Archiv štítku: black metal

Minirecenze

Inexistence – Inexistence

Napsat komentář
Inexistence - Inexistence
Země: Argentina
Žánr: atmospheric post-black metal
Datum vydání: 4.1.2013
Label: Infernal Hymns Records

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook

Argentina není zrovna země, o níž bychom mohli hovořit jako o typickém metalovém státě, a to ani čistě v rámci Jižní Ameriky, nicméně i zde se nachází množství kapel rozličných žánrů a právě jednočlenný projekt Inexistence pod vedením Gabriela Loco patří mezi ně, přičemž se rozhodně nejedná o nějakého amatéra. Od roku 2010, na kdy se datuje vznik Inexistence, již vyšla dvě EP a dvě dlouhohrající desky, přičemž ta aktuální stejnojmenná z letošního roku je právě ta druhá.

Z mého pohledu je “Inexistence” poměrně rozporuplné album, byť nepochybně zajímavé. Zcela jistě je zde znát nemalá kvalita a formálně mu nejde nic vytýkat, vlastně člověka až překvapí, na jak vysoké úrovni je album nejen nahrané, ale i zahrané a hlavně zkomponované. Gabriel Loco zkušeně přechází mezi poklidnějšími melancholickými nebo zádumčivými plochami a erupcemi depresivního black metalu, atmosféra v tom je, přesto všechno na mě “Inexistence” nepůsobí tak moc, jak by papírově mělo, něco mi v tom i přes nepopiratelné kvality jaksi úplně nesedí, až mi to přijde docela škoda, protože objektivní optikou je ten počin na takové úrovni, že bez problému může konkurovat evropským nebo severoamerickým skupinám. Osobně se mi “Inexistence” obecně více líbí v těch ostřejších a black metalovějších momentech; když muzika zajede až někam k hájemství post-rocku, což se děje poměrně nezřídka, přijde mi to malinko utahané, ale zase na druhou stranu i některé takové pasáže mají cosi do sebe, takže nevím…

Je dost dobře možné, že je problém ve mně a že je to čistě moje vina, že mi “Inexistence” i přes své kvality zas tak nesedlo – rozhodně nepopírám, že někomu z vás třeba nahrávka zachutná mnohem více. Nicméně za zkoušku to rozhodně stojí, o tom žádná.

Recenze

Frigoris – Wind

Napsat komentář
Frigoris - Wind
Země: Německo
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 7.6.2013
Label: Hypnotic Dirge Records / Misanthropic Art Productions

Tracklist:
01. Windgeflüster
02. Zwischenwelten
03. Im Keim ertrunken
04. Frühlingsnacht
05. Hauch
06. …und Asche rinnt durch meine Hände
07. Ode an verlorene Seelen
08. Wenn die Maske bricht

Hodnocení:
Ježura – 7,5/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

První pohled (Ježura):

Německo je jako jedna z bašt evropského metalu velmi plodným územím a kapely, které odtud pocházejí, se dají počítat na minimálně tisíce. A mezi těmi tisíci kapel se jednoho krásného dne léta páně 2007 vylíhla další, jejíž členové si dali do erbu jméno Frigoris a jali se páchat pagan black metal. Zní vám to až podezřele povědomě a už předem čekáte od alba “Wind” hudební katastrofu a ode mě spršku nadávek? Tak to zase prrr, milánkové, ono totiž není zdaleka tak zlé, jak káží na hořké zkušenosti založené předsudky, které se k tomuto hudebnímu odvětví váží…

Ono už je to trochu cítit z přebalu. Ačkoli ten jasně koresponduje s názvem desky, který zase implikuje přírodu, od níž je pro změnu krok k pohanství, rohatým přilbám a mávání plastovými meči, dýchá z něj něco sympaticky nepohanského, nebo alespoň pohanského ne v tom smyslu, který na západ o našich hranic tak frčí. A hudba v tomto trendu pokračuje a nejen to – dovádí ho dokonce ještě dál. Výsledkem je muzika, kterou bych přes jisté prvky do škatulky pagan black metal sám od sebe rozhodně nezařadil, protože pro to, co Frigoris stvořili, je tato škatulka příliš těsná. Co tedy Frigoris hrají, když ne pagan black? Základ v podobě klasického black metalu téhle muzice sotva kdo odpáře, ale jeho výraz je posunutý do oblastí, kde se klade důraz spíše na budování atmosféry a čáry s podmanivými melodiemi, než na soutěžení v počtech vypálených kostelů, přetahování se, kdo je víc trve, a o co nejzlejší omalovánky na obličeji. A jako by to nestačilo, Frigoris k tomuto základu přidávají ještě špetku folku, ovšem v podobě, kterou si průměrný posluchač metalu pod pojmem folk představí jen sotva. Ingredience tohoto koktejlu jsou tedy věru lákavé, takže nezbývá než si trochu přiblížit, o čem to je v praxi.

Frigoris se podařilo dosáhnout velice zajímavého výsledku. Vzali nějakou tu black metalovou vichřici, trochu jí zastřihli křídla, obrousili hrany a pak ji začali všelijak zdobit. Postupně tam tak přibyly rozmáchlé melodie drcené přes dvě struny, které jsou ale čistému black metalu pořád vlastní, takže to by na odlišení od davu nestačilo. Na řadu tedy přišly o poznání intimnější brnkané melodie (ha, zejména tady se schovává ten folk!) – ať už zkreslené nebo akustické – a když už byla na place akustická kytara, nějakou chytrou hlavičku napadlo, že by nebylo od věci dopřát jí více prostoru. Netrvalo dlouho a “Wind” bylo bohatší o různá intra i outra a dokonce akustický podmaz k mírnějším pasážím celého toho metalu. A když už tu padlo slovo o mírnějších pasážích, takové tam skutečně jsou, ale nezůstalo jen u nich a šlo se ještě dál. Struktura skladeb z “Wind” totiž sahá od relativně agresivních sypaček až po hotové tůně klidu, kde se jen občas líně převalí úsporná vlnka minimalismu.

A jaké to je všechno dohromady? Velmi stručně řečeno zajímavé a zdánlivě prosté. Ten dojem prostoty je ale opravdu z velké části dílem posluchačových smyslů, protože ačkoli se “Wind” nesnaží bodovat kdovíjak složitými nástrojovými linkami, případně jejich eklektickou kombinací, a samotná instrumentální stránka se tváří a vlastně také je relativně jednoduchá, je poskládaná s nesmírným citem pro věc, takže z jednoduchých jednotlivin po několika protočeních desky začne růst velmi promyšlené dílo, které se posluchači dostane pod kůži sice nenápadně, zato však poměrně spolehlivě. Velkou roli v tom hraje rovněž jeden ze zásadních argumentů desky, a to značný důraz kladený na atmosféru. Ta je povětšinou melancholická, ale najdou se i další polohy, jako třeba určitá zlověstná nervozita nebo dokonce záblesky majestátu či lehkého optimismu. Do všech pak jemně ale znatelně promlouvá onen výše zmiňovaný folkový prvek, který v duchu celé desky nenápadně ale přesto zásadním způsobem dotváří její výslednou podobu.

“Wind” je mimořádně vyrovnané album. Žádná ze skladeb nijak zvlášť nevyčnívá nad ostatní a všechny pracují ve vzájemné symbióze. Přesto si ale dovolím poukázat na dvě výjimky, které jsou i při zachování celistvosti desky přeci jen trochu více na očích. Jsou to “Frühlingsnacht” a “Ode an verlorene Seelen”. První jmenovaná si rezervovala místo v mé paměti opravdu vynikající prací s melodiemi a také ojedinělým příspěvkem ženského vokálu. Druhá je pak výjimečná naopak úplnou absencí vokálu a je to právě ona, která přichází s tou zlověstnou nervozitou, o které jsem se zmínil výše. Doprovod v podobě deklamací různých náboženských fanatiků – děti nevyjímaje – jí pak velmi důrazně přidává na autenticitě a ve výsledku jde o skutečně silnou skladbu.

Když se tak dívám, co jsem v uplynulých odstavcích sepsal, skoro to vypadá, jako bych byl z “Wind” až nekriticky nadšen. To prosím není pravda, protože ačkoli se mi tohle album opravdu líbí, nemohu tvrdit, že by šlo o nějaký extra klenot. Na druhou stranu ale zůstává pravdou, že ať se na “Wind” dívám z kteréhokoli úhlu, nemohu mu vytknout prakticky nic a ačkoli jde o poměrně prosté dílo, je provedeno s nesmírnou zručností a na výsledku je to znát. Frigoris jsou mladá kapela, ale “Wind” je velmi důrazným příslibem, že pokud z nastaveného kurzu neuhnou, mohli bychom se od nich v dohledné budoucnosti dočkat muziky, která dosáhne na mnohem vyšší mety. Tentokrát to tedy bude za silných 7,5 a jsem náramně zvědavý, do jakých výšin Frigoris zamíří příště. Lepší odrazový můstek k letu ke hvězdám si totiž dovedu představit jen stěží.

Druhý pohled (H.):

Já v podstatě nemohu udělat nic jiného, než jen do posledního písmenka stvrdit kolegovo povídání, číselně pak dokonce přidat i něco málo navrch. Vzhledem k tomu, že Ježura celou desku dokázal vystihnout poměrně přesně a takřka ve všech bodech s ním do puntíku souhlasím, tak jen dodám, že já osobně jsem – ani pořádně nevím proč – od “Wind” neočekával nějakou vyloženě špatnou věc, jak tomu u čehokoliv pohanského z Německa bývá (po těch desítkách hudebního odpadu už k tomu člověk přece jenom přistupuje trochu opatrněji), přesto se druhé album Frigoris i pro mě stalo velmi příjemným překvapením, protože se jedná o desku, jež sice v konečném důsledku nic nového nebo vyloženě neslyšeného nepřínáší, přesto sama o sobě funguje přímo náramně, dokáže přicházet s relativně poutavou atmosférou i silnými nápady. Je z ní velice pěkně cítit, že Frigoris dle všeho mají zcela jasnou představu, co, proč a jak chtějí hrát – a co je z mého osobního pohledu to hlavní, jedná se o představu, s níž se jako posluchač můžu ztotožnit a vzhledem ke kvalitě se s ní ztotožním i milerád.

Řečeno trochu více světským jazykem, “Wind” je prostě velmi povedená a poctivá pagan black metalová práce, která se na první pohled možná tváří malinko nenápadně, ale ve výsledku se ukáže být mnohem lepší a sympatičtější než spousta jiných počinů, které jsou více na očích. Velmi si také cením faktu, že i po nějakých více jak deseti posleších stále nemám chuť “Wind” přestat poslouchat, což jsem zpočátku opravdu nečekal. Všichni z vás, kdo daný žánr máte rádi, rozhodně neváhejte.

