Země: Finsko Žánr: black metal Datum vydání: 15.10.2014 Label: Woodcut Records Odkazy: facebook K recenzi poskytl: Inverse Records

Je to docela zábavné, jak si mohou být dvě absolutně nesouvisející alba od dvou naprosto rozdílných skupin podobná. Je tomu sotva pár dnů, co se zde objevila minirecenze na nahrávku „Nailing Shut the Sacrosanct Orifice“ od Američanů Sovereign. Věřte tomu nebo ne, ale s nadsázkou řečeno bych ten článek mohl v podstatě vzít, překopírovat a po změně názvu kapely a alba a výměně Spojených států za Finsko bych měl hotovou recenzi na nahrávku „Aura of Suffering“ od severské smečky Perdition Winds.

Fakt, že i Perdition Winds vydali svůj dlouhohrající debut loni v říjnu, je ovšem zcela podružný. Ta hlavní podobnost z mého pohledu totiž tkví v tom, že obě desky od sebe nejsou hudebně moc vzdálené, jsou na přibližně stejné úrovni a především z nich mám takřka totožný pocit. I Finové hrají black metal, pro nějž by jakékoliv další přívlastky (typu melodický, progresivní a milion podobných) byly zbytečné a který se po většinu své hrací doby pohybuje spíše v rychlejších tempech, avšak není jen bezhlavou hoblovačkou bez jakékoliv změny. Naopak, ani Perdition Winds nestrádají na nějaké ty nápady a z jejich hudby je cítit jistá kvalita.

Bohužel i u „Aura of Suffering“ cítím takřka to samé – přes formálně solidní úroveň je ta nahrávka vlastně taková obyčejná. Poslouchá se v pohodě, ale nedokázal jsem si v ní najít nic navíc, kvůli čemu bych měl chuť se k ní vracet. A bohužel pro Perdition Winds, v jejich případě je tento pocit jakési nijakosti ještě o kousek větší, což jejich výtvor v mých očích sráží až někam na hranici průměru.

Abychom si ovšem rozuměli – průměr není špatná hudba. Průměr je pohodově poslouchatelný, dokáže na malou chvilku zabavit, ačkoliv v delším horizontu hodně rychle ztrácí na atraktivitě. Může mít svoje povedené momenty a fanoušky žánru může klidně i potěšit, akorát se prostě nejedná o nic výjimečného nebo pamětihodného. A přesně tohle všechno do puntíku platí i o „Aura of Suffering“ – je to solidní, má to povedené chvilky (třeba kytarové sólo v „Into Womb of Oblivion“ je parádní) a do jisté míry to je zcela jistě poctivá žánrová práce. Její (obrovský) neduh však vězí v tom, že jsou Perdition Winds prostě tuze zaměnitelní a žádným způsobem nevystupují z dlouhého zástupu podobně laděných formací. A jestli je něco na dnešní přeplněné scéně opravdu problém, pak je to zcela jistě právě zaměnitelnost. Přece jen si člověk zapamatuje spíš kapelu, která je tak blbá, že se to hned tak nevidí, než skupinu, jež je prostě průměrná, jakkoliv ta druhá může být sebevíc poslouchatelnější.