Ostravští Schwarzprior dva roky po vydání opět připomínají svůj debut „IDDQD“ novým videoklipem. „Radio Dark Side“ sledujte na YouTube.
Archiv štítku: Schwarzprior
Vanessa, Schwarzprior
 |
| Datum: 1.10.2015 Místo: Praha, Rock Café Účinkující: Schwarzprior, Vanessa
|
Na začátek letošního roku měla domácí EBM legenda Vanessa původně naplánované halové turné po České republice, které však nakonec bylo kvůli nízkému prodeji lístků v předprodejích zrušeno. Zbyl jen jediný koncert, a to v Praze ve Fóru Karlín. Přesně půl roku nato se Vanessa do hlavního města vrátila, tentokrát ale do klubového prostředí Rock Café. A když se navíc role předskokana ujali ostravští bejci Schwarzprior, jejichž loňský debut „IDDQD“ na naší elektronické scéně udělal (zcela právem) docela vítr, nebylo co řešit a program na první říjnový den byl jasný. Evidentně jsem to tak neviděl sám, protože zájem byl velký a už těsně před koncertem jsem kdesi zachytil zprávu, že na vstupu nebude ani 50 lístků pro ty, kteří si je nepořídili předem. Klub byl tedy dle očekávání narvaný a pořádný EBM kravál mohl začít…
Jako první se slova samozřejmě ujímá ostravská trojice a hned od začátku je laťka sakra vysoko. Jak na pódiu, tak i pod ním, protože Schwarzprior už jméno mají, takže prázdná plocha rozhodně nebyla. Edgar Schwarz a eRP do lidí prali hypnotické rytmy, zpěvák Tomkopf předváděl svoje typické robotické pohyby a samozřejmě i maniakální vokál a vše dokonávala naprosto monumentálně zfetovaná videoprojekce. Někdy těsně před půlkou vystoupení sice Schwarzprior zbrzdily technické problémy s vypadlým zvukem, díky čemuž se nějakých pár minut nic nedělo a jen se přepojovaly kabely, ale naštěstí se nakonec všechno povedlo opět uvést do provozu a Ostraváci mohli pokračovat ve svojí elektronické krasojízdě.
Skladba setlistu nijak překvapivá nebyla, jelikož Schwarzprior mají doposud na kontě jen jednu dlouhohrající fošnu, již zmiňované „IDDQD“, ale to mně osobně nijak nevadilo. Set začal s peckou „Radio Dark Side“, pokračoval s „Frau Dust“ a i nadále zněly další mocné šlehy z debutu, který byl přehrán skoro celý. Nechyběly tedy kusy jako „Situace Star Wars“, titulní „IDDQD“, syrová „Železem rty“, „Smrt láska chcaní“, „Potěšen z masa“, „Móda manýry extravagance“ a finální genialita (možná můj nejoblíbenější track Schwarzprior) „Vidět vodu ze dna“, s níž celé vystoupení skončilo. Možná, že bylo ještě „Disko“, ale to už si takhle s odstupem nevybavím s jistotou.
Každopádně, Schwarzprior zahráli i několik kusů, které jsem vůbec neznal, takže hádám, že šlo o nějaké nové věci (tuším, že byly tři?), a nutno uznat, že všechny zněly parádně a nesly se přesně v duchu kapely, charakteristickou svojskou textovou stránku nevyjímaje. Jeden track byl třeba zpočátku trochu rozvážnější, posléze naléhavý, aby nakonec vyvrcholil v uhrančivém finále, zatímco druhý byl naopak asi tou nejvíc taneční peckou, jakou Schwarzprior mají. Tak či onak, snad to do další placky nebude trvat zas tak dlouho…
Po menší přestávce už nastupují domácí EBM králové Vanessa… bicí, dvoje synťáky, ikonický Samir Hauser na vokálu a… dvě kytary! Jako host se ke kapele připojil Edgar Schwarz ze Schwarzprior na druhou kytaru, jenž ostatně s Vanessou nevystupoval poprvé, protože už třeba na jaře na několika koncertech zaskakoval za Tuzexe, když se kryly termíny Vanessy s Tuzexovou druhou skupinou Smrtislav.
