 |
| Země: USA Žánr: deathcore Datum vydání: 29.4.2014 Label: Metal Blade Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 5/10 Odkazy:
|
V poslední době docela rád poslouchám deathcore. Ten styl mě nepřestává uchvacovat svou agresivitou a energetickou vydatností hodné ranní snídaně šampiónů. Líbí se mi brutální growlové vokály podpořené nekonečně rychlou smrští bicích a kytar. Dnes se spolu koukneme na kapelu, kterou v našich končinách není třeba moc představovat, ale přeci jen: Whitechapel jsou americká deathcorová mašina, konkrétně z Knoxville v Tennessee, hrají osm let a doteď se mohli chlubit čtyřmi dlouhohrajícími deskami. K nim letos přibyla novinka “Our Endless War”, kterou v dubnu vydal label Metal Blade Records. Loni v létě na festivalu Brutal Assault se mi Whitechapel podařilo úspěšně prospat a ačkoliv jsem nepatřil k jejich velkým fanouškům (předchozí tvorbu znám jen sporadicky), docela mě to tehdy mrzelo. Teď si tak říkám, že jsem vlastně o nic nepřišel. I kdyby byly všechny koncerty Whitechapel o tisíc procent lepší než jejich “Our Endless War”, raději bych si toho šlofíka stejně dopřál.
Osobně při poslechu deathcoru dávám přednost kapelám, kterým je dobře rozumět. Popravdě, když na vás ze sluchátek místo solidního soundu vypadne jen nepříjemně se překrývající chumel různorodých zvuků, je něco špatně. To je v případě “Our Endless War” potřeba zmínit, poněvadž se mu tento “drobný” neduh také nevyhl. Za celou třičtvrtěhodinovou stopáž jsem třeba nepostřehl zřetelně ani jeden basový riff, což je trochu škoda. Nevím, jestli je záměr nechávat baskytaristu takto v pozadí, a neříkám, že by měla basa být tím prvním, co bych chtěl slyšet, ale mám pocit, že velká část materiálu by byla s výraznější basovkou o dost méně sterilní a působila by méně jednotvárně (o tom za chviličku). Zbylé kytarové party dokáží sem tam překvapit, ale opravdu jen výjimečně. Většinou se drží klasického mustru “navnadit – udržet – stagnovat – zklamat” a ničeho výrazně inovativního se od nich nedočkáte. Nazvučeny také nejsou kdovíjak bravurně a místy zní produkce Whitechapel jako zaprášený bleší cirkus. Bicák si před natáčením své části alba musel asi pořádně šlehnout, protože bubínky jsou sice rychlé a technické, ale případného posluchače rychle připraví o iluze fakt, že zhruba od třetí písničky (první je intro) také nejde o nic speciálního a krom obdivuhodného tempa (které už také dnes není ničím novým nebo neotřelým) jsou vyšťavené a roztříštěné, že by i Iveta-skokanka mohla závidět.
Whitechapel jsou bezesporu dobří muzikanti, ale jak jsem si já sám už mnohokrát na stejném místě postěžoval, není to všechno, protože dnes je každý “ten opravdový a vyhraný profesionál”. Deska “Our Endless War” zní místy jako jedna dlouhá nekonečná píseň, kterou někdo zapomněl smysluplně uzavřít, a tak se vám v přehrávači zasekla a hraje dokola. Pořád a pořád a pořád… To je vlastně její největší nevýhoda, protože co je dnes repetitivní a recyklované, to si koleduje o brzkou cestu na smetiště dějin. Vlastně je úplně jedno, kterou z deseti nových písní (nebo dvou možných bonusů) si pustíte. Všechny jsou naprosto totožné a beznadějně nudné. Jde o dobrý nářez, ale běžně si jej vnutíte tak jednou nebo dvakrát a poté už nemáte sebemenší potřebu do toho jít znovu, protože i soused po mozkové obrně by byl schopen natočit inovativnější a zábavnější matroš. Nebo si jej šlehnout.
Protože je vlastně fuk, jakou píseň vyberu, vypíchnu zde alespoň “Mono”, která není úplně blbá a “Worship the Digital Age”. Tu asi jen proto, že se mi líbí její název. Máme tedy dva songy, které jsem ochoten si ještě možná sem tam pustit, ale když nad tím tak uvažuji, ani to nemá smysl. Protože dvě dobré písničky na albu, kde bych jich očekával osm, jsou trochu málo. Protože zkrátka považuji svůj čas za natolik drahocenný, že si mohu odpustit trávit jej ve společnosti crapózních hovadin. Jiné, stejně známé kapely si nemohou dovolit dovalit něco takového a nestydět se. Docela chápu, že kluky z Whitechapel jejich muzicírování baví, a dokonce bych si nahrávání něčeho podobného také dokázal představit jako zábavnou zkušenost. Ale na seriózní řadovku kapely, která by se ráda blýskla ve světle reflektorů po boku svých slavnějších (a schopnějších) kolegů, je to sakra málo.
