Země: Švédsko Žánr: melodic death metal Datum vydání: 23.7.2012 Label: Listenable Records
Tracklist:
01. Arrival of the Red Sun
02. Silent Holocaust
03. Gunpoint Salvation
04. Liberation Zero
05. The Blood That Must Be Paid
06. Desert Storms
07. A Lullaby to Those Still Alive
08. Full Spectrum Dominance
09. My Vengeance Remains
10. Face My Justice
Švédové Zonaria patří k té ohromné mase takřka bezejmenných kapel, které sice nejsou žádnými nováčky, ale nikdy se jim nepodařilo pořádně prorazit. Takové kapely v drtivé většině případů tvoří nikterak pozoruhodnou, ale na druhou stranu ani vyloženě odsouzeníhodnou muziku, takže posluchač, který má už trochu přehled, takovou hudbu jednou poslechne a záhy zapomene, že tak vůbec učinil. Vymanit se z téhle šedé zóny však jde jen jediným způsobem – kapela by musela nahrát album, které ji nějakým jasným způsobem definuje, vyslouží si dobré kritiky, a tím se oddělit od ostatních. A právě Zonaria se ocitli v bodě, kdy mají pro zisk ostruh ideální podmínky – zkušenosti a instrumentální zručnost jim nechybí, objeli Evropu po boku velkých jmen a nyní vydávají třetí řadovou desku, u které se většinou láme chleba. Ta deska nese název “Arrival of the Red Sun” a asi nejdůležitější otázka, kterou by měla recenze zodpovědět, je, zdali díky ní Zonaria vybředne z bahna neurčitosti, v jakém se doteď plácala…
První poslech, který jsem novince věnoval, mě dost překvapil. Poté, jaký duševní otřes mi kapela způsobila na koncertu Nile a Melechesh, kterým tehdy milí Švédové předskakovali, mi to přišlo až podezřele dobré. Moderní a celkem melodický death metalový nářez, nad kterým se občas rozzáří hutnými klávesami podbarvený a chce se mi říct až epický refrén, působil celkem slušně a byl z něj cítit jistý potenciál, který by se mohl projevit při soustředěném poslechu. A tak jsem se do něj také pustil, jenže netrvalo dlouho a došlo mi, že to bude maličko jinak. Zde se totiž bohužel projevil dokonalý opak fenoménu, kterým v posluchačových uších postupně rostou opravdu dobrá alba. “Arrival of the Red Sun” se postupně začalo drolit a až na pár momentů, které i přes jistou kýčovitost pořád velebím, se rozdrolilo dost podstatně. To, co se zprvu zdálo být nářezem, ve kterém by šly objevit skryté krásy a působivé instrumentální linky, se ukázalo jako hromada neurčitých a zaměnitelných riffů bez vlastního ksichtu, masivních kláves, které spíše než co jiného napomáhají celkové nečitelnosti, a bicích, se kterými nějaký zásadní problém nemám, ale že by bylo vyloženě o co stát, to také ne.
