Archiv štítku: black metal

Minirecenze

Gris – À l’âmme enflammée, l’äme constellée…

1 komentář
Gris - À l'âmme enflammée, l'äme constellée...
Země: Kanada
Žánr: black metal
Datum vydání: 9.7.2013
Label: Sepulchral Productions

Hodnocení:
H. – 8/10
Skvrn – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web

První pohled (H.):

V relativně nedávné době jsme se tu na Sicmaggot poměrně dost věnovali desce “La mort du soleil” od kanadského black metalového projektu Sombres Forêts, nicméně letos – a shodou okolností v úplně stejný den – vyšla také novinka “À l’âmme enflammée, l’äme constellée…” spřízněného projektu Gris, jenž také stojí za pozornost. Kapely nesdílejí pouze stejné místo původu a styl, ale i o dost víc – Neptune a Icare, členové Gris, totiž před pár lety s Annatarem, vůdcem Sombres Forêts, realizovali společný projekt Miserere Luminis a také figurují v živé sestavě Sombres Forêts.

“À l’âmme enflammée, l’äme constellée…” je poměrně ambiciózním dvojalbem, které přináší 80 minut muziky. Poslední dobou si v recenzích často stěžuji na to, že většina skupin točí moc dlouhé desky a že nemají na to, aby takovou stopáž dokázaly smysluplně naplnit, nicméně Gris patří mezi ty, kteří si to dovolit mohou. Přestože 80 minut je hodně velká nálož hudby, Gris si s ní dokázali poradit a jejich nahrávka vůbec nenudí.

Často se říká, že Gris hrají depressive black metal, což je podle mě blbost, protože na jejich muzice nic depresivního nevidím, spíš vlastně naopak. “À l’âmme enflammée, l’äme constellée…” je počin, o němž se dá mluvit jako o rozvážném, uklidňujícím a melancholickém, v některých momentech až vyloženě příjemném. Skladby jsou delšího rázu, ale to vůbec nevadí, právě naopak, alespoň mají Gris dostatek prostoru pěkně budovat a rozvíjet atmosféru, jež je tím hlavním atributem alba. Mezi regulérní dlouhé kompozice jsou nasekány většinou kratší, nemetalové mezihry, jenže zatímco jinde něco takového může desku rozházet a zničit, zde to naopak funguje a celý materiál to ještě více stmeluje.

V přímém souboji s novými Sombres Forêts u mě čistě pocitově o chloupek vede “La mort du soleil”, avšak to nic nemění na tom, že i Gris natočili desku skvělou a velmi poutavou a rozhodně se nemají za co stydět, spíš naopak, jelikož tohle je album, které má smysl a které v konkurenci nezapadne jako jedno z mnoha.

Druhý pohled (Skvrn):

Pozoruhodný to okruh muzikantů v kanadském Quebecu. Hudebníci z Gris společně s přítelem Annatarem ze Sombres Forêts (úzké vazby prosákly na veřejnost díky společnému koncertování a projektu Miserere Luminis, který mimochodem plánuje novou desku) vytvořili zajímavou baštu frankofonního black metalu. Nutno dodat, že novinky “La mort du soleil” a “À l’âme enflammée, l’äme constellée…” jsou si v lecčems podobné.

Chopme se třeba zvuku, tam jsou si novinky podobné jako vejce vejci. Evidentní je to pak hlavně ve vokální složce a akustických pasážích (mimochodem, bravurně zpracovaných). Možná je to škoda, že desky vyšly ve stejnou dobu. Nicméně několik věcí alba rozhodně odlišuje. Novinka Gris je bez rozpaků složitější na poslech, zní propracovaněji, a co se také sluší poznamenat, je delší. Pokud máte správnou náladu, 80 minut vám uteče jako voda, ve chvílích, kdy jste bez chuti na intelektuální vnímání, “À l’âme enflammée, l’äme constellée…” ve třetině vypnete.

O faktu, že se jedná o náročné kompozice, vypovídá už jen tracklist, respektive délka jednotlivých stop. Písně jsou si docela podobné, přesto je jejich osobité jádro posluchače nutí prozkoumávat znova a znova. Možná za to může netradiční užívání violoncella, které desce a jejímu soundu přidává na již tak velké zajímavosti. Ačkoli je novinka Gris nesmírně procítěným počinem, zatím jsem se nedostal fáze posluchačského nadšení.

“À l’âme enflammée, l’äme constellée…” je ohromně kvalitní album, na které však potřebujete specifickou náladu. Po celkem slušné dávce poslechů mám v některých pasážích stále problém se chytit nějakého výraznějšího momentu a poctivá dávka minut se tak stává těžkým oříškem. I já se přiznávám, že “La mort du soleil”, umocněné koncertním zážitkem, mě chytlo víc, přesto desku Gris musím hodnotit hodně vysoko.

