Kanadský multiinstrumentalista Rick Miller se na prog rockové scéně pohybuje už dlouhých 30 let a přesto je “Heart of Darkness” vůbec prvním albem, ke kterému jsem se čistě náhodně dostal. Svůj debut vydal tenhle pán už v roce 1983, pak se na 15 let odmlčel, aby v roce 1998 vydal druhý počin “Interstellar Passage”. Následovala další kratší pauza a v roce 2003 se vrátil se svým třetím albem “The One”, od něhož se nachází v evidentním skladatelském přetlaku, protože během posledních deseti let je “Heart of Darkness” již osmým studiovým zářezem. Zářezem, který cituje klasické odkazy Pink Floyd, Genesis a spousty jiných part. A to aniž by působil vykradačsky.
“Heart of Darkness” je ve své podstatě jednoduchým albem, protože nějaké prog rockové suity o čtyřech jednáních a plné instrumentálních neuvěřitelností se nedočkáte. Album je to uvolněné, místy psychedelicky neklidné, nicméně převahu má až odpočinková nálada. Spousta pozitivních melodií se plynule mění v letmé melancholické momenty, kdy zejména dlouhá “The Dark Lady” je jakýmsi protikladem k ostatním písním, protože nejen svým názvem působí temněji.
Přestože je každá píseň jiná a jasně identifikovatelná, tak celková nálada “Heart of Darkness” tím nijak netrpí. Od úvodní folkové titulky plné tribal bubínků a píšťaly se přechází v krásně táhlou “Blood of the Rose”. “Castle Walls” je naproti tomu krátká, skoro až pop/rocková balada nesoucí se na pozadí akustické kytary a smyčcových aranží. “The Dark Lady” je asi nejproměnlivější a nejatmosféričtější kompozicí alba, kterou si nelze nezamilovat. Tedy, snad s výjimkou vesmírně nazvučených kláves v osmé minutě, které mi k ní nesedí. Ale jinak je to fantasticky vystavěná píseň, po níž už následuje jen zasněná “Come Summer, She Died”.
Pro mě, jakožto pro posluchače, který tuhle hudbu zbožňuje, je “Heart of Darkness” albem velmi vyzrálým a barvitým, ačkoli si dokážu představit, že leckomu by mohlo přijít nudné a jednotvárně unylé. Pro fanoušky žánru bude Rick Miller určitě povinnost.
Země: Švédsko Žánr: progressive rock Datum vydání: 26.8.2014 Label: Roadrunner Records
Tracklist:
01. Eternal Rains Will Come
02. Cusp of Eternity
03. Moon Above, Sun Below
04. Elysian Woes
05. Goblin
06. River
07. Voice of Treason
08. Faith in Others
Dlouhá léta se zdálo, že vše, na co švédští progresivci Opeth sáhnou, se změní ve zlato. Už jejich raný vývoj nenasvědčoval ničemu jinému. Ještě předtím, než se ocitneme v letošním roce, si tedy pojďme jen tak letmo projít jejich diskografii, aby i ti, kteří doposud tuto partu míjeli, měli alespoň částečnou znalost toho, co všechno vydání “Pale Communion” předcházelo. Jak už jsem nakousnul, hned první alba Opeth byla svým způsobem předurčením k tomu, co Mikael Åkerfeldt se svou družinou předváděl v mnohem úspěšnější podobě po několik dalších let. Neříkám, že “Orchid” a “Morningrise” byla již svého času velká alba, na něž se všeobecně pohlíželo jako na klenoty progresivně extrémního metalu (koneckonců jsem v té době byl s hudbou zcela někde jinde, takže s jistotou to říci ani nemohu), ale už na svých prvních albech se Opeth ukázali jako takřka hotová kapela, kterou sice postihla jistá forma dalšího vývoje, jež se i do aktuální desky podepsala, ale v té době se jednalo o vývoj zcela logický a pochopitelný.
Následující řadu alb – “My Arms, Your Hearse” počínaje a “Damnation” konče – považuji za početnou esenci toho nejlepšího, co kdy pod hlavičkou Opeth vzniklo, a nebojím se tvrdit, že i vznikne. Ačkoli chovám k Åkerfeldtovi řádný respekt, tak v čele s dvojicí “Still Life” a “Blackwater Park” jsou tohle alba, která si zaslouží vlastní pomník. Postupné prolínání progresivně rockových pasáží plných magické melancholie se mísilo s hrubými death metalovými pasážemi s takovou jistotou a grácií, že se to dodnes zdá až neuvěřitelné. Posouváme se opět o několik let kupředu k dvojici “Ghost Reveries” a “Watershed”. Alba, z nichž zejména to první považuji stále za skvělé, ale která už znamenala jistou míru stagnace oproti předchozím nahrávkám, kde se tak sice do jisté míry dělo taky, ale vzhledem k jejich kvalitě to nebylo tak zřejmé. “Watershed” je pak už “jen” dobré album, jež má mouchy a při jehož poslechu už to vypadalo, že každá studnice nápadů jednou musí nutně vyschnout.
Jako by se s tím Mikael Åkerfeldt nechtěl smířit, tak se rozhodl tvorbu svého dítka Opeth posunout někam jinam. Dozadu. A když říkám dozadu, tak tím myslím do 70. let. A tím se dostáváme do současnosti k předchozímu výtvoru “Heritage”. Asi nejrozporuplnější počin Opeth, který naprosto rezignoval na death metalové party (ono se tak stalo už jednorázově na “Damnation”, ale tam byl důvod vytvoření katarze k temnému “Deliverance” zřejmý a pochopitelný) a Mikael opustil svůj hrubý growl a zaměřil se pouze na čistou formu svého zpěvu. Písně se zkrátily, zjednodušily a výsledkem tak byla kombinace progresivního rocku s klasickým hard rockem, jenž si sice ponechával některé z poznávacích znaků dosavadní tvorby Opeth, ale pro fanoušky to byl šok. Změna, která přišla zničehonic. Skladby mnohdy působily jako násilně skládané z několika různých motivů, což “Heritage” rovněž neprospělo. Výsledek tak byl rozpačitý. Na jednu stranu kvituji chtíč kapely neustále se vyvíjet, ale až křečovitá snaha být za všech okolností retro Opeth nevyšla.
Åkerfeldt se však nenechal zviklat a nevytasil se s porcí klasického Opeth progresivního metalu, což by mu fanoušci zcela jistě sežrali i s navijákem, ale pokračuje v linii tvrzení, že death metal už jej nebaví, a “Pale Communion” je tak přímým nástupcem “Heritage”, ačkoli po jeho poslechu bych jej zařadil spíš mezi “Watershed” a “Heritage”. Ponechává si v sobě mnohem víc z atmosféry starších desek a připomíná spíš vývojový stupeň mezi těmito alby. Oproti “Heritage” je “Pale Communion” albem melodičtějším, uvolněnějším a hlavně vyrovnanějším a ve všech ohledech dotaženějším. Pryč jsou nesmělé pokusy o psychedelický rock v podobě nudné “Famine” nebo rychlé hard rockové palby jako “Slither”, které akorát nabourávaly celkovou atmosféru předchozího počinu. Novinka je promyšlenějším a ve své náladě daleko ucelenějším počinem, jemuž chybí k dokonalosti jen málo.
“Pale Communion” vychází z cesty, kterou Opeth ušli v průběhu svých předchozích deseti alb, nicméně velký vliv je možno cítit i ze “Storm Corrosion”, což je deska stejnojmenného projektu, kde se dohromady spojili Mikael Åkerfeldt a Steven Wilson. Hlavně v akustických pasážích jako bych cítil skladatelský vklad Wilsona, jenž novinku mixoval. Jinak je samozřejmě vše při “starém”. Kytarová souhra Mikaela s Fredrikem Åkessonem není v takto laděných skladbách, kdy se na sebe vrství akustická a elektrická kytara, na první poslech natolik nápaditá, jako tomu bylo dříve, ale stejně se najdou momenty, z nichž mi naskakuje husí kůže (“River”). Martin Méndez a Martin Axenrot jsou ve všech momentech suverénní a třeba u Axenrota mi “Pale Communion” přijde jako jeho nejlepší výkon od té doby, co se před “Watershed” k Opeth připojil. Jeho jednoduchá oldschoolová hra mi do promyšlených deathový pasáží příliš nevoněla, ale zde jako by se znovu našel. Opravdu fantastická práce a znovu musím poukázat na “River” se skoro až jazzovým feelingem v druhé volnomyšlenkářské polovině její hrací doby. No, a nakonec nám zbyl novic Joakim Svalberg, jehož klávesy jsou oproti “Heritage” vytažené do popředí výsledného mixu a člověk si je tak může plně vychutnat i v momentech, kde vlastně “jen” doplňují ostatní nástroje, které v té chvíli mají na navrch (“Cusp of Eternity”).
