Země: Itálie Žánr: occult stoner / doom / black metal Datum vydání: 7.10.2016 Label: Nordavind Records
Tracklist:
01. Invocation of the Protective Angels
02. Adonai I
03. Adonai II
04. Adonai III
05. Adonai IV
06. Atziluth
07. Beri’Ah
08. Yetzirah
09. Assiah
O jméno Riti Occulti asi většina z nás zakopla již v roce 2012. Tehdy totiž těmto italským okultistům vyšlo eponymní debutové album, na čemž by za normálních okolností nebylo zvláštního. Pro našince je tu ovšem jedna zvláštnost, a sice že tato deska vyšla pod značkou českého labelu Epidemie Records, který se o rok později postaral i o druhou řadovku „Secta“.
Doba mírně pokročila a situace se změnila. Své třetí album „Tetragrammaton“ již Riti Occulti nevydávají pod českou firmou, protože obrazně řečeno přesídlili do Portugalska k Nordavind Records, pod nimiž ostatně loni vydali i reedici debutu a digitální singl s předělávkou „Eleanor Rigby“ od The Beatles. Ale to jen tak pro zajímavost, protože jako správným cynickým kurvám je nám samozřejmě u análu, jaká firma je pod tím podepsaná, hlavní je muzika. Tak se na ni půjdeme podívat. Než se tak ale stane, ještě musím poslat jeden rychlý hejt na obal „Tetragrammaton“, který se mi těžce nelíbí. Tyhle pastelové omalovánky mě moc neberou (to se ale netýká jen novinky, sralo mě to už u „Secta“).
Je ovšem potěšující, že vlastní hudební náplň „Tetragrammaton“ je o poznání přitažlivější než onen přebal. Znalce „Secta“ novinka svým zvukem asi příliš nepřekvapí, ale to v současné době vzhledem k objemu diskografie Riti Occulti nelze kapele mlátit o hlavu. Přesto jedna věc potěší – „Tetragrammaton“ mi oproti svému předchůdci připadá o něco dospělejší, a tím pádem bych si dovolil říct, že i lepší.
Tak či onak, opětovně se můžete těšit na okultní stoner / doom metal, za nímž kdesi v pozadí vystrkují své prohnilé růžky taktéž náznaky černého kovu. Plusem Riti Occulti je bezesporu jejich poměrně zvláštní sound plynoucí ze skutečnosti, že nepoužívají kytaru. O veškeré riffování se stará pouze přebuzená baskytara, což zní natolik zajímavě, že nevidím důvodu volat po klasické elektrické kytaře. Zvlášť když Italové i ve stávající sestavě dokážou přijít dostatkem nápadů – ony totiž ani bicí linky nehrají základní bum-čvacht rytmus a navíc jsou tu klávesy, jejichž přínos je v hudbě Riti Occulti obrovský a jejich momenty mnohde patří k tomu nejlepšímu. V neposlední řadě jsou tu pak vokály, které jsou ozdobou Riti Occulti. Kapela disponuje hned dvěma zpěvačkami – Serena Mastracco má na starosti extrémní skřeky, zatímco Elisabetta Marchetti přispívá výtečným čistým zpěvem, jenž je pro mě osobně jednou z největších předností „Tetragrammaton“.
Abychom to s tou chválou ovšem nepřehnali, tak musím upozornit, že Riti Occulti určitě nesázejí jeden geniální nápad za druhým. Ve skutečnosti velká část stopáže stojí pouze na přebasovaném riffování a v některých pasážích se na mysl vkrádá plíživý pocit, že album stagnuje, a dojem, že tahle část mohla (měla) být dotaženější. Jinými slovy řečeno, zajímavý sound je sice příjemný, ale sám o sobě nezachrání úplně vše.
Nicméně, Riti Occulti ony slabší chvilky dokážou vyvážit momenty, které jsou naopak výtečné. Vlajkovou lodí „Tetragrammaton“ je zjevně čtyřdílná kompozice „Adonai“, jež zabírá polovinu hrací doby. S postupujícími minutami tetralogie graduje a zejména závěr „Adonai III“ a první půle „Adonai IV“ jsou působivé. Rozjezd druhé jmenované je pak asi vrcholnou pasáží celé nahrávky. Naštěstí je ale co poslouchat i po konci „Adonai“. Orientální prvky v „Atziluth“ dají vzpomenout na bezejmenný debut, hodně mě baví i začátek „Beri’Ah“ a finální „Assiah“ rovněž nepostrádá kvalitní pasáže.
V konečném součtu jsou tedy mé dojmy kladné. Není na místě mluvit o nadšení, to by byla věru přehnaná slova, což ovšem neznamená, že na „Tetragrammaton“ nebylo co k poslouchání. I navzdory jmenovaným neduhům Riti Occulti nahráli povedenou a sympatickou desku s několika vpravdě bravurními momenty. A to vlastně není vůbec špatný výsledek.
Možná budu téhle americké partě trochu křivdit, ale nemůžu si pomoct – když slyším nahrávky jako „Chassit“, jen těžko se dokážu ubránit tomu, abych si pomyslel cosi o trendu. Možná, že to tato konkrétní skupina, v níž se vyskytují členové s velice roztomilými jmény jako High Priestess Nighthawk či Arch Bishop Barghest, myslí upřímně. Co já vím. Akorát by mi přišlo jako ohromná náhoda, kdyby se poslední dobou objevilo takhle moc skupin, které tu špinavou retro psychedelii drhnou, jak se říká, fakt od srdíčka…
Heavy Temple nefungují nijak dlouho. Ještě za sebou nemají ani první pětiletku a za dobu svého dosavadního působení dali dohromady dvě minialba. Pilotní bezejmenné EP vyšlo v květnu 2014, ale to jsem neslyšel – a po zkušenosti s jeho nástupcem „Chassit“, jenž bude oficiálně k mání od 19. listopadu, na tomto stavu nehodlám nic měnit.
