Datum: 14.4.2015 Místo: Praha, 007 Účinkující: Floor, Minsk

První pohled (H.):

Nemůžu tvrdit, že bych byl nějaký hardcore die-hard fanda Minsk. Jsem si docela jistý, že v tomto ohledu se 14. dubna do strahovské Sedmičky dostavili i mnohem větší borci. Spíše si jejich muziku jen sem tam, ale zato s chutí pustím. Přesto jsem byl na vystoupení Minsk hodně zvědavý a určitě to nebylo jen proto, že kapela nějakou dobu nefungovala a teď vydává první desku po své obnově, “The Crash & the Draw”.

Jako první se ovšem muziky-chtivému posluchačstvu představilo floridské trio Floor, jehož tvorbu popravdě řečeno znám spíše jen okrajově. Mám rámcovou představu, co to je zač, kdysi jsem to i zkoušel poslouchat, ale vůbec mě to nebavilo. Jak ale známo, živé koncerty bývají a něčem úplně jiném a častokrát se stává, že skupina, která člověka na studiových nahrávkách příliš nebaví, na koncertech doslova zabíjí. Jenže i když jsem se chtěl nechat pozitivně překvapit, tak se to prostě nepovedlo. Floor předvedli takový suchý stoner s nějakým tím sabbaťáckým riffem a celé to bylo takové trochu o ničem, hudebně i co do vystoupení. Hvězdou koncertu byl jednoznačně bubeník Henry Wilson, který si to dával docela dobře a hraní si zcela viditelně užíval a vychutnával, ale ať se snažil sebevíc, jen bubeník celou show prostě neutáhne. Zvlášť když zbylí dva kolegové vedle něj vypadali, jako kdyby na to pódium skoro ani nepatřili.

Jednoduše řečeno, Floor ten večer dělali něco jako eunuchy – byli absolutně bez koulí. Na dojmu pak příliš nepřidal ani takřka neslyšitelný vokál, u něhož mi přišlo, že chyba vážně nebyla v ozvučení. On totiž Steve Brooks huhlal spíš jen aby se neřeklo a i v momentech, kdy muzika utichla a on zpíval do mikrofonu skoro sám, nebyl téměř slyšet. A aby toho čisto náhodou ještě nebylo málo, Floor hráli o dost delší dobu, než vzhledem k zábavnosti setu měli. Přišlo mi, že jsem nebyl sám, kdo měl podobný pocit, jelikož i aktivita malého hloučku přihlížejících byla dost malá… nějaké mini-paření předváděl pouze jeden jedinec a zbytek se omezil sem tam na pokývání hlavou a mdlý potlesk. Rozhodně ne aplaus, spíš to byl takový ten potlesk ze slušnosti.

Pak už přišla řada na Minsk, u nichž bylo okamžitě vidět, na koho ten večer lidi dorazili – už žádné dva, tři metry prázdného místa mezi pódiem a obecenstvem, ale zhusta zaplněná plocha. A nutno uznat, že Minsk pozici záživnější položky večera potvrdili nejen papírově, ale i ve skutečnosti, protože to byl oproti Floor skok do úplně jiné ligy. Znáte takový ten pocit, kdy nějaká kapela jenom hraje, ale i tak z pódia vyzařuje jakási aura, díky níž vás to prostě brutálně baví? To je přesně to, co Floor tak zoufale postrádali, ale Minsk to určitě nechybělo.

Zámořská pětice dokázala svou industriálními ruchy protkanou sludgovou hutnost bez problémů přenést i do koncertního podání. Jasně, koncert, jaký by si člověk mohl zarámovat jako ten nejpamětihodnější ve svém životě, to ani zdaleka nebyl, ale i tak to prostě mělo sílu, hutný sound trhal prdele a kapela s patřičným nasazením rvala do lidí jeden zatěžkaný projektil za druhým. V onom nasazení si zaslouží vypíchnout hlavně baskytarista Zachary Livingston, jenž svůj nástroj (který šel jen tak mimochodem z beden s nádherně vytaženou hlasitostí, aniž by tím trpěl zbytek, takže milovníci basy určitě měli možnost si dunění pořádně užít) drtil vážně mocně, a vokalista/klávésista Tim Mead, který kromě mocného krakonošského plnovousu také předvedl učebnicovou ukázku toho, jak to vypadá, když někdo svůj zpěv patřičně prožívá.

Bilance večera je tedy asi následující – Floor nuda (sorry, prostě to tak bylo), Minsk super. Vše by bylo v pohodě, pokud by ti první hráli tak poloviční dobu a ušetřený čas využili ti druzí. Obě formace totiž hrály stejný čas, a jestli někdo hrál o trochu déle, řekl bych, že to byli spíš Floor (ačkoliv jsem to samozřejmě nestopoval). Zatímco tedy jejich vystoupení působilo zbytečně natahovaným dojmem, Minsk naopak hráli na můj vkus až příliš krátce – a to i přes fakt, že i když dohráli poslední skladbu těsně po policejní desáté hodině, publikum je přemluvilo ještě na jeden přídavek. Ale i tak to byla díky jejich skvělému výkonu pohodová akce. Lidí jsem upřímně řečeno čekal víc, ale prázdno naštěstí nebylo (i když je pravda, že Sedmička je tak malá, že vypadá zaplněná, i když před pódiem stojí 20 lidí). Každopádně, osobně jsem rád, že jsem nakonec vyrazil.