Hlavní mozek Åkerfeldt tentokrát nepřipustil žádné pochybnosti a na “Pale Communion” vměstnal jen ty nejlepší nápady, jež se mu během těch tří let sešly pod rukama. Začíná to již úvodní “Eternal Rains Will Come”, jež šikovně připraví posluchače na všechno, co následně přijde. Od poklidného akustického úvodu se pomalu přejde v melodickou souhru všech zúčastněných, kde vyčnívá hlavně Åkerfeldt s plným melodickým vokálem, s nímž si snad ještě nikdy nevyhrál tak moc jako na novince, protože zní fantasticky. Z instrumentálního hlediska mě zaujalo hlavně kytarové sólo, které stejně jako celá skladba jako by vypadlo ze 70. let, ovšem razítko s pečetí Opeth je zřejmé nejen na zvuku kláves, ale i rytmické práci, takže i když je inspirace jasná, vyložené asociace mě napadají jen vzdáleně. “Cusp of Eternity” byla uvolněna jako první ochutnávka a jako takovou jsem si ji rychle oblíbil. Líbí se mi letmý východně orientální závan klávesových a kytarových melodií, jež se vznášejí jako hedvábný šátek nad přesným riffováním. V kontextu celé nahrávky ztratila část svého lesku, protože oproti ostatním kompozicím je přímočařejší a prvoplánovější, ale jinak velmi zdařilý kousek se skvělou vokální linkou.
Následuje rozmáchlá “Moon Above, Sun Below”, jež se zastavila až za hranicí deseti minut. Zpočátku jsem se v ní ztrácel, protože mi přišla zmatená a jednotlivé nálady, které se každých pár minut obmění, se zdály náhodně seskládané, ale netrvalo to dlouho a získala si mne na svou stranu. Pokud jsem mluvil o absenci growlingu, tak něco, co jej vzdáleně připomíná, vypustí Mikael Åkerfeldt z úst v úvodu druhé minuty v lince, kdy zpívá “…they will eat from your head”. Je to sice prkotina, ale i taková chvilka má silnou atmosféru, jejíž magii ještě o chvíli později podtrhuje melotron. Prostřední pasáž je pak z říše snů progresivní rocku, kde se spolu jednotlivé nástroje bijí jako smyslů zbavené a přesto je z každé vteřiny cítit pevně daný řád, kdy každý hraje ve prospěch vyššího celku. “Elysian Woes” je takovou tou klasickou akustickou písní Opeth, které se tu a tam na albech objevily i v minulosti. Líbí se mi její melodie a ponurá nálada, jež z ní vyzařuje. Přestože akustická krásně zvoní, tak na pozitivní energii zapomeňte a spíš se připravte na nemalou dávku temného neklidu.
No, a na závěr je tady dvojie “Voice of Treason” a “Faith in Others”, jež představují důstojný závěr této skvělé nahrávky. “Voice of Treason” začíná pomalu, za zvuků kláves a orchestru připomínajícím svým orientálním nádechem “Ghost Reveries” a skladbu “Beneath the Mire”, ovšem jak postupně plyne, tak jako by přitvrzovala rytmická sekce, až se stane, že akustické kytary v závěru pohání dvoukopáková lavina Martina Axenrota. Zřejmě nejtvrdší moment celé nahrávky kupodivu vůbec nepůsobí rušivě. Zbývající “Faith in Others” mi moc k srdci nepřirostla. První polovina je sice velmi křehká a teskná, až se člověku chce sáhnout po kapesníku, ale mě zaujala spíš její druhá polovina, do níž pomalu a jistě spěje. Vrchol celé skladby pak přichází těsně před jejím závěrem, když kapela exploduje ve velkém finále za zvuků smyčců, které pak o samotě dotáhnou “Faith in Others” do finiše.
Jestli jsem doposud tu a tam pochválil souhru nástrojů všech pěti členů, tak “Goblin” by si v tomto směru vysloužila medaili. Relativně krátká instrumentálka, již člověk musí slyšet. Ta se nedá popsat slovy. Za sebe pouze vyzdvihnu klávesové sólo v druhé polovině, v němž se Joakim ukázal jako velmi hodnotná náhrada za odejitého Pera Wiberga. Nevýrazně zpočátku působí “River”, která se může zdát jako další akustická písnička, jejíž první půle připomíná kombinací akustické a sólové kytary něco z pozdější tvorby Stevena Wilsona, ale v druhé polovině se zlomí v neutichající prog rockovou jízdu, jejíž druhá polovina svým tematickým zaměřením navazuje na předešlého “Goblina”.
Přiznám, že ještě před dvěma týdny jsem na “Pale Communion” nahlížel o poznání střízlivěji a byl jsem přesvědčený, že budu bodovat někde kolem 7 bodů, ale s tím, jak ve mně “Pale Communion” začalo dozrávat, tak jsem se do něj nořil čím dál hlouběji, až jsem si na něm vypracoval nemalou závislost. Jako celek je dokonale vybalancováno a výsledná atmosféra jako by byla poskládána z jednotlivých střípků, kdy jeden je víc košatá náladotvornost (“Moon Above, Sun Below”), tu zase elegantní prog rock v podání “River” nebo akustická teskná melancholie (“Faith in Others”), ovšem nic se spolu nebije a tvoří kompaktní celek. Ať se na novinku Opeth dívám ze všech možných směrů, tak je mi výsledkem velmi vyrovnaná a atmosfericky skoro dokonalá nahrávka, v níž jsem po průměrném “Heritage” už ani nedoufal. A stalo se. Skvělá placka, při jejímž poslechu zapomínám, jak moc mi chybí kombinace death metalu s rockovou něžností z období “Still Life” a “Blackwater Park”.
Další názory:
Nejsem a nikdy jsem nebyl kdovíjakým příznivcem progresivního rocku, nikdy mě moc nebrala 70. léta a na rozdíl od podstatné části metalové obce jsem nikdy neujížděl na Opeth. “Pale Communion”, která v sobě tohle všechno snoubí, mě ale přesto dostalo způsobem, jakým se to podaří málokomu. Je to deska, která nabízí fenomenálně bohatou a promyšlenou instrumentální stránku (úžasně subtilní bicí a jemná, leč košatá práce kytar, to je prostě balzám na duši), krásné melodie, skvostný vokál Mikaela Åkerfeldta a především naprosto bezkonkurenční atmosféru, do které se člověk sice ponoří zcela bezděčně, ale od toho okamžiku se už jen kochá a užívá si zřejmě nekonečné objevování drobných i větších krás, jimiž Opeth album naplnili až po okraj. Přestože je “Pale Communion” mimořádně vyrovnaná nahrávka, pokaždé mě naprosto uzemní skladby “Eternal Rains Will Come” a “Moon Above, Sun Below”, přičemž zejména druhá jmenovaná mi čím dál tím více připadá být vyloženě geniální, a to v každé jedné z mnoha poloh, které na ploše svých jedenácti minut vystřídá. Ostatní kusy ale prakticky nezostávají a pokaždé, když mi dohraje závěrečná “Faith in Others”, mě hřeje vědomí, že jsem strávil čas ve společnosti nesmírně výjimečné desky. Popravdě řečeno, až na jednu výjimku jsem nic lepšího letos ještě neslyšel. Skvost… Ježura
Opeth sice na “Pale Communion” přináší přesně to, co jsem od nich čekal, přesto jsem však překvapen, jak ohromnými změnami tato kapela během relativně malého množství alb prošla a jak sebevědomě se nyní ve svém novém kabátu cítí. “Heritage” nebylo špatné album, přišlo mi však přinejmenším nevyrovnané. Právě v tom pro mě tkví hlavní rozdíl mezi oběma alby – tam, kde mi “Heritage” přišlo místy nedotažené, je “Pale Communion” promyšlené a cílevědomé. Mikael Åkerfeldt se při skládání novinky opět značně inspiroval u kapel z let sedmdesátých a tím vzniklý retro nádech je jen těžko přeslechnutelný. Přesto však z mého pohledu zůstává jasně zřetelné, že posloucháte album Opeth. Takovouto inspiraci při zachování vlastní tváře musím jednoznačně pochválit. Nečekaně však nelze ignorovat ozvěny “Storm Corrosion”, alba, které Åkerfeldt natočil spolu se Stevenem Wilsonem a které mělo být třetí částí trilogie, jež započalo právě “Heritage”. “Pale Communion” tím získalo zvláštní ponurost, jež je zřetelná třeba v krátké “Elysian Woes”. Pochválit musím i jemnou práci Opeth s orchestrální částí alba. Na jednu stranu si jí možná ani vyloženě nevšimnete, jak nenápadná je, na stranu druhou následně zjistíte, že mnohdy jsou to právě orchestrální prvky, které hudbu samotnou od základu tvoří a nejen v detailech dotvářejí. Když dosadím výborné kytarové pasáže v rychlejších částech alba a bezvadný Åkerfeldtův zpěv (ve “Voice of Treason” nemá chybu), těžko můžu hodnotit za méně než osm a půl bodu. Zajus
Progresivní rock není žánr, ke kterému by choval na rozdíl od kolegů nějaké výraznější sympatie. Nic proti téhle hudbě nemám a v rámci hloubání v albových archívech je mi rozhodně blíž než třeba NWOBHM, ale nějaký srdcový vztah, to ne. I proto mě trochu štve, že Opeth nejspíš už nikdy nepřijdou s death metalovými kytary a growlingem. Nicméně kdybych se takhle naštval pokaždé, ani bych se nezlobil, neboť “Pale Communion” je po nevalně přijatém “Heritage” trefou do černého. Na Åkerfeldtově družině je cítit vyzrálost a co především – ohromná chuť, která na mě dýchne pokaždé, když spustí sólo “River” nebo “Goblin”. Skvělá sóla, to je přednost dnešních Opeth – dokonale promyšlená, instrumentálně na úrovni a přesto se v nich člověk po chvíli nezačne utápět. A když už Opeth nezahrají na techničtější notu, plně to vynahradí atmosféra a melancholie, což je zase třeba případ výborné “Elysian Woes”. Má “Pale Communion” vůbec nějakou chybu? Snad jen tu, že mi není žánrově tolik blízké jako desky minulé, což je spíš výtka cílící na osobní preference a nikoliv na popření kvality. O té se v případě “Pale Communion” ani nemá cenu bavit, jelikož tady kvalita prostě je, a to nemalá. Skvrn
Země: Srbsko Žánr: progressive rock Datum vydání: 1.10.2013 Label: Nordavind Records
Tracklist:
01. You Can’t Sing, You Can’t Dance
02. Am I Walking Wrong?
03. Drummer’s Dance
04. One on One
05. In the Last Moment II
06. Embracing Simplicity
07. Third Life
08. Tra-Ta-Ta-Ta-Ta
09. Bluesracho
10. If You See Me Again
Srbský kytarista Dušan Jevtović na první pohled působí jako ostřílený mazák. Není to samotnou náročností jeho hry, vždyť dnes vám Hendrixe zahraje kdejaký patnáctiletý cucák. Jde spíše o skladatelskou vyzrálost, která vás při prvním poslechu praští přes nos. V principu si Jevtović vystačí s málem, nečekejte žádné velkolepé orgie, ale právě to jeho málo má velký dopad na posluchače a přesně o tom bude dnešní recenze.
To jsme ovšem trošku přeskočili, a tak se vraťme na začátek a položme si otázku, kdo vlastně Dušan Jevtović je. V Srbsku narozený Jevtović, momentálně žijící ve španělské Barceloně, na kontě již jedno album má. Přesto je však “Am I Walking Wrong?” oficiálně považováno za debutové album, jelikož na rozdíl od solitérního předchůdce vychází mezinárodně a s výrazně větší pozorností. Jevtović okolo sebe postavil zajímavou kapelu, s níž “Am I Walking Wrong?” natočil a která má na vyznění alba téměř stejně velký vliv jako on sám. Prvním ze zbylých členů tria je Katalánec Bernat Hernandez, který po všech zákoutích alba prohání svou pražcovou i bezpražcovou baskytaru. Dvojici pak doplňuje bubeník Marko Djordjević, o jehož renomé vypovídá už jen to, že hru na svůj nástroj vyučuje v proslulé bostonské hudební konzervatoři v Berklee.
Sestava i erudice muzikantů značně napovídá, směrem ke kterému žánru se Jevtović a jeho kumpáni na “Am I Walking Wrong?” vydali, a toto tušení se ukáže jako správné. Když se kytarová hudba vydá směrem k jazzu, jedním z průsečíků je žánr zvaný jazz fusion, a “Am I Walking Wrong?” je jednoduše ukázkovým představitelem této škatulky. Typicky jazzová struktura-nestruktura skladeb a netradiční rytmy se mísí s rockovým feelingem a výsledkem je chytré a posluchačsky náročné album, které si není vůbec snadné podmanit. Připravte se tedy na dlouhou dobu strávenou mnohými poslechy, při kterých albu jednoduše nebudete moci přijít na kloub. Možná si rychle zapamatujete tu a tam nějakou povedenou melodii, ale podchytit esenci celé desky vyžaduje jednoduše čas.
Jestli si sólová alba kytaristů představujete jako technickou jízdu a při pohledu na šestistrunku se vám vybaví Paul Gilbert či Joe Satriani, musím vás varovat, že “Am I Walking Wrong?” je úplně jiné. Jevtović je bez debat výborný kytarista a na mnoha místech to dává znát, jen málokdy to však je rychlostí či složitostí. Častěji jsou to spíš zvláštní postupy a melodie, které jinde rozhodně neuslyšíte, což tvoří nejsilnější zbraň desky. Jevtović používá hodně výrazný efekt, který se spíš než do jazzového klubu může hodit na mnohem špinavější místa, ale možná i to je jedna z ingrediencí, jež tvoří výjimečnost jeho hudby. Skladby se obvykle točí okolo jednoho ústředního motivu, který se místy ztrácí a občas se již nevrátí, a téměř bez výjimky během své relativně krátké doby stihnou vygradovat do intenzivního závěru. Tento ústřední motiv je často velice jednoduchý a je dost překvapivé, jak dobře s ním Jevtović nakonec dokáže naložit. Tak třeba taková “One on One” má ústřední melodii připomínající snad country či podobnou hudební kratochvíli severoamerických venkovanů. I na něm však dokáže Jevtović vybudovat velice dobrou píseň.
Síla skladeb roste i klesá se silou právě tohoto ústředního motivu a ten v “One on One” patří spíše mezi ty slabší. Opak lze říci kupříkladu o úvodní “You Can’t Sing, You Can’t Dance”, která vyústí v ohromně zábavné sólo. Zde se dostáváme k již zmíněnému Hernandezovi a jeho baskytaře. Zatímco Jevtović sóluje poměrně úsporně, Hernandez ze svého nástroje umí vytěžit více. Tak třeba při sólu z posledně zmíněné skladby kouzlí možná ještě lépe než samotný Jevtović, dokáže to však činit relativně nenápadně a tudíž hlavní postavě alba nekrade velký díl pozornosti. Pokud mu ji však věnovat budete, rozhodně vám bude mít co předvést. Tím se dostáváme k poslednímu členovi tria, bubeníku Djordejićovi. Že jde o mistra řemesla, je jasné, jeho jazzová hra však předčí i vysoko položená očekávání. Právě on je z mého pohledu nejimpozantnějším mužem desky, a to i přesto, že konkurence je nesmírně tvrdá.
A tak ve výsledku dostáváme desku, která vás, pokud si ji dostatečným počtem poslechů zaslouženě podmaníte, bude bavit čím dál tím víc. Ačkoli zde máme jen tři nástroje, rozhodně nelze tvrdit, že by nebylo čemu věnovat pozornost. Na Djordeviće můžete mít uši nasměrované takřka neustále, protože každá sekunda jeho hry oplývá vzrušením. Hernandez sice místy mizí v povzdáli, ale občas se vynoří, a ať už je to třeba sólo v “Drummer’s Dance” či jedna z typicky bezpražcových vychytávek, vždy to stojí za poslech. Jevtovićův přístup je pak jednoduše jiný. Jeho hru si poměrně snadno zapamatujete a nebudete díky tomu mít problém se v nahrávce orientovat. Zároveň ale nikdy nepodlehnete pocitu, že právě slyšíte hrát “obyčejného” kytaristu.
Videoklipy a další ukázky hudby do svých recenzí nevkládáme omylem, protože jsme vždy rádi, když si čtení dokreslíte hudbou samotnou. V tomto případě je to zvláště důležité, jelikož k popisu alba jednoduše není vhodných slov, a tak vás k poslechu klipové “Embracing Simplicity” zvu, neboť jde o stejně dobrou skladbu jako všechny ostatní, byť se od průměru možná částečně liší svým relativně “tradičním” přístupem. Poslední poznámkou pak bude doporučení kvalitních reproduktorů či sluchátek. Ačkoli je totiž mnoho hudby kvůli absenci detailů s nadsázkou možné poslouchat bez velkých ztrát třeba na chrasťácích průměrného notebooku, Jevtovićova hra plná drobných záchvěvů se prostě dá vychutnat, jen když do vašich uší plyne bez ztráty zvukové kvality.
Země: USA Žánr: progressive rock Datum vydání: 30.5.2014 Label: selfrelease
Tracklist:
01. The Contemplation of the Cosmologer
02. Calculation and Walkaway
03. The Set Up
04. The Blow Off
05. Unspeakable Highways
06. A Burden of Secrets
07. The Snowflake Defines the Weather
08. Frankenstein on the Red Line
09. The Steppes of Sighs Part 1
10. The Steppes of Sighs Part 2
11. New Metal from Old
12. The Barbarian [Emerson, Lake and Palmer cover]
Jen málokdy si před psaním recenze zjišťuji, jak si recenzované album vedlo u českých či světových kritiků. Je to sice lákavé, ale pro opravdu osobní úsudek neovlivněný subjektivními názory někoho dalšího je čtení cizích recenzí fatální. U Jasona Rubensteina jsem udělal výjimku, na album jsem měl dosti vyhraněný názor, a tak jsem neměl nejmenších pochybností, že by ho snad bylo možné vyvrátit. Nebylo, ovšem co jsem se dočetl, mě překvapilo. Jak je možné, že album, jehož poslech mi přijde téměř bolestivý, je jinými vynášeno do nebes?
Jason Rubenstein není úplný nováček, jeho hudební minulost sahá do poloviny 90. let minulého tisíciletí. “New Metal from Old Boxes” je podle oficiální biografie jeho šestým počinem, ovšem ani na oficiálních stránkách nejsou informace o starších albech k dispozici. Tak či onak lze usuzovat, že na “New Metal From Old Boxes” poprvé představuje Rubenstein svou tvorbu širšímu publiku.
