Viranesir je co do vydávaných počinů sakra aktivní projekt. Jen v loňském roce vyšly hned čtyři řadové desky a navrch ještě jedno splitko, ani nemluvě o skutečnosti, že Emir Toğrul, hlavní mozek skupiny, působí i v dalších kapelách, z nichž zejména Blliigghhtted je další projekt vydávající v brutální kadenci. Nebo lépe řečeno byl, jelikož Ruhanathanas, jež byla vůdčí osobností Blliigghhtted, loni spáchala sebevraždu a letošní album „Into the Cunt of the Witch“ bylo labutí písní formace.
Když v letošním roce po mimořádně plodném loňsku polevily aktivity Viranesir, Blliigghhtted i Toğrulova labelu Merdümgiriz, myslel jsem si, že to je důsledek právě smrti Ruhanathanas. Jak se ovšem ukazuje, rozhodně to nebyl jediný důvod. Toğrul byl totiž v mezičase zavřený v psychiatrické léčebně, kam se dostal po nepovedeném pokusu o sebevraždu. Při svém pobytu v léčebně pak skládal i novou hudbu. A výsledkem těchto skladatelských seancí ze sanatoria je deska „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“.
Už jen ze samotného názvu nahrávky je zřejmé, že ani pokus o sebevraždu, ani sebevražda jeho spoluhráčky, ani pobyt v psychiatrické léčebně nijak nezahýbaly s Toğrulovým smyslem pro černočerný humor a vytříbeným vkusem pro perverzi. Obého se na „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“ nachází koňská dávka, ačkoliv je pravda, že tentokrát o něco víc vede nihilismus a zvrácený pohled na svět, což ovšem není nic, co by do tvorby Viranesir nepatřilo či dokonce nesedělo. Tak či onak, texty – jak už je ostatně tradicí – za čtení rozhodně stojí už jen z toho důvodu, že to není nic, co by se blížilo generické textařině v metalu.
Počkat… řekl jsem v metalu? Viranesir je samozřejmě blackmetalovou skupinou, ale asi by bylo unáhlené říct, že především blackmetalovou. Z devíti řadových nahrávek jsou totiž čtyři ohavný ambient, přičemž tou čtvrtou – navazující na počiny „Kill Your Repulsive Child“, „Shoot on Mom’s Corpse“ a „Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))“ – je právě „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“.
Popravdě mi připadá, že pobyt v sanatoriu nijak nezahýbal ani s Toğrulovým hudebním vyjadřováním, jelikož „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“ co do nálad pokračuje v již dávno nastolených intencích tvorby Viranesir. Opětovně se jedná o setsakra ošklivou záležitost, jejíž poslech je těžký a nestravitelnost vysoká. Nicméně člověka znalého starších ambientních nahrávek už novinka překvapit nemůže. Základní ingredience desky jsou totiž očekávané – líně se převalující úchylné syntezátory, ujeté mečivé vokály, a pokud by tohle náhodou nestačilo, tak předobraz ambientu jakožto klidné relaxační hudby již definitivně tříští atypická bicí práce, která je vlastně totožná s tím, co Merdümgiriz (ano, tenhle týpek se jmenuje stejně jako ten label) předvádí i na blackmetalových albech Viranesir. Sám Toğrul to jen tak mimochodem nazývá „gay synthpunk“.
Přesto se mi zdá, že tentokrát to není úplně ono. A nemám tím na mysli, že poslech „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“ je vlastně nepříjemný, neboť tohle už platí za poznávací znamení Toğrulovy tvorby a očekávat něco jiného by bylo vcelku bláhové. Proniknout do jeho nahrávek je vždycky oříšek, a to i tehdy, když už člověk ví, co očekávat; třeba se mi to prostě nyní nepodařilo, nevím. Ale navzdory tomu, že mě dřívější práce Viranesir dokázaly oslovit a že „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“ pokračuje nastoleném duchu, mě to tentokrát nevraždí takovým způsobem, jakým bych očekával.
Bezesporu se zde nacházejí i zajímavé momenty. Kupříkladu ve skladbách jako „Escapeless“, „Sadness“, „Naphthalene“ či dlouhé „Bourgeois Beleaguered II“ lze hovořit o hutné atmosféře a o schopnosti předat posluchači koncentrovanou dávku negativismu. Na druhou stranu, písně „Soul“, „Pedophilic Torturer“ a „The Father in Me“ mě vesměs nebaví, jakkoliv jim v žádném případě nelze upírat, že z nich hnus odkapává vskutku zodpovědně.
Když se na počin podívám jako celek, tak pocitově mě poslech „neuspokojuje“ tak, jak se to dařilo starším deskám. Sice by se hodilo prohlásit, že nahrávka složená v psychiatrické léčebně je ultimátním vyvrcholením Toğrulova snažení převodu perveze do zvukové stopy, ale čistě hudebně už jsou v diskografii Viranesir i silnější věci – třeba předchozí ambient „Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))“. Nicméně i přesto vám garantuji, že pokud jste s muzikou Viranesir doposud nesetkali, bude pro vás poslech „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“ zážitek. Netvrdím, že příjemný, ale určitě zážitek.
P. S. Na základě poslední třetiny „Bourgeois Beleaguered II“ si říkám, že by možná nebylo špatné, kdyby někdy Toğrulův ambient zůstal čistým ambientem bez bicích. Třeba by to bylo ještě zajímavější než teď.
Matteo Gruppi je vcelku činorodý chlapík, který svou činorodost začal projevovat teprve nedávno, ale na druhou stranu – vůbec se od té doby nefláká. Se svým hlavním projektem Chiral už má na kontě pěkných pár nahrávek, mezi nimiž nejvíce vyčnívají dvě dlouhohrající desky, dvě splitka a jedno ípko. Vedle toho má na triku i experimentálnější projekt Il Vuoto, s nímž rovněž vydal jedno album a dále mimo jiné split „Senseless Painful Lives in Tears“, o němž jsme si tu v recenzi povídali před nedávnem. To mu zjevně nestačí, tudíž se pustil do další formace, jejíž název zní ||| (pozor, nejedná se o římskou číslici, skutečně to jsou tři čáry, nikoliv tři písmena I).
Sám muzikant tvrdí, že se v rámci ||| pustil do kombinace lo-fi black metalu, noisu a ambientu. Hned na začátek musím tuhle škatulku rozporovat, protože noisu je na debutovém EP „Lines & Lands“ co by se za nehet vešlo (náznak soft noisu maximálně tak v „Line I (reprise)“), spíš ještě míň (Radek Kopel by chlapce vyškolil, zač je toho hluk!). A o ambientu jsou pouze mezihry, z nichž všechny vyjma závěrečné skladby „A Sleeping Mirror“ jsou dosti krátké. A když už jsme u toho, tak lo-fi black metal bych si taky představoval ještě o notný kus špinavější a primitivnější, aby tomu šlo říkat lo-fi.
Kdyby to bylo na mně, tak bych řekl, že ||| je prostě post-black metal… dobrá, ať nežeru, tak post-black cáknutý ambientem, protože ta intermezza, intro a finální song tam jsou (byť nutno dodat, že je to klasicky black, nebo ambient, ne kombinace black metalu a ambientu). Nicméně ta „poštovní“ melodika je v oněch blackmetalových skladbách citelná, což je krásně slyšet zejména v „Line ||“, o jemnějších akustických předělech (a teď nemám na mysli mezihry) ani nemluvě. Řekněme, že přece jenom je asi pravda, že je to zde servírováno v poněkud ušpiněnějším zvukovém hávu, než v rámci post-blackmetalových záležitostí bývá zvykem, ale rozhodně to není natolik ošklivé, abych uznal pojmenování lo-fi, které má být vyhrazeno jen těm echt kanálům. Prostě to má celé blíže řekněme k novějším Blaze of Sorrow (abychom zůstali v Itálii) než ke skutečnému peklu (což pro někoho z vás samozřejmě může být spíš plus).
