Archiv štítku: Arkona

Arkona: info o albu

Polská kultovka Arkona má nachystanou další, celkově šestou desku. Počin nese název „Lunaris“ a vyjde 4. listopadu skrze Debemur Morti Productions jako digipak CD, 12” LP a download. Obal prohlížejte zde, tracklist následuje:

01. Droga do ocalenia 02. Ziemia 03. Śmierć i odrodzenie 04. Nie dla mnie litość 05. Lśnienie 06. Lunaris


Mussorgski – Creatio cosmicam bestiae

Mussorgski - Creatio cosmicam bestiae

Země: Polsko
Žánr: black metal / industrial / ambient
Datum vydání: 31.5.2016
Label: Godz ov War Productions / Third Eye Temple

Tracklist:
01. Gaaya – The Planet of the Dead
02. God Is in the Neurons
03. Stellar Core
04. Sabbathum in perpetuum
05. Key to the Universe
06. Inverted Aeon
07. Implanted Consciousnes
08. Paradisum

Hrací doba: 50:35

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

„Creatio cosmicam bestiae“ je albem, na jehož poslech jsem se dost těšil. Důvod ovšem nevězí v tom, že bych snad měl polský projekt Mussorgski v oblibě z minulosti. Popravdě řečeno, ani jednu ze dvou předešlých desek „In Harmony with the Universe“ (1995) a „Chaos and Paranormal Divinity“ (2011) neznám, natožpak abych znal demosnímky z hloubi první půle 90. let. Nicméně, tak nějak jsem větřil, že by mohlo jít o velice zajímavou záležitost, takže jsem byl prostě a jednoduše zvědavý.

Zvědavost nejitřil ani tak vlastní název Mussorgski, byť jej tenhle projekt sdílí se slavným ruským skladatelem klasické hudby z 19. století. Spíše mě zaujal přebal „Creatio cosmicam bestiae“, který je správě odtažitý a „sci-fi“, aniž by se jednalo o nějaký plastikový kýč. A to v kombinaci se škatulkou slibující srážku black metalu s industrialem a ambientem působí tím „správným“ dojmem. Třešničkou na dortu pak budiž sestava, jež sice čítá jen jednoho člověka, ale o to zajímavější jméno se jedná. Mussorgski je totiž ve skutečnosti vedlejším projektem Khorzona – přesně toho Khorzona, jenž je hlavním mozkem a lídrem polské blackmetalové kultovky Arkona. Zvědavost je prostě na místě.

A splnilo „Creatio cosmicam bestiae“ očekávání? Inu, jak se to vezme. Ačkoliv jsem s nahrávkou strávil velké množství času a věnoval jsem jí nadstandardní prostor (průběžně ji poslouchám vlastně už čtyři měsíce, protože jsem se k tomu dostal poměrně dlouhou dobu před oficiálním vydáním), pořád si tím nejsem úplně stoprocentně jistý. Nechápejte mě ale zle – na rovinu říkám, že „Creatio cosmicam bestiae“ je kvalitní a nadprůměrná záležitost se spoustou skvělých momentů. Ostatně, kdyby tomu tak nebylo, asi jen těžko bych tomu dal tolik poslechů. Přesto mám tak trochu pocit, že by to mohlo být i lepší a že regulérní uhranutí se nedostavilo, jakkoliv ten potenciál tu na to byl.

V předstihu jsem očekával, že „Creatio cosmicam bestiae“ bude trochu větší avantgarda a experiment. Nicméně, novinka Mussorgski není i navzdory jisté žánrové nejednoznačnosti nějak extrémně nestravitelnou záležitost a provedení oné výše nastíněné stylové kombinace je ještě relativně umírněné. Ale to samozřejmě není nic, za co bych nahrávce odečítal kredit, to je do jisté míry přece jen můj problém, že jsem, prost znalosti starší tvorby, očekával větší zfetovanost.

Nicméně, přítomné kompozice jsou stále velice zajímavé, nacházejí se v nich povedené nápady a celé je to poskládané dost chytře. Poměrně mě překvapilo, že „Creatio cosmicam bestiae“ disponuje skoro až soundtrackovým nádechem a některé klávesové linky by se ve filmech jistě uživily. A rozhodně tím nemám na mysli jen ambientní mezihry „Stellar Core“ a „Inverted Aeon“, stačí poslechnout třeba takovou „Sabbathum in perpetuum“, jejíž jeden motiv mi dost připomíná melodii z jednoho fantasy velkofilmu, i když to asi bude jen náhoda.

Mussorgski

Jinak obecně je skladatelský skill na „Creatio cosmicam bestiae“ hodně vysoko. Jako důkazem může posloužit třeba pozvolně gradující „God Is in the Neurons“, pátá „Key to the Universe“ s mrtvolným, skoro až primitivním riffem, která vyvrcholí přidáním majestátních kláves a dalších melodických linek, nebo atmosférická „Paradisum“ v samém závěru desky. Některé nápady jsou vážně silné, a i když to na mě místy náladově nepůsobí tak úplně sci-fi, z tohoto ohledu si vlastně nemám na co stěžovat, protože Khorzon opět ukazuje, že jednoduše umí. A to se netýká jen třech jmenovaných skladeb, nýbrž vlastně alba jako celku, jelikož se zde nenachází píseň, bez níž bych se radši obešel.

A v čem že je tedy problém? Nějakou dobu jsem nad tím přemýšlel, až mi nakonec došlo, že na vině bude nejspíš zvuk. Ten sice není technicky vzato špatný, ale zdá se mi, že nedává plně vyniknout potenciálu toho materiálu, což byl také asi důvod, proč jsem se v „Creatio cosmicam bestiae“ hledal tak dlouho. Myslím si totiž, že by albu zvukově slušela větší ohavnost… aby kytary skutečně roznášely mor, elektronika kopala a ambientní pasáže měly takovou tu nekonečnou hloubku. Tohle malinko postrádám, i když samotný materiál je po hudební stránce vlastně výtečný.

Nicméně, i navzdory této drobné výtce jsou mé dojmy z „Creatio cosmicam bestiae“ rozhodně kladné a myslím si, že jde o počin, jenž za slyšení stojí. Jedná se o album přesně na té hranici, kdy to dokáže uspokojit i mírně náročnějšího posluchače, ale zase to není nestravitelné zvěrstvo, u něhož při prvních posleších tápete a pomalu nemáte tucha, oč tam běží (to není protimluv vůči tomu, co jsem říkal výše). Kdyby byla deska vybavena o trochu odpudivějším a víc nepřátelským soundem, který by mně osobně seděl víc, tak bych tomu v podstatě neměl moc co vytknout. Ale i tak se při poslechu bavím.


Arkona: chystají album

Několik zajímavých novinek přichází z tábora polské Arkony. Kapela uzavřela kontrakt s firmou Debemur Morti Productions. Ti se tak postarají o vydání nadcházející šesté desky, která se bude jmenovat „Lunaris“. Poláci ji začnou nahrávat v lednu ve studiu No Solace s pomocí M.Mgła.


Hell Fast Attack IX (pátek)

Hell Fast Attack IX
Datum: 26.7.2015
Místo: Brno, ATC Obora

Účinkující: Adultery, Arkona, Elderblood, Inferno, Nokturnal Mortum, Panychida, Saltus

H.: O účasti na festivalu Hell Fast Attack jsem uvažoval snad každý rok pomalu už někdy od třetího ročníku, nicméně to byla až jeho edice s pořadovým číslem 9, která mě donutila doposud neúspěšnou sérii zlomit. Nebo abych byl úplně přesný – donutilo mě to zlomit především jedno jméno na soupisce letošního ročníku. Samozřejmě, těch zajímavých kapel tam bylo mnohem víc, ale bylo to potvrzení účasti Darkestrah, po němž jsem si řekl, že je konečně čas na Hell Fast Attack poprvé vyrazit. O to víc je paradoxní, že právě Darkestrah nakonec jako jediná kapela festivalu nedorazili a tím pádem ani nezahráli. Takový už je holt život. Nicméně, i při jejich absenci se na plakátě nacházelo hned několik velice zajímavých jmen, tak hurá na věc…

Ježura: Když jsem si tak v hlavě sumíroval, jakým způsobem pojmu svůj příspěvek k tomuhle reportu, došlo mi, že jsem svoji účast na této koncertní stálici moravské UG scény vzal vlastně dost rekreačně – a vzhledem ke statutu reportéra také dost nezodpovědně. Ne, že by za to mohl chlast (ten tomu samozřejmě napomohl také, ale zase nijak zvlášť zásadně), ale výsledkem je zkrátka to, že si o celé řádce kapel pamatuji akorát skutečnost, že hrály a že to bylo dobré respektive špatné. Vezměme to tedy z jedné vody na čisto, protože koho zajímá zbytečné okecávání…

H.: A hned první skutečně zajímavá věc celý festival rovnou zahajovala. Jméno Adultery již z české metalové mapy zmizelo před pěknou řádkou let, většina sestavy se přesunula do nového projektu Vesna a zpěvák Akharon se zase zabydlel u black metalové stálice Silva Nigra. V letošním roce se však Adultery dali jednorázově opět dohromady, aby odehráli pouhé dva koncerty, z nichž ten první proběhl právě zde. Vzhledem k tomu, že jsem je hrát živě nikdy neviděl, byla pro mě účast Adultery dalším velkým tahákem letošního Hell Fast Attacku, jenže abych byl upřímný… bylo to hodně velké zklamání. Tvorbu Adultery mám ve velké oblibě, takže to říkám nerad, ale přišlo mi to vážně špatné, nesehrané, jednotlivé nástroje působily rozhádaně… jak se říká, prostě to nešlapalo. Chápu, že kapela nevystupovala hodně dlouho, ale je otázka, nakolik má smysl to dát dohromady na pouhé dvě akce, když to pak vypadá takhle. Třeba to bude na tom druhém koncertě (který proběhne 25. září v Ostravě) lepší, ale na Hell Fast Attacku to jednoduše nebylo ono, a když prostě nefungují ani takové songy jako „Slovanská síla“ (ta zazněla dokonce dvakrát), „Píseň slovanských mečů“, „Requiem“ nebo „Ohněm a mečem“, tak někde musí být chyba. Vůbec se nedivím, že lidem, kteří studiovou tvorbu Adultery neznali, to podle tohoto vystoupení připadalo jako pagan metalový Kabát

H.: Program pokračuje dalším pagan black metalem z České republiky – vystoupení plzeňské Panychidy sice tak exkluzivní ani zdaleka nebylo, zato však bylo o poznání zábavnější. Přece jenom bylo cítit, že Panychida je zvyklá hrát živě a také že jí to jde. Plzeňská pětice se představila v parádní formě, set měl spád a kupředu jej kromě kupy hitovek typu „Running Out of Rules“, „Moon, Forest, Blinding Snow“, „Three Pillars“ či „The Great Dance of Dionysus“ klasicky hnal především Vlčák, jenž si svou roli frontmana zcela evidentně vychutnává. Snad jediná chvilka, jež mi na celém vystoupení neseděla, byl čistý zpěv kytaristy Honzy Vaňka, protože mi to prostě nějak nelezlo přes uši, ale šlo jen o jeden krátký moment, takže se nebavíme o ničem, co by snad mělo dojem z kvalitního výkonu Panychidy jakkoliv srazit. Jasně, vrchol festivalu to nebyl, ale i tak jsem se bavil příjemně.