Heavy Temple svou muziku označují termínem „viscerální tóny“. Může to znít vznešeně, ale realita je o poznání prostší – Američané jedou retro doom / stoner metal s lehkým psychedelickým nádechem a zpěvačkou za mikrofonem. A ano, zní to přesně tak, jak jste si právě představili. Což o to, onen fakt, že to nebude příliš originální, by sám o sobě vadit nemusel. Ostatně, však bych si lhal do kapsy, kdybych tu hlásil, že mi to vadí, poněvadž množství recenzí v našem archivu mě usvědčuje z toho, že tyhle okultní retro doomy se zpěvačkami žeru.
Jenže zrovna „Chassit“ mě prudce nebaví a navíc mě při stoupajícím počtu poslechů mnohé riffy začaly pěkně srát. Jakmile se rozezní úvodní „Key and Bone“, tak ihned pocítím jakousi otrávenost, jelikož motivy téhle písničky mi jednoduše brzy začaly lézt krkem. A to pro Heavy Temple samozřejmě není úplně nejlepší vizitka. Obecně bych si dovolil říct, že ono doom/stonerové riffování mě v podání téhle bandy spíš nudí a jen málokdy jsem ochoten si říct, že to v téhle poloze není úplně blbé, jako se tomu děje třeba v závěru bezmála devítiminutové „Pink Glass“.
Právě delší dvojice skladeb „Pink Glass“ a „Ursa Machina“, které obě trvají vysoko nad osm minut, mi připadají lepší, jelikož v nich Heavy Temple dokážou nabídnout i nějaké trochu zajímavější pasáže – byť o poznání lépe z toho vychází ta první jmenovaná. Na druhou stranu, vždy se jedná jen o marginálie, jelikož o základní poloze Heavy Temple není třeba polemizovat. A v té kapela příliš zábavná není. Je pravda, že to trochu táhne nahoru zpěvačka (a baskytaristka) High Priestess Nighthawk (haha), jejíž hlas sice není nijak výjimečný, kór na poměry stylu, ale pořád je docela dobrý a jistý um holčině upřít nelze. To je však pořád málo.
Vzato kolem a kolem mě „Chassit“ nijak neoslovilo a jakékoliv další poslechy si s radostí odpustím. Možná za nějakých pár roků zkusím dát Heavy Temple druhou šanci s jiným počinem, budou-li v té době stále hrát a vydávat, ale v současné situaci bohužel musím vyřknout nepříliš lichotivé hodnocení: nezáživný průměr.
Co si budeme povídat, jedna z nejlepších reklam, jaké kapela může mít, je sestava. Když se totiž v nějakém novém projektu angažují již zaběhnutí muzikanti ze zajímavých uskupení, zcela jistě se o to bude zajímat mnohem víc lidí, zpravidla ti, kdo sledují i ty původní skupiny. To je případ Cloak of Organs, o něž bych asi nejspíš ani nezakopl (a kdyby zakopl, tak jen těžko jim věnoval pozornost), pokud by tu nepůsobili hned dva členové Wovenhand – jmenovitě kytarista Charles French a baskytarista Neil Keener.
Vedle dvou zmiňovaných hudebníků v Cloak of Organs působí další tři lidé, kteří mají rovněž zkušenosti z mnohých dalších kapel; tyhle dva jsem vyzdvihl zejména proto, že právě jejich přítomnost pro mě byla hlavní motivací k poslechu bezejmenného debutového EP. To vyšlo nejprve v červnu digitálně a potom v srpnu i na audiokazetě. Počin nabízí celkem čtyři písničky, jejichž souhrnná hrací doba činí (takřka) přesně dvacet minut.
Hned první vteřiny minialba posluchače okamžitě vtáhnou. „Blood Moon“ totiž začíná naprosto mocným riffem, který má dost síly na to, aby vás ihned chytl pod krkem. Když se posléze přidá zpěvačka Jennie Mather se svým zastřeným, nicméně výtečným zpěvem, je postaráno o předčasný vrchol celého počinu. Ano, vím, mluvíme tu o prvních vteřinách celé nahrávky, ale nemohu si pomoct – s ničím silnějším než s tímhle riffem, který se v dalším průběhu písně ještě několikrát vrátí, už Cloak of Organs do konce celého ípka přijít nedokážou.
Přesto EP provází docela příjemná zvuková kulisa. V zásadě Cloak of Organs produkují řekněme post-metal (vím, je to dost široký pojem), do něhož vplouvá stonerová špinavost a stonerové riffování. Mezi tím se kapela relativně pravidelně uchyluje i k měkčím pasážím, jež se vydávají až někam na dohled shoegaze. To pocukrujte lehce psychedelickým odérem a v neposlední řadě také skvělou Jennie Mather, jejíž zpěv by se rozhodně uživil v nějakém psychedelic-rock-doom-metalu (nenechte se ovšem zmýlit, holčina je jinak punkerka a také stojí v čele punkové kapely The Nervous), a máte cca výsledek.
Papírově to zní samozřejmě skvěle, nicméně problémem zůstává skutečnost, že skvělé úvodní skladbě se už Cloak of Organs jednak nedokážou vyrovnat, jednak postupně spadávají do nudné jednotvárnosti. Vcelku dobrá je ještě třetí „Starvation Heights“, která disponuje taktéž hutným riffem a tahem na bránu, ale vzato kolem a kolem se necítím úplně uspokojen. Potenciál je tu rozhodně veliký, zkušenosti taktéž, objektivní kvality nelze ignorovat, dílčí elementy se mi hodně líbí. Jako celek mě to ovšem nezasáhlo. Snad i z toho důvodu, že klidnější „False Fossils“ a „Why Are We Whispering“ se mi zdají výrazně slabší, což je u počinu o čtyřech položkách půlka (navíc ta větší, haha). Dovedu si však představit, že si případný další počin Cloak of Organs ze zvědavosti pustím… ale nebude to pro mě nic zásadního a nebudu se nějak zvlášť těšit.
