Další banda z polského města Bělostok, kterou recenzuji. Před nedávnem to byli Incarnated, kteří mají v určitém ohledu v nahrávce Evil Machine s názvem “War in Heaven” také prsty. Album sice vyšlo již v loňském listopadu, ke mně se ovšem dostali až v současné době. Vznik kapely se datuje k roku 2004 a samotná nahrávka začala vznikat o rok později, aby byla dokončena za sedm let, tedy na začátku roku 2012. Jak vidno, bylo to tedy dost zdlouhavý proces a Evil Machine prošli studiem Bloodline Roberta Piercsinskeho z Incarnated, kde nahráli kytary a bicí. Basu a vokály nahráli ve studiu Studnia a mixáž proběhla ve studiu Hertz. Většina z těchto studií má za sebou práci se známými jmény (nejenom) polské extrémní scény.
Kapelu netvoří žádná ořezávátka, v životopisech členů se skví jména jako Dead Infection, Vader, Hate. Stejně tak je tu celkem bohatý výčet hostů, tu se setkáte s Peterem (Vader), Cezarem (Christ Agony) či současným kytaristou Behemoth, Sethem. Důvodem, proč zabralo nahrávání tolik času, bylo především to, že pro zúčastněné nejde o regulérní kapelu v pravém slova smyslu. Chtějí svou nahrávkou vzdát hold osmdesátkovému death/thrash/black metalu, čili čistě nostalgické dílo. Že jde především o připomínku dob minulých, je zjevné z obalu, názvů skladeb či samotných promo fotek kapely. Celkovému dojmu je podřízen i zvuk. Nemluvě o dvou coverech. Nepředělaly se skladby nikoho menšího než thrashových nestorů Onslaught a legendárních Venom.
Sound je skutečně chrastivý a připomíná spíš demáč než skutečnou dlouhohrající desku a je pro mě i celkem s podivem, že takový zvuk lze ještě v moderních studiích vytvořit. Rozhodně nic pro milovníky moderní vycizelované produkce, tohle bude oslovovat opravdu především staromilce či posluchače navyknuté i na prasáčtější zvuk. Těžko říct, zda se mi ten zvuk zamlouvá, nebo ne, přece jen přes tu dobu, kterou na tom strávili, bych čekal něco jiného, tohle mohlo zabrat mnohem méně času. Na druhou stranu se k jejich hudbě podobná zvuková hradba hodí.
Nelze čekat technické finesy nebo výrazné melodické výjezdy. Všechno je tu postavené především na nonstop riffáži a chorobném vokálu. Přestože úvodní flákota “Cross Meant Death” vypálí jak vystřelená z kulometu letadel na přebalu, brzy se zlomí spíše do středního tempa, které je asi nejvýraznějším tahounem desky. Pravda je taková, že nejrychlejším flákem je ve finále cover Onslaught. Nechybí ani výrazně pomalá doomová tempa, která však patří k těm nejméně zajímavým momentům desky. Především pokud mluvím o titulní “Evil Machine”, jež se táhne jako smrad a ke konci už znechuceně hledím na hrací čas skladby, nedočkavě očekávajíc její konec.
Nemůžu říct, že by šlo o amatérsky odvedenou práci, přece jen celá parta má za sebou bohaté zkušenosti. Musím ale přiznat, že podobně střednětempý death metal mě nemá moc šanci zaujmout, tohle se dělalo už před více než 20 lety a pořád jsou kapely, které se tohoto kopyta drží a dělají to prostě lépe než Evil Machine. Pro mě poslouchatelná, byť nepříliš zajímavá nahrávka.
Další názory:
Evil Machine je parta plná zkušených muzikantů, takže by člověk klidně i mohl očekávat, že “War in Heaven” bude přinejmenším solidní nahrávkou. Což o to, budeme-li se bavit o zručnosti, je to v pohodě a je z toho na hony cítit příslušnost ke staré škole, což je jistě pro mnohé plus (a abych upřímný, pro mě vlastně taky). Jenže aby deska opravdu fungovala, to by se Evil Machine nesměli utápět ve změti stěží průměrných riffů, jejichž nezáživnost je ještě umocněna tím, že vám každý z nich budou Poláci mlátit o hlavu po celou písničku bez jakékoliv snahy o nějaké ozvláštnění. V některých případech (třeba “Four Demons of Apocalypse”) to jde až tak daleko, že bych se to nebál nazvat prachobyčejnou odrhovačkou – a vzhledem k tomu, že tenhle výraz si většinou schovávám jen pro agro metaly, tak jistě uznáte, že to už je vážné. Co si budeme povídat, když je tím suverénně nejzáživnějším songem na albu cover od Venom, tak je prostě někde něco špatně. A to jsem se na ten poslech vlastně i těšil… H.
Embrional je polská death metalová sebranka, která v loňském roce dovršila první dekádu hoblování pořádně nasraného metalu a v letošním roce načíná druhou. Doposud tahle polská skvadra vydala jednu řadovou fošnu s názvem “Absolutely Anti-Human Behaviors” – ta se objevila na jaře roku 2012. Pokud však čekáte, že v letošním roce Embrional vydali druhou velkou fošnu a že se na ní právě teď podíváme, tak přijde jedno obrovské, nečekané a monumentální překvapení, ba dokonce přímo zvrat, vedle něhož jsou pověstné závěrečné twisty kultovní hororové série “Saw” úplné nic…
Věřte tomu nebo ne, o druhé řadovce Embrional si vážně povídat nebudeme – čistě z toho důvodu, že kapela ještě žádnou nevydala. Onen tajemný počin, který je hlavním předmětem naší dnešní recenze, se jmenuje “Annihilation 2007 + Live” a jedná se jen o kompilaci… což lze ostatně vcelku solidně odhadnout už jen dle jejího názvu.
“Annihilation 2007 + Live” je v podstatě rozděleno na dvě části. Možná se tomu budete divit, ale první část bychom klidně mohli nazvat “Annihilation 2007” a druhou “Live”… to jsou věci, což? “Annihilation” je demosnímek Embrional, jenž vyšel původně (pozor, přijde další překvapení) v roce 2007 a kapela si jej svého času vydala sama. Jedná se o celkem šest fláků, které se na nové kompilaci nacházejí všechny, a pokud se mi podařilo vše správně pochopit, ani se s nimi zvukově nijak nehýbalo.
Na tomto demu – a nově tedy i na kompilaci “Annihilation 2007 + Live” – Embrional nabízejí agresivní sypací death metal, který zapáchá starou školou. Nevím, jestli je to jen můj pocit, ale zdá se mi, že to úplně čistokrevná death metalová záležitost není a že Poláci svou muziku nakopli i trochou toho grindu, především v práci bicích je to cítit, protože některé sypanice jsou vyloženě gore. Zářným příkladem může být třeba třetí “Hallucinated”, která je ve svém zběsilém rozjezdu grindovka jak stehno.