A kde se pohybujeme hudebně? Rubenstein sám se hlásí k pokračovatelům dlouhé řady progresivně rockových interpretů a má pravdu v tvrzení, že právě na tomto žánru jeho hudba stojí. Všichni ti slavní umělci, na něž odkazuje, však mají jedno společného: k přenesení svého skladatelského génia na hudební nosiče jim dopomáhaly nesmírně talentované kapely složené z dalších výborných umělců. A kapela je to první, co Rubensteinovi chybí. Ten totiž za svůj primární nástroj označuje klávesy, a na “New Metal from Old Boxes” je to až moc znát. Výsledek totiž zní příliš uměle či počítačově, chcete-li.
Vše začne už u samotného zvuku alba. První věcí, která progresivním velikánům nikdy nechyběla, byly emoce a ty zde naprosto chybí. “New Metal from Old Boxes” je chladné, odtažité a tím pádem naprosto nepřístupné. To však není vše, neboť je také instrumentální. V důsledku se tak může jevit jako svým zvláštním způsobem nekonečné. Nemyslím nekonečno časové, jako u desek, které ne a ne skončit. Spíše prostorově. Nekonečno v prostoru má tu zajímavou vlastnost, že ať jste kdekoli, vždy si budete připadat jako byste byli v jeho středu. Kamkoli se podíváte, vidíte nekonečno. A právě takové je “New Metal from Old Boxes”. Rozhodně mi nepřísluší tvrdit, že je monotónní. Spíše svou rozmanitost používá pořád stejně. Ať se zaměříte na kteroukoli jeho část, nikdy si neodnesete dojem, že došlo k nějaké razantní změně a nikdy nepoznáte, kterou ze skladeb vlastně posloucháte.
Rubenstein staví na prog rocku, jenže jako by si z něho vybral jen jeden prvek, který opakuje do zblbnutí. Jde o sóla, která však nejsou sóly v klasickém slova smyslu. Nejenže jsou všechna “virtuální”, tedy všechna, pokud jsem správně zpozoroval, vznikla na klávesách použitím různých efektů. Postrádají navíc strukturu, vývoj – Rubenstein jednoduše chvíli hraje něco, chvíli něco jiného a jeho hudba je tak sérií skoků z místa na místo bez náznaku jakéhokoli vývoje. Problém mám však i s podkladovou stopou, která vynikne právě ve chvílích, kdy sóla utichnou. Podklad totiž zní jako demo, které si muzikant připraví v počítači před cestou do studia. Nebo spíše jako dema, ze kterých bude teprve vybírat, s čím do studia půjde.
Abych jen neteoretizoval, rád předvedu několik příkladů. Hezky poslouží druhá píseň “Calculation and Walkaway”. V první polovině Rubenstein střídá několik výraznějších motivů, mezi nimiž se vždy vrátí k jednomu “kytarovému” riffu. V sólech klávesy trylkují a mezi nimi posluchače do otupění nudí ten samý kolovrátkový riff. Krásný příklad nulového vývoje či soudržnosti. Pokud je dobrá hudba spojitá, analogová, pak “New Metal from Old Boxes” je jasným příkladem číslicového, digitálního přístupu. Jenže takhle hudba nefunguje. Přitom ani Rubenstein není tak mimo, aby to nevěděl. Když si počkáte do druhé poloviny písně, najednou zjistíte, že to může fungovat, pokud tomu autor udělí hlavu a patu. Místo skákání z jedné noty na druhou zde asi minutu rozvíjí jedinou melodii. Není to ta nejlepší melodie, ale je to stále ona, mění se, postupuje. Ostatně od toho zde máme anglické slovíčko “progressive” – od postupu a vývoje, ne od nesouvislých skoků. Další podobně působivý moment najdeme například v “Frankenstein on the Red Line”, jenže tím výčet musím ukončit. Album jsem poslouchal mnohokrát a vždy jsem se snažil věnovat mu pozornost, ale žádné další jsem nenašel. Možná tam jsou, jenže já to nevím, byl jsem ztracený v moři nekonečna.
A tak si říkám: ať si ostatní recenzenti myslí, co chtějí. Můžete mě nařknout, že jsem “New Metal from Old Boxes” nepochopil, a třeba je to pravda, rád o tom podiskutuji. Radši budu za hlupáka, než nebýt upřímný. Jedna z recenzí, jež jsem o albu četl, končila slovy “toto je soundtrack toho nejlepšího dne”. Jiná v úplném závěru vyjmenovala přednosti alba a dodala: na tohle můžeme být jakožto druh hrdí. Abych dodržel tradici, pokusím se tedy také skončit epicky. Jednou možná přijde den, kdy bude Rubenstein udávat směr progrese v rockové hudbě. Do té doby třeba “New Metal from Old Boxes” pochopím.
Nebylo by překvapivé, kdyby jméno Yossi Sassi někomu nic neříkalo. Jako sólový umělec má na kontě zatím jedno řadové album (přičemž to druhé je předmětem dnešní recenze) a do roku 2012, kdy jeho debut “Melting Clocks” vyšel, o něm nebylo moc slyšet. Jenže zasvěcení samozřejmě vědí, že za jménem Yossi Sassi se neskrývá nikdo menší, než zakládající člen a důležitý tvůrčí prvek přední blízkovýchodní formace Orphaned Land, z jejíchž řad sice v letošním roce vystoupil, ale jak vidno, na muziku rozhodně nezanevřel – ba naopak. Novinka “Desert Butterflies” byla vzhledem ke kvalitám svého řadového předchůdce v příslušných kruzích velmi očekávaným artiklem a nezbývá tedy, než si povědět, jak se Yossimu vydařila.
Pokud mě paměť neklame, “Melting Clocks” byla deska s velmi širokým záběrem, která v sobě míchala ne dva nebo tři, ale rovnou celou dlouhou řadu nejrůznějších vlivů – přesně v duchu Yossiho přístupu k věci, tedy v duchu co nejširšího potkávání a prolínání západní rockové a tradiční východní hudby – a právě v tomto vidím na “Desert Butterflies” posun. Základní princip samozřejmě zůstává zachován, ale Yossi se tentokrát spokojil s formálně jednodušším výsledkem a deska tak zní jaksi utříděněji, je taková prostší a prosvětlenější… a také mi přijde o pořádný kus postrčená do folkových vod. Samozřejmě tím nemám na mysli, že by snad Yossi nahrál folkové album se vším všudy. Blues/rockové postupy pořád suverénně dominují a poměrně výrazného zastoupení se zde dočkal i klavír. Ten folk ale vězí v drtivé většině melodiky desky a pak také ve velké míře zastoupení tradičních nástrojů.
Nejde ale o žádné folkování ve stylu řady evropský kapel, které vezmou nějaký ten neutrální žánrový základ a na něj nalepí trochu toho fidlání případně několik jakože původních melodií. Yossi totiž zvládá blues/rockovou kytaru s orientálními motivy propojit tak organicky, že si člověk říká, jako by ty zdánlivě odlišné hudební světy byly jeden pro druhý stvořeny. Yossi tedy opět prokazuje, že jeho průpovídky o tom, jak se celý život snaží tyto dva světy propojovat, rozhodně nejsou vycucané z prstu, protože (nejen) zde to funguje vážně parádně, skvěle se to doplňuje a jedná se o příjemně netradiční a po všech stránkách svěží posluchačský zážitek.
I novinka pokračuje v trendu nastaveném deskou předchozí a nachází se na ní povětšinou instrumentální skladby, které jen výjimečně ozvláštní vokál. Tentokrát se zpěvu dočkaly skladby “Believe”, ke které si Yossi přizval Mariangelu Demurtas, která se angažuje převážně v řadách norské Tristanie, a potom závěrečná “Cocoon”, jíž vokálem ozdobil sám Yossi. A jakkoli jde o příspěvky přinejmenším důstojné, nenechávají nikoho na pochybách, že zpěv zde přeci jen hraje druhé housle a na prvním místě je samotná muzika. Ta je sympaticky pestrá a poutavá, ale rozhodně nepřechází v bohapustou instrumentální onanii, jak se u řady sólových alb nejrůznějších muzikantů až nepříjemně často stává. Namísto toho je “Desert Butterflies” deska zábavná na poslech, aniž by to však jakkoli degradovalo technickou úroveň věci, jež je opět na výši.
Zbývá tedy jediná otázka a ta zní, jestli Yossi Sassi zvládnul s novinkou překonat sám sebe. Upřímně, nejsem s to to říct úplně na jistotu, protože “Melting Clocks” jsem už docela dlouho neslyšel (což bych měl napravit), ale po paměti a čistě pocitově mě asi prvotina oslovila o kousek víc. To však z atraktivity “Desert Butterflies” neubírá zhola nic. Je to totiž pořád zatraceně podařené album, které sice pokračuje ve stopách svého předchůdce, ale přitom se ho nesnaží kopírovat a je dostatečně své, aby mohlo více než dobře fungovat samo za sebe. “Desert Butterflies” mohu doporučit úplně každému a obzvláště pak těm, kteří vyhledávají jemnou progresi, výtečnou skladatelskou úroveň a obecně řečeno ne úplně tradiční muziku. Yossi Sassi totiž s “Desert Butterflies” opět potvrzuje svoje schopnosti a také význačné a vlastně poměrně jedinečné postavení a já bych se hodně divil, kdyby pro tuhle desku někdo našel jiná slova než slova chvály.