Každopádně, Vanessa v šesti vraždila a koncert uháněl hned od začátku ve vysokém tempu. Narvaný klub Samirovi zobal z ruky a kotel jel na plné obrátky po celou dobu. Místy to byl díky dvěma kytarám sice skoro až metal, ale to mi vůbec nevadilo – hlavně, že to mělo koule! Žádné velké prasárny se tentokrát neděly a jako zpestření show se jen v několika válech objevila tanečnice a v jednom momentě i házení živých červů do publika (po jejichž rozšlapaných zbytcích jsem pak klouzal až do konce koncertu, heh), takže na poměry Vanessy vlastně docela normálka, nicméně i když bylo vystoupení hlavně o muzice (přece jen – ta je pořád tím hlavním), nebyl sebemenší prostor pro nudu.
Podobně jako u Schwarzprior, ani setlist Vanessy nebyl nijak překvapivý, protože zazněl vcelku očekávatelný průřez tvorbou z nové i staré éry, přičemž právě ta současná měla o něco málo navrch. Z poslední řadovky „Antidotum“ tedy padly pecky jako „Dobře organizovaná tlupa“, „Smutný pán“, „Holky z gymplu“, vypalovačka „Fuck B.“ (která zabíjí i na albu, natožpak živě!) nebo „Krev teenagerů“, zatímco z předchozí „Ave Agony“ nechyběl „Fízl na speedu“, „Spolkni ďábla“, „Zrcadla“ nebo „Ahoj, chcípni“. No, a ze starých věcí se objevily namátkou „Jedu do pekla“, „Mikronaut“ (ten ovšem v nové verzi), „Buď Jidáš“ nebo „Flashback“.
Po hodinové metalově-EBM masáži se Vanessa odebrala do zákulisí, ale všem bylo jasné, že konec ještě není, takže po chvíli přišel nástup zpátky, Samir zavelel „ještě jednu a spát“ a přišel „Bisociál“. Nakonec se ale Vanessa vrátila ještě jednou na druhý přídavek, jímž se stal další kultovní a definitivně poslední vál „Kolumbie“. Při jeho začátku bylo mimochodem hezky poznat, že se Hauser v zákulisí něčím trochu „upravoval“, ale tak zrovna u něj by pomalu víc překvapilo, kdyby to tak nebylo.
No nic, dál už není moc co řešit – koncert byl prostě super, což snad bylo jasné už z řádků výše. A myslím tím jak koncert Vanessy, tak i koncert Schwarzprior, protože já jsem užil obě kapely
Redakční eintopf #72.1 – speciál 2014 (H.)
H.: |
| Top5 2014: 1. Lux Occulta – Kołysanki 2. Conjuro nuclear – Conjuro nuclear 3. Ilya – In Blood 4. Triptykon – Melana Chasmata 5. Darkspace – Dark Space III I CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Artwork roku: Shit roku: Koncert roku: Videoklip roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2014:
1. Lux Occulta – Kołysanki
Tady není absolutně o čem diskutovat… Lux Occulta jsem měl rád vždycky, ale tomu, že by jejich comebacková deska dala zapomenout na všechnu starší tvorbu a doslova ponížila všechna ostatní alba široko daleko, jsem zase nevěřil. Jenže “Kołysanki” je něco jako hudba z jiného světa… tvrdit, že je to deska roku, by bylo málo, protože tohle je jedno z nejlepších alb za dlouhé roky, jedna z nejlepších nahrávek aktuálního tisíciletí – zcela vážně. Naprosto dokonalý, uhrančivý, dechberoucí a – nebojím se to říct – skutečně geniální kus umění, na němž není jediná vteřinka špatně. Absolutní hudební fantazie.
2. Conjuro nuclear – Conjuro nuclear
Nečekal jsem nic a dostal jsem neuvěřitelně zmagořenou, zdrogovanou a naprosto nezařaditelnou směsici black metalu, punku, ujetých melodií, kláves, psychedelie a asi dalších padesáti věcí. Výsledkem je naprosto originální koktejl, který se jednoduše nedá přestat poslouchat. Na téhle desce jsem si vypracoval pomalu regulérní závislost, jež mě stále ještě neopustila… a jestli ani neopustí, vůbec mi to vadit nebude. Můj možná největší objev roku 2014.