Což o to, tohle všechno by ještě nemusel být problém, však já mám nakonec styl vcelku na salámu a vlastně mě ani nijak neuráží, že se moje představy podob různých žánrů evidentně rozcházejí s představou autora „Lines & Lands“. Trošku mě ovšem dráždí, že je ta muzika taková… mělká. A je to pocit, jaký jsem měl již u Chiral i Il Vuoto (poslední jmenovaný projekt z toho vychází ještě nejlépe) – jako by se Matteo Gruppi snažil, aby jeho tvorba byla hluboká a působivá, ale ta snaha je moc násilná a očividná, nevěřím tomu, nepůsobí to na mě, přijde mi to ploché. Výsledek tím pádem vyznívá poněkud obyčejně.
To, co jsem právě řekl, přesně vystihuje i mé dojmy z „Lines & Lands“. Je znát, že nad tím autor přemýšlí – už jen dle názvů skladeb i skutečnosti, že každá píseň má svůj vlastní artwork, které jsou všechny stylově sjednocené (super nápad, vážně) – ale samotná hudební produkce mě nechává chladným. Navzdory jistým schopnostem i potenciálu, které tam bezesporu jsou. On ten muzikant není nějaké dřevo, jenže je cítit, že ambice míří mnohem výše a na vyšší laťku už prostě ||| nemá. Třeba to jen není určeno mým uším, tudíž to nedokážu správně nacenit – ostatně se tady někde válí přehrávač, tak neváhejte zkusit – nicméně já bohužel přesvědčen nejsem.
Elffor je skupina – nebo přesněji řečeno projekt – již mnoho lidí nesnáší. A popravdě řečeno, já to svým způsobem docela chápu, pokud někdo tvorbu tohoto španělského muzikanta pokládá za píčovinu. Nicméně mě osobně hudba Elffor docela baví. Rozhodně netvrdím, že by šlo o nějakou srdcovku nebo že bych si to pouštěl pravidelně nebo že bych znal celou diskografii nazpaměť (sice jsem slyšel vše, co pod hlavičkou Elffor vyšlo, ale paměť je sviňa a ne všechno v ní zůstane). Čas od času si to ale s relativní chutí pustím a užiju.
Dokážu pochopit, že někoho Elffor mocně nudí – ono co si budeme povídat, jakmile někdo nemusí battle ambient, tak si tady ani neškrtne, protože muzika tohoto projektu je právě o jeho kombinaci s black metalem. Je tu ovšem také opačná skupina mnohdy i fanatických příznivců. I navzdory tomu, že mám tu hudbu docela rád, mi přijde trochu přehnané, jak kultovním jménem Elffor pro mnohé je. Důkazem mohou nejenom mnohdy nechutně vysoké částky, za jaké se již vyprodaná cédéčka starších počinů střílejí na Discogs, ale i letošní „Malkhedant“. Eön si původně vydal 300 kusů, které byly rozebrány takřka okamžitě, tak jich nechal udělat ještě 200 (ty jsou rovněž považovány za původní) a i ty už jsou pryč. Nyní, po pouhém půlroce, se tato verze na výše jmenované stránce prodává za cca €50, což mi přijde jako dost nelidová cena.
Každopádně, „Malkhedant“ již v mezičase vyšlo znovu hned v několika verzích (digipak CD, dřevěný box, 2LP – všechny rovněž limitované)… bohužel ale se změněným přebalem, který je naprosto příšerný. Což není překvapení, jelikož obálky alb byly vždy Achillovou patou Elffor a většina z nich je dost směšná. Původní artwork „Malkhedant“ sice taky nebyl žádný extrémní zázrak, ale šlo snad o první, na nějž se dalo koukat, aniž by člověk dostával křeče od smíchu, takže o to víc škoda té změny. No, naštěstí je vlastní hudební náplň o dost lepší než vizuální stránka.
Tedy, to poslední tvrzení je samozřejmě vysoce relativní. Pokud se vám totiž muzika Elffor nelíbila doteď, „Malkhedant“ na tom nezmění zhola nic. Eöl (občas si říkává i přímo Elffor, ale radši použiju to jiné jméno, aby se to nepletlo s názvem skupiny) se nikdy nijak překotně nevyvíjel a v jádru je jeho produkce po celé ty roky vlastně stejná. Tu a tam je některá nahrávka trochu klávěsovější, jinde je ambientu méně, ale v zásadě je víceméně to na jedno brdo. V tomto ohledu „Malkhedant“ nepřekvapí, ale na druhou stranu – ani nezklame. Zrovna zde jedná o počin, kde má navrch spíš black metal a ambientu je méně (neříkám však, že není vůbec), nicméně dávno nastolená atmosféra je na novince přítomná úplně stejně jako na kterémkoliv ze starších alb.
Ti z vás, kdo Elffor znají, již tedy jistě tuší, že nyní musí následovat prohlášení, že od „Malkhedant“ nelze čekat nic jiného než syrovější black metal s epičtější, místy až heroickou atmosférou (dejme tomu, že tam je i nějaký fantasy-medieval feeling… ale to jste asi čekali, když jsem výše zmiňoval battle ambient), střední tempo, monotónnější skladbu písní, jejichž délka bývá neskromná, a mrazivé vytí na pozici vokálu. Aniž bych protiřečil svému dřívějšímu prohlášení, že je „Malkhedant“ blackmetalovější nahrávkou, nechybí ani ambientní předěly či s přivřenýma očima skoro až folkové motivy.
Důležité ovšem je, že si Eöl drží svou nastavenou laťku i tentokrát. Hádám, že vzhledem k monotónnějšímu ladění hudby tohle beztak neposlouchá nikdo, koho by nějak zásadně sralo, že je to v základě to samé furt dokola, takže jestli vás to bavilo kdykoliv v minulosti, ani s „Malkhedant“ problémy mít nebudete. Zvlášť když se zde nacházejí i velmi dobré momenty. Mezi takové bych zařadil třeba finále první písně „Gaizkiaren hats iluna“ nebo klidnou mezihru v „Gerlarien kondairak“. V „Solis in Antris“ zase překvapí výrazný čistý ženský vokál, ale rozhodně nepůsobí nepatřičně, naopak mi to k soundu Elffor sedí a je to použité docela vkusně, takže jsem pro.
„Malkhedant“ navíc nechybí ani další typická vlastnost Elffor – fakt strašně suprově se to poslouchá, vážně je to relax. Možná mám trochu zakalený úsudek, ostatně jsem se nikdy netajil tím, že monotónní blacky jsou moje krevní skupina, ale mně tohle prostě dobře leze do ucha, baví mě to jako kulisa ke čtení, baví mě to i na soustředěný poslech k usínání. Je ovšem pravda, že už teď vím, že se k „Malkhedant“ budu zpětně vracet jen těžko, protože se prostě nejedná o nic zásadního. Častokrát jsem tu v recenzích prohlásil, že mě to dané album zas tak nerajcuje, ale zaryté příznivce toho konkrétního stylu by uspokojit mohlo. „Malkhedant“ a vlastně vše od Elffor je ten samý případ, akorát tady jsem ten zarytý příznivec já. Jak se s tím (ne)poperete vy, to je samozřejmě vaše volba. Jestli jste ale fandové Summoning a existence téhle španělské kapely vám doposud unikala, určitě se do toho pusťte.
Většinu svých recenzí na splity jsem tu začínal slovy, že splity moc nemusím, ale na druhou stranu jsem tu už takových počinů zrecenzoval tolik, že mi jen těžko budete věřit, že je nenávidím. Ona totiž už není tak úplně pravda. Postupem času jsem přišel na to, že jistou zajímavost v tomto typu nahrávek přece jen nalézám. A potenciální zajímavost jsem spatřoval i v albu s názvem „Senseless Painful Lives in Tears“, na němž své síly spojily dvě italské formace experimentálnějšího ražení.
Tím zkušenějším jménem je dle všeho jednočlenný projekt Il Vuoto, který už má několik nahrávek na kontě. Naopak pro projekt Failor – neuniká-li mi nějaká zásadní informace – je „Senseless Painful Lives in Tears“ první hudební prezentací vůbec. Snad nic nezkazím, když okamžitě prozradím, že je to paradoxně druhá jmenovaná formace, jež se stará o tu zajímavější polovinu (doslova polovinu) nahrávky.
