Popravdě, název projektu Sar Nath se mi fakt líbí… člověk se totiž jen trochu splete a je z toho „Srát na“. Otázkou ale je, jestli ta vlastní muzika je k posrání dobrá, nebo jen k posrání…
Ale teď už vážně. Za tímhle jednočlenným projektem ze Spojených států amerických stojí jistý chlapík, který má v občance napsáno Travis Niemeyer, ale v black metalovém podsvětí si říká Lord Sar Nath Hypnosia. Hned na první pohled je to docela trhlý cápek – ostatně, stačí si jen projet fotky na Facebooku Sar Nath, kam cpe jedno svoje über-zlé selfíčko focené webkamerou za druhým. To evidentně naznačuje, že to asi bude nějakým způsobem jebnuté i hudebně… což vlastně je, ale tentokrát to nemyslím zrovna v pozitivním slova smyslu.
Sar Nath má na kontě dvě alba, „Freshly Skinned and Left for Dead“ (listopad 2014) a „Sorrow and Psychopathium Consummate“ (říjen 2015), a mezi nimi stihl vydat ještě EP „Epilogue Eternal“, přičemž právě na to jsem se podíval. Ačkoliv se tu nacházejí jen tři tracky, počin trvá přes dvacet minut, protože první dva kusy trvají po deseti minutách každý. Finální „Purging of Lust from Tarpits of Malice“ už je jenom minutový noisový výkřik do ticha, který nic moc neřeší a taky není moc povedený.
Je tu docela zjevná orientace na takovou tu chorobnou formu black metalu se zvrácenými lámanými riffy a hnusnou aurou. Proč ne, sice Sar Nath není ani zdaleka první, ale když se tahle forma povede, může to fungovat i tak. Nicméně, jakákoliv naděje na parádní podzemní počin vezme hodně rychle zasvé. Minialbum otvírá titulní věc „Epilogue Eternal“, jež se rozjíždí pomalejší mrazivou kytarou, což zní hodně slibně. Jenže hned vzápětí nastoupí bicí automat, který to úplně celé kompletně a nenávratně spláchne do hajzlu. Jako vážně, takhle násilně a extrémně necitelně naprogramované bicí jsem tedy neslyšel strašně dlouho. Problém je ale především v těch rychlých momentech, protože v těch pomalejším automat nijak neruší. Jak ale začne ta naprosto primitivní sypanice beze smyslu, která je navíc úplně nepochopitelně vytažená vysoko nad všechno ostatní a kytary nebo vokál brutálně přehlušuje, tak to se fakt regulérně nedá poslouchat.
Tímhle trpí hlavně onen první song „Epilogue Eternal“. Ty pomalejší pasáže, kdy mají hlavní slovo kytary, se sice dají, ale ty násilné vpády automatu z toho fakt dělají odpad. Ve druhé „From Life to Soulrot“ už sice bicí takhle uši nervou, ani v těch rychlých momentech ne, ale… jednak je tu pořád jakási pachuť, druhak se také ukáže, že i po eliminaci té nejotravnější složky není hudba Sar Nath nějaký zázrak. Snaha v tom je, jakási dávka zvrácenosti a nenormálnosti také, poslouchat se to vlastně dá, ale ten účinek je takový… no, slabý, nějaká ta síla v tom prostě není.
Abych to shrnul, Sar Nath mě na „Epilogue Eternal“ moc nepřesvědčil a ještě si hodně rozmyslím, jestli zkusím i nějakou tu řadovku. Co se však týče tohohle EP, můj postoj je jasný: Srath Na to…
Dva roky stará deska „Sunbather“ katapultovala americké shoegaze black metalové Deafheaven do centra zájmu kdejakého kolem metalu motajícího se hipstera a pro mě znamenala především první seznámení s kapelou. A vlastně jsem rád, že jsem na ni narazil tak trochu bez znalosti kontextu a souvislostí a nebyl při poslechu alba zatěžován o předsudky pramenící z publicity kapely i mimo metalové kruhy. Do kapely je dneska v rámci black metalu populární kopat jako do kacířů, kteří žánr zpřístupňují širšímu spektru posluchačů, kteří nemají v krvi dostatečnou dávku pravého černého nihilismu a misantropie. Nicméně obecně zde navzdory lehkým vlivům Alcest či Wolves in the Throne Room vidím velký přínos a invenci. Pocitově jsem zkrátka do „Sunbather“ neslyšel tak pohlcující melancholickou nabluesovatělou black metalovou desku.
Samotná muzika tehdy velmi umně balancovala na hranici mezi zběsilým black metalem, shoegazovými a místy až post-rockovými náladami. Takový melancholický metal, avšak plný svižně tremolovaných sedmičkových akordů a estetiky východu slunce ve spojitosti s hrubou hysterickou agresí. Ve mně osobně (a snad mě nebude žádný sludgový vousatý strýc hnát) vyvolávala deska podobné pocity jako intenzivní závěry skladeb posledních Neurosis, pouze očištěné o hrubší pozůstatky hardcorové duše. Jenomže poslech „Sunbather” ve chvíli čekání na novinku vyvolával především mnoho otázek. Dá se z durových sedmiček postavit hypnotický black i napodruhé?
Možná ne. Důležité je, že se tak nestalo ne kvůli tomu, že by kapela zklamala, nýbrž protože se posunula zase trochu jinam. On už ten šedavý a svou (ačkoliv trochu dětinskou) výtvarností netradiční obal alba „New Bermuda“ prozrazoval něco z toho, co v sobě nový materiál skrývá.
Tak především je zde patrný zemitější a méně vzdušný projev. Deska působí na první poslech méně atraktivně, avšak při dalších inkarnacích postupně jednotlivé střípky do sebe začínají zapadat a člověk se začíná na každý další motiv těšit. Zvuk je oproti předchůdci méně plynulý a místy se zde zakousnou i celkem těžkopádně riffované pasáže, avšak jen pro zpestření, nikoliv jako nějaké významné narušení konceptu (nedejbože pak atmosféry). Deska zkrátka působí jako takové volné pokračování svého předchůdce, místy nepřístupnější, disonantnější, méně jednoznačně melodické, avšak ve výsledku neméně působivé. A když se člověk nebojí, že poklička bude horká, a nahlédne pod ní, zjistí, že je to zase velmi příjemné dílo. Jistě mající své mouchy, přeci jen se v některých mometech kapela trochu opakuje, ale ve výsledku rozhodně bavící a rozhodně ne zatraceníhodné.
Těžiště atmosféry stále tkví ve vzdušnosti shoegazu, avšak tentokrát opatřeného místy ne tak jednoznačnými melodiemi, jak tomu bylo minule. Metalová složka je místy instrumentálně blízká i jiným metalovým větvím, než jsou pouze blackové sypačky, za příklad může sloužit například kytarové sólo a rytmické kytarové řezání v „Come Back“ (jež pak vygraduje v klasické euforické pasáže). Kompozičně už jen při pohledu na tracklist je jasné, že své nápady kapela více nakumulovala do delších celků. A jaký je vývoj desky v průběhu hracího času? Působí na mě trochu jako by se kapela v první polovině více snažila znít jinak a ilustrovat, že navzdory charakteristickým postupům nestojí na místě a vyvíjí se. Ta druhá se pak spíš vrací ke konceptu a zvuku předchůdce. Například při poslechu již dříve zmiňovaných gradovaných pasáží „Come Back“, klasických klesajících stupnic ke konci „Baby Blue“ či úvodu závěrečné „Gifts for the Earth“ se člověk jistému pocitu déjà vu asi nevyhne.
Jenomže, tentokrát na mě právě více působí ty méně klasické skladby jako například hned úvodní „Brought to the Water“, jež je v úvodu přímočařejší a črtá relativně neotřelé momenty. Ve chvíli, kdy přijde melodický návrat obvyklejšího střihu, pak ona bluesovost v kontrastu s o kapku větší ponurostí evokuje kolegy Ghost Bath. Jako celek je otvírák různorodý a nedržící se dogmatu vybudovaného předchůdcem. V kontrastu k tomu závěrečná „Gifts from the Earth“ se o poznání rychleji oposlouchá, neboť zde se více odráží klasický charakter, který oproti minulosti už není moc překvapivý. Již zmiňovaná „Come Back“ či dvojka „Luna“ kombinují obojí, což je taková celkem přijemná hranice, jež dává najevo, že posloucháme stejnou kapelu, ale zároveň, že ta kapela nestojí na místě a vyvíjí se. Podobně je na tom i „Baby Blue“ disponující skvělými měkkými pasážemi po šesté minutě.
