Je jedna ráno a já se dobrého půl dne snažím vymyslet, jak tuhle recenzi začít. Tradiční historizující okénko představující prakticky neznámou bandu? Další adoraci sludge a stoneru? Nebo něco jiného? Když ji začínám takovou větou, nemusíte být filosof, aby vám bylo jasné, že se mi nelíbí ani jedno. Všechno je to okoukané, klasické, nezáživné. Rozhodně nic, čím byste chtěli plnit první odstavce vašich článků častěji, než je zdrávo. V případě americké party Cold Blue Mountain je na tomto dilematu nejvíc paradoxní fakt, že pokud bych měl volit úvod podle okoukanosti hudby, kterou kapela prezentuje, musel bych asi zvolit to největší klišé.
Sludge, stoner, post-metal a další post-core žánry si mě získaly dvěma vlastnostmi. Na jedné straně silnou emoční stránkou, která je z člověka schopná vyždímat takové pocity, jaké nikde jinde nezažijete. Na druhé straně úžasnou variabilitou, otevřeností vůči dalším žánrům, prakticky neomezenými možnostmi křížení a vývoje, z nějž lezou často tak neuvěřitelné věci, že to bere dech. Obecně příliš nerozumím uzavírání do mantinelů žánrů a škatulí, které díky nejasným obrysům v podstatě ztrácí smysl a slouží spíš k hrubému popisu toho, co kapela vlastně drhne, protože obšírnější popis by mohl vydat i na několik odstavců, ne-li stran. Bohužel, tohle přesně je případ druhé řadovky Cold Blue Mountain, “Old Blood”.
Jestli tomu tak je i v případě tři roky starého eponymního debutu, to popravdě netuším. Nicméně vzhledem k tomu, že centrem mého zájmu v dnešní recenzi je loňská fošna, není třeba pátrat v minulosti. I přes nepříliš pozitivní úvod začnu tím lepším, co vám “Old Blood” může nabídnout. V zásadě k albu nemám až tolik výtek, jak by se mohlo zdát, protože tvrdit, že je na něm špatně všechno, je nesmysl. Americká pětice ze mě dokáže v nejlepších momentech dostat pocity tolik specifické pro kombinace kytarových stěn, klidnějších pasáží a sekaných riffů. Na to, že kapela není nikde upsaná a alba si vydává sama na vlastní triko, na mě album působí dojmem profesionální práce a v některých ohledech je dokonce lepší než řada desek vycházejících pod velkými labely, zejména po zvukové stránce. Hutný a čistý zvuk dělá skutečně hodně.
O to víc zamrzí, že celý zážitek z desky hatí vědomí, že v prakticky každém riffu slyším brutálně osekané a okleštěné Cult of Luna, Isis, Pelican a další kapely stojící na pomezí sludge a post-metalu/hardcoru. Zejména první jmenované. Rozdíl mezi úvodními riffy “New Alliances” a “Strongest Will” mi přijde takřka zanedbatelný a i přesto, že má “Old Blood” něco málo přes 40 minut, zdaleka není nahrávka ucelená a silná, aby je mohla plnohodnotně vyplnit. Zároveň je naprosto bezcílná, pětice skladeb projde zvukovody a pak pláchne, aniž by za sebou něco víc zanechala. Žádná promyšlenější skladba písní v tracklistu, žádný vývoj alba. Vrchol přicházející v předposlední “Retreat” hatí poslední, krutě nezáživná “Demise”. Ve zbylých skladbách se najdou dobré momenty, ale zdaleka jich není tolik, rozvíjené motivy nejsou dost bohaté na to, aby dlouhé desetiminutové kompozice mohly bavit.
Řemeslně je “Old Blood” perfektně zvládnutá a poslouchat se dá bez obtíží, není to žádný mentální klystýr a sebevražedné stavy nebo náběh na chronickou úzkost po poslechu nehrozí. Jenže zároveň nenabízí víc než vcelku bezstarostný poslech a to u tak emocionálně zabarvené hudby, jakou je sludge a post-metal, působí skutečně chudě. Možná by mi tolik nevadilo, že se Cold Blue Mountain snaží jít velmi podobnou cestou kapel, které ostatním prošlapávaly stopu, kdyby v rámci sobě nastavených mantinelů dokázali vymáčknout maximum (a to ani nemluvím o tom, že na Bandcampu se kapela neštítí označit se za experimentální hudbu). Většinu poslechu ale spíš prozíváte, takže pokud chcete sludgový nátěr, který vám vymačká mozek z hlavy a vzduch z plic, máte řadu lepších možností. Neříkám, že “Old Blood” nemá něco do sebe. Má, jen oproti ostatním je toho něčeho tuze málo.
Země: Norsko Žánr: psychedelic doom / stoner metal Datum vydání: 7.11.2014 Label: Soulseller Records
Tracklist:
01. I.E.V. I – Circumambulating Mount Meru
02. Mercurian Mantra
03. Black Gandharvas
04. I.E.V. II – Observing the Centre of Infinity
05. Descent Through the Intravoidal
06. Triads and Trishulas
Nijak se netajím tím (a v redakci nejsem zdaleka sám), že mám v oblibě bordel, hluk, psychedelii, hudbu těžko stravitelnou a náročnou, která vám vezme dech z plic, usadí vás na prdel, v ideálním případě ve vás zanechá svůj otisk, nějakým způsobem se na vás podepíše a podpoří vaší diagnózu audiofilního magora. Nemusím snad podotýkat, že v tom lepším smyslu slova. Upřímně mám radost pokaždé, když nám do redakce dorazí promo, které od pohledu vypadá, že by mohlo nabídnout alespoň něco z výše vypsaného – a nemusím snad podotýkat, že vyklube-li se ze zaslané desky skutečně kvalitní materiál, křivka radosti stoupá exponenciálně vzhůru.
Přesně do téhle kategorie bych zařadil Spectral Haze z norského Osla, pohybující se někde mezi psychedelickým rockem, stonerem a doom metalem. Čtveřice hudebníků se dala dohromady před nějakými třemi lety a na kontě má zatím jen eponymní demáč, který si sice délkou nezadá s plnohodnotnou řadovkou, prvním regulérním zářezem na pažbě je ale až deska krkolomného názvu “I.E.V.: Transmutated Nebula Remains”. A zkraje přiznám, že Spectral Haze se s ní zařízli hluboko. Už na první poslech je jasné, že za touhle deskou nestojí banda cucáků – většina členů působí nebo působila v dalším kvantu kapel, přičemž kytarista Sönik Slöth (ano, takhle ujeté přezdívky mají všichni členové kapely) podle Metal-Archives údajně působil i v Mare. I profesionálně odvedený, parádní artwork přispívá dojmu, že tohle nebude jen tak ledajaká deska, a sic přebal ani složení kapely o kvalitě alba nemusí vypovídat zhola nic, člověk se při poslechu příliš nediví, proč mu Spectral Haze naservírovali to, co naservírovali. Totiž, poctivý psychedelický nářez.