Nejprve ovšem něco málo k tématu „Senseless Painful Lives in Tears“, jelikož zrovna zde se nejedná o splitko, kam by všichni přítomní prskli nějaký náhodný song, jaký se jim nehodí nikam jinam. Naopak je znát, že zde bylo tvořeno speciálně pro tuto příležitost a s jasnou vizí. A tím nemám na mysli jen to, že obě přítomné skladby (od každé skupiny jedna) trvají na vteřinu přesně stejný čas. Ústředním tématem „Senseless Painful Lives in Tears“ jetotiž deprese, nicméně je příjemné a nakonec vlastně i žádoucí, že Il Vuoto i Failor se na danou látku dívají trochu jinou optikou.
Úvodní slovo patří Il Vuoto. Matteo Gruppi, předák formace, jde na depresi v trochu abstraktnějším pojetí a jeho píseň prý ztělesňuje „pocity a představy duše blížící se ke svému mentálnímu kolapsu“. Toliko k tématice „Tears-I-Cleansing-Touch“, hudebně se jedná o soft droning s ambientním nádechem značně monotónního ražení. To v zásadě není špatně, nicméně lze polemizovat o poutavosti nabízeného materiálu.
Problém tkví v tom, že „Tears-I-Cleansing-Touch“ je až přespříliš uspávací a málo hypnotická, pročež posluchač ztrácí nit a upadá do letargie, v níž se hudba stává pouhou kulisou, nikoliv předmětem nějakého prožitku. Kompozice má jistě i své světlé momenty a především druhá třetina – tedy ty nejklidnější momenty, kdy ustává dronové hučení a nastupuje čistý ambient – je vcelku povedená. Nicméně první třetina skladby je naopak vcelku suchá a spolehlivě dokáže uspat. Sice není problém to poslouchat, ale zážitek jsem z toho věru nevydoloval.
To „A Week in Modern Life“ od Failor je mnohem uhrančivější. Tato půlhodinová píseň vypráví příběh člověka jménem H (to jsem si nevymyslel, fakt je to můj jmenovec!), jenž pracuje ve fabrice a jeho zaměstnání jej pomalu užírá. Kompozice je rozdělena do sedmi částí, z nichž každá reprezentuje jeden den v týdnu, a každá ze sedmi je navíc rozdělena do dalších dvou, kde jedna znamená část dne v práci a druhá část dne mimo práci.
„A Week in Modern Life“ je především (dark)ambientní záležitostí, ale ústřední motiv, který se proplétá celou půlhodinou, je i navzdory své jednoduchosti dostatečně dobrý na to, aby dokázal bavit. Postupně se onen motiv proměňuje a zase vrací ke své původní podobě, což má jistě znázorňovat stereotypní ubíhání dnů, a často jej podpoří i další obměny jako třeba jemné perkuse v jednom momentě či industriální rytmus v jiném. Je sice pravda, že onen nastolený příběh bych si při poslechu „A Week in Modern Life“ bez nápovědy vážně nepředstavil a vlastně ani s nápovědou to tam tak úplně neslyším, ale to je mi nakonec jedno. Myšlenky a představivost se mi sice rozutekly jiným směrem, s čímž ovšem dokážu bez problémů žít, jelikož jsem si v tom stále dokázal něco najít, což považuji za to stěžejní a čehož si také cením.
„Senseless Painful Lives in Tears“ dle mého stojí za pozornost především díky Failor. „A Week in Modern Life“ mě upřímně baví – vlastně mnohem víc, než bych si v předstihu dokázal připustit, protože jsem příliš nečekal, že by mi tohle splitko dokázalo uhranout. O to příjemnější překvapení to ale ze strany Failor je a dokážu si úplně v pohodě představit, že si tu skladbu pustím i v budoucnu. Oproti tomu Il Vuoto ve své půlhodince nepředvádí nic zvláštního, a ačkoliv se to dá poslouchat bez problémů a jako minimalistické relaxační pozadí to vcelku funguje, neslyším zde nic, kvůli čemu bych se měl k „Tears-I-Cleansing-Touch“ vracet.
Spiritualismus a rituály se v posledních letech staly blackmetalovým trendem. Bohužel. Nyní už jde o zprofanované pojmy, k jejichž užívání se hrne každý pozérský výmrdek, aniž by měl ponětí, o čem mluví. Všude je najednou okultistů jak nasráno, každý hraje v kápích, na pódiu má lebky a svícny, nikdo už nehraje koncerty, všichni musejí provádět rituály. Je to obrovská škoda, že se tato žánrová větev zvrhla v takovou módní záležitost, neboť black metal, je-li podán s patřičným zanícením a těmi správnými jedinci, skutečně může mít a mnohdy i má silný spirituální nádech a schopnost uhranout a pohltit. I navzdory současné poněkud neutěšené situaci však naštěstí stále existují tací, v jejichž rukách rituální a spirituální black metal opravdu naplňuje to, co si člověk pod takovým pojmenováním představí. Fyrnask k takovým dozajista patří.
Přiznám se, že debutovou desku „Bluostar“ jsem doposud neslyšel, tudíž nejsem schopen posoudit její kvality a hudební směřování. K Fyrnask jsem se dostal až s druhým opusem „Eldir nótt“, jenž vyšel na podzim roku 2013. A vlastně se bez přehánění jednalo o lásku na první pohled, protože hned s úvodním poslechem mi bylo zřejmé, že jde o záležitost, před jejímž majestátem je na místě se poklonit. A s velkou radostí mohu říct, že situace se opakuje i na nové desce „Fórn“.
Obsah „Fórn“ lze vlastně rozdělit do dvou kategorií – avšak s poznámkou, že se jedná jen o umělé rozlišení pro potřeby recenze, v reálu je samozřejmě nanejvýš žádoucí nahrávku vstřebávat jako jeden nedělitelný celek, protože právě v takové podobě je její účinek nejsilnější a atmosféra nejkoncentrovanější. První a snad i většinovou z těchto kategorií je samozřejmě black metal. V něm není nouze o rychlé momenty a vichřice, nicméně jeho nálada není agresivní. I v těch nejzběsilejších chvílích si Fyrnask drží meditativní auru, jež dozajista nejvíce tryská v pomalejších a atmosféričtějších pasážích, jichž je na „Fórn“ také dost. I v těch rychlých však na posluchače stále dýchají primordiální pohanské rituály, přírodní rozjímání a již omílaná spiritualita. Vše bez náznaku kýče nebo pocitu trendovosti – podání Fyrnask je uvěřitelné a působivé.
Vedle black metalu ale na „Fórn“ hraje důležitou roli i přírodní ambient. Ten se objevuje pravidelně v mezihrách „Forbænir“, „Vi er dømt“, „Urðmaðr“, „Fornsǫngvar“ a „Havets kjele“ a někdy i v začátcích jinak blackmetalových skladeb. Důkazem budiž hned první metalová kompozice „Draugr“, jejíž půlminutové intro je doslova famózní. Rád bych ovšem zdůraznil, že v tomto případě množství meziher nijak nenarušuje celistvost desky – právě naopak. Z mého pohledu má i tato složka na albu zcela právoplatné místo a s její absencí by „Fórn“ ze svého kouzla jistě ztratilo. Náladová roztříštěnost rozhodně nehrozí, což by mělo nepřímo vyplývat i z toho, jak jsem výše popisoval atmosféru samotného black metalu. Black metal i ambient totiž u Fyrnask dýchají totožným duchem.
Již několikrát zazněla slova jako atmosféra nebo rituál – není to náhodou. V extrémně silné náladotvornosti totiž tkví největší přednost „Fórn“ a Fyrnask obecně. V tomto případě opravdu máme tu čest s albem, jehož síla je dostatečná na to, aby člověka dokázala zhypnotizovat, vtáhnout do svých útrob a na necelou hodinu jej pohltit. Právě díky ohromně sugestivní atmosféře se daří držet posluchače v napětí (tohle podtrhuji) již od úvodní „Forbænir“ až do samotného konce, aniž by došlo na jakákoliv hluchá místa nebo momenty, v nichž by pozornost polevila. A dávkování za deštivých nocí a v hluboké tmě zážitek jen umocňuje.