Reporty

Prague Death Mass II (sobota)

Komentáře: 7
Prague Death Mass II
Datum: 13.7.2013
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Hetroertzen, Kadotus, Kringa, Mgła, Negative Plane, Sortilegia, Vemod

Sobotní program opět měl začínat s úderem šesté hodiny večerní, ale když jsem se do prostor Futura dostavil deset minut před (mimochodem, po cestě mě velmi pobavily hloučky ultra zlých fanoušků té nejextrémnější muziky, kteří mírumilovně vyspávali ve stínu na trávě v přilehlém parčíku), první koncert už byl v plném proudu. Rakušané Kringa se na vystoupení v Praze asi tak těšili, že na to vlítli o něco dřív… ono pro kapelu, která do té doby vydala pouze dva demosnímky, asi bylo vystoupení na akci jako Prague Death Mass dost důležité, ostatně Kringa speciálně ku příležitosti tohoto koncertu vydali nové EP. Každopádně, pro mě osobně byli Kringa doposud úplnou neznámou a zcela upřímně můžu říct, že jsem od jejich vystoupení nečekal vůbec, ale vůbec nic, přesto kapela hodně příjemně překvapila. Hudebně to sice nebylo nic výjimečného, přesto byl ten jejich black metal poměrně pestrý a hlavně dost záživný na to, aby dokázal bavit celých 50 minut, na něž si Kringa díky brzkému nástupu svou hrací dobu prodloužili. A snad ještě hlavnější bylo to, že byl v té muzice cítit opravdový potenciál – pokud se někdy kapela vytasí s nějakým větším počinem, určitě se budu snažit, aby se ke mně dostal, jelikož v živém provedení Kringa navnadit dokázali. Rovněž i pódiová prezentace byla v pořádku – stále dostatečně black metalová, ale pořád docela umírněná a v žádném případě směšná, což u mnoha mladých žánrových skupin bývá dost často problém (a nejen vyloženě mladých, aneb další příležitost se strefit do Azazel z prvního dne). Obligátní paint sice nechyběl a navíc by směšně mohlo znít, kdybych řekl, že jeden kytarista byl pěkně zakuklený v mikině a ani se nepohnul, druhý kytarista a zároveň hlavní zpěvák měl většinu setu kolem hlavy obmotaný skoro až babičkovský šátek a baskytarista měl zase nádherný účes “na nácka”, že by se za to hitlerjugend stydět nemusel, ale přesto to tam všechno tak nějak sedlo a vyklubalo se z toho hodně příjemné vystoupení.

Kanadské duo Sortilegia bylo další z pěti kapel, s jejichž muzikou jsem se před Prague Death Mass nesetkal a o nichž jsem ani dříve neslyšel (dalšími byli Obscure Burial, Azazel, Kringa a pak ještě následující Kadotus, o kterých jsem jen věděl, že existují, ale muziku také neznal), nicméně jsem hodně rád, že se to nyní změnilo, protože vystoupení Sortilegia bylo naprosto, ale naprosto úžasné, pro mě osobně zcela jednoznačně největší překvapení festivalu a asi i tak top3 ze všech koncertů, což je při tak obrovské konkurenci, jaká na Prague Death Mass byla, ohromný úspěch. Sortilegia nastoupili ve dvou lidech – zpěvačka a kytaristka Koldovstvo (ano, opravdu to byla ona, není to překlep) a bubeník Haereticus, avšak jak se záhy ukázalo, i to bylo dost na naprosto skvělý koncert. Sortilegia hráli za úplné tmy bez jakéhokoliv osvětlení s výjimkou jednoho svícnu uprostřed pódia, za nímž se matně rýsoval obrys Koldovstvo. A i když to takhle může znít, že to asi byla strašná nuda, dívat se 40 minut v kuse na dva stěží znatelné stíny, opak byl pravdou, jelikož to vystoupení mělo neskutečně hutnou a hypnotickou atmosféru, z pódia se doslova linula aura zhudebněného zla. Rychlé pasáže byly zničující a ohromně agresivní, ale ty pomalé byly ještě působivější, neuvěřitelně mrazivé a chvílemi to až znělo, jako kdyby z člověka stahovali kůži zaživa. Speciálně musím vypíchnout výkon Haereticuse, jehož hra byla absolutně uhrančivá a na svých bicích předváděl doslova černou magii… samozřejmě i všichni ostatní bubeníci na festivalu byli velice, velice dobří, protože uklepat podobně extrémní hudbu přece jenom není žádná prdel, ale zrovna zde mě to zaujalo jako málokde jinde. Jednoduše skvost. Kdo se v téhle době ještě pořád válel před klubem na trávě, přišel opravdu o hodně.

Kadotus byla poslední kapela festivalu, u níž jsem neměl moc velké ponětí, co očekávat, jelikož jsem znal pouze jejich jméno, ale k poslechu hudby jsem se doposud nedokopal, nicméně jsem na adresu těchto Finů slyšel slušnou chválu, tudíž jsem byl poměrně zvědavý, co ze z toho vyvrbí. Polovina kapely se představila již předchozí den v rámci Obscure Burial – a v porovnání s nimi byli Kadotus minimálně tak o třídu výš po všech myslitelných stránkách. Už jen co do pódiové prezentace, protože Kadotus svůj set odehráli v mnišských hábitech, což sice není extra velký provar a originalita v rámci black metalu, ale pořád to svoje kouzlo má. Přední je však samozřejmě muzika, která byla mnohem zajímavější a především o poznání osobitější. Stále se jednalo o black metal klasického střihu, který více či méně nic nového nepřináší, ale už je dávno známým faktem, že to se s kvalitou nikterak nevylučuje, a to byl i tento případ. Ačkoliv v rámci celého Prague Death Mass šlo spíše o standardní záležitost po stránce vystoupení i po té hudební stránce, pořád ta jejich tři čtvrtě hodina uběhla hodně v pohodě. Ještě se sluší zmínit, že se v samotném závěru na pódiu zjevil jakýsi hostující vokalista, ale opravdu jsem nedokázal identifikovat, o koho šlo, protože byl zakuklený, jako kdyby se právě chystal nějakou pochybnou demonstraci.

Stejně jako v pátek, i v sobotu se program ze “zahřívací” části do té opravdu zajímavé láme mezi třetí a čtvrtou kapelou (dobrá, trochu to nabourávají Cult of Fire, ale princip jistě chápete). Stejně tak se děje i s časovým rozpisem, který se v sobotu dodržoval ještě méně. Kapely sice hrály takovou dobu, kolik měly stanoveno, ale se zvukovkami už to bylo o poznání horší a většina z nich si zvučila tak dlouho, jak sama uznala za vhodné. Například takoví Negative Plane, kteří měli dle programu na nazvučení 10 minut (což je, uznávám, dost vražedná doba), se chystali dobu více jak čtyřnásobnou. Výsledek byl asi takový, že zatímco bylo v plánu skončit v půl druhé ráno, ve skutečnosti se první tóny vystoupení posledních Hetroertzen rozezněly až krátce po druhé hodině. Program byl už tedy vlastně jen hodně orientační, ale hlavní bylo to, že všechny kapely doopravdy vystoupily a odehrály to, co měly, protože ve všech čtyřech následujících případech by byla obrovská škoda, kdyby se tak nestalo. Pojďme na věc!

Poláci Mgła jsou aktuálně jednou z největších nadějí podzemního black metalu a po dvou naprosto fenomenálních deskách “Groza” a “With Hearts Toward None” jsou ohromně na koni (vzhledem ke kvalitě studiové tvorby zcela zaslouženě), zvlášť po tom, co v nedávné době začali hrát i živě. A tomu také odpovídalo i přijetí na Prague Death Mass, protože soudě dle něj byli právě Mgła asi pro spoustu lidí – ne-li pro většinu – headliner. Nutno podotknout, že ohlas na většinu skupin byl spíše rozvážný a někdy skoro až vlažný, jako by publikum spíš poslouchalo a o hudbě přemýšlelo (což mně osobně vyhovuje, protože black metal při vší úctě nepovažuji za hudbu určenou k paření), ale Mgła měli společně s One Tail, One Head nejbouřlivější odezvu ze všech – jenže zatímco Norové si ji předchozí den z lidí vyhecovali svým obdivuhodným výkonem, Mgła si jí mohli užívat hned poté, co se odtáhla opona. Jak se ale posléze ukázalo, Mgła rozhodně nepatřili k těm, kteří by si takovou podporu nezasloužili, neboť předvedli další perfektní vystoupení. Zpočátku jsem si sice musel chvíli zvykat na zvuk, protože v živém podání ta hudba zněla poměrně odlišně, obzvláště u songů z “With Hearts Toward None”, jež má (na black metal) poměrně čistý zvuk; dost vytažená byla basa a bicí a naopak melodie se trochu ztrácely… těžko říct, jestli se zvuk začal postupně srovnávat, nebo jsem si na něj já začal zvykat, ale čím déle Mgła hráli, tím více mě jejich vystoupení odrovnávalo. A když ke konci (tuším jako předposlední) spustili úvodní skladbu “I” právě z “With Hearts Toward None”, už bych se nebál mluvit o naprostém klenotu, protože v konečném důsledku ta muzika i v živém podání vážně zabíjela. Stejně jako drtivá většina zbylých kapel se ani Mgła nijak neobtěžovali s komunikací, jen stáli téměř bez hnutí na svých místech, všichni oblečení v křiváku a s obličejem zakrytým látkou, přesto to bylo naprosto dostatečné. Někdo musí lítat po pódiu jak králík a i tak jeho koncert nudí, jinému jednoduše stačí “jenom” hrát a stejně se jedná o strhující záležitost. Mgła předvedli další set jak víno, a pokud někdy budu mít další příležitost na ně jít, nebudu váhat ani minutu… i když tohle bych asi mohl prohlásit o víc jak polovině skupin na Prague Death Mass…

