Země: Polsko Žánr: pagan / viking / black metal Datum vydání: červen 2013 Label: No Colours Records Tracklist: 01. Possessed by Steel 02. Thunderbolts of the Gods 03. Chamber of Wicked Tears 04. Wolf of the North 05. Red Polaris 06. When Hammer Shines (Outro) Hodnocení: 6,5/10 Odkazy: web / facebook

Graveland zcela jistě patří k nejkultovnějším black metalovým formacím z Polska, zároveň ovšem i nejkontroverznějším, především díky ústřední a už dávno vlastně jediné postavě projektu, Robovi Darkenovi, jehož některé názory jsou diplomaticky řečeno poněkud nekonvenční. Nicméně tohle rozhodně nemá být účelem článku, protože hlavní náplní naší stránky je hudba a tu Darken dělat bezesporu umí… nebo snad uměl?

Graveland kdysi dávno před nějakými 20 lety začali jako hodně syrový black metal a téměř celá 90. léta jeli v tomto duchu. Na konci 90. let se Rob Darken osamostatnil a z vícečlenné kapely se stal jednočlenný projekt. Tehdy také, v roce 1998, vzniká přelomový klenot “Immortal Pride”, s nímž se zvuk Graveland posouvá do rozvážnější, epičtější a ne tak agresivní roviny; minimálně více jak dvacetiminutový fantastický opus “Sons of Fire and Steel / Outro (Servants of War)” je skladba, kterou z hlavy nedostanu, dokud nechcípnu, a kterou považuji za absolutní vrchol toho, co Rob Darken kdy stvořil. Zároveň s tím je “Immortal Pride” album, jež začalo mé nejoblíbenější období Graveland, trvající až do roku 2005 a desky “Fire Chariot of Destruction”, během něhož vznikly další skvosty jako třeba “Memory and Destiny” (2002) nebo “Dawn of Iron Blades” (2004). Postupně se ovšem začal projevovat obrovský neduh této podoby Graveland, a sice že si jednotlivé nahrávky začaly být čím dál tím více podobné. Hudební forma, do níž Darken plynule přešel na “Immortal Pride” a definitivně pak na následujícím “Creed of Iron” (2000), je z mého osobního pohledu úžasná a mému vkusu neskutečně sedí. I proto to pro mě fungovalo tak dlouhou dobu, vlastně šest dlouhohrajících desek, mezi nimiž jsou rozdíly jen kosmetické. Jenže všechno se začne časem zajídat… po kuřecích řízcích se také můžu umlátit, ale kdybych je měl jíst každý den, zanedlouho bych je asi začal nesnášet, a stejně tak to začalo skřípat i u Graveland s albem “Will Stronger Than Death” z roku 2007, byť zde to ještě bylo v přijatelné míře a ten počin se mi ještě líbí. Nicméně začalo být cítit, že by tvorba Graveland už nutně potřebovala nějakou vzpruhu, impuls, posun trošičku jinam. To se ovšem nestalo a výsledkem bylo ta asi nejméně záživná nahrávka za celou historii Graveland, “Spears of Heaven” (2009).

Následně pro Graveland nastala přestávka… ne úplně tvůrčí, protože vyšlo několik neřadových počinů, z nichž nejvýraznější je EP “Cold Winter Blades” z roku 2010 s novými skladbami, mimoto Darken také konečně realizoval novou desku “Ales Stenar” svého druhého projektu Lord Wind, s nímž se pohybuje v nemetalových vodách ambientní, neofolkové a středověké hudby. Přestávka mezi velkými deskami Graveland však byla doposud nejdelší v celé historii kapely… jenže právě ta přestávka, výtečné “Ales Stenar” a také vzrůstající záliba ve využívání houslí (nejdříve právě na “Ales Stenar”, následně ještě na “Pamięć i przeznaczenie”, neboli přetočené a polsky přezpívané verzi “Memory and Destiny”) dávaly naději, že by s novinkou “Thunderbolts of the Gods” mohla konečně přijít ta vzpruha, kterou by diskografie Graveland potřebovala jako sůl…

Stalo se? Inu… bohužel nikoliv. Hned první poslech veškeré podobné naděje pohřbil, protože Darken na “Thunderbolts of the Gods” opět předvádí to, co jsme již od něj slyšeli mnohokrát a při vší úctě k novému albu i v lepším provedení. Z toho důvodu pro mě byla deska zpočátku poměrně velkým zklamáním, avšak opakované poslechy nakonec ukázaly, že zas až takový průser to není a minimálně “Spears of Heaven” novinka přebíjí celkem bez větších problémů. I tak se však nemohu zbavit dojmu, že jsem prostě čekal víc, že je “Thunderbolts of the Gods” dalším počinem, bez nějž by se diskografie Graveland klidně obešla, a že kdyby tohle album nebylo, vlastně by se nic moc nestalo, neboť vše podstatné a vše, co je zde ke slyšení, už Darken řekl v letech 1998-2005 – a o dost lépe.

Pro ty z vás, kteří se s tvorbou Graveland doposud nesetkali, by však možná stálo za to objasnit, oč tu tedy běží. Obecně bývá současná tvorba Graveland označována jako pagan / black / viking metal, což je vlastně docela trefné. Samotný tvůrce ji pak označuje jako epic pagan metal, což vlastně také není úplně od věci. V překladu se jedná o black metal ve středním tempu s dominantní pohanskou atmosférou a relativně epickým vyzněním. Ale je to spíše taková minimalističtější epičnost, nečekejte vůbec nic bombastického, ve skutečnosti je zvuk Graveland stále ještě hodně špinavý a neurvalý – sice ani zdaleka ne tolik, jako tomu bylo v první raw black metalové éře, ale v porovnání s většinou okolní produkce stále dost. Hudba Graveland, jak již bylo řečeno, se v podstatě z drtivé většiny nese ve středním tempu a stojí zejména na riffech, nečekejte žádný velký příval melodií nebo dokonce kytarových onanií. O většinu oné epičtější atmosféry se starají hlavně nordické chóry, které do své hudby Darken zakomponoval už dávno a od té doby jsou ke slyšení s železnou pravidelností na každém počinu.

A přesně takhle vlastně zní i “Thunderbolts of the Gods” – proto bylo výše řečeno, že ta nahrávka nepřináší vůbec nic nového. Ono popravdě řečeno, některé písně jsou na desce vlastně docela příjemné, jmenovitě hlavně titulní “Thunderbolts of the Gods” nebo rozmáchlejší “Red Polaris”. Vlastně i “Chamber of Wicked Tears” a “Wolf of the North” přinášejí dost povedené momenty a obě mají hodně dobrý rozjezd. Ve skutečnosti samo o sobě a bez kontextu další tvorby to album není vůbec marné, naopak se jedná o docela slušnou nahrávku, ale když člověk ten kontext zná, tak… slyšeli jsme už prostě lepší. Poslouchat se to dá a vlastně se mi to i docela líbí, ale nic to nemění na faktu, že Rob Darken s Graveland už před dlouhou dobou upadl do ne úplně sympatického tvůrčího stereotypu a že cokoliv z období 1998-2005 je často i mnohonásobně kvalitnější, zábavnější a působivější. “Thundebolts of the Gods” je pro mě hodně slabá 6,5, která na 6 neklesla částečně i díky tomu, v jaké oblibě chovám starší desky a Graveland obecně…