Plusem je, že se nejedná o úplně bezhlavou vyhlazovačku a Embrional umí přijít i s velice solidními nápady, což z “Annihilation” dělá poměrně sympatický počin, byť se vlastně jedná o sedm roků starý demáč. Jako ukázkový příklad nám může posloužit třeba skvělé kytarové sólo v “Murder and Cruelty” nebo pomalejší kus “Human Brew”, který začne za lehkého vybrnkávání a šepotu, aby nadále pokračoval ve valivém, skoro až rozvážném tempu, v němž se Embrional dostanou až na hranici doom metalového žánru. Ve finále to všechno znamená, že výsledný pocit z “Annihilation” je vlastně až překvapivě dobrý. Ne, že by Embrional předváděli nějaký vyslovený zázrak, ale přece jenom na těch neustálých kecech o kvalitě polské scény něco bude, když vlastně i bezejmenná deathovka dokáže na svém druhém demáči vytvořit takhle solidní muziku, po jejíž kvalitě – přiznejme si to – mohou závistivě pokukovat i o poznání zavedenější české smečky.
V druhé části kompilace na posluchače čeká dalších osm songů v živém provedení. Záznam byl pořízen 7. dubna 2013 v městě Bielsko-Biała (česky Bílsko-Bělá) v jižním Polsku, ležícím nějakých 30 kilometrů od Českého Těšína. Kromě Embrional zde jako headliner vystoupili také Italové Darkend (avšak jejich songy na disku samozřejmě nejsou, to snad není třeba dodávat). Na záznamu se neobjevuje ani jedna písnička z dema – už jen vzhledem k letopočtům je asi jasné, že set byl postaven především na prvním řadovém albu “Absolutely Anti-Human Behaviors”.
Kvalita živého záznamu je dost dobrá… vlastně možná skoro až moc, protože nebýt sem tam proslovu mezi skladbami, tak s výjimkou krátkého skandování v jedné volnější pasáži “Possessed by Evil” by člověk vůbec nepoznal, že jde o živák. Z toho mám upřímně rozporuplný pocit – na jednu stranu živé audio záznamy vůbec nemusím, takže mi to zas tak nevadí (ostatně i ty proslovy mě spíš otravují), na druhou stranu pak však postrádá živák svůj význam. Ale tak to už si asi musí každý rozhodnout sám, co a jak mu sedne nebo nesedne.
Co se týče samotných písniček, skladatelská laťka mi nepřijde horší ani lepší oproti “Annihilation” (nicméně je nutno vzít v potaz, že to by se mohlo změnit, kdybych měl srovnání se studiovou verzí songů z “Absolutely Anti-Human Behaviors”), snad jen vymizely závany grindu. Na druhou stranu to ale znamená, že i tady dokážou Embrional přijít s dost slušnými nápady, nejvíce mě asi zaujala již zmiňovaná “Possessed by Evil” a “Necropolis”.
Hudebně tedy Embrional nejsou vůbec špatní. Na druhou stranu tu však stále zůstává otázka o smysluplnosti takového počinu. Řeknu upřímně, že znovuvydání demíčka doplněného o nějaký náhodný živák je věc, jakou bych si byl ochoten koupit jen od svých absolutně největších srdcovek, do jejichž tvorby jsem maniak a kupuju od nich úplně všechno už jen proto, že je na tom jejich logo… třeba takovým A Forest of Stars bych to sežral a ještě bych si mlasknul. Jenže… kolik takových fanatiků může fandit v podstatě neznámé undergroundové death metalové kapele z Polska? Jestli takoví jsou, určitě je “Annihilation 2007 + Live” potěší, ve sbírce se bude vyjímat slušně, grafika je v pohodě, tak proč by ne. Kdo však hardcore fanda Embrional není, tomu se vůbec nic nestane, když tohle v poličce mít nebude…
Země: Polsko Žánr: death metal Datum vydání: 30.5.2014 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Go to Hell
02. Wherer Angels Weep
03. Armada on Fire
04. Triumph of Death
05. Hexenkessel
06. Abandon All Hope
07. Worms of Eden
08. The Eye of the Abyss
09. The Light Reaper
10. The End
Hodnocení:
Kaša – 7,5/10
H. – 6,5/10
Ježura – 7,5/10
Když se řekne Polsko a metalová hudba, jsem si jist, že vám okamžitě naskočí na jazyk trojice death metalových veličin, jež si na tamní scéně utvořily takový nepřekonatelný triumvirát kapel, které mezi sebe jen stěží pustí další jméno. Mám tím na mysli samozřejmě Behemoth, Hate a Vader. Právě posledně jmenovaní platí za jméno nejslovutnější, protože loni oslavili jubilejních 30 let na scéně, a když se člověk pohlédne za desítkou studiových alb, které “Tibi et Igni” předcházejí, tak vlastně ani nemůže narazit na vyloženě špatný počin a parta kolem základního stavebního kamene Vader, Piotra Wiwczareka, i letos potvrzuje, že je stále při síle.
Navázat na minulé “Welcome to the Morbid Reich” nebylo jednoduché, protože i když to byl počin v rámci diskografie relativně klasický a na jistotu sázející, tak to bylo mimořádně šlapavé album, které nemělo hluchých míst a potvrzovalo pozici Vader jakožto mistrů svého řemesla. Na klasické studiové zářezy sice Vader už nemají, ale přesto mají jejich aktuální alba stále co říct a jinak tomu není ani u “Tibi et Igni”, jehož titul by se dal volně přeložit jako “Tobě a ohni”. Ten oheň, peklo a žár je pak, zdá se, ústředním motivem alba, protože už jen fantastický obal Joea Petagna (Motörhead, Pink Floyd a zástupy dalších) spolu s lyrickým námětem několika skladeb je jasnou deklarací toho, kam Vader tentokrát míří.
Takže jaké že “Tibi et Igni” je? Přesně takové, jak vyhlíží, aniž byste z něj slyšeli jedinou notu. Nesmlouvavé, agresivní, přímočaré a na poměry Vaderovských počinů od dob “Impressions in Blood” klasické. Není to bráno jako vyložená výtka, protože dokud to bude šlapat a bavit, tak ať si Peter klidně podobná alba točí, nic proti tomu, ale přesto bych uvítal nějaký moment překvapení. Něco, co jsem za ta léta od Vader ještě neslyšel a něco, co by mě zvedlo ze židle. Ale budiž. Novinka zabíjí a zabíjí s jistotou. Drtivý zvuk, ostré riffy, přesná bicí artilerie a nesmlouvavý Peter, jehož vokál je jako dobré víno a který patří mezi mé vůbec nejoblíběnější death metalové řvouny (ačkoli nedisponuje úplně charakteristickým death metalovým chropotem), jsou už dávno poznávací znamení, na něž se můžete spolehnout. A letos se na tomto nic nemění, takže nemusím zdržovat popisem toho, co všichni známe.