Dnes se podíváme na jednu záležitost již trochu staršího data, ale jsou případy, kdy není kontraproduktivní se ohlédnout nějaký ten měsíc do minulosti a popovídat si o nahrávce, která není tak nová, aby byla ještě aktuální, ale ani tak stará, aby ji šlo považovat za retro článek. Přinejmenším tedy mě Psicotaxi zaujali takovým způsobem, že jsem ochoten jim tu takto zpětně věnovat nějaký ten prostor (jakožto hlava pomazaná a svrchovaná v rámci tohoto plátku si to mohu s klidem dovolit).
Ve slušné společnosti je samozřejmě dobrým zvykem nejprve nově příchozího představit. A protože my jsme zkurveně slušná stránka, pojďme splnit společenskou povinnost. Psicotaxi jsou italská parta, jejíž vznik se datuje k roku 2010. Nejdřív se borci prezentovali bezejmenným ípkem o třech skladbách, v jejichž rámci prvně představili své pojetí zmetalizované rockové psychedelie. Pro naše dnešní povídání je ovšem důležitější rok 2015, konkrétněji jeho jedenáctý měsíc, jemuž se v českých zemích familiárně přezdívá listopad, kdy došlo k vydání dlouhohrajícího debutu. Ten nese název „Effect of the Head’s Mass“ a kromě jedovatě žluté obálky nabízí i dost výživnou možnost poslechu.
Milánská formace hraje něco, co bychom v základě mohli nazvat kombinací psychedelického rocku a stoner metalu. O něco navrch má asi první jmenovaný žánr a mnohé momenty jsou nefalšovaným stylovým cvičením – ani nemluvě o skutečnosti, že krásně psychedelická atmosféra obklopuje celých 33 minut, co jich jen „Effect of the Head’s Mass“ trvá. Česká Wikipedie výraz „psychedelie“ definuje jako „stav mysli charakterizovaný velmi příjemným omámením smyslů“, což k poslechu Psicotaxi sedí naprosto přesně. Psychedelie v jejich podání není vydrogovaná schizofrenie, jako je tomu u jiných přeborníků, ale je setsakra příjemná a nezřídka doslova omamná.
Muzika Psicotaxi je ovšem sympatická v tom, že psychedelií to začíná, ale nekončí. Ten psychedelický rock je totiž mnohde přitvrzován a pošilhává po metalu, aby pak „Effect of the Head’s Mass“ kolikrát přešlo k regulérnímu stonerovému riffování. O zabíjení dost často pečlivě budované nálady se naštěstí nejedná. A pod tím vším lze zaslechnout i jemné elektronické proudy (jsou vážně super) a v některých chvílích se ke slovu dostávají i saxofonové orgie – v tomto ohledu exceluje především druhá „Un tram che si chiama pornodesiderio“. Abychom to shrnuli: produkce Psicotaxi je – až na výjimečné mluvené slovo znějící trochu jako sampl – převážně instrumentální a bezeslovná, ale rozhodně není němá. Některým kapelám totiž k dostatečnému převyprávění toho, co chtějí sdělit, stačí jen nástroje… a Psicotaxi k nim zjevně patří.
„Effect of the Head’s Mass“ patří k těm deskám, u nichž se jen velmi těžko vybírají nějaké vrcholy či pamětihodné písničky. Jednoduše proto, že je to celé vyrovnané – ještě aby nebylo, když Psicotaxi vydali jen šest songů, jejichž souhrnná délka činí již zmiňovaných 33 minut. V souvislosti s tím mě jen tak mimochodem napadá, že bych si určitě nechal líbit i víc, protože ten matroš je tak dobrý, že při dodržení nastolené kvality by šlo bez problémů utáhnout i delší stopáž. Ale to jsme trochu odbočili, zpátky k písničkám. Sice se mi líbí všechny a každá do jedné nabízí parádní momenty, ale asi bych si neodpustil, kdybych pár konkrétních momentů přece jen nevyzdvihl a neocenil pěkně nahlas.
Samozřejmě nemohu vynechat už jmenovanou „Un tram che si chiama pornodesiderio“. Saxofonové sólování zde dostalo dostatek prostoru (což je jedině dobře), aby se z toho stala jedna z nejvýraznějších chvilek „Effect of the Head’s Mass“. Dále musím rozhodně zmínit „Il mondo nuovo“, jež ve svých útrobách skrývá několik vážně excelentních melodií. Třeba jeden kytarový motiv je beze srandy úžasný – tohle je přesně jeden z těch momentů, které se člověku vryjí do paměti a při každém dalším poslechu se na ně ohromně těší.
Bezmála devítiminutová „Zingaropoli“ zase zaujme nejtrpělivěji budovanou atmosférou a skvělou gradací. Ale není v tom jediná, protože něčím podobným se může pyšnit i „August in Black“. „Q Factor“ je taktéž parádní a hned na úvod dokáže posluchače přetáhnout na svou stranu – Psicotaxi možná debutují, ale šlapavý psychedelic rock s typicky výraznou rytmikou střídají s metalovými nájezdy velmi zkušeně, a když mezi tím nechávají probublávat elektroniku, je okamžitě jasné, že tohle album nebude nuda. Začátek dobrý, nicméně konec taktéž, protože „Performance“ nahrávku uzavírá velice důstojně a elektronické sólo v samotném závěru je prostě pecka.
No vidíte to – přesně kvůli tomuhle jsem se původně nechtěl pouštět do rozebírání jednotlivých songů, protože jsem se bál, že nakonec skončím s vyjmenováním celého tracklistu. Je ovšem zbytečné plakat nad rozlitým mlékem, už se stalo. Alespoň tedy vidíte, že v každé skladbě se nachází něco, co vážně stojí za to, od čehož už je jen krůček k finálnímu verdiktu, který všichni slyšíme nejradši – že to stojí za to úplně celé. Psicotaxi vydali bravurní debut, jemuž se vyplatí věnovat pozornost. Mě osobně „Effect of the Head’s Mass“ strašně baví a nepochybujte o tom, že tohle si hodně brzo koupím i na fyzickém nosiči, poněvadž přesně takovéhle desky chci ve svojí sbírce mít. A že budu budoucí počínání Psicotaxi sledovat, to snad ani není třeba dodávat…
„Noise rock žije!“ Pokud se The Glorious Rebellion na svém debutovém ípku „Euphoric“ snaží předat svým posluchačům nějakou zprávu, mohla by znít zhruba takhle. To je docela fajn zpráva a dokonce funguje přinejmenším ve chvíli, kdy hledáte rock, u kterého můžete beztrestně vypnout. Ovšem ve chvíli, kdy začnete hledat noise rock, docela narazíte. Při skládání materiálu tahle kapela sice zabředla hluboko do devadesátek, ovšem brala odevšad, jen ne z odkazů noiserockových kapel.