Novinka „New Bermuda“ rozhodně není bez vady. Navzdory novému kabátu zde lecky zaslechneme pasáže velmi podobné „Sunbather“. Nicméně samy o sobě kompozice fungují a mě osobně zkrátka baví (některé dokonce velmi). Zároveň větší různorodost podporuje trvanlivost desky. Překvapivost předchůdce je sice pryč, ale Deafheaven kráčejí dál. Sice občas našlapují dost nejistě, avšak po pár drobných útrapách nakonec do cíle dorazí. Pokud někdo tvrdí, že se jedná o senzaci, trochu přehání, kdo však tvrdí, že jde o brak a propadák, ten vyloženě kecá.
Druhý pohled (Skvrn):
Na Deafheaven jsem měl políčeno už poměrně dlouhou dobu, za což mohla kombinace věru prozaických důvodů. Američany jsem si zafixoval jako black metalové, a jelikož já tuhle hudbu rád, jednou muselo přijít i na ně. Navíc ten hype. Debutem „Roads to Judah“ nezvyklé pozdvižení začalo, načež následně vygradovalo v „Sunbather“, toho času lídra všemožných ročních přehledů. Právě tehdy jsem si umínil, že nastala chvíle hledat odpověď na otázku, zda Deafheaven roli „hajpovaných“ přát, nebo jen nevěřícně kroutit hlavou. Jenže „Sunbather“ mě nezastihl v nejlepší posluchačské formě a po mizivém počtu protočení dostal dozajista ambiciózní průzkum stopku. I tak se ale Deafheaven mých poslechů dočkali. Začal jsem sjíždět „Roads to Judah“, které si mě sice významným způsobem nezískalo, avšak nemám problém mluvit o nadprůměrně odvedené práci. A poté už přišlo „New Bermuda“. Jaké je?
Když Deafheaven ohlásili vydání nové desky, říkal jsem, že kapela půjde spíše ve šlépějích opalujícího se předchůdce. Nebude se hrát na přímočarou notu jako v „Roads to Judah“ a pokračovat bude proces postupného měknutí. Jenže první ohlasy „New Bermuda“ naznačily opak a mně po několika protočeních nezbývá než souhlasit. Novinka je velmi dřevní, na poměry kapely působí velmi metalově a sem tam Deafheaven skrz oldschool vyloženě vzpomínají. Viz sólo v „Baby Blue“, viz kytary uprostřed „Brought to the Water“. Ovšem i tak jsou výlety do minulosti spíše sporadického rázu a drtivá přesila stopáže patří ostře nabroušené post-black metalové moderně protkávané post-rockovým klidem. Právě na této symbióze „New Bermuda“ stojí a právě ona ho dělá silným.
Díky skladatelské kvalitě působí kontrasty mezi black metalovým napětím a post-rockovým úlevami naprosto přirozeně. I když Deafheaven neservírují nic vyloženě vynalézavého, cítím silný smysl pro gradaci a vývoj skladby. Stopáže skladeb atakující pravidelně desetiminutovou hranici tak nejsou přítěží, ale výhodou a důležitým prostorem ke skladatelským manévrům. Jednotlivé stopy působí vyrovnaně a kolegiálně se starají o celistvou sílu desky. Snad jediný výraznější problém mám s úplným koncem „Come Back“, kde Deafheaven sklouzávají v post-rockovém snění až k mírnému melodickému kýči. Jinak však v podstatě nemám výhrad. Pravda, letos jsem jen v rámci metalu slyšel hned několik silnějších desek, avšak kvalita tu rozhodně je, a to nemalá. Při takové formě pak nemůžu hype jménem Deafheaven přehlížet, neřkuli nad ním ohrnovat nos.
Země: USA Žánr: thrash metal Datum vydání: 18.9.2015 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Gift of Pain [feat. Randy Blythe]
02. Let Darkness Fall [feat. Troy Sanders]
03. Dying Song [feat. Phil Anselmo]
04. Can’t Kill the Devil [feat. Chuck Billy]
05. Scars [feat. Mark Osegueda & Cristina Scabbia]
06. Destination: Nowhere [feat. Matt Heafy]
07. Wait Until Tomorrow [feat. Dough Pinnick & James Jasta]
08. Triangulum (I. Creation / II. Evolution / III. Destruction)
09. Pledge of Allegiance [feat. Mark Osegueda]
10. We Rock [Dio cover; feat. Mark Osegueda, Chuck Billy, Chris Jericho, Tim „Ripper“ Owens, Alissa White-Gluz, Steve „Zetro“ Souza]
Při pohledu na sestavu Metal Allegiance by mělo být všem nad slunce jasné, že tohle není obyčejná skupina. Metal Allegiance nejsou dokonce ani obyčejná superskupina, v jejichž řadách by se spojilo pár kámošů, kteří mají dostatečně provařené ksichty a platí za velká jména. Tento projekt by se svým zaměřením a velikášstvím mohl s přehledem rovnat snaze vydavatelství Roadrunner Records, které v roce 2005 slavilo své narozeniny a největší hvězdy jeho dosavadní historie se podílely na jednom albu „Roadrunner United“ pod taktovkou několika týmových kapitánů. Něco podobného o pár let později vyzkoušeli i Nuclear Blast Records prostřednictvím dvojice alb „Into the Light“ a „Out of the Dark“, které vyšly pod hlavičkou Nuclera Blast Allstars.
Ani v jednom z obou uvedených příkladů se však nejednalo o přirozeně vzniklé těleso, nýbrž o „objednávku“ vydavatelství, takže když už v ničem, tak alespoň v tomto se Metal Allegiance odlišují. Zdravé jádro, které stojí za vznikem eponymní nahrávky této party s početným zástupem hostujících muzikantů, tvoří David Ellefson z Megadeth, Mike Portnoy (ex-Dream Theater, The Winery Dogs) a Alex Skolnick z řad thrashových nestorů Testament. Aby byla sestava kompletní, tak je nutné zmínit ještě jméno Mark Menghi, který se spolupodílel na kompoziční stránce, ale základní nástrojové obsazení tvoří právě trojice ostřílených mazáků.
Tak, to bychom měli za sebou krátké představení, ale co to ti Metal Allegiance vlastně hrají? Soudě dle zázemí jednotlivých hudebníků je jasné, že thrash metal bude mít na nahrávce své výsadní postavení. Ellefson i Skolnick jsou prostě klasici a chtít po nich experimentální hrátky je zbytečné. Taktéž Mike Portnoy se nikdy netajil svou láskou k thrash metalu a Metallice zvlášť, takže ano, rychlé skladby opravdu převládají. Ty by se daly označit jako sázka na jistotu, protože přesně takové album se od takových jmen čeká. Co je však překvapením, je zařazení melodických kousků „Scars“ a „Destination: Nowhere“. Tyjasně cílí na mladší posluchačstvo. A pak je tady „Left Darkness“ a „Dying Song“, které naopak znějí jako snaha oslovit chytřejší část fanoušků, jež má ráda košatěji vystavěné songy.
Víte, dlouho jsem přemýšlel, jak se k recenzi postavit, protože ten seznam hostujících muzikantů je opravdu dlouhý, a nebyl jsem si tak jistý, jestli se v textu i já sám nezačnu brzy ztrácet, ale vezmu to tak, že skladby rozdělím do několika skupin podle toho, jak je stylově vidí moje maličkost, a budu doufat, že se s tím nějak poperete. Hostovačky kytaristů nechám bez bližšího opomenutí, protože kdyby mi někdo neřekl, že v této písni hostuje Phil Demmel z Machine Head a v této zase Andreas Kisser ze Sepultury, tak s výjimkou Garyho Holta z Exodus, jenž se mihne ve třech skladbách, jsem to jednoduše nepoznal, takže nebudu dělat guláš ještě s dalšími jmény.