3. Ilya – In Blood
Jen málokteré album mi v letošním roce učarovalo takovým způsobem jako zasněná intimní atmosféra v podání Ilya. “In Blood” v sobě míchá prvky indie rocku, ambientu a trip-hopu do těžko zařaditelné, ale o to působivější mozaiky, do níž se člověk jednou ponoří a už nebude chtít pryč. Svého času jsem možná udělil “jen” 9 bodů, ale čas ukázal, že jsem tuto nádheru ještě hodně podcenil, protože nakonec se “In Blood” muselo sklonit pouze před “Ukolébavkami” od Lux Occulta a španělskou magořinou na druhé pozici.
4. Triptykon – Melana Chasmata
Už jsem to říkal na různých místech asi tak tisíckrát, ale moc rád to budu opakovat, dokud nechcípnu, a zrovna teď to klidně řeknu znova – Thomas Gabriel Fischer je bůh extrémního metalu. To není subjektivní názor a ani to není předmětem diskuze – to je holý fakt a kdo tomu nevěří, ten tvrdé muzice nerozumí. A na druhé desce Triptykon to švýcarská legenda, bez níž by metal prostě nebyl takový, jak jej dnes známe, opětovně a do puntíku potvrzuje. “Eparistera Daimones” možná bylo ještě o ždibíček dokonalejší, “Monotheist” od Celtic Frost také, ale to nic nemění na tom, že “Melana Chasmata” je monumentální deska, jež drtí na potkání.
5. Darkspace – Dark Space III I
Skvělých kapel jsou mraky, ale těch, jejichž pozice je pro každého posluchače skutečně výjimečná, je absolutní minimum. Švýcarští astronauti Darkspace však mezi takové pro mě bezesporu patří… ještě nikdo nikdy nedokázal tak uhrančivým způsobem zhudebnit nekonečnost kosmu jako právě oni a po vydání netrpělivě očekávaného “Dark Space III I” to platí stále. Čtvrtá plavba mezi hvězdy a černé díry už překvapivá není, silná a působivá je však stále jako při první výpravě. Hlubiny hudby Darkspace jsou stále nekonečné a na tom se nic nemění…
CZ/SVK deska roku:
1. Schwarzprior – IDDQD
Letošní rok mi na české scéně nepřišel nějak extrémně pamětihodný, tedy alespoň já jsem nezaznamenal nějaký solidnější počet počinů, které by mě skutečně sebraly (i když pár věcí jsem si ještě nestihl pustit, to je pravda), ale to neznamená, že by snad Schwarzprior byli jednookými králi mezi slepci, jelikož jejich debutová elektronická syrovost “IDDQD” mě právě sebrala. Odporně návykové, stále však inteligentní beaty, specifický vokál a v neposlední řadě maniakální texty… a jediná skutečně výjimečná česká nahrávka uplynulého roku.
2. Kult ofenzivy – Nauky různic
I když jsem s výjimkou Schwarzprior na nějakou skutečnou bombu loni nenarazil, ani volba Kultu ofenzivy na druhé místo není z nouze ctnost. Tenhle undergroundový projekt mě se svým syrovým, minimalistickým a Nietzschem ovlivněným black metalem baví už od debutu “Symfonie oceli”… a vzhledem k tomu, že “Nauky různic” jsou nejspíš doposud nejlepší deskou, jaká pod hlavičkou Kultu ofenzivy vyšla, není co řešit…
Neřadový počin roku:
Progenie terrestre pura – Asteroidi
Italské duo Progenie terrestre pura po povedeném debutu “U.M.A.” hned s prvním dalším počinem opustilo black metalové teritorium a vydalo se na pole IDM a space ambientu v rámci experimentálního EP “Asteroidi”… Jenže to Italům vyšlo na 100 % a s odstupem je jejich elektronická tvář snad ještě zábavnější než ta metalová a těchto 25 minut vesmírné atmosféry je naprosto božích. Jedinou nevýhodou počinu je tak to, že trvá právě jen 25 minut, protože to je na takhle skvělou záležitost bolestně málo.
Artwork roku:
Odraza – Esperalem tkane
Vždyť se na ten obal podívejte – vážně vám není jasné, proč vybírám právě ten? Vždyť z toho odporná a nepříjemná atmosféra doslova teče. Sice “Esperalem tkane” od polského projektu Odraza nevyhrává v kategorii obalu roku suverénně, jelikož takové “Sacred White Noise” od Thantifaxath bylo dalším horkým kandidátem na titul, ale to nic nemění na faktu, že přebal Poláků je hodně silný.