Recenze

Handful of Hate – To Perdition

Napsat komentář
Handful of Hate - To Perdition
Země: Itálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 12.11.2013
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. To Perdition
02. Far Beyond All Scourges
03. Swines Graced Gods
04. Cursed Be Your Breast
05. Caro data vermibus
06. Larvae
07. Ornaments for Derision
08. Ex abrupto
09. Words Like Worms
10. Feeding Suggerings
11. Damnatio ad bestias

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666 Records

Handful of Hate jsou kapelou, která by se svým způsobem dala považovat za kultovní. Není to takový ten kult, který uznávají všichni posluchači black metalu napříč scénou po celém světě, ale spíš takový ten lokální kult, který má nesporný význam pro místní scénu, ale těžko se o něm dá tvrdit, že by byl nějak zvlášť zásadní pro vývoj svého žánru nebo že by jej uctívali všichni, kam až oko dohlédne. Však řekněte sami, kolik z vás někdy dříve o Handful of Hate slyšelo? Moc se vás tedy nehlásí, jak tak vidím. A přesto tihle neznabozi patří mezi nejdéle fungující black metalové kapely v Itálii, v letošním roce slaví kulatých 20 roků prznění nástrojů a 11. listopadu vydávají svou šestou dlouhohrající desku “To Perdition”…

Nějakou progresi nebo avantgardu od Handful of Hate nečekejte ani omylem. Italové se o něco podobného ani nesnaží, cíl jejich muziky tkví v něčem jiném a někde jinde – a po poslechu “To Perdition” je nad slunce jasné, kde to asi bude. Jednoduše řečeno, Handful of Hate prostě hoblují rychlý a agresivní black metal – a to je jejich devízou a zároveň i jejich nevýhodou, protože nic dalšího od jejich hudby prostě nedostanete, ani kdybyste stokrát chtěli.

Abychom si ale rozuměli, nejedná se o úplně bezhlavou rubanici. Black metal v podání Handful of Hate je sice poměrně agresivnějšího střihu a kapela zjevně směřuje spíš k té ostřejší větvi svého žánru, nicméně produkce jejich desky v žádném případě není žádný kanál – naopak, z tohoto pohledu je “To Perdition” stravitelnou záležitostí, žádný chlív. Zároveň s tím – a to je právě to, co z toho alba nedělá tu bezhlavou rubačku – se Handful of Hate neštítí ani melodií a vlastně je dávkují v poměrně solidním množství, deska je jimi doslova prošpikovaná. Jsou to ovšem takové ty melodie, při jejichž použití ta hudba zůstává stále pravověrná a o jakékoliv podbízivosti se nedá mluvit ani v nejmenším. Je to podobný přístup, jaký praktikují dejme tomu Marduk v rychlejších polohách své pozdější tvorby – a ne nadarmo jsou právě k Marduk Italové v promo materiálech přirovnáváni.

Na rozdíl od svých severských kolegů se však Handful of Hate neobtěžují sem tam zvolnit a pustit na posluchače i nějaký ten song ve středním až pomalém tempu, což je prvek, s nímž Marduk umí pracovat velmi dobře a právě díky chytrému dramaturgickému zařazení takových skladeb jsou jejich nahrávky tak výborné. Na “To Perdition” se to ovšem sype bez jakýchkoliv větších výkyvů od začátku do konce, což je ve výsledku tou největší slabinou fošny, jelikož hrací doba se ustálila na 43 minutách, takže ke konci už se pomalu začíná dostavovat menší jednotvárnost a jednotlivé songy napříč celým albem mezi sebou trochu splývají. Rozhodně se nedá tvrdit, že by písničky, které se nacházejí v druhé polovině “To Perdition”, byly jakkoliv horší než kolegyně z poloviny první, ale vzhledem k tomu, že zde chybí nějaké ozvláštnění nebo moment překvapení, to postupem času trochu ztrácí na atraktivnosti. Možná by někdo mohl říct, že jako takovýhle osvěžující prvek by měl fungovat minutový předěl “Caro Data Vermibus”, ale to je trochu málo, zvlášť když se – snad až na ještě trochu výraznější melodiku – od zbytku nijak zvlášť neliší.

Co ale týká samotného materiálu, tak jeho kvalita je na úrovni, kterou se vůbec nebojím označit za hodně dobrou. Na desce je znát, že Handful of Hate nejsou žádní mladí cucáci, kteří zrovna vylezli z garáže, ale že se jedná o starší páky, které to mají v ruce a nechybí jim vyhranost a cit pro muziku. Handful of Hate evidentně mají poměrně jasno v tom, co chtějí hrát a jak to chtějí hrát, což se do finálního výsledku vždy pozitivně promítne. Nemají důvod se na albu nějak hledat, experimentovat a zkoušet nějaké vylomeniny, protože už se zjevně dávno našli a nyní jen svůj projev maximálně tak lehce pilují a obrušují. A tady samozřejmě záleží na tom, jak se k tomu postavíte, protože někdo takovýhle přístup uvítá, dokonce i ocení, jinému takovéhle pojetí black metalu naopak vyhovovat nebude ani v nejmenším.

