Archiv štítku: black metal

Lychgate – Lychgate

Lychgate - Lychgate
Země: Velká Británie
Žánr: black metal
Datum vydání: 29.4.2013
Label: Mordgrimm

Tracklist:
01. The Inception
02. Resentment
03. Against the Paradoxical Guild
04. In Self-Ruin
05. Sceptre to Control the World
06. Intermezzo
07. Triumphalism
08. Dust of a Gun Barrel
09. When Scorn Can Scourge No More

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Lychgate

Lychgate je dalším poměrně zajímavým zástupcem nekonečného zástupu black metalových kapel, který nebere konce, což je vcelku logické, když je – jak se zdá – nekonečný. Esenciální otázkou hned na úvod recenze je ovšem to, co přesně je na Lychgate natolik zajímavé – odpověď je ovšem poměrně jednoduchá a nasnadě, jelikož ji najdete vlastně všude při každé zmínce o kapele. Jde o sestavu, v níž se objevují hudebníci z několika velmi kvalitních spolků, jejichž jméno má na extrémní metalové scéně nemalý zvuk…

O zpěv a baskytaru se stará Greg A. Chandler, jeden z hlavních tahounů skvělých Esoteric, kteří platí za těžkou váhu na poli toho nejextrémnějšího doom metalu. A teď si představte, jak by to asi mohlo, kdyby se Esoteric se svým citem pro dusivou atmosféru a monumentální umíráčky pustili do vod black metalu… to je dost zajímavá představa, nebo ne? Sice se tu jedná jen o jednoho jejich člena, ale i tak… Tím ovšem výčet nekončí, neboť baskytaru má na starosti zase Aran, jeden ze členů fenomenálních (a bohužel nedávno opět rozpadlých) Lunar Aurora, o nichž bych si dovolil tvrdit, že patří k tomu nejlepšímu, co kdy Německo dalo black metalové scéně. I hudbu téhle skupiny provází vpravdě neopakovatelná atmosféra a obrovská kvalita. Takovéhle spojení zní ještě lákavěji, co říkáte? Za bicími zase sedí T.J.F. Vallely, jenž se v loňském roce blýsknul až překvapivě velmi dobrým debutem svého vlastního projektu atmospheric black metalového projektu Omega Centauri. Jak to ale všechno funguje dohromady…?

Inu, i v tomto případě je odpověď dost lehká, možná bohužel – nijak. Jestli jste se těšili na hudební průnik Esoteric a Lunar Aurora, budu vás naneštěstí muset zklamat. Ačkoliv je to velice paradoxní, protože promo Lychgate do jisté míry stojí právě na jménech zmiňovaných pánů (obzvláště prvních dvou), texty i hudbu má kompletně na svých bedrech čtvrtý, doposud nejmenovaný člen, kytarista a klávesák Vortigern. Ten byl – pokud vynecháme účasti v kapelách jako třeba Orpheus (v rámci tohoto projektu se jen tak mimochodem už potkal se zmiňovaným Vallelym) nebo u řeckých The One – hybatelem už předchozí inkarnace Lychgate pod názvem Archaicus, což byl původně jeho jednočlenný projekt, pod jehož hlavičkou vzniklo pouze pár demíček. Nicméně i v rámci Lychgate je to on, kdo je autorem muziky a textů. Že je to tak trochu podraz na posluchače? Do jisté míry možná ano, jenže výsledek, který je ke slyšení na stejnojmenné debutové desce, je dostatečně poutavý i tak.

Omlouvám se za poněkud natažený úvod a nyní už se konečně pojďme podívat, co “Lychgate” ve skutečnosti nabízí. Již jsem předeslal, že se jedná o dost dobrou věc, což si lze přeložit i tak, že sám Vortigern si skladatelsky vystačil natolik, aby výsledkem byla kvalitní deska. Abychom však byli o něco konkrétnější… Lychgate se pohybují v atmosférickém black metalu, který – jak už ostatně jeho název vcelku jasně napovídá – klade důraz především na atmosféru. Budeme-li opět válčit s textem promo materiálu, lze zde najít i přídomek avantgardní, ale to je dle mého skromného názoru poněkud nadsazená nálepka, jelikož já osobně si opravdu avantgardní black metal představuji trochu jinak, přičemž Lychgate v konfrontaci s touto představou produkují ještě docela konvenční formu black metalu, což ovšem pranic nezmění na faktu, že i tak je “Lychgate” vcelku povedený žánrový kousek.

Skupina se rozhodně nebojí melodií, jež jsou v některých případech poměrně dost dobré, tempo je po většinu hrací doby spíše ve střední rychlosti, tudíž je dostatek prostoru oba výše zmiňované atributy, tedy atmosféru i melodii (ono ne, že by něco takového nešlo tvořit i ve velké rychlosti, ale to umí opravdu málokdo). Sypačky se objevují spíše pomálu, rozhodně míň, než by asi člověk neznalý žánrové rozmanitosti black metalu čekal, a navíc i jimi se většinou proplétají nějaké ty melodické linky kytary. Vše je navíc místy podbarveno klávesovým podkresem, jenž sice není nijak zvlášť výrazný a snad nikdy se neujímá hlavního slova, přesto stále dělá své, až by se s nadsázkou dalo říct, že odvádí takovou tu “černou práci” vzadu, kterou posluchač primárně moc nevnímá, ale kdyby nebyla, bylo by to ihned sakra znát. Vokál je až překvapivě zastřený a spíš jakoby položený za hudební clonou a zní tak trochu “z dálky”, což však ve výsledku nevadí, jelikož to působí zajímavě a funguje to.

Možná jste z předcházejícího popisu nabyli dojmu, že “Lychgate” není nějak zvlášť výjimečnou nahrávkou, protože co si budeme povídat, něco podobného by šlo takto obecně napsat jen s mírnými obměnami asi o spoustě alb. A určitě máte pravdu. To ovšem desce nijak zvlášť neubírá na kreditu v tom smyslu, že by se to jakkoliv negovalo s již několikrát opakovaným tvrzením, že Lychgate stále nahráli album velmi dobré. Nejedná se o žádný velký unikát, navíc se musím přiznat, že deska poměrně pomalu leze do hlavy, takže ji možná dost lidí po pár posleších zahodí jako nepříliš výraznou, jenže když se do toho člověk trochu obuje, záhy zjistí, že jisté kouzlo tam zcela jistě je. Jak moc času (a jestli vůbec nějaký) ale každý “Lychgate” obětuje, to už je samozřejmě jeho vlastní volba. Mám-li mluvit sám za sebe, ve výsledku se mi placka docela líbí a počínání Lychgate je mi svým způsobem vlastně sympatické, ale i tak se musím přiznat, že jsem možná očekával o krapánek více…


Carrier Flux – Objection

Carrier Flux - Objection
Země: USA
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 31.5.2013
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Imperative Regression
02. Objection
03. Midas Earth
04. The Path of Children Damned
05. We Who Worship Pain
06. Our Culture of Lucre
07. Shallow Grace
08. The Exalted Malign
09. Checkered Flag of the Phantom Race
10. A Cancer of Foundations
11. Scaffolds About Vacuity
12. Of Vines, of Constriction, of the End

Hodnocení:
Ježura – 8,5/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666 Records

První pohled (Ježura):

Spojené státy americké jsou velká země a jako většina takových velkých zemí produkují velké množství nejrůznějších hudebních formací. Krom té řady notoricky známých jmen však i takové, o jejichž existenci ví jen málokdo a většinou si mohou o nějakém zaznamenání hodném komerčním úspěchu nechat leda zdát. A právě undergroundová scéna je vedle spousty v lepším případě průměrných kapel rodištěm i takových, které je skutečná radost objevit a kvůli kterým má takové objevování smysl. Dámy a pánové, prosím potlesk pro Carrier Flux! Abych to ale uvedl na pravou míru, v případě Carrier Flux je záhodno hovořit spíše o projektu, protože jeho jediným členem, skladatelem, hráčem a zpěvákem je už 14 let jakýsi Jeff Phillips. Zkrátka UG se vším všudy, a jak už jsem naznačil, tohle je přesně ten druh undergroundu, na kterém si podzemní scéna postavila renomé.