Vemod byla jedna z těch skupin, na jejíž výstup jsem se speciálně těšil a očekávání měl opravdu extrémně vysoko, protože debutová dlouhohrající deska “Vener på stormene” je prostě absolutní skvost, nehledě na zvěsti o geniálním koncertu, které internetem kolovaly na adresu předcházející živé prezentace Vemod (pokud se nemýlím, na Prague Death Mass to bylo teprve podruhé, kdy skupina hrála živě). Jenže jak člověk většinou v případě takhle vysokých očekávání bývá zklamaný, Vemod opravdu dokázali uhranout, vtáhnout do své ojedinělé atmosféry a nepustit. Nejdříve předstoupil kytarista Jan Even Åsli, jenž si pódium “osahal” už předchozího dne s One Tail, One Head, a se svazkem klíčů v ruce symbolicky odemkl koncert, jenž se pro mě osobně následně stal největším vrcholem už tak skvělé akce, takovou tou třešničkou na dortu, jak se říká. Vemod byli jedni z mála, kteří hráli bez nějakého malování nebo maskování, pouze sladěni v černých košilích s malým odznakem na prsou. Zároveň i jejich black metal se od zbytku sestavy Prague Death Mass svou atmosférou značně liší a navzdory velkému množství sypaček a rychlých momentů se jedná o záležitost spíše zadumanou, přemýšlivou, až meditativní – a přesně takové bylo i samotné vystoupení. Sugestivní hudební produkci doprovázelo decentní modré nasvícení a jednoduchá projekce, na níž se promítaly povětšinou abstraktní obrazy jako znak Vemod, hvězdy, srpek měsíce nebo polární záře. Přesto to bylo více než dostatečné k tomu, abych já osobně nedokázal odtrhnout oči od pódia byť o jen na vteřinku. Stejně tak obdivuhodný výkon všech čtyř hudebníků byl i v těch nejrychlejších pasážích soustředěný, zahloubaný, snad až důstojný a poklidný, ale k atmosféře hudby Vemod naprosto pasující. V jistých momentech muzika Vemod působila skoro až jako trans, v jiných zase doslova naskakovala husí kůže, jak moc působivé to bylo. Tohle byla prostě naprostá extratřída a zcela jistě bych Vemod zařadil minimálně mezi deset nejlepších koncertů, jaké jsem kdy viděl.

Slova o naprosté odlišnosti produkce od zbytku sestavy Prague Death Mass by se dala bez sebemenších potíží vztáhnout i na tvorbu Američanů Negative Plane, byť značně odlišným způsobem než Vemod. Nicméně i na zámořskou trojici jsem byl setsakra zvědavý, protože poslední album “Stained Glass Revelations” je parádní magořina někde na pomezí hodně syrového black metalu a hodně velkého psychedelického tripu. A očekávání té největší avantgardnosti festivalu Negative Plane vážně splnili, přestože byli jediní, kdo svůj set odehrál v naprostém civilu. Musím říct, že zpočátku mě to vlastně vůbec nebavilo a také jsem chtěl odejít pryč, ale tak nějak jsem ten odchod pořád odkládal, až jsem si po chvíli uvědomil, že se vlastně koukám na další koncert, od něhož se prostě nedokážu odtrhnout, jakkoliv to zpočátku působilo až moc divně. Je možná trochu škoda, že baskytara Diega Garcii bylo většinu trochu dost přebitá bicími, ale hlavní “hvězdou” byl stejně zpěvák a kytarista Nameless Void, protože nakonec se set zvrhl v jeho hodinovou kytarovou onanii doplňovanou o štěkavý vokál, čemuž zbylí dva kolegové při vší úctě dělali spíše křoví. I když to na papíře může opět znít poměrně nezáživně, když se má člověk hodinu v kuse dívat, jak někdo nemilosrdně týrá kytaru a vyrábí na ni milion variací na psychedelické zvuky (zvlášť když za celou tu hodinu ani jednou nezahlídnete jeho obličej, protože jej měl permanentně skrytý pod vlasy), ale v reálu to bylo přesně naopak a i přes počáteční nechuť jsem se postupem času začal nehorázně bavit a přišlo mi až škoda, když to Negative Plane zabalili.

Pozice závěrečného uskupení festivalu připadla na rituální seanci v podání chilsko-švédských Hetroertzen – a v tomto případě takové označení vážně není ani náhodou nadnesené, jelikož vystoupení Hetroertzen spíš než hudební koncert opravdu připomínalo okultní hudební rituál. Po extrémně dlouhé zvukovce konečně nastoupilo extrémně dlouhé klávesové intro, na jehož začátku se na pódium vplížilo několik v pláštích zahalených postav, jež několik minut stály bez hnutí zády k publiku. Následně se objevil vrchní kněz, vokalista Kæffel, který postupně každému pokynul dýkou, aby odhodili plášť a spustili očekávaný magický black metal. Každý člen Hetroertzen vypadal neskutečně zajímavě už jen svým vzhledem, ale nejvíce pozornosti poutala drobounká kytaristka Åskväder s neskutečně dlouhými vlasy a nástrojem skoro větším než ona sama a již zmiňovaný zpěvák Kæffel v bílé košili, s rituální maskou na tváři a stříbrnými náprstníky. Mimoto ještě během vystoupení vystřídal několik barevných plášťů (černý, sněhobílý, krvavě rudý), čas od času pro umocnění atmosféry mlátil palicí do přistaveného gongu, část jedné skladby odzpíval z pergamenu, který byl posléze obřadně spálen, jindy zase zpíval a nad hlavou držel obrovský pentagram, který jinak vévodil zadní části pódia. Kromě toho byl naprosto suverénní i co do vokálního projevu, jeho šílený jekot byl doopravdy skvělý, když však v pár místech spustil i čistým zpěvem, bylo to snad ještě působivější. Nicméně rozhodně nemohu křivdit ani ostatním členům, protože i oni byli ve svém projevu famózní. Přestože už to zní poněkud na jedno brdo, opět šlo o naprosto excelentní koncert. Prague Death Mass si jen těžko mohl přát důstojnější tečku.

Zhodnocení:

Hudební stránka již snad probrána dostatečně vyčerpávajícím způsobem, tak se nyní pojďme podívat na další záležitosti okolo Prague Death Mass…

Docela slušně jsem se obával místa konání. Samotný prostor byl v pořádku a poskytoval pódium, které bylo stále dostatečně klubové, jak se na všechny vystupující kapely hodí, zároveň však i dostatečně důstojné. Také se mi na Futuru líbí, že po stranách po celé délce sálu jsou dva vyvýšené schůdky, kam se dá bez problému uchýlit, takže i lidé ne zrovna velkého vzrůstu, což je shodou náhod tak trochu i můj případ, měli možnost si najít slušný výhled na hlavní dění. Problém jsem ovšem větřil jinde… nevím, kolik z vás již někdy bylo Futuru, ale nějaký extra velký klub to zrovna není, malý sice také ne, přesto jsem tak nějak nevěřil, že by dokázal pohodlně pojmout 450 lidí. Nakonec se to přežít dalo, i když tam na některých kapelách tam byla skoro doslova hlava na hlavě a pohnout se nedalo… pro příští ročník, pokud by se měl konat na stejném místě, bych osobně ocenil ještě menší limitaci vstupenek. Radši dám na lístku o nějakou tu stovku navíc (při takové ceně to už člověka stejně nezabije) a na místě viděl aspoň o 50 lidí míň, spíš ale radši 100.

Největší problém se nakonec ukázal být někde jinde, ačkoliv to s předchozím jistě tak trochu souvisí. Již to několikrát náznakem proběhlo v samotném reportu, ale vzduch v klubu byl místy vážně vražedný. Vezměte si 450 lidí na docela malém prostoru, už to je samo o sobě dost, do toho minimálně třetina z nich má u huby cigáro, na pódiu věčně cosi hoří, vždycky minimálně větší množství svícnů, někdy i kadidla, spousta umělé mlhy a kouře a samozřejmě žádná klimatizace. Jak již bylo řečeno, například takové Svartidauði jsem už prostě musel na chvíli opustit, protože se uvnitř skoro nedalo vydržet. I z tohoto důvodu by příště menší počet lidí vážně bodnul, pokud se Prague Death Mass nebude opět přesouvat; také by bylo z mého pohledu super z toho udělat nekuřáckou akci, ale to už bych chtěl asi moc…

Dobrým zvykem ve festivalových reportech bývá také zmínit, jaké bylo pivo. Inu, klasicky jako vždycky ve Futuru pěkná močůvka. Urychleně jsem radši přešel na točené nealko, což sice taky nebyla nějaká extra hitparáda a navíc bylo dražší, ale aspoň jsem po každém doušku neměl potřebu udělat kyselý ksicht. Na druhou, všichni přítomní Němci a seveřani to do sebe lili hlava nehlava, takže buď jsem moc zmlsaný, nebo tam u nich mají ještě větší chcánky.

Bomba byl ovšem merchandise a na své si musel přijít snad každý, kdo podobnou muziku poslouchá, což byli asi všichni přítomní, když sem přišli. To byl přesně ten moment, kdy mě opravdu hodně mrzelo, že jsem v té době nebyl zrovna při penězích, protože tady by člověk za vinyly utratil deset talířů a ani by nemrknul. Možná speciální zmínku si zaslouží festivalový plakát, z něhož pořadatelé udělali stejnou exkluzivnost jako ze samotné sestavy. Vytisknut byl v limitované sérii na extra kvalitním papíře, ve velkém formátu, každý kus měl vlastní tubus a každý byl vlastnoručně podepsán krví umělce, který jej vyrobil. Inu, cena tomu také odpovídala…

Hodně důležitý je na koncertech vždycky i zvuk, což je asi vcelku jasné. Na Prague Death Mass to bylo většinou v pohodě, žádná extratřída, ale na druhou stranu ani jedna kapela nebyla nazvučená tak, aby se to nedalo poslouchat, což bohužel rozhodně ne všude je pravidlem. Pokud byl nějaký problém, většinou šlo o příliš vytažené basy, ale jak již bylo řečeno, ani v jednom případě to nebylo v takové míře, aby se to vyloženě nedalo poslouchat.

Velkým tématem v některých diskuzích před začátkem byla cena lístku, ale o tom už jsem se zmínil v úvodu. Za to, co na festivalu vystoupilo, šlo myslím o adekvátní částku, která rozhodně nebyla nezaplatitelná. Komu jde o opravdovou kvalitu a o to, aby viděl něco, co hned tak úplně běžně nevidí, ten to myslím dal docela rád. Budu-li mluvit sám za sebe, přišlo by mi trochu pokrytecké dát bez problému tolik peněz za Iron Maiden, ale nechtít je dát za akci, kde hrají Hades Almighty, když si hudebně obou kapel cením víceméně nastejno a obě řadím ke svým největším oblíbencům. Pokud ovšem někdo z lineupu znal třeba jen jednu kapelu a myslel si, že se za dvě, tři kila zajde podívat třeba na Mgła (zdravím kolegu Ježuru :)), pak chápu, že mu to přišlo jako přehnaná cena.