Další názory:
To, co Yossi Sassi předvádí na své novince je rozhodně sympatické. Poklidný progresivní rock v symbióze s orientální melodikou je věru zajímavá kombinace a některé momenty jsou vyloženě skvělé. Ono propojení progresivního rocku s blízkovýchodními vlivy je nejlépe cítit v druhé, exotickými vokály obdařené “Fata Morgana” a sedmé “Inner Oasis”. Nejlepší skladbou je však jednoznačně instrumentálka “Neo Quest” se skvělým sólem ve své třetí třetině. Některá místa jsou citelně slabší a třeba větší zapojení vokálů by nemuselo být na škodu, zvlášť když se Sassi za svůj hlas nemusí stydět. Dobrým příkladem budiž závěrečná píseň “Cocoon”, která vylepšuje dojem jinak slabší druhé půlky. Určitě slušná deska, která mě sice nechytla tolik jako kolegu, ale přesto času vloženého do “Desert Butterflies” nelituji. Skvrn
Spojené státy nejsou běžně považovány za prog rockovou velmoc, což se snaží svým letošním počinem “Heliotians” vyvrátit uskupení s podivným názvem Deluge Grander. Tato šestice má za sebou již dvě studiová alba “August in the Urals” a “The Form of the Good” z roku 2006, respektive 2009, a přestože žádné z nich díru do světa neudělalo, neznamená to, že by to byla alba nekvalitní.
Progresivní rock v jejich podání má střídmý symfonický nádech, i když klasické symfo-aranže byste na něm hledali marně. Je to dáno vkladem Natalie Spehar, která na své cello doplňuje klasické nástrojové osazenstvo způsobem, že se to může místy zdát až nepatřičné, ale přesto tomu nelze upřít snahu udělat to trošku jinak. Jen škoda, že nedostala trošku víc prostoru.
Trojice skladeb z novinky o celkové hrací době přes čtyřicet minut značí, že se budeme pohybovat v nekonečných prog rockových vodách. Pokud pominu prostřední “Saruned”, která se po úvodní improvizaci klidí ze scény dřív, než pořádně začne, tak středobody alba jsou úvodní “Ulterior” a závěrečná “Reverse Solarity”. Prvně jmenovaná je mnohem více atmosférická, skoro až ambientní a nebýt klasické prog rockové pózy uprostřed, kde se o slávu dělí skvělé bicí a klávesy, tak by dopadla spíš jako intro. “Reverse Solarity” má i přes dvacetiminutovou hrací dobu jasně ohraničené hranice a i díky “mluvenému zpěvu” má poměrně blízko tvorbě Pink Floyd z doby, kdy otěže dřímal Roger Waters. Popisovat tuto skladbu je svým způsobem zbytečné, ovšem díky proměnlivé struktuře a třeba i zakomponování mellotronu, jako by vypadla ze sedmdesátých let. To nakonec umocňuje i dobový zvuk, kterému chybí krystalická čistota, ale na své si přijdou milovníci technických spletenců kláves, kytar, bicích a střídaní mužských a ženských vokálů.
“Heliotians” možná není žánrová bomba, jež by mi nedala spát, ale díky autentičnosti, kterou Deluge Grander přenesli do současných vod, si zaslouží mé uznání a nadrůměrné hodnocení.
Tak vám nevím. Jsem velký fanda progresivního rocku a rozhodně dovedu ocenit dlouhé skladby. Tvorba Transatlantic spadá do obou těchto kategorií a i vzhledem k jejich oblíbenosti v prog rockové komunitě by se dalo mluvit o hudbě pro mě přímo stvořené. Skutečnost je však taková, že z počinů této superskupiny jsem dokázal jakž takž přijmout pouze debut “SMTPe”, a ani zde nemůžeme mluvit o jakékoliv oblibě. “Kaleidoscope” je čtvrtým počinem Transatlantic a od posledního alba “The Whirlwind” uběhlo pět let. Jak se tato doba podepsala na hudbě slavné čtveřice? Dokázali jedni z nejúspěšnějších hudebníků moderního rocku překročit obvyklou zahleděnost do vlastních útrob a vytvořit dílo svěží na povrchu a inteligentní pod ním?
Než se pokusím zodpovědět výše nadhozené otázky, sluší se jistě v krátkosti objasnit, proč používám termín superskupina a kteréžto slavné postavy za Transatlantic stojí. V první řadě zde máme Neala Morse, zakladatele Spock’s Beard, který na sebe přinejmenším v posledním desetiletí strhl výraznou pozornost díky řadě povedených sólových desek. Morse doplňuje jeho dlouholetý parťák Mike Portnoy, který proslul jako jeden z nejuznávanějších bubeníků ještě v řadách Dream Theater a i po jejich opuštění tak nemá o práci nouzi. Dvojici pak doplňuje kytarista Roine Stolt (The Flower Kings) a basák PeteTrewavas (Marillion). Jak již bylo řečeno, sestava je tak vskutku velkolepá a to samé se dá očekávat i od hudby samotné.
Zůstaňme však ještě chvíli na povrchu. Co mě na “Kaleidoscope” zaujalo již před vydáním, je mimořádně ošklivý artwork. Ne, že by alba Transatlantic někdy oplývala mimořádně hezkým obalem, ovšem i tak je “Kaleidoscope” novým extrémem a já docela divím, jak se kapele, která jistě nemá hluboko do kapsy a může si tak najmout ty nejlepší z nejlepších umělců, podaří stvořit takový odporný paskvil. Pojďme ovšem od malicherností k tomu důležitému, a totiž jak novinka Transtlantic vlastně zní.
“Kaleidoscope” zapadá přesně do rámce, který tvoří starší tvorba kapely a sólové počiny Neala Morse. Symfonický rock na dlouhých plochách střídající emotivní “dojáky” a velkolepé klávesové aranže s pomocí technicky náročných meziher. Albu dominují dvě velice dlouhé písně na obou koncích, mezi nimiž se krčí několik kratších a nevýraznějších kousků, toto schéma je ostatně pro zúčastněné muzikanty typické. Desku otevírá “Into the Blue”, pětadvaceti minutová óda o pěti dějstvích. Její začátek ničím nepřekvapí – pomalý rozjezd podpořený violoncellem přejde v klasickou technickou hru, kde víc než na kvalitě melodií záleží na přesnosti hudebníků. Na tom tak není nic špatného, řemeslně je to práce odvedená na jedničku, ovšem opravdu dobrých momentů je jen pár – pokaždé jde navíc o práci kytary. Přibližně od sedmé minuty přejde skladba v typickou “Morseovku” (čímž ani v nejmenším nemyslím abecedu) – zvolnění, klávesy, masivní baskytara a Morseův zpěv gradující až k chytlavému refrénu. To nejzajímavější se však děje až okolo poloviny písně, kdy se do středu pozornosti probojuje takřka jazzové intermezzo postavené na opakující se basové lince, hlubokém vokálu a splašených bicích. Když se vše následně zcela oprostí od vokálů a několik minut pokračuje jen jako čistě instrumentální skladba, zcela nepokrytě si chrochtám blahem. Ani následných několik minut dojemné balady s výrazným vokálním přispěním Daniela Gildenlöwa (Pain of Salvation) není špatná, a tak skladba k průměru opět klesne až v úplném závěru.
Trojice skladeb v prostředku nepřináší nic, co bychom nenašli v obou nejdelších kouscích. “Shine” potěší krásným kytarovým sólem, “Black as the Sky” neurazí zejména nabitou instrumentální složkou (Trewavasova basa je na “Kaleidoscope” opravdu bezchybná) a snad jen k plytké “Beyond the Sun”, jediné skladbě, která vzešla z pera Neala Morse (zbytek desky je společným dílem kapely), nemohu říct nic vyloženě pozitivního. Mnohem důležitější pro úspěch alba je však skladba závěrečná a titulní. “Kaleidoscope” totiž svou více než půlhodinoovu délkou patří mezi opravdové mamuty. Na rozdíl od úvodní písně nemá “Kaleidoscope” žádný pomalý rozjezd, naopak sklouzne rovnou do technické extáze, která se rozhodně dobře poslouchá. Těžko vybrat několik málo momentů, protože “Kaleidoscope” je kousek hodně vyrovnaný. Pokud bych jich však měl přeci jen pár vybrat, jedním z nich by bylo futuristické zklidnění v deváté minutě a následný Morseův netypicky silný zpěv. Celá následující pětiminutovka věnovaná symfonické gradaci prakticky nemá chybu a ani následnému prudkému zvolnění nelze mnohé vyčítat. Tím se však ocitáme teprve v polovině písně, a i když, jak již bylo řečeno, “Kaleidoscope” nemá vyloženě slabších míst, ty opravdu skvělé momenty jsou již za námi.
“Kaleidoscope” je přesně takové, jaké jsem ho čekal. Nalezneme na něm několik špičkových sekcí, které jsou ovšem utopeny v hodině a čtvrt poměrně běžné prog rockové hudby. Nijak tím nevybočuje z řady předchozích počinů kapely a při srovnání s několika posledními alby Neala Morse (jehož rukopis je z Transatlantic cítit na míle daleko) těžce neobstojí. Pokud bychom měli hodnotit práci jednotlivých hudebníků samostatně, snadno bychom mohli dospět k jasné desítce: Portnoyova bicí sestava je nezastavitelná a i po letech stále žasnu nad jeho hrou, Trewavasova basa albu místy opravdu razantně dominuje, a to i když se často monotónně točí v kruhu, Stolt předvádí bezvadnou kytarovou práci s několika opravdu bezchybnými momenty a snad jen Morseovy klávesy nejsou tak technicky dokonalé. Jenže chyba je v hudbě samotné, ne v jejím provedení. Chtělo by to více dobrých nápadů na menší ploše a možná za notový sešit pustit někoho neokoukaného. Někoho, kdo by “staré” rockové partě vnesl nový život.