Hudba, jakou pan Phillips na aktuální novinku “Objection” vměstnal, se necharakterizuje úplně snadno. Black metalové kořeny jí sice nikdo neodpáře, ale rozhodně bych desku neomezoval jen tímto žánrem, protože na to má příliš mnoho rozličných tváří. Nazývat ale “Objection” avantgardním black metalem, jak se lze dočíst různě po internetu, se mi taky moc nechce, protože na to je to zase příliš čitelné… Zkrátka je to hudba nesmírně zajímavá, neortodoxní a na každý pád originální. Přesto to ale není kdovíjaký nápor na mozek – pochopitelně co se týče formy. Obsahově je totiž opravdu o co stát. Album k sobě dovede posluchače přivábit řadou aspektů, které svědčí o páně Phillipsově mimořádné skladatelské vyzrálosti a dostatku nápadů, které spoustě interpretů tak zoufale chybí. Jakkoli je “Objection” členitá deska, která se v žádném případě neopakuje a s každou skladbou nabízí trochu jiný zážitek, jejími jednotícími prvky jsou neokoukané a silné melodie, perfektně nakombinované nástrojové party a velmi osobní atmosféra, kterou si posluchač snadno osvojí. A troufám si tvrdit, že k ní nemálo přispívá i svérázná produkce. Ta na první poslech možná působí trochu odflákle, ale už na ten druhý vyjde najevo, že nic odfláklé není, všechno je perfektně čitelné a že ten nepřeprodukovaný zvuk a jeho trochu neotesaný a špinavý charakter ve výsledku celému hudebnímu zážitku jedině přispívají.

Velmi zajímavý je celkový sound desky. Dominují sice kytary, ale nezřídkakdy jsou podloženy syntezátorem, což vytváří nesmírně poutavé souzvuky a výraznou měrou se to podílí na atmosféře, o které jsem hovořil o něco výš. Co do kvantity znatelně méně, ale rozhodně nikoli méně vkusně je zde užito rovněž akustické kytary, která se krom parádního intra blýskne napříč albem ještě několikrát, desce nezanedbatelně dodává na životě, který v jejích útrobách vzkvétá, a i ona působí v kombinaci s ostatními party velmi přirozeným a osvěžujícím způsobem. No a to vše Jeff Phillips korunuje svým variabilním vokálem, který sahá od klasického growlu přes dramatické mluvené slovo až po poutavý čistý zpěv. Vokální strana věci sice má své mouchy, ale ty celku po vzoru produkce spíš než co jiného přidávají na autenticitě, takže alespoň mně nečiní problém se nad ně povznést. Posluchači tedy nic nebrání ponoření se do samotné hudby a objevovaní jejích krás. A že je skutečně co objevovat. Melodie nejsou nijak zvlášť složité, ale nápadité a poutavé. Tu se rozjede sypačka, tu zdánlivě odnikud vyroste hradba rozmáchlých riffů, pak překvapí naléhavá deklamace nebo nesnadno klasifikovatelné, leč nesmírně působivé zpívánky…

Bouře i klid, rozmáchlost i zdánlivá trivialita, všechno pospojováno s rozmyslem a zabaleno aurou jakési potemnělé nevyhnutelnosti, přesto však obdařeno nebývalou vnitřní krásou – to je dojem, jaký jsem si z poslechu “Objection” odnesl. Je to přesně jedna z těch desek, jakou čirou náhodou objevíte, ale záhy si ji oblíbíte natolik, že si ji vedle samotných hudebních kvalit koupíte už jen proto, že cítíte potřebu podpořit člověka, který ji nahrál sám, vesměs na koleně a neudělal to kvůli výdělku, ale kvůli hudbě samotné. Věřte, že za těch pár šušní “Objection” rozhodně stojí.


Druhý pohled (H.):

O jméně Carrier Flux jsem měl povědomí už nějakou dobu, ale doposud jsem se k samotné tvorbě tohoto projektu nedokopal, takže jak už to tak v obdobných případech bývá, dostatečně silným impulsem pro to se stalo až vydání nové desky “Objection”. A musím říct, že výsledek se mi velice zamlouvá. Podle úvodní “Objection”, která se spustí po příjemném intru “Imperative Regression”, to vypadá spíše na nějaký těžší black metal postavený stěně zvuku, jen s občasnými ozvláštněními, nicméně jak se záhy ukáže, je to jen jedna z tváří Carrier Flux, protože ve výsledku je “Objection” mnohem pestřejší a ve skutečnosti nabízí inteligentní a propracovaný progresivní, místy až avantgardní black metal, v němž je rozhodně spousta místa nejen třeba i pro výtečný čistý vokál, ale hlavně i pro velké množství velmi dobrých nápadů a silných momentů.

Pokud bych měl vybírat z konkrétních skladeb, určitě bych si neodpustil nezmínit výtečnou a hlavně obrovsky zajímavou “The Path of Children Damned”, která se po úvodním rozjezdu zvrhne do jedné z nejvíc vybočujících skladeb (přímo ukázkový příklad toho, že Jeff Phillips, jediný člen Carrier Flux, se svou muzikou rozhodně není zavřený v jedné těsné ulitě); dále pak jistě nesmím opomenout úžasně vypjatou “The Exalted Malign” s naprosto perfektními melodiemi, které si s obrovskou chutí užívám při každém poslechu alba. Podobných věcí je tam však mnohem více, jen vás s nimi nebudu až tak zdržovat, abyste případně také měli nějaké překvapení.

“Objection” tak možná v mých očích trochu škodí jen fakt, jenž se samotným albem nic společného nemá, a sice že jsem jej naposlouchával společně s klenoty od Netra a Altar of Plagues, což sice samotnou kvalitu počinu Carrier Flux nesnižuje, nicméně při hudebním suchu bych “Objection” asi bez váhání napálil alespoň 8,5 bodu. Avšak i tak se jedná o výbornou záležitost, jejímuž poslechu se zcela jistě budu věnovat i v budoucnu, a ta osmička, kterou dávám, je opravdu hodně silná…


Netra – Sørbyen

Netra - Sørbyen
Země: Francie
Žánr: avantgarde / black metal / trip-hop / ambient / jazz
Datum vydání: 29.9.2012
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
Part I – Différends
01. A Dance with the Asphalt
02. Crawling
03. Sørbyen
04. A Kill for a Hug
05. Streetlamp Obsession
06. Emlazh

Part II – When the Time Is Right
07. Wish She Could Vanish
08. My Ill-Posed Life
09. It’s Kicking In
10. Concrete Ocean
11. Strange Bliss at Dusk
12. I Shall Slay the Monkeys

Hodnocení: 10/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

Ohledně nahrávek, které nám chodí na recenzi a nejsou od interpretů, s nimiž už jsem se v minulosti seznámil, povětšinou nemívám nějaká přehnaná očekávání. Nicméně o to příjemnější je to občas překvapení, když se takhle člověk dostane k dobrému albu, o nějž by jinak nejspíš ani nezavadil. Čas od času se ovšem přihodí i to, že se mezi podobnými věcmi vyskytne deska, která není jen dobrá, nýbrž mnohem lepší než dobrá… mnohem lepší. A jsem opravdu rád, že dnes tu máme na stole právě takovou záležitost, protože v tomto případě se z na první pohled poměrně nenápadného počinu postupem času vyklubalo naprosto fenomenální a velmi svojské dílko, na které člověk nenarazí každý den. Vezměme to ale od úplného počátku…

Netra je jednočlenný francouzský projekt, za nímž stojí jistý hudebník Steven Le Moan, někdy též vystupující pod stejným jménem jako samotná skupina, čili Netra. Vznik Netra se podle všeho datuje už do roku 2003, následovala nějaká demíčka a posléze první deska “Mélancolie Urbaine” v roce 2010. Tu jsem doposud bohužel neslyšel, nicméně se to po zkušenosti se “Sørbyen”, které je druhým albem Netra, chystám co nevidět napravit, neboť mě tato nahrávka doslova pohltila. Avšak než se pustíme do samotné hudební stránky, možná by za ztrátu slova stálo objasnění názvu, jenž příliš francouzsky nezní – Sørbyen je předměstí norského města Gjøvik, kde Steven Le Moan nějakou dobu pobýval. A pokud jej místní klima inspirovalo k nahrání takto fantastické desky, pak je to z pohledu posluchače jedině dobře, že zde byl…

