Země: international Žánr: kýč, nevkus a patos Datum vydání: 4.8.2017 Label: Napalm Records Tracklist: 01. Question of Time [Depeche Mode cover] 02. Unfaithful [Rihanna cover] 03. Incomplete [Backstreet Boys cover] 04. Impossible [Shontelle cover] 05. Frozen [feat. Simone Simons; Madonna cover] 06. Heaven [Bryan Adams cover] 07. Firework [Katy Perry cover] 08. Skyfall [feat. Simone Simons; Adele cover] 09. Total Eclipse [feat. Rick Altzi; Bonnie Tyler cover] 10. Paparazzi [Lady Gaga cover] 11. Fade To Grey [Visage cover] Hrací doba: 47:02 Odkazy: web / facebook / twitter

Můžete se možná ptát, jaký má význam recenzovat zde takovou sračku jako Exit Eden, když mně i vám je nejspíš dopředu jasné, že to dostane těžký hejt. Není nutné cokoliv skrývat nebo oddalovat nevyhnutelné – „Rhapsodies in Black“ je naprosto příšerná a extrémně nevkusná deska. Její poslech je asi tak stejně příjemný jako přejíždění žaludem po rozsypaném skle. Tedy, ne snad, že bych někdy něco takového zkoušel, ale představoval bych si, že to bude srovnatelné utrpení jako poslech Exit Eden.

Nicméně právě v tom jsou Exit Eden do jisté míry zajímavé – tenhle projekt dokonale ilustruje, do jakého stavu se v roce 2017 takzvaná metalová scéna dostala, a může posloužit jako konečný a nezvratný důkaz toho, jak moc je metalový střední proud totálně v píči.

Musím se přiznat, že mě hanba fackuje, když píšu Exit Eden a metal v jedné větě (Fenriz by mi okamžitě jednu vlepil), protože tohle se skutečným metalem samozřejmě nic společného nemá. Hudba, která by měla být špinavá, nespoutaná a divoká, je zde prezentovaná v podobě cukrkandlového kýče, v jehož čele stojí čtveřice korzetových princezen, z nichž jedna by potřebovala hodně zhubnout, druhá hodně přibrat, třetí je tak ošklivá, že ani pytel přes hlavu by jí nepomohl, a až ta poslední je možná trochu koukatelná. A co tomu dodává korunu – prezentují se albem předělávek popových písniček, z nichž většina je už v originále opravdu špatná a patetická.

S metalovými covery popových songů bývá vždycky svízel. Jakmile totiž vezmete žánr ve velké míře postavený zejména na prvoplánovitosti a instantní chytlavosti a začnete do něj přidávat kytary, vždycky to bude znít strašně lacině. „Rhapsodies in Black“ v tomto ohledu není výjimkou, nýbrž železným stvrzením pravidla. K tomu navíc Exit Eden přidávají nánosy klávesového patosu. Recept každého coveru je stejný – na základní původní melodii naroubovat stejné primitivní „riffy“, stejný symfo balast a zalít to čtyřčlenným kdákajícím komandem. Výsledná srážka symfonického pohádkového metálku s popem zní skutečně tak příšerně, jak to vypadá napsané.

Předně mi ale uniká smysl Exit Eden. Nevidím jediný důvod, proč by měl kdokoliv chtít poslouchat předělávky (většinou) špatného popového kýče do podobně špatného a přinejmenším stejně kýčovitého kvazi-metalu? Proč bych měl chtít poslouchat sračky od Rihanny, Backstreet Boys nebo Shontelle s dementní kytarou a pseudou-operním kdákáním? Kór když jde o songy jako „Unfaithful“, která je k zblití už v originále, nebo „Incomplete“, která je tak zkurvená, že jde pomalu o větší přešlap v historii lidstva než holocaust. Ani nemluvím o uchcanostech jako „Heaven“ Bryana Adamse, což je taky kokotina na kvadrát už původně a patří k písničkám, jaké byste nejradši utopili v hajzlmíse, kdybyste mohli. Co si kdo slibuje od předělávání takových hnusů? Cover do grindcoru jako prdel bych pochopil, ale když to někdo předělává takhle a ještě to, kurva ty vole, myslí seriózně jako Exit Eden, tak… to prostě nechceš.

Z mrdky skvost neuděláš, to je jasné a člověka to nijak nepřekvapí, nicméně Exit Eden dokázaly naprosto spolehlivě zmrdat i to málo, co je v originále slušné. Příkladem budiž třeba „Firework“ od Katy Perry. Původně vcelku příjemná popová písnička tu byla zprzněna do podoby tak imbecilní, že pomalu i vykouření houmlesáka s plesnivou kládou by byla příjemnější činnost než tohle poslouchat. Dobře, to trochu přeháním, ale snad si rozumíme. Ještě křiklavější je to v případě „Skyfall“, jedné z nejlepších skladeb od Adele – Exit Eden zničily vše, kvůli čemu originál baví, a nahradily to kopou patosu.

Z celého počínání Exit Eden čpí očividná snaha se zalíbit a cynický kalkul. Tady se prodává pozlacené hovno, které si nezaslouží nic jiného než radikální opovržení. Nicméně se zdá, že na velkou část lidí to zabírá. Zjevně ani není třeba se obtěžovat se skládáním hudby – stačí něco vykrást, potáhnout to symfo-metalovým hnusem, do čela postavit Amandu Somerville, z níž se všem milovníkům patetického pseudo-metalu podlamují kolena, anorektickou Clémentine Delauney a k nim další dvě bezejmenné buchty (to aby se jim nemuselo tolik platit), a je to doma. Komu se Exit Eden líbí, postrádá i to nejzákladnější stopové množství vkusu nebo soudnosti. Ještě bych pochopil, že to velký label utáhne marketingem na pár primitivních troglodytů, ale smutné je, že to chválí i recenzenti. Když jsem našel recenzi, kde tenhle audio-výkal dostal deset bodů z deseti možných za songwriting (!) a originalitu (!), tak jsem se málem zesral.

A přesně tohle jsem měl na mysli, když jsem na začátku tvrdil, že se prostřednictvím projektů jako Exit Eden ukazuje, jak moc je střední proud metalu zdegenerovaný a jak moc současná metalová scéna jako celek postrádá zdravou (sebe)kritiku. Namísto odsouzení tleskáme podobným zrůdnostem, které jsou ostudou svého žánru. Nechápu, jak někdo může mít tu drzost tohle nazývat metalem, a nechápu, jak někdo může v uších nasráno tak mocně, aby neslyšel, že tohle je extrémní píčovina, že tomu není rovno.