“Go to Hell” na úvod nabízí sice klišovitý titul, pod nímž se skrývá neméně klišovitá hudební náplň, ale co si budeme nalhávat, právě kvůli takovým šlupkám jsou Vader tam, kde jsou. První dvě minutky patří orchestrálnímu předehře, při kterých se otvírá pomyslné peklo, do něhož Peter spolu se svými třemi kumpány posluchače hodí, jakmile hrábne do strun svého šestistrunného mazlíčka. Mladý novic za škopky, James Stewart, zapadl do kapely od svého příchodu v roce 2011 skvěle a nejen tuto píseň žene neúnavně kupředu. Vrcholem “Go to Hell” je druhá polovina po kytarovém sólu, kdy se spustí bicí sypačka, jež postupně spěje k brutálnímu závěru. “Where the Angels Weep” je ještě energičtějším kusem, kde je všechno zlo nacpáno do dvou minut a nebýt chvilkového zpomalení, tak bych řekl, že v ní není čas na odpočinek. “Armada on Fire” je pekelná nálož rychlého death metalu, kterou šperkují doprovodné vokály (nebo několik různých stop Peterova řevu?) a činí ji tak ještě neurvalejší, než tak dělá vlastní hudební obsah. Skvělý flák.
O tom, že k Vader vždy patřil thrash metal, není třeba polemizovat, protože nejinak je tomu i nyní, a přestože rychlejší tempa k tomuto dojmu svádí velmi často, tak mně přijde nejthrashovějším válem “Abandon All Hope” spolu s následující “The Light Reaper” z druhé poloviny, která šikovně cituje kytarové postupy Slayer (to chaotické kytarové sólo, panečku!). Právě v těchto skladbách mi Vader přijdou nejsilnější a vzhledem k tomu, že jich na podobné vlně s neuvadající kvalitativní laťkou je na “Tibi et Igni” většina, tak není důvod hledat nějaké mouchy. Že “The End” nebo “Triumph of Death” neničí krky tak jako ten zbytek, už je jenom drobná vada na kráse, která se dá velkoryse přehlédnout.
Navíc, misky vah na celkově povedené dílo stahuje dvojice atmosféričtějších zástupců desetiskladbového počinu, jmenovitě pak “Hexenkessel” a “The Eye of the Abyss”. Obě si pohrávají s klasickými nástroji v podobě krátkého intra a obě přináší jedny z nejlepších momentů celé desky. Na “Hexenkessel” se mi líbí ta její neurvalost, ačkoli zpočátku budí dojem rytmicky neotřelé záležitosti, ale jakmile spustí bicí mašinerie, tak ji až do pochodové závěru nelze ukočírovat. “The Eye of the Abyss” překvapí melodickou kytarovou linkou, která ji v úvodu a závěru protkává. Mezi tím pak číhá bestiální death metal, jenž bez lítosti zničí všechno a všechny. A tak to má být.
Přesně takové, jako jsou na “Tibi et Igni”, si Vader představuji. Nesmlouvaví a zaručeně sví. Peter se nikam nežene a vlastně to ani nemá zapotřebí, protože jeho parta je zárukou kvality, na kterou se lze spolehnout snad v každém ohledu. Minule mi sice “Welcome to the Morbid Reich” udělalo malinko větší radost, ale na druhou stranu je to o chlup lepší než předposlední “Necropolis”. Prostě a jednoduše tady máme novou placku Vader, která je hodná velikosti jména, pod nímž se titul “Tibi et Igni” výjimá. Přestože jsou obě kapely co do velikosti i hudební náplně přeci jen někde jinde, tak si nemůžu odpustit menší srovnání a s ním spojené potvrzení dosavadní držby mistrovského pásu pro vítěze za nejlepší death metalovou desku roku krajanům Behemoth, jejichž “The Satanist” je mi prostě o něco blíž. Ale to nedělá z Vader žádné srágory, protože album natočili opět velmi dobré.
Další názory:
Jednoduše řečeno, “Tibi et Igni” je prostě jenom další album Vader – nic víc, nic míň. Samozřejmě, nedá se těmto polským veteránům upřít, že mají svůj (ne úplně nízký) standard, pod který nejdou, že mají svůj charakteristický a do jisté míry vlastně i nezaměnitelný sound a že ta jejich muzika má pořád koule – a o “Tibi et Igni” tohle všechno platí stejně tak. Na druhou stranu, při vší úctě, kterou k téhle kapele mám, mi to už prostě začíná připadat až moc na jedno brdo. Posledním albem, jež mě opravdu upřímně bavilo, bylo nářezové “Impressions in Blood” – následující tři nahrávky, tu nejnovější nevyjímaje, už mi mezi sebou začínají docela splývat a baví mě čím dál tím méně, navzdory faktu, že kvalita tam pořád je, o tom se samozřejmě nehádám. Jasně, Peterův vokál má stále říz, riffy mají švih jak prase, tempo je smrtící, ale i tak mě “Tibi et Igni” dokáže nejvíce upoutat jen v těch několika málo momentech, v nichž Vader trochu vybočí z klasického death metalového hoblování, což se týká songů “Hexenkessel” a především dvojice “The Eye of the Abyss” a “The End”. Nicméně i přes všechno, co jsem řekl, se mi to v zásadě stále líbí a na 6,5 bodu to pořád s přehledem stačí. H.