Kapela přitom nepoužívá nic, co už dávno neobjevili jiní nebo co by ještě nebylo našim uším známo. Jen berou základní kameny žánrů, z nichž vycházejí, a umně je míchají dohromady takovým způsobem, že občas padá čelist k zemi. Že protiklady přitahují, se neříká nadarmo a tady to platí dvojnásob, protože vzdušný sedmdesátkový psychedelic rock reaguje se zemitým stoner/doomem na výbornou a výsledkem není nic jiného než enormní množství uvolněné energie. Hutná basa dává dobrý základ jak pomalým, zatěžkaným riffům, tak zdrogovanému rokenrolu vhodně podpořeným syntetizátory. Nad tím vším se vznáší Spacewülffův zastřený vokál, který jako by byl (a dost pravděpodobně i je) v naprosto jiné galaxii. Pomyslnou třešinkou na dortu je výborný zvuk dotvářející atmosféru alba. Dobře vyvážený, s mírně větším důrazem na baskytaru, která z pozadí vystupuje víc, než bývá zvykem. Zároveň z něj táhnou opiáty a garáž na sto honů, což zvuk činí stonerově zahuhlaným a příjemně oldschoolovým.
Ke skladbám přistupují Spectral Haze dvojím způsobem, přičemž v obou případech mají co nabídnout. Na jedné straně stojí monumentální opusy “Black Gandharvas” a “Triads and Trishulas”, vystavěné na dlouhých atmosférických pasážích, postupném nabalování motivů a střídání temp, přičemž oba kusy jsou ve frenetických závěrech perfektně vygradované. Je vidět, že dostatek prostoru dokážou perfektně využít a skladby nejsou nastavovanou kaší. Jsou zásaditější, na většině plochy pomalejší, mohutnější. Mnohem víc z nich je cítit vliv stoneru a doomu. Naproti tomu kratší, živelnější skladba “Descent Through the Intravoidal” je ztělesněnou esencí zdrogovaného rokenrolu a nezadržitelně se řítí vpřed. Svižný rytmus tu dělá své, stejně jako vypjatější zpěv. V půlce sice maličko zpomalí do šlapavé, rockové polohy, ale jen proto, aby se následně přehoupla do ještě rychlejšího a zběsilejšího závěru. “Mercurian Mantra” je pak trochu pomalejší a většinu času se nese v jednom tempu, na druhou stranu ale nabízí ucelenější strukturu, nejsilnější riffy na desce a opět výborný závěr. Intro a tříminutová mezihra jsou taky povedené a docela dobře zbylé skladby doplňují, ale v zásadě nejde o nic, bez čeho bych se neobešel.
V podstatě jsem nenašel nic, co bych mohl desce vyloženě vytknout. Sice by skladby mohly občas být ještě o něco intenzivnější a sem tam víc tlačit na pilu, nic to ale nemění na tom, že tahle deska se jen tak neomrzí. Spectral Haze na ní nacpaly opravdu úctyhodné množství výborných nápadů a postarali se o to, že těch 45 minut je prostě jízda téměř od začátku do konce a k tomu, aby mě doslova usadili na prdel, skutečně nechybí mnoho. A skoro bych dal ruku do ohně, že ve všech těch vyhrávkách, sólech a psychedelickém víření s odstupem času najdu něco, čeho jsem si dřív nepovšiml, a já zůstanu zírat do blba a slintat jak stižený mrtvicí, protože “I.E.V: Transmutated Nebula Remains” roste doslova s každým poslechem. Nezbývá než se modlit, ať se tahle banda ukáže i v našich končinách, protože tohle nevidět živě, to by byl hřích. Zatím tedy za “pouhých” sedm a půl.
Řeknu vám, že najít nějakou kloudnou informaci o zámořské trojici jménem Volunteer není žádná sranda, protože mimo obsahově dosti hubené oficiální stránce je tahle parta z amerického Milwaukee naprostý no-name. Z toho mála stojí za zmínku snad jen fakt, že kapela vznikla někdy v roce 2010 na pozůstatcích jiných neznámých kapel a že “Goner” je v pořadí třetí EP a na plnohodnotný debut se tak stále čeká.
Nedostatek informací sice o kvalitě nevypovídá vůbec nic, nicméně nemám ve zvyku se rochnit tím nejhlubším bahnem amerického zatěžkaného heavy metalu se zemitými spodky, pořádně chrastící basou a špinavým vokálem, z něhož je cítit neučesanost a autentičnost prostřednictvím každého slova. Bohužel tady výčet těch vyložených kladů končí, protože ten zbytek je z hudebního hlediska naprosto nezajímavá ukázka toho, jak se dá již mnohokrát slyšená kombinace výše uvedených hudebních stylů donekonečna omílat bez momentu překvapení.
Nejsem naivní, abych od Volunteer očekával revoluční převrat, ale trojice skladeb (závěrečný cover z dílny Jawbreaker nepočítám) je takovým tím standardem, nad nímž se pozastaví snad jen naprostý hudební nováček. Neříkám, že to je kravina, která se nedá vydržet, ale tyhle riffy, tempa a vokální variace už jsem slyšel tolikrát, že ani obrovská surovost pramenící z amatérsky hutného zvuku a pěkně drnčící baskytary z toho neudělají nic víc, než čím “Goner” ve skutečnosti je. Jediná skladba, která se mi vážně líbí, je “Free-er Bird” s houpavou kytarou, jež mě zaujala magickou hypnotičností. Bohužel jak “Nein”, tak “Goner” se jí ani zdaleka nemohou rovnat.
Abych to shrnul nějak rozumně, tak to nebudu protahovat. “Goner” jsem si několikrát poslechl, uši mi kvůli tomu neuhnily, ale to neznamená, že budu mít někdy chuť to absolvovat znovu. Na to je “Goner” a Volunteer jako takoví příliš obyčejná záležitost. Čtyři body, z nichž ten čtvrtý je za “Free-er Bird”.
Země: Řecko Žánr: stoner metal Datum vydání: 22.4.2014 Label: Ihaveadrum Records
Tracklist:
01. The Great Dandolos
02. Second Coming
03. A Girl Named Greed
04. Burn this City Down
05. Tornado
06. No Tomorrow
07. Vigilante
08. Sky High Heels
09. Disappointment Blues
10. The Beast Within
Řecká čtveřice Planet of Zeus se letos pohybuje na scéně již čtrnáctým rokem, takže lze s jistotou říct, že to nejsou žádní zajíčci, kteří by se teprve sehrávali, a na jejich novince je to každopádně znát. O jejich historii se toho příliš neví, takže krom toho, že vznikli v roce 2000 v Aténách, se milovníci biografických údajů musí spokojit s tím, že letošní album “Vigilante” je v pořadí jejich třetím studiovým zářezem a že výsledek je na takto neznámou partu, jejíž význam zřejmě nepřesahuje velikost lokálního spolku, překvapivě dospělý a ucelený. Ale k tomu až později, začnu totiž klasicky ze široka.
