 |
|
Země: Velká Británie Tracklist: Hrací doba: 49:34 Odkazy:
|
Éra minialba „Bitter Suites to Succubi“ pro mě subjektivně představuje definitivní konec „zlaté“ epochy Cradle of Filth, kdy kapela dělala svoji nejlepší muziku. Následující řadovka „Damnation and a Day“ je ještě taková na hraně a má svoje dobré momenty, ale už na ní cítím posun jiným směrem. Směrem dolů. „Bitter Suites to Succubi“ považuji za poslední nahrávku, která ještě pořád nabízí songy představující „staré dobré“ Cradle of Filth. Ačkoliv ani tady už se to neobejde bez výhrad.
Můžeme spekulovat, nakolik s touhle proměnou feelingu souvisí skutečnost, že „Bitter Suites to Succubi“ platí za poslední nahrávku, na níž se představil dlouholetý baskytarista Robin Graves a kytarista Gian Pyres, jenž s Cradle of Filth taky pár let strávil a hrál na „Cruelty and the Beast“ i „Midian“. Přinejmenším to ale můžeme brát jako statistickou zajímavost – stejně jako fakt, že „Bitter Suites to Succubi“ je prvním počinem, jejž si kapela vydala na vlastní značce AbraCadaver.
Jak u ípek Cradle of Filth bývá zvykem, jen část obsahu skutečně stojí za pozornost. V případě „Bitter Suites to Succubi“ jde samozřejmě o nové skladby, jichž se tu třeba oproti „From the Cradle to Enslave“ sešlo víc – celkem šest. Dvě z toho, „Sin Deep My Wicked Angel“ a „Dinner at Deviant’s Palace“ jsou ale klasicky instrumentálky, na něž si Cradle of Filth na rozdíl ode mě dost potrpí. Tyhle nejsou o nic moc horší ani lepší než jakékoliv jiné, takže klasicky platí, že mě moc nebaví.
Další dva nové tracky, „All Hope in Eclipse“ a „Suicide and Other Comforts“, jsou tak nějak ok a vesměs se mi nezdají v ničem horší než průměr z „Midian“. Jedná se tedy o docela standardní věci pro Cradle of Filth z téhle doby, ale standard tehdejších Cradle of Filth byl pořád relativně dobrý, takže se to dá poslouchat.
Tím nejlepším, co „Bitter Suites to Succubi“ dokáže nabídnout, je nicméně dvojice „Born in a Burial Gown“ a „Scorched Earth Erotica“, které se mohou s klidem měřit s nejlepšími kusy z „Midian“. Hlavně druhou jmenovanou mám docela rád, a kdybyste mě nutili vyjmenovat deset nejlepších skladeb Cradle of Filth, pravděpodobně by se tam objevila, protože ten ústřední chytlavý klávesový motiv mě vždycky bavil.
No, máme tu tedy zatím dvě výborné písničky, dvě slušné a dvě obyčejné instrumentálky. Zbytek „Bitter Suites to Succubi“ to moc nezlepší. Tři předělávky z debutu „The Principle of Evil Made Flesh“ jsou za mě zbytečnost. Tyhle verze songy sice přibližují typickému soundu Cradle of Filth, ale skladby samotné neohromí ani tak. Tyhle staré kusy Filcek jsem se nikdy nenaučil poslouchat a „Bitter Suites to Succubi“ na tom nemění. Výrazně použitelnější je cover „No Time to Cry“ od The Sisters of Mercy. Kouzlo originálu se ztratilo, ale ty nápady fungují uspokojivě i v tomhle kabátě a za mě jde o jednu z těch rozumnějších předělávek od Cradle of Filth. Nakonec, kde jinde by měl být na něco takového prostor než na EP? Dává to mnohem větší smysl než rvát stupidní covery Heaven 17 na řadovku, že jo…
I navzdory tomu, že dobrá polovina „Bitter Suites to Succubi“ pro mě nemá žádnou cenu, pořád si myslím, že se jedná o poslední neřadovku Cradle of Filth, jejíž výjimečný poslech dává smysl. Tedy, s nekompromisním přeskakováním zbytečných stop. Na druhou stranu, u některých pozdějších nahrávek nedává poslech smysl ani u řadových alb, haha. Jako ucelený počin to samozřejmě vysokou hodnotu nemá, ale pohlížet na to optikou uceleného počinu se už kvůli jeho podstatě moc nedá. Tím se existenci „Bitter Suites to Succubi“ obhájit nesnažím, ale přinejmenším ty dva songy jsou fakt dobré. Odteď už bude jen hůř.
Podobné články
16.5.2021 Cradle of Filth – Midian (2000) Minulost
9.5.2021 Cradle of Filth – From the Cradle to Enslave (1999) Minulost
2.5.2021 Cradle of Filth – Cruelty and the Beast (1998) Minulost
25.4.2021 Cradle of Filth – Dusk and Her Embrace (1996) Minulost
11.4.2021 Cradle of Filth – V Empire or Dark Faerytales in Phallustein (1996) Minulost
4.4.2021 Cradle of Filth – The Principle of Evil Made Flesh (1994) Minulost
Z BSTS mám strašně rád Suicide and Other Comforts. Ta postupná gradace od klidného začátku až po regulérní sypec je fakt parádní. Sice to patří mezi jejich pomalejší songy, ale svým způsobem je vlastně jedním z nejtvrdších.
No, skoro bych ti chtěla napsat, jestli se na ta další nemůžeš už prostě vysrat , když to stejně stojí za píču a psát o něčem, co stojí za pozornost a nikdo to moc nezná, ale chápu, že nemůžeš. :D
Co tě nemá, teď se to překlopí do polohy, kdy je větší sranda to psát než poslouchat!
Háčko, nebuď čurák, Damnation je jednoznačně nejlepší co nahráli. Uznávám, že je dlouhý jak péro Petera Steela, ale třeba ty bicí jsou tam perfektní. A vůbec tam měli za mě asi nejlepší songwriting
Ty vole, vůbec. Damnation má super momenty, ale i hromadu nudy. Celý album je fakt nekonečný a chcípám u toho.
Je fakt, že v Praze neznám trasu, během který to jde sjet celý to album, takže si vždycky dávám Enemy Led the Tempest (bicí sólo na konci dává jak zkurvysyn) a pak od Doberman’s Pharaoh dál zbytek.
Trasa leda tak Praha-Blava a nazpátek, jak je to dlouhý :D
Nj, ale jsou to při tvé pravidelnosti zapláclé celé dva měsíce a že by se v téhle sekci mezitím objevilo něco jiného se nedá očekávat, protože jsi kompletář a jak hodiny.
Dokonale sa s tým stotožňujem, akurát ja som mal celkom rád aj The Principle… V domnení, že za odklon môže odchod Gravesa som si vypočul jeho December Moon a bol som sklamaný.