Návrat ke kořenům hlásili Vader už s předchozí deskou “Welcome to the Morbid Reich”, ale teprve na “Tibi et Igni” mi připadá, že to dotáhli do konce. Pár výjimek jako “Hexenkessel”, “The Eye of the Abyss” nebo “The End”, které hrají na rozvážnější a epičtější strunu, se sice najde a ještěže tak, protože desku příjemně prosvětlují, ale zbytek je buď naprosto zběsilý, neurvalý a thrashem načichlý oldchoolový náklep, nebo jen o malý kousek méně zběsilý, ale o to čitelnější a drtivější death metalový buchar. Kvalita je samozřejmě vysoko, protože Vader zřejmě špatné album nahrát ani neumí, v současné sestavě jim to navíc šlape takřka ukázkově a “Tibi et Igni” je toho důkazem, protože ten materiál je vážně ve všech ohledech velice dobrý a místy úplně skvělý. A i když jsem se dlouho nemohl zbavit otravného dojmu, že až si zase někdy budu chtít pustit nějakou mrdu od Vader, “Tibi et Igni” to navzdory všem svým kvalitám asi nebude, nakonec si i tohle album sedlo a můžu být naprosto spokojený. Úplný skvost to sice není a fláky jako “Litany”, “Impressions in Blood” a další jsou prostě lepší, “Tibi et Igni” však kvalitativní laťku Vader v žádném případě neshazuje, songy “Triumph of Death”, “The End” a zejména “The Eye of the Abyss” jsou opravdu parádní a celkově jde o hodnotný příspěvek do diskografii téhle polské legendy. Ježura
Nedlouho po Deathinition se mi dostala do ruky další polská thrashová záležitost, a jestliže minule jsem převážně chválil, dnes budu muset bohužel postupovat opačným směrem. Thermit hrají thrash metal, a to tak nějak přesně podle učebnice. Jejich první EP vydané po několika letech společného působení v kapele, která je podle záznamů prvním “veřejným” stanovištěm všech zúčastněných hudebníků, nese nevyslovitelný název “Encephalopathy”. Pro zvídavé mohu doplnit, že slovíčko “Encephalopathy” je používáno jako souhrnné označení pro nejčastěji trvalá zranění mozku. Nacházím zde jistou spojitost, jelikož zranění mozku je nejspíše důvod, proč se kapela rozhodla angažovat pána jménem Trzeszcz (když už jsme u těch nevyslovitelných jmen…) na pozici vokalisty. Všechna instrumentální zručnost stranou, to, co Trzeszcz (řekněte to třikrát rychle za sebou) předvádí, je zrůdnost, za kterou by měl být v Haagu souzen za zločiny proti lidskosti. Ještě by se ho dalo poslouchat ve chvílích, kdy se snaží řvát (kde stejně jako v případě Deathinition připomenu Radka Škarohlída z Hentai Corporation), ale když se rozhodne nasadit vysoký jekot po vzoru Roba Halforda a kapela mu přenechá veškerý prostor tím, že doslova přestane hrát, je zle.
Jenže to byly vokály a ty sice mohou desku zkazit, nevypovídají však nic o její instrumentální náplni. Ta totiž není špatná, kapela šlape na plné obrátky, kytaristé hází jedno pěkné sólo za druhým, basa basuje zvonivě, výrazně a příjemně, a když dojde na některou vyloženě instrumentální sekci, poslech “Encephalopathy” si upřímně užívám. Bohužel takových je samozřejmě velmi málo.
Nemůžu však nezmínit další zrůdnost, které se “Termiti” dopustili. V závěrečné desetiminutovce “Thermitallica” smíchali dohromady části skladeb (však již víte) Metallicy, a jako by to samo o sobě nebyl hloupý nápad, vše totálně zničil Trzeszcz svým zbytečným vokálem. Thermit to ode mě možná schytali více, než si zaslouží, ale tohle se prostě poslouchat nedá.
V polském metalovém undergroundu operuje jedno takové hudební uskupení, které sice žádný oficiální název nemá, nicméně podle jeho oficiálních stránek bychom jej bez jakékoliv újmy na faktické přesnosti klidně mohli pojmenovat jako Let the World Burn. Dvěma hlavními kapelami, v nichž tato skupina lidí působí, jsou Massemord a Furia. Zatímco první jmenovaná formace vždy byla synonymem pro pravověrný black metal, v rámci Furia muzikanti ukájeli své choutky po progresivnějším black metalu… ačkoliv dogmatické rozdělení to samozřejmě není, protože i v rámci Massemord vyšla experimentální (a dle mého skromného názoru zcela geniální) nahrávka “The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope” a Furia zas do sebe především na neřadových nahrávkách absorbovala i vlivy post-metalu a post-rocku (a třeba poslední EP “W melancholii” již s black metalem nemělo společného zhola nic).
Massemord a Furia ovšem nejsou všechno a kolem těchto dvou kapel je relativně velké množství dalších více či méně black metalových projektů, v nichž se jednotliví členové objevují… odsud se dostaneme k formacím jako namátkou Morowe, Cssaba, Seagulls Insane and Swans Deceased Mining Out the Void, Duszę wypuścił (nyní přejmenováno na Wędrowcy~Tułacze~Zbiegi) nebo Night of the World… anebo nově rovněž Odraza.
Většinu oněch vedlejších projektů má na triku hlavně Nihil, ale v Odraza se angažují dva trochu méně nápadní členové, kteří hrají pouze v Massemord, nikoliv ve Furii – Stawrogin a Priest. Jak ovšem na debutu “Esperalem tkane” dokazují, ani oni v žádném případě talent nepostrádají a bez problémů dokážou naplnit vysoká očekávání, která já osobně chovám k čemukoliv, co má s uskupením Let the World Burn něco společného. Ještě jsem to totiž neřekl, ale osobně fandím všemu, co tihle lidi dělají, a doposud jsem ještě ani jednou nebyl zklamaný.
V tomto bodě tedy víme, kdo za projektem Odraza stojí, že to bude mít něco společného s black metalem a že to nejspíš bude hodně dobré, což není žádná extrémní nálož informací, tudíž si pojďme ve stručnosti povědět ještě něco konkrétnějšího.
Hned na první pohled člověka upoutá excelentní přebal, z něhož dýchá velice nepříjemná atmosféra, nicméně právě ten do jisté míry velmi přesně vystihuje, co se bude dít v samotné hudební náplni “Esperalem tkane” – z desky totiž opravdu páchne nečistota, vajgly, levný chlast, drogy, pot a špinavé noční ulice. Odraza toho všeho dosahují za pomoci black metalu, který je tak nějak napůl cesty k avantgardní odnoži. “Esperalem tkane” je album, jež se zdálky tváří black metalově, ale záhy člověk zjistí, že to úplně stoprocentně pravda není a že se po celé délce tři čtvrtě hodiny nachází množství velice zajímavých momentů a výjezdů daleko za hranice black metalu a většinou vlastně i za hranice metalu obecně.
Příkladem může být třeba skladba “Gorycz”, v jejíž druhé polovině se několikrát vynoří jeden naprosto chorý zvuk, který mi prostě připomíná foukací harmoniku, byť přirození do ohně za to, že je to právě ona, bych samozřejmě pro jistotu nedal. Netradiční věci již jen podle svého jména slibuje taktéž “Próg” – a opravdu ano, především díky sólové kytaře se člověku místy progresivní žánry vybaví. Na poslední dvě minuty této písně pak Odraza opustí black metalové hájemství, a aniž by to působilo jakkoliv násilně nebo nepatřičně, dovedou song do konce čistě za pomoci akustické kytary a bicích. Perfektní melodie a momenty a především výtečná atmosféra se však nacházejí také v hned úvodním kusu “Niech się dzieje”. Oproti tomu “Wielki Mizogin” je asi největší jízda a nejvíc black metalová vypalovačka na celém “Esperalem tkane” a poslední krátká písnička “Cicha 8” je opravdu hodně krátká, protože se jedná jen o intermezzo (ale výtečné!), jež album pomyslně rozděluje na dvě poloviny.