Jdeme tedy na to. Začněme onou méně překvapivou částí, již zastupuje úvodní „Gift of Pain“ s Randym Blythem z Lamb of God u mikrofonu, „Can’t Kill the Devil“ s Chuckem Billym z Testament a „Pledge of Allegiace“, v níž si zapěl Mark Osegueda z Death Angel. V tuto chvíli ještě nakousnu fakt, že každá ze skladeb je vystavěna tak, aby se v ní daný vokalista cítil co nejkomfortněji, takže „Gift of Pain“ je hodně groovy a moderně orientované přesně ve stylu Lamb of God. Randy Blythe nepřekvapil a se svým neurvalým řevem udělal z úvodního válu nejtvrdší položku nahrávky. „Can’t Kill the Devil“ zní jako slabší píseň z posledních alb Testament, ačkoli samotný Chuck je s přibývajícím věkem v čím dál lepší kondici a jeho přispění je jedním z nejlepších momentů alba. Nejvíce se mi líbí „Pledge of Allegiance“ s Oseguedou, která je pěkně ostrá a ze všech uvedených songů nejvíce připomíná zlaté časy thrash metalu z 80. let.
>
Do skupiny k předchozím písním by se dala zařadit i instrumentální „Triangulum (I. Creation / II. Evolution / III. Destruction)“, která se taktéž dala čekat. Je to taková ta klasická instrumentálka v metalovém ražení, takže nic neslyšeného. V první půli mě zaujala rytmická sekce Ellefson/Portnoy, v té druhé se dostane ke slovu více sólová kytara a tudíž rychlejší tempo, ale lehkost a hlavně nápady legend typu „Orion“ od Metallicy jí chybí, takže stačilo pár poslechů a měl jsem jí tak akorát dost.
Nejvýraznějšími skladbami jsou „Let Darkness Fall“ s TroyemSandersem z Mastodon a „Dying Song“ s Philem Anselmem (ex-Pantera, Down) za mikrofonem. Obě jsou pomalejší, chybí jim klasický thrashový háv a díky delší hrací době vyniknou hned na první poslech. Troy Sanders předvedl svůj klasický vokál, je však škoda, že ve druhé polovině je přibrzděn snahou o ozvláštnění s akustickou kytarou a tribal bubínky, přičemž ani jeden z těchto prvků do písně nezapadá. Jinak v kytarových momentech palec nahoru. Phil Anselmo ukazuje, že mu cizí materiál sluší víc než jeho vlastní sólové pokusy a sabbatovsky zatěžkaná „Dying Song“ mu pásne fakt parádně. Ani si nedokážu představit někoho jiného, kdo by ji zazpíval s takovou silou a suverenitou, protože ať už Phil vystupuje jako sebevětší tvrďák, tak procítěnější poloha mu nedělá žádný problém a jeho charisma činí z této písně další z vrcholů desky.
Jdeme do finále prostřednictvím trojice skladeb, jež jsou výběrem vokalistů a hudební náplní jasně cíleny na mladší publikum, které má rádo melodie a skočné věci, na něž se dobře paří. „Wait Until Tomorrow“ je duet, v němž si to mezi sebou rozdají Doug Pinnick z King’s X a James Jasta z Hatebreed. Prvně jmenovaný zastupuje melodičtější polohu na poklidnějším hudebním podkladu, zatímco Jamey to odpálí ve skočné pasáži, jež má do naléhavosti Hatebreed daleko, ale jako protiklad je to dobré. Dohromady to překvapivě funguje a uznávám, že hlavně Pinnickův part mě hodně bavil. „Destination: Nowhere“ je nejmelodičtější kus na nahrávce. Kytary jsou samozřejmě hodně slyšet, to aby nebylo mýlky, šlape se v rychlejším tempu a za mikforon se postavil Matt Heafy z Trivium. Ten na posledním albu Trivium rezignoval na řev a soustředil se stejně jako v „Destination: Nowhere“ jen na svůj zpěv a tady mu to sluší. Kdyby se Trivium vysrali na ty naivní kraviny, které v posledních letech skládají, a začali nad svou tvorbou trochu víc přemýšlet, tak by se mohli dostat až na tuto úroveň, která by pro relativně mladou kapelu, jíž Trivium stále jsou, pasovala. Silný melodický vokál a skvělá sólová kytara – to je to, co si z této písně odnáším jako hlavní pozitivum.
Na závěr jsem si nechal záměrně „Scars“, v níž si zapěje opět Mark Osegueda a přidá se k němu Cristina Scabbia z Lacuna Coil. Musím říct, že jakkoli mi její domovská kapela přijde zbytečná, tak její zpěv mi nijak nevadí a v tomto případě mě dokonce hodně zaujala. „Scars“ je slušný, moderně střižený duet, kde Mark hraje bestii a Cristina rozvede jeho sloku do melodického refrénu. Ačkoli se píseň od zbytku nahrávky svým směřováním sama úspěšně distancuje, tak to byla položka, na kterou jsem se s každým poslechem těšil. Závěrečná „We Rock“, což je předělávka legendárního kousky od Dio, výsledný dojem nijak nepokazí. Vystřídá se v ní hned několik osobností, kdy za zmínku stojí hlavně Alissa White-Gluz z Arch Enemy a Steve „Zetro“ Souza z Exodus. Pokus o vzdání úcty jako takový neurazí a zaujme spíš jen vokálním osazenstvem, ale na závěr za vcelku solidní nahrávkou obstál.
Tahle alba se hodnotí hodně špatně, protože stejně jako třeba zmíněné Nuclear Blast Allstars a Roadrunner United fungují Metal Allegiance mnohem lépe v jednotlivých skladbách než na celistvé ploše hodinové hrací doby. Různí vokalisté té ucelenosti samozřejmě obvykle nepomůžou, ale můžu říct, že překvapením je pro mě fakt, že to drží pohromadě lépe, než jsem po prvním poslechu, kdy jsem album okamžitě odložil, očekával. Jako klasické album „Metal Allegiance“ příliš fungovat nebude, protože žádná ze skladeb není taková pecka, abych měl v současné době nutkání si při touze slyšet kteréhokoli z hostujících zpěváků nutkání pustit si radši tohle než jeho domovské působiště, ale jako koláž k jiné práci je to dost dobrá věc, která zaslouží za technickou preciznost a celkový dojem palec nahoru. Škoda zpraseného obalu, na který se nedá dívat.
Země: USA Žánr: pop Datum vydání: 9.10.2015 Label: Interscope Records
Tracklist:
01. Revival
02. Kill Em with Kindness
03. Hands to Myself
04. Same Old Love
05. Sober
06. Good for You
07. Camouflage
08. Me & the Rhythm
09. Survivors
10. Body Heat
11. Rise
12. Me & My Girls [bonus]
13. Nobody [bonus]
14. Perfect [bonus]
Hádám, že na naši stránku přece jenom asi z většiny chodí lidé, kteří se zajímají spíše o okrajovější žánry a mainstream mnohdy okázale ignorují, takže paradoxně nemusejí mít moc velké ponětí o interpretech, kteří jsou jinak vlastně slavní. Anebo třeba v případě Seleny Gomez znají jen to jméno a veškeré ponětí začíná a končí s tím, že si to tam dole dřív nechávala hoblovat od Justina Biebera. Právě proto si nejdříve nejsme takový ten obligátní seznamovací odstaveček…
Selena Gomez se dostala do většího povědomí především díky účinkování v jakýchsi seriálech od Disneyho, kde začal hrát, když jí bylo 15 let. Jen o chvilku později také začala vystupovat se skupinou Selena Gomez & the Scene, s níž vydala celkem tři desky, které měly poměrně slušné prodejní úspěchy. Oba tyto projekty skončily v roce 2012, tedy v době, kdy už hrála i v nějakých celovečerních filmech, z nichž jsem neviděl ani jeden a nehodlám na tomhle stavu nic měnit, protože to vypadá na ultimátní výplachy „pro celou rodinu“ už jen podle plakátů.
