Archiv štítku: stoner metal

Kylesa – Exhausting Fire

Kylesa - Exhausting Fire
Země: USA
Žánr: stoner metal
Datum vydání: 2.10.2015
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Crusher
02. Inward Debate
03. Moving Day
04. Lost and Confused
05. Shaping the Southern Sky
06. Falling
07. Night Drive
08. Blood Moon
09. Growing Roots
10. Out of My Mind
11. Paranoid [Black Sabbath cover]

Hrací doba: 45:11

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Za vlahé noci za mnou přišla žena. Vysoká, vzhledu urozeného, jazyka vznešeného. A pravila: „Jeď za velikou vodu. Jeď tam, a uzříš města veliká, a v nich dávné kulty, jejichž sláva bahnem se po kolena brodí, a mazlavý hnus, co pleťovou masku užívá.“ Tedy, zrovna takhle to kněžna Libuše neřekla, ale určitě by bývala byla, kdyby žila tady a teď a ujížděla si na psychedelických žánrech kytarové hudby. Kdyby po mně někdo chtěl zmínit jen jeden z kultů, nevybral bych, a stejně tak kdybych měl hovořit o aspirantech na tento status, neb jejich zástup až k obzoru sahá. Doufám tedy, že se dnes nebudu cítit příliš provinile, když tak v dnešní recenzi učiním.

Kylesa sice (alespoň v mých očích) není kultem, jakkoliv k němu mnohdy nemá daleko. Že kvalitou parta ze Savannah nikdy výrazně nestrádala, o tom se snad netřeba hádat, ale i když se pohybuje v žánru téměř patnáct let a našla si polohu pro ni naprosto charakteristickou a snadno rozpoznatelnou, vedle protřelých veteránů jí stále cosi schází. Energickou směsici stoneru se sludgem poháněla dvojice bicích, přičemž jí skrz naskrz prostupoval odér psychedelie a sem tam i hardcorová nasranost. Síla skladeb se, pravda, mnohdy projevila hlavně živě, ale i z alb to byla šupa. To se ovšem začalo měnit s předloňskou deskou „Ultraviolet“. Kapela po letech běsnění ubrala plyn, dala více prostoru rockovějším polohám, obrazotvornosti a výletům do dálek zdrogovaného nitra lidské duše. A tak nějak jsem očekával, že na novince „Exhausting Fire“ tomu nebude příliš jinak – i proto, že početný ansámbl se zredukoval na pouhou trojici.

„Crusher“ na úvod klopí kýbl bahna rovnou do cesty, nicméně brzy zjemní do zhulenějších poloh, které efektně střídá s poctivým kytarovým náhulem. Zastřený vokál láká posluchače a valivé riffy jej připravují na to, co jej v následující tři čtvrtě hodině čeká. Již na první poslech je znát, že Kylesa čím dál umněji a pečlivěji nakládá s atmosférou, kterou postupně buduje a nenápadně vtahuje posluchače, jako by se nic nedělo. Jen dva prstíčky strčíme, hned zase půjdeme, a než se člověk naděje, zjistí, že je po kolena v bahně a nezmůže s tím nic. Uvíznout v osidlech téhle tříhlavé hydry skutečně není těžké, a rozhodně to není ostuda, jakkoliv mám dojem, že právě díky absenci buldozeru či alespoň decentního bagru, kterým by válcovali nebohá sluchová ústrojí, může být obtížnější do nového materiálu proniknout.

I já se prve mírně překvapeně ptal sám sebe. „To je vážně všechno? Víc už tam nedali? Neschovali kus alba pod koberec?“ Ne, opravdu ne. Hudba na ploše rovných 45 minut prostě jen chce čas. Je barvitá, rozmanitá, ale i navzdory tomu místy snad až příliš monotónní a unylá. Ne moc, ale dost na to, abych se nebál tnout do živého a třeba cover Sabbathovské klasiky „Paranoid“ přilepený na závěr alba s klidem vystřihl. Naopak, jindy mám dojem, že jsou některé skladby trestuhodně krátké, skoro až nedokončené, přičemž třeba goth rockem nasáklá „Moving Day“ by zasloužila pořádně rozvinout.

Samozřejmě, Laura a její (dva) tygři za to umí pořád vzít, a když se do toho opřou, stojí to za to, osobně mám ale dojem, že „Exhausting Fire“ se víc staví do role vábničky a čeká, až ji posluchač přijde na kloub sám, namísto toho, aby jej jedním energickým úderem do strun smetla ze stolu. Éteričnost převažuje nad živelností, vzduchem se line zasněný opar utkaný z lehkých drog a zemitá vůně. Nikdo nikam nespěchá, a vlastně ani nemá kam spěchat, protože čas se zastavil někde změnami temp, rytmickými přechody a střídáním hutných riffů s klidnými party, které přímo vyzývají k tomu, aby člověk trochu ohulil volume, zapadl do oblíbeného křesla a užíval si totální chill.

Laura zpívá víc, než Phillip řve, což mi sedne. Spíš než čistota zpěvu rozhoduje úžasná barva hlasu, čímž podporuje náladotvorné kytarové výjezdy a vyhrávky. Nejvýraznějším klenotem je nepopiratelně houpavá „Shaping the Southern Sky“, od sklepa až po půdu načichlá jižanským zvukem, která se během šesti minut stihne přelít v atmosférickou laskominu podpořenou tribal perkusemi a syntezátorem a zase zpátky. Jedním dechem ale nutno dodat, že většina alba až na vzácné výkyvy nijak zvlášť nezaostává, byť se, jak bylo naznačeno výše, najdou slabší písně. Když „Exhausting Fire“ pojmu optikou předchozí tvorby, návaznost na předchozí „Ultraviolet“ je zcela očividná a musím uznat, že více povedená, snad právě díky důrazu na atmosféru.

Nicméně minulost nelze zapřít a bahnité, energií napěchované desky v čele se „Static Tension“ chtě nechtě vybízejí ke srovnávání – nutně zbytečnému, protože porovnávat současnou Kylesu s tou, která je na hony vzdálená té, která brázdila pódia před nějakými pěti, šesti a více lety, je totéž jako porovnávat, jestli jsou lepší jablka nebo koblihy s nugátovou polevou. Kylesa nepřešlapuje na místě, což je samozřejmě dobře, a „Exhausting Fire“ mě baví i navzdory skutečnosti, že v jejím rámci kapela trochu tápe kolem sebe a hledá, kudy se vrtnout dál. Takže ano, mohlo by to být lepší, ucelenější a dotaženější, ale na druhou stranu by to nebyla Kylesa, kdyby hudebně neměla co nabídnout, což mi ve spojení s omamnou atmosférou ke spokojenosti bohatě stačí. Zároveň je však nutno přidat k současné identitě kapely i otazník, který se vznáší nad příští nahrávkou a obecně směřováním kapely. Nezbývá tak než doufat, že se mu dostane adekvátní odpovědi.