Ježura: Na Adultery jsem se těšil, ale protože jsem jejich studiovou tvorbou nepolíben, bohužel došlo přesně na to, o čem mluvil kolega. Přišlo mi to totiž vážně špatné… Nechtěně sebeparodická odrhovačka, jaká se z vystoupení Adultery vyklubala, mě opravdu neoslovila, a že to místy nebylo až tak hrozné, to je jen velmi slabá náplast na tohle zklamání. Je mi líto. Čeho mi však líto rozhodně není, to je účast na vystoupení Panychidy. Plzeňáci opět nezklamali a předvedli standardně zdařilý set, který mě bavil v podstatě pořád, a opět tak potvrdili, že jejich jméno není z různých stran chváleno neoprávněně. Zvuk jim sice trochu kolísal, takže občas tradičně zanikala Honzova kytara, ale na druhou stranu to bylo snad vůbec poprvé, kdy byl opravdu slyšet čistý zpěv zmíněného kytaristy – a protože mně osobně tedy falešný opravdu nepřipadal, můžu dát s čistým svědomím palec nahoru.

H.: Saltus patřili k těm skupinám, jejichž výkon nebyl špatný, vlastně byl docela v pohodě, ale také to nebyl žádný velký zázrak… jednoduše taková zlatá střední cesta. Je pravda, že i když Poláci hrají jen ve třech, tak jejich vystoupení ubíhalo poměrně rychle a nedalo se tvrdit, že bych se vyloženě nudil, to zase nepopírám, jen prostě a jednoduše nešlo o nic vysloveně pamětihodného a ve studiové podobě mi tahle skupina přijde zábavnější. Nicméně kdo Saltus předem neměl naposlouchané, toho kapela svým výkonem od dalšího průzkumu její tvorby myslím neodradila. Stručně řečeno, Saltus sice pod kotel nijak zvlášť nepřiložili, ale aspoň sympaticky udrželi festivalovou provozní teplotu na stávající hodnotě.

H.: Úplně jinačí káva (byť stále taktéž polská) a zároveň první skutečně kulervoucí koncert festivalu přichází s nástupem Arkony. Zatímco loni na podzim v klubu mě tahle polská kultovka na zadek zrovna neposadila a odcházel jsem z jejího pražského vystoupení spíš trochu rozčarován, tentokrát tahle smečka okolo kytaristy Khorzona vážně zabíjela. Nedokážu přesně říct, v čem to nyní bylo tak jiné, protože s výjimkou prostředí to bylo vesměs to samé – jedinou větší aktivitu vyvíjel pouze zpěvák a baskytarista Armagog, který vysvlečený do půl těla a počmáraný koulel očima jak ďábel, zatímco zbytek formace v bílých mikinách byl v podstatě statický. Přesto to prostě mělo setsakra velkou šťávu a fakt se mi to líbilo.

Ježura: Co se týče Saltus, je to jedna z těch kapel, o které vlastně ani nevím, jestli jsem se jejího setu účastnil, tím spíše jaké to bylo. Přeskočíme tedy jedno Polsko, abychom se dostali k dalšímu. Když jsem viděl Arkonu loni v klubu, rovněž mě to moc nevzalo, ale na prknech Hell Fast Attacku – jak už ostatně napsal kolega – se pánové pochlapili a složili velice solidní reparát. Nevím proč, ale tentokrát to bylo vážně dobré, bez problémů uvěřitelné, plné energie a zatraceně mě to bavilo, takže až bude nějaké příště, dost určitě svou potenciální účast alespoň zvážím.

H.: O vrchol prvního dne se ovšem přece jen postarala jiná skupina, a to rovnou ta, jež měla svoje logo na plakátu v té největší velikosti. Ukrajinská legenda Nokturnal Mortum, která se do České republiky vrátila po pěti letech od koncertu v Žatci, na Hell Fast Attacku předvedla skutečně působivé vystoupení takřka po všech stránkách – jak vizuálně (zajímavě vypadající muzikanti, kostěný stojan na mikrofon Knjaze Varggotha, plachty, dva velcí strašáci na pódiu, výborná světla), tak samozřejmě i hudebně. Hrálo se především z novější tvorby, dokonce i z té, která je tak nová, že ještě nevyšla, jelikož padly i skladby z (již nepříjemně dlouho) chystané desky „Істина“, nicméně mě osobně za srdeční sval nejvíce chytily písně, které již znám, především věci z alba „Голос сталі“ byly skvělé. Třeba „Україна“ (anebo „Коляда“, abychom nezůstali u jediné nahrávky) byla vážně excelentní, ale taková „Біла вежа“, to byla doslova magie v přímém přenose. Není co řešit, Nokturnal Mortum živě prostě byla úplně stejná síla jako z alba, fantastický koncert takřka bez jediné výhrady…

Ježura: Následující Nokturnal Mortum byli nejen největší jméno soupisky ale také můj osobní tahák číslo jedna, takže tady nějaká neúčast jaksi nepřipadala v úvahu – a že bylo hodně o co stát, protože Ukrajinci předvedli mimořádně povedenou show. Novější tvorba, která setlistu dominovala, zafungovala naživo tak dobře, jak to jen šlo, a v kombinaci s výtečným zvukem, parádním osvětlením a působivou pódiovou prezentací se tak před očima mýma i očima ostatních zhmotnil naprosto parádní koncert, který v každém ohledu dostál mým nemalým očekáváním a který jsem si opravdu náramně užil. Až se u nás za dalších pět let Nokturnal Mortum zase ukáží, dost pravděpodobně u toho budu, byť laťka byla letos nastavena hodně vysoko.

H.: Podle původního harmonogramu měli být nyní na programu Darkestrah, nicméně již od odpoledne bylo jasné, že se jejich set konat nebude. Na jejich pozici se ze soboty přesunuli ukrajinští Elderblood, avšak tuhle kapelu jsem nakonec v rámci regenerace vynechal…

Ježura: Ačkoli znám tvorbu Darkestrah jen zběžně, i mě dost zklamalo jejich odpadnutí a Elderblood, kteří měli původně hrát v sobotu a kteří je na programu nahradili, tedy měli hodně těžkou úlohu. Pokud mě paměť nešálí, nakonec to neznělo špatně, ale ani tak mě Elderblood na místě neudrželi, a to ze dvou důvodů – zaprvé to rozhodně nebyl až zase takový zázrak a zadruhé už jsem se tou dobou sotva únavou držel ve vzpřímené poloze, takže jsem to nakonec odpískal a šel se trochu vyspat. Sice mě to stálo podle všeho výtečné Inferno, ale v tomhle směru určitě není všem dnům konec…

H.: Pod pódium se zpátky vracím až na závěrečný bod pátečního programu, jímž byla domácí kultovka Inferno. Zakuklená pětice předvedla svůj obvyklý okultní rituál, který byl vlastně standardem, jaký tahle kapela v posledních letech na koncertech předvádí, nicméně tím nechci říct, že by šlo o nudnou rutinu, protože zrovna v tomhle případě to myslím v pozitivním slova smyslu. Mě osobně totiž Inferno ve své současné podobě strašně baví (mnohem víc, než mě skupina bavila kdykoliv v minulosti) a platí to i o živých seancích, jelikož ty koncerty prostě mají sílu. Vizuální stránka opětovně působivá, z pódia se řinula temná atmosféra a vše jako vždy suverénním způsobem dirigoval Adramelech se svým jedovatým vokálem. Měl bych vlastně jen jednu poznámku, i když ta není ani tak ke konkrétnímu vystoupení, ale obecná – „Pohanské meče“ jsou sice skvělá vypalovačka, o tom žádná, ale s tím, jak na tom Inferno aktuálně jsou (jak vzhledem, tak i v poslední studiové tvorbě), by možná nebylo špatné postavit ty koncerty čistě jen na nejnovějších skladbách… nevím, jak to vidí ostatní, ale třeba mně by rozhodně dávalo smysl někdy zahrát „Omniabsence Filled by His Greatness“ v celé její délce živě.


Arkona / Illness – split

Arkona / Illness - split
Země: Polsko / Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.9.2014
Label: Godz ov War Productions

Odkazy Arkona:
web / facebook / bandcamp

Odkazy Illness:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

Kultovní polští black metalisté Arkona se co do dlouhohrajících počinů odmlčeli na až nepříjemně dlouhou dobu, nicméně na sklonku loňského roku ticho konečně prolomili s výtečným návratem v podobě “Chaos.Ice.Fire”. Neuběhl ani rok a je tu další nová muzika z jejich dílny, byť se tentokrát jedná pouze o jednu skladbu, jež vychází v rámci společného splitu s taktéž black metalovými kolegy Illness. Jen dodejme, že počin vychází pouze jako 7” EP v limitaci 300 kopií.

Pojďme se nejprve podívat na příspěvek Arkony, který byl pojmenován “Klucz do istnienia”. Porovnáme-li skladbu s tím, co Poláci předvedli na zmiňovaném “Chaos.Ice.Fire”, řekl bych, že do excelentní úrovně desky novému songu něco málo schází (možná proto se na album nedostal – byl totiž natočen právě během nahrávání “Chaos.Ice.Fire”). Z obecného hlediska však vůbec není špatný, právě naopak – rozhodně se jedná o vysoce kvalitní práci, jež splňuje standard Arkony (a ten není vůbec malý, o tom žádná). Pořád se jedná výtečnou záležitost, sypací pasáže jsou správně zběsilé, přesto vysoce zábavné a občasné zvolnění tomu dodává ten správný šmrnc. Celkově vzato se rozhodně nedá tvrdit, že by Arkona na počin šoupla jen nějaký nudný šuplíkový přebytek – a jestli ano, tak to jen dokazuje, jak skvělá kapela to je, když zbytky ze skládání řadovek znějí takhle parádně.