Další problém, který v souvislosti s “Arrival of the Red Sun” vyvstává, je způsob, jakým Zonaria zpracovali inspirace a vlivy různých stylů a zvuků do této podoby. Někdo tomu říká snaha o vlastní zvuk, já tomu říkám splácanina všeho možného i nemožného na jednu hromadu a snaha dělat s tím umění. Což o to, ona ta deska zní, jako by ji nahrála jedna kapela, ale v širším kontextu to nemůže obstát, protože je to opravdu slepenec bez nějaké jasné nosné myšlenky. Ale tohle není v případě Zonarie až tak velké překvapení, protože když si vzpomenu na jejich pódiovou image, která dělal dojem, že pánové vykradli prodejnu s airsoftovým vybavením, namalovali si krutopřísné stíny a pak vyrazili hrát o nějaké urban apokalypse, pořád mě z té nevkusné přeplácanosti jímá hrůza…
Jenže ať se mi to líbí nebo ne, ono to sice rozhodně není dobré, ale vyloženě špatné také ne, takže lynč zde opravdu není na místě. Koneckonců, těch pár momentů, které mě na začátku zaujaly, nakonec vydrželo, a když na ně dojde, opravdu se mi to líbí, i když je to trochu guilty pleasure. Takový refrén “Liberation Zero” se dle mého vážně vydařil a několik dalších obdobně povedených míst album také nabízí. Bohužel, desku však nejde vystavět na několika pěkných refrénech a zbytku, který se dá poslouchat jen jako kulisa k listování 9GAGem…
Deska “Arrival of the Red Sun” mě tedy utvrdila v tom, že pod nálepkou Zonaria se opravdu neskrývá hudba, která by byla hodna jakékoli zásadnější pozornosti. Na druhou stranu jsou desítky a stovky řádově horších nahrávek, takže by nebylo fér tyhle Švédy rovnou posílat do hlubin pekelných, protože i když ta muzika vážně není vůbec žádný zázrak, vyloženou újmu na zdraví nepůsobí, a kdyby to někdo pustil v hospodě, určitě bych ho nešel fyzicky inzultovat. Nic to však nemění na tom, že si nedovedu představit situaci, která by mě donutila pustit si tohle album dobrovolně. Žádný průlom se tedy nekoná a jestli se někdy příště nestane zázrak, Zonaria svůj status asi moc nevylepší…
Další názory:
Ne, že by to bylo vyloženě špatné, jen mi přijde, že je “Arrival of the Red Sun” takové jaksi nijaké. Jako by Zonaria nenahrála vlastní desku, kde by prezentovala své nápady, spíše se mi zdá, jako kdyby tito Švédové prostě vykradli všechny kapely, které mají rádi, nasypali to do jediného kotlíku, mírně zamíchali – a vida, rádoby vlastní album je na světě. V podstatě vše ze švédské scény, na co si jen vzpomenete, tu na “Arrival of the Red Sun” někde je… klasici melodického death metalu, trochu black metalu, trochu staršího death metalu, náznak těch měkčích žánrů, náznak symfonična, náznak nějakého toho industriálního cosi… výsledkem je jakási splácanina všeho možného bez nějakého znatelnějšího a alespoň trochu zapamatovatelného ksichtu. Album kolem mě několikrát prolétlo, ničeho kloudného jsem si na něm nevšimnul, veskrze nic nezaujalo – a když se čistě náhodou objevilo něco, co mne z letargie alespoň částečně vytrhlo, přišlo mi to jako kopírka někoho známějšího. Přišel jsem, slyšel jsem a šel jsem zase o dům dál, nevidím jediný důvod, proč “Arrival of the Red Sun” poslouchat znovu… nezáživné, nezábavné, zbytečné… H.