Void of Sleep – New World Order

Void of Sleep – New World Order
Země: Itálie
Žánr: stoner / progressive metal
Datum vydání: 16.10.2015
Label: Aural Music

Tracklist:
01. The Devil’s Conjuration
02. Hidden Revelations
03. Slaves Shall Serve
04. Ordo ab chao
05. Lords of Conspiracy
06. New World Order
07. Ending Theme

Hrací doba: 44:31

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Aural Music

Když jsem před nějakými třemi lety sepisoval recenzi na debutové album italských Void of Sleep, byl jsem z výsledku velmi nadšený. „Tales Between Reality and Madness“ pro mě dodnes představuje jedno z nejlepších promo alb, k nimž jsem se prostřednictvím redakčního křesla v Sicmaggotu dostal, a neříkám to jen tak na základě tehdejšího nadšení, které jsem si po třech letech oprášil v souvislosti s druhým albem „New World Order“. Debutovou placku si totiž i po těch třech letech čas od času rád poslechnu a nemám s ní žádný problém. Právě proto jsem k jejich druhému albu logicky přistupoval jinak, než jak tomu bylo kdysi, kdy jsem o kapele slyšel prvně, a do novinky jsem tak vkládal nemalé naděje. A jestli se pánům podařilo splnit moje očekávání a minimálně vyrovnat laťku debutu, o tom si nyní něco povíme.

K historii Void of Sleep snad jen tolik, že vznikli v roce 2010, pochází z italské Ravenny a jejich současnou sestavu tvoří dohromady zpěvák a kytarista Burdo, kytarista Gale, basák Paso a bubeník Allo. Ve své diskografii se kromě zmíněných dvou alb pyšní ještě jedním EP „Giants and Killers“ z roku 2011 a splitkem „Split MMXIV“ s Nero di marte.

Co je však důležitější, je hudební směřování této ambiciózní čtveřice. Sama kapela, respektive její vydavatel, prezentuje hudbu jako „occult progressive metal“, což je taková hodně obecná škatulka, takže za tím okultnem si představte tématické texty a tenkou vrstvu psychedelie, která kryje pomalejší pasáže. Ty jsou zase střídány burácejícími riffy se stonerovou vyprahlostí, již hutní bublající baskytara. A protože to borci dohromady střídají velmi umně a jejich skladby se postupně vyvíjí a v rámci jednoho kusu i několikrát otočí, tak se nejedná o úplně tuctový stoner metal s jasnou písničkovou strukturou. Právě to mě na dnešních Void of Sleep baví. Oproti debutu se sice nijak zásadně nezměnili a ty základní ingredience jejich tvorby zůstaly stejné, ale po kompoziční stránce je z „New World Order“ rozhodně cítit pokrok. Hlavně směrem k oné proklamované progresi a zatímco na debutu se i o delších písních dalo mluvit jako o jasně směřovaných válech s vcelku čitelnou strukturou, tak na „New World Order“ toto platí jen částečně.

Jestli si myslíte, že vám napoví hrací doba jednotlivých skladeb, na základě kterých je „The Devil’s Conjuration“ odsouzena do role přímočaré vypalovačky na rozpumpování krve v žilách, tak se pletete. Void of Sleep dospěli a úvodní vál je poměrně překvapivý a ukazuje kapelu v techničtějším světle, než jsem byl z debutu zvyklý. Skladba sama o sobě je to dost pomalá a táhlá, nicméně po úvodním kytarovém hřmění zvolní a do popředí se postaví drnčící basa a zpěvný vokál Burda, jenž po chvíli přenechá otěže závěrečné kytarové masáži krčního svalstva. Struktura této písně se po chvíli dá předvídat, nebudu tvrdit, že to je něco, co nebylo nikým vyřčeno, ale „The Devil’s Conjuration“ má ve zpívané pasáži opravdu skvělou atmosféru. Následuje „Hidden Revelations“, již považuji za nejsilnější moment alba. Začíná čitelnou a přímočarou kytarovou pasáží s melodickým vokálem, nicméně po chvíli se akusticky zjemní a Void of Sleep opět připomínají Opeth ze starších alb a s techničtějšími pasážemi v zádech jsem měl občas pocit, že poslouchám přístupnějšího Ihsahna.

Po „Slaves Shall Serve“, která je na poměry Void of Sleep písní klasickou a jako jedinou si ji dokážu bez problémů představit na debutové placce, přichází další překvapení. „Ordo ab chao“ ukazuje, kam se Void of Sleep za ty tři roky posunuli. První polovina je variací na psychedelicky laděné Mastodon, jež připomene nejen kytarová linka, ale taky vokál, kdežto v té druhé se popustí uzda zdánlivé improvizaci a za doprovodu mluveného slova píseň směřuje k drsnému závěru.

Na závěr si Voild of Sleep schovali to nejlepší v podobě „New World Order“ a „Ending Theme“. Nejde o to, že jsou to nejdelší písně na desce, protože už minule Void of Sleep ukázali, že dlouhá stopáž se nemusí automaticky vyrušovat s relativně přístupnou a jednoduchou strukturou, ale o obou z těchto skladeb se dá říct, že jsou to skvěle vygradované kusy s velmi povedenými momenty. Ačkoli jsou obě jiné, tak mají společný fakt, že začínají spíše poklidně a až postupně se začne nabalovat drsnost. „New World Order“ je oproti „Ending Time“ atmosféričtější a v celé délce poklidnější a ucelenější a na jejím základě bych se nebál srovnat Void of Sleep s posledními Enslaved. Skvělý zvuk dává v této písni vyniknout všem nástrojům, takže jak zvonivá kytara, tak hutné riffy z poloviny hrací doby jsou s přesnou rytmikou ve stylu Tool v pevném spojení a nic nemá navrch. No, a poslední „Ending Time“ je kompozice, která se musí slyšet, protože přenášet na papír tíživou atmosféru doomově utahaných kytar a plačtivého vokálu, které občas vystřídají drsnější výjezdy, není tak jednoduché, jak se může zdát, a díky takřka čtvrt hodinové hrací době bych naplno nedokázal vystihnout vypovídací hodnotu této záležitosti.

Void of Sleep

Jestli Void of Sleep vyrovnali laťku svého debutu „Tales Between Reality and Madness“? Za mě rozhodně ano. Možná ubylo přímočaře líbivých pasáží, které zdobily několik písní z debutu, díky čemuž zněli Void of Sleep trochu více jako Mastodon, ovšem progresivnější stránka, již Italové odhalili na své druhé desce, má taky hodně co do sebe. „New World Order“ svým způsobem nijak výrazně nepřekvapilo, ale na druhou stranu jsem rád, že to borcům vyšlo, protože v koutku duše jsem nějaké ty pochyby měl. Závěrem ještě klobouk dolů za skvělý zvuk a obal, které jsou už jenom takovou třešničkou na velmi chutném hudebním dortu.