Mně osobně se album líbí. Black metal mám prostě rád téměř ve všech jeho myslitelných podobách, takže když to někdo umí dobře složit a zahrát, rád mu to sežeru. Právě to je – jak už asi vyplynulo z předcházejících řádků – i případ Handful of Hate. Čistě po skladatelské stránce je “To Perdition” určitě povedená placka, o tom žádná. Na druhou stranu ji trochu táhne dolů to, co už jsem také zmiňoval – poměrně velká jednotvárnost. Osobně si myslím, že by desce prospělo buď nějaké solidnější ozvláštnění (stačilo by doprostřed umístit jeden valivý opus ve středním tempu a hned by to podle mě bylo o něčem jiném), nebo zkrátit hrací dobu na rovnou půl hodinku, než se to všechno začne definitivně slévat dohromady. Na jednu stranu by to sice možná byla škoda, protože třeba taková předposlední “Feeding Suggerings” se vyloženě povedla a patří k nejzajímavějším kusům “To Perdition”, ale na druhou stranu by pak možná celek fungoval lépe. Takhle je to “jenom” na slabou sedmičku.

Minirecenze

Dodsferd – A Breed of Parasites

Napsat komentář
Dodsferd - A Breed of Parasites
Země: Řecko
Žánr: black metal
Datum vydání: březen 2013
Label: Funeral Industries

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook

Ačkoliv Dodsferd pocházejí ze slunného Řecka, jejich muzika moc prosluněná není. Wrath, hlavní postava kapely, se totiž vzhlédl v syrovém black metalu severského střihu, ale je zde cítit, že to není žádná póza. Snad s výjimkou hodně nic moc debutu “Desecrating the Spirit of Life” z roku 2006 jsou všechny desky výtečné a onen pověstný feeling na nich rozhodně najdete.

Po dvouleté odmlce od posledního “Spitting with Hatred the Insignificance of Life” letos Dodsferd přišli se dvěma řadovými alby, z nichž to první se jmenuje “A Breed of Parasites”. Nutno dodat, že ani tentokrát Wrath neslevil ze své nastavené laťky a opět nabízí kvalitní black metal v undergroundovém duchu, takže komu se Dodsferd líbili v minulosti, toho “A Breed of Parasites” jistě nezklame. Na druhou stranu se ale nedá říct, že by se kapela vůbec nikam nevyvíjela. Sice je to do jisté míry změna jen kosmetická, ale nějak si nevzpomínám, že by kdy Dodsferd na některé nahrávce přišli s takhle pěknými kytarovými sóly – v tomto ohledu exceluje hlavně “Days of Mental Deterioration”, v níž je takových momentů hned několik – a hned to první sólo je bez přehánění vyloženě heavy metalové.

Album tvoří celkem šest kusů, z nichž tři jsou kratší instrumentálky – každá z nich vlastně uvozuje následující delší kompozici. Jednou z těch delších je předělávka “Eternal Bliss… Eternal Death” od kultu Judas Iscariot, což rozhodně není náhoda, protože vyškrtneme-li sever Evropy, jsou to právě Judas Iscariot, ke komu má muzika Dodsferd asi nejblíže. Samotný cover je v pohodě a co je nejdůležitější, zapadá do celkové nálady alba a mezi zbylé songy se hodí.

Opravdu “regulérní” songy jsou tedy vlastně jen dva – “Days of Mental Deterioration” a závěrečná (a rovněž skvělá, snad i lehce experimentálnější) “Burning the Symbols of Your God”, což by se mohlo zdát, že jeho vážně málo a formálně vlastně i je. Jenže “A Breed of Parasites” i tak jako celek prostě funguje a hodně mě baví – a to je myslím to hlavní.

Minirecenze

Galdr – Ancient Light of the Stars

Napsat komentář
Galdr - Ancient Light of the Stars
Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.1.2013
Label: Darker Than Black Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Jen tak z voleje podle jména kapely by asi spousta z nás tipnula, že půjde o další přírůstek do nekonečného zástupu norského black metalu, nicméně jednočlenný projekt Galdr pod vedením jistého Draugra pochází zpoza oceánu ze Spojených států amerických. Chytré internetové zdroje tvrdí, že se jedná o pagan black metal, ale tomu nevěřte, protože s nějakým pohanstvím má Galdr něco společného jediné v lyrické rovině, která se zaobírá severskou mytologií (což je u člověka z Ameriky malinko úsměvné, ale budiž).