Já osobně jsem nakonec i přes některé dílčí výhrady (moc lidí, špatný vzduch) opravdu výsostně spokojen a jsem rád, že jsem tam byl – už jen z toho důvodu, že vím zcela jistě, že pokud bych tohle vynechal, mrzelo by mě to ještě dlouho. Takto jsem ovšem viděl pár téměř geniálních koncertů (Vemod, Sortilegia, Hetroertzen), spoustu skvělých, dva slušné (Kadotus, Obscure Burial) a jeden špatný (Azazel), což je nakonec sakra dobrá bilance. Každopádně, pokud se příští rok podaří dotáhnout podobně skvělou sestavu, minimálně s jedním prodaným lístkem si pořadatel může být jistý už teď…

Reporty

Prague Death Mass II (pátek)

Komentáře: 4
Prague Death Mass II
Datum: 12.7.2013
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Acherontas, Azazel, Cult of Fire, Hades Almighty, Obscure Burial, One Tail, One Head, Svartidauði

V poslední době se po celé Evropě začaly rojit neskutečně zajímavé podzemní festivaly, které ve svých sestavách srocují to nejzajímavější ze současné pravověrně black metalové scény. Jmenujme kupříkladu Nidrosian Black Mass v Belgii, Deathkult v Německu nebo švédské Arosian Black Mass a Forlorn… v loňském roce se k nim přidala i Praha, kde se odehrál tehdy co do sestavy ještě relativně skromný první ročník Prague Death Mass, na němž vystoupili pořádající Cult of Fire a norské smečky One Tail, One Head a Mare, přičemž Cult of Fire a One Tail, One Head si svou účast zopakovali i letos. Druhý ročník, který se odehrál v pátek a sobotu 12. a 13. července v klubu Futurum, byl již pojatý o poznání rozmáchleji a nabídl ve dvou dnech celkem čtrnáct kapel, až na několik výjimek výhradně evropských, z nichž nejedna se dá řadit k tomu nejlepšímu, co současné černěkovové podzemí nabízí. Mimoto se ve většině případů jednalo o formace, které člověk rozhodně nemá šanci vidět úplně běžně, tím spíš v našich zeměpisných šířkách. Zároveň s tím byl Prague Death Mass oproti ostatním domácím festivalům ojedinělý ještě tím, že zatímco většina z nich se k sobě snaží stahovat skupiny jedoucí turné okolo, zde všichni vystupující do jednoho přijeli exkluzivně pouze na tento jeden koncert.

Všechno má ovšem svá pro a proti. Díky tomuto přístupu se totiž cena za lístek vyšplhala na částku, jakou je většina lidí v Čechách ochotna zaplatit tak za stadiónový koncert hvězdného interpreta, ale asi ne za 14 extrémních skupin z toho nejhlubšího undergroundu. Nicméně již od začátku se mi jaksi zdálo, že Prague Death Mass je orientován spíše na zahraniční posluchače, což se nakonec ve výsledku potvrdilo. Vstupenky byly limitovány počtem 450 kusů, přičemž údajně se jich do České republiky a na Slovensko dohromady prodalo cca 40-50. Nicméně, zdali bylo cca 1400 Kč v předprodeji (a necelých 1800 Kč na místě, ale k tomu nedošlo, protože vyprodáno bylo už přibližně dva týdny před začátkem) adekvátní cena, to už musel každý posoudit sám… pro mě osobně ano, takže jsem se 12. července dostavil na místo konání a čekal, co se bude dít…

Jako první začali přesně ve stanovený čas svou mši Cult of Fire, což je přesně skupina, která na české scéně až doposud chyběla. Ne, že by tu nebylo dost kvalitního black metalu, nicméně v podstatě nikdo jej doposud nedokázal pojmout takovým způsobem, aby dokázal plně konkurovat současné podzemní žánrové špičce (která se právě na Prague Death Mass představila) – udělat z black metalu temné okultní umění, a to nejen po stránce hudební, ale i co do image a koncertní prezentace, zároveň to ale udělat po svém a být jasně rozpoznatelný. Přesně to se Cult of Fire povedlo, tudíž není divu, že jsou to právě oni, kdo v současnosti ze zástupců českého black metalu nejvíce “letí”. A stejně tak to vypadalo i na Prague Death Mass – tři oltáře plné hořících svícnů, kadidel a lebek, za prostředním z nich dvě překřížené kosy a za nimi trojice zakuklených postav v černě-rudých sutanách s majestátně vysokými špičatými kápěmi, které se tyčily do opravdu úctyhodné výšky (plus čtvrtá vysoká kápě za bicími). Už jen ta podoba Cult of Fire je jednoduše impozantní, stejně tak jako samotná hudební produkce svojského black metalu s úžasnou atmosférou. Hrálo se samozřejmě z excelentního debutu “Triumvirát”, přičemž jako vrcholy setu bych označil úžasnou “Satan mentor” a závěrečnou uhrančivou hymnu “Závěť světu”. Očekávání toho, co se bude na Prague Death Mass obecně dít, byla obrovská a Cult of Fire rozhodně patřili mezi ty, kteří je dokázali bezezbytku naplnit. Laťka byla hned na začátek nastavena velmi vysoko.

Finové Obscure Burial se jí ovšem se svým špinavým oldschool black/thrash metalem nedokázali ani dotknout, natožpak ji shodit. Kapela rozhodně vyloženě špatná nebyla a její set byl vlastně docela příjemně neurvalý a syrový, docela brzy však upadl do poměrně monotónního tempa, z něhož už se posléze nedokázal vymanit. Na finské čtveřici sice bylo vidět, že ta stará škola jí opravdu není cizí a že zjevně má jasno v tom, co a proč chce hrát, ale jak vidno, ne vždy to stačí. Ta půl hodinka, kterou Obscure Burial dostali na svojí prezentaci (nejkratší čas festivalu), byla tak akorát, dala se bez problému vydržet, ale delší dobu by rozhodně nebyli schopni utáhnout, protože už takhle to ke konci začínalo trošičku nudit. Možná, že někde jinde a za jiných okolností by Obscure Burial dokázali se svým dřevním black metalem vyniknout lépe a bavit, ale na poměry Prague Death Mass se jednalo spíše o průměr a jednu z těch slabších skupin obou dnů…

…nicméně v porovnání s následujícími krajany Azazel byli Obscure Burial ještě klenot. Při vší úctě, koncert Azazel byl úplná píčovina, a pokud by někdo od kapely, která to hobluje již od roku 1992 (i když první deska po dvaceti letech fungování a celkově pouhé čtyři počiny taky hovoří za sebe), čekal kvalitní severský black metal, v tomto případě se šeredně přepočítal. Víc než co jiného mi totiž Azazel připomínali některé domácí pseudo black metalové neumětely (konkrétně tentokrát jmenovat nebudu) s rozplizlými barvičkami ksichtě, jimž se člověk spíš musí smát, jak špatné to je. Přesně takoví byli i Azazel. Muzika také úplně o hovně – vážně nemám vůbec nic proti primitivnímu black metalu (co do formy, nikoliv obsahu), naopak jej poslouchám moc rád, ale i ten se musí umět zahrát, což Azazel rozhodně neuměli. Kytarista vždycky na začátku nového songu nějak chytnul hmatník a do konce písničky s tou rukou ani nepohnul, všechno odrhovačky o jednom akordu. Zpěvák vypadal naprosto blbsky a jeho corpsepaint byl spíš žalostný, rozhodně nepůsobil nějak hrozivě… spíš člověk přemýšlel, jestli se tam začít smát z plna hrdla, nebo ho litovat, že s tímhle stojí na pódiu. Baskytarista se radši hodně prozřetelně schoval pod kuklu – asi aby jej nikdo nepoznal. Nechápu, proč Azazel dostali víc času na hraní než Cult of Fire, protože si jej rozhodně nezasloužili… vlastně je otázka, jestli si vůbec nějaký čas zasloužili, protože za ty prachy, které letenky (?) stály, se sem daly z Finska přitáhnout i mnohem zajímavější skupiny. Asi nejzbytečnější a nejhorší věc celého Prague Death Mass. Naštěstí ale jediná tohoto druhu.

Program již nyní dospěl do své poloviny a na řadu konečně měly začít přicházet věci patřící k oné žánrové podzemní špičce, o níž jsem hovořil výše. Až doposud se jelo podle časového rozpisu, ale s následující kapelou se již první den dostal do skluzu, což jsem osobně docela očekával, že se dřív nebo později stane…

Slova se ujali islandští bohové chaosu Svartidauði, kteří se dle očekávání jali hrát ze svého nemocného opusu “Flesh Cathedral”. Na kapelu se čekalo asi o 20 minut déle, přestože se již zpoza plachty neozývalo zvučení nástrojů (to by možná stálo za zmínku – o pauzách mezi jednotlivými vystoupeními byla před pódiem vždy natažena černá opona, tudíž nebylo vidět, co se zde děje), ale když už se Svartidauði konečně ukázali a spustili svojí neprostupnou masivní stěnu zvuku, šlo o opravdu působivý nápor a musí se Islanďanům nechat, že se jednalo o drtivý posluchačský zážitek. Nicméně se v jejich případě v plné míře potvrdilo to, že pokud takto extrémní skupiny s chaotickou hudbou nemají povedený zvuk, pak je to strašně táhne dolů – Svartidauði totiž schytali sice určitě ne neposlouchatelný, ale přesto hodně přebasovaný zvuk, v němž se poměrně ztrácely kytary, takže výsledek spíše než aby drtil samotnou atmosférou, jak je tomu na desce, zabíjel hlasitostí a “bordelem”. Mně se vystoupení Svartidauði i tak líbilo, ale kdo “Flesh Cathedral” neměl naposlouchané, ten z toho asi moc moudrý nebyl. Na druhou stranu výkon kapely i tak opravdu parádní a minimálně z toho, co předváděl zpěvák a baskytarista Sturla Viðar, přímo čišela agrese a obrovské nasazení. Svůj nástroj ničil s takovou vervou, že po nějakém čase urval strunu, tudíž kousek vystoupení pouze odzpíval. I přes všechny pozitivní dojmy jsem ovšem přibližně polovině setu musel ze Svartidauði utéct na chvíli před klub na vzduch, protože v sále už v té chvíli bylo neskutečně nedýchatelno, ale k tomu se podrobněji dostaneme na konci článku…

Jako další se žezla ujímají norští One Tail, One Head s krvavou image. Na jejich koncert z pódia konečně zmizela trojice oltářů, které zde byly již od Cult of Fire, přičemž se vcelku záhy ukázalo, že to bylo v jejich případě sakra potřeba, aby měli One Tail, One Head co nejvíce místa. Norové se totiž do svého rychlého a agresivního black metalu ze staré školy pustili s neskutečnou vervou, a ačkoliv to možná bude takhle znít trochu nepatřičně, zpěvák Luctus, kytarista Åsli i baskytarista Andras Marquis T. na svou hudbu pařili, jak kdyby hráli nějaký skočný hardcore/punk. Jestli jsem o Svartidauði řekl, že z jejich hudby čišela agrese, o One Tail, One Head to platilo ještě mnohonásobně více, i když trochu jiným způsobem. Celá tři čtvrtě hodina proběhla v tom největším možném tempu, takřka bez nějakého oddychu nebo zvolnění, nebudeme-li počítat přestávky mezi skladbami; zmiňovaná trojice muzikantů na pódiu doslova řádila a lítala ze strany na stranu, později pak dokonce lítal i stojan na mikrofon téměř po celém klubu, když jej Luctus hodil mezi lidi – štafetou pak stojan skončil až někde na baru v zadní části. Svým výkonem One Tail, One Head zanedlouho vyhecovali rovněž publikum, které norské čtveřici připravilo jeden z nejlepších ohlasů Prague Death Mass a také první moshpit festivalu. Åsli sice druhý den festivalu dokázal uhranout ještě více s Vemod (o tom však až později), ale i tak to byl jednoduše absolutní nářez.