Sautrus – Reed: Chapter One

Sautrus - Reed: Chapter One
Země: Polsko
Žánr: stoner metal
Datum vydání: 7.6.2014
Label: Pink Tank Records

Tracklist:
01. Ricochet
02. The Knurr
03. Dumbledore
04. Kuelmaggah Part 2
05. Iomi Iomi
06. Fa’yka Ye’v Domoo
07. LOSAO
08. Suentist

Hrací doba: 36:14

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sautrus

O historii kvarteta našich sousedů z Polska, stoner metalistech Sautrus, se toho z běžně dostupných zdrojů příliš najít nedá, takže po několika pokusech to vzdávám s tím, že se musím spokojit s minimem informací, a sice že jejich vznik se datuje k roku 2010 a jejich řady tvoří vokalista Weno Winter, Michał Nowak s kytarou, baskytarista Michał Młyniec a konečně bubeník Piotr Ochociński. Ono je ve výsledku vcelku jedno, kdo ty nástroje obsluhuje, ovšem mám rád, když můžu nahlédnout do historie skupiny a mrknout se, jak dlouhou a jak strastiplnou cestu ušli až ke své současné podobě.

Sautrus se očividně zhlédli v psychedelii 60. let, již kombinují s původní podobou heavy metalu tak, jak jej předváděli staří dobří Black Sabbath. Výsledná podoba hudby této polské čtveřice tak ve výsledku zní jako trochu horší Electric Wizard spárovaní s Kyuss. Druhé jmenované jsem vybral hlavně proto, že i když je ona šedesátková psychedelie na desce ke slyšení vcelku dost a obohacuje už tak silnou kompoziční retro náladu, tak jsou Sautrus nakloněni i ke klasičtějšímu hard rockovému mustru stavby skladeb, díky čemuž znějí právě jako kombinace stonerových velikánů ze zámoří s doomově psychedelickými Brity.

Pokud si říkáte, že to je prostě a jednoduše jenom další stoner s retro prvky, kterého je dnes všude okolo mraky, tak máte ve své podstatě pravdu. Kytarové linky jsou opravdu někde na pomezí mezi pouštně vyprahlým rockem a táhlé linky a vazbení evokují experimentálně nádech, ovšem chybí mi tady pojící prvek, který by tomu celému dal smysl a jenž by snahu Sautrus pozvedl výš, než „jen“ nad úroveň běžného žánrového standardu posledních let.

„Reed: Chapter One“ není vyloženě špatná deska, protože třeba „The Knurr“ z pozice číslo dvě na finálním tracklistu křičí široko daleko, že Sautrus umí, ale jako celek je z mého pohledu obyčejná a ve výsledku i trochu nezáživná. Přeci jen si řekněme pravdu, že stejným způsobem v dnešním době hraje skoro každá parta o významu větším než lokálním, takže abyste byli schopní prosadit se napříč scénou, která v posledních letech zažívá obrovský boom, tak to chce i něco jiného než jen vcelku slušně napsané songy. Ne, že by to k vydání poslouchatelného alba nestačilo, ale takhle prostě skončili Sautrus někde na půli cesty.

Možná působím až příliš tvrdě, ale takhle to s „Reed: Chapter One“ mám. Chybí mi tam něco, co by mě vyloženě nadzvedlo ze židle. Třeba jen lepší práce vokalisty Wena by mohla pomoct, protože ten jeho zpěv je po čase jednotvárný a jedinou písní, kde s ním opravdu pracuje, je závěrečná „Suentist“. Ta se vymyká celkově už jenom svou hrací dobou a velmi posmutnělou atmosférou. Zpěvák Weno zpívá opravdu procítěně a skoro až hypnotický kytarový motiv je sice jednoduchý, ale má takovou auru, že dokáže okouzlit. Když už to nejde ve všech případech přes ten zpěv samotný, tak by dost pomohlo trochu zapracovat s aranžemi doprovodných vokálů, protože jestli mě v tomto ohledu dokázali Sautrus vyloženě zaujmout, tak jen ve zmíněné „The Knurr“, jež díky využití četných ozvěn vokálně baví a jen tak se neztratí.

Špatná není ještě úvodní „Ricochet“, která je oproti ostatním tak nějak optimistická a dobře by se hodila jako první singl, protože ačkoli album nezastupuje jako ukázkový příklad toho, co lze na „Reed: Chapter One“ najít, tak má silné hitové ambice a na jejím pozadí přímo ukázkově burácí skvělá basová linka, kterou si příznivci tohoto nástroje užijí opravdu dosytosti, jelikož Sautrus přítomnost basy nijak nepopírají, naopak jí dávají dostatek prostoru.

Bohužel ten zbytek jednotlivých písní je takový nijaký, a přestože se povedený moment dá najít i v další rozmáchlejší kompozici „Kuelmaggah Part 2“, na níž mě baví hlavní kytarová linka, která píseň provází v burácejících pasážích, tak už tomu chybí to nepopsatelné něco. To něco, které odlišuje průměrnou nahrávku od těch opravdu excelentních. A tomuto se Sautrus na „Reed: Chapter One“ bohužel nedostává, takže právě proto o nich nemůžu mluvit jako o něčem víc než jen o dalším ze zástupců stoner metalu, jenž si vše podstatné půjčuje z let už mnohými zapomenutých.

Sautrus


High on Fire – Luminiferous

High on Fire - Luminiferous
Země: USA
Žánr: stoner / sludge metal
Datum vydání: 23.6.2015
Label: eOne Music

Tracklist:
01. The Black Plot
02. Carcosa
03. The Sunless Years
04. Slave the Hive
05. The Falconist
06. Dark Side of the Compass
07. The Cave
08. Luminiferous
09. The Lethal Chamber

Odkazy:
web / facebook / twitter

Přetrvávajícím synonymem, které se dá k tvorbě High on Fire navzdory stále se rozrůstající diskografii úspěšně aplikovat, je konzistence. Tahle trojice si pro své fanoušky na letošní rok přichystala své sedmé řadové album s titulem „Luminiferous“ a věřím, že nikdo z onoho početného zástupu příznivců se neobával nějakého škobrtnutí na překážkové dráze, jíž se High on Fire vydali. Od svého debutu „The Art of Self Defense“, který byl přijat velmi přívětivě, ačkoli tenkrát se kolem kapely ještě nevytvořil takový opar něčeho opravdu kvalitního, stoupají High on Fire strmě vzhůru, a přestože s tímto tvrzením nemusí leckdo souhlasit (a ten, kdo považuje přelomové „Death Is This Communion“ s následující „Snakes for the Divine“ za vrchol tvorby sebranky z Oaklandu v Kalifornii, si bude ťukat na čelo), já se na jejich diskografii dívám jako na stoupající křivku, protože s každým dalším albem je mi výsledek čím dál sympatičtější. Nemusíte tak být zrovna Kojak, abyste uhodli, že „Luminiferous“ se mi zalíbilo.