Po hudební stránce se deska “Ancient Light of the Stars”, jež je druhou řadovkou projektu, nese spíše v rámci klasičtějšího pojetí black metalu, a to včetně zvuku, který sice není vyloženě garážový, ale jistá dávka zastřenosti a lehké špíny mu rozhodně nechybí. Ovšem aby přece jenom došlo i na nějaké to Norsko, slušelo by se zmínit, že jestli je z nahrávky slyšet nějaký jasný vliv, pak je to zcela jistě Burzum. Ke cti Galdr však slouží to, že “Ancient Light of the Stars” se nesnaží být vyloženou kopírkou, což je samozřejmě dobře, přesto jde o album postavené na postupech, s nimiž na začátku 90. let přišel právě Varg Vikernes – a čím déle počin ubíhá, tím je tento pocit znatelnější. Těmi typickými postupy nemám na mysli nic jiného než pomalejší monotónní tempo, lehký ambientní podmaz a v neposlední řadě také zřejmý důraz na atmosféru. Například z takové “Iss og Odal” ten Burzum vyloženě čpí.

Další věcí, která Galdr respektive Draugra ctí, je to, že se z “Ancient Light of the Stars” nakonec vyklubal velmi příjemný poslech. Nebudeme si cokoliv nalhávat, rozhodně to není nic výjimečného nebo nového pod sluncem, zároveň také pravděpodobnost, že by to nějak víc zaujalo kohokoliv jiného než zaryté fanoušky black metalu (obzvláště v té formě à la Burzum), je dost malá, avšak pokud mezi takové patříte, pak si dovolím tvrdit, že byste s “Ancient Light of the Stars” měli být spokojeni. Sice je podobných alb docela hodně, ale mně se konkrétně tohle líbí.

Minirecenze

Hate Meditation – Scars

Napsat komentář
Hate Meditation - Scars
Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.3.2013
Label: Indie Recordings

Hodnocení:
H. – 8/10
Ježura – 8,5/10

Odkazy: –

První pohled (H.):

Když Nachtmystium v loňském roce vydali desku “Silencing Machine”, spoustu lidí tehdy docela zklamal návrat z experimentálnějších vod předchozích dvou počinů “Assassins: Black Meddle Pt. I” a “Addicts: Black Meddle Pt. II” zpátky do black metalového bahna, opiový opar vystřídala agrese a špína. Komu tento přístup příliš nesedl, v žádném případě by se neměl pouštět do první desky “Scars” projektu Hate Meditation, na níž Blake Judd, hlavní postava Nachtmystium, v tomto ohledu zašel ještě mnohem dále.

Samozřejmě, v porovnání se svými dvěma předchůdci bylo “Silencing Machine” bordel a špína (v tom dobrém slova smyslu), ale stále zde byla alespoň náznakem cítit touha po malých experimentech. Na “Scars” ovšem Judd odboural i tohle a v rámci (staro)nové kapely vytvořil ještě větší humus než na “Silencing Machine”. Na “Scars” už totiž není žádné místo pro jakékoliv byť jen minimální experimentování, jedná se o čistou agresi toho nejhrubšího zrna, o muziku, která je přesně v duchu názvu Hate Meditation prostoupena nenávistí a misantropií. Zvuk je skoro až kanální, zahuhlaný, skoro až demáčový, zde to ovšem není dáno technickou nedokonalostí nebo nedostatkem prostředků, nýbrž se jedná o zjevný záměr, který vyšel na jedničku, jelikož k celkové kompoziční náladě a atmosféře “Scars” to pasuje naprosto dokonale a právě i díky prasáckému soundu je aura hnusu dotažena do naprostého finále.

Stále se však nejedná prachsprostou rubanici bez mozku, do toho má i přes nepopiratelnou extrémnost cokoliv, co Judd stvoří, hodně daleko. Vlastně je “Scars” docela dost prostoupeno melodie, ale ve zvukovém kanále vám to na první poslech vlastně ani nepřijde, protože i ty melodie jsou mnohdy schované v okolním bahně, takže je člověk musí objevovat, což poslech činí ještě náročnějším, ale jsou lidi, kteří to tak mají rádi, což je přesně můj případ. Příkladem budiž dlouhá titulka “Scars”, jež jako jediná jede v pomalejším tempu, nebo třeba úžasné sólo v “End Times”. Podle mě doslova skvělá deska.

Druhý pohled (Ježura):

Dočasný útlum činnosti zámořských Nachtmystium, který přišel v dubnu letošního roku, asi mnoha fanouškům kapely – mě nevyjímaje – moc vrásek nevyhladil, avšak o to větší naděje se tehdy upnuly k ohlášené desce “Scars” oživeného projektu Hate Meditation. A to, co se ze “Scars” nakonec vyklubalo, dává za pravdu všem informacím, které jeho vydání předcházely, protože Blake Judd, ústřední mozek Nachtmystium i Hate Meditation, skutečně přišel s deskou, která je co do extrémního výrazu a neotesanosti produkce ještě mnohem mnohem dál než cokoli, co nám za poslední roky naservírovali Nachtmystium. “Scars” je ztělesněná vyprahlost, chorobnost, jedovatost a přehlídka negativních emocí v jejich krystalické podobě. Valnou měrou k tomu přispívá neskutečně zahulený a špinavý zvuk, v němž se nástrojové linky všemožně prolínají, díky kterému Blakeův vokál zní až nelidsky řezavě, a který si vyloženě žádá, aby případná živá produkce probíhala v prostředí, ve kterém nebude na muzikanty přes hustou kouřovou mlhu pomalu ani vidět…