Hlavní devízou „Euphoric“ je koňská dávka energie, kterou kope do všech kolem sebe. Šestice nařachaných skladeb jde až na dřeň a víc než na hezké kudrlinky sází na upřímnost vyznění, což je (alespoň mně) velmi sympatický přístup. The Glorious Rebellion navíc nemají problém sázet jeden chytlavý riff za druhým a něco podobného mohu tvrdit i o sólech a melodiích. Písně sice většinou mají tradiční strukturu sloka – refrén – vyhrávka – sloka (a její obměny) a nelze v tomhle směru čekat nic převratného, nicméně jsou dostatečně ucelené a zároveň rozmanité – tak akorát, aby fungovaly jak jednotlivě, tak v rámci celku. A na rovinu, kapela by s tímhle materiálem utáhla i větší formát než jen necelých dvacet minut.
Zvuk je rovněž v pořádku – zašpiněný, aby podtrhl syrovost a razanci materiálu, ale stále čitelný a vyvážený. Jednotlivé nástroje mají dostatek prostoru, aby jejich linky mohly vyniknout a sehrát svoji roli. Jediná věc, která je na tomhle EP naprosto mimo, je škatule, do které se The Glorious Rebellion snaží vecpat. Říct, že hrají noise rock, je přinejmenším lehce nadnesené, spíš až zavádějící tvrzení – v hudbě se docela slyšitelně mísí další žánry od hard rocku přes jižanský stoner metal až po nařvaný hardcore nebo groove metal, přičemž prvky typické pro noise rock by se vešly za nehet. Na druhou stranu, výsledný blend je pořád dost zábavný sám o sobě na to, aby to nějak zvlášť vadilo, takže to spíš berte jako upozornění před rozčarováním, že pánové nedrhnou nic na způsob Swans nebo Melvins.
Kolem a kolem, „Euphoric“ stojí za to slyšet. Už jen s ohledem na to, že jde o prvotinu, která nedopadla špatně. Nejde sice o nic převratného, ale pokud koukáte po mladé krvi, kterou byste si osvěžili playlist, během něhož můžete hodit nohy na horu, případně nerušeně pracovat, nešlápnete vedle. Jen v okamžiku, kdy si budete chtít pustit noise rock, sáhněte třeba OvO nebo po některém z výše zmíněných velikánů – ten totiž na „Euphoric“ najdete jen ve stopovém množství.
Země: Švýcarsko Žánr: psychedelic stoner / doom metal Datum vydání: 16.3.2015 Label: Czar of Bullets
Tracklist:
01. Seed of Misery
02. Burning Paradigm
03. Eternal Sleep
04. Into the Gravity Well
05. (Return of the) Son of the Sun
06. Etched
07. The Atavistic
Doom metal je sice záležitost, kterou mám hodně rád, ale stoner / doom metal… no, to je muzika, jež mi k srdci nikdy nijak zvlášť nepřirostla. Je tu pár super věcí, jaké si rád pustím, ale obecně vzato jednoduše dávám přednost jiným odnožím tvrdě-kytarové muziky. Což ovšem neznamená, že bych veškerý stoner apriorně zatracoval. Jakkoliv to není takříkajíc můj šálek kávy, pořád si trochu nadutě myslím, že pokud je něco opravdu dobré, tak to poznám a klidně si to i dokážu naplno užít.
Švýcarská formace s názvem Phased pro mě byla až donedávna neznámým pojmem, ačkoliv už má za sebou mnoho roků činnosti a hned několik dlouhohrajících desek. Vlastně jsem s tímhle jménem přišel prvně do styku poměrně paradoxním způsobem – díky vedlejšímu projektu bubeníka Marko Lehtinena (pokud by vám to jméno nesedělo ke Švýcarsku, tak ano, původem je z Finska). Loni totiž on a jeho manželka Nadine vydali debutovou nahrávku „Ilmasaari“ svého společného projektu Ashtar (recenzi možná vyštracháte v paměti – objevila se tu). Když jsem si tehdy zjišťoval souvislosti a koukal se, odkud se ti dva vzali a co mají za sebou, na jméno Phased jsem musel zákonitě narazit.
Vlastní seznámení s muzikou Phased pak proběhlo prostřednictvím aktuální desky „Aeon“, která vyšla koncem listopadu loňského roku – šest let po svém předchůdci „A Sort of Spasmic Phlegm Induced by Leaden Fumes of Pleasure“. A popravdě řečeno, stačil mi jeden letmý poslech několika náhodných skladeb na Bandcampu, abych věděl, že mi „Aeon“ stojí za poslech i celé.
Abychom si ovšem rozuměli – nechápejte závěr předchozího odstavce tak, že je album nějakým veleopusem, z jehož kvalit se vám podlomí kolena. Tvrdit něco takového by bylo značně nadnesené. „Aeon“ je totiž „jenom“ příjemná desky, nic víc, ale ani o chlup míň. Není v tom vlastně nic moc složitého. Obecně řečeno, Phased své skladby staví především na „opilých“ stonerových riffech s hutnou rytmikou a baskytarou naladěnou proklatě nízko. Občas se ozve nějaké trochu dronové kytarové zakvílení (skladba „Into the Gravity Well“ je na tomto postavena dokonce celá) anebo táhlé sólo, ale to je tak vše, čím Phased svojí muziku ozvláštňují. Navrch to posypte zastřeným vokálem a měli byste mít jakous takous představu, jak by „Aeon“ mohlo znít.