Jak už jsem nakousl, “Vigilante” je třetím albem Planet of Zeus a navazuje tak na debut “Eleven the Hard Way” z roku 2008, po němž následoval o tři roky mladší sourozenec “Macho Libre”. S další tříletou odmlkou pak přichází novinka, která vznikla ve stejné sestavě jako obě dosavadní alba. Jmény vás zatěžovat nebudu, protože Planet of Zeus nejsou o instrumentálních hrátkách a až na výjimku v pozici zpěváka a kytaristy Babise z čtyřčlenné řady nikdo nevyčnívá. Tahle parta totiž drhne špinavě chlapský sludge metal říznutý stonerem, který je ve všech směrech podřízený vlivu amerického jihu, jenž je považován za jakousi mekku této hudební odnože.
Zapomeňte na nějaké evropské poznávací znamení v tvorbě Planet of Zeus (ani anglická výslovnost Babise nic neprozradí), protože nebýt toho, že bych neměl k dispozici letmé informace o kapele, tak zemi původu zcela určitě netrefím. Nakolik je fakt, že si Planet of Zeus velice jednoduše zaměníte s kteroukoli podobnou partou výhodou nebo naopak nevýhodou, je tématem k diskuzi. Nicméně, přestože originality tahle parta příliš nepobrala a hned v první písni “The Great Dandolos” můžete říct, že víte, jak bude znít zbytek alba, tak taková ta neotesaná špinavost a agrese táhnou “Vigilante” nahoru až neskutečným způsobem. Jinými slovy to album baví, ačkoli víte, že to je kopírka známějších jmen, které už něco znamenají. Mně osobně přijde tvorba Planet of Zeus jako takový hybrid Clutch a pomalejších High on Fire.
Jednou z nejsilnějších stránek “Vigilante” je jeho vyrovnanost. Bohužel to jde ruku v ruce s tím, že na albu není vyložená pecka, která by nad ostatními vyčnívala a zasekla drápky hned na první poslech, ale po celou tři čtvrtě hodinku podávají Planet of Zeus stabilní výkon, díky němuž je zase nemožné říct, že by některá z částí této desetiskladbové skládačky neměla šmrnc, což je ve výsledku jedině dobře. Favority, kteří mě strašně baví, si ale najdu i tak, takže krom natlakované jízdy “The Great Dandolos”, jež album otvírá, je to určitě “A Girl Named Greed” s až bluesovou kytarou ve slokách a houpavá “No Tomorrow”. Ta vzdáleně čerpá z odkazu Black Sabbath, když se krom Iommiho jednoduchého ústředního riffu dostane i na psychedelií poprášenou první polovinu. Moc dobrá záležitost.
Přestože je album po celou svou hrací dobu stylově pevně uzavřené, tak si žánrový nadšenec nemusí zoufat nad nudným materiálem. Kytary jsou samozřejmě hlavní náplní této nahrávky a pohrávají si často s velmi povědomými motivy (“Sky High Heels”, “Tornado”), ale není to nic na škodu, protože ty skladby jsou tak pohodově napsané, že i když zpěvák Babis v některých kouscích pořádně zařve, tak postrádám z nahrávky vyloženě negativní tlak a atmosféru, která by mě měla umlčet. Prostě to všechno tak nějak hezky plyne, má to svůj klasický sound, drajv, což přidává “Vigilante” na autentičnosti, protože i přes povedený zvuk zní kapela špinavě a v kytarovějších momentech dokonce jako by se natáčelo přímo na pódiu. Za všechny se přímo nabízí úvodní “The Great Dandolos”, která má spoustu šťávy.
Je potřeba něco dodávat? Myslím si, že z výše uvedeného je vyznění “Vigilante” zřejmé, takže bych řekl, že ani ne. Máte rádi sludge a stoner metal? Jo? Fajn, tak v tom případě pěsti na prsa a klusem pro něj, protože ačkoli nespadnete ze židle ohromeni úžasem, tak se pravděpodobně slušně pobavíte. No, a jestli jej rádi nemáte, tak tomu i tak dejte šanci, protože takhle příjemná deska by mohla tím správným odrazovým můstkem k větším jménům a pravým žánrovým klenotům. V každém případě byste nemuseli prohloupit.
Země: USA Žánr: doom / drone / stoner metal Datum vydání: 1.9.2014 Label: Southern Lord Recordings
Tracklist:
01. Torn by the Fox of the Crescent Moon
02. There Is a Serpent Coming
03. From the Zodiacal Light
04. Even Hell Has Its Heroes
05. Rooks Across the Gate
Tvorbu americké kapely Earth, jež ve svých dronových začátcích ovlivnila mnoho budoucích žánrových ikon jako Sunn O))), jsem vždy považoval za takovou hru, na niž posluchač buď přistoupí a bude se královsky bavit, nebo nepřistoupí a pak bude jejich produkci považovat za zaranžované melancholické nic. Pokud se má do hudby skutečně dostat, musí hltat atmosféru a užívat si každičký náladotvorný postup, vdechovat každý decibel a musí se ponořit do dlouhých, často repetetivních či variujících melancholických pasáží. Zatímco u prvních drone/doomových počinů toto platilo nejméně trojnásob (což se dá říci asi o žánru samotném), nové desky balancující mezi post-rockem, doom metalem a country nabízí o poznání lépe lépe poslouchatelnou, přesto však pro netrpělivého posluchače spíše zdlouhavou hudbu, kde prim hraje atmosféra. Za prvního a nejreprezentativnějšího zástupce nového stylu platí asi zejména “Hex; Or Printing in the Infernal Method”, jež mi náladou evokovalo (a vzhledem k jedné dobové recenzi jednoho konkurenčního webu nejen mně) soundtrack jednoho z mých nejoblíbenějších filmů, “Mrtvého muže”, specifického poetického westernu od Jima Jarmusche. Zadumané kytarové linky, rozvleklé tempo, představa putování melancholicky vyprahlým jihem Severní Ameriky. To zní skvěle, ne?