Další v pořadí je norská legenda Hades Almighty, která byla papírově headlinerem celého Prague Death Mass a na plakátech jí patřila nejvyšší pozice, avšak situace nakonec byla docela jiná. Na Svartidauði, One Tail, One Head i následující Acherontas bylo v klubu natřískáno a skoro doslova hlava na hlavě, v průběhu Hades Almighty to ale rozhodně neplatilo a navíc během jejich setu dost lidí ještě odcházelo, takže na konci byl sál přinejlepším poloprázdný. Sice je určitě pravda, že oproti zbytku sestavy Prague Death Mass byli Hades Almighty jednoznačně nejméně extrémní kapelou (jak se vyjádřil kolega fotograf: “byl to takovej hevík, no”), ale určitě si podle mě ani náhodou nezasloužili, aby se po dohrání skladby ozval jen chabý potlesk několika málo lidí. Jasně, určitě se na to nedívám úplně střízlivě, protože Hades (Almighty) dlouhodobě patří mezi mé největší srdcovky vůbec a protože jsem byl strašně rád, že mám konečně možnost vidět kultovní Nory živě, ale nemůžu si pomoct, mně to prostě přišlo naprosto skvělé, celá hodina mi utekla jak nic a zrovna tady bych si klidně nechal líbit, kdyby hráli snad i tři hodiny. Rozhodně to nebylo dokonalé vystoupení a spousta věcí nebyla úplně košer, citelně mi chyběla druhá kytara, jelikož Hades Almighty aktuálně hrají jen ve třech, takže oproti studiovým verzím, které mám v hlavě vpálené naprosto zpaměti, tomu něco trochu chybělo, navíc mi přišlo, že sám Jørn Inge Tunsberg ne všechno odehrál úplně čistě, sem tam mu něco ulítlo a ještě navíc byla jeho kytara trochu potopená pod basou Janto Garmanslunda (jenž měl jen tak mimochodem ten večer v hrdle naladěno vskutku famózně), ale i přesto všechno jsem si jejich vystoupení neskutečně užil. Trochu mě překvapil setlist, protože vzhledem k tomu, že poslední deska vyšla před dlouhými 12 lety, jsem očekával, že Hades Almighty (i kvůli zaměření festivalu) budou brát hlavně ze staré tvorby, jež vyšla ještě pod původním jménem Hades, ale kapela své vystoupení postavila hlavně desce “The Pulse of Decay”, z níž zazněly “Submission Equals Suicide” (včetně intra “216 / Cataclysmic”), titulní “The Pulse of Decay”, “Vendetta Assasination”, “Apocalypse” a hodně překvapivě i cover “Each Dawn I Die” od Manowar, který se objevil jako bonusový song na pozdější reedici alba. Třeba z kultovního “The Dawn of the Dying Sun”, což je pro mě jen tak mezi námi jedna z nejlepších desek, které kdo kdy nahrál, zazněly – pokud mě paměť nešálí – pouze “Crusade of the Underworld Hordes” a pak geniální opus “Alone Walkyng”. Škoda, že nedošlo na žádný kousek z trochu přehlíženého “Millenium Nocturne”, ale člověk nemůže mít všechno. I tak jsem byl naprosto spokojený a jsem pořadatelům vážně vděčný, že jsem díky nim Hades Almighty konečně viděl.

Jako úplně poslední formace prvního dne nastupují okultní Řekové Acherontas, jejichž hudba mě i přes nesporné kvality z desek nikdy nijak zvlášť nesebrala (i když letošní novinka “Amenti – Ψαλμοί Αίματος και Αστρικά Οράματα” se prozatím vyvíjí velice slibně, ačkoliv jsem ji ještě neslyšel tolikrát, abych ji úplně vstřebal), avšak v živém provedení to mělo obrovskou sílu. Kapela naprosto suverénní, uhrančivá, proudy umělé mlhy a kouře notně podporovaly atmosféru, díky čemuž obrysy zahalených postav (kytaristé a baskytarista v kutnách s kapucí, všichni většinu obličeje zakrytou šátkem s nějakým okultním symbolem a všichni na krku náhrdelník z kostí; bubeníka jsem snad přes tu mlhu ani nezahlídnul) působily ještě uhrančivěji. Na pódium se navíc vrátily i oltáře se svícny a lebkami, což bylo jedině dobře, protože zrovna Acherontas byli kapelou, k níž se to – na rozdíl třeba od Azazel nebo Obscure Burial – naprosto hodilo a umocňovalo to zážitek z už tak excelentního a atmosférického vystoupení. Díky tomu všemu na mě muzika Acherontas snad vůbec poprvé působila tak, jak by asi měla. I tak jsem ale díky velké únavě a už opravdu hodně špatnému vzduchu v klubu nakonec utekl ještě před koncem jejich setu, což mě sice zpětně trochu mrzí, ale nedalo se nic dělat, tudíž jsem se vydal bloudit do pražských ulic a naštěstí – jistě k velké radosti všech – se mi i podařilo dobloudit tam, kam jsem potřeboval, takže jsem se mohl vrhnout na regeneraci na druhý den Prague Death Mass, který se nakonec ukázal být ještě výživnějším než ten první…

Recenze

Fir Bolg – Towards Ancestral Lands

Napsat komentář
Fir Bolg - Towards Ancestral Lands
Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 21.6.2013
Label: Schwarzdorn Production

Tracklist:
01. Intro
02. Behind the Great Oppidum
03. Blood Heritage
04. Banshees
05. King of Wallachia
06. Strong Old Megalith
07. Final Battle on the Frozen Lake
08. Mag Tuired
09. Dun Aengus

Hodnocení:
Ježura – 6,5/10
H. – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Fir Bolg je kapela nebo spíš projekt z jižní Francie a jeho jediný stabilní člen Dagoth skrze něj ventiluje svoji posedlost keltskou kulturou a historií ve formě black metalu. Nalijme si čistého vína – obzvláště v poslední dekádě to není nikterak ojedinělý fenomén, ale na druhou stranu je fakt, že podobné jednočlenné projekty nezřídka kdy produkují hudbu, která patří k tomu nejlepšímu, na co se dá v daném žánru narazit. Co se prvního dojmu týče, Dagothovi navíc hraje do karet jeho francouzský původ, protože jak známo, black metal francouzské provenience si v obeznámených kruzích dovedl svou jedinečností vybudovat takřka neotřesitelnou pozici. Dovede z toho však deska “Towards Ancestral Lands” vytěžit dostatek kvalit? Na to se pokusím odpovědět v následujících řádcích.

Tak předně, ačkoli je “Towards Ancestral Lands” přese všechny pohanské vlivy vlastně dost čistý black metal, není to rozhodně žádná garáž. Produkce je perfektně čitelná, ale přesto přirozená a dostatečně špinavá, a to je pro pagan blackovou desku prakticky ideální stav. Při takové konstelaci pak kvalita “Towards Ancestral Lands” závisí prakticky výhradně na tom, jestli pro ni Dagoth dovedl složit dostatečně dobrý materiál, jenže právě tohle je kamenem úrazu, se kterým se deska potýká… Tedy, abych byl fér, on to není kdoví jaký balvan, spíš takový kámen, který ještě udržíte v jedné ruce, ale už to není moc pohodlné. “Towards Ancestral Lands” na mě zkrátka dělá dojem, jako by ho složil někdo, kdo sice umí přijít s dobrým nápadem, ale na to, aby se z toho vyklubal skutečně působivý výsledek, mu chybí zejména více takových nápadů a dost možná také dostatek zkušeností s komponování.

Jak to funguje v praxi? Asi tak, že to člověk poslouchá a říká si, že to není špatné, ale doufá, že několik dalších poslechů odhalí něco, co by ospravedlnilo prohlášení, že jde o skutečně dobrou muziku se vším všudy. Jenže poslechy míjí a kýžené něco se stále nedostavuje, takže místo očekávání nakonec nastupuje otrava. Větší část kytarových partů, které celou desku určují, se potácí někde na pomezí poslouchatelné vaty a opravdu dobré muziky s občasnými přesahy na obě strany spektra. Vnitřní kontinuita skladeb a návaznost jednotlivých motivů sice fungují na úrovni, ale právě některé motivy jsou vyloženě primitivní, obehrané až hrůza a celkový dojem dost degradují. Vcelku v pohodě působí různé akustické vložky, které spolu melodickými vyhrávkami a celkovou melodikou pomáhají zdůrazňovat pohanský charakter alba, ale ani tady nehledejte žádný extra trhák, protože ačkoli tato složka patří k tomu lepšímu, co “Towards Ancestral Lands” nabízí, pořád nejde hovořit o něčem, co by její úroveň nějak drasticky zvedalo nebo snad obstálo samo o sobě.

Skutečně hodnotné aspekty desky je tedy zapotřebí hledat v jejích konkrétních momentech a tady už se přeci jen dá něčeho dobrat. V paměti si mi sice usadil akorát refrén k “Behind the Great Oppidum”, ale napříč albem je toho rozhodně víc. Nejvyšší koncentrace takových momentů se mi zdá být přítomna v circa první polovině desky a pak v samém závěru, kde skladby “Mag Tuired” a “Dun Aegnus” přeci jen přináší víc radostí než strastí. A z těchto fragmentů je jasně znát, že to jde, když se chce, takže mi přijde jako velká škoda, že je album jako celek tak rozmělněno značně nevýrazným materiálem, který na sebe poutá většinu pozornosti.