Oproti tomu Illness pro mne byli až doteď neznámou skupinou, takže jsem netušil co od nich čekat. V žádném případě jsem ovšem nečekal, že budu muset prohlásit, že to u mě v tomto minisouboji s Arkonou vyhráli. Jejich “Zaraza” je totiž naprostá pecka – na ploše necelých sedmi minut Illness nabízejí sice stále agresivní a po většinu času rychlý, přesto vysoce nápaditý black metal, jemuž nechybí atmosféra ani silné momenty. Zejména vypuštění kytar na začátku páté minuty je vyloženě excelentní a jde možná o vrcholnou pasáž celého splitu. Nevím, jestli to byl primární účel písně, ale na prozkoumání další tvorby mě kapela rozhodně navnadila.


Arkona, Inferno, Panychida

Chaos Is Coming Tour
Datum: 23.9.2014
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Arkona, Armada, Inferno, Panychida

H.: Polská Arkona se v posledních letech stala relativně častým a pravidelným hostem českých koncertních pódií, jenže jakkoliv mám tvorbu téhle kultovní smečky rád, doposud jsem ji živě neviděl. Jenže tak dlouho se chodí s hrníčkem pro vodu, až se ucho utrhne, a tak dlouho se Arkona s mojí maličkostí vzájemně míjí, až se jednou konečně potkáme. A toto setkání se na konec odehrálo v úterý 23. září v klubu Exit-Us v Praze. Ale pěkně popořadě, jelikož těch kapel se zde samozřejmě sešlo víc.

H.: Než se však pustíme do stručného popisu toho, co jednotlivé skupiny na pódiu předvedly, musíme ještě letmo pohovořit o místě konání. Na rovinu říkám, že jsem z toho, že se akce koná právě v Exit-Usu, neměl zrovna radost, protože tenhle klub příliš nemusím. Když pominu fakt, že mi jeho sál přijde na kapelu formátu Arkony (ale neplatí to jen v tomto případě, ale i o spoustě dalších formací, jež zde vystupovaly) trochu nedůstojný, především mi zde vadí zvuk. Nevzpomínám si, že bych tu někdy slyšel opravdu povedený zvuk – a špatný sound je na hudebním koncertě vždycky “trochu” problém. Jsou případy, kdy nejsem tak úplně rád, že mám pravdu, a tohle byl jeden z nich, protože se mé obavy naplnily a nepříliš kvalitní nazvučení bohužel snížilo dojem ze všech vystupujících.

Atreides: Po definitivním zmrtvýchvstání polské Arkony bylo jasné, že pražský koncert nemůžu vynechat. Poslední deska “Chaos.Ice.Fire” z loňského prosince je výtečnou záležitostí, která mě dokázala naprosto přejet, a doufal jsem, že něčeho podobného by se mi mohlo dostat i živě, a možnost slyšet staré fláky v současné produkci byla zkrátka neodolatelná. Kromě toho, domácí jména v podobě Panychidy a Inferna rovněž slibovala solidní akci. Jediným strašákem tak zůstalo místo, totiž Exit-us, jehož zvukové podmínky mi už několikrát nachystaly nemilé překvapení, a jediný koncert, kdy tam byl zvuk jako víno, byla Umbrtka před dvěma lety, která své vystoupení připravovala asi tři hodiny. Je tedy pochopitelné, že obavy byly docela na místě.

H.: Jako první se představili mexičtí death metalisté Armada, na nichž bylo nejzajímavější asi tak to, že byli z Mexika. Jinak se totiž jednalo o po všech směrech průměrné vystoupení, jakých už každý z nás viděl mraky. Zámořská čtveřice působila dojmem, že se snaží koncert neodfláknout, což v překladu znamenalo, že všichni třepali hlavou, seč jim síly stačily, takže z tohoto pohledu ještě dejme tomu, ale totálně nudná hudební produkce na tom byla hůř. Jednoduše řečeno, byl to takový ten death metal, u něhož si na koncertě pokýváte hlavou s pivkem v ruce, ale při domácím poslechu to je brutální nuda, protože variací na dané téma jste již slyšeli tolik, že další už poslouchat nepotřebujete. Zejména zamrzelo, že když už se sem tam objevil solidnější moment, Armada jej hrála tak dvě, tři vteřiny, aby se okamžitě vrátila k nezáživnému hoblování. Nijak zvlášť oslnivě se nepředvedl ani zpěvák David González Brambila, jehož growling nebyl nic moc, ale ještě v normě, jakmile se však pustil do vysokého řvaní (což se naštěstí stalo tuším jen dvakrát), tak to byl děs. Abych byl ale fér, musím uznat, že výše zmiňovaný zvuk jim rozhodně nepomáhal, naopak spíš jejich snažení podkopával nohy a zejména v rychlých momentech (tj. skoro celý set) to byla zahuhlaná hluková koule, v níž nebylo pořádně slyšet ani hovno. Na druhou stranu jsem měl z jejich vystoupení takový nepříjemný pocit, že ani perfektní nazvučení by je nijak zvlášť nespasilo. Netvrdím, že Armada byla totální průser, ostatně jsem tam vydržel po celou dobu, ale když Mexičani vyklidili pódium, nijak mě to nemrzelo.

Ježura: I když ve mně malé světélko naděje přeci jen blikalo, od Armada jsem nečekal nic světoborného, a tak pro mě nebylo žádným překvapením, když jsem se ničeho světoborného také nedočkal. Sice mi bylo vážně sympatické, jak se Mexičané upřímně snažili dát do toho všechno, a pár solidních momentů z jejich muziky taky vykouklo, jenže jinak to byl fakt totální průměr ve všech směrech a navíc to ještě zabíjel zvuk, který nechal vyniknout kytarám jedině tehdy, když se výrazně zpomalilo. Průser to rozhodně nebyl, to netvrdím, poslouchat to jakž takž šlo a z jistého úhlu pohledu mi to přišlo i celkem sympatické (asi proto, že mám slabost pro kapely, které se očividně snaží) ale ve výsledku to Armada nedotáhla výše než na vesměs nudnou půlhodinku, v jejímž závěru jsem bez špetky lítosti raději zamířil trávit čas do dlouhé fronty na pivo.

H.: Jako druhá nastoupila Panychida, která se již zařadila ke spolehlivým stálicím domácí scény, a laťka poskočila oproti Armada takřka ve všech ohledech nahoru – v pódiové prezentaci, suverenitě, hudebně… zvukově však bohužel ne. Samozřejmě to není úplně vina kapely, to netvrdím, ale i Panychidu bohužel trápila přílišná nečitelnost v rychlých momentech. Především tím značně utrpěly kytary, což je dost velká škoda, jelikož kytarová práce je třeba na poslední desce “Grief for an Idol” opravdu parádní. Co se však týče samotné Panychidy, proti jejich snažení se toho moc říct nedá – plzeňská pětice nastoupila ve sladěných outfitech v podobě bílých trik s logem kapely na prsou, a když se následně dala do díla, byla z toho cítit jistota. Show ovládal především Vlčák, který je opravdu výtečným frontmanem a svého předchůdce z Mexika pěkně proškolil v tom, jak se pracuje s publikem. Ze strany skupiny šlo tedy o parádní vystoupení, ale toho zvuku je škoda…

Ježura: To Panychida předvedla jinačí show. Problém se zvukem se sice nevyhnul ani jim a kytarové harmonie, které v jejich muzice hrají zásadní roli, zejména ze začátku hodně zanikaly a bylo si je třeba domýšlet, ale vystoupení to na lesku pranic neubralo a od začátku do konce šlo o hodně povedenou záležitost. Jestli byl ale celý koncert hodně povedený, opravdová bomba přišla těsně před koncem, kdy Panychida vytáhla na světlo fenomenální vál “Moon, Forest, Blinding Snow”, a jestli snad do té doby někdo pochyboval, tak tady všechny pochyby musely vzít za své. Nářez jako kráva! Panychida se zkrátka představila ve výtečném světle, potvrdila svou formu a právem si vysloužila suverénně nejbouřlivější odezvu večera.

Atreides: Vzhledem k tomu, že mexická Armada mě nezaujala, vypravil jsem se až na plzeňskou Panychidu, která mě poslední deskou řádně navnadila na živá vystoupení. Na první poslech bylo jasné, že Exit-us zkrátka nezklamal a mizerný zvuk utopil kytary a naopak zbytečně přepálil bicí. Basa paradoxně byla tak tak slyšet, stejně jako folkové prvky, z nichž nejvýraznější byla jednoznačně píšťala, většinu si ale člověk musel domýšlet. Co zmršil zvuk, to však kapela doháněla solidním nasazením, a když nic jiného, velmi rychle jsem pookřál, rozhýbal se a v závěru sem tam čile pohodil hlavou. Panychida zahrála víceméně z celé diskografie, od nejstarších kusů z prvního dema jako “Running out of Rules” až po nejnovější kusy z poslední desky, jmenovitě třeba “Minnestund”, nebo “Three Pillars” z předchozího EP “Woodland Journey”. Vrcholem ale byla titulka minulé fošny, “Moon, Forest, Blinding Snow”, a obecně by se dalo o setu říct, že byl pěkně vygradovaný. Jediné, co tak opravdu vadilo, byl jen zvuk.

H.: Nyní měli podle původního plánu nastoupit Inferno, ale realita byla taková, že se do díla pustila rovnou kultovní polská smečka. Na jednu stranu jsem se na Arkonu těšil, ale na tu druhou jsem se i trochu obával, protože vzhledem k tomu, že obě předchozí kapely byly v rychlých momentech díky zvuku skoro neposlouchatelné a muzika Poláků se v podstatě nese jenom v rychlém tempu, člověka tak nějak automaticky napadlo, že by to Arkona mohla pěkně odnést. Je pravda, že se sound trochu zlepšil, ale do ideálu to rozhodně mělo daleko, takže někdy byl stále problém poznat, který song vlastně skupina spustila (pokud tedy nešlo o nějaký kus s opravdu charakteristickým začátkem, jako byla třeba “Epidemia rozczarowania i nędza duchowa” z debutového alba “Imperium”, která padla hned na druhé pozici).

H.: Vzhledem k reputaci Arkony jsem jaksi očekával, že to bude kulervoucí šleha, která zbourá klub, ale tak nějak nebyla. A přitom kamenem úrazu rozhodně nebylo to, že Khorzon hned během první pecky utrhnul strunu na kytaře a musel odběhnout pryč pro nový nástroj, takže bylo vystoupení na chvilku přerušeno, vlastně jsem tak nějak nenašel nic, s čím bych měl problém. Nebyl to špatný koncert, polonahý zpěvák a baskytarista Armagog koulel očima jak ďábel, celkově jsem se docela bavil a nemůžu říct, že by na tom, co Arkona předváděla, bylo něco vyloženě špatně, ale přesto všechno jsem z toho nějaký opravdu silný dojem neměl a rozhodně jsem čekal o dost víc. Onomu dojmu pak příliš nepřidal ani prapodivný závěr vystoupení, když Arkona dohrála song a za dvě vteřiny už Poláci tahali zezadu futrály na kytary. Jasně, k black metalu nějaká ta misantropie patří, o tom žádná, od skupin tohoto žánru by nadšené děkovačky a půlhodinové loučení byly snad i nepatřičné, ale tohle bylo trochu moc.