Shit roku:
Svet Kant – Loneliness
Jasně, úplně největší sračka, jakou jsem letos asi slyšel, je asi Lidande, ale to je věc, jež se nedá brát vážně. Svet Kant je však horší v tom, že je to seriózně míněný projekt, který má opravdu ambice a jeho autoři jsou tak sebevědomí, až je to spíš na škodu, protože zároveň postrádají jakoukoliv soudnost. To, co se totiž děje na “Loneliness”, je fakt žumpa a konkrétně třeba vokály jsou mimo veškerá měřítka, směšné i smutné zároveň, v každém případě zcela neposlouchatelné. To vše navíc korunováno extrémně namyšleným a arogantním přístupem samotných muzikantů… řeknu vám, že to, co jsem zažil při komunikaci s nimi, bylo hodně přes čáru.
Koncert roku:
Combichrist: Praha – Rock Café, 23.11.2014
Sice si nemohu stěžovat, že bych letos žádné dobré koncerty neviděl, naopak hned několik jich bylo skutečně skvělých. Na druhou stranu mi ovšem žádný nepřišel skutečně výjimečný jako předloni třeba Aluk Todolo, okultní vystoupení na Prague Death Mass nebo fenomenální Nick Cave. To však nic nemění na tom, že testosteronový náser v podání Combichrist sem mohu napsat úplně v klidu, protože jsem si málokterý koncert užil jako právě tenhle. Víte, já jsem takový nepařící typ a radši tu muziku opravdu vnímám a poslouchám, ale na Kristovi v kombíku jsem to byl já, kdo byl za toho šíleného debila, který proskákal celý koncert a řval s kapelou všechny texty… a příště si to hned půjdu zopakovat.
Videoklip roku:
Triptykon – Aurorae
Tato kategorie mi letos dělala asi největší problémy, jelikož jsem zjistil, že jsem videoklipy vlastně úplně přestal sledovat, takže jsem už chtěl začít zpětně něco nakoukávat, abych sem měl co napsat… ale pak jsem si řekl jebat, beztak bych sem nakonec dal Triptykon, tak to radši udělám rovnou. “Shatter” sice bylo svého času s podobnou černobílou hrou na atmosféru ještě o trochu silnější, ale ono to nakonec nevadí, protože i “Aurorae” jednoznačně potvrzuje, že švýcarské zlo má pořád sílu.
Potěšení roku:
Lana Del Rey – Ultraviolence
V letošním roce sice vyšla i silnější alba a leckomu by se mohlo zdát divné, že mě třeba výše zmiňovaný geniální návrat Lux Occulta nepotěšil víc, ale já vám nevím… Na to, aby se dostalo do žebříčku pěti nejlepších, “Ultraviolence” nemá, ale přesto jsem se do téhle nahrávky zamiloval takovým způsobem, že jsem ji zde jednoduše chtěl nějakým způsobem zmínit. A vzhledem k tomu, že mě uhrančivá Lana Del Rey opravdu upřímně potěšila (bohužel skutečně jen hudebně, abyste si nemysleli), právě tahle kategorie je jak stvořená pro to, abych ji k tomu využil.
Zklamání roku:
Die Antwoord – Donker Mag
Těšil jsem se hodně, první dva singly “Cookie Thumper!” a “Pitbull Terrier” mě neskutečně namlsaly a navnadily… aby se pak ukázalo, že to jsou jediné dvě skutečně kulervoucí pecky na albu. Zbytek “Donker Mag” totiž tvoří dalších pár poslouchatelných tracků a početná sbírka debilit, jejichž poslech se rovná ztrátě času. Obrovská škoda, protože tihle jihoafričtí magoři mají rozhodně na víc.
