Dantez: |
|
Top5 2019: CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Artwork roku: Objev roku: Shit roku: Koncert roku: Videoklip roku: Film roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2019:
„Caligula“ se těší úspěchu v mnoha sumářích; dokonce i v těch, které explicitně zavání hipsternem. Není se vlastně čemu divit. Lingua ignota je na poli hudebního extrému na podobné pozici jako Pharmakon. Obě umělkyně tvoří nepříjemnou hudbu, která po několika rotacích ukazuje, že zase tak nestravitelná není. Lingua ignota je nicméně v tomto ohledu originálnější. Začlenění sludgové mizérie a hlukové abraze do klasičtější – místy až operně-divadelní – hudební polohy je něčím, co bylo již některými testováno. Nikde však jednotlivé prvky do sebe nezapadly tak ladně a efektivně jako právě na „Caligula“. Toto unikum nicméně není jediným aspektem, který z desky dělá tak zásadní počin. V přední linii stojí podobně extrémní emoční vypjatost a hudební nápaditost. Nic letos netnulo do živého tolik jako „Caligula“, ať už zvukem nebo obsahem. Proto je časté umístění na přední příčky dostatečně ospravedlněno. U mě to není výjimkou.
2. Funereal Presence – Achatius
Nejprecizněji vykomunikovaná esence black metalu široko daleko. Funereal Presence se na „Achatius“ podařilo evokovat auru, která nemá daleko od nejlepších momentů kapel jako Cultes des ghoules nebo Sortilegia. Deska si přitom zachovává unikátní charakter. Nezní striktně „ritualisticky“. Její kouzlo vyvěrá spíše z tradičnějšího blackmetalového pojetí opředeného o neotřelé akustické aranže a vkusně zaprášenou produkci. Při poslechu lze cítit doutnající knot svícnu, mokvavý pergamen, zatímco před ksichtem vyvstávají obrazy podobné tomu na coveru. Čistá práce.
Vytvořit chytrý pop bez vrstvy pseudo-intelektuálního balastu vyžaduje talent. FKA Twigs ho má evidentně dostatek. „Magdalene“ si chytře hraje se zvukem i texty, které nepateticky strhují a poutavě komunikují nehezké osobní zkušenosti. Deska sice není zvukově ani emočně vypjatá jako „Caligula“. Za to je však produkčně vybroušenější, chytře balancující mezi popovou přístupností a avantgardní koketerií. Z na první pohled přímočarých skladeb se tak na posluchače i po mnoha rotacích sypou nové, předtím nezachycené prvky. Art pop bez kvazi-artu.
4. Altarage – The Approaching Roar
Trochu mě vlastně zaráží, jak moc jsem se k poslední desce Altarage vracel. „The Approaching Roar“ Je od minula velkým krokem vpřed. Zvuk je masivní, vokály nezemské a atmosféra tísnivá. Altarage srovnání s Portal neujdou a asi nikdy neustojí. Už s prvními sekundami je jasné, odkud vítr vane. Novinka však ukazuje, že i navzdory evidentní inspiraci Altarage dokážou přinést na daný zvuk odlišný pohled. Namísto precizní hry s chaotičností raději tvoří přímočařejší těžkotonážní death metal, který stále dusí kakofonickými strukturami, ale v prvé řadě podmaňuje hutnou produkcí. „The Approaching Roar“ sice není skrz naskrz skladatelským diamantem. Dotahuje však hudební rovnici, na jejíž základě mají Altarage šanci dělat v budoucnu ještě zajímavější věci.
5. Profane Order – Slave Morality
Málo desek mě strhlo svou nepříčetnou agresí tak jako „Slave Morality“. Deska stojí na pozici nejvydařenějšího hudebního chlívu na stejné příčce s „Primitive Force“ od Concrete Winds. „Slave Morality“ si mé upřednostnění získalo zejména z důvodu používání hudebních prvků, které preferuji (hammer blasts, hajtro). Nejde o nic originálního či hranice-bořícího. Profane Order ale ten zajetý war-grind-black-death bordel hrají tak dobře a bez příkras, že je těžké to neocenit. Nejhouževnatější sonické kladivo do pysku za roku 2019.