V letošním roce už vyšlo hned několik vysoce zajímavých blackmetalových alb. „Fórn“ patří k těm nejzajímavějším a nejpůsobivějším. Bez nadsázky či přehánění – zde se bavíme o jednom ze žánrových vrcholů aktuální sezóny a blackmetalové špičce.
Země: Velká Británie / Maďarsko Žánr: chamber music / ambient / minimal Datum vydání: 2.5.2016 Label: GS Productions
Tracklist:
01. Music for Breakfast
02. Raining This Morning
03. Slowing Waters
04. Colour Positive
05. Colour Negative
06. Tea in the Museum
07. A Midday Storm in Marchmont
08. Waltz for Niau
09. Polimer C90
10. Hydrangea Blue
11. Thermal
12. Visage
13. La Galerie Soir
Tamás Kátai, původem maďarský hudebník aktuálně sídlící ve Skotsku, je takový trochu nenápadný človíček. Nicméně o to lepší je muzika, jakou tvoří. Dříve se angažoval ve vícero projektech a kapelách, z nichž za pozornost stojí snad všechny, zapadlé záležitosti jen s demosnímky nevyjímaje, ale postupem času všechny tyto aktivity uhasly, až Kátaiovi zbylo jediné, to nejznámější působiště. Samozřejmě tím nemám na mysli nic jiného než Thy Catafalque. Pod tímhle jménem Tamás již nejednou dokázal, že i metalová hudba může být uměním v tom pravém slova smyslu – co album to skvost, což se týká i poslední desky „Sgùrr“, jež vyšla v loňském roce. Inu, ne nadarmo tu jsme z nahrávek Thy Catafalque pravidelně na větvi, já obzvlášť a nijak se za to nestydím.
Vraťme se ale zpátky k těm ostatním skupinám. Mezi ně patří i Kátaiův sólový projekt… jistě, i Thy Catafalque je už vlastně sólový projekt, ale nyní se bavíme o nahrávkách vycházejících pod jeho vlastním jménem, tedy s Tamás Kátai v kolonce interpreta. Tento projekt se tak nějak plynule vyvinul z (opět sólové) formace Darklight a doposud v jeho rámci vyšla jediná deska – „Erika szobája“ v roce 2005. Zde se Tamás představil v poněkud odlišné formě, než jakou zná posluchač z Thy Catafalque. Žádný metal, pouze komorní hudba, ambient, možná letmý vliv neofolku či poprašek jemné relaxační elektroniky. Tak jako tak, šlo o nádhernou záležitost, která – ne poprvé a ne naposled – ukázala, že tenhle člověk je prostě ohromně nadaný skladatel s vytříbeným citem pro atmosféru i fenomenální nápady.
Vše nasvědčovalo tomu, že i tento sólový projekt – podobně jako třeba Gire, Gort, Towards Rusted Soil či již jmenovaný Darklight – zavál čas. Tamás Kátai se poslední dekádu věnoval pouze práci na Thy Catafalque, výsledkem čehož byly klenoty „Róka hasa rádió“, „Rengeteg“ a nakonec loňské „Sgùrr“. O to větší bylo překvapení, když takřka zničehonic vyšlo „Slower Structures“, druhá sólová deska. Objevila se potichu, nenápadně a ve skromné podobě – jen v omezeném nákladu sta krémových digipaků. Ale ona se tato nenápadnost a strohost ke „Slower Structures“ vlastně hodí, jelikož okázalost a humbuk by u takto jemné muziky byly spíš na škodu.
Nepochybujte o tom, že „Slower Structures“ nemá vůbec co do činění s metalem. Kytaru zde nenajdete ani náznakem. „Thirteen compositions for piano, violin, contrabass and electronics,“ hlásá sama obálka počinu. Stejně jako na „Erika szobája“ tedy jde o povětšinou klavírní minimalismus s utlumenou a odpočinkovou náladou. Přesto jsou obě nahrávky poněkud odlišné. Především bych si dovolil tvrdit, že „Slower Structures“ je ještě minimalističtější než jeho předchůdce. Navíc, „Erika szobája“ v sobě stále obsahovalo jakési vnitřní pnutí. Novinka je ovšem jemnější a obepíná ji čistá melancholie a umírněnost. To ale ani náhodou nemyslím ve zlém – „Slower Structures“ má svůj klid a mír, je to hudba křehké ranní mlhy a jemného deštíku. Prý inspirována městem Edinburgh a věnována městu Edinburgh. Co je ovšem to hlavní – její atmosféra je opětovně fantastická.
Nevím, jak to Tamás Kátai dělá, ale na cokoliv sáhne, to je jednoduše nádherná záležitost a „Slower Structures“ není výjimkou. Je sice pravda, že v tomto případě album víc než úžasnými melodiemi a dechberoucími nápady (jako v Thy Catafalque a do jisté míry i jako na „Erika szobája“) působí jednolitou náladou, ale to vůbec nevadí, protože to tam pořád je. A navíc to vůbec, ale vůbec neznamená, že se na „Slower Structures“ nenacházejí krásné momenty. Stačí si třeba poslechnout věci jako „Raining This Morning“, „A Midday Storm in Marchmont“ (ta je naprosto dokonalá!) nebo „Hydrangea Blue“.
Skvěle funguje i zapojení smyčcových nástrojů ve skladbách jako „Slowing Waters“ či „Waltz for Niau“. Jindy se zase daří z naprostého minima, vlastně jen z několika málo tónů, vytřískat absolutní maximum, čehož mohou být důkazem třeba obě „barevné“ písně „Colour Positive“ a „Colour Negative“ nebo závěr alba v podání trojice „Thermal“, „Visage“ a „La Galerie Soir“. Zajímavá je rovněž „Polimer C90“, která se díky svému darkambientnímu ladění snad jako jediná odklání od melancholie – perličkou je, že v této kompozici byla použita i nahrávka pořízená v roce 1984 ještě v Maďarsku.
Je pravda, že „Slower Structures“ není tou nejlepší deskou, jakou kdy Tamás Kátai stvořil. Vlastně bych řekl, že i čistě jen v rámci sólové diskografie vyhrává „Erika szobája“ – když nic jiného, debut obsahoval o poznání větší množství těch skutečně výrazných a pohlcujících momentů. Nicméně to neznamená, že by snad „Slower Structures“ bylo špatné, ani náhodou ne. Pořád je to čarovná záležitost, jíž stojí za to věnovat čas a která jednoznačně potvrzuje obrovský talent svého autora.
Tvorba Tamáse Kátaie mě obecně hluboce zasáhla a považuji ji za výjimečnou – a „Slower Structures“ do toho zapadá jako další díleček skládanky. Snažím se na to nekoukat úplně nekriticky, ale i tak se nemohu ubránit nadšení. Stýská-li se vám po křehké podzimní melancholii, hledáte-li relaxační hudbu, prahnete-li prostě po krásné muzice – „Slower Structures“ ve všech případech poslouží dokonale.
Člověk kupuje očima, říkává se. A ono to zjevně opravdu platí, jelikož do poslechu desky „Belfry“ jsem šel především proto, že se mi zalíbil její přebal. Jistě, pokud bych věděl, že se pod ním skrývá symphonic power metal, tak by mě ani ten přebal neukecal, ale v momentě, kdy mi byl slíben doom metal s experimentálnějšími doteky, nebylo moc nad čím váhat a šel jsem se podívat na to, co formace s názvem Messa na svém debutu nabízí.
Messa je zcela nové jméno na metalové scéně a „Belfry“ je úplně prvním počinem, jaký kapela vydala. Jak už tomu ale tak bývá, jednotliví členové již něco nahráno (nikoliv nahnáno) mají. Zajímavé je ovšem to, že se muzikanti pohybovali v relativně odlišných žánrech. Zatímco kytarista / baskytarista Mark Sade hraje v rockových kapelách, bubeníka Mistyra lze nalézt v blackmetalových smečkách a zpěvačka Sara, byť na první pohled může vypadat nevinně, chroptí v death/grindových Restos Humanos. A další kytarista Alberto zase působí v kapele míchající rock, funk, jazz, world music a další žánry. A tihle všichni se sešli, aby začali hrát žánr, jaký do té doby nehráli…
…doom metal. Nicméně pozor, ono žánrové určení Messa není zas až tak jednoznačné. Ačkoliv tento pojem v souvislosti se skupinou nikde moc nevystopujete, já bych se klidně nebál přidat i stoner, protože mnohé riffy čerpají právě z téhle oblasti. Tak či onak, připravte se na to, že se Italové pustili do hodně vintage podoby stylu, což v překladu znamená, že by měli zbystřit ti z vás, kdož uctívají modly jako Black Sabbath, Pentagram nebo Saint Vitus. Prostě takové ty základní stavební kameny toho, co dnes familiárně nazýváme doom metalem.
