Země: USA Rok vydání: 1981 Žánr: hixploitation Originální název: Southern Comfort Český název: Jižanská pohostinnost Režie: Walter Hill Hrají: Keith Carradine, Powers Boothe Hrací doba: 106 min

(Budou spoilery.)

Hixploitation patří k mým nejoblíbenějším explotačním subžánrům. Znáte to, prostě takové ty bijáky, v nichž se skupina vesměs civilizovaných lidí dostane do divočiny, kde narazí na místní obyvatele. Domorodci ovšem nemívají návštěvy příliš v lásce, tudíž následuje konfrontace – zpravidla násilná. Měšťáci typicky zpočátku dostanou po tlamě, než si uvědomí vážnost situace, poněvadž většinou nejedete na výlet s tím, že v lese potkáte burany, kteří vás znásilní, zabijou, sežerou a z vaší kůže si ušijou nové montérky. A ještě budete rádi, jestli se to odehraje v tomhle pořadí. Poté většinou následuje vystřízlivění, kdy si dosavadní přeživší uvědomí, že jsou vážně v hajzlu, a začnou se zběsile bránit.

Vlastně je mi docela jedno, zdali film tuhle premisu míchá v hororovém ladění, což je ta častější a snad i pohodlnější varianta, anebo jde spíš o thrillerovější či dramatičtější podání. Druhá jmenovaná možnost bývá vzácnější a většinou ji provázejí snahy o serióznější pojetí. Ale ne nutně vždy, poněvadž leckdy se i zde projevuje určitá pokleslost, ne-li rovnou béčkovost (pravidelný čtenář by už měl vědět, že béčko obecně neznamená nic pejorativního). A právě někam sem spadá i „Southern Comfort“.

Na „Southern Comfort“ jsem si brousil zuby už delší dobu. Jednak kvůli už diskutované oblibě žánru, jednak i kvůli tomu, že obecně bývá snímek dobře hodnocen a celkově se tváří dost slibně. Jako sázku na jistotu můžeme vnímat také post režiséra, na nějž se usadil Walter Hill. V jeho tvorbě není nouze o drsné chlapácké filmy (no homo bro), což mi přijde jako dost padnoucí pojetí k nastavenému konceptu.

„Southern Comfort“ lze považovat za zajímavé ve dvou ohledech. V hixploitation se typicky stávají lovnou zvěří obyčejní lidé zvyklí na civilizovaný luxus, kteří v sobě najdou schopnost se bránit až pod tíhou extrémní situace. „Southern Comfort“ ovšem do akce vysílá členy národní gardy, kteří jdou na cvičnou průzkumnou misi do louisianských bažin. Čímž se dostávám k druhému zajímavému ohledu, jímž mám na mysli prostředí. To bylo vybráno skvěle a k podobně laděnému snímku se výborně hodí. Výsledku navíc výrazně pomáhá i skutečnost, že snímek se nenatáčel ve studiových kulisách, ale pěkně na drsňáka přímo v bažinách uprostřed zimy.

Film o tom, jak se banda vojáků brodí marastem v „džungli“, kde je ze zálohy masakruje neviditelný nepřítel, mnozí vcelku logicky vnímali jako alegorii války ve Vietnamu. Což asi i vzhledem k době vzniku dává smysl, protože „Southern Comfort“ vyšlo jen šest let po ukončení války, kdy vzpomínky asi byly ještě docela živé. Ani nemluvě o tom, že základy scénáře vznikly už v roce 1976. Sám Walter Hill se nicméně nechal slyšet, že „Southern Comfort“ tímto způsobem nebylo zamýšleno a že se prostě jedná jenom o fiktivní příběh.

Proti jednotce národní gardy stojí obyvatelé místních bažin, příslušníci frankofonní etnické skupiny Cajunů, která v reálném světě čítá asi půl milionu lidí. „Southern Comfort“ je jedním z prvních hollywoodských filmů, v nichž se tahle specifická kultura objevuje. Jsou zde vykresleni jako prostí lidé uzavření ve svém vlastním malém světě, kteří nemají moc rádi, když se jim nějací šmejdi courají po jejich bažině a chovají se tu jak dobytci, provokují a kradou. Což se jim nejde úplně divit.

Čímž se pomalu dostávám k největší slabině „Southern Comfort“. Snímek sám o sobě mi přišel poměrně dobrý a určitě se může pochlubit spoustou kladných stránek. Atmosféra rychle zhoustne a funguje bravurně. Walter Hill je hodně dobrý režisér, který uměl vytvořit napětí. Podařilo se vykreslit i pocit bezvýchodné situace, kdy hrdinům pomalu dochází, že jsou ztraceni uprostřed nehostinného prostředí, jde jim o krk a smyčka se stahuje. Stejně tak se mi líbilo, že „Southern Comfort“ působí dostatečně tvrdě a nekompromisně, aniž by se film musel uchylovat k explicitnímu násilí nebo dokonce k ukázání záporáků. Finální scéna ve vesnici, kdy už to chvíli vypadá, že se poslední dvojice přeživších dostala z nejhoršího, jen aby zjistila, že ještě není konec a že o svůj život musí dál bojovat, je pak bez přehánění výtečná a fest napínavá.

Jak tedy vidíte, „Southern Comfort“ toho nabízí poměrně dost. O to větší škoda, že výsledku trochu podráží nohy scénář, jenž si občas vymýšlí tak neskutečně debilní chování postav, až jsem kroutil hlavou, chytal se za hlavu, házel facepalmy, případně prováděl libovolnou kombinaci těchto tří hlavo-činností. Vojáci jsou místy fakt neskuteční debilové, jejich myšlenkové pochody a řešení určitých situací mě nepřestávalo udivovat.

Ostatně celý ústřední konflikt vyprovokuje primárně sama jednotka, a to jen proto, že jeden z nich je prostě nemyslící hovado, co ze srandy začne střílet po místních samopalem. Cajunové samozřejmě nemůžou vědět, že tam má jen slepé náboje, takže se jim nedá divit, že palbu okamžitě opětují. Když předtím vojáci ukradli i loďky, vyhodí do vzduchu chajdu jednoho lokálního pytláka, jehož si ještě k tomu vezmou jako rukojmí, tak se snad ani těm vidlákům nejde divit nebo jim vyčítat, že na zelené mozky udělají hon, pošlou na ně psy a nastraží jim po lese pár libových pastiček, za něž by se nemusel stydět ani sám John Rambo.

Absolutně kreténsky napsané postavy podle mě kurví jinak výtečný snímek a osobně mi to přijde jako obrovská škoda, protože kdyby se scénáři v některých ohledech věnovala trochu větší péče, mohlo by se jednat o skutečně excelentní záležitost. Za současného stavu ale „Southern Comfort“ samozřejmě zůstává ve stínu klasik jako „Deliverance“ nebo „Straw Dogs“. To dobré se nicméně povedlo natolik, že ani kiksy výsledek nepotápějí dočista. Přestože to mírnou pachuť zanechalo, nakonec jsem z tohoto jižanského výletu zapamatoval spíš to lepší, takže nakonec si myslím, že za vidění snímek stojí. Ale mohlo být a mělo být i lépe.