Země: Brazílie Žánr: thrash / groove / alternative metal Datum vydání: 7.2.2020 Label: Nuclear Blast Tracklist: 01. Isolation 02. Means to an End 03. Last Time 04. Capital Enslavement 05. Ali 06. Raging Void 07. Guardians of Earth 08. The Pentagram 09. Autem 10. Quadra 11. Agony of Defeat 12. Fear • Pain • Chaos • Suffering Hrací doba: 51:14 Odkazy: web / facebook / twitter / instagram

Do nedávna poslední řadové album Sepultury, „Machine Messiah“, sklízelo napříč periodiky pozitivní reakce, dá se říci vysoce pozitivní. Pro mě naprosto nepochopitelně. Tvůrčí bezzubost Brazilců zde dosáhla nového dna. Naposledy mě takhle nudilo a vyloženě se mi nelíbilo album „Roorback“ z roku 2003. Popravdě, ani přímí předchůdci „Machine Messiah“ mě nenadchli. Většinou se jednalo o několik nahodilých poslechů v době vydání, načež jsem po pár dnech na dané album zcela zapomněl. Zhruba s takovým pozadím jsem přistupoval k nové desce „Quadra“ – tedy natěšenost nulová, zájem nijaký, očekávání žádná.

Moje silné nostalgické pouto k legendárním kapelám mě ale stejně vždycky přiměje si jejich novou tvorbu pustit a Sepultura není žádnou výjimkou. Největší problém v jejich současné tvorbě vidím v neúnosné míře přeprodukovanosti, kdy se snaží znít velkolepě, snaží se dělat koncepční a dlouhá alba, snaží se posouvat svůj styl do nových teritorií, ale tato veškerá snaha přichází vniveč, protože výsledkem je nezáživný a nezajímavý produkt, který zní ploše a nudí až běda. Přitom první pokus o takovou tvorbu nebyl úplně špatný, „Dante XXI“ je slušná deska, bohužel stvořit přinejmenším stejně solidní záležitost se už nepovedlo.

„Quadra“ na stylu Sepultury nic nemění. Opět se jedná o rozmáchlé dílo s téměř hodinovou stopáží a ústředním tématem, kterým jsou tentokrát čtyři symboly/umění Quadrivia, tedy aritmetika, geometrie, hudba a astronomie. Smrdí to průserem, ale světe div se, Sepultura to tentokrát zvládla.

Zase jednou mohu v klidu prohlásit, vlastně úplně poprvé ve svém životě, že nové album Sepultury je dobré. Každý si pod ohodnocením „dobře“ asi představíme něco jiného, ale školské chápání známky to vystihuje docela přesně. Prostě nečekejte zázraky, ale „Quadra“ umí zabavit a zároveň nedělá jménu Sepultura ostudu.

Celá deska se dá podobně jako její koncept rozdělit na čtyři části. Ta první reprezentuje thrashmetalovou stránku. „Isolation“ je klasická klepačka s úderným refrénem, ale složená s vervou a gustem. Hned v této první stopě se projeví epický nádech, například v mezihře s chrámovými sbory, ale naštěstí to poslech neruší tak moc jako v případě starší tvorby. Pravda, kdyby se těchto výstřelků v každé ze skladeb vyvarovali a prostě hráli jenom pro dobrou písničku, mohlo by to být ještě lepší. V podobném tónu se nesou i následující dvě skladby, kde už lze zaslechnout i typickou Kisserovu skřípající kytaru a nějaké ty bicí brazilských domorodců, bez čehož se už Sepultura zjevně neobejde.

Druhá část je zacílena na groove metal. Zde už se domorodé prvky projeví naplno, hudba je více přímočará, ale je tu i dost chytlavých momentů, což nebylo v minulých letech úplně zvykem. Přestože to nebaví tolik jako úvodní trojice, stále si drží svojí úroveň. Jako třetí je řekněme progresivní část. Právě tady přichází hodina pravdy, tedy jestli se i v této poloze Sepultura udrží, a dá se říci, že ano, přestože je to asi nejslabší stať „Quadra“. „Raging Void“ se motá kolem zabrzděného, ale zajímavého motivu, kdy vzápětí vytáhne nečekaný refrén, který v hlavě vydrží dost dlouho. Tento třetí part ukončuje nepříliš záživná instrumentálka „The Pentagram“, jejíž zařazení moc nechápu, ale podobně podprůměrných skladeb se tu už více nenachází.

Poslední část bych označil za alternativní a právě ta mi připadá nejlepší. Není to vůbec typická Sepultura, a možná právě proto mě to tak baví. Derrick Green tu využívá i svůj čistý vokál a hned je pro mě stravitelnější. Jeho řvavou barvu hlasu, ač charakteristickou, jsem si nikdy neoblíbil. „Autem“ a „Agony of Defeat“ jsou pomyslnými vrcholy desky, jen je škoda, že druhá jmenovaná není úplným závěrem. Ne, že by „Fear • Pain • Chaos • Suffering“ byla špatná, ale „Agony of Defeat“ skutečně působí jako ideální zakončení nahrávky. Při poslechu těchto skladeb se mi nejčastěji vybavovaly předělávky novovlnných kapel jako Devo nebo U2, které Sepultura v minulosti nahrála a mohly by u vzniku těchto písní hrát svou roli.

Výsledný dojem z „Quadra“ je tedy překvapivě pozitivní. Rád se k tomu vracím, díky dobře zvládnuté dynamice nahrávky je tu rozhodně co poslouchat, zdařilejší chvilky převažují ty slabší, zkrátka takhle nějak bych si představoval v rámci možností současnou Sepulturu.

„Quadra“ má své chyby, najdou se tu prázdnější místa, ale jako celek působí pospolitě a zároveň má každá ze skladeb svou vlastní tvář a své momenty. Pokud by Sepultura zvládala krotit své progresivně koncepční choutky tímto způsobem, nevidím v tom velký problém. „Quadra“ je jejich nejlepší album za hódně dlouhou dobu. Nejlepší album s Greenem za mikrofonem? Určitě. Lepší než „Roots“? Za mě ano.