Další názory:
Sákra, že bych si konečně našel cestu k hvězdným Transatlantic, kteří mě z nějakého důvodu nikdy dvakrát nebavili, přestože jsem věděl, že by se mi to líbit mělo, protože tuhle hudbu normálně hltám? Vypadá to tak, protože “Kaleidoscope” mě chytlo hned na první poslech a od té doby se do něj nořím pořád a pořád dokola a nemám pocit, že bych se začínal nudit. Naopak, tam, kde jsem zprvu nechápal (“Into the Blue”), se začínají vytvářet souvilosti a můj vztah ke “Kaleidoscope” se prohlubuje. Rozepisovat se o jednotlivých skladbách na ploše malého hodnocení nemá cenu, protože i rádiové produkci otevřená “Shine”, jež je nejpřístupnějším zástupcem tohoto opusu, svou prog rockovou stavbu nezapře a já smekám před krásně teskným sólem Roineho Stolta. Vrcholy jsou naprosto jasné a jsou jimi dvojice “Into the Blue” a skladba titulní, kdy zejména ta první je dokonalou ukázkou toho, proč má prog rock stále takový zástup příznivců. Pětadvacet minut a ani na vteřinu nemám dojem zbytečnosti a nastavovanosti, což by se při troše dobré vůle dalo říct i desce, jakožto o celku, ovšem přiznávám, že “Beyond the Sun” je mi úplně proti srsti, a tam, kde podobná “Shine” vyznívala jako příjemný kontrast oproti rozmáchlým suitám, je tato píseň ukázkou občasné Morseovy skladatelské bezmoci, protože ji nechápu ani jako pomyslný klid před závěrečnou bouří “Kaleidoscope”. Ale to jsou čtyři minuty z necelých sedmdesáti, takže zbytečné to řešit. Z celkového pohledu je to album skvěle kompozičně i instrumentálně vybavené, nechybí spousta vynikajících momentů, takže bych řekl, že mám před sebou ještě kopu poctivých poslechů. Kaša
Slovenská progresivní formace Persona Grata se v loňském roce blýskla velice povedenou deskou “Reaching Places High Above”, která zaujala nejednoho fanouška i kritika progresivního rocku. Ovšem nejen o tomto albu, ale i o pár dalších záležitostech jsme si s kapelou povídali v rozhovoru. Odpovědí na naše dotazy se ujal baskytarista Timotej Strieš…
Zdravím na Slovensko! Uznávám, že tohle je hned na začátek možná trochu blbá a klišovitá otázka, ale mohli byste nám nějak ve stručnosti shrnout, jak se to má s historií vaší kapely? Ptám se především z toho důvodu, že jsem byl přesvědčen, že “Reaching Places High Above” je váš debut, a tudíž toho pod hlavičkou Persona Grata nebudete mít zas tolik za sebou, ale rok založení 1999 na vašem Facebooku mi tuhle teorii trochu nabořil. Po troše pátrání to vypadá, že by tam měla být nějaká demíčka a dokonce i změna názvu, je to tak? Zkuste v tom prosím laikům v oboru historie Persona Grata udělat trochu jasno, jak šel s vaší skupinou čas…
Jano Šteňo a Martin Stavrovský sa stretli niekedy v roku 2000. Ja (Timotej Strieš) som do kapely prišiel na inzerát o pár mesiacov neskôr. Začínali sme ako klasická mládežnícka skupina, t. j. hrávali v škole na požičanej aparatúre, učili sme sa rockové pecky od Led Zeppelin, Deep Purple či Jimiho Hendrixa. Ale hneď od začiatku sme sa snažili robiť aj vlastné veci. Časom prišli nové inšpirácie v podobe kapiel hrajúcich progresívny rock ako Dream Theater či Emerson, Lake & Palmer alebo legendárnych Fermáta a Collegium Musicum. Odvtedy sme sa aj na skladanie piesní pozerali trochu inak. Viac sme skúmali rytmickú a harmonickú stránku. Skladby sa predlžovali, opúšťali sme klasickú štruktúru, hľadali sme vlastný zvuk a výraz.
Ďalší veľký posun nastal príchodom nových členov – virtuóznej flautistky a speváčky Janky Vargovej, klaviristu Adama Kuruca a gitaristu Martina Hubu, vynikajúcich hudobníkov, s ktorými sme dali dokopy náš prvý album “Reaching Places High Above”. Veľká etapa nastala príchodom Mateja Mikloša – súčasného klávesáka, a gitaristu Petra “Piťu” Luhu, tiež úžasných muzikantov. Na našu veľkú radosť sa Janka po určitej odmlke tiež do kapely vrátila. Spolu robíme na ďalšom albume.
Při výše zmiňovaném pátrání jsem narazil na to, že vám měl už v roce 2006 vyjít demosnímek “Reaching Places High Above”, tedy se stejným názvem jako vaše dlouhohrající deska a dokonce i s totožnými skladbami – s výjimkou dvou meziher “Istanbul” a “Venice”. Debutové album je tedy vlastně přepracované a znovu natočené demo? To by ovšem znamenalo, že na desce vlastně vyšel materiál starý cca sedm let. Pokud tomu tak je, neměli jste třeba problém se s takovým odstupem s písničkami ztotožnit? Jaké změny jste v kompozicích na album oproti demu udělali?
Nie, ide o totožný materiál/album. Základ sme nahrali v dnes už neexistujúcom štúdiu v Lieskovci pri Bratislave za asistencie Martina Čemu a Ďuriho Velčovského. Treba poďakovať aj Jožkovi Šimčákovi, ktorý vlastne nahrávanie albumu inicioval. Všetky ďalšie plochy, spevy, vokály a aranžmány sme si robili sami. S celkovým zvukom sme však neboli úplne spokojní, tak sme to dali minulý rok komplet “premiešať” zvukovému majstrovi Michalovi Kolejákovi. Stopu po stope sme mixovali nanovo, bolo s tým naozaj dosť práce, ale ten album si zaslúžil dobrý zvuk… Album sme teda oficiálne vydali až minulý rok.
Co se mi tak podařilo zachytit, váš debut “Reaching Places High Above” zatím sklízí hodně dobrou, až nadšenou kritiku. Předpokládám, že jste tedy s ohlasem prozatím spokojeni, je to tak? Dokonce i podle zahraničních článků se deska venku dost líbí. Došly vám vůbec třeba nějaké recenze, které by mluvily o průměru, nebo dokonce nějaké čistě negativní kritiky?
Kritiky a ohlasy na album sú výborné. Naozaj takmer všade sme dostali vysoké hodnotenie. Vo viacerých článkoch náš album zaradili medzi najlepšie albumy roku 2013. Recenzií bolo už pomerne dosť a nechcem, aby to vyznelo neskromne, ale nespomínam si ani na jednu s priemerným hodnotením. Tiež nás teší predaj albumu. Nejde o milióny predaných nosičov, ale záujem je z rôznych kútov sveta. Z tohto celého máme veľmi príjemné pocity.
S výjimkou již jmenovaných meziher “Istanbul” a “Venice” jsou všechny skladby na “Reaching Places High Above” delšího rázu, v případě závěrečné “I Am You” téměř až čtvrt hodiny. Otázka je jasná – proč to? Krátké songy vás nelákají? Myslíte, že by pod hlavičkou Persona Grata mohlo někdy dojít i na řekněme písničkovější album? Nebo se i do budoucna hodláte držet složitějších a rozsáhlejších kompozic?
A to ešte uvediem na pravú mieru, že “Istanbul” a “Venice” je intro a outro k “Orient Express”, vlastne je to jedna skladba rozdelená do troch trackov (smiech). Ale späť k otázke, prečo také dlhé skladby? Možno aj preto, že sme minutáž skladieb nikdy neriešili. Pri skladaní sa v ničom neobmedzujeme. Skladby sú z nášho pohľadu kompozície. V každej jednej sa vystrieda viacero motívov, rytmov a nálad. Ale nemáme žiaden problém spraviť krátku pesničku, keď to tak budeme cítiť.
Někdy mi přijde, že když se v progressive metalu nebo progressive rocku objeví nějaká nová formace, většina kritiků ji hned začne srovnávat se známějšími kapelami, především s Dream Theater, kteří jsou už něco skoro jako takovým měřítkem pro všechny ostatních prog skupiny. I v drtivé většině recenzí na “Reaching Places High Above”, které jsem četl, jejich jméno opravdu padlo. Neštve vás to někdy trochu, když nahrajete vlastní desku a následně ji všichni takřka ihned začnou k něčemu přirovnávat a automaticky házet do škatulky “něco jako Dream Theater” (byť tohle je, zdá se, takový evergreen všech kritiků píšících o progresivní muzice)?
Ano je to až trochu klišé, Dream Theater akoby bol etalón pre všetky progresívne kapely. Pri tom tento žáner je bohatý a nájdete v ňom skupiny, čo majú od DT ďaleko. Nemáme problém priznať inšpiráciu v DT, ale rovnako musím dodať, že tých inšpirácií je omnoho viac. Myslím, že aj náš prvý album si ide svojou cestou a skôr sa prikláňa ku klasickému progu než progmetalu. Ale keď budem úprimný, spomínaný Dream Theater nepatrí medzi moje najobľúbenejšie formácie (smiech), aj keď ich za ich kvalitnú robotu absolútne rešpektujem.