CZ/SVK deska roku:
1. Vole – Dej Bůh pěstí
Singl „Work“ od pražských Vole visel na netu dlouhou dobu před vydáním nové desky. Po jeho několikanásobném poslechu jsem chtěl od „Dej Bůh pěstí“ pouze dvě věci: podobně absurdní ventily, jako je povzdech „a proč nikdo nehraje dobrý black metal“, a ještě o kousek nezřízenější fúzi punku a noise rocku. Vyplnilo se a „Dej Bůh pěstí“ je tím pádem deskou, která by se umístila i v mém širším žebříčku nejlepších desek roku 2019 bez ohledu na původ interpreta. Vole mají na novince až nezdravě v piči. Skáčou mezi, tempy, rytmy a žánry tak moc, že rozdrtili očekávání a je vlastně dost komplikované desku klasifikovat. Vše je opepřeno surreálními proudy nenávisti, kterým neujdou posluchači samotní, studenti školou vymrdaní nebo židle. V závěru jde o naprosto geniální, dostatečně uchopitelný chaos, který mě alespoň na moment činí hrdým na to, že si musím říkat Čech.
2. Bahratal – Lágry všem
Načernalého punku se za poslední léta rojí až příliš a kapely, které se k této odnoži uchylují, často neoplývají významnou porcí originality, a tudíž splývají ve fádní masu. Bahratal tvoří něco podobného, ale do zmíněné šedi úplně nezapadají. Jejich přístup je o pár obrácených křížů osobitější. Neskáčou otrocky jenom mezi sypačkama, retardovanou polkou a d-beatovýma rubačkama. Black-punkový kanál obměňují o pasáže, které si hrají s gradací a atmosférou. Bicí jsou správně rozviklané a kytary místy skřípou tak, že skladby mají tendenci spadnout do noise rocku. Dostatečně specifická je i lyrika s projevem, který občas nemá daleko od chmurného kázání Hausera z Vanessy. Desetipalci rovněž pomáhá optimálně zasviněná produkce.
Neřadový počin roku:
1. hel.IV – The Dagger and the Thought
Nekompromisní industriální-techno rychta. Žádná melodie nebo hřejivé ambientní podmazy. Jenom hluk, basa a neutuchající pulz. Materiál tak tvrdý, že s přehledem přechcává některé letošní metalové extrémy (Diocletian), a proto snese i doporučení nepříznivcům techna.
2. V/A – Mors Omnibus I
Přesná trefa do mého vkusu. Kompilace, na které se podílejí obskurní hudební tělesa jako Trepaneringsritualen, Pact Infernal nebo Nastika, kombinuje ty nejlepší prvky z ritual ambientu, techna a drone. To, co by za běžných okolností mohlo většině znít poměrně fádně, je zde obohaceno o mohutnou basu, instrumentační variabilitu a dynamiku. Ne všechny skladby jsou stejně kvalitní, ale už jen za to, že se někdo rozhodl tento obskurní sub-subžánr prozkoumat, si kompilace zmínku zaslouží.
3. Nails – I Don’t Want to Know You
Možná trochu přeháňka. Singl obsahuje kromě titulní skladby věc s Maxem Cavalerou, která za moc nestojí. Samotná „I Don’t Want to Know You“ však vraždí s takovou vervou, že je to vlastně jedno. Více než vydařený pokračovatel agresivní strikce nastolené na „You Will Never Be One of Us“, a vlastně možná ještě brutálnější, přímější a energičtější. Pokud singl předestírá to, co se bude dít na další dlouhohrající desce, bude možné, že se zabiji vlastním roundhouse kickem. Vedle pár věcí z debutu Concrete Winds jde o jednu z největších hudebních smrští roku.
Artwork roku:
Triumvir Foul – Urine of Abomination
Možná lehce dětinské, ale kurevsky efektivní. Od umělce, který si říká Abomination Hammer, jsem další artworky nenašel (teda kromě reedice „Verrater“ od Leviathan, který je neméně perfektní). Pokud je však „Urine of Abomination“ jedním z prvních záseků, je se na co těšit. Je to obscénní, nechutné a správně ujebané. Zkrátka to zůstává na sítnici, a to i přestože jsem si při prvním pohledu močícího falu nevšiml. Byl jsem konsternován surreálně rozmazaným a poprskaným monstrem splývajícím se stejně barevným a odpudivým pozadím. Následovné studování mě přivedlo k detailům, které celkovou znepokojivost podpořily. Prostě vybroušená hra s děsem, znepokojivostí a chčijícím pérem.
