Země: Polsko Žánr: death ‘n’ roll Datum vydání: 16.11.2018 Label: Pagan Records Tracklist: 01. We Dig 02. Sometimes Dead Is Better 03. Mists of Doom 04. Death Mask 05. The Wax Nightmare 06. Tub of Toxic Waste 07. Churchburner Girl 08. Gut Bucket 09. Up in the Bell Tower 10. Gather by the Grave Hrací doba: 28:37 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Pagan Records

Když náhodou zaslechnu něco, co smrdí deah ‘n‘ rollem, okamžitě po tom sahám. V drtivé většině případů se však nehezky spálím. Tenhle žánr zažil v polovině devadesátých let pořádné turbulence, protože stejně tak rychle jako se dostal na svět, zase taky zmizel. To je podle mě docela škoda, protože v něm vzniklo několik opravdu povedených desek, přestože jich bylo pomálu. To, že ho vzaly za své i tehdá ortodoxní deathmetalové kapely jako Carcass, Dismember, Entombed nebo Gorefest, nesli fanoušci nelibě, ale mě to prostě baví.

O polské kapele Mentor jsem v době vydání jejich debutu „Guts, Graves and Blasphemy“ před třemi lety nezaslechl. Nyní se k nám dostalo promo na loňskou novinku „Cults, Crypts and Corpses“ a už z letmého zkušebního poslechu jsem měl pocit, že tohle by mohlo konečně zase znamenat přinejmenším dobrý výtvor v ranku death ‘n‘ rollu. Oni sami se takhle neškatulkují, většinou se dočtete něco o black metalu a hardcoru, ale koneckonců na tom nesejde, hlavně jestli to stojí za poslech.

Předně je ještě třeba říci, že členové Mentor nejsou žádná ořezávátka, protože na tamní scéně drtí nástroje třeba v řadách Thaw nebo Furia, což nejsou úplně neznámé smečky. Vzhledem k zaměření těchto dvou jmenovaných to na mě působí tak, že do Mentor se chodí členové uvolnit, vyřádit se a užít si hraní primitivního, satanem opředeného rock ‘n‘ rollu.

Když jsem se do „Guts, Graves and Blasphemy“ ponořil poprvé, hned mě překvapilo několik aspektů. Tak třeba to, že na žánrové poměry je to docela bohaté na nápady, které bych tu úplně nečekal. Někdy je ten dopad pozitivní, jindy naopak. Hned první „We Dig“ jde rovnou na věc, přesně v tom tempu a zvuku, jaký jsem očekával. Zkreslené kytary, nabroušený vokál, rychlá rytmika, prostě klasika. Stejně tak pokračuje i další „Sometimes Dead Is Better“, navíc s výbornou změnou rychlosti v refrénu a vyvedeným zpomalením v druhé polovině skladby. Za to třetí „Mists of Doom“ už má takové zavalité tempo a především melodický refrén, docela chytlavý, jenž mně však vůbec nesednul. A to ani po několika posleších, tak nějak tu překáží a celá píseň je jednoznačně nejslabším článkem alba.

Další menší překvápko v sobě skýtá „The Wax Nightmare“. Na pozici zpěváka je uváděn pouze King of Nothing, ale poloh vokálu se na „Cults, Crypts and Corpses“ vystřídá několik. Jestli je všechny zvládá on, tak má docela široký záběr. Právě první půlka „The Wax Nightmare“ je opatřena zpěvem, který by vůbec nezapadl v nějaké stoner/doomové partě. Má sílu, dobrou barvu, navíc hudební podklad k tomu úseku ho vhodně doplňuje, až mi přijde škoda, že zbytek skladby zase zabředne do zajetých kolejí. Dále se na celé ploše desky takřka pravidelně střídá hluboký, trochu humpolácký, zpěv s vysokým, spíše skřehotajícím. Musím říct, že k podobné hudbě mně daleko více sedí ten hluboký.

Písně „Death Mask“, minutová jednohubka „Tub of Toxic Waste“ a zemitější „Up in the Bell Tower“ mě nijak moc neoslovily. Ne, že by přímo urážely, ale oproti zbytku jsou tak nějak nevýrazné. Vyvažují to „Churchburner Girl“ a punkově hitová „Gut Bucket“, které jsem si oblíbil dost možná nejvíce z celé placky. Poslední překvapení se skrývá na samotném konci. „Gather by the Grave“ je sabbatí vykrádačka se vším všudy, ale dobře provedená. Její struktura i riffy nápadně připomínají „Into the Void“ a Mentor zde opět probuzí k životu onen stonerový zpěv z „The Wax Nightmare“, který zde najde svoje uplatnění. Tahle skladba jako by pocházela z jiného alba, od jiné kapely, ale baví mě, takže mi to nevadí a jako konec, proč ne.

„Cults, Crypts and Corpses“ je tak vlastně docela jiným albem, než jsem očekával a chtěl, ale i přesto o něm mohu napsat, že je dobré. Není to nic, z čehož bych byl na větvi, ale u jeho poslechů jsem se nenudil. Mentor zde mají několik povedených nápadů, avšak stejně tak jsou přítomné i nudnější pasáže, s nimiž nemá deska ten potřebný tah na bránu, a zůstává tak spíše průměrným dílkem, které neurazí.