Ačkoli se ale na první poslech zdá být hudba Hate Meditation primitivním zvířeckým rámusem, který staví akorát na snaze o co největší extrém, není to tak docela pravda. Zdánlivě primitivní agrese je totiž jen jedním ze základních kamenů “Scars”. Tím druhým je typická melodika a inteligentní, nezaměnitelný a nesmírně působivý způsob, jakým Blake Judd skládá. Jsou to přesně ty samé postupy, které dělají hudbu Nachtmystium tak uhrančivou, jen jsou zde předvedeny v mnohem neotesanější, hrubější a syrovější podobě, jako by se pan Judd snažil – a ono to tak dost určitě bylo – oholit svůj skladatelský jazyk na samou dřeň. Právě proto není “Scars” jen pouhopouhá agresivní rubanice beze smyslu, ale ve svém extrémním výrazu velmi inteligentní a podmanivá deska, které stačí přijít na chuť a pak už si jen užívat dlouhé hodiny v její společnosti. Zkrátka a jednoduše vynikají počin, který dostál mým nárokům v plné šíři a za který dám ruku do ohně.

Minirecenze

Xaosis – Mara I – Czarne wzgórza

Napsat komentář
Xaosis - Mara I - Czarne wzgórza
Země: Polsko
Žánr: post-black metal / depressive rock
Datum vydání: 11.2.2013
Label: Eastside

Hodnocení: 6/10

Odkazy: –

Za polským jednočlenným projektem Xaosis stojí Xaos Oblivion, dle všemocné Encyclopaedia Metallum dosti aktivní postava polského black metalového undergroundu. Zatímco všechno, v čem byl Xaos Oblivion do vzniku nového projektu zainteresován, se točilo kolem čistokrevného černého kovu, Xaosis je tak trochu výjimka. Začátek projektu se datuje k loňskému roku a letos je tu s dvěma dlouhohrajícími alby, “Mara I – Czarne Wzgórza” a “Mara II – Umarłe domy”, z nichž jsem se na zoubek podíval právě dílu prvnímu.

A jak jsem již nakousnul, v hudbě Xaosis je cítit black metalový základ, ovšem kytary se často ubírají do odlehčenějších rockových poloh, vše je zaobleno do lehce depresivního hávu. To, že se nemůžeme bavit o black metalové řežbě, dokazuje taktéž vokální složka, vyhneme se tentokrát všemožným druhů skřeků či vytí a vyslechneme si tentokrát solidní chraplavě čistý vokál. Co “Mara I – Czarne Wzgórza” rozhodně prospívá, je polština, věřte mi, být album nahrané v angličtině, ubylo by na osobitosti a celkové zajímavosti.

Zvuk je na jednočlenný projekt takového žánru nadprůměrně čistý, bohužel je na něm poznat lacinost, která v tomto případě desce škodí. To samé se dá říct i o programovaných bicích, které bohužel často ničí zadumané části. Většina písní by nebýt polštiny úplně splývala do sebe, tempo je většinou stejně pomalé a že by vokál Xaose Obliviona nějak vyčníval nad ostatní, tak to se říct nedá. Nadprůměrnými skladbami budiž třetí “Na Szaro”, jasně rozpoznatelná black metalovým kytarovým začátkem, “Maligna na dnie szklanki” a cover písně “She Lost Control” od Joy Division.

“Mara I – Czarne Wzgórza” má určitě něco do sebe. Hlavní představitel (čistě dle mého) soudu chtěl natočit svébytnější nahrávku a vyjádřil se raději jinou než black metalovou cestou, po které putuje celý svůj hudební život. Z desky je osobitost rozhodně cítit, ovšem vyjma několika dobrých momentů mě první část nepřesvědčila pustit si druhý díl v podobě “Mara II – Umarłe domy”.

Minirecenze

Otargos – Apex Terror

Napsat komentář
Otargos - Apex Terror
Země: Francie
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 16.9.2013
Label: Listenable Records

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Francouzští Otargos rozhodně nejsou žádní zelenáči a za dobu svého více jak desetiletého působení si svým působivým misantropickým black metalem na podzemní černě kovové scéně vydobyli ne úplně zanedbatelnou pozici. Já osobně chovám ve velké oblibě především poslední dva opusy “Fuck God-Disease Process” z roku 2009 a o rok mladší “No God, No Satan”, v jejichž rámci Otargos dokázali vytvořit vskutku naléhavou auru hnusu a neuvěřitelně silnou chorobnou atmosféru.