Hned na první pohled je hudba Netra zajímavá v tom, že v sobě snoubí žánry, které toho spolu na první pohled příliš společného nemají, nicméně ve výsledku se tak děje v naprosto přirozené a organické formě. “Sørbyen” se pohybuje někde na pomezí stylů jako depressive black metal, trip-hop, jazz nebo ambient, avšak dělá to takovým způsobem, že ve finále vlastně všechny přítomné žánry dalece přesahuje a je s nimi spojena víceméně pouze co do formální stránky věci. Pokud vezmeme například zmiňovaný depressive black metal, tak s ním má “Sørbyen” společný ve své podstatě jen takový ten mrazivý syrový zvuk kytary v riffových pasážích, co do atmosféry se však jedná o záležitosti diametrálně odlišné, jelikož hudba Netra vyloženě depresivní není (což bych já osobně netvrdil vlastně ani o většině depressive black metalu, ale to sem teď nepatří), spíš taková posmutnělá, neveselá a do jisté míry možná i melancholická, ale trošku jiným způsobem, než co si pod tímto slovem asi primárně představíte. Ovšem právě atmosféře, která je na “Sørbyen” bez přehánění ojedinělá a tvoří jeden z nejvýraznějších prvků muziky, se budeme ještě věnovat, proto zpátky k žánrům. O něco blíže má “Sørbyen” k onomu trip-hopu, avšak ani onen zmiňovaný jazz nezůstává zkrátka a z některých momentů jeho vlivy znějí vskutku nepřeslechnutelně; jindy zase do dění promluví až rocková kytara, tuhle se ozve elektronický podklad. Jistě se mnou ale budete souhlasit, že spíš než podobná pitva toho, co všechno za žánry je kde ke slyšení, pro nás bude mnohem důležitější fakt, že i tento na první pohled možná nesourodý koktejl funguje naprosto bravurně a organicky, jako by ty styly k sobě patřily odjakživa. Netra mezi nimi přechází bez mrknutí oka, přesto vždy plynule a nenásilně.

Již zmiňována byla atmosféra, a jak už jsem si dovolil naznačit, jedná se o atmosféru bez přehánění fenomenální. “Sørbyen” dýchá poměrně zvláštní náladou, jež jako by v sobě mísila atmosféru města zahaleného v mlze za brzkého rána, atmosféru melancholie, deprese, únavy a nudy z dnešního světa, klaustrofobie z ubíjejícího stereotypu každodenního života, ale i kousek dekadence nebo surrealismu. Že to opět vypadá jako nesourodá směska všeho a ničeho pořádně? Asi ano, ale jen dokud si tu nahrávku člověk nepustí a nepřesvědčí se o tom, že se v drážkách disku ukrývá atmosféra, která všechny tyto emoce obsahuje, přesto je stále naprosto kompaktní a zejména – a to je to, oč tu běží především – neuvěřitelně hluboká, silná a uhrančivá. Ani si nejsem tak úplně jistý, jestli vše, co jsem vyjmenoval, tam ve skutečnosti objektivně opravdu je, jelikož s každým poslechem zde cítím kousek něčeho trochu jiného, jednou je tam o něco víc dekadence, na druhý den zase té melancholie, kolikrát dle aktuálního rozpoložení mysli nebo i počasí za okny. Možná tam někdo z vás uslyší zase něco jiného a po tom, co jsem v tom vnímal já, tam nenajde ani památky, nicméně pokud toto domyslíte do konečného důsledku, pak zjistíte, že je to vlastně něco naprosto úžasného a že něco takového dokáže opravdu málokterá hudba. Jedno vám ovšem mohu říct naprosto přesně a naprosto jistě – ať už jsem ten či onen den vnímal “Sørbyen” tak či onak, vždy se jednalo o působivý zážitek, který byl – a vlastně pokaždé stále je – natolik silný, že mě i po přibližně měsíci v podstatě každodenního (!) poslechu stále nepřešla chuť se do té desky zahloubávat znova a znova.

Co se jednotlivých skladeb týče, zde asi budu muset vytáhnout něco, co se k natolik ojedinělé desce vůbec nehodí, a sice recenzentské klišé, že na albu není slabé písně, jenže si nemůžu pomoct a na celé ploše rovných 70 minut neslyším jakékoliv nedostatky. Výjimkou byla zpočátku krátká “My Ill-Posed Life”, v níž mi trochu neseděla sólová kytara, ale i tak šlo o nějaký bratru 10 vteřin, které v porovnání se zbylými 70 minutami takřka geniálního hudebního prožitku byly jako nic. Nicméně i na tuhle skladbu jsem si po čase bez problémů zvyknul, díky čemuž se v mých uších “Sørbyen” dostalo do pozice, v níž se nebojím mluvit o v podstatě dokonalém hudebním skvostu, jenž si jen těžko hledá sobě rovného. Byť jsem to totiž až doposud explicitně nezmínil, možná to už z předchozích řádků vyplynulo samovolně – ačkoliv je tohle vlastnost, na níž v dnešní době narazíte opravdu těžce, Netra produkuje muziku, která je dle mého skromného názoru vážně originální. To si dovolím tvrdit čistě na základě empirické zkušenosti, kdy jsem za svůj život dokázal poslechnout určitě čtyřciferný počet alb (přičemž první cifra rozhodně není jednička) mnoha rozličných stylů a žánrů, ale stále si nedokážu v paměti vybavit něco, co by se co do celkového pojetí blížilo hudbě, jaká je ke slyšení na “Sørbyen”.

Netra

Tím jsme se ale zase trochu vzdálili od samotných konkrétních písní, jimž jsem se ve svém původním záměru věnovat opravdu chtěl, neboť je na desce poschovávaná spousta a spousta dech beroucích momentů, které si přímo říkají o to, aby na ně někdo ukázal a řekl, že přesně takhle to zní, když zrovna hraje geniální hudba. Ve výsledku jich je ovšem tak obrovské množství, že nevím, jaký bych měl říct dřív a jaký vůbec zmínit, protože všechny dost dobře vyjmenovat nejde a zároveň vypíchnutím jen některých bych vlastně automaticky snižoval význam těch ostatních, které z mého pohledu nejsou o nic horší. Už jsem měl čistě o samotných skladbách napsané další čtyři rozsáhlé odstavce textu, když jsem zjistil, že jsem teprve někde v půlce desky a že stejně jednoduše jmenuji každou kompozici do jedné a u žádné z nich nešetřím přívalem superlativů. To by myslím bylo asi nudné čtení, proto si to dovolím vynechat a namísto toho jen zopakuji, že na “Sørbyen” vlastně není jediná vteřina špatně. A to myslím zcela vážně…

Že to všechno zní až moc dokonale? Uznávám, že asi ano, když se ale podíváte dolů na výsledné hodnocení, jistě vám už definitivně dojde, že bych nic z toho nepsal, pokud bych o tom nebyl přesvědčen. Ačkoliv jsem tomu sám ze začátku nechtěl úplně věřit, “Sørbyen” opravdu je TAK dobré, a pokud bych neměl dát 10/10 téhle desce jako ilustraci toho, jak moc mě uhranula, pak nemám tušení, jaké jiné bych měl. Zcela upřímně říkám, že do tohoto alba jsem se neuvěřitelně zažral a jeho atmosféra mě pohltila takovým způsobem, že už jsem to dlouho u žádné jiné nahrávky nezažil. Z mého pohledu je tedy to nejvyšší hodnocení, jaké lze vůbec udělit, zcela adekvátní. Možná se mnou někteří souhlasit nebudou, protože nejde o záležitost, která by výrazně promluvila do dění na hudební scéně (ostatně jestli by k tomu mělo dojít, už by se tak stalo – “Sørbyen” totiž vyšlo již v září loňského roku), ale to je mi naprosto jedno, protože hudba Netra pro mě naplnila definici dokonalé muziky, což je pro mě mnohem přednější a také mi je to mnohem bližší. Ono stejně by se něco jaké široké uznání k takto introvertní záležitosti příliš nehodilo, neboť se jedná o muziku doslova pro fajnšmekry s otevřenou myslí. Kdo ji ovšem má, ten určitě pochopí, proč je v případě Netra hodnocení 10/10 na místě.