Asi mi dáte za pravdu, když prohlásím, že je extrémní metal s příchutí orientálních melodií skutečně lákavou komoditou na relativně sytém hudebním trhu. Pro ty, kteří jeho vábení podlehli, tak byla účast na tomto koncertu takřka svatou povinností. Mocná dvojice Nile a Melechesh si pod svá křídla přibrala další, co do žánru tu více, tu méně spřízněné souputníky, a o tom, co z toho vzešlo, se Praha přesvědčila posledního dne měsíce ledna…
Toho památného večera byla venku pořádná zima, a tak se mi skutečně ulevilo, když jsem se mohl uvelebit v útrobách Exitu. Začíná mi připadat, že čím déle tam chodím, tím víc se mi tam líbí a v tomto případě na mě temně vymalovaný sál zapůsobil takřka domáckým dojmem. Taky aby ne, když jsem mezi lidmi zpozoroval nemálo známých tváří. Měrou vrchovatou k tomu pocitu určitě přispěl také fakt, že jsem po předchozích otřesných zkušenostech s místním pivem musel s překvapením a povděkem konstatovat, že se jeho kvalita výrazně zvedla. Sotva jsem ale přiložil kelímek ke rtům, někde odbila sedmá večerní a k mému překvapení přesně na čas vstoupili na pódium první muzikanti…
O otevření večera se postarala mně zcela neznámá kapela jménem Darkrise. Tihle Švýcaři se vytasili s naprosto klasickým death metalem, který svým charakterem nemohl překvapit. Na druhou stranu se ale jednalo o vyloženě příjemnou hudbu a já se přistihl, že už záhy po startu pokyvuji hlavou a podupávám do rytmu. Musím vyzdvihnout především bicí, které byly perfektně nazvučeny, díky čemuž tak mohly naplno vyniknout party, které hladily na duši i bránici. I přes mizivou originalitu jsem si totiž připadal, jako kus rozžhaveného železa, na které dopadají přesné a důrazné rány kladivem. Nemálo postávajících lidí můj pozitivní dojem zřejmě sdílelo, a tak se téhle sympatické kapele ke konci jejich vystoupení dostalo vcelku přijatelně intenzivních ovací.
Dle vůle dramaturgů se druhou kapelou večera stala švédská formace Zonaria. Není to tak dávno, co jsem nějakou náhodou narazil na ukázku jejich tvorby, a z onoho letmého seznámení jsem nabyl dojmu, že se jedná o zajímavý melodický death metal. Usoudil jsem tedy, že bych měl Zonarii na koncertě věnovat zvýšenou pozornost. Pravda, začalo to celkem zajímavým riffem, ale čím déle pánové hráli, tím méně mě jejich vystoupení bavilo. Podivnou, lehce industriální image bych ještě přes srdce přenesl, ale přes míru hlasité a přesto podivně utopené nic, co vystupovalo z reproduktorů, rozpohybovalo moje nohy co nejdál od pódia a hlavně do akustického stínu. Moudré rozhodnutí…
Setlist Dew-Scented:
01. Downfall
02. Arise from Decay
03. Cities of the Dead
04. Never to Return
05. A Critical Mass
06. Soul Poison
07. Condemnation
08. Acts of Rage
Následující občerstvovací pauza se trochu protáhla, a tak mě nástup Němců Dew-Scented zastihl uprostřed konzumace párků s hořčicí. Jenže i z povzdálí bylo zřejmé, že tady se hraje jiná liga než v předchozím případě. Proto jsem i přes lehké přejedení vyrazil k pódiu hned, co to alespoň trochu šlo. Stačilo několik kliček mezi nepříliš početným publikem a ocitl jsem se v centru dění. Jak si nešlo nevšimnout, řízný mix thrash a death metalu rozproudil v žilách přiměřeně rozehřátého publika krev a před pódiem se co chvíli rozvířil přívětivý moshpit. Ti méně aktivní postávali okolo a svými vlasy celkem obstojně suplovali ventilátory… Vzhledem k tomu, že jsem s Dew-Scented přišel do kontaktu vůbec poprvé, nedovedu posoudit, nakolik se po zvukové nebo technické stránce živé vystoupení odklánělo od originálu, ale popravdě mi to bylo a je jedno. Němci totiž předvedli skutečně našlapané, přímočaré a energické vystoupení, které člověka přímo vybízelo k pařbě. Proto jsem trochu zalitoval, když se s námi rozloučili prohlášením, že se možná potkáme v létě (Brutal Assault…?). Zpěněná krev ale nepřišla vniveč. Večer totiž postoupil, a tak se dostala řada na kapelu, jejíž přítomnost mě přesvědčila k účasti na téhle akci…
