Země: Finsko Žánr: black metal Datum vydání: 8.12.2020 Label: World Terror Committee Tracklist: 01. Saatanan viha 02. Elegia 03. Uneton 04. Sydänkuoro 05. Elävänä, kuolleena 06. Kärsimysten katedraali 07. Haudattujen tähtien yönä 08. Rakas kuu 09. Unohtumaton 10. Mustat vuodet 11. Pyhä kuolema 12. Veriuhri 13. Ota minut vastaan Hrací doba: 67:34 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: World Terror Committee

První pohled (Dantez):

Sargeist, Behexen, Horna – bez debat nejzvučnější jména finského black metalu. Trojice dokládá zvuk, který se po více než dvou dekádách považuje za tradiční a definuje označení „finnish black metal“. Každou kapelu přitom lze díky autorským ostruhám snadno rozpoznat. Horna se napříč diskografie plné splitů, krátkých a dlouhých nahrávek drží „finského“ jádra nejpevněji.

Na rozdíl od Behexen a Sargeist Horna se zvukem tolik neexperimentují. Ve většině případů se rychlé tremolo střídá se středními tempy, sem tam se skladby nesou v pomalejších tempech a nebojí si dát načas. Vše zastřešují pro kapelu typické riffy, které balancují na pomezí melodického black metalu a vyznění ze začátků druhé norské vlny. Na tomto templatu Horna vytvořili počiny, které lze zařadit nejen mezi klasiky finské scény, ale i žánru obecně. Patří zde třeba dlouhohrající „Envaatnags eflos solf esgantaavne“, dvoudisková „Sanojesi äärelle“ nebo split s Behexen z roku 2004.

Jelikož nahrávky Horna z hudební perspektivy dodávají od začátků podobně laděnou muziku, odlišnosti lze hledat spíše ve vokálním ladění a zvuku jako takovém. Starší alba tíhnou k ostřejší produkci, kde hlavní roli hrají buďto kytary nebo vyřvané vokály. Pozdější desky se Spellgothem za mikrofonem působí „hutněji“ – do popředí se dostávají bicí s basou. Uvřískaný vokál, který byl v minulosti pro Horna trademarkem, nahrazuje Spellgoth ráznější dikcí a nižším posazením. Oba aspekty můžeme slyšet na „Hengen tulet“ z roku 2015, kombinace se zde celkem míjí účinkem. Deska působí jako nabasovaná zvuková změť, ze které nic nevyvstává. Navazující EP „Kuolleiden kuu“ už mělo ostřejší kontury a poslouchalo se o dost lépe.

„Kuoleman kirjo“ na EP zvukovou kvalitou navazuje. Do popředí se opět dere rytmická linka, nepohřbívá ale vše ostatní. Zvuk bicích je doslova studiový a posluchače rozdělí na dva tábory. Mnohé nasere natriggerovaný kopák, který soundu přidává na sterilitě, ale i na svižnosti desky – momentum je v úvodu vyloženě bezchybné a první 4 tracky uplynou bez zadrhnutí. Ke zvolnění dochází okolo poloviny hrací doby, kdy si Horna hrají s novými charakteristikami.

V půli „Kuoleman kirjo“ překvapí čistými chorálními nápěvy, které Horna posléze využijí ještě dvakrát. Ne vždy ale fungují, protože zpěv je falešný, a sráží tak serióznost desky. Chorál v dobarvení atmosféry selhává nejvíce v „Haudattujen tähtien yönä“, podstatně lépe funguje ve finální „Ota minut vastaan“, kde stojí v kontrastu s projevem Spellgotha a dobře jej umocňuje.

Po boku čistých vokálů se na desce občas objevují, v rámci tvorby Horna, nové hudební postupy. „Kärsimysten katedraali“ připomene dynamikou songwriting Mgła, „Haudattujen tähtien yönä“ pak testuje feeling po vzoru Dissection. Ve většině případů však kapela sází na osvědčené. A vyplácí se.

„Kuoleman kirjo“ dojíždí hlavně na úmornou délku – po dobu sedmdesáti minut se konzistence drží těžko. Po čtvrtině začne desce padat řetěz a daří se jej nahodit zpátky až poblíž konce. Na druhou stranu nejde říct, že by deska nabídla vyloženě špatnou skladbu.

Byť se „Kuoleman kirjo“ poslouchá na jeden zátah těžko, jde o nejlepší kapelní počin minimálně za posledních osm let a nejlepší desku se Spellgothem za mikrofonem. Horna se zde sice s ničím převratným netasí. S ozkoušeným však pracuje tak dobře, že standardní výkon neuráží a po většinu času baví.

---

Druhý pohled (H.):

Já osobně mám s „Kuoleman kirjo“ hned několik zásadních problémů, které mi dost prudce brání v tom, abych si desku mohl užít nebo ji nějak zásadněji chválit. Jistě, a můžu to říct hned na začátek, řemeslo má Horna podchycené dobře a žádné zásadní přešlapy se nekonají. Ale…

Hned první na ráně je samozřejmě délka. Ne snad, že bych měl a priori něco proti dlouhým albům, ani si nemyslím, že by Horna nedokázali udělat dlouhé a zároveň dobré album. „Sanojesi äärelle“ ostatně může posloužit jako důkaz, že to jde, když se chce. „Kuoleman kirjo“ ovšem nenabízí tak nabušený materiál, aby si nahrávka těch sedmdesát minut obhájila. Jak už jsem řekl, nic vyloženě špatně tu není, přesto mě to za chvíli přestává bavit a měl jsem velký problém dát fošnu celou v jednom kuse. Vlastně si ani nejsem jistý, jestli se mi to vůbec povedlo. A to samozřejmě není dobré znamení.

Přepálená délka pak jen podtrhuje skutečnost, že některé songy možná nedělají nic špatně, ale zároveň nedělají ani nic zásadně dobře a vesměs jen plní roli vaty, která nepřináší nic nového ani albu, ani kapele. Pár povedených věcí se najde, třeba „Uneton“ je hit jak zmrd a drhne poctivě, taky poslední „Ota minut vastaan“ se mi líbí. Ale třeba ze středu „Kuoleman kirjo“ jsem si nezapamatoval ani prd.

No, a v neposlední řadě mě taky trochu sere zvuk. Přijde mi, že „Kuoleman kirjo“ zní zbytečně přívětivě a čitelně. Sice nejde o první řadovku Horna, s níž mám po zvukové stránce trochu problém (koukám na „Askel lähempänä Saatanaa“), ale novinka mi vyhovuje asi nejméně. Třeba „nabasovaná změť“ v podání „Hengen tulet“, jak to nazval kolega, mě brala o něco víc, i když i tam to samozřejmě mělo k ideálu daleko.

Všehovšudy jde pro mě tím pádem jde o jeden z nejslabších dlouhohrajících titulů Horna. Moc si nedovedu představit, že bych někdy v budoucnu dostal chuť si jej pustit znovu.

---