Nicméně i s takovými poměrně minimalistickými prostředky se Švýcarům podařilo zhmotnit hodně sympatickou psychedelickou náladu, jež celou nahrávkou prostupuje a patří k jejím největší přednostem. Jasně, Phased nehrají žádný krautrock nebo nějakou podobnou zkouřenost, takže to vážně není taková ta koňská dávka opiátů a trans až do vedlejší galaxie, ale i přesto „Aeon“ dokáže svého posluchače krásně ukolébat a dát mu dost prostoru, aby se v onom špinavějším stonerovém riffování zavrtal a užil si trochu psychedelické pohody. Pokud se vám líbila třeba poslední deska polských Gallileous (kteří jsou v našich končinách přece jen o něco známější, proto je používám jako příklad), pak si dovolím tvrdit, že „Aeon“ můžete s naprosto klidným srdcem vpálit do přehrávače, protože i to vás bude bavit.
Je sice pravda, že „Aeon“ je silné především zpočátku, protože postupem času se začne mírně ohrávat a později už to není tak úplně ono, ale to nakonec nevadí – ne každé album může být nesmrtelné a nadčasové. Nicméně, u těch prvních poslechů jsem se já osobně hodně bavil, a pokud máte rádi stoner / doom metal s lehce psychedelickou patinou rádi, pak nevidím důvodu, proč bych neměl doporučit, abyste tyto poslechy absolvovali i vy.
Datum: 17.3.2016 Místo: Praha, Lucerna Music Bar Účinkující: Baroness, Closet Disco Queen
Je 17. března kolem osmé hodiny, venku už se dávno setmělo a v pasáži u pražského Lucerna Music Baru ve frontě postává nejeden fanda progresivního stoner / sludge metalu. Tenhle večer bude patřit americkým Baroness, kapele, jež kromě toho, že stojí za nejedním výborným žánrovým zářezem, si před čtyřmi lety prošla celkem nepříjemnou situací. Cestou na koncert v anglickém Southamptonu totiž havarovali se svým tourbusem, který sjel ve špatném počasí z desetimetrového viaduktu. Členové jako zázrakem vyvázli „pouze“ se zlomeninami, avšak pro formaci tento incident znamenal významný milník, jenž vyústil v personální výměnu poloviny sestavy. Hudebníci se však oklepali, začali pracovat na novém materiálu a koncem loňského roku se vytasili s deskou „Purple“. Z rozhovorů Baroness působí neobvykle odpočatě. Jak se tedy zdá, tato neblahá událost je zocelila a dodala jim jistou zkušenost, jež se může odrážet na současné uvolněné atmosféře v kapele, která z čtvrtečního vystoupení v pražském centru sálala.
Ačkoliv mě loňská novinka nenadchla tolik jako její předchůdci v čele se skvělou „Blue Record“, na koncert jsem se těšil, neboť jsem očekával, že přesně to, co mi z aktuální nahrávky připadalo jako sázka na jistotu, v živém provedení vynikne. Přesně tam, kde se totiž na desce přiklánějí k melodičtější a údernější formě na úkor kompoziční pestrosti, tam mohou naživo předvést svou energii a fanoušky strhnout. Navíc vzhledem k tomu, že jsem s Baroness naživo zatím ještě neměl tu čest, svůj čtvrteční program jsem měl zanesen v kalendáři již pár měsíců dopředu. Proto, zatímco se jiní redakční kolegové chystali na elektorinku v podání Perturbator, já zamířil do Lucerna Music Baru. A jak že se tedy nakonec večer vyvedl?
Ve chvíli kdy ve třičtvrtě na devět začíná předkapela, je onen klubový, více široký než dlouhý sál s půlkruhovým pódiem tak odhadem z poloviny naplněn. Na scéně se tyčí hradba ze zesilovačů a dva chlapíci, jeden odvážně třímající kytaru a druhý sedící za bicí soupravou, jsou připraveni spustit svou verzi stoner rocku. Říkají si celkem vtipně – Closet Disco Queen – a šlape jim to. Pravda, není to nic objevného, často to více těží z rytmické šikovnosti a bluesového feelingu než z nějakých oslnivých nápadů, ale celkem příjemně to zabaví. Místy se mihne nějaká pomalejší atmosférická část, avšak převážně se to nese v klasickém šlapavém tempu. Vzhledem k tomu, že se jedná pouze o kytaru a bicí, zvuk je relativně čitelný, a ačkoliv by kytaře možná prospělo o špetku přidat výšky, celkově rozhodně není na co si stěžovat. Bubeník sází svá tempa velmi precizně a kytarista oděný v tričku Chelsea Wolfe si své účinkování na pódiu užívá. Z publika se čas od času ozve i nějaký nadšený výkřik, z čehož dedukuji, že pro někoho můžou být tito Švýcaři nový objev, avšak já je vnímám jako klasického průměrného předskokana. Účel splnili na jedničku – zabavili, avšak nemám důvod shánět si desku.
Je však jasné, že kvůli duu švýcarských týpků s ulítlým jménem sem asi zrovna moc lidí nepřišlo. Teprve před hlavní hvězdou večera, jak to tak koneckonců bývá zvykem, se sál zaplňuje celý a zatímco je pod pódiem čas na pokec či nedočkavé znuděné zírání do stropu, scéna se reorganizuje a připravuje na americké sympaťáky. A po nějakém tom čekání se konečně setmí, spustí světla a za zvuku intra na pódium napochoduje čtveřice hudebníků – relativně čerství členové (od roku 2013) bubeník Sebastian Thomson a basák Nick Jost (mimochodem ve vtipně infantilním tričku), dále pak kytarista Peter Adams a kytarista a zpěvák John Baizley. A začíná se peckou z nového alba – „Kerosene“. Rytmická složka, tedy basa a bicí, je krásně čitelná, ovšem kytarám by slušely trochu čitelnější výšky. A tahle zvuková konstelace v průběhu večera zůstává – snad až na dvě výjimky, při nichž John vystřídá kytaru. Jinak se však vyhrávky často v porovnání s basy ztrácí, což není úplně ideální. Nicméně skupina tento nedostatek celkem obstojně vyvažuje nasazením, s nímž si ve spojitosti s chytlavými refrény omotává nejednoho fanouška kolem prstu.