Setlist Melechesh:
01. Illumination: The Face of Shamash
02. Sacred Geometry
03. Deluge of Delusional Dreams
04. Ladders to Sumeria
05. Grand Gathas of Baal Sin
06. Triangular Tattvic Fire
07. Ghouls of Nineveh
08. Rebirth of Nemesis
Mýty opředená Asie skrývá mnohá tajemství a již v dávných dobách lákala zvídavé mysli Evropanů. Za ta léta se na tom nic nezměnilo a tajuplný opar mystiky předního východu na své přitažlivosti nic neztratil. Příkladem budiž Melechesh, zvěstovatelé zapomenuté moudrosti i temných příběhů sumerské mytologie. Jejich hudba je tajemná, opojná, ale především zatraceně návyková, takže vidina živého vystoupení slibovala mnohé. Náladotvorné intro, které se jakoby nic začalo ozývat z reproduktorů, tak na mě zapůsobilo jako lehké muzikální afrodisiakum. Že se následující třičtvrtěhodinu nebudu nudit, začalo být zřejmé v okamžiku, kdy charismatický frontman Ashmedi poprvé sáhl do strun a vypustil na nás lavinu úderných orientální riffů, které vyloženě nutily k neřízené zátěži krčního svalstva. Atmosféra, která záhy naplnila sál, se dost těžko popisuje. Napadá mě leda přirovnání k letu na létajícím koberci mezi troskami dávno mrtvé, ale pořád impozantní civilizace. Skrze slova průvodce, holohlavého démona s bradkou a pronikavýma očima, vám všechny ty ruiny ožívají před očima, a to včetně všech svých obyvatel – mágů, démonů, ghúlú a jiných esoterických bytostí, které vás vábí ke vstupu do své říše… Nechci ubírat na zásluhách ostatním muzikantům, ale byl to právě Ashmedi, který měl největší zásluhu na onom magickém prostředí, jež v klubu vzniklo. Když odhlédnu od samotného zpěvu a hraní, byl to jeho pološílený, trochu děsivý ale rozhodně charismatický zjev, který dodával celé démonické show na uvěřitelnosti. Krom toho nerušil ono zmiňované fluidum tajemna zbytečnými průpovídkami a až na pár výjimek k nám promlouval takřka výhradně skrze své texty. Tleskám!
Nemá asi valného smyslu popisovat, co se dělo dále v průběhu koncertu, protože je to zaprvé nasnadě a zadruhé jsem si okolního dění ani moc nevšímal – tak moc jsem se soustředil, abych si nerozbil hlavu o hranu pódia. Můj entusiasmus dosáhl takové míry, že jsem bez povšimnutí přecházel ne zcela vyvážený zvuk, který doléhal k mým uším v první řadě. Díky němu nebyly kytarové vyhrávky tak znatelné a člověk si občas musel domýšlet i leckteré basové party, což trochu zamrzelo hlavně ve finální a mnou milované “Rebirth of Nemesis”, kterou by vytažení basy pozvedlo na zcela jinou úroveň. Jaký byl zvuk v ostatních částech sálu, nevím, ale soudě podle divokého mosh pitu, hory vztyčených rukou a enormního množství poletujících vlasů to zjevně nebylo špatné. Drobnou, byť subjektivní výtku mám také k setlistu. Až na jednu výjimku se totiž hrálo výhradně z posledních dvou alb, což byla trochu škoda. Na druhou stranu byly skladby vybrány tak rozumně, že bez sebemenších problémů dovedly udržet pozornost a aktivitu publika na skutečně úctyhodné úrovni. Jinak řečeno – konstantní nářez. Podtrženo sečteno, i přes ne zcela ideální zvuk (na kterém měla do značné míry podíl první řada) a odporoučivší se basovou kytaru v první skladbě to byl skutečně skvělý zážitek a Melechesh dokázali, že poprávu patří do první ligy. Vystoupení, jaké předvedli oni, se totiž vyvažují zlatem…
Setlist Nile:
