Země: USA Rok vydání: 2020 Žánr: fantasy / witch horror Originální název: Gretel & Hansel Režie: Oz Perkins Hrají: Sophia Lillis, Samuel Leakey, Alice Krige Hrací doba: 87 min

První pohled (Dantez):

Oz Perkins, mimo jiné dítě Anthonyho Perkinse (čti: Normana Batese), si na poli kinematografie vydobyl rozporuplný post. Reflektují to i procentuální hodnocení napříč internety. Perkins přitom nevyrábí fádní mrdku, jen nejde mainstreamovému divákovi naproti. Režisér se už od své prvotiny vyžívá se v nekonvenčním vypravěčství, slow-burnu a nepříjemných vizuálních výjevech, žádné dementní lekačky, průhledná storyline nebo první mrtvý černoch. Nejlépe to dosud dokazuje debut „The Blackcoat’s Daughter“, který pomalu buduje okultnem a slasherem říznuté nelineární peklo.

V „Gretel & Hansel“ se nic nemění. Nevadí ani fakt, že si Perkins poprvé nepsal scénář. Příběh je totiž přímočarý a moc neuhýbá od jádra grimmovské pohádky, spíše je vykládán nepřímým stylem moderního indie horroru, zejména po vzoru Roberta Eggerse a Ariho Astera. Premisa Jeníčka a Mařenky každopádně stačí k tomu, aby po dobu osmdesáti minut udržela film pohromadě.

„Gretel & Hansel“ by ale neměl být pouštěn s očekáváním precizního převyprávění. Perkins příběhovou linku využívá spíše jako páteř, kterou balí do stylového a působivého vizuálu. Více, než dialogy a monology film poutá spíše obrazem. Perkins volí čtvercové plátno a rozjíždí hru silně inspirovanou geometrickým fetišismem Kubricka, klasickým filmovým expresionismem a post-modernou. Hra s temnými siluetami a černými kostýmy připomíná „Nosferatu, eine Symphonie des Grauens“, okultně laděná symbolika a bizarní výjevy smrdí surrealistickými snímky Jodorowskyho a Lynche.  Dohromady vzniká snová vizuální meditace v podzimních barvách, která se opatrně zabývá tématem archetypu čarodějnice, ženství a dospívání hlavní hrdinky. Možná i proto titul zaměňuje pořadí jmen, nejenom kvůli feministické agitce a lepšímu vyhledávání v Googlu. Gretel je totiž od začátku jasným středobodem filmu.

Problém „Gretel & Hansel“ tkví v relativní plytkosti, film mohl jít ve všech ohledech o něco hlouběji. Dívá se na něj hezky, ke konci ale začíná být jasné, že Perkins ždímá hrstku kompozic a působivost začíná vyprchávat. Stejně naráží i hra se symbolikou a nevědomím – když na okultně laděné vizuální propriety dochází, je to vlastně fajn, ale nestačí to. Film jen uvnitř mysli nehlodá příliš silně, spíše tam zanechá pár hezkých obrázků.

Limity Perkinsových schopností naštěstí koriguje střídmá stopáž. Díky ní „Gretel & Hansel“ nepůsobí jako neuvědomělá samohana točená jen pro režiséra samotného. Diváka hovícího soudobé multiplexové produkce asi ubije. Fanouška nezávislého horroru neurazí – v opojném vizuálu se totiž na tu chvíli snadno ztratí a během filmu mu ani nebude vadit, že tento nemá větší přesah.

---

Druhý pohled (H.):

(Budou spoilery.)

Osobně si myslím, že kolega byl vůči „Gretel & Hansel“ příliš smířlivý. Já budu méně shovívavý. Nepřijde mi totiž, že by se jednalo o nějaký dobrý snímek.

Z „Gretel & Hansel“ jsem si odnesl především jeden dojem: že se tu někdo pokoušel udělat velké umění, aniž by měl světu co sdělit. Osobně mám artovky docela rád, ale musejí v sobě mít nějakou myšlenku. Ta klidně může být stěží uchopitelná nebo těžce pochopitelná, ale prostě to nemůže působit prázdně, protože to by šlo proti podstatě artového filmu, jak já jej chápu.

„Gretel & Hansel“ však přesně tímhle trpí. Film samozřejmě vypadá a zní krásně, ale víc už nenabízí ani prd. Z obsahového hlediska je to plytká a prázdná záležitost, do sebe zahleděná masturbace, která se topí v rozhazování nic neříkající symboliky (pentagram na stromě, so hardcore). „Gretel & Hansel“ si myslí, že malování pěkných obrázků a trochu feminismu stačí k tomu, aby si z toho každý sednul na prdel a básnil pohádky o hypnotické atmosféře.

Nicméně i v případě, že jste ochotni si užívat pohledy na lesík s mlhou ozářenou červeným neonem, nuda prostě přijde, protože se tam vlastně nic moc neděje. Což dá rozum, když je takové dějové vakuum roztažené na hodinu a půl. Mařka a Jenda dvacet minut bloudí lesem, pak dorazí k pervitinové chaloupce, kde hodinu zjišťují, že bába je ve skutečnosti čarodějnice, co žere malé děti. Všechno.

V případě „Gretel & Hansel“ forma zvítězila nad obsahem. A to dost jednoznačně, obsah tu od formy dostal prdel dost ukrutně. A nic na tom nezmění ani rajcovní čarodějka (samozřejmě mám na mysli tu mladou verzi, nejsem gerontofil). Zlatá béčka, kde umělá krev caká na kozy tupých blondýn masakrovaných gumovou příšerou. Lepší než tahle nahoněná nuda.

---