Datum: 5.7.2016 Místo: Praha, Eden Aréna Účinkující: Iron Maiden, The Raven Age

Psát o tom, jak jsou Iron Maiden skvělá a legendární kapela, je asi zbytečné, protože to každý ví a každý je uctívá… a kdo ne, tak je kripl bez vkusu a vy máte moje oficiální povolení mu vlepit facku (ocelovou tyčí). Proto se tentokrát na začátek omezme jen na několik málo suchých faktů.

Na místo činu – tedy do vršovické Eden Arény (ačkoliv posledně se to tu ještě jmenovalo Synot Tip Aréna), jinak také domovský stadion fotbalové Slavie – se Iron Maiden vrátili po třech letech (nicméně to nebylo poslední poslední vystoupení v České republice – v mezičase, před dvěma lety, se objevili též v Brně). Tehdy se jednalo o retro turné, na němž se vzpomínalo především na desku „Seventh Son of a Seventh Son“ z roku 1988. Nyní však heavymetaloví titáni přijeli živě představit své nejnovější studiové album s názvem „The Book of Souls“, které vyšlo loni v září. A hned na začátek nutno dodat, že je velmi sympatické, že Iron Maiden novince dali velký prostor, tudíž se nejednalo o takzvaně turné na podporu nové nahrávky, z níž pak zazní ledva dva songy, jako to občas dělají jiní střelci.

To ovšem trochu předbíháme běh událostí, jelikož ještě předtím, než na scénu vyběhli legendární Britové, jala se publikum rozehřívat předkapela. Jak jsou Iron Maiden hudební bohové, tak zrovna na výběr předskokanů šťastnou ruku nemají. Naopak vládnou excelentním talentem vybírat si před sebe ty úplně nejvíc vymrdané předskupiny, což se bohužel potvrdilo i tentokrát. Chtělo by se říct, že kdyby kytarista The Raven Age nebyl synátor samotného Stevea Harrise, tak by se na takovou pozici neměli šanci dostat, ale oni Iron Maiden mají dementní předskokany vlastně vždycky, tudíž je to asi jedno.

Tak jako tak, The Raven Age byli fakt brutálně příšerní, už v půlce první písničky (!) mě to začalo mocně srát a těšil jsem se, až konečně vypadnou do hajzlu, protože i ticho by se mi líbilo víc. Šlo o brutálně tuctový a předvídatelný moderní metálek, jaký by možná čistě co do instrumentální stránky šel strávit (ale furt by nešlo si to užít), ačkoliv je mi jasné, že z desky to určitě zní jak vyměklá sračka. Korunu však tomu nasazoval zpěv. Vystajlovaný zpěvák se tam, ty vole, zatoulal snad z nějaké poprockové mrdky, tvářil se drsně jak šmirgl a pak vždycky spustil slaďoučký cajdák, z něhož možná zvlhne patnáctka bez vkusu nebo dramaturgové Óčka, ale jinak nevím, kdo by to jako poslouchal. Nikdy víc!

Na druhou stranu, mohlo být i hůře. Třeba o den později v Žilině se před Iron Maiden vedle The Raven Age ukázali i militantní píčové ze Sabaton, které nesnáším takovým způsobem, že kdyby se měli objevit i v Praze, tak bych zcela vážně uvažoval o prodeji lístku. Takhle stačilo přetrpět jenom (no… „jenom“) 40 minut a už se začalo schylovat k tomu hlavnímu.

Krátce před osmou se rozeznělo očekávané intro v podobě songu „Doctor, Doctor“ od UFO, po němž byla odhalena výpravná scéna ve stylu mayských ruin. Jako první se na vyvýšené rampě v zadní části pódia objevil Bruce Dickinson zahalený mlhou a započal tajemný nástup „If Eternity Should Fail“, otvíráku posledního alba. S rozjezdem skladby na pódium vtrhnul i zbytek kapely a začala heavymetalová show par excellence. Samozřejmě se může nabídnout otázka, nakolik se jedná o rutinu, když Britové hrají jeden a ten samý setlist beze změny už nevím kolik měsíců, ale přímo na místě nad tím asi nikdo nedumal a všichni jim to žrali. Iron Maiden jsou skvělí studiově a jsou skvělí i živě. Ten jejich epický heavy metal je prostě nádhera a obzvlášť ve světle koncertní megalomanie (v tomto případě však vysoce sympatické) je to kombinace, kterou si nejde neužívat.