Tímhle však ještě všechna sranda nekončí, jelikož tvrdit, že je Messa další prachobyčejnou kopírkou toho, s čím 45 roků nazpátek psal jistý Iommi rockovou historii, by bylo vůči Italům poměrně nespravedlivé – jakkoliv jsou ty vlivy výše zmiňovaných klasik nepopiratelné. Tušíte správně, že právě v tomhle místě do hry vstoupí to, co jsem hned na začátku našeho povídání nazval experimentálnějšími doteky. Na „Belfry“ totiž najdete i spoustu tichých pasáží, v nichž Messa nechají kytarové riffy být a pustí se do dronových vazeb či minimalistického ambientu. A věřte tomu, že toto nahrávku hodně osvěžuje.
Navíc je super, že podíl experimentálnějších žánrů je na „Belfry“ tak vysoký, že tahle složka není degradována do role pouhého pozadí. Naopak bych se nebál říct, že drone / ambient hraje s doom metalem vyrovnanou partii a že obé má na desce své právoplatné místo. Na základě videoklipové skladby „Babalon“ mohou Messa vypadat jako další cvičení na téma sabbaťáckých šnečích riffů, a to i navzdory několika tišším pasážím či krátké kytarové vazbě hned na začátku. Nicméně ambientní kousky jako „Fårö“, „Tomba“, „Bell Tower“ či vypjatější dronový rozjezd „Alba“ jasně ukazují, že toho Messa umějí i mnohem více. Trochu stranou pak ještě stojí skvělá akustická dohra „Confess“, jež celé „Belfry“ uzavírá.
Abych řekl pravdu, v téhle poloze mě Messa baví možná o kousek víc, ale i tehdy, když se pustí do doomařiny, to není zlé. Líbí se mi především čtvrtá „Hour of the Wolf“, která se rozehrává velmi pozvolně a opět spíše ambientně, ale poté se zlomí do úplně kurevsky chytlavého riffu, s nímž přijde jeden z těch vzácných momentů, kdy Messa zrychlí. Výtečná je i desetiminutová „Blood“, jejíž struktura je značně proměnlivá. Zejména experimentálnější pasáž ve středu skladby je vysoce povedená a patří k vrcholným momentům „Belfry“.
V neposlední řadě pak musím vyzdvihnout ještě jeden prvek „Belfry“ – vokál. Nemůžu si pomoct, ale mě holky v doom metalu strašně baví. A zrovna Sara zpívá přesně takovým způsobem, jak si to v tomhle žánru představuju. Oproti zvracení v Restos Humanos ukazuje dočista jinou tvář a představuje se v roli typické psychedelické královny s uhrančivým vokálem. Právě ona je pro mě jednou z největších předností nahrávky, a pokud vás tohle baví stejně jako mě, věřte, že si v případě Messa přijdete na své, protože ta holka fakt umí.
Abych řekl pravdu, tak mi chvilku trvalo, než jsem se do „Belfry“ úplně dostal a než si všechno sedlo na své místo, ale pak už jsem se jenom bavil. Jestli vám zní zajímavě kombinace vintage doom metalu s drone/ambientními vsuvkami a se skvělou zpěvačkou, tak není důvodu, proč byste si debut Messa neměli sehnat. Album roku to není – to si zase řekněme na rovinu, že na takové úrovni Italové nejsou ani zdaleka – ale bavit se rozhodně budete, což v žádném případě není k zahození.
Země: Polsko Žánr: black metal / industrial / ambient Datum vydání: 31.5.2016 Label: Godz ov War Productions / Third Eye Temple
Tracklist:
01. Gaaya – The Planet of the Dead
02. God Is in the Neurons
03. Stellar Core
04. Sabbathum in perpetuum
05. Key to the Universe
06. Inverted Aeon
07. Implanted Consciousnes
08. Paradisum
„Creatio cosmicam bestiae“ je albem, na jehož poslech jsem se dost těšil. Důvod ovšem nevězí v tom, že bych snad měl polský projekt Mussorgski v oblibě z minulosti. Popravdě řečeno, ani jednu ze dvou předešlých desek „In Harmony with the Universe“ (1995) a „Chaos and Paranormal Divinity“ (2011) neznám, natožpak abych znal demosnímky z hloubi první půle 90. let. Nicméně, tak nějak jsem větřil, že by mohlo jít o velice zajímavou záležitost, takže jsem byl prostě a jednoduše zvědavý.
Zvědavost nejitřil ani tak vlastní název Mussorgski, byť jej tenhle projekt sdílí se slavným ruským skladatelem klasické hudby z 19. století. Spíše mě zaujal přebal „Creatio cosmicam bestiae“, který je správě odtažitý a „sci-fi“, aniž by se jednalo o nějaký plastikový kýč. A to v kombinaci se škatulkou slibující srážku black metalu s industrialem a ambientem působí tím „správným“ dojmem. Třešničkou na dortu pak budiž sestava, jež sice čítá jen jednoho člověka, ale o to zajímavější jméno se jedná. Mussorgski je totiž ve skutečnosti vedlejším projektem Khorzona – přesně toho Khorzona, jenž je hlavním mozkem a lídrem polské blackmetalové kultovky Arkona. Zvědavost je prostě na místě.
A splnilo „Creatio cosmicam bestiae“ očekávání? Inu, jak se to vezme. Ačkoliv jsem s nahrávkou strávil velké množství času a věnoval jsem jí nadstandardní prostor (průběžně ji poslouchám vlastně už čtyři měsíce, protože jsem se k tomu dostal poměrně dlouhou dobu před oficiálním vydáním), pořád si tím nejsem úplně stoprocentně jistý. Nechápejte mě ale zle – na rovinu říkám, že „Creatio cosmicam bestiae“ je kvalitní a nadprůměrná záležitost se spoustou skvělých momentů. Ostatně, kdyby tomu tak nebylo, asi jen těžko bych tomu dal tolik poslechů. Přesto mám tak trochu pocit, že by to mohlo být i lepší a že regulérní uhranutí se nedostavilo, jakkoliv ten potenciál tu na to byl.
V předstihu jsem očekával, že „Creatio cosmicam bestiae“ bude trochu větší avantgarda a experiment. Nicméně, novinka Mussorgski není i navzdory jisté žánrové nejednoznačnosti nějak extrémně nestravitelnou záležitost a provedení oné výše nastíněné stylové kombinace je ještě relativně umírněné. Ale to samozřejmě není nic, za co bych nahrávce odečítal kredit, to je do jisté míry přece jen můj problém, že jsem, prost znalosti starší tvorby, očekával větší zfetovanost.
Nicméně, přítomné kompozice jsou stále velice zajímavé, nacházejí se v nich povedené nápady a celé je to poskládané dost chytře. Poměrně mě překvapilo, že „Creatio cosmicam bestiae“ disponuje skoro až soundtrackovým nádechem a některé klávesové linky by se ve filmech jistě uživily. A rozhodně tím nemám na mysli jen ambientní mezihry „Stellar Core“ a „Inverted Aeon“, stačí poslechnout třeba takovou „Sabbathum in perpetuum“, jejíž jeden motiv mi dost připomíná melodii z jednoho fantasy velkofilmu, i když to asi bude jen náhoda.
Jinak obecně je skladatelský skill na „Creatio cosmicam bestiae“ hodně vysoko. Jako důkazem může posloužit třeba pozvolně gradující „God Is in the Neurons“, pátá „Key to the Universe“ s mrtvolným, skoro až primitivním riffem, která vyvrcholí přidáním majestátních kláves a dalších melodických linek, nebo atmosférická „Paradisum“ v samém závěru desky. Některé nápady jsou vážně silné, a i když to na mě místy náladově nepůsobí tak úplně sci-fi, z tohoto ohledu si vlastně nemám na co stěžovat, protože Khorzon opět ukazuje, že jednoduše umí. A to se netýká jen třech jmenovaných skladeb, nýbrž vlastně alba jako celku, jelikož se zde nenachází píseň, bez níž bych se radši obešel.