Ježura: Je to ode mě asi trochu kacířské, ale hromadám nadšených výkřiků a skvělých referencí navzdory jsem polskou Arkonu nechal ležet ladem a s muzikou, která pod hlavičkou kapely vznikla, jsem si premiéru odbyl až na tomto koncertě. Vzhledem k výše zmíněnému moje očekávání nebyla vůbec malá a z jistého úhlu pohledu se také naplnila. Netuším, jak to zní z desky, ale i v téhle podobě nebylo sporu o tom, že jde o muziku prvotřídní kvality, celá řada momentů byla vyloženě výtečná a nasazení, se kterým do toho šel zejména Armagog, také nejde ani v nejmenším zpochybňovat. Na druhou stranu mě vlastní vystoupení zase nijak zvlášť neuchvátilo a určitě nešlo hovořit o kdovíjak výjimečném zážitku, který bych v případě potřeby nebyl ochoten oželet. Arkona mě tedy sice více než výmluvně přesvědčila o svých hudebních kvalitách, samotný koncert měl ale k dokonalosti daleko, což bylo po všech těch očekáváních poněkud zklamáním.

Atreides: Po přestávce strávené u vchodu do klubu (v horním patře bylo i přes zpola naplněný klub prakticky nedýchatelno) jsem se vrátil k podiu při první známce, že by se mohlo začít hrát. Jaké ale bylo překvapení, když namísto Inferna byla na pódiu nastoupená Arkona. Krutopřísní sněhuláci navlečení v bílých mikinách v čele s polonahým, zmalovaným Armagogem se toho pustili docela zostra a na úvod začali staršími skladbami. Došlo na slušný průřez diskografií, kdy starší, atmosféričtější věci střídaly úderné nové kusy, což se vzhledem k bohaté diskografii kapely dalo docela očekávat. Bohužel, opět tu byl problém se zvukem, který byl v případě kytar poněkud čitelnější, pořád to ale bylo hlavně o bicích, vokálu a hlukové kouli během sypaček. A jak poznamenal H. nade mnou, občas vážně nešlo poznat, co to vlastně hraje. Co si budeme povídat, ono to občas bylo i proto, že starší věci provází z desky dost garážová produkce a jejich převod do současného zvuku trochu překvapil. Když ale odhlédnu od zvuku, čekal jsem od vystoupení Arkony trochu víc. Nevím, jestli to bylo jen tím zvukem, místem, nebo kapela zrovna nebyla ve formě (což si nemyslím, protože docela na podiu docela řádili) či co, ale prostě jsem se do jejich hudby nedokázal tolik položit a unášet se jí, jako se mi to podařilo třebas nedávno na Wovenhand. Co si budeme povídat, vzhledem k formátu kapely je prostředí Exit-Usu dost nedůstojné a dokázal bych si koncert představit na mnohem přívětivějším místě, i tak jsem ale prostě očekával víc, především hutnější atmosféru, která se ke všemu neustále prala s podivně nijakým klubem. Samotná Arkona mě dokázala zklamat jen relativně krátkým, sotva 40minutovým setem a rychlým úprkem z pódia, kdy se odklidili, sotva dohráli.

H.: Závěr večera tedy obstarala další black metalová kultovka, tentokrát však již domácí, a sice Inferno. Tahle smečka je ve své aktuální okultní podobě naživo opravdu skvělá, což se jistě potvrdilo i tentokrát v Praze, jelikož Inferno bylo jednoznačným vrcholem večera a nechalo za sebou i Arkonu. Možná je trochu škoda, že se Inferno obešli bez své pódiové výzdoby v podobě stojanů a svícnů a vyjma plachty s motivem poslední desky “Omniabsence Filled by His Greatness” za zády si vystačili jen s malováním a černými plášti… ale i tak to stačilo. Instrumentální sekce byla jako vždy takřka nehybná, jen sem tam kývání do rytmu, ale vzhledem k tomu, že v oněch kápích všichni vypadají působivě, to nijak nevadí, možná i spíš naopak. Nehledě na fakt, že kromě instrumentalistů je na pódiu ještě Adramelech, jenž vyjma jedovatého vokálu nepostrádá ani velkou dávku charismatu, s nímž umí pořádně přiložit pod kotel. Všechno to bylo skvělé až na jedinou věc – jak jistě správně tušíte, i v případě Inferna zaúřadoval zabiják večera, špatný zvuk. Podobně jako u Arkony to znělo lépe než na začátku akce a s trochou fantazie se dal poznat i song, ale jinak opět platí, že zejména v rychlých momentech se to slévalo do nepříjemného chaosu, čímž extrémně tím utrpěly hlavně skladby z “Omniabsence Filled by His Greatness”, které jsou do velké míry postavené na excelentní kytarové stránce. Nicméně atmosféra, jakou Inferno dokázali i za takových podmínek vytvořit, byla dost silná na to, aby rozhodně nebylo od věci mluvit o povedeném vystoupení.

Ježura: Když jsem ve víru bouřlivé diskuze nad mírně rozpačitou Arkonou prohlásil něco ve smyslu, že teď přijdou Inferno a ukážou Polákům, jak se to dělá, to jsem ještě netušil, jak prorockou myšlenku jsem vyslovil. Inferno totiž opravdu s přehledem smetli veškerou konkurenci a odehráli naprosto parádní vystoupení, kterému stačil pouze song nebo dva k tomu, aby si mě totálně získalo. Famózní atmosféra, hmatatelná zloba a výtečná hudba se tu potkaly v naprosto pohlcující kombinaci, vystoupení s už tak mocným tahem na bránu gradovalo jako kráva a nad tím vším suverénně kraloval Adramelech, který opět potvrdil svoje vokální vlohy i schopnost naprosto uhrančivého projevu. Tohle byl zkrátka opravdu mimořádný zážitek a Inferno se jako jedni z mála zasloužili o to, že jsem se na koncertě dostal do transu, což je asi to nejlepší, co se vám může na koncertě stát.

Inferno

Atreides: Poslední kapelu, karvinské Inferno, znám především díky jejich poslednímu albu “Omniabsence Filled by His Greatness”, přičemž předchozí tvorbou jsem víceméně nepolíben. Nicméně úterní koncert mě přesvědčil o tom, že mezery ve vzdělání bych měl zatraceně rychle dohnat, protože živě Exit-Us naprosto rozbili. Zvuk byl oproti PanychiděArkoně podstatně lepší, pořád měl ale k dokonalosti daleko a trpěl těmi samými neduhy, co posledně. Vem ho ale čert, protože takhle zabijácký black metal tu zase delší dobu nebyl. Starší, údernější a agresivnější tvorba prostě stínala hlavy a vzhledem k tomu, že se hrálo především z ní, znalí asi tuší, jaký asi koncert byl. Adramelech má k tomu charisma na rozdávání a jeho nespoutanost tvořila se zakukleným, nehybně stojícím zbytkem kapely zajímavý kontrast.

Atreides: Silná, zlobou nasáklá atmosféra, kterou dokázali Inferno vyčarovat v prakticky polních podmínkách, mě dokázala strhnout a nepustit po celou hodinu, kterou měli Inferno k dispozici. Kapela se obešla bez zbytečných řečí a jasně ukázala, proč patří mezi domácí špičku a řadí se mezi nejlepší jména světového formátu. Jediným škraloupem tak zůstává vědomí, že odehrávat se celá akce jinde, bylo by vystoupení ještě o několik řádů silnější. Doufám tedy, že se všemi třemi kapelami se potkám někdy v budoucnu za ideálnějších podmínek, které dají jejich hudbě a atmosféře vyniknout mnohem více, především v případě Arkony, která je i přes docela dobrý koncert v důsledku trochu zklamáním.

H.: Bilance večera je tedy následující – průměrná Armada, dobrá Panychida, dobrá Arkona (byť u Arkony je říct “dobrý” trochu zklamání, jelikož očekávání byla výš), skvělé Inferno a zvuk ve všech čtyřech případech na pěst. Netuším, zdali to je dáno prostory klubu nebo samotným zvukařem, ale jak již padlo na začátku, opravdu dobře nazvučený koncert jsem v Exit-Usu ještě neviděl, maximum je tak “dá se to poslouchat”, většinou to ovšem stojí za prd. A i tato akce to bohužel potvrdila. Věřím tomu, že kdyby se to konalo jinde, mohl být dojem z koncertu mnohem lepší. Netvrdím, že byl ten večer totálním propadákem, to rozhodně nebyl a upřímně říkám, že s výjimkou Armady jsem se u všech kapely bavil přinejmenším slušně, spíš však dobře, ale tak nějak jsem odcházel s pocitem, že koncert s tak silnou sestavou jako Arkona, Inferno a Panychida mohl přinést ještě větší zážitek, než jak tomu bylo v reálu.


Аркона – Явь

Аркона - Явь
Země: Rusko
Žánr: folk / pagan metal
Datum vydání: 25.4.2014
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Зарождение
02. На страже новых лет
03. Сербиа
04. Зов пустых деревень
05. Город снов
06. Ведьма
07. Чадо индиго
08. Явь
09. В обьятьях крамолы

Hodnocení:
Ježura – 7/10
H. – 7/10
Skvrn – 7,5/10
Thy Mirra – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,1/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že se Rusům Аркона podařilo dosáhnout toho, o co se snaží snad každý hudebník, který to myslí trochu vážně – jejich jméno skloňuje takřka celý metalový svět, přitom se ale nezpronevěřili sobě samým a pořád produkují hudbu, která nesklouzla k bohapusté trendovosti. Abychom ale byli přesní, tohle platilo naposledy po vydání tři roky staré desky “Слово”, a protože jsou tři roky dlouhá doba, mohlo se mnohé změnit. Co a pokud vůbec, to se dá zjistit jediným způsobem, a to podrobit pečlivé analýze desku novou, která se jmenuje “Явь” a kterou přesně takové analýze hodlám podrobit právě teď.