Druhý pohled (Skvrn):

Praha se v uplynulých dnech ocitla v jádru post-metalové alternativy, o tom nemůže být sporu. Pro důkazy není třeba chodit příliš daleko a pouhé vyslovení jmen jako Russian Circles či Amenra poslouží jako opodstatnění mého neobjevného šetření. Zatímco dvojice zmíněných kapel měla svůj pražský výsadek za sebou, američtí Minsk, třetí do silné party, zasazení úderu teprve chystali. Stejně jako Russian Circles i Minsk brázdí Evropu spolu se svým pevným partnerem. Zatímco “ruskému” tělesu dělali společnost sludgeři Helms Alee, “běloruskému tovarišči” posloužili jako doprovod stoneroví Floor, jejichž existence mi byla až do onoho večera upírána. Již teď je tedy zřejmé, na koho to má maličkost zašla.

Brány Sedmičky svým otevřením sekundovaly odbíjení sedmé večerní. Tedy tak to alespoň stálo na programu. Zahájení koncertu Floor bylo stanoveno až na osmou, tudíž celých šedesát minut bylo lišácky zamýšleno na barové obveselování. Já jsem však onu hodinku soustředění občůral a zkrátil si ji na nějakou třetinu. Jak se dalo předpokládat, stejným způsobem jsem neuvažoval sám a nějakých dvacet minut před spuštěním prvních tónů zel sál prázdnotou. Pár zokupovaných stolů, barových židlí, ale jinak nic, co by nasvědčovalo příchod jedné z žánrových veličin. Do osmé však ještě nějaký ten lok zbýval, klub se pozvolna zaplňoval a nakonec šlo mluvit alespoň o důstojné návštěvě. Minsk si ale zaslouží bezesporu zaslouží víc než sotva naplněný sálek Sedmičky. Opět si pomůžu jedním srovnáním – na Russian Circles před týdnem praskal vyprodaný Podnik ve švech. Vždycky jsem bral tyhle dvě kapely za co do popularity srovnatelné, což mi bylo alespoň pražským publikem důrazně vyvráceno.

O Floor jsem se první informace dozvěděl nějaký den před návštěvou, kdy jsem si byl schopen vyzjistit jen škatulku doom/stoner, která mě od dalšího sondování odradila. Ale co, živá prezentace je úplně jinou disciplínou a já jsem se osobně snažil přijít k vystoupení Floor bez jakéhokoliv zaujetí. Jenže první pochybnosti vyrašily hned spolu s úvodními tóny. Aha, že už víte, kam mířím… Nuže ano – zvuk. Přehlédnu teď fakt, že to na mě bylo klasicky dost nahlas, přes co se už přenést nedokážu je nazvučení vokálu, který v tom všem bordelu jako by neexistoval. Kdyby měl zpěvák Steve Brooks nějakou druhořadou roli a muziku jen nárazově podtrhnul, tak bych mohl přimhouřit oko, ale z toho, co jsem pochytil, je evidentní, že zpěv v muzice Floor nehraje jen druhé housle. Ani hudebně to pro mé ucho nebyl žádný med. Vzhledem k absenci – ano, absenci – zpěvu bylo mnohem snadnější soustředit se na samotnou instrumentální složku. Ta však mě zanedlouho začala nudit a i přiměřeně vnímající člověk se začal postupně utápět v nepříjemně repetitivních pocitech. Uznání patří bubeníku Henry Wilsonovi, který za škopky nepředváděl dvakrát komplikované motanice, avšak jeho zápal mě alespoň párkrát přiměl sem tam ťuknout do rytmu. To je ale jinak dost málo.

Druzí Minsk na sebe nenechali dlouho čekat, což nebylo s přihlédnutím k blížící se šibeniční desáté vůbec od věci. Hudebně to šlapalo výborně. Srovnávat Minsk s před nimi hrajícími Floor je takřka zbytečné a úplně postačí tvrzení, že ve všech činnostech byli právě Minsk o parník před svými kolegy. Třeba Kevin Rendleman za bubny sice nepředváděl žádné cirkusácké kousky, ale ono veskrze stačilo jen a pouze dobře hrát. A tak to šlo se vším, na co členové Minsk sáhli. Žádné divadlo, jen “pouhé” hraní, ale zato vážně slušné. Když kapela ohlásila poslední song, ani se mi nechtělo věřit, že je už tolik hodin, aby se z pochopitelných důvodů muselo s rámusením přestat. Minsk za sebou měli hodně krátký set a nedokázal jsem se ubránit pocitům rozčarování. Nakonec se ještě díky ovacím publika o nějakých deset minut rebelsky přetáhlo a nenasytové mohli být alespoň o trochu klidnější.

Dojmy z celé akce jsou tak poněkud rozporuplné a k ideálu mají štreku sakra dlouhou. Od Floor jsem nečekal nic a o moc víc než nic jsem vážně nedostal. Zato z Minsk šlo vytřískat o poznání více, což s největší pravděpodobností nejde na vrub kapely, ale pořadatele. Bohatě by postačilo, kdyby se rozehřívací hodinka před startem zredukovala na polovinu a hrát se začalo již o půl osmé. Je možné, že obě kapely měly příjezd do Prahy naplánovaný naknop a dřív to jednoduše nešlo, nicméně poté by se to dalo řešit výběrem prostor, které nepodléhají pravidlu nočního klidu. Samotným Minsk ale mnohé vytknout nelze. Američané splnili má očekávání, večer jednoznačně opanovali, jen pocitů spokojenosti a nasycenosti mohlo být mnohem víc.