A tento model, jež je zde obohacen o hutnější a (jak i obal napovídá) pestřejší zvuk, byl na nové desce nazvané “Primitive and Deadly” doveden takřka k dokonalosti. Tentokrát na mě Earth působí přístupněji, vstřícněji a přehledněji, ovšem stále držící se svého osobitého zvuku a způsobu tvorby a práce s motivy. Tady kytarový zákrut, jinde melancholické vokály, konstantně pohlcující atmosféra a to vše zabaleno do fascinujícího zvuku, z něhož zádumčivá nálada čiší. Každá skladba obstojí samostatně, jako celek pak deska fantasticky drží pohromadě, a i když jde namítat, že jsou si skladby navzájem místy trochu podobné, člověka atmosféra přiměje stále poslouchat dál. Instrumentace je podřízena nápadům a náladě, každý přispívá svou trochou do mlýna ve prospěch zdařilého hypnotického celku. A má to sílu, zatracenou sílu.
První skladba “Torn by the Fox of the Crescent Moon” ihned odhalí směr, jakým se bude deska ubírat. Úvod na základě gradace jednoho motivu zdůrazní zakvílení kytar a přichází pozvolný přechod k hlavním postupům, u nichž se melancholická atmosféra dá krájet. Je zde evidentní zpřehlednění songwritingu, což pomáhá člověku lépe se orientovat se v atmosférickém oceánu a patřičně si vychutnat každou nuanci v rámci vzletně hrubých kompozic. Skladba je celá instrumentální a hned jedna z mých nejoblíbenějších. Následující “There Is a Serpent Coming” pak předvede doomovější tvář obohacenou o zpěv hostujícího Marka Lanegana. “From the Zodiacal Light” je jedenáctiminutovým opusem, jenž jako by kombinoval to nejlepší s obou předchozích, tentokrát se zde objeví postapokalyptické bluesové vokály hostující zpěvačky Rabi Shabeen Qazi (z psychedelicky rockové kapely Rose Windows), jež celou skladbu neuvěřitelně posunují vzhůru. Fanoušci hypnotických sól si přijdou na své v “Even Hell Has Its Heroes” a mně pomalu docházejí nápady na adjektiva, jimiž bych mohl popsat nádhernou pohlcující atmosféru, jež je na celém albu přítomna. Zkrátka, to se musí slyšet. U poslechu závěrečné “Rooks Across the Gate” pak jen slintám blahem…
“Primitive and Deadly” je svěží deska, jež i přes klasický zvuk založený na “Hexovském” modelu posouvá tvorbu Earth zase o kousek dál směrem k přehlednějším, ovšem o to více pohlcujícím, kompozicím. Díky tomu má potenciál zaujmout i posluchače, kterým dřívější tvorba (a teď nemyslím jen ony hlubinné drone/doomové počiny) přišla moc suchá a neuchopitelná. Jste-li přívrženci melancholie v hudbě, neváhejte ani vteřinu, neboť tahle deska má zkrátka sílu…
Když před několika lety americká superkapela Down ohlásila svůj záměr, že místo dalšího klasického studiového alba přijde “pouze” série několika EP o pár skladbách, nepřišlo mi to jako dobrý nápad z jednoho prostého důvodu. Plnohodnotné album je prostě plnohodnotné album a nebyl jsem zvědavý, jak bude kapela trousit své nápady tak nějak náhodně, jak se jí to zrovna hodí, ale teď, po vyslechnutí druhé části jejich “Down IV” série, si říkám, že to zas tak blbý nápad nebyl.
“Part I” se mi totiž líbilo a “Part II” je na tom ještě o něco líp. Přestože jsem čekal, jak moc negativně na Down dopadne odchod Kirka Windsteina z Crowbar, tak můžu říct, že žádný kvalitativní propad se nekoná. Novinka přináší zhruba 35 minut silného materiálu, který by za jistých okolností (stačilo by přidat tři slušné songy a není co řešit) mohl klidně vyjít jako nové album Down a nijak by nenarušilo slušnou laťku, která je nastavena předchozími počiny.
Down byli vždycky byli o pomalých tempech, sabbatovských riffech a hutném vokálu Phila Anselma. Totéž je k dostání i na “Down IV – Part II” a díky krátké hrací době neřadového počinu je toto vše nahuštěno na relativně malou plochu, takže nehrozí to, co se stalo s předlouhým a nudným “Down II: A Bustle in Your Hedgerow”. Vrcholem se pro mne stala skoro až doom metalová “Conjure” s velmi neklidnou atmosférou, kterou jistí táhlé kytarové riffy a kvílení tolik známé ze starých alb Black Sabbath. Naproti tomu ani rychlejší “Steeple” není vůbec špatná a přináší mnohem lepší start, než jaký učinila “Levitation” na “Down IV – Part I”.
Pokud se v takové formě budou Down kratšími EP prezentovat i nadále a dojde na jejich slova o čtyřdílné sérii, tak se máme na co těšit. Zvlášť, pokud bude kvalita stoupat tak, jako mezi prvními dvěma částmi. “Down IV – Part II” je totiž překvapivě silný zážitek, na který do budoucna určitě ještě uslyším.
Druhý pohled (Atreides):
Studiová aktivita americké supergrupy Down by se dala spočítat doslova na prstech jedné ruky – a to pátý zářez přibyl až letos. Nebo čtvrtý? Záleží na úhlu pohledu, neboť dnes recenzované EPko je druhou částí alba “Down IV”, jehož první část vyšla před nějakými dvěma lety. Takové rozdělení nabízí hned několik otazníků. Co udělala dvouletá mezera v soudržnosti materiálu, který se navenek tváří jako jedna deska? Dokázala si dvojice EPek udržet srovnatelnou kvalitu, nápaditost i zvuk?
Odpověď na tyto otázky však není zdaleka tak jednoznačná. Ano, kvalitu a nápaditost si udržela. Obě části nabízí dost silných a zajímavých momentů. V rámci diskografie se Down příliš neposunuli, nicméně dokazují, že s dostatkem přesvědčivých a úderných riffů si můžou dovolit příliš nehýbat se zavedeným zvukem i určitými mantinely, v nichž se kapela pohybuje, protože Phil Anselmo, Pepper Kennan a nově i Bobby Landgraf (dříve Kirk Windstein) vždycky dokázali skrz kytary vytvořit hutnou atmosféru, tolik typickou americkému sludgi a stoneru. Nejinak tomu je i tentokrát.
Celková nálada obou EP je ale rozdílná, jednak díky mírně rozdílnému zvuku, který je tentokrát trochu hutnější a prokreslenější, především ale díky samotným skladbám, které jsou v případě první části spíš melancholické, kdežto druhá část je sama o sobě tvrdší, hutnější a vůbec víc bahno. Je zajímavé si díky tomu pustit obě části za sebou, celek je skvěle vygradovaný a díky proměnlivému charakteru se dá bez problémů vydržet i ta hodina deset, kterou dohromady mají. Dvouletý odstup mezi EPky je znát, ale není od věci, protože kvalita zůstává a pozice jedné z nejsilnějších sludgových kapel americké scény rovněž – na rozdíl třebas od Crowbar, kteří se díky chrlení alb stihli slušně vyčerpat.