Ačkoli se celá recenze nese v kritickém tónu, “Towards Ancestral Lands” vážně není špatné album, jen se potýká se skutečností, že celkově vzato není ani vyloženě dobré, a proto je dost dobře možné, že mu trochu křivdím, jelikož jsem čekal víc. Přesto ale patří k žánrovému nadprůměru a takovou známku také dostane. Pokud do budoucna nemá zůstat u jediné řadovky, která jméno Fir Bolg ponese, příště rád zjistím, jestli Dagoth úroveň své tvorby pozvedl, protože přese všechny výhrady, které k “Towards Ancestral Lands” mám, je to dílko svým způsobem sympatické, a i když si ho už asi dobrovolně nepustím, obsahuje prvky, které by stály za rozmnožení a zintenzivnění. Nezbývá tedy než doufat, že tak pan kapelník skutečně učiní. Pokud se tak stane, mohlo by to být velmi zajímavé.

Další názory:

Já osobně jsem čistě podle obálky upřímně očekával, že samotná muzika bude spíše o hodně folkovější, ale “Towards Ancestral Lands” je v konečném důsledku vlastně čistokrevný black metal s trochou pohanského nádechu. Ani náhodou se nejedná o něco nějak zvlášť unikátního, spíš je to takový standard, jak po stránce skladatelské, tak i co do atmosféry, místy je hodně cítit, že Dagoth, jediný člen Fir Bolg, možná až trochu okatě cituje žánrové velikány (dost pravděpodobně své vzory), například z takové třetí “Blood Heritage” páchnou Immortal na sto honů a jen těžko se dá neslyšet, odkud Dagoth minimálně v případě tohoto kousku čerpal. Ve výsledku ale nic z toho vůbec nevadí, protože “Towards Ancestral Lands” je hodně fajnová deska i tak, velice příjemně se poslouchá, a ačkoliv nenábízí nějaký extrémně hluboký intelektuální prožitek, pořád má na to, aby pár těch poslechů docela solidně zabavila. Nic výjimečného, ale poctivá a slušná práce, která svojí úroveň zcela jistě má.
H.

Recenze

Fjoergyn – Monument Ende

1 komentář
Fjoergyn - Monument Ende
Země: Německo
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 31.5.2013
Label: Trollzorn Records

Tracklist:
01. Genesis 2.0
02. Betonlethargie
03. Leiermann
04. Der Monolog des Antichristen
05. Thanatos
06. Antimensch
07. S.I.N.
08. Kyrie eleison
09. Monument Ende
10. –

Hodnocení:
Ježura – 8,5/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
web / facebook

Pokud jste se při toulkách blogem zatoulali na stránku s informacemi o všem možném, redaktory nevyjímaje, možná jste si všimli, že u mého profilu v kategorii nejoblíbenějších kapel dlí jméno, o kterém se v mnoha metalových médiích jen tak nedočtete. Fjoergyn jsou německá kapela, která mě před časem zcela uchvátila hudbou, ve níž se zcela ojedinělým způsobem míchá black metal s jemnou symfonikou, pagan metalovými vlivy a dokonce špetkou avantgardy. Albovou trilogii “Ernte im Herbst”, “Sade et Masoch” a “Jahreszeiten” jsem si i přes dílčí výhrady absolutně zamiloval a od dlouho očekávané novinky “Monument Ende” jsem si tedy sliboval další skvělou položku do diskografie Fjoergyn. A stejně jako jsem se na desku těšil, jsem s jistou nervozitou očekával, jaké změny přinese, protože jak už to tak bývá, alba, která již nepatří do ukončené tvůrčí nebo konceptuální série, otevírají svým tvůrcům dveře k nejrůznějším možnostem…

“Monument Ende” se od svých předchůdců skutečně liší, ale zase ne tak moc, aby to výraz kapely nějak zásadně převrátilo. Samotná hudba je tak spíše přirozenou evolucí dosavadní tvorby kapely a nejzásadnější změny se odehrály spíše na poli produkce a grafického zpracování alba. Nedá mi to a musím se zastavit hned u grafiky. Bohužel jsem si ještě nestačil obstarat fyzickou kopii alba, takže mohu soudit pouze artwork, ale už ten samotný mi stačí k opravdovému nadšení. Od svých předchůdců jde o obrat o 180° a tam, kde se dříve na čistě bílém pozadí vyjímal nějaký vypovídající objekt, tam je dnes skoro úplně temná obloha prozářená jen několika hvězdami a žhnoucí aurou vyhasínajícího Slunce. Je to sice dost jednoduchá kompozice, ale ve své jednoduchosti je neuvěřitelně silná a jakkoli má dnes již minulý koncept obalů starších desek Fjoergyn nápad a je rovněž působivý, přebal “Monument Ende” je jak z jiného světa. Fantastická práce!

Další zásadní posun nastal, jak jsem již nadnesl, na poli produkce, i když i toto je s přihlédnutím ke zvuku minulých alb vlastně jen další krok kupředu, jen je to tentokrát znát více než kdy předtím. O co jde? Zvuk “Monument Ende” je opravdu propracovaný a perfektně čitelný, aniž by však ztratil cokoli z jisté syrovosti, která k hudbě Fjoergyn patří od samého počátku. Dost velký podíl na tom nese produkce kytar, které se dostaly dost do popředí a zejména z nich album onu syrovost čerpá. Nechci říkat podobné, ale ke stejnému cíli rozhodně vedoucí péče se dostalo i ostatním nástrojům a dohromady to funguje takřka dokonale. Pro Fjoergyn typický feeling je totiž na místě a neztratil ani zlomek své intenzity a přitažlivosti. Jen je teď zabalen do krapet temnějšího kabátu.

A jak už zde zaznělo, hudba sama je po kompoziční stránce přirozenou evolucí toho, čím si Fjoergyn vysloužili ostruhy a v neposlední řadě nepočetnou, zato však oddanou suitu fanoušků. Ve zdánlivě nepochopitelné symbióze zde navzájem koexistuje skoro čistý black metal, klasicistní smyčce, jemné klávesy, občasné prog rockové momenty, vzácné záblesky lehce industriálních samplů, nepatrně avantgardní aura a hlavně zlá metalová tvář s nádhernými melodiemi, které v jistých momentech dovedou vehnat i nějakou tu slzu do oka. Zkrátka je tam toho strašně moc, ale složeno je to tak dobře, že to dělá dojem, jako by všechny ty dílčí složky byly od nepaměti stvořeny jedna pro druhou. Hudba je to svojská s nesmírně propracovaná, ale přesto posluchačsky relativně přívětivá. Co je ale důležité – je především dokonale upřímná, takže posluchač po nějaké době dost možná zjistí, že “Monument Ende” neposlouchá ani tak proto, že se mu to líbí, ale spíš proto, že k němu ta deska promlouvá. A ono vlastně není divu, protože výpovědní stránka hudby byla u Fjoergyn vždy důležitá. A důkazem, že se to Stephanovi L. a jeho spoluhráčům stále daří, je zřetelně slyšitelný posun v náladě desky. Zatímco první tři alba různými způsoby čerpala z přírody, jejích dějů a nestoudného chování člověka vůči ní, tentokrát máme co do činění s temným misantropickým dílem, ze kterého definitivní zavržení lidského pokolení vyloženě dýchá.

Jak je u Fjoergyn zvykem, album sestává ze skladeb, které svou délkou rozhodně převyšují standardní čtyř až pětiminutovky. Krom toho tu máme intro i outro a dokonce tři minuty čtyřicet pět sekund dlouhé intermezzo “Kyrie eleison”, a ačkoli se asi nedá hovořit o obdobě klasických kompozic, i vzhledem ke vznešenému charakteru hudby se “Monument Ende” tomuto formátu částečně blíží. Mnohem blíže než album jako celek jsou mu ale některé skladby. Napadají mě třeba “Thanatos” nebo titulní “Monument Ende”, což jsou oboje opravdu velice majestátní kusy s působivou vnitřní strukturou, ale svým způsobem se to týká i ostatních skladeb, protože i na nich je znát inspirace v klasicistním přístupu ke kompozici. A věřte mi, že je to zatraceně dobře, protože i tento aspekt hodně přidává na celkovém dojmu, který “Monument Ende” zanechává.

Jaký dojem to je? I při vědomí, že jsou Fjoergyn mojí srdcovou kapelou, na sebe beru veškerou odpovědnost a pravím, že je to vynikající dojem. “Monument Ende” je totiž neuvěřitelně silné album. Všechny skladby do jedné nechaly průměr daleko za sebou, a i když musím uznat, že to není absolutní hudební orgasmus po celou dobu čtyřiašedesáti minut, ničeho horšího než hodně vysokého nadprůměru se zde nedočkáte. Naproti tomu skladby jako “Betonlethargie” nebo “Thanatos”, druhá polovina titulní “Monument Ende” a nespočet dalších pasáží napříč celým albem patří k tomu nejlepšímu, co jsem letos slyšel. Perfektní skladatelská práce, vynikající vokály (Stephan tentokrát překvapil i novou polohou) a jedinečná atmosféra desky dávají dohromady temné, ale přesto barvité dílo, které by neměl vynechat nikdo, kdo vyhledává neotřelou a kvalitní hudbu. Fjoergyn to zkrátka opět dokázali a po dlouhých čtyřech letech vydali nesmírně působivou desku, která pokud své předchůdce nepřekonává, tak se alespoň řadí na jejich úroveň. A ta je zatraceně vysoko, to mi věřte…

Fjoergyn

Další názory:

Myslím, že Ježura to ve své recenzi s tou masáží superlativů malinko přehání, protože jsou Fjoergyn jeho oblíbená kapela, takže se na to nedívá úplně střízlivě, nicméně i tak to nic nemění na tom, že “Monument Ende” je opravdu velmi kvalitní deska plná rozmanitosti, zajímavých nápadů a silných momentů. Nejvíce se mi nahrávka zamlouvá v těch tvrdších a agresivnějších momentech, kdy Fjoergyn sází především na riffy, protože tehdy je jejich muzika opravdu působivá a díky chytře, ale nevtíravě využitým orchestracím zní vážně majestátně, aniž by se jen na chvíli objevil byť i jen náznak patosu – nádherným příkladem může být třeba hned první regulérní skladba “Betonlethargie”. Na druhou stranu by mi vážně nevadilo, kdyby se Fjoergyn trochu krotili s délkou alba, ačkoliv 65 minut ještě taková vražda není… sice si nejsem úplně jistý, která písnička z deseti přítomných by měla jít pryč, přesto by “Monument Ende” takových 10-15 minut dolů slušelo… nechápu, proč je dneska takové množství kapel přesvědčeno, že deska musí mít hrací dobu minimálně hodinu. Ale jinak není nahrávce moc co vytýkat, jelikož se hudebně jedná o skvělou záležitost…
H.