A v čem že je tedy problém? Nějakou dobu jsem nad tím přemýšlel, až mi nakonec došlo, že na vině bude nejspíš zvuk. Ten sice není technicky vzato špatný, ale zdá se mi, že nedává plně vyniknout potenciálu toho materiálu, což byl také asi důvod, proč jsem se v „Creatio cosmicam bestiae“ hledal tak dlouho. Myslím si totiž, že by albu zvukově slušela větší ohavnost… aby kytary skutečně roznášely mor, elektronika kopala a ambientní pasáže měly takovou tu nekonečnou hloubku. Tohle malinko postrádám, i když samotný materiál je po hudební stránce vlastně výtečný.
Nicméně, i navzdory této drobné výtce jsou mé dojmy z „Creatio cosmicam bestiae“ rozhodně kladné a myslím si, že jde o počin, jenž za slyšení stojí. Jedná se o album přesně na té hranici, kdy to dokáže uspokojit i mírně náročnějšího posluchače, ale zase to není nestravitelné zvěrstvo, u něhož při prvních posleších tápete a pomalu nemáte tucha, oč tam běží (to není protimluv vůči tomu, co jsem říkal výše). Kdyby byla deska vybavena o trochu odpudivějším a víc nepřátelským soundem, který by mně osobně seděl víc, tak bych tomu v podstatě neměl moc co vytknout. Ale i tak se při poslechu bavím.
Země: Rumunsko Žánr: experimental / drone / ambient Datum vydání: 30.10.2015 Label: Avantgarde Music
Tracklist:
01. Absent Abstract Above
02. An Empire Beneath Oblivion
03. Phanthasma and the Midnight Stalker
04. Ihwaz
05. A Storm Shall Take the Words Away
06. Outside the Great Circle
07. Portals
Vždycky jsem byl přesvědčen, že nějaká úvodní omáčka k recenzím prostě patří. Vím, že to mnozí považují za zbytečné zdržování, ale podle mého názoru nějaké usazení do kontextu prostě není na škodu, naopak mi skoro i přijde, že vletět na to zhurta a vyzvracet se na dvou odstavcích je snad až kontraproduktivní. Nicméně je samozřejmě jasné, že všeho má být s mírou a ona takzvaná omáčka by neměla přesahovat únosnou mez. Obecně. Jsou ovšem specifické případy, kdy je u té nahrávky tolik „vedlejších“ okolností, že se tomu člověk prostě chtě nechtě musí věnovat. „The Quest for a Morning Star“ mezi takové jistě patří, proto prosím omluvte, že dnes poměrně dost prostoru věnuji nehudebním záležitostem. Je to však nutné, abychom měli přesnou představu, oč tu běží.
První věcí, u níž je nutno se zastavit, je dozajista člověk, jehož jméno celou desku zaštiťuje. Je jím Costin Chioreanu. Tento Rumun je na metalové scéně znám především jako tvůrce obalů a grafiky, již vyrábí pod značkou Twilight 13 Media. Výčet kapel, které jeho služeb využily, je poměrně úctyhodný, a pokud bychom se měli omezit jen na ta nejznámější jména, lze zmínit formace jako Arch Enemy, Arcturus, At the Gates, Darkthrone, Demonical, Draconian, Grave, Mayhem nebo Primordial. Tento člověk je ovšem poměrně aktivní i co do hudební činnosti, ačkoliv v té si nevydobyl takové uznání jak v grafice. Přesto má na kontě množství projektů a kapel jako kytarista a aktuálně jej lze nalézt v progresivně blackmetalové formaci Bloodway, s níž loni na podzim vydal dlouhohrající debut „Mapping the Moment with the Logic of Dreams“ pod značkou italských I, Voidhanger Records.
Přesuňme se však nyní k druhé okolnosti, kvůli níž vlastně nosič s názvem „The Quest for a Morning Star“ vznikl. Jak jistě víte, v loňském roce se v rockové hudbě staly dvě tragické události, při nichž zemřelo množství lidí. Jednou z nich byl teroristický útok v Paříži, který byl mimo jiné směřován na publikum právě probíhajícího vystoupení amerických Eagles of Death Metal. Druhým pak byl požár v klubu Colectiv v rumunské Bukurešti během koncertu místní formace Goodbye to Gravity. Při tomto požáru, který se odehrál 30. října, zemřelo celkem 63 lidí (26 na místě, dalších 37 v nemocnici) a dalších cca 150 bylo zraněno.
A právě s druhou zmiňovanou událostí souvisí i vznik „The Quest for a Morning Star“ – jedná se totiž o kompilaci, již Costin Chioreanu vydal, aby získal prostředky pro oběti požáru. Zisk z prodejů této nahrávky pak putuje nadaci, která prostředky shromažďuje. Costin nejprve počin vydal sám digitálně a o něco později přibyla i fyzická edice pod záštitou Avantgarde Music (a i v jejím případě jdou výnosy na podporu obětí).
V předešlém odstavci padlo, že „The Quest for a Morning Star“ je kompilací. Další věcí, o níž si tedy musíme povědět, je to, co že je náplní této kompilace. Costin Chioreanu v průběhu let jednak uspořádal několik výstav, jimž nechyběl i hudební doprovod, a také vyrobil nějaký ten krátký film, jemuž samozřejmě nechybí soundtrack. A přesně tyto věci jsou onou náplní „The Quest for a Morning Star“. Nachází se zde celkem sedm skladeb, z nichž prvních pět pochází z výstav (celkem tří) a poslední dvě z krátkých snímků. Pro pořádek se ještě sluší dodat, že část aktuálního počinu vyšla již v roce 2013 na LP (s bonusovým DVD) pod názvem „Outside the Great Circle, Where Purgatory Ends“ v limitaci 300 kusů.
No, a pak je tu ještě jedna věc. Některé z těchto kompozic Chioreanu nevytvářel úplně sám a nějakým způsobem se na nich podíleli i další hudebníci. A i zde se jedná o velmi známá jména. V prvních třech písních lze například slyšet Rune Eriksena (Aura Noir, Twilight of the Gods, ex-Mayhem, ex-Ava Inferi), jenž sem přispěl i skladatelsky. Nejhvězdnější je však sestava šesté skladby „Outside the Great Circle“, kde se kromě hlavního protagonisty a jeho kytary objevují ještě Attila Csihar (Mayhem, Sunn O))), Tormentor, ex-Aborym), David Tibet (Current 93), Mirai Kawashima (Sigh) a Kimmo Helen (Hexvessel).
Drtivá většina jmen, ať už lidí či kapel, která až doposud padala, je nějakým způsobem spojena s metalovou scénou. Obsahem „The Quest for a Morning Star“ však žádný metal není. Muzika se pohybuje v žánrově ne úplně pevně vyhrazených mantinelech experimentálnějších stylů. Očekávejte tedy spíše avantgardněji laděnou záležitost, především drone a ambient, ale i lehké doteky industrialu či experimentálnější elektroniky.
To zní papírově ohromně zajímavě – tím spíš třeba i v kontextu toho, když v jedné skladbě necháte vokálně vyřádit taková esa jako Attila Csihar a David Tibet, jejichž zpěv je v obou případech naprosto nezaměnitelný, charakteristický a charismatický. O to víc je potěšující, že mohu konstatovat, že „The Quest for a Morning Star“ není zajímavé jen papírově, nýbrž i reálně. Je pravda, že prvotním impulzem k vydání této kolekce byly spíš dobročinné účely, ale i tehdy, pokud se na to člověk podívá čistě z hudebního hlediska, stále se jedná o pozoruhodný počin, jenž si trochu vašeho času zaslouží.