Co se hudby týče, Selena Gomez se po konci výše jmenované kapely vydala na regulérní sólovou dráhu, jejímž prvním výsledkem bylo debutové album „Stars Dance“, které vyšlo v červenci 2013. Až do téhle doby jsem měl nějakou Selenu Gomez vcelku na salámu (ne však doslova… a že to bych si možná i líbit nechal) a na tom by se asi nic moc nezměnilo i přes mou úchylku na komerční popové škváry. Čirou náhodou jsem se však dostal k videoklipu k singlu „Slow Down“, který mě hodně bavil, takže jsem se podíval i na celé album, z něhož se vyklubalo příjemné překvapení. Jasně, nebylo to žádné hudební veledílo a pořád to byl naprosto regulérní mainstream se vším, co k tomu patří, ale bavilo mě to a upřímně říkám, že písničky jako „Undercover“, „Stars Dance“, „Save the Day“ nebo už jmenovanou „Slow Down“ si s velkou chutí pouštím doteď.
Druhé sólové album „Revival“ už jsem si tím pádem pouštěl cíleně s motivací, že snad půjde o podobně sympatickou nahrávku jako „Stars Dance“. Bohužel však musím říct, že se to moc nepovedlo, protože „Revival“ mi připadá o hodně slabší než debut. Samozřejmě se nebavíme o komerčním úspěchu, protože ten má novinka opětovně značný a stejně jako její předchůdce dokázala vystoupat na první příčku v žebříčku prodejnosti na tom největším trhu, tedy v USA, plus řada dalších dost solidních umístění v dalších žebříčcích (kupříkladu 15. místo v České republice patří spíše k těm skromnějším), ale čistě co do zábavnosti vlastního materiálu u mě „Revival“ vedle „Stars Dance“ jednoznačně prohrává.
Ten důvod je vcelku zřejmý – prostě mi tu chybějí ty opravdu povedené skladby, které by mě bavily hned od začátku a které by měly potenciál bavit i s nějakým tím odstupem jako třeba výtečná „Undercover“ z debutu. Jako jediné trochu solidnější věci vidím relativně příjemnou druhou singlovku „Same Old Love“, která je hezky nevtíravá, ale přesto chytlavá, a navíc obsahuje několik zajímavých aranží. Dále se mi líbí ještě trochu svižnější „Me & the Rhythm“ na osmé pozici, a to především díky povedenému refrénu. Nicméně, úplně nejlepší skladba „Revival“ se nachází jen na deluxe edici desky v pozici pouhého bonusu. Je to skvělá hitovka „Me & My Girls“, jíž nechybí náboj a temperament. Je trochu paradoxní, že na základním albu skončí spousta nevýrazných věcí a takovýhle parádní kousek je schován jen mezi bonusy…
Bohužel, těch nic moc songů je na nahrávce o poznání víc. Kromě tři výše zmíněných už totiž dokáže zaujmout jedině předposlední (na základní verzi) „Body Heat“ díky poměrně zapamatovatelnému refrénu, byť zbytek písničky už není žádná sláva, ale zbylé skladby jsou slabší anebo rovnou regulérně slabé. Třeba titulní „Revival“ nebo „Sober“ se dají vcelku bezproblémově poslouchat, ale jinak nemají moc čím upoutat – a tím už výčet toho, co jde přežít, skutečně končí, protože to ostatní už je vlastně regulérní otrava.
Pojmenování „otravné“ naprosto sedne třeba na „Kill Em with Kindness“, jejíž hvízdání mě zanedlouho začalo skutečně rozčilovat. To samé můžu říct i o následující „Hands to Myself“, která je strašně nudná podobně jako třeba závěrečná „Rise“… to jsou jednoduše úplně prázdné, rychlokvašné a bezobsažné písničky, s nimiž nemá cenu ztrácet jakýkoliv čas. Oproti nim už je stravitelnější i taková ta obligátní tklivá klavírní balada „Camouflage“, byť i ta je z obecného hlediska nudná jak hodina občanky ve čtyři odpoledne v pátek. Zato „Survivors“ se snaží o jakousi klubovou tanečnost, nicméně tak činí za pomoci tak primitivního rytmu, že to fakt zbaští jen ten, kdo postrádá byť i jen špetičku kritičnosti… když tedy pominu, že tomu úplně chybí nějaký drive.
„Good for You“ se zpočátku tváří stravitelně, ale dojíždí na typické a pro mě naprosto nepochopitelné klišé popových alb, které říká, že zde musí být minimálně jedna hostovačka černého rappera. Já proti samotnému hip-hopu nic nemám (ačkoliv samozřejmě dávám přednost té ostřejší undergroundovější odnoži), ale v té popové hudbičce je to „blekotání“ otravnější než ultra smradlavý pšouk v přeplněném metru. V „Good for You“ se toho rapování ujal jakýsi ASAP Rocky (o němž jsem do této doby neslyšel, ale za oceánem má dle všeho docela nemalou popularitu) a klasicky je to příjemné asi jako tarantule v trenýrkách. Ve videoklipové verzi je písnička
Ono co si budeme povídat, hlavní postavou „Revival“ by přece jen stále měla být samotná Selena Gomez. To zase musím říct, že mně se její zpěv líbí – má takový sexy hlas a umí s ním zalaškovat a zaprovokovat, což mě v tomhle druhu muziku baví. Na druhou stranu, Selena fakt není Adele nebo Lana Del Rey, aby uměla zpívat tak poutavě, aby na tom šlo utáhnout celé album, natožpak aby s tím šlo vytáhnout nahoru slabší hudební doprovod. Na „Stars Dance“ měla k dispozici hezčí písničky a díky tomu jí to tam fungovalo, ale na „Revival“ si to všechno takříkajíc „sedlo“ jen v několika málo konkrétních věcech, což možná může stačit na několik samostatných singlů, ale na poslech desky? To fakt ne…
Řekněme si to na rovinu – „Revival“ je prostě trochu hloupoučké album, taková typická středněproudová rychlokvaška. Instantní rádoby hitovost, popové klišé a takřka nulová životnost. Je to přesně ten prototyp alba, které je určeno k tomu, aby hodně rychle a hodně vydělalo, ale za rok touhle dobou už po něm neštěkne ani pes. Ty dvě, tři slušnější písničky si sem tam možná na YouTube pustím – netvrdím, že ne – ale tři povedené věci ze 14 (resp. dvě z 11 ve standardní edici) je prostě zoufale málo a ani polonahá Selena na obalu na tom nic nezmění.
Gestalt je mladá zámořská kapela, v jejímž případě o nějakých velkých vydobytých ostruhách prozatím hovořit nelze. Tohle trio ze St. Louis se totiž dalo dohromady teprve v loňském roce a letos na jaře se přihlásilo o slovo vůbec poprvé prostřednictvím pilotního ípka s názvem „Infinite Regress“, na nějž si hoši nachystali 25 minut materiálu…
Gestalt se pustili na black metalové kolbiště, a i když se nedá tvrdit, že by jejich produkce byla nějak skutečně inovativní a zvukově ojedinělá, přece jenom je na „Infinite Regress“ znát, že Američané ten žánr nechtějí pojímat tím úplně nejběžnějším a nejklišovitějším způsobem. To je samozřejmě velice pozitivní věc a podle mě je nutno ji přičíst k dobru. Jenže na druhou stranu, šlechetný záměr ještě není automatickou cestou k tomu, jak dosáhnout působivého výsledku.
Američané produkují relativně čistokrevný black metal, jemuž ovšem nechybějí ani nějaké ty melodie a který má hodně daleko do staroškolské syrovosti – naopak, Gestalt si jednoznačně hoví spíše v tom modernějším pojetí žánru. Nicméně, onu poznámku o melodiích nechápejte jako eufemismus pro symfonické zpívánky, protože „Infinite Regress“ je pořád takříkajíc metal. Což se ale nijak nevylučuje s tím, že Gestalt mají v sestavě i klávesy, které jsou využívány střídmě a s rozmyslem, a že tu a tam vykoukne i nenápadný náznak jakési elektroniky.
