 |
|
Země: Ukrajina Tracklist: Hrací doba: 40:26 K recenzi poskytl:
|
Na první pohled se zdá, že White Ward jsou dalšími vysoce nadějnými debutanty na metalové scéně. I když tohle tvrzení může evokovat dojem, jako kdyby se tahle ukrajinská formace sotva dala dohromady. Ve skutečnosti však za sebou White Ward mají už půl dekády fungování, v jejímž průběhu nastřádali slušnou řádku neřadových počinů – klasická sbírka demosnímků, minialb a split alb, vždyť už to jistě sami znáte.
Zlomový je tak až letošní rok, když si White Ward vytáhla francouzská firma Debemur Morti Productions, jejíž jméno v kolonce vydavatele dost často bývá zárukou kvality, a právě pod jejími křídly se do světa dostala debutová dlouhohrající deska „Futility Report“. Nejen vydavatelství, ale i dobrá obálka a příslib avantgardního black metalu mě nalákaly, tudíž jsem se nemusel dlouho rozmýšlet, jestli po albu sáhnout.
Jenže jakkoliv se všechno zdálky tváří nanejvýš zajímavě a poutavě, skutečná podoba „Futility Report“ mi zas až tak lákavá nepřipadá. Naopak, mé dojmy z alba jsou spíš rozporuplné a rozhodně nemohu tvrdit, že bych si z debutu sednul na prdel. Ani bych netvrdil, že jsme se s White Ward nějak minuli ve vkusu nebo že jsem jejich vizi nedokázal porozumět… realita je taková, že mi to prostě přijde přeceňované a nemyslím si, že by Ukrajinci byli tak dobří, jak se na první pohled může zdát.
Samozřejmě, budeme-li se bavit čistě o formální stránce věci, není toho moc, co by se White Ward dalo vytýkat. A tím nemám na mysli, že kapela zdatně ovládá své nástroje, to se snad předpokládá automaticky a nemá smysl to zmiňovat. Spíše mluvím o tom, že z objektivního hlediska Ukrajinci hrají jakože dobře, skladby jsou poměrně pestré, přístup progresivní, výrazné je využití saxofonu, kterýžto se nachází v základní sestavě, nikoliv jen na hostování.
Jenže mi to celé přijde chladné. Jako kdyby White Ward svou hudbu ukuchtili podle základních receptů z kuchařky „Jak hrát hipsterský black metal pro 21. století“. Progmetalové postupy, post-metalové vlivy, jazzový nádech a všechny tyhle věci. S esencí skutečného black metalu samozřejmě „Futility Report“ nemá nic moc společného, ale to není ten stěžejní problém, byť nepopírám, že subjektivně mi nějaká nebezpečnost schází. White Ward totiž nehrají black metal pro žánrové fanatiky, nýbrž black metal pro samozvané intelektuály, kteří v kavárnách popíjejí dvojité latté. Pokud to někomu vyhovuje – a věřím, že se tací najdou a nebude jich úplně málo – nic proti tomu, ať si to užijí, ale mně přijde zbytečné něčemu lízat prdel jen kvůli tomu, že tam hraje saxofon.
Na poslech „Futility Report“ jsem byl vlastně zvědavý, těšil jsem se na avantgardní black metal. Papírově jsem ho možná našel, ale ne zrovna v podobě, jakou jsem si představoval. Při poslechu desky jsem se nudil jak blázen, připadá mi to sterilní, místy skoro až tendenční. Nyní mi na albu přijde nejzajímavější ten obal; a na samotné kapele je pak nejzábavnější, že jeden člen je strašně podobný na záporáka z „Rudého horka“ se Schwarzeneggerem, haha. Já vím, je to debilní humor, ale o něčem to vypovídá, když se kapela evidentně snaží znít chytře jak vysokoškolská skripta fyziky, a člověk má stejně chuť si z toho dělat prdel. Odcházím zklamán, poněvadž zde neslyším nic jiného než wannabe hipster pózu.
Podobné články
30.3.2017 Laster – Ons vrije fatum Recenze
24.4.2014 Epitimia – (Un)reality Recenze
29.7.2015 Au-dessus – Au-dessus Recenze
18.4.2017 Ghost Bath – Starmourner Recenze
17.3.2016 Todtgelichter – Rooms Recenze
25.12.2016 Mesarthim – .- -… … . -. -.-. . Recenze
Taktak, post-blacková rádoby avantgarda podle manuálu.