Minirecenze

Horna – Askel lähempänä Saatanaa

Napsat komentář
Horna - Askel lähempänä Saatanaa
Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 8.3.2013
Label: World Terror Committee

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

Finští satani Horna jsou už dávno kapelou, na níž se člověk může beze strachu spolehnout, že s každým dalším zářezem opět dodá kvalitní porci blasfemického black metalu v příjemně staromilském duchu. Nějakou tu miliardu neřadovek, které Horna v průběhu svého působení vypustila, naposlouchanou opravdu nemám, ale co se týče dlouhohrajících počinů, kapela vždy dokázala držet konstantně vysokou úroveň a doposud nemá na kontě fošnu, u níž bych měl potřebu hovořit o slabotě nebo nesplnění očekávání, což naštěstí platí i o letošní novince “Askel lähmepänä Saatanaa”.

V žádném případě se ani náznakem nejedná o něco prudce originálního nebo neslyšeného, ale ruku na srdce, u téhle kapely tohle jaksi nikdy nebylo cílem. Když si člověk pustí Horna, má náladu na severský black metal ze staré školy se špinavým zvukem a vším dalším, co k tomu patří – a to “Askel lähempänä Saatanaa” splňuje měrou vrchovatou. Zpěvák Spellgoth, pro něhož je “Askel lähempänä Saatanaa” dlouhohrajícím debutem v řadách skupiny, štěká jako ďábel a rozhodně je poznat, že je to člověk na svém místě, díky čemuž se nemůžu připojit k těm názorům, které tvrdí, že po odchodu Corvuse už to není ono.

Předcházející opus “Sanojesi äärelle” sice zůstal nepokořen, ale to se jaksi dalo čekat, neboť byl možná tím nejlepším, co kdy Horna vydala. Přesto se mi “Askel lähempänä Saatanaa” hodně líbí, protože jsem od ní dostal přesně to, co jsem dostat chtěl – poctivý black metalový nářez, který si na nic nehraje a jede si ten svůj nekompromisní náser, jak se patří. Tím pádem jsem ve výsledku naprosto spokojen a s radostí můžu prohlásit, že Horna udržela svůj čistý štít (jakkoliv zní tohle spojení u špinavého black metalu trochu úsměvně).

Recenze

Aborym – Dirty

Komentáře: 2
Aborym - Dirty
Země: Itálie
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 28.5.2013
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Irreversible Crisis
02. Across the Universe
03. Dirty
04. Bleedthrough
05. Raped by Daddy
06. I Don’t Know
07. The Factory of Death
08. Helter Skelter Youth
09. Face the Reptile
10. The Day the Sun Stopped Shining

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Italům Aborym už nikdo nemůže vzít fakt, že mají do jisté míry kultovní status a že byli jednou ze zásadních skupin pro jistou specifickou odnož metalu. Jejich staré desky se bez diskuze podílely na vzniku industriální větve black metalu a minimálně “Kali Yuga Bizarre” z roku 1999 (ale podle mě i další kusy) se dá řadit mezi alba, která ve své době byla vizionářská. Nebudeme-li počítat stařičké Mysticum a jejich dodnes fantastický opus “In the Streams of Inferno”, pak mě mimo Dødheimsgard (“666 International”!!!) a právě Aborym nenapadá jiná skupina, kterou bychom mohli nazvat pionýrem industrial black metalu. Nicméně, čistě ze zásluh se přežívat nedá, a aby kapela mohla fungovat dál, musí mít i její aktuální tvorba smysl. A tady, zdá se, u spousty lidí Aborym narážejí. Neříkám, že je tak tomu v mém případě, právě naopak, protože mně se líbí i současné desky skupiny, avšak co si tak průběžně všímám ohlasů, rozhodně ne všichni jsou se mnou zajedno…

Ono se nakupilo poměrně dost negativních ohlasů již na předcházející “Psychogrotesque”. Upřímně řečeno, nemám sebemenší ponětí proč – ta deska je jednoduše fantastická a pořád, i tři roky po svém vydání, mě baví. Je tam spousta excelentních nápadů, úžasná atmosféra, to album má prostě sílu. Jaké jsou tedy argumenty odpůrců? Jo aha, ono to totiž nezní stejně jako “Fire Walk with Us” nebo “With No Human Intervention”. Jestli je v tomhle zakopaný pes, pak se nedivím, že dotyčným současná podoba Aborym nevoní. A úplně stejně se to má i s nejnovějším “Dirty”…

Nechápejte mě špatně, já mám samozřejmě “Kali Yuga Bizarre”, “Fire Walk with Us” nebo “With No Human Intervention” taky opravdu rád, ačkoliv jsem se k nim paradoxně dostal až docela pozdě, ale ty nahrávky jsou prostě majstrštyky… ale chtít, aby kapela (a zrovna kapela jako Aborym!) zněla i o deset roků později pořád stejně? To mi při vší úctě přijde trochu mimo. Já to opravdu dokážu pochopit, když si někdo stěžuje, že už to není, co to bývalo, ostatně jsou skupiny, kde se uchyluji k úplně stejné argumentaci, jenže mi to přijde relevantní tehdy, pokud postupem času kvalita samotné hudby opravdu zřetelně klesne, nebo pokud kapela naprosto totálně uhne z nastolené cesty. Jenže ani jedno není případy Aborym – i přes jistou obměnu výrazu je v té muzice stále cítit, jakáže skupina to nahrála, a já osobně tam stále cítím i tu kvalitu… a ne zrovna malou. Už jsem se na více zdrojích dočetl, že “Dirty” je prý zklamání, průser, sračka a album nehodné jména Aborym… jasně, je to osobní názor a na jednu stranu – nic proti tomu, ale z výše řečeného nejspíš plyne, že s tím ne tak úplně souhlasím. Ačkoliv v žádném případě nepopírám, že Italové již mají na kontě i o poznání lepší nahrávky (ano, i ty tři již zmiňované), pořád se mi “Dirty” rozhodně nejeví jako průser.

Pro představu pojďme srovnat s předchozím “Psychogrotesque”. Tohle album bylo přímo napěchované různorodými nápady a v rámci tvorby Aborym opravdovou progresí – viz třeba užití saxofonu. “Dirty” je v tomto ohledu hodně jiné, mnohem syrovější, zahuhlanější a agresivnější, větší “bordel”, abych tak řekl. Jenže mé poměrně pozitivní přijetí nahrávky možná souvisí i s tím, že – a nevím proč – jsem to tak nějak očekával. Vlastně vím proč – díky kraťoučkému (asi minutovému) traileru, který Aborym v předstihu vypustili. Z té jediné pouhé minuty bylo cítit, že novinka – přesně jak napovídá její název – bude špinavější a přesně takové “Dirty” nakonec opravdu je. Díky tomu trochu trvá, než se člověk v té změti riffů a elektroniky zorientuje, nicméně pokud si s tím dá práci, rozhodně na něj docela brzy začnou vykukovat hodně skvělé skladby.

Mám-li mluvit konkrétně, pak za zmínku jistě stojí hned druhá “Across the Universe”, jež patří mezi to málo, v němž to Aborym neřežou na plné obrátky. Jak už její název napovídá, má trochu vesmírný nádech, což je docela příjemné ozvláštnění, zejména to je slyšet v čistě (!) zpívaných pasážích. Parádní chaos předvádí titulní “Dirty”, která dává vcelku reprezentativní ukázku, o čem deska je a jaký dojem z ní v posluchači zůstane – industriální black metalová agrese. Překvapivě chytlavá (v rámci mezí) je “Bleedthrough”, díky čemuž se stává jedním ze záchytných bodů při prvních posleších. Naprosto výtečná je “The Factory of Death”, která už podle hrací délky přesahující sedm minut (suverénně nejdelší kus “Dirty”) slibuje cosi epičtějšího, což také nabízí – například motiv se sekaným riffem, jenž se poprvé ozve krátce po první minutě, je skvělý, rychlé pasáže jsou drtící, hodně povedená je elektronika, která začne po střední klidnější pasáži, hodně překvapí rovněž zajímavé kytarové sólo těsně před závěrem. Jako vrchol celé desky bych však viděl kulervoucí nářez “Helter Skelter Youth”, jenž mě zničil už napoprvé a od té doby se na něj při každém poslechu speciálně těším – když se song po úvodní plíživější minutě pořádně rozjede, tak to má prostě kurevskou sílu.

I když se mnou dost lidí nebude souhlasit (což je v pořádku!) a album pošle do kopru, mně se prostě “Dirty” líbí. A rozhodně tuto situaci, kdy současní Aborym dělí fanoušky na dvě části a ne všem je novinka po chuti, považuji za lepší, než kdyby ta hudba emoce nevyvolávala. Pro skupinu jako Aborym je podle mě mnohem důstojnější vydávat desky, jež budou do jisté míry kontroverzní a ne každý je přijme, než aby solili alba, nad nimiž každý mávne rukou, že je to docela dobré, a půjde dál. Každopádně mě osobně mají Aborym pořád na své straně – i když uznávám, že to není to nejlepší, co kdy vydali, pořád lepší album jako “Dirty”, než poslouchat x-tý obšlehl starších alb… a to i když má “Dirty” ke starším deskám rozhodně blíže než “Psychogrotesque”.

P. S. Palec nahoru za nádherně jedovatý přebal. Mnohem lepší, než kdyby tam práskli nějaké tmavé rádoby zlo!

Minirecenze

Wormlust – The Feral Wisdom

Komentáře: 5
Wormlust - The Feral Wisdom
Země: Island
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 6.6.2013
Label: Demonhood Productions

Hodnocení: 9,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

V letošním roce se objevilo naprosté minimum desek, o nichž bych mohl tvrdit, že mě totálně smetly, nicméně “The Feral Wisdom” je bezesporu jednou z nich, ba co víc, dovolil bych si dokonce tvrdit i to, že se v mých očích aktuálně jedná asi o nejžhavějšího kandidáta na titul nejlepšího alba celého roku. Vezměme to ale od začátku…

Wormlust je jednočlenný projekt z Islandu, pohybující se v mezích avantgardního black metalu, což už samo o sobě může někomu znít zajímavě, někomu třeba ne, ale samotná hudba nakonec zajímavá je – za to vám ručím. Netvrdím, že se vám to nutně musí líbit, ale už jen ze samotné obálky je myslím jasně zřejmé, že zde nepůjde o úplně běžnou záležitost. A ve skutečnosti? Inu, ta muzika je naprosto stejně zmagořená jako onen přebal, pod nímž se ukrývá. Nemám sebemenší ponětí, o čem jsou texty, jelikož jsou samozřejmě kompletně v islandštině, ale samotná hudba je vážně neuvěřitelný trip.

