Země: Itálie Žánr: black metal Datum vydání: 20.6.2017 Label: Symbol of Domination Prod. / Murdher Records Tracklist: 01. Departure from Degrade 02. Engines of Hate 03. The Acid Soil 04. Parallel Descanting Visions 05. The Peaceful Solitude 06. Alone 07. Symphony of Suffering Hrací doba: 42:15 Odkazy: facebook K recenzi poskytl: Symbol of Domination Prod.

Jako jeden z velkých problémů na dnešní blackmetalové scéně vnímám tendence přeceňování sebe sama, ať už v hudebním slova smyslu nebo co do hloubky svého sdělení. Ať už se kapely chvástají individualismem, esoterismem, okultismem, satanismem nebo čímkoliv podobným (jiným), dost často to bohužel bývá jen plané přání samotných hudebníků, bezobsažné plácání prázdných frází, sypání floskulí, opakování toho, co již řekli jiní, aniž by cokoliv z toho bylo podloženo tím, co je ke slyšení na výsledných nosičích. Myslím, že ani v našich končinách není problém nalézt hned několik podobných případů, které ve finále černému kovu dělají spíše ostudu.

Celou dobu tím vlastně směřuji ke sdělení, že pokud někdo svou desku nazve „Cosmosatanic Wisdom“, budu očekávat, že nepůjde o povrchní a prázdnou záležitost. Když jednoduše do titulu zvolíte slova jako „moudrost“, automaticky se chce předpokládat, že vaše hudba nebude hloupá. Dokáže si italská formace Agonia Black Vomit takový název obhájit? Uvidíme. Obal se po mém soudu tváří zajímavě a nebojí se na poměry stylu ne úplně tradiční barevné kombinace, tak snad se v podobně slušném světle prokáže i vlastní hudební náplň…

Odpověď není nutno hledat dlouho. Stačí jen několik málo jednotek poslechů, aby člověk přišel na to, že Agonia Black Vomit nehraje (pouze jeden člen kapely, Agonia – proto jednotné číslo) žánrovou extraligu. Úvodní „Departure from Degrade“ dá ještě svým pomalým tempem a klávesovými melodiemi nostalgicky vzpomenout na melodický black metal z druhé poloviny devadesátých let, což nakonec není nic, co by mi bylo nepříjemné či mě to obtěžovalo. Poté už se ale rozjede standardní blackmetalové hoblování, jehož vyznění je – skrz naskrz průměrné.

Skladby jako „Engines of Hate“, „The Acid Soil“ či „Alone“ prostě nejsou ničím jiným než zcela standardním cvičením na téma obyčejného black metalu. Tu a tam sice vykoukne nějaká nadějnější pasáž, ale oproti ní se klidně staví riffy, které po pár posleších začnou spíše obtěžovat a straně rychle se ohrají – příkladem obého může být třebas „Engines of Hate“. Asi nejsolidněji ze středu vyznívají „Parallel Descanting Visions“ a „The Peaceful Solitude“, ale ani ony nejsou nic zásadního a rozhodně bych je neřadil k nějakým pamětihodným příspěvkům do žánrové pokladnice. Jen mi připadají o chlup lepší než výše jmenovaná trojice… ale jen o chlup.

Zvláštní pozornost pak poutá poslední kompozice „Symphony of Suffering“, jejíž délka přesahuje úctyhodnou čtvrthodinu hrací doby. To samo o sobě budí jistá očekávání, možná i naděje, avšak trochu i obavy, neboť… když někdo valí průměr ve čtyřminutových písních, proč by měl v patnácti minutách najednou stvořit dech beroucí opus? Agonia Black Vomit snad může jen překvapit, ale… zázraky se nekonají. Nemetalové intro „Symphony of Suffering“ sice patří k tomu nejlepšímu, co lze na „Cosmosatanic Wisdom“ nalézt, ale poté se spustí blackmetalový standard, jehož úroveň se od předcházejících stop zpočátku nijak zásadně neodlišuje. Poté přijdou pokusy o oživení daného receptu, krátké ambientní intermezzo a dokonce industriálně-ambientní závěr, ale ani v jednom v případě se nejedná o nic natolik strhujícího, aby došlo k uhranutí, neřkuli aby to zvrátilo dojmy z celé nahrávky.

Vzato kolem a kolem se tedy na „Cosmosatanic Wisdom“ nenachází nic lepšího než slabší průměr. Samozřejmě jsem nebyl tak naivní, abych od druhého alba Agonia Black Vomit čekal zázraky nebo snad žánrový převrat, přesto určité zklamání cítím, jelikož jsem přece jenom doufal v trochu poutavější záležitost. Tu jsem nedostal, tudíž „Cosmosatanic Wisdom“ velmi brzy upadne v zapomnění. Přesně ten typ desky, u níž si už za týden nevybavíte jediný motiv a už za měsíc nevíte, že jste to vůbec slyšeli.