Země: Belgie Žánr: black metal Datum vydání: 17.11.2015 Label: Vacula Productions / Wolfmond Production / Heidends Hart Records / Abstruse Eerie Radiance Hrací doba: 33:08 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Heidends Hart Records / Grand Sounds PR / Against PR

Metalovou scénou sviští několik takových hezkých slovíček, která by měla mít jistý majestát a jejich použití by mělo signalizovat, že se nejedná hned tak o něco. V reálu je to ale právě naopak a jsou tak nadužívána, až je to dočista zprofanovalo. Jistě to víte sami – legenda, superkapela, genialita, album roku, v rámci black metalu ještě kult. A taky třeba avantgardní – zní to chytře, a i když hrajete agro srajdu, hned to bude vypadat víc nóbl a pár blbců, kteří vám na ten špek skočí, se vždycky najde.

Takhle vidím skoro všude přídomek avantgardní black metal i u belgické smečky Absolutus. Label navíc hrdě hlásá, že jejich druhé album je „monolit“ pro fanatiky do muziky kapel jako Blut aus Nord, Deathspell Omega nebo Svartidauði. Inu, dobrá… že by tedy další přírůstek do rodinky blackmetalového chaosu?

Co vás nemá. V případě Absolutus je docela mimo to nálepkovat avantgardním black metalem a dávat to kontextu před chvílí jmenovaných kapel. Pár melodií, pár atmosférických inter a názvy songů v latině z toho avantgardu fakt nedělají, sorry. Nemůžu si pomoct, ale když se z něčeho dělá něco, čím to ve skutečnosti není, tak to třeba na mě osobně působí dost nesympaticky. A zrovna u Absolutus je to docela škoda, protože jinak „Pugnare in iis quae obtinere non possis“ není v jádru špatnou deskou.

Absolutus o sobě tvrdí, že začínali ve vodách tradičního black metalu. Tahle forma bude, aspoň předpokládám, k nalezení na debutu „Ostendit quam nihil sumus“ z roku 2005, který jsem neslyšel. S dvojkou „Pugnare in iis quae obtinere non possis“ si Belgičané dali hodně na čas, ale za tu dobu se neposunuli až tak extrémně moc, aby bylo nutné to nazývat nějak jinak než „jen“ black metalem – však to není ostuda. Oukej, jsou tam občas ne úplně triviální riffy, plus ty už zmiňované věci, ale avantgarda je při vší úctě přece jenom jinde.

Když ale konečně pominu tohle zbytečné nálepkování, pak je „Pugnare in iis quae obtinere non possis“ docela poctivou fošnou. Nijak zvlášť zázračnou, ale určitě tam jsou povedené momenty, některé melodie jsou regulérně dobré, nějakou atmosféru to taky vyloženě nepostrádá. Je v tom cítit snaha to zahrát zajímavě, trochu si s těmi skladbami vyhrát a dát jim nějakou vrstevnatější strukturu. Trhák roku to fakt není, ale i přesto – nakonec proč ne. Když od toho nebudete čekat druhé Deathspell Omega, tak se z toho vyklube příjemná záležitost patřící bez debat nad hranici průměru.