S příchodem celkově páté dlouhohrající desky “Apex Terror” však Otargos slibovali velké změny a doslova novou éru v historii kapely. Nedávno jsem za podobná velkohubá a hlavně nesplněná prohlášení peskoval mnohem známější Satyricon, ale Otargos na rozdíl od nich svá slova naplnili – nejen zahozením paintů a přechodem k civilnější podobě, ale hlavně muzikou…

Rozdíl je patrný hned s prvním poslechem – “Apex Terror” je na rozdíl předcházejících alb silně načichnuté death metalem a v některých momentech má k němu skoro i blíž než k black metalu. Zpočátku mi trochu dalo zabrat, než jsem si na lehce odlišný sound Otargos zvykl, ale když se tak stalo, ukázalo se, že se jednak jedná o další skvělou nahrávku a že i přes mírnou stylovou inovaci je zde typický duch Otargos stále přítomen.

Na první poslechy bylo “Apex Terror” poměrně chaotické a mimo “Remnant from a Long-Dead Star” ve středním tempu bez větších záchytných bodů. Postupem času se ovšem deska začne otvírat a odhalí nejen kvalitní atmosféru, ale i silné nápady jako třeba úžasné, ačkoliv trochu nenápadné kytarové melodie a vyhrávky skoro ve všech písních, z nichž se mi nejvíce zamlouvají třeba v “Drone” nebo “For Terra”.

Každopádně si dovolím tvrdit, že i když měli Otargos předchozí tvorbou nastavenou laťku hodně vysoko, “Apex Terror” i tak obstálo se ctí. Jasně, čistě pocitově mi o chlup víc sedí čistě black metalová tvář z minulého “No God, No Satan”, ale to nic nemění na tom, že i “Apex Terror” je vysloveně skvělou fošnou, jež stojí za vydatný poslech.

Recenze

Cult of Erinyes – Blessed Extinction

Napsat komentář
Cult of Erinyes - Blessed Extinction
Země: Belgie
Žánr: black metal
Datum vydání: 28.10.2013
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. From the Shattered Skies
02. 自爆 (Jibaku)
03. Unspoiled Beauty
04. Bipolar
05. Dissolve into the Stars
06. Sunken Cities
07. The Vlasov Notes
08. Coda

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666 Records

Cult of Erinyes se z belgického podzemí vynořili v roce 2009 a o rok později vydali svůj první počin v podobě EP “Golgotha”. Uběhl další rok a Cult of Erinyes vydali první dlouhohrající deskou s názvem “A Place to Call My Unknown”, s níž asi nejeden z hledačů undergroundových lahůdek mezi vámi tuto kapelu objevil. Belgičané tehdy sice nepřišli s nahrávkou nějak převratnou, fantastickou nebo dech beroucí, přesto nabídli velmi slušný materiál, který nějaký ohlas zcela jistě získal, a i přes jisté dílčí neduhy bylo znát, že Cult of Erinyes s největší pravděpodobností neřekli své poslední slovo a že by do budoucna mohli vyrůst ve velmi zajímavou formaci. To si zřejmě mysleli i na vedení labelu Code666, tudíž belgické black metalisty vzali pod svá křídla pro vydání druhého opusu. A dnes si – asi vcelku nepřekvapivě – povíme, jak ono budoucno v podobě alba “Blessed Extinction”, jež vychází 22. října, dopadlo…

Začneme trochu netradičně obálkou, která je dozajista zajímavá, ale pořád se nemohu rozhodnout, jestli se mi vlastně líbí, nebo ne. Nicméně obaly “A Place to Call My Unknown” a “Golgotha” mě oslovily o něco více a pochybnosti u nich nemám. Ať je ale přebal jaký chce, hlavní roli – byť alespoň z mého pohledu jsou tyto “doprovodné” složky typu grafika stále nedílnou součástí celku, v tomto ohledu jsem prostě staromilec – přece jen hraje hudební náplň. A můžeme předeslat, že v této kategorii je skóre přesně opačné a “Blessed Extinction” oba své předchůdce vcelku hravě překonává…

Už “A Place to Call My Unknown” bylo pokusem o vytvoření inteligentního, byť samozřejmě stále ještě extrémního black metalu. Zcela záměrně jsem zvolil slovíčko “pokus”, přestože do jisté míry šlo o pokus vydařený, protože je to právě až “Blessed Extinction”, na němž Cult of Erinyes dotáhli tuto snahu do finále, oprostili se od těch několika málo nedostatků, které jejich dřívější tvorbu trochu sužovaly (nešlo ovšem o nic vyloženě zásadního, pořád jsou i tohle kvalitní věci), a stvořili desku, jež je naprosto bez debat vyspělá a dospělá a má jasnou vizi, kterou se podařilo naplnit.