Netra


Revelation’s Hammer – Revelation’s Hammer

Revelation's Hammer - Revelation's Hammer
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 3.6.2013
Label: My Kingdom Music

Tracklist:
01. Obsessed Onslaught
02. Revelation’s Hammer
03. Den blåøyde
04. Buried as Filth
05. Avgudsdyrkelse
06. The Crown of Malice

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

Hned na začátek si dejme menší opáčko ze zeměpisu – jaké suroviny se v Norsku těží nejvíce? Že si to ze školních lavic nepamatujete? Inu, tak já vám to tedy povím – kromě rybolovu se Norské království orientuje převážně na těžbu dřeva, ropy, zemního plynu… a samozřejmě black metalu, jehož příval z norských hor a hvozdů asi hned tak neustane. Jestli se dá o nějaké zemi tvrdit, že její zásoba black metalových kapel je takřka nevyčerpatelná, bylo by to právě zde. Člověk si myslí, že už musel slyšet snad o všech, když vtom se objeví další nová smečka a pak další a ještě jedna a tak dále…

Jak se bystrý čtenář jistě ihned dovtípil, v případě Revelation’s Hammer máme co dočinění s dalším z onoho nekonečného zástupu norských black metalových projektů. Nezřídka se stává, že podobné projekty mají na svědomí protřelí mazáci, jimž přestalo stačit jejich domovské působiště, pročež se pustili do dalšího vedlejšáku. To ovšem není tak úplně případ Revelation’s Hammer, neboť zde je hlavním tahounem kapely jistý Accuser, který – pokud se mi vše podařilo správně pochopit – předtím nikde nepůsobil. Aby však ona formulka o protřelých mazácích byla naplněna alespoň částečně, s nahráváním bezejmenného debutu Accuserovi píchnul bubeník MyrvollNidingr a o mix a mastering se rovněž postarali pěkní veteráni, jejichž portfolia ukrývají dosti solidní výčet kultovních až legendárních jmen. Jak ovšem dopadla samotná muzika? Pojďme se na to podívat…

Jak již bylo řečeno, Revelation’s Hammer jsou samozřejmě black metal jak řemen, což je asi ta nejdůležitější informace, kterou ohledně “Revelation’s Hammer” potřebujete znát, nicméně pojďme to zkusit trochu podrobněji. Promo materiály album hrdě přirovnávají ke kapelám jako Emperor, Dark Funeral nebo Watain, ale upřímně, ve všech třech případech se jedná o pěknou blbost. Pokud pomineme základní žánrové zařazení, s Dark Funeral toho mají Revelation’s Hammer společného hodně málo a s Emperor úplné nic. Ze zmiňované trojice má muzika asi nejblíže k Watain, ale i ti jsou podle mě dost daleko od samotné náplně “Revelation’s Hammer”. Podobnost najdeme maximálně tak po zvukové stránce v tom smyslu, že se jedná o “poslouchatelnou” záležitost s poměrně kvalitním soundem, žádný garážový bordel, po hudební stránce už méně.

Ke komu bych tedy Revelation’s Hammer přirovnal? No, to je panečku trochu těžší dotaz. Ne, že by byla kapela natolik originální, ale spíš z té muziky slyšíte jednou tohle, podruhé tamten vliv, po celou dobu se jede v zaběhnutých šlépějích, které již byly dávno vyšlapány. Podobně se to má i s tím zmiňovaným soundem – po technické stránce je to hodně dobré, hezky to drtí, nástroje jsou vyvážené, vše je pěkně slyšet, a to i včetně příjemně vytáhnuté baskytary, která si čas od času střihne pěknou parádičku, nicméně je to takové to “to už jsem slyšel”, ten zvuk nemá vlastní charisma. Co tím mám na mysli? Pokud bych měl dát hodně křiklavý případ a zůstat v žánru i zeměpisných šířkách, vzpomeňte si třeba na mocné “Ordo ad chao” od Mayhem – když pomineme hudební stránku, tak už jen z toho samotného zvuku naskakuje husí kůže. U Revelation’s Hammer si řeknete “dobrý” a konec.

Nyní ovšem k těm příjemnějším vlastnostem “Revelation’s Hammer”, kterých je – i když by se to na základě výše řečeného nemuselo tak úplně zdát – vlastně docela dost. A ta největší se přímo nabízí – nic z toho, co bylo až doposud řečeno, totiž nijak nebrání tomu, aby si člověk desku parádně užil. Nějakým způsobem zde totiž zmiňované nedostatky vlastně vůbec nevadí a upřímně se sám dost divím, jak mě album baví. Není v tom nic konkrétního, jednoduše je “Revelation’s Hammer” zábavná nahrávka, jež člověku dost překvapivě v pohodě vydrží i na dvojciferný počet poslechů, což není tak úplně k zahození.

Další zajímavou věcí, která se vlastně do jisté míry pojí se zmiňovaným “jednou slyšíte tohle, podruhé tamto”, je to, že jde o desku dost pestrou. Pestrou, aniž by Revelation’s Hammer byť i jen na vteřinku opustili black metalový žánr. Sem tam nějaká sypačka, sem tam středně rychlá pasáž, občas nějaký chytlavější moment, díky němuž by šlo teoreticky vzít na milost ono přirovnání k Watain, výjimečně se ozve i nějaký ten záhrobní riff, občas i nějaká ta typická severská vyhrávka, byť ty jsou staženy trochu do pozadí a prim hrají riffy, našlapaná rytmika a parádní krákoravý vokál. Třeba v “Avgudsdyrkelse” se zase Revelation’s Hammer vytáhnou s prdel-nakopávajícím black’n’rollem, který je pro tu správnou atmosférou doplněn o pořádně odplivnutí nebo ženské hekání. Jak vidno, o množství motivů rozhodně není nouze. A opakuji, že to vše stále v rámci čistokrevného black metalu. Zcela jistě je i tohle jedním z důvodů, proč “Revelation’s Hammer” dokáže vydržet takovou dobu a proč albu nijak neškodí ani delší hrací doba jednotlivých songů.

I když jsem to moc nečekal, ve výsledku je “Revelation’s Hammer” dost slušná nahrávka, která sice spíš než na nějaké inovace nebo originalitu sází na tah na bránu – ale jak vidno, i takhle to může fungovat. Kromě toho hraje Revelation’s Hammer do karet fakt, že se jim podařilo svou muziku přesně vybalancovat na tu hranu, kdy je to ještě natolik “pravý” black metal, aby zlé fotky nevyznívaly spíš jako nechtěný vtip, ale pořád dost přístupný na to, aby jej bez sebemenších problémů schroupali i lidé, kteří si na nějaké garážovky nepotrpí. Hodně silná 7.


The Meads of Asphodel – Sonderkommando

The Meads of Asphodel - Sonderkommando
Země: Velká Británie
Žánr: experimental black metal
Datum vydání: 6.4.2013
Label: Candlelight Records

Hodnocení:
Stick – 8/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Cože? Deska pojmenovaná “Sonderkommando”? Ale netřeba mít strach, prvotní “pro-nazi” pocit se ztratí s prvními tóny desky. Z celého alba totiž sálá velmi provokativní nadhled a cit pro ironii. Pohoršeni budou snad jen opravdu útlocitní. Britští The Meads of Asphodel v letošním roce přišli se svou pátou deskou a je jasné, že jejich experimentální pojetí žánru black metalového (a nejen jeho) pokračuje pořád na plné obrátky.

Takovým elementárním shrnutím toho, o čem vlastně jejich muzika je, se stává už úvodní titulka, překračující 12 minut hracího času. To je v pravdě velké sousto na strávení hned při začátku. Ale při tom, jak je vše kompozičně provrstvené, promyšlené to uteče jako nic. Přes Hitlerův projev se dohrabeme do floydovských pasáží, které jsou rázem přejety nekompromisní black metalovou mašinou, od které střílejí melodické vyhrávky na všechny strany. Takhle napsáno to opravdu zní jako chaos, na první poslech je to možná opravdu až příliš těžko stravitelné. Navíc když black metal je zde pouze jako základ. Tady totiž není nouze o výlety na punková kolbiště či power metalové sekání hlav drakům. Přitom všem to ale nezní nijak rozháraně.