Až na výjimky se hraje z posledních dvou desek (respektive tří, neboť „Yellow and Green“ je dvojalbum), což je trochu škoda, neboť vzhledem k délce vystoupení se myslím dal sestavit vyrovnanější setlist i se zastoupením více než jedné pecky ze zbylých desek. Především je mi pak líto, že nezazněla parádní „A Horse Called Golgotha“. Nicméně zase Baroness zahráli pecky „Fugue“, „Try to Disappear“ či z pomalejších například parádní psychedelickou „Cocainum“. Z červeného debutu zazněla pouze „Isak“.
Z pódiové prezentace bylo však evidentní jediné – nálada v kapele je velmi dobrá a hudebníci působili, jako by jim vyhrabání se z autobusové patálie a personálních rošád vlilo novou krev do žil. Plni energie a elánu sázeli jeden song za druhým bez známky únavy a jakýchkoliv pochyb. Přízně diváků si patřičně vážili a odvděčili nás přídavkem, jenž byl uzavřen jednou z největších hitovek kapely – „Take My Bones Away“. Teprve při ní se alespoň na chvíli stává z fanoušků skutečný živel.
Nu, nepopírám, že čtvrteční koncert Baroness přeci jen měl i nějaké ty mouchy, avšak ve výsledku se jednalo o velmi příjemně strávený večer, kterého rozhodně nelituji. Ono možná to mé hnidopišství je zapříčiněno i tak trochu tím, že jsem se předchozí sobotu nechal pěkně rozmazlit naprosto pohlcujícím koncertem Oranssi Pazuzu, který jako by byl z jiné dimenze. Avšak Baroness předvedli velmi poctivé vystoupení, jež i navzdory nevyrovnanému zvuku zanechalo velmi pozitivní dojem, jenž přetrvává do teď. Prezentovali především svou novější tvorbu, což je vlastně celkem pochopitelné, nicméně bych na jejich místě první dvě nahrávky přeci jen do setlistu zařadil trochu hojněji, už jen pro větší vyrovnanost. Ve výsledku jsem však odcházel s dobrou náladou a myslím, že jsem rozhodně nebyl sám.
Frantíci One Last Shot jsou jednou z mnoha kapel, o které pravděpodobně již nikdy neuslyšíte, nicméně proč se neseznámit s jejich prvním EP „First Gear“, zvlášť s přihlédnutím k faktu, že to, co na něj One Last Shot nacpali, není zdaleka tak špatné, jak bych od úplných začátečníků někde z Paříže očekával. One Last Shot toho za sebou totiž moc nemají, což je vzhledem k tomu, že vznikli teprve v roce 2013 pochopitelné, takže „First Gear“ ve mně vzbuzovalo prakticky cokoli, jen ne očekávání slušné metalové jízdy.
Záměrně jsem použil velmi volnou škatulku metal, protože One Last Shot toho mixují vícero a identifikovat jejich hudbu není tak jednoduché, jak by se na první poslech mohlo zdát. Vezměte thrash metal, punk rock, stoner metal, špatku hardcoru a výsledkem je takový mix, který může papírově vzhlížet neforemně a jako dost divná slátanina všeho uvedeného, ale není to tak úplně přesné. Ono to totiž dohromady funguje dost dobře. Je to rychlé, zpěvné, melodické, ale přesto borci nerezignovali na zjevné projevy agrese a ostré kytary. Tedy přesně tak, jak slibuje ten thrash metal. No dobře, na škatulce ani tak nezáleží. Hlavní je, že „First Gear“ při poslechu umí zabavit.
Na ploše regulérního alba bych možná mluvil jinak, ale při poslechu oněch pěti písní, které se na „First Gear“ nacházejí, to je všechno dohromady tak přímočaře pohodové, že nemám k „First Gear“ prakticky žádných výhrad. Dle potřeb One Last Shot zrychlí, tu zase zpomalí a kytarově ostřejší momenty jsou zručně střídány melodickými nápěvy a sbory, které tomu dodávají ještě více šťávy. Jasně, je to průhledná kopírka nejprovařenějších postupů a svým způsobem jsou všechny vály s výjimkou pomalejší „G.A.S.“ dle jednoho mustru, jenž se časem ohraje, ale znáte ty chvíle, kdy si nemůžete pomoct a zobete i takto neoriginální kapele z ruky. One Last Shot jsou pro mou maličkost jedním z těchto příkladů.
„First Gear“ startuje stoner rockovou vyhrávkou ve skladbě „Brawler“, ovšem po chvíli se popustí uzda rychlejšímu tempu a zpěvák, jenž si říká Sky, se umně pohybuje někde na pomezí agresivního chrapláku a melodického rockového vokálu a svou přirozeností se pro mě stal hlavní postavou One Last Shot. S variabilitou to sice zrovna nepřehání, ale když se svými kumpány za zády začne pět refrén „G.A.S.“, tak mě má na své straně.
A takto bych mohl s výčtem kladů pokračovat takřka napříč celým EP, které končí na příjemných 20 minutách. Zkrátím to tedy tím, že uvedu nejlepší skladby, jimiž jsou metalické jízdy „Prophesick“ a „Headbangers“ číhající v samém závěru. Hlavně druhá jmenovaná si to díky rychlým a úderným bicím směřuje k podstatě thrash metalu, ovšem přičtěte si k tomu punkově zpěvný refrén. Žádná ze skladeb vyloženě nenudí, což je hlavním důvodem ke vší té chvále, kterou jsem na adresu „First Gear“ vznesl. Příjemná nahrávka, která si na nic nehraje.