01. Kafir!
02. Sacrifise Unto Sebek
03. Hittite Dung Incantation
04. Serpent Headed Mask
05. Ithyphalic
06. Those Whom the Gods Detest
07. Sarcophagus
08. Lashed to the Slave Stick
09. Black Seeds of Vengeance
V okamžiku, kdy Melechesh opustili pódium, jsem zvažoval, jestli nemám nechat doběhnout dojmy z jejich skvělého vystoupení v poklidu na baru. Nakonec jsem na bar skutečně zamířil, ale jen proto, abych se vzápětí vrátil s plnou náručí piva. Během téhle nutné anabáze jsem si uvědomil, že i přesto, že zanedlouho vystoupí hvězda večera, nebyl sál nijak přeplněný a k mému překvapení jsem se zpátky do první řady dostal bez větších problémů. Zanedlouho se mi totiž mělo dostat zážitku, za který budu ještě dlouho děkovat libovolnému božstvu. Po celkem stravitelné čtvrthodině zvučení sál potemněl a za zvuků ambientního intra na pódium vystoupili čtyři death metaloví polobozi. Cílevědomá anihilace, která započala nedlouho nato, snad ani nepotřebuje komentář. Nile jsou neskutečně brutální i z CD, ale na fakt, že celé to inferno bezezbytku naplňuje okolní vzduch, to prostě nemá… Jedna mocná skladba střídala druhou a i přesto, že nemám Nile nijak zvlášť naposlouchané, jsem cítil přímo svatou povinnost nezůstat stát v klidu. Místo přímo před mozkem skupiny, kytaristou Karlem Sandersem mi poskytlo sledovat mistrovy prsty z bezprostřední blízkosti, ale mocná energie, valící se z reproduktorů, mi nedovolila o moc víc než konečnou likvidaci toho, co zbylo z mého zmučeného krčního svalstva. Teď toho částečně lituji, protože jsem zcela zapomněl sledovat šíleného George Kolliase a jím dokonale ovládanou bicí soupravu. Ovšem i to málo, co jsem zahlédl, plně ospravedlnilo žádost frontmana Chrise Lollise, aby dav provolal trefnou větu “George, don’t break your drums!” Kde se to v tom nevelkém a hubeném chlapíkovi bere, skutečně nechápu…
Hodnotit při takové akustické smršti úroveň nazvučení není úplně jednoduché, ale v případě headlinera nebyl důvod ke stížnostem. Jednotlivé nástroje byly obstojně rozlišitelné a navzájem si nepřekážely, takže tady skutečně nemám výtek. Pódiová prezentace dala jasně najevo, že si je kapela vědoma svého eminentního postavení a všichni čtyři muzikanti se projevovali suverénně, ale přesto nikoli arogantně. Důkazem budiž skutečně vřelý přístup Karla Sanderse k šílícím prvním řadám. Bylo a něm vidět, že si hraní užívá a hraje pro fanoušky. Víc takových. Při tom všem ale působil natolik civilně, že jsem měl problém uvěřit, že v hlavě tohoto člověka vzniká tak extrémní hudba. S jeho bodrým výrazem bych ho spíš než na death metalového kytaristu odhadoval na hostitele zahradní barbecue party (smích).
