Země: Francie Žánr: melodic black metal Datum vydání: 10.5.2019 Label: Debemur Morti Productions Tracklist: 01. Invito funere (Introduction) 02. Pénitences et sorcelages 03. Hic regnant borbonii manes 04. La chasse gayère 05. Je vivroie liement 06. Dilaceratio corporis 07. L’hoirie de mes ancêstres Hrací doba: 51:53 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Debemur Morti Productions

Sühnopfer je skupina, jejíž zapojení do našich recenzí jsem plánoval už delší dobu, protože mi prostě přišla hodně zajímavá. Proto mi přišlo docela vhod, že čerstvě vyšla nová a celkově třetí řadová deska „Hic regnant borbonii manes“, jelikož se tím pádem jednalo o dost jednoznačnou volbu, co naposlouchat a dát tomu u nás prostor. O to víc ovšem zamrzí, že tentokrát se nebude úplně chválit…

Minulé album „Offertoire“ vyšlo ke konci roku 2014 a vlastně docela potichu, přestože se pod album podepsal label Those Opposed Records a navzdory tomu, kdo za projektem stojí. Jednalo se však o velmi dobrou nahrávku, která dokazovala, že i melodický black metal lze zahrát kurva dobře, a šmrnc navíc tomu dodávala ještě medieval atmosféra. Ani nemluvě o tom, že Sühnopfer si díl pozornosti zaslouží i kvůli tomu, že jde o sólovou záležitost Ardraose, jehož si většina z nás bude pamatovat jakožto bývalého bubeníka a akordeonistu Peste noire. Ať už si o Peste noire nebo Faminovi myslíte cokoliv, pořád jde o vysoce zajímavou kapelu, která v životopise Ardraose (a nejen jeho) patří na přední místo, ačkoliv svůj otisk zanechal „pouze“ na dvou dlouhohrajících počinech „Peste noire“ a „La chaise-dyable“.

Vše tedy nasvědčuje tomu, že se je na co těšit, a proto jsem si „Hic regnant borbonii manes“ pouštěl s docela vysokým očekáváním. Toho, že mě album na první poslech zrovna dvakrát nezaujalo, jsem se úplně neleknul. Větší problémy jsem si začal uvědomovat v momentě, kdy už jsem do sebe pumpoval x-tý poslech a furt to se mnou nedělalo lautr nic.

Nemůžu si pomoct, ale „Hic regnant borbonii manes“ mi přijde jako strašně prázdná a hlavně vyprázdněná deska. Zahrané je to samozřejmě dobře, o tom se asi nemá smysl bavit, ale pod tou slupkou v tom není pranic zajímavého. Žádné pasáže, které by člověka chytly za prdel, žádné silné melodie, které by se vryly do paměti, žádná silnější atmosféra. Album působí strašně jednotvárně a tím pádem i docela bezobsažně, schází tomu jiskra. Svou roli v tom zcela jistě sehrává i nudný plochý sound, v němž se ztratí i ty náznaky, jež by jinak třeba měly nějaký potenciál.

Svůj pocit z „Hic regnant borbonii manes“ bych klidně přirovnal k jeho obalu. Na první pohled zdálky to vypadá dobře, působí to atmosféricky, ale jakmile člověk trochu zaostří, začne z toho strašně řvát počítačová chemie a ve finále to působí spíš uměle. Analogicky se to má i se samotnou hudební náplní. Formálně je vše v pořádku a vše nasvědčuje tomu, že by se mělo jednat o zajímavý počin, ale při bližším průzkumu člověk zjistí, že je to vlastně nemastné, neslané.

Všehovšudy tedy „Hic regnant borbonii manes“ nabízí padesát minut bezvýrazného a nevýrazného rychlého melodic black metalu, v němž posluchače z letargie vytrhne pouze občasné zvolnění, které nechá vzpomenout na středověký nádech „Offertoire“. Avšak co do blackmetalové složky, jež je primární náplní alba, u mě „Hic regnant borbonii manes“ úplně neobstálo. Nerad to říkám, ale za mě se jedná o docela výrazné zklamání, čekal jsem o hodně víc.