“Down IV – Part II” tak funguje skvěle o samotě, ale i v tandemu s první polovinou. Vzájemně se doplňují a nevykrádají. EP prostě splnilo mé očekávání – na rozdíl od vystoupení na letošním Brutal Assaultu.
Jako by snad ve Švédsku měli talent na tyhle retro kapely, které znějí jako kdyby povstaly po čtyřicetileté hibernaci z hloubky zlatých 70. let, protože jestli novinku Greenleaf něco charakterizuje, tak je to označení retro. Kombinace starých Black Sabbath, Deep Purple, špetka aktuálních stoner postupů (ale opravdu špetka) a výsledek je kombinací majestátních kytarových hard rockových riffů, které ctí staré dobré časy, a někdy až bluesových postupů, do nichž se občas zamíchá i nezbytná psychedelie.
Je pozoruhodné, že i navzdory tomu, že tohle všechno už kdysi jednou posluchače fascinovalo, je tato módní vlna tak strašně úspěšná. Jen si vezměme úspěch Graveyard, kteří jsou sice malinko někde jinde než krajané Greenfleaf, ale podstata těchto dvou part je totožná. Hrát staromilskou hudbu s neuvěřitelnou porcí autenticity, kdy by člověk pořádně ani neřekl, že se jedná o aktuální počin, ale zní to spíš že někdo zremasteroval a naleštil 40 let starý poklad.
“Trails and Passes” je v pořadí již páté album této čtveřice, a přestože jsem měl doposud tu čest jen s těmi posledními dvěma, tak se nebojím říct, že Greenleaf pomalu, ale jistě rostou v novou hvězdu této scény. Jejich aktuální album je totiž tak silný počin, že bych se nebál jej přirovnat až někam k “Lights Out” od Graveyard. V podstatě by se dalo říct, že co kus, to potenciální hit, přičemž všem skladbám v tomhle ohledu zcela jasně vévodí teskná “Ocean Deep”, v níž nespatřuji jediný zbytečný moment. Hodně silná je “Ecuators” s parádním bluesovým riffem, i rychlejší úvodní “Our Mother Ash” má něco do sebe, ačkoli ty nejsilnější momenty se skrývají v pomalejších válech jako “Depth of the Sun” nebo “With Eyes Wide Open”. Ta je ve svém jádru vlastně stejná jako zbylá osmička, ale postupné budování nálady, které si díky osmiminutové stopáži může dovolit, je odzbrojující.
Škoda slov, je vážně nádhera, že takto jednoduché skladby (ovšem plné skvělých motivů) se silným retro nádechem dokáží působit i v dnešní době tak moc svěže. Dvěma slovy: skvělá deska.
Země: USA Žánr: progressive / alternative sludge / stoner metal Datum vydání: 24.6.2014 Label: Reprise Records
Tracklist:
01. Tread Lightly
02. The Motherload
03. High Road
04. Once More ‘Round the Sun
05. Chimes at Midnight
06. Asleep in the Deep
07. Feast Your Eyes
08. Aunt Lisa
09. Ember City
10. Halloween
11. Diamond in the Witch House
Mastodon letos slaví desetileté výročí vydání přelomového a velmi ceněného díla “Leviathan”, takže už si pravděpodobně zvykli na fakt, že alba této čtveřice z americké Atlanty jsou od té doby považována za jednu z nejočekávanějších událostí daného roku a “Once More ‘Round the Sun” není v tomto ohledu žádnou výjimkou a navazuje tak na předchozí desky. Je fakt, že od dob vydání ruského “Crack the Skye” mají pozici ještě těžší, protože tohle album nejspíš už navždy zůstane základní jednotkou pro měření skvělého alba této kapely, ale pánové se s tím nyní dokázali poprat statečně, a právě na jejich aktuální kotouček “Once More ‘Round the Sun” se nyní podíváme blíže.
Ještě předím se ale přesuneme o pár let zpět k vydání předchozího alba “The Hunter”, které já osobně považuji dodnes za nejslabší počin pod hlavičkou Mastodon. Důvod? Určitě za to může již zmíněné “Crack the Skye”, které prostě nasadilo laťku neuvěřitelně vysoko a svou propracovanou strukturou vrhlo na dřevorubecké “The Hunter” s opačným písničkovým přístupem stín jednoduchého alba, kterému poprvé v diskografii chyběl nějaký jednotný koncept. Před těmi třemi lety jsem si myslel, že písničková struktura Mastodon nesvědčí tak dobře jako rozmáchlé kompozice, ale “Once More ‘Round the Sun” svým způsobem navazuje na počin předchozí a přesto je jiné. Propracovanější, ale melodičtější, zpěvnější a hlavně po okraj nacpáné kvalitními skladbami, kde tentokrát nezbylo žádné místo pro vatu…
“This time, this time, things’ll work out just fine,” pěje bubeník Brann Dailor ve zpěvném refrénu druhé “The Motherload” a jako by ujišťoval fanoušky, že tentokrát do sebe všechny elementy “Mastodontí” tvorby zapadly jako pečlivě vysoustružené části vyššího celku a není důvod obávat se ztráty dosavadní výjimečnosti tvorby Mastodon, kdy každé album je originál a snaží se neustále posouvat někam jinam. Schválně si projděte dosavadní diskografii a uvidíte, jak dlouhou cestu Mastodon za těch dvanáct let ušli, přičemž mohli úplně v klidu sázet na jistotu a letos tak vydávat “Leviathan #5”, ale kdepak. Základní prvky jsou sice pevně dané, ale výsledná deska zní pokaždé trochu jinak. Jednou převládá progresivní rock (“Crack the Skye”), jindy zase stoner metal (“The Hunter”) a nyní jako by se borci poohlédli směrem k alternativnímu rocku, který jde ruku v ruce se zpřístupněním skladeb širšímu posluchačstvu. Škatulkování však není úplně na místě, protože je tam troška stoneru, sludge, thrashe, progu, alternativního rock/metalu a prog metalu. To vše je smícháno s nezaměnitelným feelingem, na který mají pánové patent. A výsledek? Samozřejmě, že skvělý.