Hlavní příčinou může být i to, že deska má více jak hodinu. To je stopáž, která je překážkou i mnohem známějším a “slavnějším” spolkům. Udělat tak dlouhé album, aby u něj člověk nekoukal na hodinky, jestli už by neměl být konec, není vůbec žádná sranda. Nicméně u počinu téhle chásky jsem se nudit vůbec nezačal. Pravda, při jejich schopnosti zahrát v hodině téměř jakýkoliv žánr, se občas objeví skladba, která mi příliš nejede přes zuby, ale to rychle přejde a za chvíli přichází zase věc, která mi dokáže srazit čelist.

Zvukovou banku alba kromě typických nástrojů dobarvují i všemožné samply a “běžné” zvuky. To posiluje atmosféru některých skladeb velmi mocně. Dobře funguje rozmluva se smrtí ve skladbě “Lamenting Weaver of Horror” (ve které si zahrál synátor zpěváka Metatrona). Celá kapela je vyhraná, kytary nejsou nezajímavé a často dost lahodné na poslech. Rytmika bicích u takové muziky nemůže být jednotvárná, takže André Kjelbergvik Thung plní vaši hlavu různými delikátními hračičkami se svou soupravou a barevnými rytmy. Zkrátka nezůstává ani basa, kterou lze celkem dobře slyšet a občas dostane i svůj samostatný prostor pro sebe. Třešničkou jsou pak už jen vokály, které jsou naprosto excelentní, a to jak agresivní, tak ty čisté hymnické.

Základy kapely leží v black metalu, ale mnoho black metalových fans toto dílko neskousne. Při dostatečné míře otevřenosti však album má čím zaujmout a nudit určitě nebude. Británie není zrovna black metalová velmoc, řekl bych, ale když už se z jejích luhů a hájů nějaká ta smečka dostane ven, umí pracovat originálně a tím pádem se stát tím lepším z toho, co současná podoba žánru nabízí.


Další názory:

The Meads of Asphodel jsou už dávno kapelou, od níž jsme zvyklí dostávat nádherně pošukanou muziku, která sice formálně bývá označována jako experimentální black metal, nicméně je to označení zcela nedostačující k tomu, co tihle Britové produkují. Předchozí “The Murder of Jesus the Jew” se mi sice zdá ještě šílenější než aktuální “Sonderkommando”, nicméně i o nejnovějším kusu z dílny The Meads of Asphodel bezezbytku platí, že se jedná o muziku na hony vzdálenou běžnému pojetí metalu, je to plné šílených nápadů, prapodivných kreací a dalších podobných kratochvílí. Z konkrétních songů mě určitě nejvíc zaujala hned dlouhá úvodní titulka “Sonderkommando”, hitová “Wishing Well of Bones” a dvoudílný opus “Children of the Sunwheel Banner”. Nicméně i další písničky ukrývají nejednu lahůdkovou pasáž, viz třeba úžasný čistý vokál v “Sins of the Pharaohs”. Jako celek se mi sice “The Murder of Jesus the Jew” líbilo o něco víc, ale i přesto je “Sonderkommando” výborná věc.
H.


Progenie terrestre pura – U.M.A.

Progenie terrestre pura - U.M.A.
Země: Itálie
Žánr: IDM / ambient
Datum vydání: 15.4.2013
Label: Avantgarde Music

Hodnocení: 9/10

Tracklist:
01. Progenie terrestre pura
02. Sovrarobotizzazione
03. La terra rossa di marte
04. Droni
05. Sinapsi divelte

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Avantgarde Music

Skupina s poněkud podivným názvem Progenie terrestre pura, známá též pod zkratkou q[T]p, je relativně mladý italský projekt, který je tvořen dvěma členy se stylovými jmény Eon[0] a Nex[1]. Co se oné mladosti kapely týče, v překladu to znamená to, že Progenie terrestre pura fungují od roku 2009 a za svou dosavadní cestu po hudebním kolbišti vydali pouze jeden demosnímek před dvěma lety. Jak ale vidno, demo padlo na poměrně úrodnou půdu, protože aktuální debutová dlouhohrající deska “U.M.A.” (alias “Uomini, Macchine, Anime”, neboli “Lidé, stroje, duše”) již vychází pod respektovaným labelem Avantgarde Music. Pojďme se na ni nyní podívat…

Avantgarde Music jsou poměrně známí tím, že s oblibou loví poměrně netradiční kapely, které do svých žánrů přinášejí (nebo se o to přinejmenším snaží) cosi nového a které jsou v jistém slova smyslu poměrně netradiční, což bezezbytku platí rovněž o Progenie terrestre pura. Co tedy máme od toho projektu očekávat? Ten žánrový a tematický popis “U.M.A.” ve své podstatě zas tak složitý není – stačí se jen podívat na obálku (která je jen tak mezi námi opravdu skvělá, stejně tak jako další artworky alba – nebojím se říct, že co do grafické stránky je to počin opravdu excelentní) a máme jasno, že se zde budeme pohybovat v jakémsi sci-fi světě budoucnosti, otřeme se o vesmír a další související kratochvíle. Dále už je jen nutné prozradit, že byste si toto měli zasadit do black metalové kontextu, a jsme doma…

Když už jsme nakousli tematické zaměření “U.M.A.”, asi by se slušelo zmínit, že pokud nemluvíte italsky, tak si v textech Progenie terrestre pura příliš nepočtete. To je bohužel i můj případ, protože italsky neumím ani slovo, tudíž mám smůlu, což mě poměrně mrzí, jelikož mě kapela zaujala natolik, že bych si lyrickou část její tvorby s chutí pročetl. Jak je tedy možné, že si dovolím usuzovat ohledně tématiky “U.M.A.”, když tomu vůbec nerozumím? V tom je právě jedno z kouzel té desky – protože samotná hudební stránka je natolik výmluvná, že slovům ani není potřeba rozumět, abyste porozuměli tomu, jakým hudebním jazykem Progenie terrestre pura mluví.

Po celou hrací dobu, která na jednotlivé songy rozhodně není malá, když nejkratší položka tracklistu čítá více jak sedm minut, na posluchače vážně dýchá úžasně vybudovaná sci-fi atmosféra. Ačkoliv jsem si vědom toho, že tohle bude klišé jako prase, “U.M.A.” jako by člověka opravdu přeneslo do jiného světa, který leží daleko v budoucnosti a nejspíše i hluboko ve vesmíru. Vzpomeňte si na ty úplně nejlepší sci-fi filmy, jaké jste kdy viděli, ty nejvíc kultovní fláky – “U.M.A.” je stejně dobré, akorát to není film, nýbrž hudební deska, nicméně natolik silná, že vám bude mysl zásobovat tolika obrazy, jako kdybyste se ve skutečnosti opravdu dívali na stříbrné plátno. A to je něco, čeho si já upřímně velice, velice cením, protože muziku, jež by dokázala něco podobného, umí skládat vážně málokdo, i když o tom kdekdo kecá.

Přestože tu již padl žánr black metal, z výše řečeného je myslím dostatečně zřejmé, že úplně klasická žánrovka to nejspíš nebude, což je pravda. Ve skutečnosti jsou Progenie terrestre pura mnohem proměnlivější a variabilnější, než by spousta lidí od black metalu očekávala, přestože se dnes jedná možná o ten nejprogresivnější a nejrozmanitější metalový subžánr. To už je ale na úplně jinou debatu, která sem nyní nepatří, tudíž zpátky k “U.M.A.”. Progenie terrestre pura využívají pestrou škálu různých výrazových prostředků, mezi nimiž samozřejmě nechybí ani náznaky něčeho, co bychom s přimhouřením oka mohli nazvat jakýmsi konvenčním black metalem, především v podobě blastbeatů, nicméně něčeho takového je tam naprosté minimum. První housle možná hraje obrovská paleta klávesových rejstříků od ambientních ploch až po různé elektrické ruchy, Progenie terrestre pura toho ovšem nabízejí mnohem víc. Výtečně napsané jsou baskytarové linky, které na “U.M.A.” rozhodně nehrají jen vedlejší roli někde v pozadí, ale místy zvládnou nabízet naprosto lahůdkové momenty, jež jsou doslova pastvou pro uši. Stejně tak to platí i o kytarách, které se melodií vůbec neštítí, právě naopak jsou možná ještě častější než klasické riffy, navíc provedené s takovou bravurou, že si člověk při poslechu sem tam vybaví samotné Pink Floyd, jejichž duch se nad některými pasážemi vznáší mnohem víc, než by člověk u (v základě) black metalové kapely čekal. Ostatně, chvílemi mají Progenie terrestre pura blíž k prog-rocku než k black metalu.