A když říkám, že zalíbilo, tak u této party mluvím o nejlepším albu jejich dosavadní diskografie. Je možná troufalé to říkat pár týdnů po vydání, ovšem skvělé „De vermis mysteriis“ bylo překonáno, ačkoli se mi v době, kdy bylo aktuální, zdálo, že právě ono představuje vrchol High on Fire. Oproti minulé placce je „Luminiferous“ zdánlivě melodičtějším, možná trochu přístupnějším, a může tak být v jistém ohledu považován za návrat k stonerovějšímu „Surrounded by Thieves“, avšak i když se High on Fire nevzdálili svému jádru a jejich alba na sebe v mnohém navazují a drží se jistou vodící linku, jsou od sebe jasně identifikovatelná. Takže zatímco „Snakes for the Divine“ a „De vermis mysteriis“ byly agresivnější výtvory s přímočařejším vyzněním, tak „Luminiferous“ se dosavadního vývoje drží (nářezová „The Black Pot“), ale přináší i něco nového, ovšem o tom ještě bude řeč.

Onou vodící linkou, jež High on Fire provází přes všechny jejich alba, jsou houpavé kytarové riffy s jižansky špinavým nádechem, které jsou dle potřeby rychlejší a agresivnější, ovšem ono jádro je položeno vcelku jednoznačně. High on Fire staví na stoner metalových základech, které jsou v rychlejších momentech obohacené o rock’n’rollový feeling velikánů Motörhead, takže výsledek je jakousi fúzí právě mezi britskou legendou a klasickým vyprahlých stonerem amerického jihozápadu. Přičtěte si typickou práci Kurta Balloua z Converge za mixážním pultíkem a je jasné, že o přísun explozivního stoneru nebude nouze. Když už jsem nakousl ten zvuk a hudební škatulku, na níž High on Fire bruslí, tak bych rád při této příležitosti vyzdvihl stále se lepšícího vokalistu Matta Pikea, jenž od debutu ušel obrovskou cestu a jeho vokál, který se nyní nachází na pomezí agresivního řevu a melodického skučení, je jedním z nejlepších prvků, jež se na „Luminiferous“ nacházejí. Když navíc zabrousí do líbivě melodických vod oproštěných od agrese, jako třeba v „The Cave“, tak umí psychedelicky zdeptat, což je oproti předchozím plackám příjemné ozvláštnění, protože právě „The Cave“ patří mezi top momenty desky.

A těch vrcholných momentů je na „Luminiferous“ více, takže při seznamu skladeb čítajícím devět položek se ani nehodí je nazývat něčím jiným než konzistentně trvající jízdou, která vlastně nemá výkyvy v kvalitě směrem nahoru, ani dolů. Jediné, co mi na sedmé řadovce High on Fire trochu chybí, je doomově laděná kompozice, jíž byla svého času „Madness of an Architect“ z minulého počinu. Na její místo se však High on Fire vytáhli s psychedelickou „The Cave“, která platí za první baladu v jejich tvorbě. Při délce takřka osmi minut se nikam nežene a struktura, v níž se střídá poklidnější poloha, jež není příliš vzdálená Black Sabbath a jejich „Planet Caravan“ s ostřejšími kytarovými výjezdy, vás drží neustále v pozoru. Několik závěrečných minut už patří souhře kytary Matta Pikea, bicích Dese Kensela, který se v této písni drží na uzdě a upustil od své běžné akrobacie, s níž udivuje v „Carcosa“, a basy Jeffa Matze, jehož drnčení na tlusté struny skladby zatěžkává. Mimochodem, jeho orientální basová linka v úvodu této písně nemá chybu. Nejpřekvapivější a rozhodně nejlepší skladba „Luminiferous“ – víc k „The Cave“ nelze dodat.

Samozřejmě, že placka obsahuje i skladby, jež jsou na poměry High on Fire klasické, takže dojde jak na delší stonerové jízdy jako „The Sunless Years“, „Carcosa“ s ukázkovým houpavě atmosférickým riffem nebo závěrečná „The Lethal Chamber“, která album hypnotickou kytarou v závěru končí. Na své si přijdou i příznivci rychlých válů v podobě „The Black Plot“ se skvělým textem, jež album skvěle nakopne, thrashové „Slave the Hive“ nebo zběsilé předposlední titulky se slayerovským sólem, která v ohledu brutality nemá na „Luminiferous“ konkurenci. I navzdory faktu, že se písně dají rozdělit takto do skupin, tak ucelenost „Luminiferous“ tím nijak netrpí a jedná se o nahrávku, která se na letošní mapě metalových událostí zapsala hodně tučným písmem a myslím, že o ní budu psát ještě jednou zkraje příštího roku při ročním sumáři roku 2015.

High on Fire

No prostě, abych to shrnul, tak High on Fire se podařilo přijít s vážně povedenou plackou, jež nakopává prdele a předchozí počiny nechává za sebou, což je při jejich vysokém standardu pochvala se vším všudy. „Luminiferous“ ilustruje, že tahle parta má i přes přibývající roky stále co říct a v dnešní době, která je z hudebního hlediska zahlcena bezpočtem mladých kapel, jejichž vznik se datuje k aktuálním tisíciletí, se jedná o jednu z jistot, na něž se vyplatí vsázet. High on Fire nejsou nikterak vizionářští, a nelze tak říct, že nevím, co od nich příště čekat, ale v každém případě se na další placku těším již nyní, protože jestli se jim podaří udržet trvale stoupající tendenci svých výtvorů, tak můžeme čekat ještě velké věci.


Royal Thunder – Crooked Doors

Royal Thunder - Crooked Doors
Země: USA
Žánr: stoner metal / psychedelic rock
Datum vydání: 3.4.2015
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Time Machine
02. Forget You
03. Wake Up
04. Floor
05. The Line
06. Forgive Me, Karma
07. Glow
08. Ear On The Fool
09. One Day
10. The Bear I
11. The Bear II

Odkazy:
facebook / bandcamp

Historie čtveřice z americké Atlanty se začala psát již v roce 2004, k němuž se oficiálně datuje její vznik, ovšem když se na jejich činnost podíváte z blízka, tak uvidíte, že až do roku 2010 se vlastně nedělo nic, co by stálo za zmínku. Teprve v onom roce totiž přišlo na svět první EP s eponymním titulem, po němž si kapely všimli Relapse Records, díky nimž se před třemi lety objevilo na pultech debutové album „CVI“. Royal Thunder, kteří do té doby platili za naprosto neznámou partu, se sice nestali přes noc hvězdami první velikosti, ale díky svému zajímavému debutu, na němž mě svého času štvala jen přestřelená hrací doba, se dostali do širšího povědomí fanoušků zámořské alternativní scény a posluchačů kapel jako Kylesa a Baroness, s nimiž je pojí geografické kořeny.

Album „CVI“ se těšilo vcelku kladného přijetí, a bylo tak jasné, že potenciální druhé album již bude očekáváno ve zcela jiném světle a přesně tak jsem k letošnímu „Crooked Doors“ přistupoval. Ačkoli jsem nevěděl, co přesně od Royal Thunder čekat, tak jsem věřil, že brány debutu budou zdolány a tato parta, jejímž největším poznávacím znamením je basačka a zpěvačka se zvláštní jménem Mlny Parsonz, potvrdí, že tři roky starý úspěch nebyl jen obyčejnou náhodou. A to se taky stalo. Nebudu lhát, „CVI“ jsem od vydání slyšel až v uplynulých týdnech z povinnosti ke „Crooked Doors“, abych se dostal zpět do obrazu a načrtly se mi souvislosti, ovšem kdybych jej neoprášil, tak by se nic nestalo.

