Země: Itálie Žánr: occult stoner / doom / black metal Datum vydání: 7.10.2016 Label: Nordavind Records Tracklist: 01. Invocation of the Protective Angels 02. Adonai I 03. Adonai II 04. Adonai III 05. Adonai IV 06. Atziluth 07. Beri’Ah 08. Yetzirah 09. Assiah Hrací doba: 43:50 Odkazy: web / facebook K recenzi poskytl: Against PR

O jméno Riti Occulti asi většina z nás zakopla již v roce 2012. Tehdy totiž těmto italským okultistům vyšlo eponymní debutové album, na čemž by za normálních okolností nebylo zvláštního. Pro našince je tu ovšem jedna zvláštnost, a sice že tato deska vyšla pod značkou českého labelu Epidemie Records, který se o rok později postaral i o druhou řadovku „Secta“.

Doba mírně pokročila a situace se změnila. Své třetí album „Tetragrammaton“ již Riti Occulti nevydávají pod českou firmou, protože obrazně řečeno přesídlili do Portugalska k Nordavind Records, pod nimiž ostatně loni vydali i reedici debutu a digitální singl s předělávkou „Eleanor Rigby“ od The Beatles. Ale to jen tak pro zajímavost, protože jako správným cynickým kurvám je nám samozřejmě u análu, jaká firma je pod tím podepsaná, hlavní je muzika. Tak se na ni půjdeme podívat. Než se tak ale stane, ještě musím poslat jeden rychlý hejt na obal „Tetragrammaton“, který se mi těžce nelíbí. Tyhle pastelové omalovánky mě moc neberou (to se ale netýká jen novinky, sralo mě to už u „Secta“).

Je ovšem potěšující, že vlastní hudební náplň „Tetragrammaton“ je o poznání přitažlivější než onen přebal. Znalce „Secta“ novinka svým zvukem asi příliš nepřekvapí, ale to v současné době vzhledem k objemu diskografie Riti Occulti nelze kapele mlátit o hlavu. Přesto jedna věc potěší – „Tetragrammaton“ mi oproti svému předchůdci připadá o něco dospělejší, a tím pádem bych si dovolil říct, že i lepší.

Tak či onak, opětovně se můžete těšit na okultní stoner / doom metal, za nímž kdesi v pozadí vystrkují své prohnilé růžky taktéž náznaky černého kovu. Plusem Riti Occulti je bezesporu jejich poměrně zvláštní sound plynoucí ze skutečnosti, že nepoužívají kytaru. O veškeré riffování se stará pouze přebuzená baskytara, což zní natolik zajímavě, že nevidím důvodu volat po klasické elektrické kytaře. Zvlášť když Italové i ve stávající sestavě dokážou přijít dostatkem nápadů – ony totiž ani bicí linky nehrají základní bum-čvacht rytmus a navíc jsou tu klávesy, jejichž přínos je v hudbě Riti Occulti obrovský a jejich momenty mnohde patří k tomu nejlepšímu. V neposlední řadě jsou tu pak vokály, které jsou ozdobou Riti Occulti. Kapela disponuje hned dvěma zpěvačkami – Serena Mastracco má na starosti extrémní skřeky, zatímco Elisabetta Marchetti přispívá výtečným čistým zpěvem, jenž je pro mě osobně jednou z největších předností „Tetragrammaton“.

Abychom to s tou chválou ovšem nepřehnali, tak musím upozornit, že Riti Occulti určitě nesázejí jeden geniální nápad za druhým. Ve skutečnosti velká část stopáže stojí pouze na přebasovaném riffování a v některých pasážích se na mysl vkrádá plíživý pocit, že album stagnuje, a dojem, že tahle část mohla (měla) být dotaženější. Jinými slovy řečeno, zajímavý sound je sice příjemný, ale sám o sobě nezachrání úplně vše.

Nicméně, Riti Occulti ony slabší chvilky dokážou vyvážit momenty, které jsou naopak výtečné. Vlajkovou lodí „Tetragrammaton“ je zjevně čtyřdílná kompozice „Adonai“, jež zabírá polovinu hrací doby. S postupujícími minutami tetralogie graduje a zejména závěr „Adonai III“ a první půle „Adonai IV“ jsou působivé. Rozjezd druhé jmenované je pak asi vrcholnou pasáží celé nahrávky. Naštěstí je ale co poslouchat i po konci „Adonai“. Orientální prvky v „Atziluth“ dají vzpomenout na bezejmenný debut, hodně mě baví i začátek „Beri’Ah“ a finální „Assiah“ rovněž nepostrádá kvalitní pasáže.

V konečném součtu jsou tedy mé dojmy kladné. Není na místě mluvit o nadšení, to by byla věru přehnaná slova, což ovšem neznamená, že na „Tetragrammaton“ nebylo co k poslouchání. I navzdory jmenovaným neduhům Riti Occulti nahráli povedenou a sympatickou desku s několika vpravdě bravurními momenty. A to vlastně není vůbec špatný výsledek.