Pokud vás ovšem nebaví se zbytečně nimrat v podobných detailech a vystačíte si s obecným shrnujícím hodnocením, pak si můžete být jistí, že “U.M.A.” je nahrávka opravdu úžasná, přestože se možná zpočátku tváří trochu nenápadně a pořádně se začne odkrývat až po více posleších. Kdo té desce však svůj sluch věnuje, ten rozhodně litovat nebude – kdo má rád inteligentní propracovanou muziku, která se nebojí nepřešlapovat na místě a která má silné atmosféry na rozdávání, měl by si jít “U.M.A.” sehnat v podstatě teď hned. Na to, že se jedná o debut, se Progenie terrestre pura opravdu předvedli v tom nejlepším možném světle. Za mě lepších 9 bodů a další růst není vyloučen!


Aluk Todolo, Lussuria

Aluk Todolo, Lussuria
Datum: 18.5.2013
Místo: Praha, K4
Účinkující: Aluk Todolo, Lussuria

První pohled (H.):

Koncert francouzských black metalových psychedeliků Aluk Todolo jsem vyhlížel už dlouho dopředu a asi bych ani moc nepřeháněl, kdybych tvrdil, že jejich vystoupení z mého pohledu patřilo mezi ta nejvíce očekávaná v letošním roce. Už jen aktuální deska, fenomenální uhrančivá drogová jízda “Occult Rock” z loňského roku, dávala do hry naději, že by mohlo o zážitek doslova nezapomenutelný. Má očekávání k tomu, co se bude dít 18. května ve sklepních prostorách studentského klubu K4 v Praze, tedy byla více než velká. Dokázali je Francouzi naplnit?

Akce chytila docela slušnou sekeru, takže se klubem první tóny rozezněly až ve čtvrt na jedenáct, kdy se na scéně objevil zámořský projekt Lussuria, jehož set se co do formy nesl v poměrně triviálním duchu. Jeden člověk za pultem bombardoval posluchače samply a ruchy někde z hájemství dark ambientu, možná místy s lehounkým přesahem do industrialu. Některé pasáže byly opravdu až skvělé, zejména hned v první kompozici s agresivnější rytmikou. Vokál se ozýval jen minimálně a navíc v podobě dost brutálně prohnané efektem, díky čemuž zněl víc jako další ruch než jako lidský hlas. Společníkem a zároveň jediným nasvícením Lussuria byla relativně zajímavá projekce, která ovšem dost ztrácela na tom, že byla promítána na zeď z kamenů, díky čemuž byla poměrně nejasná; navíc se mi zdálo, že se i místy zasekává. To bych samozřejmě ještě přežil, nicméně mnohem více mě rozptylovalo dění mimo pódium, když hned na začátku setu Lussuria kdosi vedle pódia roztřískal půllitr s pivem – následné odklízení střepů a vytírání podlahy na atmosféře opravdu nepřidávalo, jen co je pravda, stejně tak jako když se někdo v půli vystoupení rozhodl začít s baterkou v ruce kontrolovat všechny bedny okolo pódia. Nehledě na kolegu Ježuru, jenž mě po pár minutách od začátku začal tahat zpátky na pivo. Možná si řeknete, že to jsou blbosti, což do jisté míry asi i jsou, ale v takhle komorním prostoru a při takovéhle hudbě to bohatě stačilo k tomu, abych se na samotnou muziku nedokázal soustředit tak, jak by si asi zasloužila. Díky tomu ve mně Lussuria zanechala spíše rozporuplnější pocity, i když zase na druhou stranu nemůžu tvrdit, že by ten set neměl něco do sebe.

V případě Aluk Todolo se už podobné nemístné rozptylování naštěstí nekonalo, vlastně spíš naopak. S výjimkou toho, když se při rituálním počátku koncertu kdesi v zadní části klubu ozvalo cinkání sklenic a pár jedinců se nesměle zasmálo, už totiž až do konce nikdo nevydal ani hlásku, protože Aluk Todolo dokázali své publikum natolik uhranout, že to snad ani nebylo možné. Dokonce i potlesk mezi skladbami se konal pouze jednou jedinkrát, protože jinak Aluk Todolo nedávali posluchačům vydechnout ani v mezerách mezi jednotlivými kompozicemi – ty totiž byly vyplněny neustálým týráním nástrojů. Dovolím si tvrdit, že všichni měli dost práce s tím, aby stačili vnímat pouhé hraní francouzského tria, neboť to, co Aluk Todolo předváděli, bylo daleko za hranicí pouhého hudebního vystoupení. Z pódia se doslova linula neuvěřitelně konsternující aura s takovou intenzitou, že to člověk zažije vskutku málokdy. Trojice osvětlená jen žárovkou visící ze stropu, která se svítila podle toho, s jakou intenzitou Shantidas Riedacker mučil svou kytaru, předvedla výkon na hranici transu – a v případě bubeníka Antoine Hadjioannou dost dobře i za ním, jelikož jeho přednes se dost dobře dal jen těžko nazvat pouhou hrou na bicí.

Aluk Todolo se jali přehrávat kompletní opus “Occult Rock” v celé jeho délce… nebo přinejmenším většinu z něj. Během koncertu jako by se zastavil čas, tlak, který Aluk Todolo vytvářeli, se postupně neustále navyšoval, díky čemuž jsem po “IV” přestal brát zřetel na konkrétní kompozice a měl dost práce s pouhým vnímáním neopakovatelné atmosféry, která v klubu vládla. Nicméně i tak mě tento přístup kapely neskutečně potěšil – každý, kdo měl tu čest slyšet “Occult Rock” v jeho studiové podobě, mi jistě potvrdí, že se jedná nedělitelný monolit, jehož síla s přibývajícími minutami roste takřka geometrickou řadou. Díky volbě formátu vystoupení tento monument neztratil nic ze své uhrančivosti a i v živém provedení se jednalo o ohlušující (doslova!) záležitost, které se vyrovná máloco.

S tím se pojí i další věc, a sice samotný zvuk, jakým Aluk Todolo disponují. Ten je totiž sám o sobě unikátní a ani naživo nikterak neztrácel, naopak byl možná ještě silnější. Jen tak se nevidí, aby někdo v pouhých třech lidech dokázal vytvořit takto masivní zvukovou stěnu, před níž by nebylo úniku. Aluk Todolo zaplnili každou skulinku v klubu, že po dobu vystoupení snad nic jiného než oni opravdu neexistovalo. Nezměrně přehulená baskytara Matthieu Canaguiera, která jako by u Aluk Todolo hrála spíše roli kytary, duněla naprosto mocně. Šílený Antoine Hadjioannou za bicími převáděl, jak to vypadá, když někoho posedne hudba. Jeho výkon byl neuvěřitelný, i mnohaminutové extrémně rychlé pasáže bez jediné změny dokázal přednést bez sebemenší chyby. Shantidas Riedacker s kytarou si neustále pohrával s efekty a pedály tvořil jen stěží popsatelnou masu zvuku. Všichni tři dohromady pak na pódiu působili jako zjevení z jiného světa, a to jim stačilo “jen” hrát. Rozhodně bych rád vyzdvihnul i naprosto dech beroucí sehranost, kdy všichni dokázali na vteřinu přesně zároveň změnit tempo i po několikaminutové monotónní pasáži beze změn. Díky tomu všemu bylo živé provedení skladeb z “Occult Rock” minimálně stejně dech beroucí jako poslech samotné desky, možná však ještě o trochu více, neboť koncert navrch přidával bezprostřednost a obrovskou intenzitu.

