Země: Maďarsko Žánr: folk Datum vydání: 19.6.2020 Label: Auerbach Tonträger Tracklist: 01. Aether 02. Kaputlan kapukon át 03. Égi messzeségek 04. A szárny 05. Logos 06. A mindenség hívása 07. Asha Hrací doba: 40:28 Odkazy: web / facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Prophecy Productions

Přesycená moderní doba s sebou nutně přináší jistou vyprázdněnost, zejména v dekadentní přežrané západní společnosti, kde lidé mají nebo mohou mít prakticky všechno, takže nevědí, co by ještě roupama vymysleli. Mnozí si tuhle prázdnotu a touhu po nějaké identitě začali kompenzovat návratem takříkajíc ke kořenům, tedy k pohanským a předkřesťanským tradicím. Nevím jak vy, ale já osobně tuhle vlnu zájmu ve společnosti vnímám, především tedy v (relativně) mladších generacích.

Protože jsme se tu ale dnes nesešli kvůli tomu, abychom diskutovali o společenských náladách, nýbrž kvůli kritice hudební desky, asi vám je jasné, že tenhle úvod hodlám použít jako přemostění k muzice. Zmiňované tendence totiž začaly přát folkové hudbě, která v poslední řekněme desetiletce výrazně nabrala na popularitě.

Nicméně i ve snaze o nějaký příklon k tradiční spiritualitě se projevuje nešvar doby (nebo snad nešvar člověka obecně?) v podobě povrchnosti a instantní touze po hlubokých zážitcích, za kteréžto jsou tím pádem mnohdy nesprávně považovány pouhé náznaky. Abych to řekl trochu lidověji, asi spousta z nás zná nějakého fanatického pohana, jenž furt mele o tradicích, ale svou víru objevil s poslechem Wardruny, na níž narazil po jejím zpopularizování díky jednomu nejmenovanému seriálu, odkud čerpá i své znalosti. A to ještě v tom lepším případě. V tom horším dotyčný své přesvědčení čerpá z poslechu Korpiklaani.

Povrchnost nepatří k ctnostem, to vám asi řekne každý. Vezmeme-li v potaz čistě hudební aspekt, platí to prakticky stoprocentně. To dobré se skrývá pod povrchem, nikoliv na něm, a to ať už se bavíme o kapelách, které nemusí být na první pohled vidět, nebo o způsobu, jakým kdo muziku vstřebává. Jinými slovy, pokud poslouchám jen to, na co narazím jako první, a ještě jen tak na půl ucha, asi z toho nevydoluji hluboký zážitek, i když sám sobě můžu nalhávat opak. Anebo někdo může být nenáročný a fakt mu to stačí, co já vím.

Každopádně, celé tohle zamyšlení pomalu směřuje ke sdělení, že folkový žánr v sobě ukrývá skvělé věci, které člověk objeví, když trochu zapátrá a nezastaví se u toho, na co narazí jako první. Podle mě to přesně sedne i na maďarské The Moon and the Nightspirit. Ti dlouhodobě plodí kouzelnou muziku, ale pořád mám pocit, že zůstávají trochu skryti a jejich obliba zůstává jejich kvalitám hodně dlužna.

Předešlé album „Metanoia“ (2017) mi přišlo excelentní a také jsem jej svého času umístil do ročního shrnutí mezi pět nejlepších řadovek roku. Na „Aether“ jsem se tedy samozřejmě těšil, ale moje očekávání prudce zchladil obal. Jasně, můžeme si nalhávat, že hlavní je přece hudba, ale ta vizuální prezentace k jakékoliv desce prostě neodmyslitelně patří a na poslech dokáže nalákat stejně jako od něj odradit. Samozřejmě nejsem slepý a vím, že i předešlé věci od The Moon and the Nighspirit měly docela pohádkové obálky, ale nechyběla jim určitá nálada a taky se mi líbilo, jak všechny ty artworky užívaly primárně hnědé tóny. „Aether“ tohle hází za hlavu a prezentuje se digitální zrůdností. Fujky.

Přebal „Aether“ mě znechutil natolik, že mi trvalo hodně dlouho, než jsem se k poslechu odhodlal. Hudební složka alba však naštěstí nezklamala a opět ukazuje, že The Moon and the Nightspirit prostě umí, a to i ve své aktuální podobě. „Aether“ zvukově i stylově jasně navazuje na „Metanoia“, která oproti starším věcem přinesla relativně výraznou změnu. Pokud se vám tedy minulá deska zamlouvala, pravděpodobně nebudete zklamáni ani z té aktuální. A to i přesto, že „Metanoia“ mi přijde ještě o kousek lepší než „Aether“.

To ale nic nemění na tom, že i letošní počin dokáže nabídnout hromadu magických momentů a krásných písniček s neodolatelnou atmosférou. Tenhle zvuk, jakým The Moon and the Nightspirit aktuálně disponují, mi nepřipomíná žádnou jinou kapelu, což je samozřejmě pochvala jak hovado. Specifické a nevšední nálady si na muzice cením snad ze všeho nejvíc a tahle kapela je umí zprostředkovat. Už jen z toho důvodu prostě nemůžu na „Aether“ jakkoliv nadávat. Ne snad, že bych k tomu měl mít – kromě obalu – jakýkoliv důvod.

Nad verdiktem se tedy nemusím nijak rozmýšlet: „Aether“ byste si určitě měli pustit. Akorát u toho zkuste co nejméně čučet na přebal.