“Once More ‘Round the Sun” je plné technických riffů, kytarových vyhrávek a samozřejmě variabilních vokálů, na kterých se od minula lehce zapracovalo co do melodičnosti. Troy Sanders, Brent Hinds i Brann Dailor disponují sebejistým a od druhého rozeznatelným hlasem, takže v tomto ohledu se při poslechu Mastodon nudit nikdy nebudu. Spousta lidí vidí právě vokály jako hlavní slabinu kapely, čemuž bych věřil při živých vystoupeních (živou zkušenost nemám, ale záznamy z koncertů moc přesvědčivě nepůsobí), ale studiově nemám žádných výhrad. Sanders je jako uřvaná bestie, Hinds (škoda, že už nedostává tolik prostoru) zní jako pod vlivem psychedelických látek a Dailor mě nepřestává udivovat svým vlezle melodickým vokálem a jsem docela rád, že se pomalu stal pevnou součástí pěveckého ansáblu kapely, i když je to na úkor Hindse. Pro úplnost musím zmínit Billa Kellihera, který sice nezpívá, ale jeho kytarová souhra s Hindsem je jako vždy fantastická (“Tread Lightly” a “Chimes at Midnight” v tomto ohledu válí).
Přestože jsem hovořil o melodiích a zpěvnosti, tak Mastodon nezůstavají nic dlužni ani fanouškům mohutných kytarových fláků, pro které je nachystána hned úvodní “Tread Lightly”. Tu uvádí akustické intro, která však po chvíli přenechá kormidlo proplétaným kytarám Kellihera a Hindse. Hodně se mi líbí jejich vzájemná kytarová vyhrávka a sólo, jímž píseň zakončují. Přestože si “Tread Lightly” drží konvenční strukturu sloka/refrén, tak zapomeňte na jednoduchou odrhovačku. Vokální otěže dříma skvělý Sanders, kterému v mezihře vypomůže Dailor. Dost se jí podobá další povedená záležitost jménem “Chimes at Midnight”, kterou bych dost možná vybral jako nejlepší kus jedenácti skladbové desky. Svou náladou mi evokuje “Blood Mountain”. Ostře útočný kytarový riff a vokál Brenta Hindse, který zde doplňuje Sanderse, se mi snad nikdy neoposlouchají, takže asi proto bych sáhl právě po ní.
Jako úplně první singl byla vybrána trojka “High Road“, která má všechny předpoklady k tomu, aby zaujala hned na první poslech. Trochu mi připomíná “Black Tongue” z “The Hunter”, ale určitě za to může hutný dřevorubecký kytarový riff, jenž v refrénu ustoupí zhuleným melodickým vokálům. Z pohledu celé desky to není úplně překvapivá položka a její volba ke klipovému ztvárnění je vlastně celkem logická. Chytlavá je dostatečně, takže není co řešit. Pokud však Mastodon někdy měli předpoklad k rádiovému hitu, tak jej nechali naplno promluvit skrze “The Motherload”. Tahle skladba je neuvěřitelně jednoduchá a přímočará a její vlezlý refrén, jehož lyrickou náplň už jsme si výše částečně představili, je jedním z top momentů celé nahrávky, a pokud se někde promítla účast Nicka Raskulinecze na producentském křesle, tak je to určitě rockový feeling, který je místy řádně cítit. Titulka je na tom podobně, jen díky Hindsovi není tak přímočará, ačkoli tříminutovou stopáží si na nějaké odvážné rytmické zvraty troufnout nemůže.
Druhá půle “Once More ‘Round the Sun” je oproti té první zajímavější v tom smyslu, že je rozmanitější a do jisté míry atmosféričtější ve stylu “Crack the Skye”. Může dvojice delších písní “Asleep in the Deep” a “Diamond in the Witch House”. Prvně jmenovaná je (relativně) poklidná rocková záležitost s lehounkým psychedelickým oparem a pevně rezonující rytmikou dvojice Sanders–Dailor. I přes svých šest minut a pomalé tempo bez vyloženého zvratu však nepůsobí znuděně. Naopak, z druhé poloviny se mi líbí ze všech nejvíc. “Diamond in the Witch House” je další z řady hostovaček Scotta Kellyho z Neurosis v řadách Mastodon. Tentokrát se zvěčnil v dlouhé závěrečné skladbě s dusivou atmosférou a epickou strukturou, která dává vzpomenout na delší songy z minulých alb.
Zbylá čtveřice kompozic, na niž se doposud nedostalo, se může zdát na první poslech nevýrazná, ale jsou to i takové maličkosti jako dětský sbor v závěru technické “Aunt Lisa” (ty bicí výjezdy mě baví) nebo hráčsky dokonalý závěr “Halloween”, kdy proti sobě stojí riffy, sóla a bicí, které odlišují jednu písničku od druhé a boří tak dojem, že na konci už pouze rezonuje energičtější první půle. “Feast Your Eyes” a “Ember City” jsou obě vokálně zasněnější, ale zatímco první vychází ze špinavých sludge/stonerových kořenů, tak “Ember City” jde dál v kontrastech mezi energickými slokami a silně melodickými refrény. Jak tak na seznam skladeb koukám, tak mě nenapadá nic, co bych vyškrtnul nebo nějak dál upravoval. “Once More ‘Round the Sun” se mi líbí takové, jaké je, a já Mastodon zobu z ruky.
Včera jsem našemu redakčnímu šéfovi říkal, že “Once More ‘Round the Sun” udělím v hodnocení osmičku, možná osm a půl a dnes se musím se přiklonit k té vyšší známce, protože když nad tím přemýšlím, tak Mastodon mě na novince baví fakt mocně. Čert vem fakt, že “Crack the Skye” a “Leviathan” zůstaly nepřekonány (ostatně i proto nemůžu jít s hodnocením ještě výš), ale výsledek je hodný jejich jména, které je pro mne v současnosti synonymem k budoucnosti metalové hudby. “Once More ‘Round the Sun” je vyspělé, líbivé a strašně dobře se poslouchá. Možná už to po tolika letech nevyznívá tak překvapivě, ale Mastodon nelze upřít fakt, že si drží velmi vysokou laťku, pod niž se z mého pohledu dostali pouze na minulém albu, které je i tak dost dobré. Velmi silná deska.
Další názory:
Mastodon jsou kapelou, kterou jsem vlastně dlouhé roky ignoroval a tak nějak jsem neměl chuť ani zájem se do jejich tvorby pouštět. Tou nahrávkou, díky níž si mě konečně získali na svou stranu, se stal progresivní opus “Crack the Skye”, který si dodnes suverénně hoví na pozici mé nejoblíbenější desky Mastodon, a upřímně řečeno, mám vážné pochybnosti, že se někdy objeví placka, jež by jej z trůnu sesadila. Nicméně i poslední, stoner metalem nasáknutý “The Hunter” mě bavil, takže jsem se samozřejmě těšil i na “Once More ‘Round the Sun”… která mě sice baví také, ale zdaleka ne tolik, jak jsem doufal. Všechno je to super a Mastodon jsou stále ve formě, některé písničky se dost povedly, ale jednoduše mi většina alb z minulosti přišla zábavnější. Jako nejlepší songy novinky bych určitě jmenoval “High Road” s našlapaným riffem, parádní “Chimes at Midnight”, závěrečnou “Diamond in the Witch House” s výtečným Scottem Kellym z Neurosis a především osmou “Aunt Lisa”, která mě opravdu baví. Zejména její závěr s mocným sborem “Hey ho, let’s fucking go / Hey ho, let’s get up and rock n’ roll” je neskutečná síla a pro mě osobně s přehledem nejlepší moment celé desky. Obrovskou pochvalu si pak zaslouží ještě úžasný obal, což už je ovšem u Mastodon standard, protože tihle borci si obálky vždycky uměli vybírat skvěle… H.