Nicméně – nejspíš i trochu v souvislosti s předcházejícím dotazem – by možná stálo za to se zeptat, jaké kapely vás ovlivnily, díky komu jste (obrazně řečeno) vzali do ruky nástroje a řekli si něco jako: “Taky chci hrát prog!”? Sami na svém webu jmenujete Yes, Jethro Tull, Meshuggah, Muse nebo i ty výše propírané Dream Theater. Proč myslíte, že zrovna tyhle skupiny? Především ti Meshuggah jsou v té společnosti trochu jako pěst na oko (smích). Je tu ještě někdo další, koho byste – byť třeba jen částečně – mohli označit jako svůj vliv?
Tak to je zaujímavá otázka. Gitaru a neskôr basu som zobral do ruky určite kvôli Beatles, ktorých milujem dodnes. Ale ten zlom, keď sme ako kapela začali hrať progresívny rock, nastal, keď sme objavili DT a ďalšie progresívne kapely spomínané vo vašej otázke. To sú akési “piliere”, na ktorých stojí naša kapela. Meshuggah veľmi svojská kapela, na prvý pohľad na míle vzdialená od nás, má úžasnú rytmiku – veľká inšpirácia. Každý jeden z nás počúva množstvo rozmanitej hudby a žánrov. Ani ja sa neobmedzujem len prog, počávam od popu cez elektroniku, RNB, funky, soul, hip-hop, metal, punk až po džez. Menovať jednotlivé skupiny asi ani nemá význam…
Už jste ohlásili přípravu další desky, která naváže právě na “Reaching Places High Above”. Mohli byste nám prozradit nějaké bližší detaily o novince? Jestli tedy už je co prozrazovat. Především by nás asi zajímalo, v jaké fázi se aktuálně práce na albu nacházejí a hlavně na kdy přibližně byste tak odhadovali, že by se mohl finální počin objevit mezi lidmi…
Áno, pracujeme na nových veciach. Štyri skladby máme hotové, tie sme už aj zaradili do koncertného repertoáru. Rozpracovaných máme vecí veľa ďalších. Nový album bude určite trochu iný ako prvý. Jednak sme rokmi málinko “podrástli”, ale hlavne momentálne mame iné zloženie kapely. Môžem prezradiť, že na pripravovanom novom albume budú okrem dlhých kompozícií aj kratšie – pesničkovejšie veci. Určite však ostávame v intenciách poctivého progresívneho rocku.
Zdá se mi, že toho čistého prog metalu nebo prog rocku, jaký hrajete vy, je v České republice i na Slovensku vlastně úplné minimum, stejně tak mi občas přijde, že když pomineme ty nejznámější zahraniční veličiny, nemá tu tento žánr ani pořádné publikum… ale možná mám trochu zkreslený pohled, jelikož se obyčejně pohybuji v docela odlišných vodách, než je progressive rock. Jak slovenskou a českou progresivní scénu vnímáte vy sami? Myslíte si, že tu je nějaká solidní úroveň? A proč jste se na prog dali vy sami?
Progresívny rock je menšinový žáner, ale nemyslím si, že je to nejaký hendikep. Kvalitnú rockovú hudbu vie oceniť aj širšie publikum a nemusia to byť vyslovene iba priaznivci progresívneho rocku. Napríklad i ja chodím na koncerty rôznych kapiel, nemusia to byť iba progresívne bandy… Okrem toho hranice sú otvorené a nám nič nebráni hrať aj za humnami Slovenska či Česka.
U nás aj v Česku je zopár výborných progresívnych kapiel ako Castaway, Sic, One Second Hotel či naša sesterská skupina Sisterhood of Klangpedal (kapela nášho klávesáka Mateja Mikloša a bubeníka Jana Šteňa).
Pre nás je progresívny rock najlepšia platforma na vyjadrenie nášho chápania hudby. Pri skladaní máme úplnú slobodu, do skladieb môžeme dať, čo chceme. Jednak môžeme experimentovať s rytmom a čo sa týka hormonií, máme voľné ruky. Na druhej strane je dobré, že vo finále majú skladby presne skomponovanú štruktúru. Tak, ako sú skladby zložené, ich aj hrávame na koncertoch.
Progresivnímu rocku a metalu je nezřídka vyčítáno až přílišné lpění na technické stránce věci, že se hudebníci – ačkoliv třeba jen zdánlivě – více soustředí na předvedení svých instrumentálních schopností než na samotnou kompozici. Myslíte si, že je na tom něco pravdy? Přece jenom, jak se říká – na každém šprochu pravdy trochu… Snažíte se třeba vy osobně si nějak hlídat, aby se muzika Persona Grata nezvrhla v přehlídku toho, co všechno kdo dokáže zahrát?
Samoúčelné sólovanie a prílišný muzikantský exhibicionizmus nemám v obľube ani ja bez ohľadu na žáner. Iste, progresívny rock je hráčsky náročnejší a vyžaduje si určitú úroveň. Je už len na samotnom hudobníkovi, či to ukazuje v každej skladbe, alebo či dokáže svoje umenie zakomponovať do zaujímavých pasáží. Naše skladby sú postavené na motívoch, melódiách a rifoch. Sólové party sú vždy súčasti nejakého celku a majú svoju jasnú funkciu. V kapele máme fenomenálnych sólistov – Janku Vargovú, Petra Luhu a Mateja Mikloša, avšak nejakých bezbrehých vyrývačiek sa nedočkáte :).
Zatímco jiné debutující skupiny si jen kliknou profil na Facebooku a pomalu ho ani neaktualizují, vy máte snad všechny sociální sítě, hezky udělaný blog, všechno pravidelně aktualizované, což je samozřejmě super a také mě to přivedlo na jednu otázku, která s tím tak trochu souvisí. S touhle propagací “na úrovni” se zdá, že svojí tvorbu rozhodně berete vážně, takže by možná stálo za to vědět, kam sahají vaše ambice, kam byste to chtěli jako kapela lidově řečeno dotáhnout? Je mi jasné, že tohle může být trochu horší na zodpovězení, aby z toho člověk nevyšel ani jako namyšlenec, ani jako někdo, kdo svojí muzice nevěří, ale možná právě o to to může být zajímavější…
Ďakujem, že ste ocenili naše komunikačné kanály. Prezentácia kapely je veľmi dôležitá. Popri hudbe je to jedna z kľúčových vecí. Plány sú veľké, poviem to však jednoducho – koncerty a komponovanie ďalšej dobrej muziky :).
Za všetko však spomeniem čerstvý úspech, ktorý postretol našu kapelu – o mesiac budeme hrať najväčšom festivale progresívneho rocku Progressive Nation at Sea. Je to festival, kde zahrá úplná elita progresívneho rocku ako Jon Anderson, Transatlantic, Flower Kings, Pain fo Salvation, Spock’s Beard a iné chuťovky http://www.progressivenationatsea.com/lineup/. Na toto fantastické podujatie nás vybral samotný Mike Portnoy (zakladateľ festivalu), proste sen sa stal skutočnosťou. Máme z toho neuveriteľnú radosť.
Poslední otázka bude takové trochu klišovitá, ale nevadí, alespoň to bude na konec trochu odlehčení. Podle latinského slovníku “Persona Grata” znamená “Důležitá osoba”. Proč jste si pro svou kapelu vybrali právě tohle jméno? Díky za rozhovor a ať se daří!
Rozhodne sme nechceli budovať imidž VIP kapely (smiech)… Začínali sme ako Persona Non Grata – nežiaduca osoba. Vtedy sme riešili hlavne fonetickú stránku, aby názov znel dobre a zaujímavo. Neskôr sme sa názov zmenili na súčasný Persona Grata – želaná osoba. Dôvodov bolo viacero, ale hlavne išlo o akýsi nový začiatok, keď sme naplno začali hrávať progresívny rock.
Ďakujem, pozdravujem do českých zemí a tešíme na sa u vas na koncerty :)
Většina z nás jistě považuje nějaký žánr za vrchol hudební tvorby. Nemyslím tím jednoduše náš nejoblíbenější žánr, ale žánr, který považujeme za nejnáročnější z pohledu hudebníků. Žánr, který vyžaduje unikátní kombinaci talentu, píle, nadšení a hlavně zkušeností. Pro mě je tímto žánrem progresivní rock. Ne nadarmo se sedmdesátá léta minulého století, kdy progresivní rock kraloval hudebnímu světu, často považují za zlatou éru hudby. Proto na každou kapelu, která se v jeho rozbouřených vlných rozhodne plout, nahlížím zcela automaticky kritičtěji. Jinými slovy si říkám: “A proč by právě tato kapela měla nahrát dobré progrockové album? Co ji odlišuje od ostatních, co dá posluchači navíc?” A v tuto chvíli vstupují do hry Španělé Ilvcia. Podle propagačních materiálů byla Ilvcia založena roku 2010, odehrála několik málo vystoupení a před debutem “In the Nature of Reason” nevydala jediné veřejně dostupné EP či demo. Podle mého předpokladu o nezbytnosti zkušeností tak “In the Nature of Reason” nemůže být dobrým albem. Jenže ono je to úplně jinak.