Největší pozornost ovšem poutá dvojice nejdelších kompozic, které přesahují 10 minut každá – titulní “Esperalem tkany” a závěrečná “Tam, gdzie nas nie spotkamy”. A je to právem, protože právě tyto dvě skladby jsou nejspíš vrcholem celé desky, jsou nejpropracovanější a nejpůsobivější – možná z toho důvodu, že čím víc minut máte, tím víc je času skladbu vybudovat a posluchače uhranout. A aniž bych chtěl jakkoliv snižovat kvality ostatních písniček, především “Tam, gdzie nas nie spotkamy” se to uhranutí daří opravdu mistrovským způsobem.
Nemyslete si ovšem, že “Esperalem tkane” stojí a padá jen s těmi momenty, v nichž Odraza vybočí z black metalu a zkusí nějaké to ozvláštnění, jelikož takhle to právě není. Poláci totiž zvládnou vykouzlit výtečné pasáže i jen za pomoci konvenčních metalových prostředků – zejména kytary jsou skutečně parádní a některé riffy jsou bez přehánění vyloženě úžasné. Kdybyste chtěli nějaký konkrétní příklad… no, právě v tom je ten vtip, něco takového se nachází vlastně v úplně všech písních na “Esperalem tkane”, od začátku do konce jsou to kytarové party jedna báseň. A mimo jiné právě díky tomu se jedná o tak skvělé album.
Jenže nenechte se zmýlit – zbytek nástrojů taktéž nezaostává. Priest na bicích rovněž ukazuje, že to ani omylem není nějaký průměrný hráč. Baskytara sice hraje spíše podpůrnou roli, ale i ona v některých chvílích vyplave na povrch a nabídne skvělou linku. Vokály jsou taktéž velmi zajímavé a zábavné, byť Stawrogin nevládne typickým black metalovým skřehotem.
Výše jsem řekl, že mezihra “Cicha 8” rozděluje “Esperalem tkane” na dvě pomyslné poloviny – kdybych musel, řekl bych, že ta druhá je o chlup lepší, neboť “Gorycz”, “Próg” i “Tam, gdzie nas nie spotkamy” jsou skutečně senzační skladby. Nicméně i ta první polovina je obrovsky silná, z čehož plyne jediné – “Esperalem tkane” je jednoduše excelentní nahrávka, která mě obrovským způsobem baví a s klidem ji mohu doporučit komukoliv (nejen fanouškům black metalu), kdo má chuť na metalovou nahrávku s otevřenou hlavou. Možná bych (třeba i na případném pokračování) uvítal ještě o trošku víc avantgardností, ale to nic nemění na tom, že už takhle je to vysoce kvalitní záležitost. Hodně jsem se na “Esperalem tkane” těšil a byl jsem zvědavý, s čím Odraza na svém debutu přijde, a má očekávání v úžasnou desku byla naplněna, což se nestává zrovna často. I proto nemám sebemenší problém na stůl vysázet 8,5 bodu…
Nedávno mě přepadla zcela nezvyklá chuť poslechnout si thrash metal, a tak jsem místo zjišťování, které thrash metalové kapely dnes ve světě letí, nakoukl do redakční bedýnky promodisků. Není překvapením, že jsem v ní kýžený žánr našel hned několikrát. Dnes se tedy podívejme na první z těchto nálezů – polské Deathinition. Na čtyřskladbovém EP “Art of Manipulation” předvádějí solidní jízdu, která možná i díky pochopitelně krátké stopáži lehce přesahující čtvrthodinu chytne a nepustí.
“My Personal Maniac Fear” začne ještě poněkud jednoduchým riffem, ale kapela brzo dá najevo, že takových má kapela v zásobě spousty a šetřit jimi nehodlá. Jak říká zlatý žánrový standard, rytmická kytara vás vždy bez výjimky vyzývá k headbangu, zatímco ta sólová je mnohem sofistikovanější a proplétá se kolem závratnou rychlostí. Právě sóla se Deathinition povedla na výbornou. Mají obvykle jen několik málo sekund, zato je jich ve skladbách více. Druhá “Art of Misunderstanding” je o něco složitější a vynikne zejména v závěrečné minutě díky excelentnímu sólu a možná ještě lepší závěrečné vybrnkávačce. Třetí “Priest” je ještě o krok lepší a právě zde stojí za představení zpěvák Igor “Killer” Kościelniak. Ten se nesnaží zbytečně tlačit na pilu a většinu času mírně připomíná Davea Mustaina, místy však vkročí do nečekaných výšek a vynutí si mírný úsměv a vzpomínku na Radka Škarohlída z českých Hentai Corporation. Závěrečná “Kłamstwa dla mas” pak přinese kromě zabijáckého riffu i polský text, za což musím dát kapele bonusové body. Skladba samotná pak drží vysoký standard předchozí čtveřice a možná ho i překonává.
Deathinition by snadno šli zařadit mezi pomalu odeznívající vlnu “old school” pojetí žánru. Přestože se právě takovým albům vyhýbám, “Art of Manipulation” naštěstí přináší něco víc než jen kopírku prvních alb Metallicy. Pokud je thrash váš žánr a džíny vaše bunda, neváhejte a sáhněte po něm.
Poláci War Messiah se vůbec s nikým a ničím neserou a od první vteřiny svého letošního ípka “Graveyard Feeding” začnou do posluchačů okamžitě solit metalový nářez. Jejich muzika se pohybuje někde na pomezí thrash a death metalu a bez nějakých větších problémů balancují na hraně mezi agresivní thrashovou cirkulárkou a nasraným dřevorubeckým deathem. O malinký kousek blíže ovšem dle mého názoru mají k prvnímu jmenovanému žánru, protože čistě pocitově se mi zdá, že tu thrashovou pilu na “Graveyard Feeding” slyším o něco více než deathovou brutalitu.
Práce, jakou War Messiah odvádějí, je přinejmenším solidní, a pokud vám takováhle stylová kombinace sedí, není důvod si “Graveyard Feeding” neposlechnout, jelikož polská smečka pořádně zahoblovat rozhodně umí. Jejich novinka (která je celkově druhým počinem z jejich portfolia – tím prvním bylo EP “Dehumanized Mankind” z loňského roku) ovšem bohužel trpí mírnou kvalitativní nevyrovnaností, díky čemuž se o nějakou vyloženou pecku nejedná, byť se výsledek poslouchá v pohodě.