„Crooked Doors“ funguje bez znalostí předešlého počinu, a přestože je od minula cítit posun směrem od psychedelicky rockových písní směrem k přístupnějšímu výrazivu a hard rockové zemitosti, tak poznávací znamení, kterým je již zmíněná Mlny, se nikterak nezměnila. Její vokál na pomezí mezi zasněným éteričnem a punkovou neučesanosti tvoří nemálo z charismatu Royal Thunder jako takových, protože jakkoli jsou skladby samy o sobě kvalitní a ta špinavá zasněnost dodává „Crooked Doors“ na atmosféře a nutí člověka poslouchat to stále dokola, tak s mužským vokálem by to nejspíš nefungovalo tak dobře a dost možná bych tady Royal Thunder vytýkal jistou míru neoriginality. Oproti mnohým stonerovým partám jsou Royal Thunder sofistikovanější a postupným vrstvením nálad se třeba od Baroness odlišují.

Novinka boduje oproti svému předchůdci zejména v tom, že je ucelenější, nepůsobí už tak experimentálně a rozháraně a mnohem více je zakořeněno v současnosti a drží se několika ploch, jež Royal Thunder sluší nejvíc, takže se připravte na pomalejší a zatěžkanější kytary, jimž scházejí vyloženě ostré hrany a mnohdy hrají vcelku líbivé melodie. To je případ první „Time Machine“, která je na úvod asi tou nejlepší volbou, protože jestli něco upoutá vaši pozornost, tak je to právě kombinace příjemné melodie kytary s punkově přidrzlým vokálem Mlny a psychedelické nálady, jež se rozplyne až s prvními tóny kytarového sóla. Tak trochu na opačné straně barikády stojí rockově přímočará „Glow“, která potěší chytlavou vokální linkou, jež ji proplétá od úvodu až k závěru, kterému opět vládne sólová kytara jednoho z dvojice kytaristů Joshe Weavera a Willa Fioreho.

Nemyslete si však, že „Crooked Doors“ stojí jen a pouze na vokálech a kytarách, protože jestli mě nějaký nástroj na albu vyloženě očaroval, tak to jsou bicí Evana Diprima, který odvádí opravdu dobrou práci, a přestože jeho hra působí na první poslech minimalisticky a jednoduše, tak každý úder má své pevné místo, a to jak v rychlejších písních typu „Floor“, tak pomalejších trýznivých záležitostech jako „Forgive Me, Karma“ nebo „Ear on the Fool“. Nelze říct, které z písní jsou silnější nebo naopak slabší, ovšem myslím si, že závěr trochu ztrácí vinou dvojice „The Bear I“ a „The Bear II“. Ony to vlastně nejsou ani plnohodnotné písně v pravém slova smyslu, takže zatímco první část je spíš takový recitál Mlny za zvuků piána, tak druhá část tuto kombinaci rozvíjí, ovšem ubylo vokálů a je to vlastně takřka instrumentální outro, jež za albem dělá takovou nevýraznou tečku. Popravdě, kdyby to čtveřice zapíchla po skvělé „One Day“, tak bych se vůbec nezlobil, protože takhle musí člověk vyslechnout ještě sedm minut nepříliš opodstatněného materiálu, jenž mi ke zbytku ideově nezapadá. Ale není problém si poslech utnout o pár minut dřív, ačkoli si to tak Royal Thunder jistě nepřáli.

Nebýt této drobné vady na kráse, tak nemám ke „Crooked Doors“ závažnějších výtek. Na Royal Thunder je mi sympatické to, že se jim podařilo najít malinkou mezírku na trhu a velmi neotřelým vokálem Mlny Parsonz ten svůj jinak vcelku běžný stoner metal kombinovaný s psychedelií a hard rockem lehce okořenit a dodat mu tak hodně šťávy. Přestože je „Crooked Doors“ albem ucelenějším a celkově silnějším, tak nevím proč, ale netlačí na mě takovou silou, jako před třemi lety předchůdce „CVI“, k němuž mám asi o něco hlubší vztah. Ať už na mě však působí nebo nepůsobí, tak mu nelze upřít standard, ke kterému podobně znějící party mohou i s mnohem početnější diskografií stále jen vzhlížet.


The Flight of Sleipnir – V.

The Flight of Sleipnir - V
Země: USA
Žánr: stoner / doom metal
Datum vydání: 24.11.2014
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Headwinds
02. Sidereal Course
03. The Casting
04. Nothing Stands Obscured
05. Gullveig
06. Archaic Rites
07. Beacon in Black Horizon

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

První pohled (Atreides):

Třetí hodina ráno, cesta nočkou plnou individuí, od kterých byste se jinak drželi přinejmenším na vzdálenost odchytové tyč a jejichž pronikavému zápachu se nelze vyhnout. Naprostá katarze podpořená únavou a démonem alkoholu. Střih. Hluboké lesy, stejná hodina. Nikde ani noha, jen skrz větve prosvítá zářivý koláč úplňku a nad hustým jehličnatým porostem kráká havran. Odkudsi z dáli se ozývá zpěv a hluboký buben udávající rytmus šamanského rituálu. Střih. Zlatavé slunce vrhá své paprsky skrze padající listí, aby o kus dál měkce pohladilo zčeřenou hladinu jezera v údolí. Vzduchem líně poletují jemné pavučiny babího léta a přenáší silně nakažlivé nicnedělání na každého, na kom spočinou byť jen na pár okamžiků.

Je zajímavé, jak v některých případech dokáže hudba perfektně vystihnout podstatu určitého místa a při poslechu vás do něj přenést, jakkoliv ono místo nemá s právě prožívanou realitou společného zhola nic, snad krom myšlenky, že někde tam by člověk byl mnohem raději než tady a teď. Popravdě neznám moc kapel, které něco takového dokážou, nicméně po seznámení s americkou dvojicí David Csicsely – Clayton Cushman, jež tvoří The Flight of Sleipnir, se můj soukromý seznam takových uskupení o jednu rozrostl, neboť jejich hudba zrovna tohle zvládá naprosto s přehledem.

Naše pomyslné poprvé proběhlo, když se mi do spárů dostala jejich pátá řadovka, pro jednoduchost nazvaná „V.“, která vyšla loni na podzim. Než se zastavím u hudby, musím zmínit vizuál  – nádherně vyvedená valkýra napovídá mírně secesní stylizací, k jakému žánru se duo hlásí, a k mému štěstí nemůžu tvrdit, že je lepší než hudba samotná. The Flight of Sleipnir na své páté řadovce míchají, stejně jako na předchozích albech, specifickou směsici stoner rocku a doom metalu kořeněnou (neo)folkem. A bez obalu vám říkám, že tak činí na výbornou.