A vlastně právě v takových momentech je skupina nejsilnější. Gestalt totiž dokážou leckdy přijít s poměrně zajímavými a ne úplně ohranými melodiemi a přesně tehdy se ukazuje jejich největší potenciál. Některé nápady jsou jednoduše překvapivě silné – jako kupříkladu pomocí výborné sólové kytary podbarvené finále čtvrtého songu (z pěti) „Wade in Toil“.
Na druhou stranu, takhle zábavní Američané nedokážou být po celou dobu a vedle povedených chvilek je na „Infinite Regress“ i dost pasáží, nad nimiž by stálo za to se ještě trochu zamyslet, protože působí poněkud neuspořádaným dojmem a jedná se o hluchá místa. Z mého pohledu v tomto exceluje zejména druhá „Atavism“ a třetí „Tathata“, ačkoliv druhá jmenovaná nabízí alespoň jednu příjemnou mezihru. Jindy se zase Gestalt nezaleknou ambientní momentů, ale ani to ne vždy dopadá na výbornou. Zatímco třeba v závěru první písničky „Breach of Eden“ to smysl dává a jde o dobrý dojezd songu, závěrečný osmiminutový ambientní minimalismus „V“ je tak trochu blábol – vůbec nic se tam neděje, zábavné to není, atmosféru to nemá a spíš to působí jako umělé natahování stopáže. Naprosto zbytečná věc, která za jinak poslouchatelným ípkem vytváří zbytečně hořkou tečku.
Přesto hudba Gestalt není jako celek špatná a nějaký ten potenciál v ní tu a tam probleskuje. Bylo by nadnesené se tu ohánět termíny typu naděje na scéně, protože na to je „Infinite Regress“ přece jen málo poutavé, ale i tak je možno říct, že je tu relativně nakročeno k tomu, že by se někdy v budoucnu Američané mohli vypracovat do zajímavé podoby…
Ne, že bych to snad vůbec neposlouchal, ale i tak musím upřímně říct, že jsem nikdy nebyl nějaký velký příznivec thrash metalu – co se extrémních metalových odnoží týká, jedničkou pro mne vždy byl, je a bude black metal. Úplně stejně příliš nemusím technickou muziku, vždycky mě spíš oslovovala monotónní hudba stavěná víc na atmosféře než hráčské ekvilibristice. A pak bum – zničehonic se objeví thrashová kapela s vymakanou technikou, která člověka složí. A touhle kapelou jsou Američané Vektor, jejichž druhou fošnu „Outer Isolation“ a posléze i zpětně nastudovaný debut „Black Future“ vážně žeru. A i když vím, že je z jejich hudby cítit obrovská inspirace u kanadských kolegů z Voivod (ty vole, už jen to logo!), přesto mě jejich podání ohromně baví. Když se tedy tahle zámořská parta vydala na své první evropské turné a v jeho rámci se vůbec poprvé zastavila i v České republice, bylo mi jasné, že si to ujít nenechám.
Jako první se ve Vopici v roli domácího supportu měli představit Haw, nicméně ti nějaké tři týdny před akcí svou účast odřekli, takže koncert nakonec zůstal jen o třech zahraničních kapelách, které jedou celou šňůru. To mi vůbec nevadilo, protože mi často přijde zbytečné koncerty natahovat o předkapely, zvlášť když je následující den všední. A navíc, v tomhle konkrétním případě jsem beztak šel hlavně na Vektor a to, co hrálo před nimi, jsem vlastně předem vůbec neznal a ani mě to moc nevzrušovalo, takže tím spíš mě odpadnutí lokálního předskokana netrápilo.
Jako první tedy nastupuje holandské trio Distillator, jehož podání thrashe se zdá být zřejmé už jen podle image samotných muzikantů – upnutá kaťata, bílé tenisky, nábojové pásy, však to znáte. Nic nenasvědčovalo tomu, že by nemělo jít o vcelku standardní cvičení na téma oldschool thrash metalu. A přece to nakonec nebylo tak jednoduché a z Distillator se vyklubalo docela příjemné překvapení, protože ta jejich muzika nebyla jen bezhlavá cirkulárka. Nizozemci i ve třech hráli relativně nápaditě, nebáli se zajímavých přechodů, tu a tam se objevil dokonce hrubší growling a výjimečně střihli i nějakou tu baladičtější pasáž. Samozřejmě, základ pořád tvořilo zběsilé thrashové riffování a ječivá kytarová sóla, ale mělo to hlavu a patu. Obzvláště potěšila baskytara, která byla naladěna proklatě hluboko a ve zvuku vytažena proklatě vysoko, takže všichni milovníci čtyř tlustých strun si mohli dosyta užít. Navíc Distillator předvedli nejenergetičtější vystoupení večera a i na malinkém Vopičním pódiu zvládli si trochu zaběhat a zaskákat. Speciální plus pak u mě má baskytarista Frank R., jehož džíska se pyšnila celozádovou nášivkou A Forest of Stars (!), což bych u takové kapely fakt nečekal.
Oproti tomu druzí Španělé Angelus Apatrida předvedli o poznání přímočařejší podání žánru, přestože měli o jednu kytaru víc a zdánlivě tedy větší prostor pro nějaké instrumentální hrátky. A i když ani jejich koncert nebyl špatný, víceméně to byla vcelku standardní thrash metalová palba, jakých je všude dost. Fanoušci thrashe (což tam ten večer byli asi všichni kromě mě) si to asi užívali, a zatímco na Distillator se objevilo jen několik nesmělých hrozičů, Angelus Apatrida už vybudili první moshpit i první plavce (tyto kratochvíle pak samozřejmě pokračovaly i na Vektor). Z mého ne-thrashového úhlu pohledu to ovšem byla taková normální pohodovka, u níž mě nejvíc zaujaly dva konkrétní momenty, kdy zpěvák Guillermo Izquierdo na chvilinku přešel od řvaní k regulérnímu zpěvu, byť šlo v obou případech jen o vteřinky. Celkově vzato jsem neměl problém se na to podívat a žíly mi to netrhalo, ale jak si u Distillator dokážu představit, že bych si jejich letošní debut mohl pustit i doma, vystoupení Angelus Apatrida mě o tom samém nepřesvědčilo. Na druhou stranu, jestli se zas někdy objevím na akci, kde budou tihle Španělé v roli předkapely, utíkat před nimi taky nebudu.
Nyní už ale přichází čas na hlavní chod v podání Vektor. Kvarteto okolo zpěváka a kytaristy Davida DiSanta, jenž předvedl roztomilou kérku „Sci-fi or die!“ na svém rameni, na nic nečekalo a ze zvukovky přešlo plynule ke hraní. Hned začátek vystoupení se nese ve velkém stylu, protože rozjezd obstarává úvodní skladba z „Outer Isolation“, „Cosmic Cortex“. Počáteční atmosférická pasáž se zanedlouho zvrhne ve vymakané riffy, kytarista Erik Nelson pálí zběsilé vyhrávky a melodie a DiSanto hned zkraje předvede, že má v hrdle regulérní šmirgl. Za jeho vysoký ječák by se vůbec nemusel stydět ani Dani Filth ve vrcholné formě – a taky když ten nejvyšší jekot nasadil, tak šel s hubou radši kousek dál od mikrofonu, aby to lidem neustřelilo uši.
Setlist Vektor:
01. Cosmic Cortex
02. Deoxyribonucleic Acid
03. Ultimate Artificer
04. Tetrastructural Minds
05. The Cygnus Terminal
06. Black Future
07. Psychotropia
08. Accelerating Universe
09. Asteroid
Jízda ale pokračuje i nadále, protože hned po úvodní desetiminutovce Vektor nasazují song ze svého debutu – „Deoxyribonucleic Acid“ s naprosto kulervoucími melodiemi. Vzápětí pak přichází první ukázka z nadcházejícího třetího alba „Terminal Redux“, jež vyjde v březnu, jmenovitě již zveřejněná „Ultimate Artificer“. Celkem z chystané zazněly tři kusy, a jak mě „Ultimate Artificer“ na prdel příliš neposadil, ani ze zveřejněného streamu, ani živě, tak zbylé dvě novinky „The Cygnus Terminal“ a „Psychotropia“ zněly mnohem lépe. Především první jmenovaná mě hodně zaujala, protože šlo o opět dlouhý strukturovaný kus, který od atmosférického začátku parádně vygradoval, v půli nabídl krátkou baladickou vsuvku, po níž přišla naprosto mocná pasáž, ve které se obzvláště bubeník Blake Anderson urval ze řetězu. Ostatně, jeho výkon byl obecně skvělý a hlavně v těch rychlejších techničtějších chvilkách, kdy nemusel jen držet tempo, se do toho uměl vážně opřít.