Že se na popularitě téhle kapely nic nezměnilo, a pokud ano, tak jedině k lepšímu, to asi nemá smysl moc rozvádět, protože je to stejně každému jasné, takže pojďme rovnou na vlastní muziku. Аркона vždy těžila z toho, že její hudba byla uvěřitelná, na poměry žánru inteligentní a v průběhu let se i při zachování vlastního ksichtu neopakovala. A pokud bych to chtěl vzít stručně, můžu říct, že “Явь” v tomhle chvályhodném kurzu rozhodně pokračuje. Ani náznakem nejde o folk metalovou vyřvávačku, která je dobrá leda tak k tomu, aby se u ní někdo ožral do mrtva, a tentokrát to Аркона dovedli dokonce ještě o kus dále, protože se na desku nedostaly ani vyjuchané songy typu “Ярило” nebo “Стенка на стенку”, které v tomto směru dříve trochu vybočovaly. A stejně tak, jako lze opět bezpečně poznat, kdo tuhle desku nahrál, Аркона i tentokrát ukazují další jemně odlišnou tvář a “Явь” jako celek si s předchůdci moc splést nejde.

Nevím, jak to vnímají ostatní, kdo už měli s “Явь” tu čest, ale už od prvního protočení tohohle alba mi jako největší posun připadá jeho celkové pojetí. Nasvědčují tomu už vynechané hopsačky, dále ten dojem prohlubují rovněž vynechané čistě folkové skladby a korunu všemu nasazuje celková délka alba i délka jednotlivých skladeb, z nichž nejkratší má bez dvanácti vteřin pět minut a dohromady to dělá hodinu a sedm minut. Co se tím snažím říct? Něco v tom smyslu, že se Аркона zjevně pokusila nahrát desku, která bude v první řadě rozmáchlá a epická. Což o to, taková “Гой, Роде, Гой!” byla místy také hodně rozmáchlá, což dokazuje zejména patnáctiminutová “На моей земле” a stopáž bezmála hodina dvacet, ale i tak šlo o výrazově docela pestrou desku, a to nemluvím o následující “Слово”, která tu pestrost dotáhla ještě mnohem dál. Naproti tomu “Явь” pálí ze všech hlavní hned od začátku a s výjimkou “Город снов” (to je ta nejkratší) a ještě pěti a půl minutové “Сербиа” sází jeden dlouhý vál za druhým. Jen pro pořádek dodám, že to epično lze samozřejmě vyčíst především ze samotné muziky a nejen z délky skladeb. Tak či onak mi ale “Явь” svým pojetím docela připomíná desky z dílny finských mistrů Moonsorrow, což je věc, která mě celkem překvapila.

A právě tahle reminiscence na Moonsorrow byla zřejmě důvodem, proč mi “Явь” zpočátku ne a ne zachutnat. Tam, kde totiž Finové excelují v budování monumentální atmosféry, mi Rusové přišli, jako by se snažili téhož dosáhnout pomocí svého typického výraziva, ale těžce se jim to vymstilo. Dobré až výborné momenty z toho samozřejmě tu a tam vysvitly, ale při velice benevolentní délce to dlouhou dobu vypadalo, že si Аркона ukousli zkrátka příliš velké sousto a nahráli desku, která víc než co jiného nudí a je docela fuška ji doposlouchat. Čas však naštěstí opět zafungoval ve prospěch muzikantů a z “Явь” se nakonec přeci jen vyklubalo album, které svým tvůrcům nedělá žádnou ostudu a posluchačům může nabídnout celou řadu zážitků.

Předně – drtivá většina “Явь” se může pyšnit opravdu solidně napsanými kytarami, jež sice nijak zvlášť nevyčnívají a nepoutají moc pozornosti, ale když si to celé sedne, člověk v nich objeví nápaditý a poutavý základ, který prostě funguje, a to místy dokonce tak dobře, že je vážně hodně o co stát. Připadá mi, že “Явь” je minimálně z novější éry kapely vůbec první album, kde hrají kytary tak důležitou roli a jsou tak propracované. S tím jde ruku v ruce i alespoň co se téhle grupy týče řada nových výrazů tohoto nástroje, takže není vůbec nic výjimečného, když zaslechnete trochu nečekaně postavený riff nebo sólo, které je ve své zdánlivé nepatřičnosti vlastně dost osvěžující. A takových drobností je tu mnohem víc a neomezují se jenom na kytary. Decentně užité hammondky v úvodní “Зарождение”, čistě klavírní vsuvka v “Чадо индиго” a další drobné detaily působí úplně stejně osvěžujícím dojmem a desce tohle všechno dodává na poměry kapely lehce experimentální nádech, což je super.

Samozřejmě ale nejde o žádnou otočku o 180° nebo krok úplně mimo, “Явь” je velmi snadno zařaditelnou nahrávkou a i přes decentní posun výrazu je to pořád Аркона se vším, co je pro ni typické. Blahořečit Mášu za její vokál se někomu může zdát možná už trochu provařené, ale i tentokrát je to více než na místě, a to zejména s přihlédnutím k její variabilitě dalece přesahující klasický tandem čistého vokálu a growlu. Úplně parádně totiž zvládá jak vysoký skřek, který nahání husí kůži, a v závěrečné “В обьятьях крамолы” rovněž překvapuje nesmírně působivým murmurem, u kterého jsem si chvíli nebyl jistý, jestli není dílem Johna Haughma ze zámořských Agalloch. Co se týče ostatních muzikantů, vypíchnout si zaslouží zejména Vlad Sokolov a Andrej Išenko, tedy oba bubeníci (jeden bývalý a druhý současný), kteří svým dílem k celkovému obrazu desky přispěli, a dobrou práci odvádí i čtveřice hostí, z nichž sice nejvíce vyčnívá odrodilec Thyrfing, Thomas Väänänen, ale houslisté Master Alafern (Quintessence Mystica) a Olli Vänskä (Turisas) ani klavíristka Vkgoeswild rovněž na “Явь” nejsou jen tak na ozdobu.

Když si tohle všechno sesumíruji dohromady, vychází mi z toho jediné, a sice že to tedy Аркона opět zvládla a nahrála album, jež si mě i přes počáteční skepsi dovedlo získat. “Явь” je rozhodně důstojným přírůstkem do diskografie kapely a jedná se o dostatečně kvalitní počin na to, aby vcelku s přehledem vyvrátil nejrůznější domněnky případných pochybovačů, kteří by snad tvrdili, že Аркона už nemá co říct. Není to dokonalá deska, to zde nikdo netvrdí a ani tvrdit nechce, ale už jen to, že neslevila z kvalitativního standardu kapely, znamená, že je to ve všech směrech povedený, chytrý, upřímný a přesto přístupný folk metal s vlastním ksichtem, a to si příznivé hodnocení rozhodně zaslouží. Silnější sedmička.


Další názory:

Аркона je skupinou, kterou jsem svého času (konkrétně převážně v období desek “Лепта”, “Во Славу Великим!” a “От Сердца к Небу”) dost hltal, ale postupem času můj zájem o ni tak nějak opadl. Ještě na “Гой, Роде, Гой!” jsem relativně těšil, ale v případě “Слово” už jsem nečekal skoro nic… i tak mě však v době vydání dost bavilo. Podobně je na tom i novinka “Явь” – nijak zvlášť jsem ji nevyhlížel, spíše jsem očekával, že nyní už mě Аркона bavit nebude, ale nakonec se mi to album opět docela líbí. Na první poslech to bylo docela zklamání, ale netrvalo dlouho a po nějaké době (vlastně ani ne zas tak dlouhé) ve společnosti “Явь” je to pro mě přinejmenším v pohodě. Osobně se mi nejvíce líbí písničky “Сербиа”, “Город снов” a “Ведьма”, ale i ten zbytek si samozřejmě hravě udržuje nastolenou laťku. Perličkou pro mě ovšem je finální song “В обьятьях крамолы”, který mi v některých momentech dost nápadně připomíná Agalloch, což je asociace, jakou jsem vážně nečekal. Kapela si na novince pořád drží svůj kvalitativní standard a svůj sound, ale zároveň to není obšleh předchozí tvorby, což je také chvályhodné. Jistě, Аркона má na kontě i mnohem lepší nahrávky (hlavně mám na mysli druhé až čtvrté album), ale i tak jsem s “Явь” spokojen.
H.

Já jsem z “Явь” docela překvapený. Sice jsem nečekal, že by Аркона přišla s nějakým sračkoidním klystýrem, ale přesto jsem takhle propracovanou záležitost, jakou “Явь” bezesporu je, nečekal. Аркона rozhodně vyspěla a už je to zcela jiná kapela než před lety. Album totiž zdobí spousta epických a progresí nasáklých kompozic, a že zrovna slůvko “progresivní” použiji u téhle kapely jsem nečekal. Nejsilnější skladby nacházím v prvních dvou třetinách hlavně v podobě “Зов пустых деревень” a “Ведьма”. Nebýt té ruštiny a charakteristického hlasu Mashy v druhé jmenované skladbě, dušoval bych se, že jde o píseň Moonsorrow. Jestliže jsem si onu progresivitu docela pochvaloval, patrně nejdále zašla titulní “Явь”. A paradoxně – právě tuhle skladbu považuji za to nejslabší z celé desky. Ono progresivnější neznamená automaticky lepší. V té skladbě slyším spoustu nápadů, ale celkově je to takové křečovité a až zbytečně komplikované. Na druhou stranu je to asi jediná vada na kráse a celkově musím vlastně jen chválit.
Skvrn

Nejsem moc fanda folk metalu. Popravdě mi to často přijde jako vousatá pivní tancovačka v divných hadrech na hranici trapnosti. Co se mi však na tomto sub-žánru líbí, je jeho hudební rozmanitost, přeci jenom metal ve svém tradičním pojetí sestává z bicích, dvou kytar, basy a zpěvu, zatímco všemožné folk metalové formace do svého projevu zahrnují nejroztodivnější hudební nástroje, což při ušlechtilém záměru metalovou hudbu vskutku povznáší. Аркона je jednou z kapel, která je tohoto příkladem a ani jejich image na mě nepůsobí nepatřičně. Nejsem úplně diehard fanda této ruské smečky, ale z výše zmíněných důvodů si mě naprosto získali studiovkou “Гой, Роде, Гой!”, a přestože jsem slyšel jen songy z EP “Стенка на стенку” a poslední řadové album jsem vynechal úplně, očekával jsem, že “Явь” půjde ve stejných stopách. Napoprvé se mi podařilo omylem přehrát album v abecedním pořadí, takže jako první se mi dostalo blackové vypalovačky “В обьятьях крамолы”. Mé rozčarování bylo značné, odložil jsem album na několik dní k ledu. Když se mi toto pochybení podařilo napravit, překvapilo mě, jaká dávka mých oblíbených prvků se na albu vyskytuje, ať už jsou to všechny ty lidové nástroje a bubínky nebo ženské chorály. Nejvíc se do paměťi vryly asi songy “Сербиа” a titulní a zároveň závěrečná “Явь”, která s třináctiminutovou stopáží alespoň částečně supluje absenci eposu, jako je “На моей земле” na “Гой, Роде, Гой!”. Sedm bodů, jakože je to moc fajn, ale zas na prdel jsem z toho nepadnul, a Máša je furt docela kus, ale už jí taky není dvacet, že jo…
Thy Mirra