Zhodnocení roku:
Původně jsem se chystal, že tady řeknu něco strašně chytrého, ale vlastně nevím co, protože když vidím, jaké obrovské množství desek jsem si nestačil poslechnout, i když jsem to udělat chtěl, připadá mi, že vlastně nemám nárok na to, abych mohl uplynulý rok z hudebního hlediska nějak pořádně zhodnotit. Rok 2014 kolem mě jednoduše prosvištěl tak obrovskou rychlostí, že jsem si toho nestačil pomalu ani všimnout, ale něco mi říká, že ani 2015 v tomhle ohledu nebude lepší. Ale co, alespoň vyjdou novinky od A Forest of Stars a Thy Catafalque, takže ono to tak na pytel snad nebude…
Schwarzprior – IDDQD
|
| Země: Česká republika Žánr: electro / EBM Datum vydání: 24.10.2014 Label: Polí5 Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 7,5/10
|
Schwarzprior jsou divní… divná kapela s divnou muzikou. Pošukaná ostravská elektronika, která si prostě ani nehraje na to, že by snad někdy chtěla být normální. To ovšem nemyslím nijak zle, právě naopak, je to kurva dobře, protože normální kapely jsou nuda.
Schwarzprior vznikli v roce 2009 a až doposud vydali jen bezejmenné EP, které se objevilo v loňském roce, a právě na něj nyní ostravské trio navazuje svým debutovým dlouhohrajícím počinem “IDDQD”, který je – alespoň předpokládám – pojmenován podle známého kódu pro nesmrtelnost v legendární FPS hře “Doom”.
“V kuse masa portál
pro cizí průchozí”
(Potěšen z masa)
Já osobně jsem se ke Schwarzprior dostal díky songu “Železem rty”, skrze nějž jsem si velmi brzy našel cestu i k celému zmiňovanému EP, které se mi skutečně zalíbilo. “IDDQD” přináší celkem 12 tracků, z nichž přesně polovina se objevila již právě na pilotním minialbu, snad ve všech případech jde o trochu odlišné verze, byť většinou spíš jen kosmeticky. Největší změny doznala právě “Železem rty”, kde byl na EP verzi nepříliš povedený zpěv, na “IDDQD” je to však jiná káva.
Na Schwarzprior se mi dost líbí, že je jejich sound hodně syrový, a i když EBM v jejich podání není nějakou vyloženě agresivní nebo nenávistnou záležitostí, z jejich beatů páchne dost krutý cynismus a nihilismus. Možná i díky tomu není muzika Schwarzprior úplně jednoduše stravitelnou nebo líbivou záležitostí, a aby se vám skutečně zalíbila, musíte být naladěni na stejné vysílací frekvenci a jejich přístup k hudbě vám musí vyloženě sednout, jinak si příliš neškrtnete a bude vám to nejspíš připadat příliš ujeté. Stejně tak jsou Schwarzprior vhodnější spíš pro lidi, jimž není cizí elektronická scéna (na stránce, která je přece jenom pořád z větší části o metalu, se to nejspíš sluší zmínit), protože – co si budeme povídat – tohle asi není ta kapela, jež by vám tuto hudbu zpřístupnila. Nicméně ani tohle nemyslím v negativním slova smyslu, protože to, že je něčí tvorba trochu náročnější a není vhodná pro žánrové začátečníky, přece není nic, co by si odporovalo s vysokou kvalitou… možná spíš naopak.
“Kabelky, Mein Kampf, obrácený kříže”
(Móda extravagance manýry)
Ačkoliv jsem k poslechu “IDDQD” přistupoval s poměrně podrobnou znalostí předchozího EP (a tím pádem vlastně i technicky vzato poloviny celého alba) a tudíž jsem měl ponětí, co na mě bude čekat, i tak mi chvíli trvalo, než jsem se do nových kusů trochu dostal. Hlavně s úvodní dvojicí “Situace Star Wars” a titulní “IDDQD” jsem měl zpočátku trochu problém a opravdu mě začaly bavit až po větším počtu poslechů. Když se ale člověk do nahrávky trochu zažere, postupně zjistí, že se na těch 45 minutách hrací doby nenachází žádný slabý kus a že některé jsou naopak vysloveně excelentní. Z těch nových, které se neobjevily na bezejmenném ípku, to je pro mě osobně především “Radio Dark Side” a “Vidět vodu ze dna”, což jsou skutečné pecky, jež nabízejí přesně to, co jsem si na Schwarzprior oblíbil už dříve – hutnou, šedivou a specifickou atmosféru, chytré beaty, neotřelý vokální přednes Thom Kopfa a texty tak trochu z jiné planety. Netvrdím však, že ty zbylé nové vály jsou nějaké horší, protože “Frau dust”, “Disko” a nakonec i ta již zmiňovaná “IDDQD” (ten klidnější začátek je obrovská paráda) jsou taktéž výtečné.