Možná takové tvrzení některé z vás mohlo zaskočit – plně bych to chápal. Vždyť všechny ty písně přece vznikly u odlišných příležitostí, z odlišných důvodů, v různých letech a byly natočeny v jiných sestavách, jejichž jediným pojítkem je osoba hlavního protagonisty. Mohlo by se zdát, že taková konstelace odsuzuje „The Quest for a Morning Star“ jen do pozice kompilačního počinu, na němž se sešly spolu nesouvisející písně. Ono to takhle ve skutečně formálně opravdu je, ale i přesto ten nosič kupodivu funguje i jako celek. Všechny přítomné skladby se totiž nesou ve víceméně obdobném stylovém i náladovém rámci, díky čemuž se žádný pocit roztříštěnosti materiálu nedostavuje. Popravdě řečeno, člověk, který by šel do poslechu „The Quest for a Morning Star“ bez znalosti všech těch okolností, jimiž jsme se výše sáhodlouze probírali, by to myslím považoval za regulérní řadovou desku a ani by jej nenapadlo přemýšlet o tom, zdali by to nemohlo být jinak.
No, a dál už toho vlastně nezbývá moc co dodat. Hádám, že u předcházejících odstavců jste přinejmenším z tónu textu vyčetli, jak je na tom „The Quest for a Morning Star“ kvalitativně. Je to skvělá záležitost a Chioreanu se v jednotlivých kompozicích představuje jako vysoce schopný skladatel i mimo metalové hranice. Hvězdní hosté nijak zvlášť nevyčnívají a nejsou tam naroubováni násilně jen pro jméno, spíše pracují pro celek a jejich příspěvky jsou pověstnými třešničkami na dortu. Měl-li bych zvolit vrchol počinu, asi bych ukázal na předposlední „Outside the Great Circle“, jejíž některé momenty jsou velmi sugestivní a která – v neposlední řadě – vyčnívá i díky účasti obou vokálních mágů, z nichž zejména David Tibet je (ostatně jako vždy) velmi působivý.
Nicméně, „The Quest for a Morning Star“ si drží vysokou laťku po celou dobu svého trvání a pořád má posluchači co předávat. Jakkoliv může být účel vydání chvályhodný, ještě chvályhodnější je to, že je dobrý úmysl podpořen i výtečným obsahem. „The Quest for a Morning Star“ totiž rozhodně stojí za poslech a případnou koupi i hudebně, nejenom díky vědomí, že tím přispějete na oběti tragické události.
Na nejvyhlíženější nahrávku roku jsem nemusel čekat vpravdě dlouho. 22 dní z přestupných 366 není nejvíc a přesroční trpělivosti tak tentokrát nebude třeba. Vyšel nový Ulver. Takový, jenž s sebou přitáhne pokaždé řadu otazníků. Co bylo, co je a kam to bude směřovat dál. Nikdy se neptám na to, co ještě nebylo, neb Ulver mají na kontě neskutečně pestrou minulost, a stále se nevěřícně táži, jak jen dokázali poznat tolik odstínů, aniž by opustili svou domovskou barvu. Čekání na další zabarvení je pak mnohem zajímavější než každoroční vyhlížení změnami nepoznamenaných kontur. Když jsem k tvorbě Ulver před pár lety přičichl a počal objevovat odstíny minulosti, stačilo pár desek, abych kapelu dosadil mezi vybranou společnost těch nejoblíbenějších, dost možná na absolutní vrchol.
Kdo Ulver zná, ví. Kdo ne, tak z několika řádků a na papír hozených názvů desek příliš nepochopí. Výlet do minulosti proto odhaluji jen v té největší možné strohosti… Devadesátkové počátky patřily black metalu. Špinavému, obhroublému, ale částečně už budoucnost naznačujícímu. Ulver poté sáhli ještě hlouběji do dědictví nordických tradic a posečkali v neofolkových brázdách. Záhy se už začal lámat chleba, kapela opustila archaismy, avšak nepozapomněla na svou minulost a nadále hmatatelný severský původ. Přišla elektronika, filmová hudba, ambient. Někdy chladnější nota – syrový sever, jindy hřejivější tóny při zachování křehké melancholie. Poslední dlouhohrající léta znamenala úbytek elektroniky, ozvy retra a pak také jeden minimalistický návrat plný intimity v doprovodu komorního orchestru z Tromsø. V tu chvíli je nějaký 20letý exkurz do minulosti u konce. Závěrečným počinem je totiž až do letošního roku dronové kolaborování se zastřeným svitem Sunn O))).
Až do rockového „Wars of the Roses“ a psychedelickému retrování „Childhood’s End“, jsem od Ulver sežral úplně všechno. Zmíněné zpropadenosti z posledních let mě však bohužel příliš nezaujaly a vždy jsem dal raději přednost křehkým elektronickým tahům předcházejících dní. Norové ztratili podstatnou část své svojskosti a stali se tradičnějšími a čitelnějšími. Bylo by ovšem hloupé kapelu obviňovat z nějakého ústupkaření. Takhle zněla jen touha zkusit něco jiného a jsem bytostně přesvědčen, že i tyto dvě desky našly nejednu spřízněnou duši. A třeba nakonec najdou i tu moji, stále jsem je neodepsal. Nato přišel, jak již padlo, tichý, křehoučký kontrast „Messe I.X–VI.X“, a jestliže se zdálo, že Ulver sklouznou k přístupnější formě, vyřčené odhady se začaly opět rozplývat. Do toho všeho mělo po třech letech dlouhohrajícího mlčení vstoupit dopředu hudebně nečitelné „ATGCLVLSSCAP“. Album ve znamení čísla dvanáct. Dvanácté studiové, o dvanácti skladbách, nahrávané ve dvanácti městech, s názvem opatřeným dvanácti písmeny – „slovními počátky“ jednotlivých znamení zvěrokruhu.
„ATGCLVLSSCAP“ je oproti poslední tvorbě (vyjma podobně vyznívající „Messe I.X–VI.X“) kapely jiné. „Válka růží“ nebo „Konec dětství“ jsou desky diametrálně odlišné v přístupu a celé své podstatě. Začněme žánrovou změnou, v případě Ulver jak jinak než organicky provedenou. Kapela nezapomněla na podobné nástrojové prostředky i Ryggův charakteristicky zabarvený zpěv, avšak celkově učinila návrat k experimentálnějšímu pojetí. Prostor dostal psychedelií šlehnutý rock doprovázený temnou elektronikou, ambientními náznaky a dronovými vibracemi. Přesně takhle jsem si to přál. Směrem od přístupnosti zpět k zapeklitostem, jemným variacím. Při úspěšném boji následně i k překvapivým objevům.
Spousta kompozic se zhostila role výrazně vybočujících. Slyšet jsou občasné rezignace na rock a podmanění se teskné monolitičnosti („D-Day Drone“), jindy až překvapivý rock’n’roll servírovaný v hávu temného přepychu („Cromagnosis“). Gradaci a smysl pro dramatičnost ale Ulver nikdy neopouští. Hrají si s maličkostmi, po dlouhé minuty neopouštějí ústřední motiv, avšak k sebemenšímu náznaku nudy nikdy nesklouznou. Po celých 80 minut.
Je pak jen stěží uvěřitelné, že něco takového bylo nahráváno živě během koncertů pod dotekem kapelou proklamované improvizace. Ulver se v ní neutopili a přibližně sedmiminutové kompozice sázejí naprosto přesvědčivě a dynamicky. Přestože má „ATGCLVLSSCAP“ tendenci tvářit se ambiciózně – 80 minut stopáže není úplně málo – já slyším upřímnost a ohromnou touhu kapelu díky nahrávací výzvě posunout dál, ale zároveň zůstat Ulver. Hrozně tomu fandím, poslech od poslechu čím dál víc.
Albem nerezonují jen nové myšlenky a souzvuky, Norové se nezalekli zapracování starších momentů, jež se tu a tam objevují a novotu „ATGCLVLSSCAP“ dostávají do harmonie s hrdě prezentovanou minulostí. Například „Glammer Hammer“ je hlasitější parafrází „Glamour Box (Ostinati)“ z „Messe I.X-VI.X“. Desku protkávají ozvěny i mnohem starší, oživeny jsou momenty z „Perdition City“, v současné podobě méně syrové, ale minimálně rovnocenně temné. Termín temnota sluší popisu „ATGCLVLSSCAP“ vůbec nejvíc. Místy působí ono temné zadumaně a smutně („Ecclesiastes (A Vernal Catnap)“), jindy hravě („Moody Stix“) a někdy vycházím až s úsměvem na rtech („Om Hanumate Namah“). Temnota špinavá i čistá, temnota všeho druhu. Obměňovaná v jemných konturách, takže jednotlivé emoce vedle sebe nezní nepatřičně.