Arkona – Chaos.Ice.Fire

Arkona - Chaos.Ice.Fire
Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.12.2014
Label: Hellfire Records

Tracklist:
01. Symfonia lodu ognia i chaosu
02. Gdy bogowie przemówią głosami natury
03. Zrodziła mnie ziemia skażona kłamstwem
04. Istnienie moje przeniknie ziemię
05. Tylko truchło pozostanie
06. Gwiazda boga chaosu
07. Zasypiając w strachu
08. Dopóki krew nie zastygnie w żyłach

Hodnocení:
Atreides – 8,5/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Vzhledem k tomu, že letos vydává novou desku ruská Аркона, rozhodli jsme se, že zpětně zrecenzujeme desku Arkony polské, na kterou jsme v době vydání tak trochu opomněli. S máslem na hlavně přiznávám, že ačkoliv se polská black metalová mlátička těší mojí oblibě a zejména poslední dvě řadovky mám velmi rád, vydání “Chaos.Ice.Fire” jsem zkrátka prosral a tohle je příležitost, jak to napravit, ačkoliv od její premiéry v prosinci minulého roku již uběhlo pěkných pár měsíců. Zpětně zjišťuji, že nová deska Arkony byla toho času poměrně diskutovaná událost (čemuž se nelze divit, viz níže), tím spíše ale čím dál více přemýšlím nad tím, jak se mi povedlo jejímu vypuštění do světa vyhnout a dozvědět se o něm o dobrých pět měsíců později. Nicméně dost lamentování, je čas si vyklepat popel z vlasů a podívat se, zač je toho Arkona po desetileté pauze od poslední řadovky.

Skutečně, na aktivitu z počátku minulého desetiletí, kdy během tří let vydala tři alba, navázala Arkona až loni. Mezitím se sice neflákala – vyjma dvou kompilaček vydala i čtyři splitka, ale aktivita byla dost na vážkách. Nemusím tedy nijak zdůrazňovat, že loňský počin je v tomto ohledu unikátem. Ale k hudbě. Oproti poslednímu albu “Konstelacja lodu” se udál možná až nečekaný počet změn – veskrze pozitivních. Kdo zná alespoň předchozí dvě desky, rozhodně ho v prvé řadě zarazí kvalita zvuku. Rozhodně už nejde o underground, jaký jste mohli najít “Nocturnal Arkonian Hordes” a i oproti “Konstelacja lodu”, která občas byla pořád cítit garáží, je znát značný posun směrem ke kvalitě.

Změny v produkci ale nějak vyloženě nepřekvapí, ale o to více potěší – ostatní změny jsou v mnoha ohledech citelnější a když pominu určitý vývoj, kterým si prochází snad každá kapela kromě Sabaton, mají především jednoho společného jmenovatele, a to personální změny. Značně proměnlivá sestava Arkony, kde de facto jediným stálým členem je Khorzon, který už si za ty roky prostřídal snad všechny instrumenty a role, se ustálila na čtyřech členech. Oproti starším počinům, přibyl kytarista Triumphator, bicman Tzargath a na post vokalisty a basáka v jedné osobě zaujal Armagog. Jeho hrubší projev sedne novým songům jako prdel na hrnec, hrozit dokáže na poslech velmi kvalitně, jen celé to jeho nekompromisní vystupování poněkud nahlodává fakt, že i přes kvalitní harsh vokál je ve srovnání s jinými blackovými křiklouny poněkud zaměnitelný. Pro člověka, který je zvyklý na Khorzonův sípavý skřehot je to holt změna trochu rozporuplná, důležitější ale je, že do tváře nové Arkony prostě padne.

Co se týče hudby jako takové, Arkona neztrácí na agresivitě. Na rozdíl od poněkud bezhlavých spanilých jízd a čirého hněvu však přešla k mírně komplikovanější formě, udala nasranosti tvar a prokreslila ji do hloubky. Někomu by se možná chtělo říct, že je “Chaos.Ice.Fire” v jistých ohledech uhlazenější, upravenější a podobně – jenže ono není. Zvuk a vokál jen napomáhá tomu, že je deska rozjetou mašinerií, která boří vše, co se jí postaví do cesty. Ostře nabroušené kytary, výrazná kulometná palba bicích a menší množství kláves způsobuje, že je album ve výsledku syrovější než jeho předchůdci, (jakkoliv může jít o syrovost kvalitativně jiného ražení). Parta kolem Khorzona stvořila dokonalý nástroj na stínání hlav, který funguje tak, že i Robespierre a jeho gilotina mohou jen blednout závistí.

Přitom se ale Arkona nevzdala žádného poznávacího znaku. Stále jde o mrazivý, zlobou nasáklý black metal, který naštěstí nijak nepřekračuje hranice žánru. Namísto toho z něj ždímá, co to dá, a výsledek vybrušuje k dokonalosti. Spolu s klávesami sice ubylo středních temp a klidnějších momentů, ale v případě “Chaos.Ice.Fire” to vůbec nevadí. Struktura skladeb prošla značnou proměnou a dá se říct, že více pomalejších momentů by jí bylo ke škodě, neboť onu charakteristickou atmosféru si drží i tak. Jedinou pomalejší skladbou tak zůstává “Zasypiając w strachu”, jež se nese ve středním tempu, zbylých sedm skladeb však žene vpřed pod taktovkou Tzargathových nemilosrdných bicích.

Těžko říct, kterou skladbu bych vypíchnul, neboť na desce není žádná vyloženě slabší skladba. Když nepočítám již zmiňovanou “Zasypiając w strachu”, o něco málo více mi v paměti utkvěly “Gdy bogowie przemówią głosami natury”, “Gwiazda boga chaosu” (a předvším pak naprosto skvostná druhá polovina) a poslední “Dopóki krew nie zastygnie w żyłach”. V zásadě ale nejde o nic, co by kvalitu zbylých písní jakkoliv sráželo, protože pořád jde o silné kusy, díky čemuž album prostě baví. Tři čtvrtě hodina v jeho přítomnosti mizí do neznámá dřív, než stačíte doříct black metal. Lepší návratovou desku než “Chaos.Ice.Fire” si Arkona snad ani přát nemohla – a nekompromisně dokazuje, proč si (nejen) v mém srdci zasluhuje titul jediné a pravé Arkony, které nějaká ruská jmenovkyně nesahá ani po kotníky.


Další názory:

Říká se, že klasický sypací black metal už je dávno vyčerpaná věc… jak se to vezme, svým způsobem určitě ano, já si ovšem myslím, že i takováhle muzika klidně může pořád fungovat. A kdybyste se mě zeptali, jak bych si to představoval, odpověď je jasná – “Chaos.Ice.Fire”. Staré desky polské Arkony jsou v jistých kruzích skoro uctíváné, čemuž se osobně vůbec nedivím, protože i pro mě je to obrovský kult a všechny čtyři fošny mám hodně rád… na novinku se čekalo dlouhých deset let (a to si pamatuju, že už čtyři roky zpátky se mluvilo o nahrávání), v jednu chvíli už jsem si dokonce myslel, že se Arkona k nové nahrávce snad nikdy nedohrabe, a když už dohrabe, tak jestli se po takové době podaří navázat na staré majstrštyky. “Chaos.Ice.Fire” však jakékoliv pochybnosti smetlo ze stolu, protože se jedná o naprosto špičkový a prvotřídní black metal, který prostě nakopává prdele. Je v tom snad všechno, co chci od takové desky slyšet – agresivní tempo a nekompromisní vyznění, ale zároveň obrovské množství perfektních nápadů, díky nimž nahrávka nemá šanci ani na chviličku nudit – a to vše je zde navíc podané přesvědčivě, uvěřitelně a v nejvyšší možné kvalitě. Čím déle “Chaos.Ice.Fire” poslouchám, tím více si říkám, že je to pro mě jedna z nejlepších čistokrevný black metalových nahrávek posledních let. Přesně takhle by měl znít současný black metal!
H.


Redakční eintopf #62 – duben 2014

Triptykon - Melana Chasmata
Nejočekávanější album měsíce:
Triptykon – Melana Chasmata


H.:
Triptykon – Melana Chasmata
Index očekávání: 10/10

Ježura:
Edguy – Space Police – Defenders of the Crown
Index očekávání: 7/10

Kaša:
Triptykon – Melana Chasmata
Index očekávání: 10/10

nK_!:
Aborted – The Necrotic Manifesto
Index očekávání: 8/10

Atreides:
The Body – I Shall Die Here
Index očekávání: 9/10

Zajus:
Cormorant – Earth Diver
Index očekávání: 7/10

Skvrn:
Terra Tenebrosa – V.I.T.R.I.O.L. – Purging the Tunnels
Index očekávání: 7/10

Thy Mirra:
Аркона – Явь
Index očekávání: 7/10

Jak to tak vypadá, v dubnu bude naší skromnou redakci s přehledem ovládat švýcarský obskurní metal z dílny legendárního Thomase Gabriela Fischera. Triptykon 14. dubna po čtyřech letech čekání konečně vydávají svou druhou desku “Melana Chasmata”, což samozřejmě nezůstalo bez povšimnutí. Někteří se alba nemůžou dočkat, jiní už navíc dokonce nažhavili svůj PayPalový účet, aby si novinku Triptykon předobjednali, a ten zbytek, který je tak hloupý, že Fischerovu tvorbu ještě nezná (sorry, kolegové, ale nemít naposlouchané Celtic Frost je skoro zločin proti hudbě), alespoň projevuje zvědavost… i když možná to dělají jen proto, aby nenaštvali fanatického šéfredaktora, jehož už svrbí prsty nad desítkovým hodnocením, aniž by z desky slyšel jedinou notu. Mezi další očekávané záležitosti se pak jistě řadí Rusové Аркона se svou novinkou “Явь”, pro někoho možná trochu překvapivě však docela často padala i jména jako Insomnium, Svartidauði nebo Terra Tenebrosa

H.