No, a pak tu jsou samozřejmě i již známé pecky z debutového EP, které jsou pořád stejně skvělé a ani menší úpravy jim nic neubraly na přitažlivosti, někdy spíš naopak. “Železem rty” je prostě působivá síla, jež se ještě násobí v kombinaci s úplně stejně syrovým videoklipem. Podobně – akorát bez klipu – je na tom i “Potěšen z masa”, v níž se naprosto plynule střídají nervní pasáže s několika zklidněními, v jejichž rámci takřka utichne rytmika. Naopak taková “Móda extravagance manýry” je zatěžkaná a pomalá depka, která se přelévá do otevřenějšího, nikoliv však odpočinkovějšího refrénu. Zmínku si ale určitě zaslouží i “Smrt láska chcaní”, protože už jen ten její název ji předurčuje k okamžité kultovnosti.
“Renesance zákon, kosinus alfa, středověk druhej”
(Vidět vodu ze dna)
Bavíme-li se ovšem o Schwarzprior, je bezpodmínečně nutné zmínit ještě jednu záležitost, jež je zrovna v případě téhle skupiny podle mě úplně stejně důležitá jako jakákoliv jiná složka hudby. Mám samozřejmě na mysli texty, které celému počínání Schwarzprior nasazují korunu a jsou onou pověstnou třešničkou na dortu, díky níž (mimo jiné) se tu nebavíme o kapele, jež by snad byla jen jednou další z mnoha. Ony texty (jsou samozřejmě v češtině, což je super – v žádném případě neměnit!) jsou hodně abstraktní a na první pohled možná až nesmyslné, většinou jde vlastně jen o několik zdánlivě náhodně poskládaných frází, jež se v rámci té které písně pořád opakují. To hlavní je však to, že i z tohohle minima si člověk něco odnese a ty texty posluchači předají nějaký pocit, což je něco, co neumí hned tak někdo.
Upřímně jsem se na “IDDQD” hodně těšil a také jsem od něj neočekával úplně málo, Schwarzprior ale ani omylem nezklamali a laťku, jež nebyla předcházejícím minialbem nastavena zrovna nízko, ještě navýšili. Výsledek je tím pádem deska, která zcela jistě stojí za pozornost a která nezapadne, a už teď jsem si jistý, že se k ní budu vracet i v budoucnu a že budu mít chuť si ji pustit i za nějaký ten rok. A to takhle z fleku bohužel mohu tvrdit jen o malém procentu nahrávek, které recenzuji, takže je v takovém případě vysoká známka rozhodně na místě.
“S erekcí vypáleným městem”
(Železem rty)
Další názory:
Vystoupit společně s Vanessou a zároveň být nejdivnější kapelou večera se jen tak někomu nepoštěstí. Schwarzprior se to však v dnes už pozapomenutém skandálním vysílání “Tečky páteční noci” podařilo, čímž si tenkrát vysloužili moji pozornost. Na loňském eponymním minialbu ukázali, že jejich hudba není jen divná, ale i chytrá, zajímavá a zábavná. Debut “IDDQD” nyní potvrzuje, že to celé umí přenést i do delší hrací doby. Líbí se mi drobné změny, které Schwarzprior provedli v nově nahrané šestici skladeb, neboť nenarušují jejich strukturu a náladu, pouze přidávají další vrstvy ke zkoumání. Nejsilnější je tak stále ponurá dvojice “Potěšen z masa” a “Móda extravagance manýry”. Ani nové skladby však nejsou o mnoho horší, zejména titulní “IDDQD”, která posouvá hudbu Schwarzprior skoro až do tanečna, a předposlední úchylnost “Disko”, se starým písním snadno vyrovnají. Pokud si však chcete debut Schwarzprior užít, dám vám jednu radu: pořádně to ohulte. “IDDQD” nejvíc ožívá až ve chvíli, kdy se dům třese v základech a vlnovou délku basů by šlo měřit krejčovským metrem. Vsadím se, že i potichu je tohle album dobré, ale potvrdit to nemůžu, neboť jak zazní úvodní tóny “Situace Star Wars”, hlasitost jde na maximum naprosto automaticky.
Zajus