Země: USA Žánr: sludge / stoner metal Datum vydání: 18.12.2015 Label: Abraxan Hymns
Tracklist:
01. Morningstar
02. Shock Me
03. Try to Disappear
04. Kerosene
05. Fugue
06. Chlorine & Wine
07. The Iron Bell
08. Desperation Burns
09. If I Have to Wake Up (Would You Stop the Rain)
10. Crossroads of Infinity
Jen málo mainstreamových metalových (pokud se tak dá o Baroness vůbec hovořit, ale myslím si, že do undergroundu už mají daleko) kapel si toho v posledních letech – v jejich případě od vydání poslední dvojplacky „Yellow & Green“ z roku 2012 – zažilo tolik co Baroness. Chvíli poté, co vydali zmíněné třetí album, jež se od prvních chvil tvářilo jako to největší a nejzásadnější, s čím tito sympaťáci z Georgie přišli, bylo jejich turné přerušeno děsivě vzhlížející autonehodou ještě dřív, než pořádně začalo. Zraněno byli hned tři členové tehdejší sestavy kapely, přičemž oba členové rytmické sekce, Allen Blickle a Matt Maggoni, utrpěli zlomeninu v oblasti páteře. Psychická a fyzická kondice se u obou ukázala natolik pošramocená, že oba kapelu v roce 2013 museli opustit a pro Baroness tak začala nová kapitola. Kapitola, jejímž vyústěním je jejich čtvrté album „Purple“.
Baroness se tedy ocitli pouze v dvoučlenné hibernaci, kterou záhy ukončil příchod nových členů, kdy basu vzal do rukou Nick Jost a za bicí usedl Sebastian Thompson. Nechci nějak shazovat vklad jednotlivých členů, ale musím říct, že všichni, ať již minulí, nebo současní hráči, byli a jsou takoví profesionálové, že kdyby mi nikdo neřekl, že tam nebouchá Allen Blickle, tak to prostě a jednoduše nepoznám. Menší poklonu musím vyseknout zpěvákovi Johnu Baizleymu, kterému to zpívá tak jako ještě nikdy a jeho vokální linky mě ještě nikdy nebavily tak moc jako právě na „Purple“. Jestli vás zajímá, co se od minula změnilo, tak mám takový dojem, že zpívá čistěji, nepoužívá již tolik zastřený chraplák a už tak přístupnější kompozice to ještě víc rozzářilo.
Baroness nahráli na své poměry tradicionalistickou desku, která nese všechna poznávací znamení jejich tvorby. V současné době jsou těmi poznávacími prvky nejen barvité a stonerově suché kytary, ale nově čistší atmosféra a písničkové kompozice. Pokud bych vypíchl jen samotné kytary, tak mají Baroness hodně blízko k Mastodon z období druhého alba. Při poslechu prvních vteřin „Kerosene“ jsem měl dokonce pocit, že mě přehrávač zradil a skočil si jen tak náhodně na návštěvu k dřevorubcům z Atlanty. K oné atmosféře a písničkově jednoduchému materiálu snad jen tolik, že skladby, jakkoli si nesou takový ten špinavý feeling zámořského stoneru, tak jsou melodičtější a naopak postrádají špetku té chaotičnosti, která ještě na „Blue Record“ byla ke slyšení.
Baroness poplatní své dosavadní praxi opět hledali inspiraci v barvě, takže po „Red Album“, „Blue Record“ a již zmíněném „Yellow & Green“ je tady fialový kotouček, který stejně jako v minulých případech zdobí nádherný přebal. V oblasti fyzické vybavenosti svých nahrávek tak Baroness nijak nezaostávají za minulými léty a přičtu-li k tomuto ještě fakt, že se jim po roztahaném předchůdci podařilo udržet kvalitu „Purple“ na velmi vysoké úrovni, tak tady mám album, jež se může s malou dávkou rezervy rovnat právě s prvními dvěma počiny a dává tak zapomenout na rozporuplného předchůdce, kde první polovina byla super, ale byla trestuhodně srážená slabší „zelenou“ půlkou.
„Purple“ si bere z dosavadního jen to nejlepší a musím říct, že ukazuje kapelu v tom nejlepším možném světle, jaké si asi mohla představit. Album je prošpikováno silnými nosnými momenty a výběrem skladeb vytváří dojem nejen jakési barvitosti, ale hlavně vyrovnanosti, protože ať se snažím sebevíc, tak na novince jsem neshledal žádný podstatný přešlap nebo vatovitou výplň, jež by rozjetou atmosféru brzdila. Oukej, možná instrumentálka „Fugue“ je tak nějak zbytečná, ale zase má jenom dvě minuty, takže vyloženě nenudí. Závěrečná „Crossroads of Infinity“ má zase jen 20 vteřin, takže ji chápu spíš jako dozvuk předchozí „If I Have to Wake Up (Would You Stop the Rain)“.
Od úvodní „Morningstar“ s houpavými kytarami, přes hitovou „Kerosene“, kytarově výraznou „Desperation Burns“ až po závěrečnou „If I Have to Wake Up (Would You Stop the Rain)“ se Baroness předvádí v tom smyslu, že si vybrali opravdu silnou chvíli a představují jeden skvělý vál za druhým. Mě osobně nejvíce zaujala „Kerosene“, jejíž hitový potenciál v refrénu je na Baroness až nezvykle silný. Povedly se i ty kytary, které trochu vykrádají zmíněné Mastodon… „Desperation Burns“ mě upoutala opět kytarami, ovšem v jiném duchu. Zatímco u prvně jmenované by se dalo říct, že stojí na melodických linkách a vyhrávkách, které prokládají ústřední riff, tak „Desperation Burns“ překvapila takřka math metalově odsekávanými kytarami v úvodu. S jako ochutnávkou uvolněnou kompozicí „Chlorine & Wine“ mě Baroness rovněž dostali. Klávesy, zvonivé kytary, podmanivá nálada a do toho burácející kytary, které nenechají nikoho na pochybách, že hraje právě čtveřice z městečka Savannah, jejíž rukopis je již jasně rozpoznatelný.
„Purple“ těch pomyslných vrcholů obsahuje opravdu dost, což je minimálně pro mě příjemné překvapení, protože jsem nečekal, že by se Baroness dokázali ještě vybičovat k výkonu, jímž by navázali na své první počiny. Zvláště pak po nepříjemné situaci, která jejich dosavadní vývoj lehce zbrzdila. Tito rockeři však dokázali, že svůj vrchol mají dost možná ještě před sebou, protože jestli se jim podaří udržet formu, s níž se vytáhli na „Purple“, jejž považuji za jasně „devítkové“ album, tak se může v dohledné době i ta „Blue Record“ obávat o svou neotřesitelnou pozici nejlepší nahrávky Baroness. „Purple“ je totiž skvělé album, které bych s přehledem pasoval do skupiny desíti nejlepších počinů, jež jsem loni slyšel.