Album staví ze zatěžkaných doomových riffů, kytarových sól, psychedelických výjezdů a folkových vyhrávek. Nad těmito čtyřmi prvky se rozléhá blackový skřehot s čistým vokálem a celá scenerie je zahalena do závoje mystična a drog. Ve středním tempu, které se za celé album takřka nemění, pak na bahnitých základech budují nádherné, barvité kompozice, jejichž základem je přelévání poměru základních ingrediencí mezi jednotlivými pasážemi. V jádru nejde o skladby nijak složité, rozhodně nelze tvrdit, že The Flight of Sleipnir hrají nějak technicky náročnou či objevnou muziku.

To ostatně ani není potřeba, neboť dvojice sice míchá již dobře známé, ale činí tak ve všech případech citlivě a přirozeně, s ohledem na podstatu užívaných žánrů. Jejich síla tkví v citu pro detail, vrstevnatosti a především pohlcující atmosféře, kterou dokážou vytvořit. Z ženského vokálu v úvodu „Archaic Rites“ téměř mrazí, ale flétna o pár minut později dokáže navodit zcela odlišnou, posmutnělou náladu. Skvělý je i rozhovor klidných pasáží a hutných riffů v „Nothing Stands Obsured“, avšak každá skladba má v tomhle ohledu něco do sebe a deska je díky tomu silně náladotvorná.

Zároveň jsou všechny prvky na „V.“ v rovnováze. Ničeho nepřebývá, nic neschází, vše je perfektně seskládané dohromady a album funguje jako celek. Jednotlivé skladby malují atmosféru vrstvu po vrstvě, a i když chybí zřetelnější koncepce, jejich vývoj dává smysl. Postupně posluchače vtahuje hlouběji a hlouběji do svých útrob a ze svých osidel pouští ještě pomaleji. Vikinské příběhy a mýty uchopené psychedelickým žánrem jsou vpravdě nezvyklou kombinací, avšak jsou o to návykovější a na rozdíl od pagan metalu z nejrůznějších koutů Evropy je The Flight of Sleipnir zpracovávají více rovinách, než jen coby výpravné eposy.

V závislosti na náladě a prostředí tvoří nejrůznější obrazy podobně, jak jsem naznačil v úvodu, samotné příběhy se promítají především v textech a spíše v celkové náladě, než přímo v hudbě, která víc než severem načichla spíš uměním indiánských šamanů a jejich halucinogeny. Nejvíc mě na tom celém fascinuje fakt, že k celé věci přistupuje dvojice s citem a pokorou, vše působí přirozeně, uvěřitelně. Žádný kýč, žádná křeč nebo faleš. Přistupují k příběhům vlastním způsobem, který však není o nic horší než pojetí kapel ze starého kontinentu, spíše jich valnou většinu předčí o několik délek, že by se od The Flight of Sleipnir mohly učit, jak se to má vlastně dělat. Až mám občas pocit, jako bych poslouchal stonerovou odpověď na irské Primordial.

„V.“ má jediný, zato však výrazný kaz: produkci a postprodukci, jejíž úroveň kvalitě hudby hrubě neodpovídá. Špinavý a zašuměný zvuk sice vytváří určitou patinu, jakýsi punc zašlosti a stáří, čímž podtrhuje už tak melancholickou atmosféru alba, pokud mu ale něco schází, je to hloubka a dynamika. Kontrast mezi hutným stoner/doomovým riffem a jemnou akustickou pasáží je takřka neznatelný, schází mi výraznější baskytara, protože se ztrácí rozpitá kdesi na pozadí rozostřených kytar. Ty by ostatně také zasluhovaly trochu péče, protože jsou seřízlé tak nechutně, že to mlátí dveřmi. Zasiflenost a nakřáplost snad nemusí nutně neimplikovat mizerný dynamický rozsah a dost se divím, že tomu tak je. Člověk by čekal, že když někdo vydává u Napalm Records, mohl by v tomto ohledu dostat adekvátní servis.

Když ale pominu zvuk, tak „V.“ prakticky nemám co vytknout. Tahle deska si mě omotala kolem prstu a odmítá mě pustit a upřímně mě baví jako málokterá jiná. The Flight of Sleipnir totiž hrají přesně ten druh hudby, který tak nějak podvědomě hledáte a chodíte kolem něj po špičkách, dokud vám z ničeho nic nedá pěstí do obličeje. „V.“ je prostě atmosférická lahoda a jasná povinnost pro všechny kluky a holky, kteří se kdy nechali alespoň trochu omámit stonerem či severskou mytologií. Rozhodně doporučuji a doufám, že do příště kapela něco vymyslí se zvukem, aby to bylo perfektní po všech stránkách.

The Flight of Sleipnir


Druhý pohled (H.):

Podobně jako pro kolegu, i pro mě je „V.“ prvním skutečným seznámením s tvorbou The Flight of Sleipnir, přestože ponětí o existenci téhle kapely mám již nějakých pár let. A ačkoliv stonerové žánry povětšinou nejsou tím, v čem bych si dennodenně liboval a bez čeho bych nedokázal žít, i mně se tohle album hodně zalíbilo.

Bilance „V.“ je ve své podstatě docela jednoduchá – sedm vysoce vyrovnaných skladeb, rovná hodina muzika a výtečná atmosféra, na jejíž síle nahrávka stojí především. Jeden z hlavních důvodů, proč je deska tak zábavná, je dozajista jemný folklórní feeling, který je znatelný takřka po celou dobu trvání, ale až na absolutní výjimky jej The Flight of Sleipnir dokážou vytvořit jen za pomoci metalových prostředků a bez berliček folkových nástrojů. Když už ale nějaká výjimka v podobě nástrojového či vokálního ozvláštnění nastane, lezou z toho jedny z nejvýraznějších momentů „V.“ (sice to vedle výše zmiňované vyrovnanosti může znít trochu jako protimluv, ale není). Zářným příkladem budiž zejména předposlední „Archaic Rites“ se skvělým ženským zpěvem a flétnou – jednoduše stoner/doomový opus jak víno. Hodně povedená je ovšem třeba i „The Casting“, jež rovněž patří k mým oblíbeným kusům. A když už jsme u toho, tak jako svého třetího favorita bych nominoval čtvrtou „Nothing Stands Obscured“, jež je svým způsobem esencí toho, co se mi na „V.“ tak líbí, zejména díky koncentrované atmosféře, pomalu se převalujícím melodiím, skvělým klidnějším pasážím a v neposlední řadě také výborně vygradovanému závěru.

Další nespornou výhodou „V.“ je to, že se jedná o album, které dokáže člověka zaujmout a vlastně skoro i podmanit už během prvního poslechu, ale naštěstí mu nedojde hned vzápětí dech. Tedy alespoň já jsem s nahrávkou docela solidní množství času, aniž by se mi ohrála, což se rozhodně počítá. Z mého pohledu tím pádem jednoznačná spokojenost.


