 |
| Datum: 21.3.2014 Místo: Praha, K4 Účinkující: Oranssi Pazuzu, Tábor radosti
|
První pohled (H.):
Oranssi Pazuzu je skupina, která má na našem skromném plátku poměrně speciální místo… opravdu málokterá kapela zde má recenze na všechna alba, jež doposud vydala, a navíc s tak vysokými známkami. Prvním dvěma deskám “Muukalainen puhuu” a “Kosmonument” jsem dal osobně 10/10, a jestli má děravá paměť nešálí, v případě “Muukalainen puhuu” šlo o vůbec první absolutní hodnocení, které zde kdy padlo. V případě loňského “Valonielu” už jsem sice deset bodů nevytáhnul, nicméně ten půlbod jsem dal dolů spíše proto, aby to nevypadalo, že zde mají tito psychedelic black metaloví Finové ty desítky předplacené.
Tak či onak, s takovouhle konstelací asi nikoho nepřekvapí, že Oranssi Pazuzu už nějaký ten pátek figurovali na předních místech pomyslného seznamu toho, co bych chtěl bezpodmínečně vidět živě. Když tedy konečně nadešel jejich první český koncert, šlo z mého pohledu o naprostou povinnost, tudíž byl program na pátek 21. března už dlouho dopředu jasný – stokilometrová cesta do Prahy a pořádná dávka finské psychedelie…
O otevření večera se postarala domácí dark ambientní formace Tábor radosti, což byla z mého pohledu perfektní volba, protože si z hlavy nějak nevzpomínám na místní metalovou kapelu, jež by k někomu jako Oranssi Pazuzu pasovala lépe. Naopak Tábor radosti se svým silně atmosférickým a rituálním ambientem sem sednul naprosto přirozeně. Ačkoliv mi muzika tohoto jihlavského dua není cizí, živě jsme se vzájemně až doposud vyhýbali, nicméně díky studiu koncertních záznamů a fotek jsem vcelku přesně věděl, co bych měl očekávat – a také jsem to dostal. Ústřední dvojice v maskách byla schovaná za klávesami, pouštěla do lidí uhrančivou atmosféru a za ní se odehrávala neméně hypnotická projekce na plátně. První část koncertu Tábor radosti odehrál s rohatými maskami a právě ta mi také přišla jakoby trochu agresivnější, rytmičtější. Když v polovině duo změnilo vizáž a nasadilo mayské masky, začalo se hrát více na atmosféru a muzika začala být lehce “tripovější”.
V průběhu setu se sice objevilo pár nemilých drobných detailů, které mě rozptylovaly od dění na pódiu (neustále někdo chodil tam a zpátky kolem pódia; těsně po začátku mě chytlo takové chcaní, že kdybych na pár minutek neodběhl, asi bych to pustil do kalhot; ve třech čtvrtinách vystoupení si někdo okolo mě tak monstrózně usral, že se při tom smradu na muziku nešlo soustředit), avšak i tak se mi to zatraceně líbilo, takže ve výsledku rozhodně spokojenost a zároveň skvělý rozjezd večera.
Vzhledem k tomu, že žádní další předskokani již naplánovaní nebyli, nastupují po krátké přestávce samotní Oranssi Pazuzu, kteří oproti omaskovanému Táboru radosti působili dost civilním dojmem, a zahájili svůj první český koncert úvodní skladbou aktuální desky “Valonielu”, tedy s monotónní “Vino verso”. Přesně dle očekávání právě “Valonielu” tvořilo páteř vystoupení, protože s výjimkou “Reikä maisemassa” deska zazněla úplně celá. A nutno říct, že zejména “Ympyrä on viiva tomussa”, jež se objevila v pozici poslední skladby před přídavkem, byla živě naprosto výtečná.
Kromě kusů z “Valonielu” dále zazněla fantastická “Torni” ze split alba s dnes již nefungujícími avantgardní krajany Candy Cane (což mě extrémně potěšilo, jelikož tuhle píseň zbožňuju), v přídavku “Kerettiläinen vuohi”, jediný zástupce debutu “Muukalainen puhuu”, a v neposlední řadě rovněž jeden zbrusu nový song s názvem “Kevät”. Z druhého opusu “Kosmonument” bohužel nezaznělo vůbec nic, což mě na jednu stranu docela mrzelo, neboť minimálně v takovou “Komeetta” jsem fakt hodně doufal, ale nakonec to rozhodně nebylo nic, co by dojem zkazilo, protože Oranssi Pazuzu snad slabý song ještě nenahráli, takže ať sáhnou po čemkoliv, vždycky je to super.
Jak jsem již podotknul, Oranssi Pazuzu působili poměrně civilně, žádná show, žádné rekvizity, žádné plachty, pouze strohé pódium plné nástrojů a hudebníků… pokud tedy za rekvizity nepočítáte poměrně širokou plejádu různých pedálů a krabiček, s nimiž Oranssi Pazuzu kouzlili své psychedelické pazvuky, a za show neberete to, že jednotliví muzikanti svou muziku a její hraní viditelně prožívali a plně se soustředili na svůj výkon. Především baskytarista Ontto a kytarista Moit (kteří se oba rovněž na chvíli vystřídali i u druhých kláves) si zaslouží speciální vypíchnutí, protože sebe ani své nástroje moc nešetřili, což platilo zejména o Moitovi, jenž svou kytaru místy týral vážně hodně a s jejím brutálním kvílením v pár chvílích posouval hudbu Oranssi Pazuzu pomalu až někam na hranici noisu.
