Země: Francie Žánr: avantgarde black metal Datum vydání: 8.11.2010 Label: Norma Evangelium Diaboli Tracklist: 01. Epiklesis I 02. Wings of Predation 03. Abscission 04. Dearth 05. Phosphene 06. Epiklesis II 07. Malconfort 08. Have You Beheld the Fevers? 09. Devouring Famine 10. Apokatastasis Pantôn Hodnocení: H. – 10/10 Seda – 7/10 Průměrné hodnocení: 8,5/10 Odkazy: –

Žádné oficiální stránky, žádné fotografie, žádná jména členů, samozřejmě ani žádné koncerty a informace o kapele jen minimální. Jediné, čím se francouzský projekt Deathspell Omega prezentuje, je pouze a jenom hudba. Ale zrovna v případě těchto ďáblů je i tohle více než dost. Pekelná jáma svůj chřtán neotvírá často, ale když se tak stane, je to událost. A jsou to právě desky Deathspell Omega, které jsou zhudebněním výplodů té sirné propasti. Nebudu přehánět ani v nejmenším, když řeknu, že to, co Deathspell Omega předvádějí, nikde jinde neuslyšíte, neboť jejich muzika dýchá něčím neskutečně neobyčejným.

NEZMĚRNÝ…

Víte, stává se mi opravdu málokdy, abych si s recenzí nevěděl vůbec rady, v případě „Paracletus“ jsem však v koncích. Již delší dobu si lámu hlavu, jak podstatu tohoto veledíla uchopit a vyjádřit slovy, čím déle o tom ale přemýšlím, tím blíže se dostávám do bodu, kdy pochybuji, zdali je to vůbec možné. Častokrát jsem tu kritizoval různé nahrávky s tím, že v pozadí jejich hudby necítím něco hlubšího, takový ten těžko popsatelný pocit, který se vyskytuje jen u těch nejlepších. Jenže z „Paracletus“ tento pocit něčeho výjimečného a něčeho navíc doslova tryská na všechny strany, z každé noty a z každého z tónů. A paradoxně, čím více ho tam je, tím více je deska neuchopitelnější a neurčitější a hůře popsatelná.

…NEUCHOPITELNÝ…

Nemá cenu tvrdit opak, rovnou vám povím, že Deathspell Omega je opravdu těžká hudba (i když je zase fakt, že „Paracletus“ je o něco lépe vstřebatelnější než minulé disharmonické inferno „Fas – ite, maledicti, in ignem aeternum“, ale o tom až později…), takže pokud nemáte na podobný chaos cvičené ucho, jen stěží se vám to asi může líbit, což je jen tak mimochodem i případ níže hodnotícího kolegy, který s obdobně extrémními formami umění zas tolik zkušeností nemá. Ale i to je jedna z věcí, jež mě osobně na Deathspell Omega přitahují – nejedná se u hudbu, kterou by byl schopen poslouchat jen tak někdo, nýbrž o hudbu, která si žádá svého posluchače. „Paracletus“ (a ostatně celá novější tvorba Deathspell Omega) není záležitost, již byste si mohli pustit k práci, k vaření nebo při jízdě autem. „Paracletus“ vyžaduje od svého posluchače, aby se plně soustředil a přemýšlel o jeho významu. Deathspell Omega netvoří díla vhodná k relaxaci a už vůbec ne k tomu, aby se při nich posluchač bavil. Je to něco jako hudební očistec, jehož plné vstřebání není určeno slabším povahám.

…NEUVĚŘITELNÝ…

Abych čistě náhodou nebyl špatně pochopen, „Paracletus“ není žádný extrém pro extrém, ani pouhá snaha posouvat hranice poslouchatelnosti. Něco takového vypadá naprosto jinak a jedná se o skupiny, jejichž muzika většinou hlubší myšlenky uvnitř neskrývá. A to se o Deathspell Omega tvrdit nedá ani v nejmenším. Ano, využívají sice extrémního výraziva, ale ne samoúčelně ani bezúčelně, nýbrž jako prostředek uměleckého vyjádření, řekneme-li to takto. Avšak zároveň v chorobném hudebním labyrintu zbývá dost zákrut a uliček, v nichž číhají doteky avantgardy, progrese či experimentu. Ačkoliv se vás kolega ve svých pár řádcích bude snažit přesvědčit o opaku, o nějaký obyčejný black metal se nejedná ani v nejmenším, spíš by se slušelo říci, že nic by nemohlo být vzdálenější pravdě. Právě naopak, přednes Deathspell Omega je vysoce netradiční, originální a neopakovatelný. O kolika současných skupinách lze toto tvrdit?

…NEPOPSATELNÝ…

Další věc, která z Deathspell Omega činí posluchačsky velice atraktivní záležitost, je neustálý vývoj. Je až s podivem, jak obrovské skoky kapela s každou novou deskou činí a jak velkou cestu ušla od svého (tehdy ještě čistě blackmetalového) debutu „Infernal Battles“, ale i od přelomového díla „Si monumentum requires, circumspice“, a to vše aniž by popřela své kořeny nebo každý svůj jednotlivý předcházející opus. Jak jsem již nepřímo naznačil výše, rovněž „Paracletus“ znamená ve zvuku Deathspell Omega doslova evoluci. Oproti poslednímu ztělesnění chaosu „Fas – ite, maledicti, in ignem aeternum“ vyznívá „Paracletus“ mnohem barvitěji co do obsažené škály pocitů a nálad, ale jak již bylo řečeno, bez popření alba minulého, tudíž i novinka obsahuje úryvky disharmonického pekla, které však tentokráte není středobodem nahrávky, nýbrž „pouze“ částí velkého celku.

…ZNIČUJÍCÍ…

Není pochyb o tom, že Deathspell Omega stvořili další monument, jenž si jen těžko hledá konkurenci. Majestátní a epický, agresivní a bolestivý, chaotický a nepochopitelný, temný a atmosférický, ale za všech okolností neuvěřitelně úžasný a ve všech svých polohách absolutně dokonalý. Každá jedna skladba skrývá nepřeberné množství nálad, skrytých momentů a zákoutí, která má člověk neustále chuť prozkoumávat a objevovat při tom nová a nová, což z „Paracletus“ činí naprosto uhrančivou záležitost. Není radno tuto hudbu podceňovat, neboť ani ona svého posluchače nepodceňuje, ale žádá si od něj specifický přístup. K „Paracletus“ je nutno přistupovat jako k umění v plném významu toho slova, což v dnešní době už málokdo dokáže… ale odměna za to je vysoká. Jedním slovem – skvost!

…CHAOS!

---

Druhý pohled (Seda):

Všemi desítkou hodnocený „Paracletus“ mi zas tak úžasný nepřijde. Ano, jedná se o kvalitní hudbu, která patří v dnešní době k nadprůměru, přesto mi tam na vyšší hodnocení něco víc chybí. Přijde mi to jako obyčejný black metal, kterému zas tolik jako kolega neholduji. Přesto pokud hledáte kvalitní poslech, rozhodně do „Paracletus“ jděte.

---