Většinu setu však obstaraly písně z debutového „Black Future“, což je na jednu stranu super, protože nejen „Deoxyribonucleic Acid“, ale i závěrečná dvojice „Accelerating Universe“ a „Asteroid“ jsou výtečné pumelice. Na tu druhou mě trochu mrzelo, že se nedostalo na víc věcí z „Outer Isolation“, neboť vyjma již jmenované „Cosmic Cortex“ zazněla už jen natlakovaná hitovka „Tetrastructural Minds“. Ale jasně, chápu, že nejde zahrát všechno, a navíc ani tak si není moc na co stěžovat, protože to bylo vážně super a Vektor to šlapalo na plné obrátky.
Nechci to nějak zbytečně přehánět, ale takhle jsem se na thrash metalovém koncertu bavil snad naposled u Overkill v MeetFactory, což už jsou nějaké tři roky… i když je pravda, že já thrashové koncerty nijak zvlášť neobrážím, takže to z mojí strany zas tak ultimání prohlášení není. Nicméně i tak si furt stojím za tím, že to byla velká paráda a vážně se mi to líbilo. Jediným zklamáním tak byl merch, protože Vektor už měli kompletně vyprodanou veškerou muziku (a to nejsou ani v polovině turné!), takže měli v nabídce jen trička, která mám na salámu. Ale tak jejich škoda, já jsem aspoň tolik neutratil…
Author & Punisher je hodně zajímavá skupina už jen díky těm věcem okolo… i když, skupina nejspíš není to nejlepší pojmenování, spíš by se asi hodilo říct projekt, když sestava čítá pouze jediného člověka, Tristana Shonea, jenž si vystačí úplně sám i na živých vystoupeních. Tenhle chlapík vůbec nepoužívá tradiční nástroje, jaké si můžete koupit v hudebninách. Naopak, Tristan si všechny své nástroje vlastnoručně vyrábí a navíc je i vymýšlí, takže se nejedná o nějaké napodobeniny již známých instrumentů, ale o zcela nové věcičky.
Abyste si dokázali lépe představit, jaký druh nástrojů to může být (abyste si náhodou nepředstavovali vyřezávání nějakých flétniček nebo tak něco), asi by se slušelo zmínit, že Author & Punisher je synonymem pro neuvěřitelně těžký industrial / drone. Výsledek Tristanova snažení jsou tedy různé stroje a mašinky a také množství masek – a to nejen masek na obličej, ale třeba i jakéhosi obojku na průdušnice. Celý tenhle početný arzenál přístrojů pak tvoří výsledný zvuk Author & Punisher, a hdyž pak Shone vystupuje živě, tak se touto armádou kovu obklopí a sám sebe do onoho složitého industriálního mechanismu zapojí jakožto poslední nástroj, který všechno to železo rozhýbe a nechá rozeznít. Kdybyste měli zájem o další podrobnosti o všech těchto aparátech včetně podrobného popisu, rozsáhlé fotodokumentace a videí, jak se takové hračky používají při samotném hraní, pak račte své kroky směřovat na Tristanův web, kde bude vaše zvědavost ukojena.
Nicméně, řekněme si to upřímně – tohle je sice zajímavé, podle mého názoru je to přímo setsakra zajímavé (a kdo tvrdí, že je to nuda, tak prostě kecá – ukažte mi nějakého druhého šílence, který dělá něco takového), ale při domácím poslechu ten pohled na onen arzenál k dispozici jaksi není. V živém podání je to něco jiného, tam je ono splynutí organického člověka a anorganického kovu v jedno velké TO hmatatelné a vidíte jej na vlastní oči. Při poslechu CDčka však nic k takového k mání není a právě zde dochází na lámání chleba. To všechno, co padlo výše, je tuze zajímavé, ale ve finále by to jen mělo přidávat na atraktivnosti; na prvním místě stále musí stát vlastní muzika, protože jinak by měl Author & Punisher smysl jen jako vizuální exhibice, nikoliv jako hudební skupina.
Buďte ovšem v klidu – hudba Author & Punisher je jedním slovem výtečná. Tohle rozhodně není případ, kdy by forma vítězila nad vlastním obsahem. Ono to totiž není zajímavé jen co do, řekněme, nástrojového obsazení, ale i co do vlastní hudby – to vše o těch nástrojích totiž není tím hlavním důvodem, proč byste měli Author & Punisher věnovat pozornost, to vše je totiž pouhá třešnička na dortu. Hlavní roli stále hraje muzika.
Již padlo, že se jedná o industrial / drone. Různě po internetu lze nalézt cosi o doom metalu, ale tomu nevěřte, protože s metalovou hudbou nemá Author & Punisher po formální stránce co dělat – leda tak po té pocitové, protože jisté paralely s některými extrémní metalovými odnožemi najít jde. Jestli totiž v něčem Author & Punisher exceluje, tak je to ohromný tlak na posluchače… z té produkce doslova pramení tíha. Když si tohle pustíte, vyvalí se na vás těžký buchar, který vás zlisuje na placičku. Ale pozor – nemyslím jen v živém podání, tohle má obrovskou sílu i z alba. I zvuk toho cédečka vám vrazí pěstí, jak je to tvrdé.
Za tím, co jsem právě napsal, si samozřejmě stojím, protože tak to prostě vidím, ale chtěl bych důrazně upozornit na jednu věc – Author & Punisher není, opakuji, není bezhlavý sonický výplach, který by stál jen na tom nátlaku a té mase zvuko-hluku. Zejména na novějších počinech se totiž Tristan Shone čím dál tím více zaměřuje na atmosféru, aniž by ztrácel byť i jen píď z té zničující industriální síly. Tahle snaha naplno propukla již na předchozím, mimochodem skutečně excelentním počinu „Women & Children“ a s radostí mohu říct, že pokračuje i na letošní desce „Melk En Honing“.
Ta tíha je tvořena spíše ve středním, leckdy až pomalém tempu, kdy vás jako kladivo postupně tlačí do země těžké industriální údery. Zrychlení se objevuje vlastně jen minimálně, ale když už nastane, jako třeba v „Callous and Hoof“, tak je nekompromisní sbíječka. Střední tempo ovšem hraje prim a do něj se mnohdy proplétají i atmosférické samply. Nádherným příkladem budiž třeba hned úvodní „The Barge“, skvělé finále „Future Man“ nebo dechberoucí „Void, Null, Alive“. Jindy zase namísto zběsilého řevu nastupuje naléhavý zpěv, jenž hudbě Author & Punisher přidává na osudovosti, jako se tomu děje kupříkladu v „Shame“ nebo opět „Void, Null, Alive“.
Do toho ještě nezapomínejte na to, že i ten vlastní „základ“ produkuje působivou atmosféru… těžké kovové údery, různé vazbení, praskání, někdy až náznaky noisu. To všechno z „Melk En Honing“ dělá nahrávku, která je velice kompaktní a působí jednotnou náladou, a přitom je vlastně hodně rozmanitá. Tristan Shone zjevně nedisponuje jen talentem pro stavbu nástrojů, ale i vytříbeným citem pro těžkou muziku, protože dokáže ten svůj průmyslový komplex bucharů a třískání sestavit takovým způsobem, aby z toho vzešel skvělý posluchačský zážitek. Abych přiznal barvu, musím říct, že předcházející „Women & Children“ podle mě bylo ještě o kousek působivější, ale to nic nemění na tom, že i „Melk En Honing“ je výtečná nahrávka s množstvím úžasných momentů. Nebojím se prohlásit, že tohle patří k tomu výraznějšímu, co se letos dostalo do mého přehrávače.