“Once More ‘Round the Sun” jsem si poprvé pustil víceméně jen ze zvědavosti a původně mělo hodnocení téhle desky proplout kolem mě. Mastodon sice velmi respektuji a považuji je na dnešní scéně za unikání uskupení, i tak mi byla jejich dosavadní tvorba hudebním směřováním docela cizí. Do “Once More ‘Round the Sun” jsem se však zabouchl na první poslech. Určitě to nebude úplná náhoda, protože předchozí desky mi přišly posluchačsky mnohem méně stravitelné, ale i teď to není žádné laciné smetí na dva poslechy. “Once More ‘Round the Sun” je však opět plná našlapaného materiálu, chytré chytlavosti i výtečné hráčské a skladatelské zdatnosti. A je úplně jedno, jestli právě hraje “High Road”, náladovější “Feast Your Eyes” nebo pecka v podobě “Aunt Lisa”, na jejíž adresu tu toho bylo odesláno víc než dost. Mám-li v posledních dnech zapnout nějakou dobrou oddechovou záležitost, často sahám právě po téhle placce. A něco mi říká, že ani náhodou nezůstane jen u těchto dnů… Skvrn
>
I když nemohu říci, že bych byl nějakým skalním obdivovatelem Mastodon, jako je třeba raper James Cole, který je nezapomene zmínit v každém interview, co se na YouTube objeví a dokonce se deskou “Leviathan” inspiroval při tvorbě vlastního alba “Moby Dick”, přesto mě jejich, troufám se říct vcelku originální dřevorubecký prog-metal, místy hodně baví, hlavně deska “Crack The Skye” si vydobyla víceméně stálé místo v mém playlistu. Moje očekávání bylo v případě “Once More ‘Round the Sun” celkem vysoké, vysloveně jsem se těšil na Troye Sanderse potom, co jsem si ho masivně oblíbil v Killer Be Killed. V tomto ohledu jsem rozhodně nebyl zklamán, na albu dostal dokonce víc prostoru, než kdy dřív, na úkor Brenta Hindse, což mi z výše uvedených důvodů vlastně možná ani nevadí. Když si budu chtít pustit něco progresivně metalového či rockového, sáhnu spíš po Tool nebo tak něčem, a i když jsou Mastodon také nesmírně hudebně zajímaví, jejich síla a originalita tkví právě ve zpěvech, dodávajícím písním neopakovatelnou naléhavou atmosféru. Na “Once More ‘Round the Sun” to jsou speciálně refrény, které mě zaujaly nejvíc. I když nejsem diehard fanda, překvapilo mě, že už při druhém poslechu se mi songy vryly pod kůži, jako kdybych desku znal a poslouchal několik let. Jednoduše zapamatovatelné refrény jsou jádrem a nejzajímavějším momentem songů na albu, nutno podotknout, že bezmála všech. Nenašel jsem tam píseň, která by mě aspoň trochu nebavila, což se mi u desek nestává tak často. Hlavně první polovina je nabitá a “Motherload” nebo geekovská klipovka “High Road” jsou hity, které chce člověk skoro poslouchat v rádiu. V druhé polovině mě příjemně překvapila “Aunt Lisa” s ženským gang vokálem na konci. Pro mě jedna z nejzábavnějších desek posledních pár týdnů, možná dokonce měsíců. Thy Mirra
Albinö Rhino neboli “albínský nosorožec” je docela zajímavé jméno pro kapelu, co říkáte? Přestože jsem googlil jak mourovatý, tak se mi nikde nepodařilo vypátrat, co se za tímto krokem ze strany kapely skrývá, takže to vypadá, že budeme muset každý použít svou vlastní představivost a domněnky. Ale o název kapely samozřejmě nejde, to jen tak na úvod, aby řeč nestála a než se dostanu k věci. Tato trojice z finských Helsinek se během čtyř let svého fungování představila loni debutem “Return of the Goddess” a nyní, s krátkým časovým odstupem deseti měsíců, hází pánové na stůl eponymní novinku “Albinö Rhino”, na níž se podíváme.
Začnu tím pozitivním, což je hudební směřování, kterým se Albinö Rhino ubírají. Míchat dohromady stoner a doom metal je přesně to, co by se mi teoreticky hudebně mělo trefit do noty, takže jsem neváhal, zda si tohle album na recenzí vzít, nebo ne. Na “Albinö Rhino” se nachází čtveřice skladeb, z nichž ta nejkratší nejde pod sedm minut, takže ještě před prvním poslechem se člověk těší na hutnou, do detailu vypiplanou atmosféru a repetitivní hypnotické plochy podrthující zatěžkanost jednotlivých skladeb. Což o to, tohle tam je. Přidejte k tomu ještě takovou tu zakouřenou psychedelii 70. let a jsme doma, takže papírově se zdá všechno v naprostém pořádku, ovšem jsou tady nějaká ale…
Tahle výtka bude vyloženě subjektivní a ne každý, kdo album slyšel, se s mým názorem ztotožní, nicméně jestli se mi na “Albinö Rhino” něco vyloženě nelíbí, tak je to zvuk nahrávky. Je to sice špinavé, ale až moc. Zadumané a dřevní, ale opět až moc. Nevyžaduji, aby každé album znělo jako naleštěný produkt současné mainstreamové metalové scény, ale všeho prostě moc škodí. A právě to je případ “Albinö Rhino”, které se snaží znít až příliš retro semdesátkově a hlásit se k odkazu starých Black Sabbath, Saint Vitus nebo nověji k Electric Wizard. Chvíli jsem ještě kapelu podezíral, že rozesílá jako promo nekvalitní verzi svého alba a možná i na tom něco bude, protože na Bandcampu je první skladba “The Forest Prevail” k náslechu v o něco lepší kvalitě, nicméně ten základ v podobě až garážové špinavosti tam stále je. Na druhou stranu je fakt, že tím deska získává strašnou autentičnost a dojem (byť mylný), že se nahrávalo ve zkušebně živě rovnou z placu, je opravdu mocný.