Objev roku:
Tady není o čem. Nevím, která jiná kapela by letos navázala na nabušený debut (v mnoha ohledech) ještě lepším následovníkem (i s ohledem na obočí zdvihající druhou polovinu). To, co zprvu znělo jako vydařený derivát polských kultů jako Odraza a Massmord, se proměnilo ve svébytný projekt s unikátní stylizací. A to nejen hudební, ale i vizuální: stačí mrknout na fotky z koncertu nebo do bookletu. Ukázkový příklad toho, jak má vypadat kapela, která se neskličuje škatulí, ale přesto ji zůstává věrná natolik, aby finální produkt nezněl jako plonková nabubřelost.
Shit roku:
Refused – War Music
S touto kategorií jsem měl problém. Vyloženým mrdkám jsem se buďto vědomě vyhýbal, nebo jsem jim nevěnoval vhodný čas na to, abych je bez výčitky mohl onou mrdkou shledat. Nechtíc jsem se však dostal k „War Music“ od Refused – kapele, které ani zdaleka neholduji, ale její zásluhy za vnesení solidní porce čerstvého vzduchu do zatuchlé punkové škatule prostřednictvím desky „The Shape of Punk to Come“ respektuji. „War Music“ je vlastně tak trochu „The Shape of Punk to Come“, ale bez nápadu, sebereflexe a jakéhokoliv důvodu k existenci. Z obecného hlediska možná nejde o absolutní hovno. Z osobního však ano. „War Music“ kombinuje všechny propriety moderního, napopovitělého punku, které bytostně nesnáším. Deska se snaží být chytlavá, ale zároveň chce brojit proti establishmentu. Chce, aby do jejího rytmu řvali nasraní puberťáci do polštářů, ale nechce pobouřit jejich matky. Je bezbřeze dementní ve vší svojí pseudo-chytrosti. Zkrátka permanentně rotující uroboros utkaný ze zatuchlého hovna. Pro novodobé třináctileté anarchisty asi ideální soundtrack k životu. Pro ostatní naprostá zbytečnost.
Koncert roku:
1. Misþyrming, Darvaza, Vortex of End: Praha – Modrá Vopice, 23.9.2019
Agresivně-spirituální intenzita proudící z Darvaza na mě skrz videa smrděla už nějakou tu dobu, a proto jsem si zastávku tohoto norsko-italského hybridu v Modré Vopici nemohl nechat ujít. Osobní hype byl veliký, ale i tak překonaný. Perfektně zfanatizovaný Wraath se zbytkem kapely si ukradl celý večer pro sebe. Pomalé, oldschoolové části srážely na kolena. Ty nepozérsky epické pak přetáčely oči davu do mozkovny. Extáze samozřejmě vyvrcholila při skvostné „Silver Chalice“. Krví zbrocení Vortex of End otevřeli večer se svým do plných otáček vyhnaným black metalem ovlivněným francouzskou větví a velice příjemně překvapili. Dokonce tak moc, že jejich vystoupení předčilo samotné headlinery. To nicméně neznamená, že by Misþyrming také neničili. Spíše jde o pěkný důkaz, jak moc se tento večírek povedl.
2. Slayer: Gliwice – Arena Gliwice (Polsko), 4.6.2019
Slayer, kurwa! Asi nikdo neví, jak moc je tato rozlučka reálná, ale když už vám thrashoví fotři hrajou zhruba hodinu od baráku autem, proč si to nevpálit. Poupravená sestava a věk může v mnohých vyvolat skepsi. Vystoupení samotné ale veškeré pochyby zbořilo. V téměř dvouhodinovém průřezu zaznělo skoro vše, co každý chtěl (snad jen „Necrophiliac“ pochyběl). Špínu nejde kydat ani na formu kapely. Navzdory nemilosrdnému fotrovství si to Slayer dali s vervou, bez škobrtnutí a zbytečných kokotin kolem; jen s Arayovým dojemným finálním pohledem do rozhicovaného polského kotle, jehož zápal nebyl zapříčiněn permanentním šleháním plamenů z pódia. Vskutku Slayer, kurwa!
3. Brutal Assault: Josefov, 7.-10.8.2019
Line-up 24. Brutal Assaultu mě překotně nenadchnul. Festival si žel už delší dobu jede na strategii zvaní ob rok stejných kapel. Po několika návštěvách se tak radost při postupném ohlašování jmen znatelně vytrácí. V závěru ale i skromnější výčet nových a mnou očekávaných vystupujících uspokojil. V některých případech dokonce tak, že poskytl v daných ohledech nejpamátnější koncerty roku: Prurient intenzitou, Midnight zábavou a Daughters neospravedlnitelnou neurvalostí.