“Kill Your Priest” hned na začátek nastaví vysoké tempo, nicméně zdaleka není tak dobrá, aby si obhájila svou šestiminutovou délku – poloviční stopáž by jí slušela o něco více. Možná ten nejvíc death metalový song počinu je “Suicide”, ale vedle zbylých kusů působí poměrně nevýrazně, i když pár solidních riffů se jistě najde. Jiná káva je však “War Messiah” – po rozjezdu, během něhož jsem si vzdáleně vzpomněl na “Refuse/Resist” od Sepultury, se ozve naprosto kulervoucí riff, který vás donutí k zuřivému headbangingu a ještě zuřivějšímu hrození, i kdybyste si zrovna nechtěli cuchat vlasy. Suverénně nejlepší song na “Graveyard Feeding”. V závěrečné titulce si pak War Messiah troufli na delší stopáž, během níž sice nepředvádějí nic moc jiného než v předchozích minutách, ale vzhledem k tomu, že se tam ty riffy docela střídají a není to úplně na jedno brdo, si tahle písnička svou délku zaslouží určitě víc než “Kill Your Priest”.
Země: Polsko Žánr: death metal Datum vydání: 15.5.2014 Label: Selfmadegod Records
Tracklist:
01. Zombieland
02. Second Side (Out of Mind)
03. Dead Eyes See Nothing
04. My Brother Cain
05. Full of Victims
06. Death Machine
07. Grave Is Where Your Heart Is
08. Bloody Hands
09. Madness
U Poláků vždycky bylo silné podhoubí pro death metalové i grindcorové kapely různého ražení. Scéna se soustředí do několika oblastí, z nichž výraznou pozici zaujímá též Bělostok. Na nedostatek silných uskupení si zde skutečně nemohou stěžovat a je jedno, zda mám zmínit legendární goregrinďáky Dead Infection, Squash Bowels nebo death metalové Effect Murder. Mezi tamní veterány však patří i přes 22 let fungující Incarnated, kteří zrovna servírují novou fošnu s návem “Try Before Die”. Jde o třetí dlouhohrající placku za posledních třináct let, tudíž je vidět, že se kapela s vydáváním desek dvakrát nepřetrhne. Zajímavostí je, že kytarista, basák a vokalista v jednom Pierścień má prsty v současné sestavě Dead Infection a mihnul se i na dvou řadovkách výše zmíněných Squash Bowels.
Devítka našlapaných skladeb hrdě ctících pravidla death metalu s příměsí grindu v následujících pětatřiceti minutách jednoduše vytlouká díru do palice. Produkce je zabijácká, jak se sluší a patří, však Pierścień jako producent musí nejlépe vědět, jak má jeho kapela znít. Hoši zřejmě chodí do regulérních prací a nahrávali cédéčko po večerech, jelikož nahrávání proběhlo v jejich městě Bělostoku v jejich studiu Blooodline. Opatřili album pěkně odporným kečupovým obalem, který celý dojem sráží tak o dvě třídy dolů.
Hoši řádně vytočili své pedály a dosáhli zvuku, ne nepodobnému nedávno zesnulým Vomitory. Přebuzené kytary, dodávající správný pocit hniloby a hnusu, materiálu dominují. Nepříliš komplikované riffy, které mají především vytvářet nátlak, což se společně s agresivní rytmikou bicích daří. Album totiž takřka nezpomaluje, jede se v rychlých tempech nebo se rovnou sekají hlavy pomocí blast beatů. I když jsem zde zmínil švédský zvuk, styl skládání má relativně daleko k švédskému pojetí death metalu à la Dismember, kteří nezapřeli silný vliv heavy metalu. Prasopal je spíš made by již zmínění Vomitory nebo staří Nihilist. Žádné speciální melodické odbočky či atmosférické zpomalování. Především riffing, riffing, riffing. Grindcorový styl hraní tu má velmi dominantní pozici. Občas se objeví nějaká ta harmonie, ale rozhodně se nedá říct, že by byla zrovna libozvučná.
K onomu grindcoru svádí i občas pěkně kanální vokální práce Pierścieńa, který se s tím doslova nemaže. Skladby se pohybují v průměru okolo čtyřminutové stopáže, ale na to zas neobsahují příliš výhybek, tudíž v průběhu poslechu začínám pociťovat mírnou nudu. Občas mám pocit, že celou skladbu jede jeden a ten samý riff, což je naprosto ubíjející fakt. A to i přesto, že je zde plněn účel tlaku a agrese. Musím se však přiznat, že mě hrozně baví, když poleví ten death metalový riffing a začne se spíš uvolněněji mlátit do strun a naberou se grindové grády. V tu chvíli si můžu začít poklepávat nohou a užívat si poslech. Třeba taková “Grave Is Where Your Heart Is” má strašně chytlavý riff i kulervoucí groove, ale už někdy v polovině začínám být tím stále opakovaným motivem poněkud umlácen.
Deska je to dobrá, fakt že jo. Je na ní vidět, že za sebou mají muzikanti léta zkušeností. I si ji dokážu poslechnout dvakrát dokola, jen se obávám, že její hodnota postupně klesá. Ale i tak se zasekne někde na nadprůměru žánru, rozhodně se nevyplatí album strhat. Jako vždy si myslím, že příznivci žánru si tohle album budou vtloukat do hlavy s chutí třeba i půl roku v kuse. Oproti nedávno recenzovaným Near Death Condition musím tentokrát vlepit poněkud slabší známku, ale i tak mi nebyl poslech alba nepříjemným. Jen je to taková rutina.
Vzhledem k tomu, že letos vydává novou desku ruská Аркона, rozhodli jsme se, že zpětně zrecenzujeme desku Arkony polské, na kterou jsme v době vydání tak trochu opomněli. S máslem na hlavně přiznávám, že ačkoliv se polská black metalová mlátička těší mojí oblibě a zejména poslední dvě řadovky mám velmi rád, vydání “Chaos.Ice.Fire” jsem zkrátka prosral a tohle je příležitost, jak to napravit, ačkoliv od její premiéry v prosinci minulého roku již uběhlo pěkných pár měsíců. Zpětně zjišťuji, že nová deska Arkony byla toho času poměrně diskutovaná událost (čemuž se nelze divit, viz níže), tím spíše ale čím dál více přemýšlím nad tím, jak se mi povedlo jejímu vypuštění do světa vyhnout a dozvědět se o něm o dobrých pět měsíců později. Nicméně dost lamentování, je čas si vyklepat popel z vlasů a podívat se, zač je toho Arkona po desetileté pauze od poslední řadovky.