Sice to má “jen” nějakých 38 minut, ale každá minuta z těch 38 je neskutečně intenzivní, ať už H.V. Lyngdal ničí posluchače chaotickou avantgardou s nesmírně hypnotickou atmosférou, od níž se prostě nedá odtrhnout, nebo v některých pasážích zvolní až na hranici plíživého ambientu. Ve všech případech zní hudba Wormlust neskutečně působivě. A je úplně jedno, že se to dá jen stěží pochopit i po velkém množství poslechů, protože se tam toho děje strašně moc a i při plném soustředění je problém z té obrovské změti zvuků, které se vzájemně proplétají jako LSD hadi, něco vytáhnout, přesto to dokáže působit hlubokou uhrančivou atmosférou. Zároveň si ta deska od posluchače žádá opravdu hodně, ale třeba já osobně si toho naopak strašně cením, když je ta hudba tak náročná, protože v podobných případech jako “The Feral Wisdom” platí, že víc tomu člověk obětuje, tím víc a víc je to působivější a intenzivnější.

Naprosto fenomenální věc…

Recenze

Chthonic – Bú-Tik

Komentáře: 12
Chthonic - Bú-Tik
Země: Taiwan
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 31.5.2013
Label: Spinefarm Records / Ciongzo Idea

Tracklist:
01. Arising Armament
02. Supreme Pain for the Tyrant
03. Sail into the Sunset’s Fire
04. Next Republic
05. Rage of My Sword
06. Between Silence and Death
07. Resurrection Pyre
08. Set Fire to the Island
09. Defenders of Bú-Tik Palace
10. Undying Rearmament

Hodnocení:
H. – 6/10
Skvrn – 8/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Všiml jsem si, že asijské melodic black metalové komando Chthonic vnímám poměrně zvláštně. Vždycky, když kapela vydá desku, tak si to poslechnu a vážně se mi to líbí, nějakou dobu s tím strávím, ale postupem času můj zájem o tuto asi nejznámější metalovou formaci z Taiwanu docela opadne a vydání další nahrávky moc neprožívám. Když to ale pak vyjde, tak tomu ten poslech zkusím dát a zase mě to vždycky chytne. Vše nasvědčovalo tomu, že se do puntíku stejný scénář bude opakovat i v případě letošní novinky “Bú-Tik” – na vydání předcházejícího “Takasago Army” jsem se nijak zvlášť netřásl, ale když jsem to nakonec zkusil, začalo mě to album opravdu bavit, možná i do té míry, že bych jej snad mohl prohlásit za doposud nejlepší počin skupiny (i když, to nejspíš přeháním, ono tam je vlastně ještě “Relentless Recurrence”…), později jsem od něj zase tak trochu odešel a opět jsem ohledně “Bú-Tik” zrovna nehořel nedočkavostí. Pak ale deska konečně dorazila, vrazil jsem ji do přehrávače… a najednou nic…

Neumím si dost dobře vysvětlit, čím to je, ale z nějakého důvodu je “Bú-Tik” snad prvním albem Chthonic, jež mě prostě nebaví (vlastně abych nekecal, první dvě desky “Where the Ancestors’ Souls Gathered” a “9th Empyrean” jsem snad nikdy neslyšel, tak u těch nemůžu soudit). Nejsem si jistý, jestli je to opravdu nepříliš valnou kvalitou materiálu, který tentokrát Chthonic dali dohromady, nebo je třeba na vině proměna mého vkusu, který přece jenom tak úplně nestojí na místě, zatímco kapela se už od “Seediq Baale” nějak přehnaně nevyvíjí. Uznávám, že i tohle je samozřejmě možné, protože na jednu stranu je na “Bú-Tik” objektivní optikou vše v pořádku a z veškerých typických elementů své tvorby Chthonic opět namíchali exoticky black metalový koktejl, který by papírově měl opět bavit, nicméně se tak v mém osobním případě neděje. Když to ovšem vezmeme i z druhého pohledu, právě vzhledem k vzniklé situaci jsem si zkoušel pouštět starší počiny a všechny mě pořád bavily, takže asi jen těžko můžu říct, že za to může změna hudebních preferencí, v jejichž rámci už pro Chthonic není místo. Pojďme to ale vzít od začátku…

Nahrávku otvírá intro s názvem “Arising Armament”, které je úplně v pohodě a zní přesně tak, jak byste od metalové skupiny z Taiwanu asi očekávali. Poté se rozjede první regulérní song “Supreme Pain for the Tyrant”, který – a tak mě napadá, že možná právě v tom bude ten problém – veskrze ukazuje všechno, co se bude dít v nadcházejících téměř 40 minutách. Chthonic klasicky předvádějí velice příjemně poslouchatelnou kombinaci black metalu s trochou death metalu, která je natolik melodická, aby byla chytlavá a bez problému zkousnutelná i pro příznivce klasičtějších druhů metalu, ale zase ne tolik, aby se jednalo o nějakou přeplácanou kýčovitou blbost. Nechybí samozřejmě již dávno charakteristický orientální nádech, prezentovaný především místními dvoustrunnými “houslemi” erhu, jež obstarává jinak také zpěvák Freddy Lim, svůj podíl však bezesporu mají také poměrně hojně užívané klávesy, byť ne takovým způsobem, aby to člověka otravovalo, jak se občas stává, což je rozhodně klad. Klasicky výborná je práce kytaristy Jesse Liu, jehož jsem dříve v sestavě Chthonic trochu přehlížel vedle těch prvků, které člověka bouchnou přes nos jako první, tedy zpěvu a oněch exotických melodií, ale konkrétně na “Bú-Tik” mi přijde, že jestli něco ty skladby táhne aspoň trochu dopředu, je to právě on se svými riffy.

Že vám to takhle zní jako muzika úplně v pohodě? Jasně, určitě bych s vámi souhlasil, protože formálně je opravdu všechno na svém místě, akorát bych v případě “Bú-Tik” viděl tři nedostatky a všechny již byly nepřímo naznačeny výše, přičemž první dva jdou spolu ruku v ruce. Za prvé je to fakt, že Chthonic tento recept aplikují s výjimkou intra a outra po celou hrací dobu, což nakonec nedokázala smazat ani docela střízlivá stopáž. Za druhé je to fakt, že nejenže tento recept Chthonic praktikují na celém “Bú-Tik”, ale rovnou i na několika albech za sebou – jak již bylo řečeno, jejich tvorba je v jádru neměnná v podstatě již od “Seediq Baale”, což je rok 2005, neklame-li mne paměť, a už se to trochu začíná zajídat. Jistou roli v tom hraje také to, že na předcházejících deskách dokázali Chthonic vždy přijít s nějakým jasným hitem, jenž na sebe dokázal strhnout pozornost, případně skomírající zábavu při poslechu zase nakopnout a co do dojmu s sebou vytáhnout nahoru i některé písně, které třeba tak skvělé nebyly. Na “Takasago Army” to byly “Takao” nebo “Broken Jade”, na “Mirror of Retribution” zase excelentní nakopávačka “Forty-Nine Theurgy Chains”. Jenže na “Bú-Tik” žádný takový song, jenž by tu desku táhnul kupředu, prostě není, všechny písničky – přestože ve své podstatě není vyloženě špatná ani jedna z nich – do sebe trochu splývají. Možná když trochu přimhouřím oči, mohla by na tuto pozici aspirovat osmá “Set Fire to the Island”, v níž se opravdu povedla linka s čistším zpěvem, nebo třetí “Sail into the Sunset’s Fire”, jejíž některé pasáže také rozhodně nejsou marné. Jenže když se nad tím zamyslím, ona tam vlastně marná není ani jedna písnička, akorát jde o to, že už mě to prostě nebere tolik jako u minulých alb, jednoduše to už tak nešlape – a právě to je tím třetím nedostatkem “Bú-Tik”, přičemž právě ten je nejspíš ten nejmarkantnější.

Upřímně, nechci zase vzbudit dojem, že by Chthonic pustili ven nějakou sračku, protože tak tomu rozhodně není. Znova opakuji, že v jádru je “Bú-Tik” vlastně hodně slušná deska, a lidem, kteří doposud s tvorbou Chthonic nepřišli moc do styku, to může zachutnat opravdu hodně, jak ostatně dokazuje hodnocení kolegy pode mnou, já osobně se však i přes nesporné objektivní kvality, zajímavý obal nebo fakt, že mi je tahle kapela pořád dost sympatická, nemohu tak trochu zbavit pocitu, že jde o mírné zklamání. Možná, že kdyby si sličná slečna baskytaristka byla ochotná přijet trochu zalaškovat, tak bychom se na vyšší známce nějak dohodli, ale čistě za muziku tentokrát nemohu vytáhnout víc jak šest bodů, sorry…

Druhý pohled (Skvrn):

Ačkoli jsem na konto Chthonic slyšel nejednu pochvalnou ódu, s jejich tvorbou jsem se do vydání nové desky víceméně neseznámil. A podle ohlasů je opravdu škoda, že loňské album “Takasago Army” jsem si pustil snad jen jednou a je to už navíc poměrně dlouhá doba. Starší tvorbu Chthonic tedy vůbec neznám, a tudíž můžu hodnotit jako úplně nový fanoušek, který nad novou tvorbou nebrblá, že už to není ono a že bejvávalo líp. A i když se zrovna nepovažuji za zarytého fanouška Cradle of Filth, ke kterým jsou tito Taiwanci často připodobňováni, tušil jsem, že se mi jejich tvorba bude líbit.

Hudbu na “Bú-Tik” bych definoval jako svěží melodicky black / death metalovou metelici smíchanou s hudbou čínského folklóru. Přesně takhle si představuji moderní metal (všimli jste si také, že tohle spojení dneska hodně frčí?), kombinovaný se starodávnými melodiemi staré Asie. Přestože jsou si všechny písně celkem podobné a žádná se příliš nevymyká, jsou taženy tak silným refrénem, že je mi to prostě ukradené. Každá píseň je potenciální hit, vokál Freddyho Lima mně perfektně sedl. A i když je “Bú-Tik” vrstevnaté a bohaté album, o přeplácanosti bych nemluvil, všechny ty obohacující prvky jsou totiž podávány v rámci únosnosti. Je vidět, že asijské zvyklosti má tahle pětice v krvi a dokáže je přenést i na své posluchačstvo. Škoda jen kratší stopáže a absence nějaké zásadní skladby, která by pocit z desky ještě vyšperkovala. Lepších osm z deseti…