Každá skladba, kterou Aluk Todolo zahráli, by mohla být sama o sobě vrcholem večera a jeho fenomenální tečkou. Ta však přišla až za dlouho v podobě nesnesitelně (v tom dobrém slova smyslu) natahovaném závěru, kdy kapela stále přítomné napínala, když tato závěrečná agonie skončí. Jenže když všichni čekali konec, Aluk Todolo přidali další hrábnutí do strun, další úder do bicích… a další a další, několik minut…. Po definitivně posledním tónu se pak spustil naprosto hromový aplaus, který trval ještě dlouho po tom, co Francouzi zmizeli v útrobách klubu. Nejednalo se ovšem o laciné vyvolávání přídavku, jenž by byl v tomto případě snad nemístný, nýbrž jen adekvátní uznání kapele za to, že předvedla vystoupení, na které se jen tak nezapomíná.

Dojmy z Aluk Todolo jsou stále ještě až příliš čerstvé, takže bych se nerad uchyloval k nějakým ukvapeným závěrům, přestože aktuálně mám chuť říct, že to byl možná ten nejlepší koncert, jaký jsem viděl, a že si vlastně vzpomínám jen na jeden, který by se dal s Aluk Todolo srovnávat. I tak bych si ale už teď s jistotou dovolil tvrdit, že se jednalo o zážitek, který si s sebou člověk ponese ještě delší dobu, protože tam, kde jiné koncerty končí, Aluk Todolo teprve začínají…


Druhý pohled (Ježura):

Já jsem se k tomuto koncertu nachomýtnul vlastně úplně náhodou, ale když už jsme s H. do klubu dorazili, zkrátka jsem se nechal ukecat k zaplacení vstupu s příslibem, že jestli Aluk Todolo naživo dovedou zprostředkovat atmosféru alespoň vzdáleně podobnou té, jaká se line z jejich poslední desky, půjde o nezapomenutelnou událost, která by se už nemusela opakovat. “Occult Rock” jsem do té doby sice neslyšel, ale příležitost zjistit, jestli jsou jeho tvůrci opravdu tak geniální, jak je odevšad slyšet, se nakonec ukázala být dostatečně motivující k vysázení poctivě vydělaných třech stovek na stolek u vstupu.

Výkon prvního vystupujícího – Američana, skrývajícího se za jménem projektu Lussuria – kolega vystihl velmi přesně, takže já jen dodám, že i přes nesporné hudební kvality jsem v sále vydržel nějakých deset minut a pak dal raději přednost přesunu na bar. Zkrátka to nebylo nic pro mě a vůbec mě to nebavilo, i když musím uznat, že pro příznivce podobných hudebních kreací mohlo jít o velice působivý zážitek. Ovšem Aluk Todolo, to byla jinačí káva. Od prvních tónů až do samého konce totiž šlo o neuvěřitelně masivní stěnu zvuku, která i přes svůj v jádru velmi prostý charakter doslova drtila všechny přítomné neskutečně koncentrovanou atmosférou, jaká je na koncertech velmi vzácná. Samotné hudbě ale velmi pomáhala i vizuální stránka věci. Žádné blikající barvičky nebo stroboskopy, jen geniálně prostá žárovka s proměnlivou intenzitou svitu; žádné true pózy kapely, jen tři muzikanti zcela oddaní své hudbě a svému vystoupení. Svojí roli nepochybně sehrál i samotný prostor, protože raně novověké sklepy, které K4 obývá, mají velmi svérázný genius loci, který tomu všemu nemálo přidal. Dohromady se pak jednalo o tak vytříbenou kombinaci vizuálních a hudebních vjemů, že mohu bez váhání označit pražský koncert Aluk Todolo za hudební událost minimálně druhého čtvrtletí letošního roku, a i když jsou koncerty, které jsem si užil ještě víc, tento mi v paměti zůstane určitě velmi dlouho. Skvělý zážitek!


Imperium Dekadenz – Meadows of Nostalgia

Imperium Dekadenz - Meadows of Nostalgia
Země: Velká Británie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Nordavind Records

Tracklist:
01. Durch das Tor…
02. Brigobannis
03. Aue der Nostalgie
04. Ave danuvi
05. Memoria
06. Aura silvae
07. Der Unweg
08. Striga
09. Tränen des Bacchus

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook

Německá dvojice Imperium Dekadenz je zárukou kvalitní black metalové muziky již od svého debutu “…und die Welt ward kalt und leer”. Svou vysokou laťku si drží po celou dobu své existence a rozhodně své věrné nezklamou ani na novém “Meadows of Nostalgia”. Od minulého alba “Procella vadens”, které bylo prvním počinem vydaným pod labelem Season of Mist, uběhly tři roky a k žádnému výraznému stylovému přerodu nedošlo. Black metalové kořeny jsou zde zarostlé velmi silně a album je opět silně prodchnuto mlhou melancholie, která byla obecně výrazným aspektem muziky Imperium Dekadenz vždy. Jen ji do své tvorby vtahují víc a víc a také s ní dokáží čím dál lépe pracovat.

Na výbornou Imperium Dekadenz zvládli zvuk, který je masivní a epický. Album vtáhne do sebe, otevře dveře zádumčivým intrem “Durch das Tor…”, provede vás až na konec a pak vás vyplivne zpátky do reálného světa. I přes to, že rozhodně nejde o pozitivně naladěnou nahrávku, přes veškerý ten smutek a depresi tam jaksi svítí jakési skryté světlo naděje, kterou jako by nám chtěli říct, že nic není ztraceno. Skladby jsou relativně dlouhé, ale velmi výrazné melodie či momenty vám začnou v paměti utkvívat hned od prvního poslechu. První nádherná pasáž nás čeká již ve druhé “Brigobannis” někdy okolo druhé minuty. To je přesně to, co na muzice Imperium Dekadenz žeru – jejich schopnost použít silný motiv a vyždímat jej na maximum tak, že ve vás zanechá otisk, na který už nezapomenete a rádi se k němu vracíte znovu a znovu. Gradace motivů i skladeb je jejich hlavní zbraní. Jen si poslechněte epickou “Striga”, přes temný úvod skladba roste a bobtná, až exploduje v dalším excelentním melodickém poryvu, doplněném Horazovým výborným projevem. Nechybí občasná ozvláštnění, viz ženský sbor v překrásné “Ave danuvi”.

Imperium Dekadenz dělají hudbu, která nemusí být klasickému fandovi black metalu po chuti, protože se tu příliš nesetkáte se severskými vichry blastbeatů. Na některé tu může být až příliš mnoho melodií a málo agrese, ale po tomto se musíte porozhlédnout prostě jinde. Kytary si ale black metalový punc samozřejmě drží, jen rytmika, která to vše pohání, mění celkový výraz, jaký by skladby měly. Když už jsem zmiňoval bicí, ty jsou mimochodem také suprově majestátně nazvučené a Vespasianova hra je zábavná a přesně zapadá do konstrukcí, které jsou duem tvořeny. Horazův vokál se blíží někam směrem k depresivním black metalovým konturám, jeho projev je tu opravdu procítený, ale naštěstí nejde o přehnané skřehotání, ale poctivý brutální vokál se silným prožitkem.

Pro příznivce atmosférických melancholických blackových záležitostí jsou Imperium Dekadenz a jejich “Meadows of Nostalgia” povinností. Ve správné náladě a rozpoložení dokáže výrazně s emocemi zamávat. Doufejme, že nepoleví a budou přináše barvité desky pro trýzněné duše ještě dlouhou dobu. Mým zbožným přáním jen je, aby někoho napadlo přivézt je zahrát naživo do naší zemičky, abych se mohl přesvědčit, zda jsou schopni nálady z desek prezentovat i naživo.