Druhý pohled (Onotius):
Z nové desky amerických Baroness jsem nakonec celkem rozpačitý. Ne, že by se jednalo o nějaké zásadní zklamání, avšak přeci jen v porovnání s předchůdci na mě působí novinka spíš jako taková sázka na jistotu. Jako by si kapela vzala až moc k srdci výtky, že tři roky stará dvoudeska „Yellow & Green“ byla moc roztříštěná, a tak vytvořili album celistvější a přímočařejší. Jenomže v porovnání se staršími počiny podcenili význam postupného vývoje kompozic a nálady v průběhu desky.
Jistě jsou tu dobré kousky, jako například úvodní „Morningstar“, „Try to Disappear“ či „Kerosene“. Na první poslech je vše na svém místě. Všechno příjemně odsýpá a člověk má radost, že už to kapele po té bouračce a následné proměně půlky sestavy zas šlape. Jenomže celkově v průběhu desky mě zkrátka pomalu začíná přepadat pocit, že její stejnorodost je na škodu. Již na minulé desce byl místy patrný příklon k větší rockovosti, melodičnosti, na úkor větší kompoziční kreativity. Jenomže zatímco u předchůdce to vyrovnávala větší různorodost v průběhu hraní, nyní to zkrátka působí stereotypněji než kdy dříve. Vznikají tak sice skladby s potenciálem zaujmout i širší spektrum rockových fanoušků jako klipovka „Chlorine & Wine“, avšak zase je zde o špetku méně syrovosti a především je tu méně právě progresivity. Skoro všechny skladby mají kolem čtyř minut a v průbehu kompozic vás takřka nic nepřekvapí, což je celkem škoda. V porovnání se skvosty z „Blue Record“ a „Red Album“ je novinka jen další deska v řadě, ke které se asi tak často vracet nebudu. Z formálního hlediska mi nesedí moc zvuk desky, který na mě působí podivně strojeně a neplynule. Především harmonie basy s bicími v tomhle ohledu působí místy trochu kostrbatě.
„Purple“ není špatná, jen má očekávání byla trochu vyšší. Vzhledem k tomu, co se již kapele podařilo v minulosti, mi zkrátka přijde, že je novinka až podezřele konzervativní. Některé momenty jsou perfektní, ale přibylo těch nemastných neslaných. Po formální stránce je tohle album ok, ale chybí mi tu přidaná hodnota, již u Baroness očekávám.
Italská trojice Firelord vznikla na základech dnes neexistující formace Saint Judas již v roce 2007, takže o naprosté mlíčňáky se nejedná, nicméně svou studiovou aktivitou zrovna nehýří, protože EP „Hammer of Chaos“ je teprve třetí ukázkou jejich společných aktivit. Vše odpálili v roce v 2011 prostřednictvím krátkohrajícího „The Burning“, na nějž navázal v roce 2013 plnohodnotný debut „Among the Snakes“. No, a právě jejich nejnovějšímu počinu, kterým je již zmíněné „Hammer of Chaos“, se podíváme pod poklici.
Ještě předtím si ale představíme samotné Firelord respektive hudbu, kterou hrají. Z názvů kapel jako Saint Judas a Firelord bych já osobně čekal nějaký italský melodický hevík, ovšem pánové klamou tělem a na svém pětiskladbovém EP předkládají slušnou porci chlapského stoner metalu s burácejícími kytarami a drsným vokálem. Jako bonus pak po vzoru aktuální módy přihazují taky špetku staromilského heavy metalu dle prvních alb britských velikánů Black Sabbath. Kombinace to sice není nikterak objevná, přesto však na takto malé ploše („Hammer of Chaos“ se zastaví před 30. minutou hrací doby) je to porce hudby chutná a vcelku líbivá.
Představovat nějak blíže hudební náplň není zrovna na místě, protože všichni víte, co čekat. Riffy, riffy a nic než riffy. Firelord si ve skladbách, které se pohybují kolem stopáže o délce pěti minut, libují v omílání jednoho až dvou kytarových motivů, díky nimž jednotlivé písně dost slušně odsýpají. Navíc si drží jasnou strukturu a sloky s refrénem jsou od sebe přehledně oddělené a pravidelně se opakují, takže je to počin, jenž není na poslech nikterak náročný. Nechci říct, že je to hudba vyloženě jednoduchá, protože v rámci mezí se Firelord snaží znít progresivně, což se jim třeba v titulní „Hammer of Chaos“ daří, ale jako celek je to taková ta pohodová kytarovka, která vás do židle nepřibije.
Osobně bych na „Hammer of Chaos“ uvítal více živelnosti a agrese, ale to už bych Firelord tlačil někam k formě Mastodon v dobách „Leviathan“. Pokud nepočítám závěrečný cover „Pilor of the Dune“ od Slo Burn, tak čtveřice autorských novinek představuje Firelord v dobré formě. Konkrétně se mi hodně líbí hitový potenciál „Dancing on Your Grave“ a ústřední kytara v „Devils Wonderland“. Středobodem je však dlouhá titulka, která se v první půli točí kolem klasických postupů a ze stonerového mustru nevybočí ani na vteřinu, ovšem v té druhé, již trochu volnomyšlenkářské, zpomalí a otěže převezme výrazná baskytara.
Co k „Hammer of Chaos“ říci závěrem? Bohužel pro Firelord je to dohromady takové obyčejné, až se bojím, že se v záplavě podobných kapel dost úspěšně ztratí. To však nebrání faktu, aby se poslech oněch pěti skladeb dal bez problému přežít a nechat se alespoň chvíli unášet na houpavých kytarách vyschlých jako poušť. Nic víc tady ale nehledejte.