Do celé té výpravnosti ostatně spadá i zapojení tří kytaristů, ačkoliv, ruku na srdce, klidně by to šlo uhrát i ve dvou. Však je tam také jeden vždy víc na show než na hraní a na posledních turné tuhle roli plní Janick Gers. Jeho tancování a máchání kytarou mi ovšem místy přijde až trochu nedůstojné a takové přehrávané. A také je to asi jediná věc, jež mě na samotných Iron Maiden trochu štvala. Na druhou stranu, když v některých jiných momentech všichni tři sváděli kytarové souboje, tak to vypadalo a znělo mocně.

Naopak divadélko a opičky, jaké předváděl Bruce Dickinson, ten večer jen tak mimochodem v dobré formě i hlasově, fungovaly naprosto bez problémů a celý koncert dokázaly příjemně odlehčit. A to nejen co se týče těch připravených, ale včetně evidentně improvizovaných scének jako třeba s plyšákem, který přiletěl na pódiu, anebo s  maskou opice v „Death or Glory“, již také hodil kdosi z publika. Vedle toho nechyběly i očekávaná čísla jako třeba klasické mávání britskou vlajkou při „The Trooper“ nebo velký chodící Eddie, který se tentokrát zjevil při „The Books of Souls“. Nejdříve si dal minisouboj s Janickem a posléze i s Brucem, jenž mu vyrval srdce a posléze jej zahodil do publika. Inu, jeden šťastlivec si odnesl velmi pěkný suvenýr.

V základní části setu se Iron Maiden věnovali především „The Book of Souls“, jejíž skladby (celkem šest) prokládali s dávno prověřenými hity jako „Children of the Damned“, „The Trooper“ nebo „Powerslave“. V momentě, kdy už tak trochu pominulo ono nadšení, že o kousek vedle hraje jedna z největších žánrových legend, a dostavila se taková ta koncertní letargie, jaká u delších vystoupení tu a tam přijde, to Iron Maiden opět nakopli pásmem kultovních písní, jež patří do zlatého fondu heavy metalu. Temné intro ohlásilo geniální „Hallowed Be Thy Name“, po níž následovala ultimátní hymna „Fear of the Dark“ a nakonec letitá „Iron Maiden“ z debutového alba, při níž za kapelou vyrostl obrovský nafukovací Eddie.

Následovala krátká pauzička, nicméně všem bylo jasné, že konec ještě není. Nová plachta (jen tak na okraj – ta se měnila s každou písní) s plameny, rudá světla a velký kozel v pravé části pódia ohlásily, že nemůže následovat nic jiného než „The Number of the Beast“, což ihned potvrdilo ikonické intro songu. Zbytek přídavku pak obstarala nádherná „Blood Brothers“ z fenomenální desky „Brave New World“ (trochu škoda, že toto období Iron Maiden v posledních letech až na výjimky jako tato poněkud zanedbávají) a „Wasted Years“. Někdo by asi mohl plkat, že Iron Maiden mají v portfoliu ještě slavnější, až zlidovělé skladby, které tentokrát nezazněly a s nimiž by šlo koncert uzavřít (třebas „Aces High“ nebo „Wrathchild“), ale zrovna tahle kapela má na kontě tohle výtečných věcí, že moc nelze sáhnout vedle, čili za mě to bylo v pořádku. Naopak je super, že se to občas (byť jen lehce) prostřídá… a jen tak mezi námi, zrovna „Wrathchild“ mi jako až taková palba nikdy nepřišla.

Poté už ale konec skutečně následoval. Snad jediné, co z mého pohledu nebylo úplně košer, je skutečnost, že Iron Maiden drtivou většinu svého setu odehráli za světla. Což je jednoduše dáno tím, v jakou hodinu se musí začít a hlavně skončit. S tím se moc nedá něco dělat, ale ve tmě by to mělo ještě větší grády. Jinak si ovšem nemám na co stěžovat. Zvuk byl dle mého úplně v pohodě, možná jen v některých pasážích vystoupení mohla být jedna kytara méně upozaděna, ale to je nakonec jen detail. Měl jsem lístek na stání pod pódiem a tady to znělo pohodově, takže u mě spokojenost. Co jsem ale slyšel, v jiných částech stadionu to zvukově bylo mnohem horší­… ale to se holt stává, před třemi lety byl zase sound na hovno vepředu. Jinak v kotli byla fantastická atmosféra, a dokonce se nikde kolem mě tentokrát nevyskytoval ani žádný čurák s chováním řeznického psa (když tedy pominu jednoho kořena, co smrděl potem jak čuně, haha). Já jsem si to vážně užil – snad ještě o kousek víc než posledně.