Základem samozřejmě není nic jiného než čistokrevný black metal, jenž je ovšem zahraný hodně dobře, má nápady a hlavně oplývá velmi dobrou atmosférou. Do něj pak Cult of Erinyes v rámci jednotlivých kompozic přidali několik velmi zajímavých a hlavně doopravdy výtečných ozvláštnění. Mezi takové patří třeba velice nápadité využití čistého vokálu ve skladbách jako “From the Shattered Skies” a “Sunken Cities”, téměř až prog rocková pasáž ve dvou třetinách “自爆 (Jibaku)” vrcholící v úžasném sólu nebo klidnější vsuvka v polovině “The Vlasov Notes”. Podobně pak působí rovněž nejdelší píseň “Dissolve into the Stars”, která se na rozdíl od většiny zbytku desky nese ve spíše rozvážnějším tempu a je o něco pestřejší.

To všechno je samozřejmě super, ale svým způsobem je to dvojsečná zbraň. Ačkoliv tato ozvláštnění tvoří vlastně jen minimum celkové hrací doby “Blessed Extinction”, jsou to právě tyto momenty, které si posluchač během několika prvních sezení s deskou odnese v paměti, na úvodní poslechy jsou to vyloženě záchytné body a zbylý black metalový marast malinko mezi sebou malinko splývá. Onen black metal, který stále tvoří většinu alba, začne prokoukávat až na víc poslechů, ale i tehdy se člověk neustále těší, až nadejdou ty oblíbené odlehčené momenty. Dokud tedy desku pořádně nenaposloucháte, hlavní dojem z ní tvoří věci, které jsou vlastně pouze jejím kořením. Nádherná ukázka, jak pouhé detaily mohou mnohdy výrazně pozměnit celkový ráz celé nahrávky.

To o dvojsečnosti byla do jisté míry samozřejmě nadsázka, jelikož i přes výše řečené tam podobné odbočky s nadšením vítám, líbí se mi a rozhodně tam podle mě patří, spíš to bylo myšleno v tom smyslu, že jsem si postupem času uvědomil, že to, jak jsem “Blessed Extinction” zpočátku vnímal, bylo vůči té black metalové složce možná malinko nespravedlivé. Je to z toho důvodu, že i ona sama o sobě je výborná, skvěle propracovaná a má charisma. Ačkoliv o ní nemůžete mluvit jinak než jako o čistém black metalu, v žádném případě se nejedná o nějaký obšleh toho, co v žánru řekly jeho legendy před 20 a více lety, Cult of Erinyes se snaží jít svou cestou a zčásti se jim to i daří. A to je velmi pozitivní.

Netřeba to dále prodlužovat, tudíž si to už jen v rychlosti shrneme, co chtěl vlastně básník předcházejícími řádky říct. “Blessed Extinction” je velmi povedená black metalová deska, jež se v jistých momentech nebojí někam uhnout a nabídnout netypický a překvapivý moment. Zároveň jde o album, které má myšlenku, hlavu a patu, inteligenci – nazvat to můžeme, jak je libo. Zcela jistě se ovšem jedná o záležitost, která si poslech bezesporu zaslouží. A jak už padlo výše – rozhodně ne jeden…

Minirecenze

Ársaidh – Roots

Napsat komentář
Ársaidh - Roots
Země: Velká Británie
Žánr: folk / black metal
Datum vydání: 16.5.2014
Label: Darker Than Black Records

Hodnocení:
H. – 8/10
Atreides – 9/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy: –

První pohled (H.):

Já musím říct, že ani zdaleka nejsem tak zarytý paganista jako kolega pode mnou a můj faktor pohanství má o poznání nižší level, což je možná i důvodem, proč z debutu Ársaidh (mimochodem, přijde mi vážně škoda, že těsně po vydání desky došlo ke změně názvu kapely na Saor, prý z důvodu problémů s výslovností a dlouhému “Á”, které působilo trable na internetu – původní jméno Ársaidh se mně osobně ale zamlouvalo o dost více) nejsem tak brutálně na větvi. Což ovšem vůbec nic nemění na tom, že “Roots” rozhodně je skvělá a silná nahrávka, již by si žádný příznivec pohansky laděného inteligentního folk / black metalu neměl nechat ujít, protože se – přesně jak bude zmiňovat i Prdovous níže – opravdu jedná o jeden z nejvýraznějších žánrových počinů tohoto roku.

Páteř “Roots” tvoří tři kompozice delšího rázu, z čehož už asi poměrně jasně, i když nepřímo vyplývá, že Andy Marshall (jenž není zas až tak neznámý, jak tvrdí kolega, pamatovat si jej můžete třeba z Falloch), jediný člen Ársaidh (resp. Saor) bude vsázet spíše na rozmáchlejší plochy, které budou postupně narůstat a gradovat, přesně jak se na pořádnou hudební odyseu sluší a patří. V tomto ohledu “Roots” nepřekvapí, ale o to nejde – v takovýchto případech je stěžejní především atmosféra a ta se zde vskutku vyvedla.