Pětice hudebníků sice možná postrádá zkušenosti, to jim ale nezabránilo nahrát album, které je až na několik výhrad dobré. Základní hudební hranice jsou vymezeny samotným žánrem, tedy progresivním rockem, a jeho klíčovými představiteli. Ilvcia se zhlédli v Yes, konkrétněji v Ricku Wakemanovi, jehož styl je v klávesách na “In the Nature of Reason” slyšet nejvýrazněji. K inspiraci klasiků se pak přidávají další vlivy, které vše činí mnohem zajímavějším. Sama kapela přiznává oblibu Mogwai či Tool, přičemž zejména vliv prvních jmenovaných vtiskl albu zasněnou atmosféru. Další vlivy pak přicházejí z rodného Španělska, na albu totiž můžeme zaslechnout spletité akustické kytarové melodie typické pro flamenco.
Začněme ovšem těmi několika výhradami, které jsem zmiňoval na počátku minulého odstavce. Většinu z těchto problémů lze totiž nalézt již v první písni, a tak ji z toho důvodu využijme k ilustruci toho špatného, co se na “In the Nature of Reason” odehrává. “The Safe” zní její jméno a jde o nejdelší píseň na albu, konkrétně zde mluvíme o hrací době přesahující dvanáct minut. Úvodní klávesy zní naivně (na navození patříčné atmosféry zní příliš lacině a v daném kontextu nepatřičně), ale po nějakou dobu je vše v pořádku. Jemná kytarová melide se dobře poslouchá, bicí v pozadí zní zvláštně dynamicky, což vůbec nevadí, jenže pak přijde zpěv a vše jde rázem z prudkého kopce dolů. Gerard Marrugat nezpívá vyloženě falešně, ovšem první skladba na albu jako by mu vůbec nesedla. Problém je i v jeho angličtině, která natolik zavání jižanským přízvukem, až je někdy problém zpěvu rozumět. Pokud by zůstal u rodného jazyka, udělal by, i vzhledem k vlivům flamenca, jedině dobře. Celé to navíc kvůli délce a pomalém vývoji působí docela špatně. “The Safe” je utahaná, bez náboje, bez tahu na bránu, jednoduše jako otvírák nepůsobí vůbec dobře.
V následné “Universe of Fields” je už vše jinak. Skladba v první polovině nepostrádá energii, kytara ji táhne nezastavitelně dál až do zlomu, kdy přijde zpomalení, zhutnění atmosféry a několik nádherných melodií. Rozdíl oproti první písni doslova propastný, když vše navíc vyústí v překrásné sólo, z alba průměrných kvalit se rázem stává nečekaný zdroj radosti.
Po dvou klasičtějších skladbách následuje trilogie “Bagdad”. Ta je navíc instrumentální a vysvětluje, proč je album v recenzích označováno za “symfonické”. První část (“The Gates”) je převážně akustická a svou jednoduchostí spíše vytváří prostor pro to, co následuje. Druhá třetina (“The Market”) prostupuje pozitivní náladou a vracející se jednoduchou melodií. V jejích tvrdších momentech zaslechnete ozvěny Rush, díky množství dobrých nápadů navíc působí jako mnohem delší, než ve skutečnosti je, což je efekt, který si obvykle spojujeme spíše se špatnou hudbou. “The Suburbs”, poslední z píseň z “Bagdádské trilogie”, se vyznačuje vlivem post-rocku a skvělou kombinací akustické i elektrické kytary s jemným pianem. Pro mě je tak závěr trilogie zároveň vrcholem alba. Konec desky přináší “Sir T. Weaver”, hodně chytlavá a zábavná kompozice, která se však, co se dopadu na posluchače týče, nemůže rovnat předcházející trilogii.
Vyhodnotit, jaké je “In the Nature of Reason” album, je tak složitá záležitost. Od přinejlepším průměrného začátku do skvělého prostředku udělá kapela ohromný skok, který by na hodnotící stupnici znamenal rozdíl nejméně tří bodů. Kdyby místo úvodní skladby byly třeba dvě kratší, neváhal bych a desku k poslechu vřele doporučil. Některé písně totiž přináší skvělé nápady, až je s podivem, že je teprve tři roky fungující kapela dokázala tak efektivně realizovat. Možná by stálo za zvážení učinit z instrumentálních skladeb hlavní náplň příštího alba, jelikož právě v této poloze zní Španělé nejlíp. I mistr tesař se ale někdy utne a Ilvcia ještě mistři zdaleka nejsou. Netřeba proto lpět na chybách, když můžeme zdůrazňovat přednosti a pouštět si je stále dokola.
Že z luhů a hájů českých i slovenských dokážou vzejít kapely, které minimálně dokážou dosáhnout hranic vyznění na světové úrovni, je nabíledni a vždy potěší, když se s takovou kapelou můžu v rámci své činnosti pro Sicmaggot setkat. Persona Grata jsou právě Slováci hrající progresivní rock/metal. Jejich deska “Reaching Places High Above” sbírá velmi kladné ohlasy a v tiskových materiálech se o ní mluví jako o čerstvém větru na progresivní scéně. Progresivní metal je v současné době totiž dost svérazný hudební styl, který se někdy dá i považovat za vyčerpaný. Především pokud se kapely zapomenou ve spletenci samoúčelných exhibicí, tehdy ztrácí veškerá tvorba význam, celistvost i chytlavost. Jak je tomu u těchto Slováků, to se pokusím rozebrat na následujících řádcích.
Album obsahuje šest skladeb, jejichž délka se pohybuje od minuty (což je případ meziher “Venice” a “Istanbul”) až po čtvrthodinovou hrací dobu. Hned od první skladby “Ace” tak nějak pochopíte, o co Persona Grata jde či kam bude celá deska směřovat. Je zcela evidentní, jaké jsou tu hlavní vlivy, působící na kompozice kapely. Slyšíme tu Dream Theater, Yes a i jiné progresivní veterány. Asi by bylo naivní očekávat vyloženě výtrysk originality přehazující celkové standardy žánru. I tak ale deska obsahuje zajímavé kompozice rostoucí přesně tak, jak žánr káže. Přímočařejší pasáže jsou střídány těmi technicky náročnějšími, v těch se vyřádí především rytmická sekce, ale ani kytary nezůstávají v pozadí a ze strun vytáhnou i mnoho lahůdkových vyhrávek a sól. Hned ve druhé “Edge of Sanity” se dočkáte mnoha změn tempa i nálad a v půlce dojde ke zvolnění s flétničkou a překrásnou melodií. I když jsou skladby celkem dost nepůvodní, jejich kvalitativní laťka je nasazena dostatečně vysoko.
Na nějaký problém původnosti/nepůvodnosti zapomínám například v ostře nastartované instrumentálce “Orient Express”, která se přes orientální motivy může pochlubit vygradovanými sóly, pasážemi a překrásnými melodiemi. Samozřejmě pomyslným vrcholem zůstává skladba nejdelší s názvem “I Am You”. Táhlé plochy s ženským vokálem střídají agresivní rockové polohy se zpěvem Martina Stavrovského. Ten vůbec v průběhu alba prostřídá mnoho rejstříků. Ze začátku jsem si říkal, že je jeho vokál příliš obyčejný, jelikož se blížil spíše polohám blízkým grungovým kapelám, a přišlo mi, že se k takové muzice vůbec nehodí. Ale jak čas plyne, zjišťujete, že se svým vokálem nakládá přesně podle svého uvážení. Každá nota jeho vokálu sedí přesně jako prdel na hrnec a je jednou z velkých devíz celého materiálu.
I když jde o debutové album, je jednoduše velice vyspělé. Zvukově je promakané do nejmenšího detailu a jediný úder do nástrojů nezůstane ošizen. Kytary jsou kapitolou samy pro sebe, je slyšet, že Martin Huba hraje dlouho dobu a jeho vyhranost žene album o další stupínky výše. Používá všechny možné rejstříky a způsoby hraní na svůj nástroj, cituje klasiky i moderní kytaristy. Vše ve vyváženém poměru. Melodický potenciál jeho sól je podporován navíc trefnými (byť možná příliš klasickými) rejstříky kláves Adama Kuruce, který je také většinovým tvůrcem novinkového materiálu. Musím ale přiznat, že zrovna klávesy jsou prvkem, který mě chvílemi na nové desce docela ruší. Jsou jaksi vytažené, a jak už jsem zmínil, zní příliš klasicky. Rytmická sekce, kterou tvoří bubeník Ján Šteňo a baskytarista Timotej Strieš, dokáže řádně přitopit pod kotlem, ale zároveň rytmicky zasekávat a klopýtat a dodávat skladbám šťávu.
Pro milovníky progu – jak starého, tak modernějšího – lze tuto desku doporučit všema deseti. Je to určitě kvalitní materiál, sice to není na absolutorium, protože své výhrady prostě mám. Především je to učebnicové cvičení (ale na vysoké úrovni), a jak už jsem zmínil, určité pasáže mi prostě zas pod vousy úplně nešly. Na druhou stranu zde není čas na nudu, skladby jsou zajímavé, ať už se v nich zpívá či ne. Od slovenské kapely bych takovou solidní nálož nečekal a věřím, že se najde mnoho fanoušků, kteří budou album protáčet pořád dokola. Já si nechám rezervu, protože věřím tomu, že po takovém debutu může přijít teprve opravdová bomba.