Nyní už ale pomalu k “Albinö Rhino” konkrétně. Přepokládám, že představu o tom, co se za oponou tohoto díla odehrává, už z předchozích odstavců máte, takže se můžu vrhnout rovnou na samotné album. Přestože se na něm nachází pouze čtyři skladby, jejichž hrací doba nedosáhne ani na čtyřicet minut, tak neplyne místy tak lehce, jak by asi mělo. Jasně, snaha o rozmáchalejší skladby, které postupně budují atmosféru, je patrná, ovšem ne ve všech čtyřech případech se výsledek setkal se zamýšleným účinkem. Hned úvodní “The Forest Prevails” na svých devět minut v žádném nestačí a dokázal bych si tuhle instrumentálku představit v třetinové, maximálně poloviční stopáži. Ústřední heavy bluesový riff je sice super, ale jakmile se po prvních třech minutách, kdy si člověk říká, že to je fakt silný úvod s hypnotickou atmosférou, nezačne dít nic zajímavého a nového a v podstatě celých devět minut je přeplněno nekonečným opakováním daného kytarového motivu s menší obměnou v závěru, tak je něco špatně. “The Forest Prevail” prostě chybí nějaký zvrat, který by ji povýšil na něco víc než na zbytečně roztahané intro.
Naštěstí následuje skvělá “Sanctification”, která mě okamžitě vytrhla z kómatu způsobeným úvodní nudou. Temný doomový riff, který čerpá ze starých sabbatovských postupů, je ve spojení s bublající basou a opatrnými, nikam nespěchajícími bicími jedním z top momentů “Albinö Rhino”. Zpěvák a kytarista Kimmo Tyni disponuje tím nejlepším vokálem, který si k dané hudbě snad umíte představit. Nejenže zní, jako by vylezl ze stroje času, jenž ho přenesl ze 70. let, ale díky své hlasové neupravenosti doplňuje neklidnou atmosféru, jež z “Sanctification” plyne. Občas jej za mikrofonem vystřídá basák Ville Harju, jenž si zase rád zařve, nicméně nemá v této písni tolik prostoru jako melodičtější Kimmo. Jeho čas přichází s následující “Blue Mist”, která je sice řádně zhutnělá, ovšem hudební kořeny sdílí se svými zbylými kolegyněmi. Přestože nedosahuje kvalit písně předchozí, tak druhá polovina, kterou ovládlo dobové (myšleno, že zní, jako by vypadlo ze 40 let staré pásky) kytarové sólo, nemá chybu.
Závěrečná “Uphold the Light (Part I)” se na natáhla až na čtrnáct minut. Víte, já mám dlouhé kompozice strašně rád a tohle je jeden z těch případů, které dokazují proč. Na rozdíl od úvodní “The Forest Prevail” se tahle věc postupně vyvíjí, a přestože se několikrát změní základní hudební motiv, kterým není u Albinö Rhino nic jiného než kytarová linka, tak finální nálada celé skladby je zahrabaná v hloubi heavy/doom metalu. V rychlejších pasáží, které přijdou po desáté minutě, se trojice vzdáleně vydává do lovišť slavných kolegů Mastodon, k nimž je sice hudebně pojí láska ke stoner metalu a psychedelii, ovšem Albinö Rhino si libují mnohem víc v neveselé atmosféře, protože i kdybyste hledali skrz naskrz, tak ani závan přívětivé melodie byste na “Albinö Rhino” nenašli.
Nebýt podivného zvuku, který mi nesedl, a vyloženě natahované “The Forest Prevails”, tak by “Albinö Rhino” dopadlo ve výsledném hodnocení daleko lépe, ovšem ani tak nehodlám kapelu pohřbít jako podprůměrnou sebranku, která neumí a nikdy umět nebude. Až Albinö Rhino vybrousí některé nedokonalosti, které plynou ze skladatelské nezkušenosti, a oprostí se od přílišné snahy technicky napodobovat 40 let staré nahrávky, tak si myslím, že bychom se mohli dočkat něčeho hodně zajímavého. Do té doby se však musím spokojit s “Albinö Rhino” jakožto lehce nadprůměrnou žánrovou nahrávkou, která však trojici vyloženou ostudu neudělá. Na to je tam zase moc skvělých a zajímavých momentů, díky nimž jsem i ochotný jim částečně odpustit nějaké ty nedostatky, která nahrávku v mých očích sráží.
“D:REI” stoner metalových Black Space Riders mi v přehrávači leží snad už tři měsíce a stejně jsem ho na jeden zátah dokázal sjet snad pětkrát, přičemž nedokončených poslechů bylo nepočítaně. Předlouhá stopáž 80 minut je doslova vražedná a vzhledem k tomu, že tahle parta neúnavně po celou dobu zásobuje posluchače špinavými riffy, neurotickými vokály, pomalými tempy a to vše pocukrované rockovou psychedelií, tak mi přijde, že po každém poslechu jako by na mě doléhala deprese a špatná nálada, protože optimismus je to jediné, co od této desky v žádném případě neočekávejte (no dobře, možná dvanáctá “Letter to a Young One” je taková odlehčenější, ale je to jak kapka v moři).
Německá parta má za sebou už dvě alba, a pokud obě byla takto posluchačsky nepřívětivá, tak potěš koště. Neříkám, že hudebně je to špatné, naopak, hodně dobré, protože atmosféra sedmdesátek je krásně propojena s moderními postupy a třeba taková “Give Gravitation to the People” v sobě skrývá disko rytmus jak vyšitý a vůbec to spolu se špinavými riffy nezní nepatřičně. Osobně jsem si oblíbil spíše klasičtější kusy jako heavy metalem potřísněnou “Share at the Water”, hutnou “Way to Me” nebo v první půli chytlavou “The GOD-Survivor”, jež následně skončí v oparu rockové psychedelie a orientálního kytarového sóla. Víte, je zajímavé, že i když mi album přijde dlouhé a rád bych ho zkrátil o dobré tři, čtyři skladby, tak se nemůžu rozhodnout, kterou obětovat. Líbí se mi rozmáchlá psychedelie “Space Angel (Memitim)”, drsný groovy atak jménem “Bang Boom War (Outside My Head)” i závěrečná sabatovská “The Everlasting Circle of Infinity”.
Přestože mám stále problém se albem prokousat na jeden poslech, tak nevím proč, ale stejně mám v sobě nutkání si jej pouštět. Možná je to tím, že spousta skladeb má skvělou atmosféru, zajímavými momenty se nešetří a celkově z toho dýchá hudební vyspělost, takže ten, kdo tuhle hudbu má rád, by neměl váhat, protože vše je zde v míře vrchovaté. Hodilo by se říct, že je tam toho až moc a o dvacet minut méně by určitě neuškodilo, ale přesto všechno je “D:REI” velmi svéhlavý počin, který mě zaujal. Ne ve všech ohledech vyloženě pozitivně, ale zaujal.