H.:

Ačkoliv volba do eintopfu pro březen byla docela jednoznačná, protože Combichrist prostě patří mezi moje nejoblíbenější kapely, musím se přiznat, že jsem na chviličku zapochyboval, jestli třeba nemám dát radši Курск nebo Atari Teenage Riot. V dubnu se ale jakékoliv zapochybování už nekoná, jelikož si nedokážu představit, co by muselo vycházet, aby to mělo šanci ohrozit Triptykon (nebo vlastně dokážu, ale mluvit o nové desce Bathory je asi trochu mimo :)). Klidně to řeknu na rovinu – Thomas Gabriel Fischer je pro mě bůh extrémní muziky a málokterý muzikant má u mě tak velký respekt jako právě on, což ovšem není jen tak zničehonic – některé věci, které v minulosti stvořil, totiž pro mě patří na samotný vrchol toho, co kdy v metalu vyšlo. Ačkoliv starou tvorbu Celtic Frost samozřejmě bezvýhradně miluju a třeba “To Mega Therion” je deska, z níž i téměř 30 let po jejím vzniku naskakuje husí kůže, nebál bych se tvrdit, že v současnosti Fischer tvoří snad ještě mocnější, působivější a obskurnější hudbu. Opusy “Monotheist” od Celtic Frost a “Eparistera Daimones” od Triptykon jsou pro mě zhudebněná genialita a upřímně… přesně to stejné očekávám taktéž od “Melana Chasmata”. Jestli nebudu v recenzi dávat 10/10, tak to bude zklamání, věřím však tomu, že se nic takového konat nebude a že 14. dubna vyjde nejlepší deska letošního roku…

Ježura

Ježura:

Duben nám přinese obstojný počet zajímavých nahrávek, o tom není sporu. Vyjdou EP od Terra Tenebrosa nebo Svartidauði a řadové novinky od Аркона, Impaled Nazarene, Prong, Aborted, Whitechapel, Autopsy a dalších – zejména pak Triptykon v čele s legendarním Thomasem Gabrielem Fischerem. Tohle všechno je fakt solidní soupiska a řadu z vyjmenovaných alb/minialb si s chutí poslechnu. Jenže od té doby, co vyšlo najevo, že Dornenreich vydají svou osmou řadovku “Freiheit” až v květnu, tak nějak nemám jasného favorita. A proto tentokrát volím album, které jsem si samou škodolibostí zamluvil na recenzi, a jsem opravdu náramně zvědavý, co to bude za kokotinu, poněvadž už jen název, obal a tracklist splňují všechny předpoklady poctivého klystýru. Edguy a jejich “Space Police – Defenders of the Crown” bude fakt zážitek, o tom nepochybuji…

Kaša

Kaša:

Přestože nejsem tak fanatický obdivovatel ústřední postavy Triptykon jako náš redakční kápo, tak jsem na tom s dubnovými očekávaními úplně stejně jako on. Je konec prvního březnového týdne a já už teď vím, že nemá smysl čekat na konec měsíce, jestli náhodou někdo nezamíchá na poslední chvíli kartami, protože tahle volba je v mém případě jasná jako sklo. Thomas Gabriel Fischer je pojem a fakt, že i po takové době na scéně dokáže vytvořit bezchybný monolit typu “Eparistera Daimones”, snad vysvětluje fakt, proč je pro mne “Melana Chasmata” jedním z nejočekávanějším alb letošního roku. Samozřejmě, že naděje na vyrovnání kvalitativní laťky vkládám i do nadcházejího počinu, protože Fischer je poslední dekádu v takové formě, že nic jiného ani čekat nelze. Nemá smysl to dál rozmazávat nebo jmenovat jiné party, které si rovněž nachystaly svou novinku na příští měsíc, protože ve srovnání s druhým albem Triptykon stejně nikdo nestojí ani za krátkou zmínku. Už ať je to venku!

nK_!

nK_!:

Konečně začíná být sezóna o něco zajímavější. Noví Edguy (4/10) jdou sice už trochu mimo mě, ale stejně jsem zvědav. Insomnium (7/10) vypadají dobře, jejich alba se vždycky pěkně poslouchala. V dubnu to ale u mě vyhrávají belgiční řezníci Aborted, na které mám již několik měsíců spadeno. Minulé “Global Flatline” bylo super, takže očekávám minimálně stejnou kvalitativní hodnotu. Aborted budou mimochodem v květnu na Metalfestu v Plzni, což jsem se dozvěděl teprve nedávno, ale mé (částečně) brutal-death-metalové srdce zaplesalo radostí. Takže teď ochutnávka a na konci května to rozjedeme!

Atreides

Atreides:

Přemýšlel jsem, jestli pojmu dubnový eintopf mírně aprílově jako kolega Ježura a vyzdvihnu v něm věc, která od pohledu vypadá jako prvotřídní sračka, ačkoliv ještě ani nevyšla. Nicméně mám dojem, že jeden takový pošuk je na naší malou redakci až až a bude lepší, když vám tu doporučím desku, která podle mě bude vážně stát za to. Budiž mu přičteno k dobru alespoň to, že zmínil ípka od severské dvojice Terra Tenebrosa a Svartidauði, na něž se opravdu těším – ostatně pár skladeb od druhých jmenovaných jsme již mohli slyšet i v živém provedení. Zaujala i mě donedávna neznámá švédská kapela Skogen, která pro změnu slibuje hodinku atmosférického black metalu pod názvem “I Döden” – přičemž podle ukázek z alb předchozích skutečně nepostrádá náboj ani úroveň, takže jsem velmi zvědav na novinku. A konečně můj top pro tento měsíc, který netrumfne ani geniální Triptykon, ani genitální Edguy. “I Shall Die Here” od amerického sludgového dua The Body vypadá po několika uvolněných písní velmi slibně – bahnitý sludge doprovázený dronovými záchvěvy a hlukovým kosmem, který dává skladbám hluboký přesah. Na tuhle laskominu se opravdu těším, protože tohle prostě nemůže skončit špatně, leda by to byl vážně špatný vtip – a to i přesto, že nejspíše půjde o značně nepřístupnou a krkolomnou záležitost, která vám nedá vteřinu zadarmo. Takže pokud vám nevadí trochu bordelu v uších, tohle by pro vás mělo být dubnové numero uno.

Zajus

Zajus:

Americká čtveřice Cormorant se před třemi lety blýskla velice zajímavým počinem “Dwellings”. Šlo o chytrý progresivní rock jako vystřižený ze sedmdesátých let, ovšem v blyštivém tvrdě metalovém hávu. Od vydání jsem na album a kapelu tak trochu pozapoměl, a proto po mě bude “Earth Diver” v podstatě novým objevením Cormorant – a to zejména i proto, že ze sestavy odešel basák a vokalista Arthur von Nagel a byl nahrazen dosud neznámým Marcusem Luscombe. Další jména vyjmenuji snad už jen telegrafně, neboť i můj zájem není nijak zásadní: Аркона vydá další počin, a přestože je to už mnoho let, co jsem naposledy “ujížděl” na folk metalu, tyto Rusy chovám stále v mírné oblibě. Melodičtí Insomnium vypustí šestý studiový počin “Shadows of the Dying Sun” a já zde musím být opět mírně skeptický – vždyť kromě povedeného “Across the Dark” od této kapely neznám ani notu, ovšem cosi mě k ní táhne a novinku si tak ze zvědavosti poslechnu. Jinak je však, pominu-li legendární Triptykon (které si poslechnu hlavně z povinnosti, jelikož mě Fisherova tvorba dosud obloukem míjí), dubnová nabídka dosti nudná.

Skvrn

Skvrn:

Ach jo, už už to vypadalo, že duben bude měsíc, na který se vyplatí čekat, ovšem všechno mé natěšení se odsouvá na květen. Čekání to bude nejspíš finální, protože většina bedlivě střežených novinek už má konkrétní data vydání. Duben prostě není žádná sláva už jen proto, že během května vyjde zhruba pět očekávanějších nahrávek, než je nejlepší titul dubna. Jasné, je tu spousta věcí, které mě přinejmenším lákají, ale buď to nejsou ty největší pecky, nebo jsou to kapely, se kterými jsem do styku zatím nepřišel a teprve se chystám to napravit. Do první kategorie spadá ruská Аркона, jež se pravidelně prezentuje kvalitním deskami (především k ostatním komerčně úspěšným folk metalovým je ta kvalita do očí bijící), ale rozhodně to není to, co by mě složilo i po několikátém poslechu. Do kategorie druhé, tedy té “neznámé”, nebo chcete-li mnou neprobádané, řadím nové Triptykon, jejichž debut jsem zatím trestuhodně neslyšel, stejně tak “Monotheist” od Celtic Frost. Nad tím vším u mě stojí minialbum tajemného uskupení Terra Tenebrosa, u kterého by se dalo čekat, že se opět posune dál. Jejich EP však dostalo název “V.I.T.R.I.O.L. – Purging the Tunnels”, což je pro mě ohledně dalšího progresu hodně matoucí (“The Tunnels” a “The Purging” se jmenovaly dvě doposud vydané dlouhohrající desky kapely). Dále už jen ve vší stručnosti – určitě nezanedbám poslech nových Enthroned, Insomnium, Svartidauði nebo Skogen.

Thy Mirra

Thy Mirra:

Po ne zcela záživném březnu přichází o něco zábavnější duben. Moje zásadní deska měsíce dubna jaksi vypadává ze soutěže očekávání, protože už se dobré dva týdny pohybuje po internetech. Mám na mysli Emmure a jejich “Eternal Enemies”, pro mě naprosto srdcovou kapelu, která rozdělila deathcorový svět na dvě opačné, navzájem se nenávidící póly. Nový producent a nová témata mohou znamenat progres v kariéře kapely, která svůj sound postavila na nekonečném drcení prázdných strun. Jestli se to Emmure povedlo, to rozeberu v recenzi během dubna. Když už jsem u deathcoru, musím zmínit také Whitechapel s novou deskou “Our Endless War”, kterou si určitě poslechnu, ale na co se ze čtvrtého měsíce těším dost možná nejvíc, jsou Аркона s albem Явь. Jejich “Слово” jsem jaksi vynechal, ale “Гой, Роде, Гой!” je jedna z mých nejoblíbenějších desek žánru, takže jsem skutečně zvědav! Pak jsou tu taky Chiodos, což je kapela, kterou zrovna nemusím, ale je to jediná možnost, jak si poslechnout Craiga Owense potom, co odešel z mých milovaných Destroy Rebuild Until God Shows, takže nové Chiodos taky ze zvědavosti párkrát otočím, stejně jako kompilaci demáčů z posledních tří desek Green Day. Triptykon mi bohužel nic neříkají a na Miss May I dlabu, stejně jako na všechny ostatní metalcorové kapely vydávající nudné generické desky. Toliko k měsíci dubnu.