Videoklip roku:
Hide – Raw Dream
Perfektní naturalistický hnus jako vystřižený z hybridního mozku Cronenberga a Švankmajera, který umocňuje podobně zneklidňující hudební stopu. Schopnost vokalistky Heather Gabel proměnit se v absolutně odpornou fúrii je zarážející a video toho využívá na sto procent. Ukázkový příklad toho jak vyrobit evokativní klip za pár šupů.
Film roku:
1. The Lighthouse
Eggers na geniální „The Witch“ navázal ještě o kousek ambicióznějším projektem a znovu trumfoval. „The Lighthouse“ je nediváckou odyseou až na dno šílenství. Nedává nic zadarmo a po vzoru Lynche, Bergmana a Zulawskiho poskytuje hrstku vodítek a symbolů k dešifrování příběhu, zatímco burcuje absurditu ke hranici snesitelnosti. O to se stará zejména herecká dvojice Defoe–Pattinson, které místy pomáhají vhodně inkorporované bizarní výjevy a permanentně řvoucí mlhový roh. Vše umocňuje padnoucí čtvercový rámec, špinavý černobílý vizuál a nervy drásající zvukový design. „The Lighthouse“ zůstává v hlavě dlouho po projekci, a pokud divák na Eggersovu hru přistoupí, zažije s interpretací hodně zábavy.
Ne tak vybroušené a pevně uchopené jako „Hereditary“, ale stále velmi nápadité a odvážné. „Midsommar“ mě ihned po projekci trochu zklamal. Hlavu však neopustil, a to nejen díky jeho psychedelicko-nepříjemně-barvité vizuální stránce, ale také kvůli symbolice, skrytým vodítkům a hlavní myšlence. Aster se mi na bezmála tříhodinové stopáži do vkusu netrefil se vším, ale když už vroubek udělal, zaťal velice hluboko.
3. Der goldene Handschuh
Nejodpornější film roku. A navzdory silně explicitním scénám jeho hnus vyvěrá spíše z naturalistického vyobrazení existenčního dna. „Der goldene Handschuh“ dává brutální facku. Ostrý reality check, při kterém momenty zachycující brikule Fritze Honky – německého sériového vraha – často slouží spíše jako černě-komický oddych, aby posléze mohl natvrdo ukázat, jak může skoro každý z nás skončit. Nijak kolosálně přesahový, ale zároveň neprvoplánový skalpel spodiny střední třídy.
Potěšení roku:
rozšíření obzorů
Pravidelné psaní zapříčinilo častější vystavování se hudbě, o kterou bych v normálních případech pravděpodobně nezakopl. To samé platí o nyní již dennodenním čtení textů od kolegů ze Sicmaggot zinu. V mezičase jsem do větší hloubky prozkoumával ritual ambient a techno. O mnohem víc proto doceňuji hudební plochy, které vytváří Arktau Eos a jim spřízněná uskupení, a také bezlítostnou náturu proklatě nízko položených pulzů z pultů lidí jako SNTS, hel.IV nebo Outlander.
Zklamání roku:
všeobecná průměrnost nebo lehký nadprůměr
Poskládání top pětky nebylo úplně tak lehké. Ne, že by nebylo z čeho vybírat. Spíše toho nevyšlo tolik, co mě sundalo zas tak brutální silou. Pravdou je, že mnoho nosičů, které se dle prvních singlů/vizualizací/plků jevily jako nadějné, spadly většinou do škatule „neurazí, nenadchne“. Namátkou lze vypíchnout nové desky od Lord Mantis, Aoratos, Swans, Chelsea Wolfe nebo Diocletian. Možná jde o běžný stav, který jsem v dobách nesamozvaného recenzenta příliš nepociťoval, ale nutkání vracet se k mnoha letošním nosičům se prostě často nedostavovalo.
Zhodnocení roku:
Rok 2019 ve mně nezanechal zásadní zklamání ani nadšení. Rozhodně vyšly desky, ke kterým se budu vracet. Určitě jsem zhlédnul filmy, s jejichž pitvou jsem zdaleka neskončil. Dokonce jsem viděl pár vystoupení, která z paměti nevymažu. Dokážu si nicméně představit, že toho klidně mohlo být více a občas i o kus lepší. Na základě předběžného ohlášení se prozatím na nic výjimečně netěším. Rád bych však uvítal zejména nějaké vydařené rapové desky. Rovněž doufám, že letošní koncertní dovoz do českých končin bude oproti minulému roku silnější a zajímavější, a to hlavně z blackmetalového hlediska.