Skutečně, na aktivitu z počátku minulého desetiletí, kdy během tří let vydala tři alba, navázala Arkona až loni. Mezitím se sice neflákala – vyjma dvou kompilaček vydala i čtyři splitka, ale aktivita byla dost na vážkách. Nemusím tedy nijak zdůrazňovat, že loňský počin je v tomto ohledu unikátem. Ale k hudbě. Oproti poslednímu albu “Konstelacja lodu” se udál možná až nečekaný počet změn – veskrze pozitivních. Kdo zná alespoň předchozí dvě desky, rozhodně ho v prvé řadě zarazí kvalita zvuku. Rozhodně už nejde o underground, jaký jste mohli najít “Nocturnal Arkonian Hordes” a i oproti “Konstelacja lodu”, která občas byla pořád cítit garáží, je znát značný posun směrem ke kvalitě.
Změny v produkci ale nějak vyloženě nepřekvapí, ale o to více potěší – ostatní změny jsou v mnoha ohledech citelnější a když pominu určitý vývoj, kterým si prochází snad každá kapela kromě Sabaton, mají především jednoho společného jmenovatele, a to personální změny. Značně proměnlivá sestava Arkony, kde de facto jediným stálým členem je Khorzon, který už si za ty roky prostřídal snad všechny instrumenty a role, se ustálila na čtyřech členech. Oproti starším počinům, přibyl kytarista Triumphator, bicman Tzargath a na post vokalisty a basáka v jedné osobě zaujal Armagog. Jeho hrubší projev sedne novým songům jako prdel na hrnec, hrozit dokáže na poslech velmi kvalitně, jen celé to jeho nekompromisní vystupování poněkud nahlodává fakt, že i přes kvalitní harsh vokál je ve srovnání s jinými blackovými křiklouny poněkud zaměnitelný. Pro člověka, který je zvyklý na Khorzonův sípavý skřehot je to holt změna trochu rozporuplná, důležitější ale je, že do tváře nové Arkony prostě padne.
Co se týče hudby jako takové, Arkona neztrácí na agresivitě. Na rozdíl od poněkud bezhlavých spanilých jízd a čirého hněvu však přešla k mírně komplikovanější formě, udala nasranosti tvar a prokreslila ji do hloubky. Někomu by se možná chtělo říct, že je “Chaos.Ice.Fire” v jistých ohledech uhlazenější, upravenější a podobně – jenže ono není. Zvuk a vokál jen napomáhá tomu, že je deska rozjetou mašinerií, která boří vše, co se jí postaví do cesty. Ostře nabroušené kytary, výrazná kulometná palba bicích a menší množství kláves způsobuje, že je album ve výsledku syrovější než jeho předchůdci, (jakkoliv může jít o syrovost kvalitativně jiného ražení). Parta kolem Khorzona stvořila dokonalý nástroj na stínání hlav, který funguje tak, že i Robespierre a jeho gilotina mohou jen blednout závistí.
Přitom se ale Arkona nevzdala žádného poznávacího znaku. Stále jde o mrazivý, zlobou nasáklý black metal, který naštěstí nijak nepřekračuje hranice žánru. Namísto toho z něj ždímá, co to dá, a výsledek vybrušuje k dokonalosti. Spolu s klávesami sice ubylo středních temp a klidnějších momentů, ale v případě “Chaos.Ice.Fire” to vůbec nevadí. Struktura skladeb prošla značnou proměnou a dá se říct, že více pomalejších momentů by jí bylo ke škodě, neboť onu charakteristickou atmosféru si drží i tak. Jedinou pomalejší skladbou tak zůstává “Zasypiając w strachu”, jež se nese ve středním tempu, zbylých sedm skladeb však žene vpřed pod taktovkou Tzargathových nemilosrdných bicích.
Těžko říct, kterou skladbu bych vypíchnul, neboť na desce není žádná vyloženě slabší skladba. Když nepočítám již zmiňovanou “Zasypiając w strachu”, o něco málo více mi v paměti utkvěly “Gdy bogowie przemówią głosami natury”, “Gwiazda boga chaosu” (a předvším pak naprosto skvostná druhá polovina) a poslední “Dopóki krew nie zastygnie w żyłach”. V zásadě ale nejde o nic, co by kvalitu zbylých písní jakkoliv sráželo, protože pořád jde o silné kusy, díky čemuž album prostě baví. Tři čtvrtě hodina v jeho přítomnosti mizí do neznámá dřív, než stačíte doříct black metal. Lepší návratovou desku než “Chaos.Ice.Fire” si Arkona snad ani přát nemohla – a nekompromisně dokazuje, proč si (nejen) v mém srdci zasluhuje titul jediné a pravé Arkony, které nějaká ruská jmenovkyně nesahá ani po kotníky.
Další názory:
Říká se, že klasický sypací black metal už je dávno vyčerpaná věc… jak se to vezme, svým způsobem určitě ano, já si ovšem myslím, že i takováhle muzika klidně může pořád fungovat. A kdybyste se mě zeptali, jak bych si to představoval, odpověď je jasná – “Chaos.Ice.Fire”. Staré desky polské Arkony jsou v jistých kruzích skoro uctíváné, čemuž se osobně vůbec nedivím, protože i pro mě je to obrovský kult a všechny čtyři fošny mám hodně rád… na novinku se čekalo dlouhých deset let (a to si pamatuju, že už čtyři roky zpátky se mluvilo o nahrávání), v jednu chvíli už jsem si dokonce myslel, že se Arkona k nové nahrávce snad nikdy nedohrabe, a když už dohrabe, tak jestli se po takové době podaří navázat na staré majstrštyky. “Chaos.Ice.Fire” však jakékoliv pochybnosti smetlo ze stolu, protože se jedná o naprosto špičkový a prvotřídní black metal, který prostě nakopává prdele. Je v tom snad všechno, co chci od takové desky slyšet – agresivní tempo a nekompromisní vyznění, ale zároveň obrovské množství perfektních nápadů, díky nimž nahrávka nemá šanci ani na chviličku nudit – a to vše je zde navíc podané přesvědčivě, uvěřitelně a v nejvyšší možné kvalitě. Čím déle “Chaos.Ice.Fire” poslouchám, tím více si říkám, že je to pro mě jedna z nejlepších čistokrevný black metalových nahrávek posledních let. Přesně takhle by měl znít současný black metal! H.
Země: Polsko Žánr: dark ambient / experimental / minimal Datum vydání: 26.2.2014 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Prologue
02. Desolate, Abandoned
03. Song of the Flight
04. It Is Pure Jade
05. In Vain I Was Born
06. You, Azure Bird
07. A Brief Moment in This Form Is the House of The Flowers of the Song
08. Epilogue
09. Tribute to the Author
Projekt Dancing Deadlips je v podstatě jednou velkou neznámou. Stojí za ním polská dívčina vystupující buď pod tímto pseudonymem nebo coby Dee RJ, a ať jej posuzuji z jakéhokoliv úhlu pohledu, je to underground jako prase. Mezi lidmi v podstatě neznámý. Informací pomálu nebo ještě lépe téměř žádné. Hudebně se tahle pohledná slečna pohybuje hluboko v experimentální tvorbě a myslím, že pokud se alespoň trochu hrabete v nekonečných pokusech, dark ambientu, minimalismu a poesii, měli byste zbystřit a věnovat tomuhle článku alespoň trochu pozornosti.