Byla zde však jedna věc, která mě… nechci říkat zklamala, ale poměrně překvapila. V živém podání totiž Oranssi Pazuzu zněli o poznání méně psychedelicky než na deskách, byl to trochu větší rock’n’roll, řečeno s hodně velkou nadsázkou, přičemž já osobně jsem očekával přesný opak, tedy že živě ta muzika Oranssi Pazuzu bude ještě větší zkouřenost. Stejně tak se mi zdálo, že v koncertní podobě byly některé skladby docela pozměněny oproti studiovým originálům, například že byly zahrány v trochu jiném tempu.
Nebudu tvrdit, že to byl nejlepší koncert života, protože to rozhodně nebyl. Vlastně abych byl úplně upřímný, ve skutečnosti jsem čekal, že budou Oranssi Pazuzu živě ještě lepší, uhrančivější a hypnotičtější. Tím ovšem nechci říct, že bych byl z jejich vystoupení zklamaný nebo něco na ten způsob, protože i tak šlo pořád skvělý zážitek a hodně se mi to líbilo. Mimoto jsem vážně rád, že jsem tyto Finy konečně viděl hrát na vlastní oči, kompletní sbírku nosičů mám podepsanou, takže ve finále jsem z klubu rozhodně odcházel s pocitem, že se výlet do Prahy vyplatil a že příště jdu hned znova.
Druhý pohled (Atreides):
Bude to asi znít maličko trapně, ale podobně jako u posledního dvojreportu, který jsem spáchal s kolegou H., jsem šel opět víceméně naslepo. V tomhle případě tedy spíše na jedno oko, neboť rituální duo Tábor radosti znám docela dobře z desek i ze dvou koncertů, jichž jsem byl svědkem. Koncert byl zasazen do sklepení staroměstského klubu K4, mně dobře známé prostory vzhledem k tomu, že se nachází přímo pod mojí školou. Oranssi Pazuzu pak pro mě byli veličinou spíše neznámou, neboť v případě takhle psychedelické a rozmanité hudby si jen těžko uděláte o kapele obrázek na základě tří vcelku náhodně vybraných skladeb, které jsem před odchodem na koncert slyšel. Dal jsem však na rady páně H. i dalších přátel a docela slušných 350 korun českých za vlez utratil. A nelituji toho.
Tábor radosti jsem prvně uzřel loni na Hradbách samoty, kde pro mě byli velkým tahákem a tamnímu publiku předvedli skutečně hypnotickou show. Hutná atmosféra, sporé, osvětlení a tuna mlhy se postaraly o skvělý zážitek. Přesně opačné bylo vystoupení o pár měsíců později v maličkém Finalu, které stálo spíš za pendrek vzhledem k technickým problémům. Páteční vystoupení v K4 bych zařadil mezi ně. Sic blíže k vystoupení z Hradeb samoty, stále mi něco chybělo. Hudba sama o sobě byla dobrá, zvuk dokonce parádní. Nechyběly masky ani projekce. Přítomny ale byly dva rušivé elementy – prve, trochu mi chyběla mlha a do jisté míry i větší tma. Když se na to podívám zpětně, tak vlastně i docela dost, protože na Hradbách samoty čas od času nebylo vidět téměř nic a už jen tma samotná dávala nesmírnou hloubku. Druhým důvodem byli, stejně jako u kolegy výše, lidi. Lidi, kteří věčně chodili tam a zpátky, nebetyčně flatulovali a tak dále, prostě přesně ty humanoidní bestie, které vám brání se do hudby pořádně ponořit a užít si ji – což je v případě Táboru radosti dobrá polovina úspěchu. Nu, snad příště.
Po krátké pauze se na pódiu objevili samotní Oranssi Pazuzu. Pětičlenná drogová formace to vzala pěkně z gruntu a vůči “Táborům” pěkně kontrastovala civilním vzevzřením i zběsilým chováním na pódiu. Hudba však naproti tomu stejně hutná a atmosférická, ačkoliv jsou Oranssi Pazuzu žánrem někde docela jinde. Ti skutečně řádili jako komando černá ruka, ať už jde o kytaristy, klávesáky nebo bubeníka – a dokázali mě naprosto pohltit i přesto, že hudbu Oranssi Pazuzu vlastně pořádně neznám. Oproti těm několika málo fragmentům byli oranžoví démoni mnohem kytarovější, rock’n’rollovější a přímočařejší. Mnohem více nakládali do těla, ale přišlo mi, jako by trochu opoměli hlavu, jako jejich hudbou téměř nepolíbenému mi to přišlo tak nějak málo psychedelické, zdrogované a vůbec vyjeté z kolejí – což asi nebude docela mimo mísu, když očividně nejsem sám, kdo má stejný názor. Je dost možné, že kdyby nechyběla mlha, případně kdyby se hrálo v jiném klubu, asi by to bylo o něčem trochu jiném, protože přestože K4 rozhodně není špatný klub, pořád se v něm podstatně lépe nasává než poslouchá takhle složitá a psychedelická hudba.
Tak nebo tak, jak jsem napsal jíž v prvním odstavci, rozhodně nelituji toho, že jsem se na koncert vydal, protože kdoví, kdy se tu Oranssi Pazuzu zase objeví. A pořád budu raději, když zpětně jejich tvorbu naposlouchám namísto toho, abych ji začal objevovat a následně si rvát vlasy, že jsem zase něco prosral.