Nutno dodat, Andy Marshall s délkou kompozic moc dobře věděl, co dělá, jelikož platí, že čím delší, tím lepší, je dostatek času na využití každého motivu a k jeho plnému rozvinutí. Tím pádem je pro mě vrcholem závěrečná “A Highland Lament”, jež je nádhernou ukázkou toho, co všechno v Ársaidh (Saor) vězí, nicméně i v dalších dvou písních “Roots” a “Carved in Stone” se nachází spousta vydařených momentů a je radost to poslouchat. Naopak krátký a hodně minimalistický předěl “Saorsa” je zde spíše jen do počtu, ale dojem z desky nezkazí ani v nejmenším, tudíž je výsledek více než zřejmý – výtečná deska.

Druhý pohled (Atreides):

Co si budeme povídat, letošní rok je na kvalitní pagan metalové nahrávky extrémně chudý. První vlaštovka přiletěla až v polovině května ze Skotska v podobě Ársaidh (v současnosti přejmenovaný na Saor), jednočlenného projektu, za nímž stojí světu neznámá persóna Andyho Marshalla. Název pocházející ze skotské gaelštiny v překladu znamená “prastarý” a docela přesně vystihuje jednu z podstat hudby, kterou na “Roots” naleznete.

Tři skladby a jedno kratičké intermezzo však na padesáti minutách skýtají mnohem víc než jen závan dob dávno minulých. Už samotná stopáž skladeb, která neklesá pod třináct minut, vám dává tušit, že “Roots” bude především o rozmáchlých kompozicích – a již první skladba vás přesvědčí, že se nemýlíte. Směska black metalu, zasněného post-rocku a folkových melodií funguje na výbornou, přetéká emocemi. Rozsáhlé plochy čarují pohlcující atmosféru, tklivé melodie ji pak dokreslují melancholií a niternou esencí volnosti. Během poslechu nepotřebujete nutit představivost k obrazotvornosti, zhostí se jí sama a výsledkem jsou scenérie stejně krásné jako ta z přebalu alba. Instrumentální stránka sama o sobě je skvělá, riffy i přes úctyhodné délky nepřestávají nudit a v rámci žánru působí progresivně. Vyzdvihnout musím i basové linky, které podtrhují melodie a nesmím opomenout ani brutální vokál. Není sice nijak častý, ale když už začně Andy řvát, nemá výsledný dojem daleko k padající lavině kamení. Když připočtete propracované kompozice kypící skvělými momenty a gradací, která bere dech, zbývá jen otázka, proč je tenhle skvělý kus hudby tak neznámý.

Může to působit možná jako nekritická adorace, ale já nemůžu najít nic, co by na téhle prvotině bylo špatně. Všechno sedí, všechno má svůj účel, všechno funguje tak skvěle, že se většina folk metalu může jít zahrabat, protože “Roots” jej překonávají o několik délek ve všech směrech. Naopak, směle se vyrovnává největším ikonám žánru a navrch přidává opět trochu jiné pojetí pagan metalu. Bez debat překvapení roku.

Minirecenze

Averze – Promo 2013

Napsat komentář
Averze - Promo 2013
Země: Česká republika
Žánr: thrash / black metal / punk
Datum vydání: srpen 2013
Label: selfrelease

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Averze

Tento nový projekt, sdružující pod sebou muzikanty z kapel Sator Marte či Žrec, přišel se svou promo nahrávkou, obsahující tři skladby. Ty jsou naplněné špinavými punkovými riffy, kombinované s riffingem, používaným někdy před třiceti lety, tedy oldschool jak noha. Punk, thrash, black i dřevní heavy metal se tady setkávají pod jednou střechou a vymetají veškeré pavučiny. Někdy mě napadá paralela s érou punkovějších Darkthrone, než se dali na čistokrevný heavy metal. Hudebně na mě nahrávka působí naprosto v pořádku, sedí jí špinavý zvuk a riffy či celé pasáže jsou chytlavé, byť mi v určitých pasážích přijdou trochu naivní.

Problém tkví především ve vokálu, tuším, že takový je záměr. Přece jen i rané kapely používaly takový divnozpěv, ještě podivně ve výškách. Jenže tady to na mě působí spíš nepatřičným dojmem a bohužel mi to celkový prožitek z poslechu nahrávky docela kazí. Myslím si, že by se to dalo udělat i jinak a přesto by to hudbě neubralo, spíše naopak, použitím vhodného vokálu by se určitě dodala další přidaná hodnota, která by z kapely Averze mohla vytvořit velmi nadějnou akvizici na české scéně.

Nebudu házet flintu do žita, uvidíme, jak se kapela bude vyvíjet a až se objeví v Brně, určitě se zajdu mrknout, protože dojem z živého koncertu je přeci jen silnější a spousta věcí, které z nahrávky můžou působit zvláštně či nemístně, můžou naživo fungovat naprosto opačným dojmem a zážitek posílit. Určitě bych si na tuhle skupinu dával pozor, byť se o této nahrávce nevyjadřuji vyloženě v superlativech. Přesto v kapele Averze cítím potenciál, tak doufám, že na sobě i nadále budou makat a časem svou snahu opět přetaví do nové nahrávky a ukážou posluchačům, kam se posunuli. Mimochodem, super obal.