Nečekané jsou šachy s Ryggovým vokálem. Zpívá se málo, a když už ano, tak na ploše desky nerovnoměrně. I zpěv totiž Ulver užili jako gradační prostředek. Nevyhánějí jím však k výšinám jen jednotlivé skladby, ale především celé album. Vokální gradaci započínají k časům „Perdition City“ odkazující „Nowhere (Sweet Sixteen)“ a „Ecclesiastes (A Vernal Catnap)“. První v mezích slušnosti jímavá, druhá plná nostalgie a severské melancholie. Dvanáctou skladbou, uzavřením kruhu, ukončením putování po evropských městech, je „Solaris“. Sluneční stát, jehož obyvatelům vládne operní hlas, který je záhodno poslouchat. Už jen on by byl důvod pro dokončení celé cesty.
Co naplat, „ATGCLVLSSCAP“ se musí slyšet. Já jsem na to přišel na rozdíl od kolegy docela pozdě, až po výrazné poslechové dotaci. Z druhé strany ještě stále brzy – před recenzí. Tou, kterou vás lákám k poslechu jedné z nejlepších nahrávek posledních let, tou, která vás vyzývá k HVNGMAZT. Hlasitému výletu nepostrádajícímu gradace, myšlenky, ani zhudebněné ticho.
Druhý pohled (Atreides):
Každá nová deska Ulver je sama o sobě událost. Ne, že by kapela vydávala desky jednou za uherský rok, to vůbec ne, spíš člověk vždy čeká, co ze severských „Vlků“ vlastně vypadne tentokrát. A pokud jejich jméno platí za jeden z experimentálních kultů, pak letošní deska „ATGCLVLSSCAP“ dvojnásob. Počin skrývající se pod dvanácti iniciálami (anglických názvů) zvěrokruhu seřazených pěkně podle kalendářního pořadí vznikal záznamem dvanácti živých vystoupení z nichž jedno proběhlo i v pražské Akropoli, přičemž každé z nich bylo unikátní svojí improvizační stránkou a uvolněnou kostrou.
Dalo by se říct, že napříč „ATGCLVLSSCAP“ se vine nit z motivů vlčí diskografie, neb v některých skladbách jsou užity samply ze starších nahrávek, nicméně konečnou fazónu ve studiu albu dodal až Daniel O’Sullivan. Pominu-li netradiční přístup, kdy část alba je improvizací či variací na již existující, nahrávka sama o sobě má co říct. Na úvod našeho seznamování jsem si říkal, že 80 minut stopáže bude možná až příliš, opak se však ukázal býti pravdou. Základ, na němž Ulver staví, je vzhledem k výše zmíněným skutečnostem poměrně pestrý. Ve všech rovinách sice dominuje minimalismus, z nějž jakoby odnikud rostou těžko uchopitelné hudební monumenty, avšak se stejnou grácií jej zpracovávají post-rockové skladby stejně jako ambientní či ambientně hlukové plochy. To dává albu, na poměry Ulver snad až trochu nezvykle, poměrně pestrou škálu výrazových prostředků.
Oproti předchozí „Messe I.X-VI.X“, která mě navzdory všem svým kvalitám prostě pohltit nedokázala, se v moři zvaném „ATGCLVLSSCAP“ utápím celkem s radostí, neboť v něm pořád nacházím nové, doposud nepoznané. I přesto, nebo spíš právě proto, že samo o sobě se zdá být zdánlivě nekonečné, stále je v něm co objevovat a zkoumat – doposud přehlížené momenty, které vás překvapí vlastní jednoduchou dokonalostí či novým kontextem, jímž lze onen moment či skladbu chápat. Nebo se jen docela bezcílně nechávám unášet, aby takové okamžiky vyplavaly samy. Za takových podmínek oněch 80 minut utíká vstříc svému konci docela samo, Ulver zkrátka mají i na tak rozsáhlém prostoru co říct. A to ani nemluvím o varhanech v „Desert/Dawn“, jejichž nástup vyzvedává celou kompozici do závratných výšin, nebo pobrukování jedinečné „Nowhere (Sweet Sixteen)“ spolu s Kristofferem, která od své, již tehdy skvělé verze z „Perdition City“ dozrála v naprostou shoegazovou lahůdku kořeněnou gothrockovým feelingem.
„ATGCLVLSSCAP“ je zkrátka krásná deska. Nechá vás hodinu bloumat svým vesmírem, rozjímat mezi hvězdami a naslouchat vzdáleným ozvěnám černé hlubiny, aby se v poslední čtvrthodince rozmluvia, uchopila za ruku a dovedla až do samého konce. Protože vůbec není těžké se ztratit kdesi v mlhovinách a hvězdných mračnech, zato najít cestu zpátky na pevnou zem (či Zemi, jak kdo chcete), je chtě nechtě problém. Tak už to ale s krásnými věcmi chodí. Nebo ne?
Třetí pohled (Onotius):
Když o tom tak přemýšlím, novinku norských Ulver bych se navzdory solidní osmdesátiminutové stopáži troufl označit za jejich asi nejpřístupnější nahrávku za poslední dobu (nepočítáme-li tedy desku coverů „Childhood’s End“). Jisté náznaky byly sice slyšet na předchůdci „Messe I.X-VI.X“, který předváděl relativně povedené balancování na hranici mezi ambientem, moderní vážnou hudbou, soundtrackem a elektronikou, ovšem i tahle deska se držela relativně komorního a homogenního vyznění. V porovnání s tím novinka hned na první poslech zaujme větší různorodostí a dynamičností, s níž zpočátku nenápadné nápady vygradují do impozantních celků. Nyní ve více elektronickém hávu s prvky psychedelického rocku, ambientu, místy i až trip-hopu s občasným kytarovým zaříznutím nenápadně připomínajícím, že kořeny tohohle uskupení sahají do černého kovu.
Zpočátku se rozeznívá ambientní „England’s Hidden“, jež zatím vyvolává víc otázek než odpovědí. Odhaluje zvukový potenciál desky, avšak největší trumfy nás teprve čekají. Již zde je však slyšet větší schopnost střídat rejstříky, postupně vrstvit, variovat a gradovat. Prvním významným milníkem desky je rozhodně „Glammer Hammer“, která v sobě skrývá dramatické pnutí a brilantně si hraje s dynamikou skladby. Zní takřka rituálně (ty bubny), zpočátku evokuje post-rock smíchaný s trip-hopem a z druhé poloviny díky údernosti rytmiky a zkresleným kytarám zní pro změnu celkem metalově. Za zmínku dále rozhodně stojí „Cromagnosis“ disponujcí precizní rytmikou a neustálým vývojem. V porovnání s „Glammer Hammer“ je zde ještě větší prostor pro vrstvení a stupňování. Dále „Om Hanumate Namah“ působí meditativně, takřka étericky – trochu mi připomíná něco z desky „Terria“ od Devina Townsenda. „Nowhere (Sweet Sixteen)“ fascinující „pinkfloydovina“, jež disponuje perfektními vokály. Ty vzhledem k tomu, že je deska jinak založena na instrumentálních pasážích, působí v kontextu velmi svěže a skladbu významně posouvají.
Výhodou nové desky je oproti předchůdcům větší dynamika a barvitost zvuku, což na jednu stranu může vadit těm, kteří očekávají komornější sound, nicméně celkově to pomáhá orientaci v materiálu. Pocitově zde cítím trochu více psychedelie na úkor melancholie. Jako celek mě novinka navzdory obtížné stopáži (přeci jen poslechnout album na jeden zátah není úplně snadné) velmi chytla. Troufl bych si říct, že jsou Ulver na dalším vzestupu. A to vzhledem k jejich diskografii, jež se pyšní nejedním skvostem, rozhodně není málo. Jsem ohromen a nezbývá než počkat, jak „ATGCLVLSSCAP“ obstojí v delším časovém horizontu.