Já jsem se tedy docela bavil, ovšem až když jsem se oprostil od myšlenky, že by mohlo jít o něco vyloženě nového. “Metalová” stránka věci je myslím OK, i když sama o sobě by asi moc nefungovala. Saxofon tomu hodně pomáhá, mě to díky tomu vlastně celkem baví poslouchat. Ale právě saxofon je paradoxně to, co mě na něm nejvíce štve. Z té kombinace se dalo vytřískat tolik, jenže jediné, co saxofon dělá, je že tu hudbu činí rozmanitější a zábavnější. Kruci s tím nástrojem se dá dělat neskutečná těžko stravitelná avantgarda, ale oni jím ten už tak dost přístupný black metal ještě odlehčují.
Je to škoda, myslím že to má potenciál a jak říkám, vcelku mě to i baví, ale mohlo to být mnohem lepší, kdyby měli White Ward trochu odvahy… ale zase na druhou stranu si občas dám dvojité latté, takže mě prosím neberte vážně!
Mě na tom ten saxofon paradoxně nejvíc sere. Metalový části se daj přežít i když nejsou nic spešl, ale jakmile začne saxofon, tak se to zvrhne v neskutečnou nudu. Jak říkáš, na saxofon se daj dělat hrozný zla (sám na něj hraju, tak bych to měl vědět :D) a oni si tam hrají nějaký smooth-jazzový sóla. Ale to není problém jen týhle kapely. Většina metalovejch kapel se saxofonem/metalovejch saxofonistů ho používá přesně takle (čest výjimkám jako Jorgen Munkeby). Někdo by jim měl pustit Zorna, Braxtona nebo Brötzmanna, ať slyší, jak se dělá pořádnej saxofonovej hluk.
Tuhle desku jsem ještě nezkoušel, i když to mám v plánu, ale komentáře a recenze samotná mi připomněly, že by více lidí mělo slyšet polské Merkabah. Temná post/metalová avantgarda a taky se saxíkem.
https://merkabahpl.bandcamp.com/album/moloch
Jo, Merkabah jsou skvělí, taky doporučuju. Jen by už mohli zase něco vydat…
Není tomu dávno, co dávali na facebook nějaké fotky z nahrávání, tak snad brzy.
Tak nakonec je z toho vlk za dveřma, 10. listopadu to tu máme.
https://instantclassic.bandcamp.com/album/million-miles
Když už se tu probírá ten saxík, tak můžu doporučit taky post-mišmaš Ex Eye, kde tuhle pozici zastupuje Colin Stetson – na pár místech je to sice trochu generický (hlavně první skladba), ale jinak se to poslouchá dobře. A smooth jazzový sóla jsou to poslední, čeho byste se mohli dočkat :)
https://exeyeband.bandcamp.com/
Colin Stetson dělal hodně zajímavou spolupráci se Sarah Neufeld, to mě dost bavilo. Kdysi to recenzoval Zajus: http://sicmaggot.cz/k2HNn
A když už jsme u těch doporučovaček, tak já pro ty z vás, kdo to minuli, hodím do pléna polské Sigihl, které jsme taky recenzovali: http://sicmaggot.cz/19ua7
Ex Eye je pecka a kdybych nebyl lenoch, už je tu dávno recenze. Stetson je klasicky výborný, vůbec jsem nevěděl že tam hraje, ale poznal jsem ho hned jak jsem to poprvé pustil. Ten jeho styl je nezaměnitelný.
A když už jsme u toho Stetsona, i jeho letošní sólovka nemá chybu, skoro bych si ji troufl označit za jeho nejlepší sólové album.
Ani jsem nezaregistroval, že mu má něco vyjít. A pravděpodobně bych si to stejně ještě dlouho nepustil, protože v poslední době jsem začal mít pocit, že i přes svoje mistrovství sám svoje alba ne zcela utáhne, v čemž jsem se utvrdil po poslechu zmiňované skvělé spolupráce se Sarah Neufeld a teď Ex Eye. Ale když říkaš, že to za to stojí, tak to co nejdřív koštnu.
Kdybys k tý recenzi měl už hodně blízko, tak řekni, taky jsem přemýšlel, že bych něco sepsal.