z vás není jméno kapely, která se u nás do povědomí dostala i díky účastem na Masters of Rock, nic nového pod sluncem, takže víte, co čekat. Pro ty, kteří to potěšení ještě neměli, tak to koukejte hezky rychle napravit. Můžu si jen přát víc takových kapel, které hrají s nadšením a aby ukázali mladším fanouškům, na čem že vlastně jejich modly vyrůstaly. A vlastně, proč ne? Funguje to totiž na jedničku a věřím, že naživo to je ještě větší mazec. Velice příjemné překvapení.
Další názory:
Kolega to v samotné recenzi řekl v podstatě za mě, tudíž jej můžu víceméně jen opakovat. “Youngblood”, potažmo celí Audrey Horne, je suprová pohodová muzika, která člověku nacpe svou příjemnou pozitivní náladu, i kdyby ji nechtěl, nečiní to však nijak podbízivě nebo násilně, ta hudba taková prostě je. Není to žádná extra náročná záležitost, to určitě ne, ale je to zábavné, chytlavé a prostě dobré. Výborný vokál (ten chlápek umí!), pěkné kytary, dobrá rytmika… Audrey Horne ten rock jednoduše mají v malíku a výsledek tomu odpovídá. Pokud bych měl zvolit nějaký vrchol, asi bych dal svůj hlas výtečné “There Goes a Lady”, ale jinak se mi to líbí jako celek. H.
Norští Koldbrann po dvanácti letech existence přichází teprve s třetí deskou “Vertigo”. A to sedm let po vydání desky “Moribund”. Na desce si během dlouhých let zjevně dali záležet. Řekl bych, že jde o jejich prozatím nejvyzrálejší dílo. Přišli s kvalitním black metalem klasického norského moderního střihu, který je vyšperkovaný perfektním zvukem. Tedy, nachází se tu klasické black metalové palby s blast beaty, stejně jako uvolněné black’n’rollové riffy.
Obal z dílny Trine+Kim odzbrojuje svou strašidelnou strohostí. Trochu mi to připomíná propagandistické plakáty. Rozhodně perfektní, líbí se mi to.
Z desky cítím jistou spřízněnost se smečkou Taake, která praktikuje podobný styl, přičemž ale Koldbrann stojí stranou na svém vlastním místě. Vcelku nepochopitelně jsou mezi skladby zařazeny krátké, ani ne minutové nic neříkající ambientní úseky, bez kterých bych se klidně obešel. To je ale jediná výtka, kterou k desce mám. Jednotlivé skladby jsou dost kvalitní, aby udržely pozornost. Zajímavě působí záliba v ruských textech, ale je fakt, že nářezové hitovce “Stolichnaya smert” ta ruština víc než sluší. Už úvodní “IntroVertigo” si vychutnává vaší mršinu. Hlavním supem je tu zpěvák Mannevond, jehož skřehotání je správně odporné. Jeho vokál je jedním z nejvýraznějších prvků tohoto alba, a tím, že zní poněkud netradičně na rozdíl od jiných krkavčích hrdel, přidává desce na zajímavosti. Rozhodně v jeho případě nejde o neznámé jméno, setkat jste se s ním mohli ve smečkách, jako jsou Urgehal.
Kytary a bicí splňují standard, který byste od podobné desky očekávali. Nacházejí se tu jak tremolové linky, tak téměř punkové riffy. To je tak první půle alba, v té druhé se tempo trochu zvolní a pracuje se s atmosférou. Psychedelické vybrnkávání ve “Phantom Kosmonaut” je vskutku znepokojující. Poslední táhlá “Intertia Corridors” vás v sedmi minutách vyloženě zadupe. Její melancholický závěr se podařilo výborně podbarvit klávesovými party, které jsou tu většinou výjimečné.
Tahle deska pozitivně překvapila, protože ty předchozí byly spíš nudné a zněly divně. S novinkovou deskou rozhodně udělali krok dopředu, přes jistou repetitivnost kytar (která ale není úplně na škodu) dokázali složit zábavné skladby. Někdy jsou klasického střihu, někdy se nebojí připojit trochu progrese a ozvláštnit svou hudbu nečekanými prvky. V letošním roce je to asi první black metalová nahrávka, která mě skutečně bavila. Není to možná nejoriginálnější muzika, ale banda svému řemeslu rozhodně rozumí.
Další názory:
Na “Vertigo” jsem byl docela zvědavý, ale nemohu tvrdit, že bych od něj něco opravdu očekával. Debut “Nekrotisk iInkvisition” byl sice skvělý mrazivý black metal v hodně garážovém duchu a v té nejlepší kvalitě, ale druhá deska “Moribund” pro mě svého času byla docela zklamání, protože ta síla už tam nebyla, výsledkem tak byla ne úplně špatná nahrávka, kterou ovšem srážel fakt, že byla nástupcem tak dobrého debutu. O to příjemnější je ale “Vertigo” překvapení. Koldbrann svůj zvuk znatelně vyčistli a místo black metalové vichřice servírují muziku, která zasahuje spíš až někam k black’n’rollu. Přerod je to však nenásilný a hlavně povedený. Koldbrann stále neztratili syrovost (ačkoliv oproti “Nekrotisk Inkvisition” je to nic, hehe), ale zároveň uplatňují množství nápadů a pěkných osvěžujících prvků, které jsou sice relativně úsporné, nicméně efektní, viz třeba sólová kytara v “Drammen” nebo využití kláves v “Stolichnaya smert”. Každopádně za mě palec nahoru, tohle je deska, kterou do sbírky zařadím s chutí. H.