Conclave – Breaking Ground

Conclave - Breaking Ground
Země: USA
Žánr: stoner / sludge metal
Datum vydání: 19.11.2014
Label: selfrelease

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Nordavind Records

O historii americké trojice Conclave se toho příliš najít nedá, ovšem vzhledem k faktu, že toto EP, které se jmenuje “Breaking Ground”, je jejich první veřejně prezentovanou nahrávkou, tak soudím, že toho za sebou moc mít nebudou. To jim však nebrání v tom, aby hned na své prvotině, jež čítá tři skladby, zněli zatraceně soudržně a vyhraně. Svou roli v tom určitě hraje fakt, že Conclave na “Breaking Ground” vlastně neobjevili nic nového a znějí jako kopie těch největších jmen z amerického jihu, jenž je zatěžkanými tempy pověstný, ale neberte to jako výtku, protože Conclave se podařilo do dvaceti minut autorské tvorby nacpat překvapivě velké množství silných motivů, které skladby pozvedají nad rámec běžného průměru.

Začíná se skvělou “Footprints in Blood”, která definuje to, jak Conclave budou na ploše dalších dvou písní znít, takže se připravte na zmučený vokál, pomalá tempa, která zrychlí jen velmi sporadicky, a hlavně riffy. Spousty riffů. A jakých? No jistě, že špinavých. Takových, za něž by se nemuseli stydět Crowbar a vlastně ani Black Sabbath, kteří celou tuhle scénu ovlivnili víc než kdokoli jiný. Jasně největší devízou “Breaking Ground” je jeho semknutost, protože od začátku do konce vás tahle hudba, za předpokladu, že jsou skladby dobré, což v tomto případě jsou, chytí a nepustí ze svých spárů. Takže od úvodní hitovky “Footprints in Blood”, přes houpavě zadumanou “Lifetime” až po závěrečnou “Walk the Earth (No Longer)”, z níž dýchá stará kouřová atmosféra 70. let, jsem nenašel vyloženě blbý moment, u kterého bych si říkal, že tady něco nehraje. A to je na naprosto neznámou partu celkem úspěch, zvlášť mluvíme-li o jejím prvním EP vůbec.

Asi nemusím říkat, že ten, kdo této hudbě nepropadl skrze větší žánrová jména, nemusí “Breaking Ground” vůbec vkládat do přehrávače, protože neobsahuje nic, co by v minulosti otráveného posluchače mělo zničehonic přemluvit ke změně názoru, ale skrze obrovskou dávku uvěřitelnosti a energie, která z Conclave dýchá, by si posluchač podobné hudby mohl přijít na své. Věřte, že vím, o čem mluvím. Hodně dobře odvedená sázka na jistotu.


Gallileous – Voodoom Protonauts

Gallileous - Voodoom Protonauts
Země: Polsko
Žánr: psychedelic stoner / doom metal
Datum vydání: 21.11.2014
Label: Epidemie Records

Tracklist:
01. A Daub
02. Yeti Scalp
03. Voodoom Protonauts
04. The Green Fairy
05. Brand New Cosmos
06. Omen of Death

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Gallileous

Funeral doom metalisté Gallileous už drhnou na kytary tak dlouho, až by o nich bez nějakých větších problémů šlo mluvit jako o veteránech. Zato mluvit v jejich případě o funeral doom metalu je už nejspíš pasé. Přesto právě v pohřebních vodách v raných 90. letech začínali, byť tato inkarnace kapely vlastně netrvala příliš dlouho, neboť se Poláci již v roce 1995 rozpadli. O více jak deset let později však svou činnost obnovili a v roce 2008 konečně vydali svou první dlouhohrající desku “Ego sum censore deuum”.

Někteří z vás si nejspíš budou Gallileous pamatovat i díky účasti na zajímavém 4-way split albu “Unveiling the Signs”, na němž se – ještě společně s formacemi Pantheist a Wijlen Wij – objevili po boku našinců Dissolving of Prodigy. V následujících letech se však tvorba Gallileous začala stáčet mírně jiným směrem. Na druhé desce “Necrocosmos” (jež jen tak mimochodem stejně jako novinka, jíž se bude tato recenze týkat, vyšla u českého labelu Epidemie Records) se skupina posunula k něčemu, co bychom mohli nazvat atmosférickým doom metalem, do něhož promlouvaly vlivy psychedelického rocku s retro nádechem. Jenže to, co bylo na “Necrocosmos” pouze naznačeno, dotáhli Gallileous na svém nejnovějším studiovém počinu “Voodoom Protonauts” do úplného konce.

A právě proto je již od věci považovat Gallileous za funeral doom metalovou kapelu – Poláci se totiž na “Voodoom Protonauts” vrhli po hlavě do stoner / doom metalového retra s psychedelickým odérem. A ačkoliv to i to spadá pod škatulku doom, ve skutečnosti zní “Voodoom Protonauts” v porovnání třeba s “Ego sum censore deus” diametrálně odlišně, ať už se jedná o atmosféru nebo samotný sound obou alb. S nadsázkou by se dalo říct, že “Necrocosmos” byl vlastně jen takový přestupní můstek mezi starou tvorbou a tím, co Gallileous nabízejí nyní na svém nejaktuálnějším počinu.

To, jak “Voodoom Protonauts” v reálu zní, vlastně dost přesně popisuje už jen ono žánrové zařazení – deska zní totiž přesně tím způsobem, jaký jste si nejspíš všichni představili, když jsem řekl, že se nyní Gallileous pohybují ve vodách retro stoner / doom metalu nadopovaného psychedelií. Dřevní sound, stonerové riffy, předoucí baskytara, zastřený vokál, nánosy vintage kláves v pozadí – to vše na “Voodoom Protonauts” rozhodně najdete v míře více než vrchovaté. Jasně, ani omylem to v dnešní době není nic originálního, o tom se samozřejmě nemá cenu přít, ale když na vás Gallileous vybalí tak silné skladby jako třeba “Yeti Scalp” nebo “Omen of Death”, tak vám to vlastně nijak nebude vadit.

Dokážu si živě představit, co napadlo nejednoho z vás – jak a jestli vůbec je tento přerod z pohřebního doom metalu do stonerového retra upřímný. Je to otázka zcela logická a správná, jelikož cokoliv retro doom začalo v posledních letech frčet neskutečným způsobem a snad jediné, co “Voodoom Protonauts” chybí k tomu, aby naprosto dokonale zapadlo do téhle vlny, jsou texty zabývající se okultismem. Nakolik je (nebo není) tato změna upřímná a nakolik to je (nebo není) vypočítavost, to zodpovědět při nejlepší vůli prostě nedokážu, protože muzikantům do hlavy nevidím a snad jen oni sami to vědí.

Mohu však s klidným srdcem říct alespoň to, že já osobně tu muziku Gallileous věřím. Asi nezvládnu přesně popsat proč, ale když si tu desku pustím, jednoduše to na mě nepůsobí jako nějaká póza nebo přetvářka, naopak mi “Voodoom Protonauts” zní autenticky (samozřejmě tak autenticky, jak autentická může retro hudba v roce 2014/2015 být). Jistě, velkou roli v tomto určitě hraje i fakt, že album má prostě a jednoduše kvalitní hudební náplň – a rozhodně nejde jen o ty dvě výše jmenované písně, protože taková titulní “Voodoom Protonauts” nebo předposlední “Brand New Cosmos” nejsou o nic menší chuťovky než taková “Omen of Death”, jež v sobě skrývá jeden skutečně lahůdkový motiv.