Když se zpětně ohlédnu na setlist, musím uznale sklonit hlavu. Při výběru skladeb sice dominovala zatím poslední řadová deska “Those Whom the Gods Detest”, ale pamatovalo se na každé předchozí album, díky čemuž zazněly skutečné klenoty jako třeba “Black Seeds of Vengeance”. Jejím prostřednictvím se s námi Nile rozloučili a bylo to rozloučení skutečně mocné a důstojné. Bohužel jsem byl nucen přemoci svoji touhu ještě chvíli vychutnat doznívání výborného zážitku, kterého se mi dostalo, a zamířit k domovu. Výborný dojem mi to ale nepřekazilo. K celému koncertu mám jen pár připomínek – předně bych z line-upu zcela vyškrtnul Zonarii. Nejenže nezapadla stylem ani kvalitou, ale především se mohla její hrací doba rozdělit mezi Nile a Melechesh, kteří by ji dovedli zužitkovat nepoměrně lépe. Když však pominu tuhle vadu na kráse, musím už jen chválit. Zvuk se podařilo vyladit velice kvalitně snad až s výjimkou Melechesh, kde šlo i tak hovořit o obstojné úrovni. Skutečně obrovským plusem však byl přiměřený počet návštěvníků a jejich chování. Díky tomu se v sále dalo nejen pohybovat a dýchat, ale nedocházelo k tak nebezpečné davové hysterii, jaké jsem byl svědkem na listopadovém vystoupení Sabaton. Je skutečně skvělé, že se nemasový charakter této hudby promítá i do takových aspektů věci…
Jak snad každý trpělivý čtenář pochopil, pražská zastávka Those Whom the Gods Detest Tour Part II byla skutečně památnou událostí a všichni, kteří měli tu čest se jí zúčastnit, na ni rozhodně jen tak nezapomenou. Jsem rád, že patřím mezi ně, a doufám, že nebude trvat dlouho, než budu mít šanci vidět ať už Nile, Melechesh nebo Dew-Scented znovu…
Kolik jsem si dal po cestě na koncert piv a kolikrát jsem navštívil pana Záchoda vás určitě nezajímá, takže to přeskočíme a budeme se věnovat rovnou koncertu. Norská legenda Satyricon si s sebou vezla původně dvě předkapely, ale po tom, co se Evile zranil kytarista, pokračuje turné pouze ve dvoučlenné sestavě, ale podle počtu lidí v klubu bych tipoval, že to nikoho nijak extra netrápilo.
První nastupuje Zonaria ze Švédska. Osobně jsem vůbec netušil, co od nich očekávat a vypadalo to, že jsem nebyl sám. Během prvních dvou skladeb bylo celkem ticho, ale když se lidi přesvědčili, že se jedná o kvalitní muziku, odměnili Zonarii zaslouženým aplausem. Ale nutno dodat, že největšího ohlasu se dočkala zpěvákova otázka, zda se těšíme na Satyricon. Zahráli hezky a s nasazením, ale tomu peklu, co přišlo po nich, se zdaleka nemohli rovnat. Na pódiu se zdrželi něco málo přes půl hodiny, klub zahřáli na požadovanou teplotu a poté vyklidili pozice pro to hlavní… pro Satyricon.
První nastoupil na pódium Satyr a odpálil první pecku “Repined Bastard Nation”. Satyricon nasadili brutální tempo, které přerušovali jen při několika pomalých mezihrách (kousek “Havoc Vulture” nebo začátek “Rite of War Cross”), aby to pak rozjeli nanovo. Bylo jedno, jestli se hrály starší skladby, nebo novinky z aktuální desky “The Age of Nero”, lidi šíleli při každém songu i mezi nimi, ale když Satyr začal mluvit do mikrofonu, klubem se rozhostilo ticho, aby nikomu neuniklo jediné slovo. Hlavní protagonista se však nijak dlouze nevykecával a spíš se hrálo. A že se hrálo hodně luxusně. Za večer se provětrala všechna alba od “Nemesis Divina” dál. Na setlistu bylo rovněž poznat, že Satyricon jedou turné k nové desce, z níž zazněla více jak půlka písniček.
Koncertní sestava byla hodně dobře sehraná, Frost do svých bubnů mlátil, jako kdyby ten večer mělo být naposled a Satyr byl ve skvělé formě. Zvuk v pohodě, občas se sice stalo, že při rychlých pasážích to trochu ujelo, ale nebylo tak hrozné, aby se to nedalo přežít. Satyricon prostě znovu ukázali, že jejich koncerty jsou prostě maso, zvláště v tak malém klubu.
Plusy: kapela ve výborné formě, skvělý výběr písniček, atmosféra, brutální kotel, ucházející zvuk, dobrá předkapela a to všechno za relativně levné vstupné