Nezbývá mi než “Our Endless War” doporučit jen těm, kteří zrovna nemají co na práci a shánějí nenáročnou (a to myslím i textově, pokud jste na ně zaměřeni) muziku. Třeba do auta disponujícím kvalitní reprosoustavou, se kterou se prostě chcete ukázat na ulici a před kamarády. K ničemu jinému tahle deska dobrá není a absolutně nechápu, kde si Whitechapel získali své renomé. Všem, kteří mají deathcore rádi alespoň jako moje maličkost, musím doporučit hledat někde jinde. Není ani potřeba chodit nikam daleko a narazíte na mnohem lepší kapely. Pouhopouhé čtyři bodíky. A ještě jen proto, že přivírám obě vočadla.
Druhý pohled (Jméno):
Nemůžu tvrdit, že by mi “Our Endless War” přišlo jako nějaká vyložená sračka, ale i tak mě poslech téhle nahrávky v podstatě vůbec nebaví. Ta muzika mi jednoduše přijde úplně prázdná, nemá to pro mě žádnou duši… jasně, když si pouštím kapelu jako Whitechapel, tak nečekám nějaké hlubokomyslné filozofické poselství, očekávám pořádný rachot, ale i ten potřebuje nějaký smysl, jehož se mi na “Our Endless War” nedostává. Formálně to sice Whitechapel řežou docela ukázkově, ale ani tak to nemá sílu, aby to člověka nějak chytilo pod krkem a pořádně to s ním vymetlo podlahu. Tohle je jen ničím zvláštní a nepříliš objevný deathcorový buchar bez jakékoliv snahy o nějakou zajímavost… když člověk třeba ve třetině alba jde na chvíli pryč, muziku nechá hrát a za deset minut se vrátí, tak není poznat žádný rozdíl, zní to pořád stejně a ani nemáte pocit, že by vám cokoliv uteklo. Až v závěru se najdou písničky, o nichž bych mohl říct, že teoreticky baví, ale takových momentů, jakými je třeba melodické sólo v “Diggs Road” nebo náznaky death metalu v “Blacked Out”, je na celém “Our Endless War” zoufale málo. Namísto fakt brutální desky je tak výsledkem spíš fakt brutální nuda.
H.
Říkám to na rovinu – co se deathcoru týče jsem víceméně pole neorané a právě Whitechapel jsou jednou z minima kapel, které v tomhle žánru registruju. A asi právě proto je moje hodnocení vcelku příznivé, protože i když je “Our Endless War” možná těžký průměr, jak naznačují některé známky okolo tohoto textu, mě to zkrátka zabavit dovede. Jasně, najdou se tu jalové momenty, které se prostě nepovedly, ale těch dobrých je tu pro mě řádově víc. Kvalita se najde jak v melodických partech, tak mezi prachsprostými sbíječkami, a občas je to vážně super. Drtivá většina songů má navíc nějaký určující motiv nebo moment, takže – ačkoli se v tomhle s kolegou recenzentem asi neshodnu – stačí pár protočení na zapamatování. Deska “Our Endless War” rozhodně není nijak zvlášť vyčnívající počin, ale jako uvedení do studiové tvorby Whitechapel mi posloužila více než dobře a navíc se mi ani po řadě přehrání neomrzela, takže nemám důvod hodnotit níž než solidními šesti body. Dost možná časem názor změním, ale zatím je to prostě tak. Nejlepší kusy? Za mě “Mono”, “Worship the Digital Age”, “Blacked Out” a “Diggs Road”.
Ježura
Whitechapel dostávají svému jménu a na “Our Endless War” přináší standardní porci deathcorového nářezu, s nímž se příliš nemažou a drtí tak kosti na míle daleko. Nakolik je u podobné hudby dobře, že namísto momentu zamyšlení dostanete ničivé tempo plné agrese, případně breakdownů v pomalejších pasážích, je na každém z vás, nicméně jednou za čas není vůbec špatné si takto propláchnout hlavu. Sice nemám naposlouchanou úplně každou minutu, kterou tato parta nahrála, ovšem oproti minulému eponymnímu “Whitechapel” je “Our Endless War” přeci jen krokem lepším směrem, protože už se naštěstí neopakuje situatce, kdy by se na albu Whitechapel sešlo na tak malém prostoru tolik prázdné výplně a můžu s radostí říct, že novinka není vůbec špatná. Titulka je pro mne takovým prototypem šlapavé deathcorové hitovky, která občas kytarově pohladí, ovšem mnohé pasáže jsou vážně ničivé. Snad každá z písní splňuje nároky co do živelnosti a nářezů jako “Mono” nebo “Blacked Out” není nikdy dost. Přestože mi osobně budou vždy blíž takoví Heaven Shall Burn nebo Job for a Cowboy, tak Whitechapel odvedli s “Our Endless War” dobrou, leč standardní práci, která mě nemůže urazit.
Kaša