Poměrně nedávno jsme tu recenzovali reunionový počin Lux Occulta, který experimenty a hudebními hrátkami přímo překypoval. Na první pohled není porovnání s těmito protřelými Poláky zcela namístě, neboť “Kołysanki” nabízí tisíc a jeden dechberoucí moment a posouvá hudbu do zcela nových dimenzí. Dancing Deadlips naproti tomu ořezává podstatu hudby až na kost a vlastně se o hudbě ani pořádně mluvit nedá a v příměru k ukolébavkám nabízí krásný kontrast toho, jakými cestami se experimentální (ne)hudba může ubírat.
Projekt spatřil veřejně světlo světa roku 2012, kdy Dee RJ vypustila do světa čtyřskladbové eponymní EPko, následované v říjnu dalšího roku ještě kratším EPkem “The Scarlet of Arrogance” (či spíše singlem, neboť obě skladby mají dohromady sotva pět minut). “Song of the Flight” je první plnohodnotnou řadovkou a její délka se přehoupla přes hodinu. A jaká že tedy je? To je dost těžké popsat. Nejlépe bych desku vystihl, pokud bych ji popsal jako směsici minimalismu a špinavého, městského ambientu. Skutečně, “Song of the Flight” je v podstatě hypnotické nic postavené na nenápadném, dronovém či dark ambientním základu, který si pro sebe cosi mručí v pozadí a občas nechá ze stínů vystoupit ostřejší kontury jasnější elektroniky, kytar, píšťal či zastřeného vokálu.
Motiv alba se odkazuje kamsi k Mexiku v době, kdy mu vládl indiánský kmen Toltéků – konkrétně vládce jménem Nezahualcoyotl, který v mládí napsal báseň, podle níž je album pojmenováno a jejíž přeložené části jsou náplní většiny textů. I z toho důvodu se čas od času objeví píšťaly, jejichž zvuk je toliko charakteristický právě středoamerickým indiánům. V titulní, nejdelší písni můžete zaslechnout i zpěv ptáků, řev opic a další zvuky živoucí džungle. V přímém kontrastu s těmito folkovými prvky a přírodou žije deska druhým, industriálním životem. Rádiový šum, troubící vlak projíždějící kdesi v dáli, dronové stěny i náznaky noisu. Na kytaru vypomáhá hostující Piotr Łapcik a dodává některým skladbám hrubší, rozeznatelnější tvar. Proti ostrému zvuku strun pak Dee RJ deklamuje zastřeným hlasem indiánskou báseň z 15. století.
Hodina za přítomnosti Dancing Deadlips utíká až překvapivě rychle. Na to, že se celou hodinu v podstatě nic neděje a mnoho z vás by mohlo říct, že deska přešlapuje na místě, mnohdy končí dřív, než bych chtěl, aby končila. I přes zdánlivé nicnedělání má za správné konstelace hvězd “Song of the Flight” velmi podmanivou atmosféru. V mnoha ohledech mi připomíná “II” od Kajkyt, se kterým jsme tu před nějakou dobou měli tu čest, Dee RJ však minimalismus dotáhla ještě o pár úrovní dál a oholila strukturu skladeb skutečně až na dřeň – zůstal jen syrový základ, jenž ponechává spoustu místa vaší představivosti. Pokud se vám podaří najít vhodné prostředí k tomu, abyste mohli album opravdu vnímat a ponořit se do něj (takže v noci, ideálně když jste sami s trochou alkoholu), jistě vás díky tomu příjemně odmění. Tedy pokud disponujete alespoň trochou představivosti. V tomto ohledu je “Song of the Flight” buď a nebo. Buď se mu povede ve vás něco vyvolat, anebo, což je hádám pravděpodobnější, vás nechá naprosto chladnými a neřekne vám vůbec nic. Mezistupně mezi těmito dvěma stavy prakticky neexistují.
Jen je občas škoda, že “Song of the Flight” není více průrazné a nesnaží se více útočit na vaše uši, neboť některé industriální části k tomu potenciál rozhodně mají, na druhou stranu si říkám, kolik by v takovém případě ztratilo z onoho tajuplného nic, které tolik přitahuje mojí zvědavost pokaždé, když si desku pustím. Nejen z toho důvodu u mě dojem z alba utěšeně roste. Vůbec nejlepší vlastností podle mě je, že nezáleží ani tolik na hudbě, jako spíše na okolnostech a jen málokdy se mi stalo, že by ve mně dva různé poslechy desky zanechaly identický výsledek – a to i přesto, že album samo se skutečně nijak výrazně nevyvíjí. Coby debut tak hodnotím “Song of the Flight” jako opravdu povedenou desku. Netvrdím, že se Dancing Deadlips nemá co učit nebo co zdokonalovat, ale zvládnout první větší desku na tak vysoké úrovni, to je velká paráda.
Další názory:
Dancing Deadlips je ukrutně divná muzika… což není žádné velké překvapení, protože snad všechny kapely, které se hudebně pohybují v dark ambientu a podobných záležitostech, jsou divné jen ze své podstaty, takže v tomto ohledu vlastně polská slečna se svou nahrávkou “Song of the Flight” nijak nevybočuje. Přesně jak už řekl kolega v recenzi nade mnou, tohle je naprostý minimalismus, až by někdo mohl říct, že ta deska je “nic”, že to přece vůbec není hudba. Svým způsobem možná není, také existuje nepřeberné množství případů, kdy si autoři s podobnou zvukovou formou doslova namlátí hubu, ale na druhou stranu něco podobného může i velmi dobře fungovat a dost často vlastně i funguje. U Dancing Deadlips bych o nějakém namlácení ústní dutiny rozhodně nemluvil, ale je pravda, že i do uhrančivého veledíla tomu kousek chybí. Přesto všechno je “Song of the Flight” ve své podstatě docela zajímavá deska, která – navzdory tomu, že se na ní s nadsázkou řečeno nachází jen šum a trochu mluveného slova – má své momenty, a když si ji pustím, rozhodně nemám nutkání ji nudou vypínat (byť uznávám, že lehké zkrácení stopáže by možná prospělo). Samozřejmě se v tomhle stylu nacházejí i o kus zajímavější věci, ale to nic nemění na faktu, že “Song of the Flight” rozhodně není marné album (zvláště uvážíme-li to, že jde o dlouhohrající prvotinu) a že potenciál v Dancing Deadlips zcela jistě je… H.