Země: Irsko / USA Žánr: atmospheric black metal Datum vydání: 26.4.2015 Label: Naturmacht Productions
Tracklist:
01. The Old Serpent
02. Lightbearer
03. The Dreaming Maelstrom
04. Haunted Sleep
05. Vast and Luminous
06. The End of All Things
07. The Howling Void
08. Her Woven Abyss
09. A Bitter Harvest
10. Lunar Acendant
11. Serpent of Fire
Za tu dobu, během níž obtěžuji svět svými psacími výpotky, jimž s jistou dávkou rezervovanosti říkáme recenze, jsem se tu zaobíral již obrovským množstvím tuze neoriginálních skupin. A nespočetněkrát jsem v takových recenzích prohlásil cosi v tom smyslu, že sama neoriginalita ještě tomu danému albu nutně nemusí zlomit vaz (pokud to tedy není fakt férová vykrádačka, ale to už je zase jiná věc) a že lze vytvořit kvalitní záležitost i s tímto břemenem, je-li to vyváženo jinými přednostmi. Když ale něco takové říkám, většinou je to kvůli tomu, abych mohl vzápětí zasadit zdrcující úder v podobě prohlášení, že právě recenzovaná nahrávka takovým případem není. Dnes to ale bude přesně opačně, jelikož si povíme o desce, jež sice příliš originality nepobrala, přesto funguje a je zábavná.
Norot je jednočlenný projekt, za nímž stojí jistý Robert W. Cook, což je prý „okultní umělec, architektonický návrhář a hudebník“, což nemohu potvrdit ani rozporovat, jelikož v souvislosti s Norot jsem o tomhle chlapíkovi slyšel poprvé v životě. Tak jako tak, Robert pochází ze Spojených států amerických, konkrétně z Louisiany, nicméně aktuálně sídlí ve městě Cork v Irsku. V rámci této kapely již tenhle člověk tvoří nějakou dobu, avšak až doposud produkoval pouze digitální jednopísňové singly. Takový zlom nastal až v listopadu 2014, kdy valnou část z nich vydal souhrnně pod názvem „Nathrach“ (což znamená „had“ ve staré galštině) a sám tento počin označil jako „dlouhohrající demo“.
A právě tahle nahrávka je základem počinu, který je hlavním předmětem naší recenze… nebo lépe řečeno se vlastně jedná o jeden a ten samý počin. Na jaře letošního roku totiž „Nathrach“ vyšlo znovu, tentokrát už ale pod vydavatelskou firmou Naturmacht Productions a s označením regulérní dlouhohrající desky. Jinak se jedná o to samé – stejný název, stejný obal, stejná hudební náplň a dokonce i stejný sound, protože co jsem porovnával s původní verzí, neslyšel jsem jakýkoliv rozdíl. Změna je tedy „jen“ v tom, že nyní „Nathrach“ vyšlo i na fyzickém nosiči, což ale vlastně taky není tak úplně málo. A to tím spíš, že zrovna tohle si to fyzické vydání, které je přece jen stále něčím reprezentativnějším oproti čistě digitální formě, vlastně i zaslouží na rozdíl od mnohých jiných expertů.
Nicméně, vrhněme se už konečně na vlastní muziku. Norot produkuje atmosférický black metal s velice syrovým a zastřeným zvukem. Tahle kombinace je však opravdu funkční a právě tenhle sound, který zní jako by pod dekou, notnou měrou přispívá k charismatu „Nathrach“. Nahrávce vládne pomalé až střední tempo, rituální nálada, rozvážné melodie, místy až ambientní klávesy a také agresivní ryk na pozici vokálu. Jenže ani ten nijak nenarušuje jakousi vyrovnanost a vnitřní klid desky. Když už jsme u toho, tak přesně tohle pojmenování vlastně „Nathrach“ nádherně charakterizuje – z toho alba vyzařuje jakýsi vnitřní klid, uvážlivost, a to i přesto, že počinu nechybí ani jistá dávka primitivní animálnosti nebo syrovosti. Je to ale zajímavý kontrast a právě v něm tkví jedno z největších kouzel alba. Výsledkem je totiž až překvapivě silná atmosféra, jež dokáže posluchače udržet napnutého.
A také je to právě ta atmosféra, oč tu běží především – náladotvornost je alfou i omegou „Nathrach“ a s ní počin stojí i padá. Tedy naštěstí vlastně spíš stojí, protože je ta atmosféra natolik silná, že díky ní nahrávka funguje a dokáže bavit i navzdory téměř hodinové délce. Že vám to v zásadě nezní jako něco extra výjimečného? Ano, já to uznávám, že výjimečné to není, ale vzpomeňte si na začátek našeho povídání – už dopředu jsem předesílal, že nepůjde o nic originálního a že přednosti „Nathrach“ jsou ukryté někde jinde.
Již padlo, že většina „Nathrach“ se nese v pomalejším tempu. Tím pádem se nebojím říct, že to není záležitost vhodná pro milovníky sypaček, protože těch je zde spíš pomálu. Tu a tam se něco objeví, nejcitelněji asi v „Lightbearer“, ale jsou to spíše výjimky. Mnohem častěji se Norot vydává opačným směrem, a sice k vyklidněnému minimalismu, jako se tomu děje třeba ve „Vast and Luminous“, „The Howling Void“ nebo „Lunar Acendant“. Na druhou stranu, „Nathrach“ funguje v obou polohách, což je rozhodně super.
Tohle je přesně ten druh alba, od něhož jsem nečekal zhola nic, ale nakonec mě velmi mile překvapilo a jeho poslech mě baví. Ten poslech je spíše monotónní a (jak již nejednou padlo) také nepříliš originální a rovněž se jedná o album, na jehož hru prostě musíte přistoupit, protože jestli pro takovouto formu black metalu, navíc s hodně podzemním zvukem, nemáte příliš pochopení, „Nathrach“ váš pohled asi jen těžko změní… pokud vám ale nic z tohohle nezní vyloženě odpudivě, za zkoušku to rozhodně stojí, protože ten pověstný feeling tam podle mě je.
Musí se nechat, že když nic jiného, tak se na tomto splitku potkává poměrně zvláštní kombinace žánrů. Twilight Fauna je jednočlenný black metalový projekt USA, který začal své první nahrávky vydávat v roce 2012 a od té doby stihl Ravenwood (což je onen jediný člen) vytvořit a vydat pět dlouhohrajících alb a ještě o něco málo větší počet neřadových počinů, především splitů…
Zatím to asi nezní jako něco, co by na našich stránkách mělo být nějak ojedinělé, nicméně ona zvláštní žánrová kombinace přichází s druhým účinkujícím. Tím je americká (mimo jiné) cellistka Jennifer Christensen, jež zde vystupuje sólově pod svým vlastním jménem, ale jejím asi nejznámějším působištěm je neofolková skupina Disemballerina, která má v současnosti na kontě dvě desky (ta aktuální, „Poison Gown“, je venku opravdu čerstvě – vyšla začátkem tohoto měsíce).
Na druhou stranu, spojení Jennifer s black metalovou kapelou v rámci splitu vlastně není zas až tak nelogické, protože tahle holka má zjevně blízko i k černému kovu, protože dále vede svůj osobní projekt Møllehøj, v jehož rámci produkuje syrový black metal. Na kontě má prozatím jedno demo (které jen tak mimochodem najdete zdarma na Bandcampu). Na bezejmenném splitu, na jehož počest tento článek vznikl, ale Jennifer Christensen nechala kytaru kytarou a nabízí téměř sedmiminutovou skladbu jen se smyčcovými nástroji… nicméně, to trochu předbíháme, začneme s příspěvkem Twilight Fauna…
Ravenwood na počin dodal bezmála osmiminutovou píseň „Crossing the Threshold“, která se nese v duchu syrového atmosférického black metalu. Zajímavé je, že tato je postavena jenom na kytaře. A tím myslím opravdu jenom na kytaře, protože o úder na bicí tu ani nezakopnete. Možná – upozorňuji, že skutečně jen možná – tam s trochou představivosti kdesi vzadu uslyšíte náznak kláves nebo zaječení, ale klidně se mi to může jen zdát, jelikož v té mrazivé garáži to nejde moc rozeznat. S výjimkou jednoho krátkého zvolnění (v němž se už cosi jako vokál skutečně ozve) se tak jedná o jeden dlouhý syrový „včelín“.