Brutal Assault 17 (čtvrtek)

Brutal Assault 17
Datum: 9.8.2012
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Arcturus, Аркона, Corrosion of Conformity, Dimmu Borgir, Inquisition, Krisiun, Ministry, Nile, Swallow the Sun, The Black Dahlia Murder, Trollech

Čtvrteční dopoledne jsem si (zjevně díky přetrvávajícím následkům mocné úterní pitky) kapánek přispal, vědomě si tak nechal ujít technické deathcoristy Noostrak a bohužel také většinu setu poslední dobou velmi aktivních blackařů Trollech pod vedením hyperaktivního Lorda Morbivoda. Z pouhých dvou skladeb si koncert hodnotit netroufám, ale za zmínku stojí určitě skutečnost, že minimálně v samém závěru setu Trollech se pod pódiem sešlo na poměry českých kapel nebývalé množství lidí a hitovka “Ve stínu starých dubů” se dočkala opravdu solidní odezvy.

Vzápětí nastoupivšímu hladu pak nepadl za oběť jenom poctivý řízek, ale také vystoupení Brutally Deceased, Totem a Toxic Holocaust, a mojí prakticky první čtvrteční kapelou se stala ruská pagan metalová hvězda Аркона. Byl jsem opravdu náramně zvědavý, jestli se téhle kapele podaří napravit nevýrazný dojem, jaký jsem si odnesl z jejich loňského vystoupení na Masters of Rock, a k mé radosti se to milým Moskvanům podařilo beze zbytku. Masha opět předvedla, že jí pódiová pasivita nic neříká, i v poledním pařáku působila mimořádně energickým a živým dojmem a jeden by si ji nejradši odvezl domů, jak sympaticky na pódiu vypadala. Zbytek kapely se sice tolik nevyřádil, ale ono to ani nebylo potřeba, když měl každý oči jen pro divokou plavovlásku s mikrofonem. Co se skladby setlistu týče, početného zastoupení se dočkala aktuální řadovka “Слово”, ze které vedle pro účely wall of death death stvořené hopsačky “Стенка на Стенку” zazněly skvosty “Аркаим” (který jsem bohužel nestihnul celý) a “Заклятье” (který jsem opravdu nečekal), a bylo to proti starším setlistům velmi příjemné zpestření. Аркона odehrála skvělé vystoupení, při kterém jsem se náramně bavil, a já mohu zase vesele tvrdit, že tahle kapela naživo opravdu válí.

Před vystoupením General Surgery a Crowbar jsem dal přednost průzkumu rozlehlého metal marketu, něco utratil u oficiálního stánku s merchandisem a o něco později jsem se znaven těmito namáhavými úkony usídlil na přírodní tribuně, odkud jsem sledoval, co na pódiu vyvádí The Black Dahlia Murder a po nich také znovuzrození Corrosion of Conformity. První jmenovaní na mně zanechali vesměs slušný dojem, neboť svižný metalcore/melo-death v jejich podání měl šťávu a zněl velmi slušně, místy dokonce výborně. Kapela samotná napumpovala do vystoupení koňskou dávku energie a bylo to znát. Určitě příjemné překvapení. Podobně však rozhodně nemohu hovořit o Corrosion of Conformity. Ne, že by to bylo špatné, z objektivního hlediska určitě ne. Problém je tentokrát na mé straně a spočívá v mém mizivém vztahu ke stoner metalu, k jehož čelním představitelům patří právě Corrosion of Conformity. Na tribuně jsem se vydržel nudit asi polovinu setu a pak jsem raději zmizel do bezpečné vzdálenosti…

Zpátky jsem se stihl vrátit akorát v okamžiku, kdy na Jägermaister Stage vstoupili finští doomaři Swallow the Sun, které jsem si nechtěl nechat ujít už jen proto, abych zjistil, co od nich mohu čekat na podzimní Into Darkness Tour. A Swallow the Sun zabodovali. Zpěvák Mikko Kotamäki toho sice moc nenamluvil, ale o to lépe zpíval, klávesák s neskutečně depresivním výrazem ve tváři prožíval své hraní velmi emotivně, a když se to dalo dohromady s podmanivou hudbou požívající výborného zvuku, nemohlo z toho vzniknout nic menšího než opravdu dobrý koncert.

Další výprava mimo areál mě připravila o německé Heaven Shall Burn, čehož jsem ani moc nelitoval (prý měli dost otřesný zvuk), a čtvrteční program pro mě pokračoval až vystoupením brazilských UG death metalistů Krisiun, kteří si mě podmanili skvostnou novinkou “The Great Execution”. Jejich vystoupení na Brutal Assaultu, kde nahradili odpadnuvší Deicide, se však zpočátku potýkalo s několika nepříjemnostmi. Nějakému géniovi totiž trvalo snad půl skladby, několik nevybíravých poznámek od frontmana Alexe a dokonce pozastavení koncertu, než vypnul intro, které neustále hrálo na pozadí. Těžko říct, jestli to byla práce stejného nešťastníka, ale ani zvuk se ze začátku moc nevydařil a přes šílenou kopákovou palbu nebylo slyšet skoro nic. Každopádně s první skladbou z novinky všechny nešvary pominuly a od té chvíle to byl až do samého konce naprosto luxusní, upřímný a od srdce zahraný death metalový nářez, který pohladil na duši, jakkoli se to zdá být protichůdné vyjádření. Do té doby určitě nejlepší vystoupení dne!

Industriální legenda Ministry, která v posledních letech ukončovala a zase obnovovala činnost jak na běžícím páse, na mně zanechala takový nijaký dojem. Ne, že by to bylo špatné, ale žádný zázrak se také nedostavil a díky kolísavé kvalitně nazvučení mi většina skladeb docela splývala. Jak navíc trefně poznamenal jeden známý, bylo to moc dlouhé. Dle mého si tento koncert mohl naplno užít jen hardcore fanoušek kapely, já jsem se docela nudil, a kdybych tohle vystoupení promeškal, nic by se nestalo.

Jak mě ale Ministry nijak nevzrušovali, od Dimmu Borgir jsem čekal přinejmenším dobrou show, když už opravdový black metal pěkně dlouho nehrají. A bohužel i z vystoupení tohoto tahouna norské ekonomiky jsem odcházel dost rozpačitý. Jakkoli jsem z jejich muziky slyšel kvalitu, tolik potřebné atmosféry se prostě nedostávalo. Vystupování kapely, Shagratha pak především, mi přišlo dost nucené a chyběl tomu ten pravý zápal. Alespoň že kytarista Galder bavil diváky svými klasickými škleby, které jediné trochu dodávaly koncertu šťávu. Vrcholem všeho byla alespoň z mého místa velmi střízlivá odezva publika, kterou si Shagrath musel vyloženě vynucovat, a tak jsem si z koncertu Dimmu Borgir odnesl namísto výborného zážitku spíše nenaplněná očekávání.

Náladu mi ale spravila první návštěva premiérové klubové stage, kterou po strop naplnilo americké black metalové duo Inquisition. I když jsem přes hlavy přítomných diváků neviděl skoro nic a cloumalo se mnou nutkání zkolabovat z vedra, byl to kult jak se patří. Žádné serepetičky okolo, akorát čistý black toho nejortodoxnějšího formátu. Výborná muzika doprovázena nepochopitelným a naprosto dokonalým žabím vokálem zafungovala naživo perfektně, Inquisition ukázali, jak vypadá pořádný black metalový koncert, a já mám zase co naposlouchávat…

Čas pokročil, denní program se přiblížil ke konci a řada přišla na věhlasné egyptology Nile, kteří na soupisce zaujali předposlední místo. Hodně jsem se bál, že technická práce kytar, na které muzika Nile stojí, zanikne díky nějaké zvukové nedokonalosti, ale to se nestalo a Nile měli od samého počátku tak skvělý zvuk, jak jen si mohli přát, takže to, ničím neomezovaní, do lidí nasypali pod tlakem. Co song, to bomba, lidé skvělí a všechno šlapalo tak, jak mělo. To se však zlomilo v okamžiku, kdy šílenec George Kollias zničil svoji šlapku a následná oprava se protáhla na opravdu dlouhou dobu. I přes veškerou snahu (George odehrál jednu skladbu pouze s jednou šlapkou!) tak set Nile doznal znatelného zkrácení a vystoupení, které bylo až do toho nešťastného incidentu jasně nejlepším, které čtvrtek nabídl, poněkud utrpělo na kráse. Je to ohromná škoda, protože když vše fungovalo, byla to vážně paráda. Kéž by si George do příště vzal k srdci okřídlené heslo “Don’t break your fucking drums, George”

Nile dohráli bez dalšího ničení hudebních nástrojů a jen co dozněly poslední tóny jejich vystoupení, moje pozornost se upnula k druhému pódiu, kde se mi měl v následující hodině splnit jeden sen. Zahrát se tam totiž nechystal nikdo jiný než znovuzrození norští průkopníci avantgardního post-blacku, fenomenální Arcturus. Řeknu upřímně, že jakkoli k téhle kapele nekriticky vzhlížím a jakkoli jsem se na koncert těšil, nemálo jsem se obával, jak se ICS Vortex popasuje s vokálními party, které nazpíval jeho předchůdce, úžasný Garm. A asi to byly tyhle obavy, které mi zakalily mysl, protože ze začátku jsem trochu nevěděl, jak mám koncert pojmout. Jak ale čas plynul, začalo mi docházet, že je to naprosto úžasné. Největší zásluhu na tom přitom měl samotný Vortex, který nejenže zpíval absolutně božsky (a když říkám božsky, myslím božsky – to byla naprostá extáze – snad jen s výjimkou několika detailů v “Ad Absurdum”), ale ukázal se i jako skvostný frontman. Něco podobného jsem v životě neviděl. Zcela se obešel bez klasických berliček, kterými si většina frontmanů pomáhá při komunikaci s publikem, a byl naprosto svůj. Bylo to netradiční, zvláštním způsobem pošahané a přitom nesmírně sympatické. No řekněte, kdo by od něj čekal roztodivné tanečky? Fantastický sluchový i zrakový dojem jen okořenily svérázné a inteligentně humorné průpovídky (“This song is long… even the title is so long that I can’t remember its name! It’s called ‘Shipwrecked something…’) a korunu všemu nasadilo rozezpívávání lidí na melodii titulní skladby z Popelky… Na setlist se dostaly skladby ze všech alb, která Arcturus kdy vydali, a ani jedna živým provedením neztratila ze své jedinečnosti. Zkrátka a jednoduše, Arcturus si ukradli samý závěr čtvrtečního programu pro sebe a vzali s ním i kousek mé duše. Přesně, jak jsem čekal a doufal…