Gallileous

Ačkoliv lze k “Voodoom Protonauts” mít výtky a lze polemizovat o tom, nakolik se Gallileous (byť i třeba nevědomky) chtěli svézt na módní vlně, mě osobně to album oslovilo a hodně mě baví. I když se oproti tomu, co Poláci předváděli v minulosti, jedná o citelnou změnu, já osobně jsem jim ji uvěřil. Za mě je tedy “Voodoom Protonauts” velmi povedená nahrávka, kterou můžu doporučit dál.


Band of Spice – Economic Dancers

Band of Spice - Economic Dancers
Země: Švédsko
Žánr: stoner metal
Datum vydání: 13.4.2015
Label: Scarlet Records

Tracklist:
01. Economic Dancer
02. True Will
03. On the Run
04. Intro – The Joe
05. The Joe
06. You Will Call
07. You Can’t Stop
08. Fly Away
09. In My Blood
10. Down by the Liquor Store
11. You Know My Name

Odkazy: –

K recenzi poskytl:
Scarlet Records

“Economic Dancers” je sice teprve druhé album, které parta jménem Band of Spice vydává, nicméně pokud se prohrabeme historií této švédské čtveřice trochu podrobněji, tak zjistíme, že v letech 2007-2010 fungovala pod jménem Spice and the RJ Band. Proč ta změna? Skupina se k tomuto kroku rozhodla po příchodu druhého kytaristy Anderse Linussona, protože tehdy aktuální jméno, které jasně odkazovalo na sestavu ve složení Spice u mikrofonu s kytarou v ruce a rytmická dvojice Ruben–Johann, což znamenalo právě na ono RJ Band, se stalo s příchodem Anderse neaktuální. Celkově se tedy jedná už o čtvrtý počin, který vzývá 70. léta, kdy byl na výsluní klasický hard rock, který Band of Spice okořeňují stonerově vyprahlými riffy a letmým závanem psychedelie, jenž stojí v opozici k přímočaře líbivým melodiím.

Přestože by se mohlo zdát, že se jedná o kapelu zjevně neznámou, tak minimálně jméno Spice (v civilní podobě Christian Sjöstrand) by mohlo některým příznivcům stoner metalu něco napovědět. Vzpomínáte na první alba hvězdných Spiritual Beggars, v jejichž řadách v současné době působí bývalí či současní členové kapel Arch Enemy, Opeth nebo Grand Magus? No jasně, je to ten samý Spice, který ve skupině Michaela Amotta zpíval na prvních čtyřech albech včetně přelomového “Ad astra” z roku 2000. Nebudu ze sebe dělat rozumbradu a tvrdit, že mám starší alba naposlouchaná stejně poctivě jako novější kousky, na nichž zpíval JB nebo nověji Apollo, ale přesto můžu po poslechu “Economic Dancers” říct, že jeho hlas se s výjimkou větší chraplavosti takřka vůbec nezměnil. Pořád je to ten správně nakřáplý Spice, který zní strašně přirozeně a nenuceně, čímž dodává do Band of Spice nemalou porci uvěřitelnosti v tom, co pánové předvádějí.

Ruku na srdce, ono se toho ve stoner metalu nedá moc vymyslet a předvést, protože pokud je kapela pevně svázaná klasickým pojetím stylu, jako jsou právě Band of Spice, tak jediným ukazatelem, na základě něhož jsem schopný vynést verdikt, zda je dané album dobré nebo špatné, je způsob, jak mě jednotlivé skladby baví. O ničem jiném to není. Riffy jsou stále ve stejném stylu, rytmika ctí klasické jednoduché postupy a vokalista je vše jen ne variabilní týpek, který skáče mezi různými polohami. A Band of Spice tohle všechno splňují s přehledem. I přesto všechno je “Economic Dancers”, stejně jako předešlé “Feel Like Coming Home”, velmi slušnou ukázkou poctivého retro stoner metalu svižnějšího střihu. Nutno zdůraznit, že deska je z velké části postavena na starých a osvědčených postupech, což by mohlo být jasné už při pohledu na přebal s psychedelickým vzezřením, a žádné experimenty se nekonají.

“Economic Dancers” obsahuje desítku regulérních skladeb, které dohromady tvoří velmi ucelenou kolekci, jež se poslouchá jedna báseň. Není třeba hledat vrcholů nebo naopak nepovedených kusů, protože ty rozdíly mezi jednotlivými písněmi jsou tak titěrné, že to vážně nemá smysl. Ne, že by byly jedna jako druhá, ale na desce naleznete samozřejmě klasické stonerové pecky, jež reprezentuje úvodní titulní záležitost s řezavou kytarou, nenásilně hitovou “True Will” nebo barově laděné “On the Run” a “In My Blood” s piánem v pozadí. Posledně dvě jmenované se možná té klasické stonerové škatulce lehce vymykají a je pravda, že díky piánu a vzdušným kytarám znějí svěže a odlehčeně, ale přesto je v nich cítit prach vyprahlých končin jako v klasičtěji pojaté “True Will”. Vynechat nesmím ani závěrečnou “You Know My Name”, jež je jako stvořená pro živá vystoupení, protože jednoduchý sloganovitý refrén budou zpívat určitě všichni.

V předchozím odstavci vyjmenované písně nemají znamenat seznam nejlepších songů, ale spíš seznam položek, které od podobné desky každý čeká. Naproti nim stojí a nejzvláštnější skladbou budiž šestá “You Will Call”, v níž se na kytarové riffy rezignovalo v plném významu slova rezignace a místo toho je skladba postavená na příjemném vybrnkávání. Podpořena optimistickou atmosférou a tahem na branku, který i přes delší hrací dobu (skladba trvá téměř sedm minut) nezavdávají příčinu k úpadku posluchačovy pozornosti. Tohle je opravdu skvělá skladba, která v půli stopáže a všeho toho kytarového hřmění s nakřáplým vokálem přináší vítaný odpočinek. Ono, ne, že ho bylo vyloženě zapotřebí, protože “Economic Dancers” je plné strašně zábavného materiálu, jejž poslouchám s velkou chutí, a protože jej nemám v přehrávači tak dlouho, aby mě přestalo bavit, tak jsem s výsledkem velmi spokojený.

Alb, jako je “Economic Dancers”, není nikdy dost. Komu tenhle hudební styl nevoní, tak si Band of Spice zcela určitě nezamiluje, nicméně pokud člověk hledá pohodovou a příjemnou kytarovku, na níž je v každé vteřině slyšet ohromná radost a upřímnost, tak ukončete hledání a stočte své zraky směrem k Band of Spice. Velice nakažlivá a přitažlivá deska… Nevím, jak jinak ji popsat co nejstručněji, protože já se do “Economic Dancers” zakoukal hned na prvním rande.