Píseň „Sickness Unto Death“ od Jennifer Christensen je na tom vlastně skoro stejně. I přes dočista jiné styly totiž z obou songů plyne takřka totožná atmosféra, jako by se Jennifer pokoušela o něco podobného jako Ravenwood, jen k tomu namísto kytary používala smyčcové nástroje. Avšak právě díky nim je její příspěvek o něco čitelnější a na rozdíl od kolegy z Twilight Fauna, u nějž veškeré nuance (jsou-li tam vůbec nějaké) zanikají jako oběť bohu syrovosti, funguje „Sickness Unto Death“ opravdu jako skladba, nikoliv jen jako nástrojová etuda. Několik melodií je tu dost povedených a už jen díky tomu mě strana Jennifer baví více.
Obecně vzato je však tento split stále poměrně interesantní a jako celek mě zaujal, neboť mezi tunou obyčejných splitek se něčím odlišuje. Skoro až škoda, že ten počin vychází v USA, takže je částka za dopravu vyšší než za samotný nosič, protože jinak bych reálně uvažoval i o koupi sedmipalce.
Jen pár dnů poté, co divadlo Dobeška ovládla bledá Chelsea Wolfe, jsem si to do pražské čtvrti Braník namířil znova, jelikož se na tom samém chystal další zajímavý koncert. Tentokrát byli v hlavní roli Američané Maserati a jejich (povětšinou) instrumentální space rock, kteří do Prahy dorazili krátce po vydání svého nového alba „Rehumanizer“. Tak se pojďme podívat na to, jaké to bylo…
Jako první začínají hrát Canadian Rifle, jejichž muzika mi k srdci moc nepřirostla, protože takovýhle dřevorubecký punk rock není zrovna moje krevní skupina. Na druhou stranu, musí se nechat, že živě to určitě šlape pohodově a i tenhle koncert ubíhal poměrně příjemným tempem, tudíž se to s pivkem v ruce dalo bez sebemenších problémů poslechnout, a když nic jiného, z podobných kapel prostě čiší ta upřímnost a zapálenost, což je vždycky sympatické. A taky je to (zrovna v tomhle případě) i dost na to, aby šlo o solidní vystoupení, které mě nakonec bavilo +/- stejně jako posledně, když jsem Canadian Rifle viděl před rokem na Sedmičce, když předskakovali Total Heels… ale co si budeme povídat, oni vesměs předváděli úplně to samé co tehdy. A stejně jako tehdy, i teď nemůžu tvrdit, že bych si to vysloveně užil, ale nedělalo mi problém se na to mrknout.
Následující Auxes se mi však líbili o poznání víc. I tahle skupina žánrově hraje zhruba něco podobného jako Canadian Rifle, ale jejich podání je o poznání nápaditější a charismatičtější. A to se na jakémsi pomyslném koeficientu zábavnosti hned podepsalo, přestože koncert Auxes vlastně z formálního hlediska vypadal stejně jako u předcházejících kolegů – základní nástrojové obsazení kytara-basa-bicí, jen zapojit a prostě hrajeme bez jakýchkoliv příkras nebo přetvářek. Ale už jen díky té mnohem zábavnější (samozřejmě z mého subjektivního úhlu pohledu, ale to snad dá rozum) muzice byl pro mě mnohem zábavnější i samotný koncert. Auxes není skupina pro ty, kdo si potrpí na nějaká lákadla pro oči, protože největší „vizuální show“ kromě samotného hraní bylo tak tričko Einstürzende Neubauten, které měl na sobě baskytarista Manuel Wirtz, ale někdo takovéhle věci prostě nepotřebuje, protože zvládne diváka / posluchače pobavit i bez toho. A to se týká nejen Auxes, ale i následujících Maserati, o nichž to platí dokonce dvojnásob…
Třetí a finální číslo samozřejmě patřilo právě Maserati, kteří se toho zhostili s jistotou a suverénně se postarali o vrchol večera. I zde se vizuálně jednalo o relativně civilní vystoupení, ale ani to vůbec nijak nebránilo tomu, aby vesmírná atmosféra posledních desek skupiny zafungovala naplno. A vůbec to netrvalo dlouho – sotva pár minut poté, co Maserati nastoupili na pódium, už člověka dokázali pohltit a nepustit jej až do samotného závěru. Naprosto vážně, tohle prostě mělo sílu jako prase a vystoupení nemělo hluchých míst, od začátku do konce všechno jelo naprosto bravurně a Maserati předváděli koncert s velkým K.
Nechci nijak snižovat výkon zbytku skupiny, protože všichni členové hráli výborně a soustředěně, aniž by to sklouzlo k chladnému profesorskému výkonu, protože to stále dokázali prožívat (to fakt není protimluv), ale hlavní hvězdou koncertu pro mě byl jednoznačně bubeník Mike Albanese. Ten chlápek totiž bubnoval bez přehánění fenomenálně a občas jsem se fakt musel doslova nutit, abych vůbec věnoval pohled i ostatním muzikantům, jelikož vůbec nebyl problém čučet celé vystoupení jen na jeho hru… to byla fakt lahůdka, neskutečné přechody, jednoduše úžasná práce. Ale pozor – pořád tam nepředváděl žádné blbost à la The Mad Drummer, fakt to dokázal takhle bravurně táhnout jen tou hrou.
Já nerad zbytečně plýtvám superlativy, zvlášť v reportech… upřímně si myslím, že všechny ty tradiční kecy ve většině reportů o nezapomenutelném večeru, životním zážitku, koncertu roku, katarzi duše a to vše nejlíp zakončené hláškou, že kdo nebyl, ten prohloupil, jsou prostě nadnesené sračky, a proto se toho sám snažím vyvarovat. Nicméně, tady si dovolím naprosto vážně prohlásit, že tohle byl jeden z nejlepších výkonů na bicí, co jsem kdy viděl, a to už nějakých pár stovek koncertů za sebou mám. Uhrančivější už byl snad jenom Haereticus ze Sortilegia (viz), ale to jen proto, že ten na ty bicí už nehrál, ten tam doslova předváděl černou magii. Vím, že spousta lidí říká, že Maserati bez Gerhardta Fuchse, jenž tragicky zemřel v roce 2009, už nejsou ono, ale to mi přijde vůči současnému bubeníkovi – zvlášť když předvádí tohle! – trochu nefér. Albanese je fakt zvíře a až někdy zase budu mít možnost, klidně se půjdu podívat jenom na jeho výkon, i kdyby tu teoreticky hrál s nějakou jinou kapelou, jejíž muzika by mě vůbec nezajímala.
Nicméně zpátky k Maserati jako celku a ke koncertu jako celku. Již padlo, že skupina má na kontě čerstvou desku „Rehumanizer“, takže nepřekvapilo, že se notně hrálo právě z ní. Pokud se nemýlím, tak byla přehrána snad skoro celá, a to včetně obou zpívaných věcí „Living Cell“ a „End of Man“. Z nejnovějšího alba jsem nezaregistroval snad jenom „Montes Jura“ a zbytek tuším zazněl. Na pár starších kousků, především ve druhé půli vystoupení, samozřejmě také došlo (vzpomínám si určitě na „Pyramid of the Sun“; něco z předposlední nahrávky „Maserati VII“ rovněž padlo), ale novinka měla jednoznačně navrch.
Popravdě řečeno jsem toho čekal poměrně dost. Přece jenom… Maserati mě z alb hodně baví a viděl jsem je poprvé, navíc obecně tyhle žánry bývají živě hodně silné. Jak ale člověk mnohdy bývá po velkých očekáváních zklamán, tak tady se to rozhodně nestalo. Naopak – z Dobešky jsem odjížděl naprosto spokojen, protože Maserati byli fakticky super. Pohodové předkapely byly už jen takový bonus navíc, protože – to říkám na rovinu – pro mě osobně byly ten večer už předem spíš jen do počtu.