Další názory:

Osobně mě na první poslech překvapilo, že oproti “Procella vadens”, která byla hodně melancholická, působí “Meadows of Nostalgia” i přes svůj název malinko agresivněji – ovšem jen v rámci mezí tvorby Imperium Dekadenz. Přesto si novinka stále udržuje vše, co je pro tuto kapelu typické, a činí tak natolik působivě, že bych se nebál prohlásit, že je “Meadows of Nostalgia” asi tou nejlepší deskou, jakou Imperium Dekadenz doposud vydali, což je vzhledem k tomu, že i předcházející alba byla rozhodně velmi dobrá, opravdu velký kompliment. Jestli třeba “Procella vadens” ještě mělo pár mušek, na novince je Imperium Dekadenz všechny vychytali, díky čemuž je “Meadows of Nostalgia” nahrávkou s opravdu hlubokou a uhrančivou atmosférou. Pokud bych měl vyzdvihnout konkrétní skladby, rozhodně by to byla skvělá “Ave danuvi” s netypickými sbory, které přinášejí velice zajímavé ozvláštnění a s atmosférou zbytku alba se rozhodně nijak nemlátí, skvěle vystavěná “Der Unweg” a také neméně dobrá “Striga”. Celkově ještě lepší, než jsem očekával, a to jsem rozhodně neočekával málo.
H.

Nová deska Němců Imperium Dekadenz zvukově navazuje svou uhrančivou atmosférou na předchozí počin “Procella vadens”. Nezasvěcení, nečekejte nějaké zvrácené black metalové bezhlavosti plné skřeků a jiných jim podobných výlevů, ale ponurou, nicméně nikterak depresivní, melancholickým cítěním oplývající cestu. Většina skladeb je vystavena na výborně nazvučených kytarách, kterým se rozhodně nedá upřít syrovost a chlad. Do toho bicí, jež sice nemají již typicky kbelíkový zvuk, ale to rozhodně není na škodu. A do třetice musím také chválit, vokál, ač zvláštně zastrčený, výborně zapadá do celkové nálady a tvoří kompaktní celek se vším zmíněným dohromady. Nechtěl bych konkretizovat, ve kterých momentech se tak vyžívám, protože album se dobře poslouchá jako jedna postupně se vyvíjející skladba. Ale aby byla má kritika objektivní a nepřekypovala jen klady, dovolím si také trochu rýpnout. Do začátku čtvrté skladby víceméně nemám co vytknout, jenže poté přijde jakési ozvláštnění v podobě zařazení sborů do “Ave danuvi”, které mi zkrátka nesednou, avšak to může být jen a pouze můj problém, protože dílensky této písni opět není co vytknout. Následuje instrumentálka “Memoria”, která působí jako balzám pro uši a pak konečně “Aura silvae”, která se stala tou mou nejoblíbenější (a vidíte – už jsem opět od kritiky zdrhnul k vychvalování). Leckdo by mohl “Meadows of Nostalgia” vytknout až přílišnou stejnorodost, ovšem dokud mne album baví, nemohu sdílet jeho pocity v negativním slova smyslu. Atmosféra zvítězila nad agresí, mlha nad krví a nezbývá než konstatovat, že Imperium Dekadenz vydali výborné album. “Meadows of Nostalgia” je strhující expedicí skrze temné lesy, skaliska a jak název napovídá, i přes louky plné nostalgie.
Skvrn


Depicting Abysm / Windbruch / Gmork – Silentium!

Depicting Abysm / Windbruch / Gmork - Silentium!
Země: Rusko
Žánr: black metal
Datum vydání: 11.4.2013
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
I. Depicting Abysm
01. I
02. II
03. III

II. Windbruch
04. IV
05. V
06. VI

III. Gmork
07. VII
08. VIII [Life Neglected cover]
09. IX

Odkazy Depicting Abysm:
facebook

Odkazy Windbruch:

Odkazy Gmork:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

Z jakých důvodů vlastně vznikají tzv. split alba neboli nosiče, na nichž se objeví skladby více kapel? Nezřídka to bývá kvůli upevnění přátelství mezi danými skupinami, jindy dokonce proto, aby známější kolegové trochu zviditelnili své třeba ne tak proslulé parťáky, někdy může jít čistě jen o vzájemnou propagaci, někdy zase o libovolné kombinace výše zmíněných možností. Co vedlo trojici ruských black metalových kapel Depicting Abysm, Gmork a Windbruch, aby vzájemnými silami daly dohromady společný počin “Silentium!”, vycházející čistě jen v elektronické podobě, nemám tušení, ale pokud bych musel, asi bych si tipnul třetí možnost vzhledem k tomu, že hned dvě ze zmiňovaných formací se aktuálně shánějí po labelu, který by jim vydal nové desky. Avšak i kdyby, nic to nemění na faktu, že se Rusové evidentně snažili neudělat ze “Silentium!” jen další bezejmenné splitko z milionu, ale pokusili se do výsledné podoby vtisknout i nějaký vnitřní smysl a řád, nejen v rámci jednotlivých příspěvku, nýbrž i v rámci celé hodinové délky.

Nutno říct, že se to do jisté míry i povedlo a osobně to považuji za jednu z předností “Silentium!”. Nijak se netajím tím, že jako hudební dílo prostě vnímám desku, tedy ucelený útvar, nikoliv jen jednotlivé songy. Nemohu si pomoct, ale přes tohle jednoduše vlak nejede – i díky tomu se moc nehrnu do poslechu jakýchkoliv neřadových počinů. Ze stejného důvodu mě obecně moc nebaví ani split alba, jelikož kapely se většinou mezi sebou liší, když ne stylově, tak ve většině případů přinejmenším pojetím nebo kvalitou, díky čemuž bývá celistvost nahrávky v čudu. Z tohoto ohledu ovšem “Silentium!” hraje do karet fakt, že Rusové tento split pojali tak, aby měl nějakou solidnější výpovědní hodnotu i po muzikální stránce – jak už ostatně napovídají jen názvy skladeb. Přestože rozdíly mezi přítomnými skupinami na první poslech poznáte, nahrávka ve výsledku pohromadě drží, což je z mého pohledu obrovské plus. Jako by se všechny tři kapely nesnažily hrát samy na sebe, nýbrž pro potřeby celku. Ne vždy se to sice povedlo úplně na 100% (o tom už níže), ale pořád dost na to, aby mě “Silentium!” poměrně bavilo.

O úvod “Silentium!” se starají Depicting Abysm, pro něž je to vůbec první vydaná muzika, přesto se nejedná o žádné zelenáče, jelikož ve skutečnosti jde o vedlejší projekt dvou členů kapely Epitimia. Hned na úvod se vytasí s nejdelší kompozicí splitu – “I”. Pomalý atmosférický začátek postupně narůstá s příchodem kytar a následně i rytmiky, aby se z něj vyklubal velmi dobře provedený black metal ve středním tempu a až na klidnější atmosférickou vsuvku, jež se objeví po několika minutách, i poměrně monotónním tempu, což ale nijak zvlášť nevadí, protože Depicting Abysm dokážou člověka zabavit i tak; menší zrychlení se objeví až ke konci kompozice. “II” je o něco málo proměnlivější, ale opravdu jen o málo, nicméně se jedná o výtečnou záležitost s moc dobrou atmosférou, až se nakonec možná jedná o předčasný vrchol “Silentium!”. “III” pak zčásti působí jako jakési outro k části Depicting Abysm, které se až ve svém závěru zvrhne do metalové pasáže, jež hravě udržuje laťku nastavenou “I” a “II” a zároveň připravuje půdu pro nástup kolegů z Windbruch

…nebo spíše lépe řečeno kolegy, neboť Windbruch je jednočlenným projektem. Začátek “IV” na mě nejdříve působil malinko rozpačitě, ale skladba se postupně vcelku příjemně rozjede a ve svém průběhu nabízí několik skvělých melodií. “V” také není zlá, avšak hlavní díl bodů dostává za pasáže ve středním až pomalejším tempu, jelikož v těch rychlejším se mi zdá, že to malinko skřípe. Nejedná se ale o nic zásadního. “VI” přichází s podobným modelem jako “III”, čili poklidnější song, v němž se kytary ozvou až ve druhé polovině. Možná by se ještě slušelo zmínit zajímavost, že všechny tři příspěvky Windbruch jsou čistě instrumentální, nicméně fakt, že i přes absenci vokálu a také relativně monotónnější tempo ta muzika zvládne opět bavit, si pochvalu zaslouží.

Gmork, kteří jako jediní fungují jako klasická kapela a kteří toho mají papírově nejvíce za sebou, mě ze všech tří skupin zaujali asi nejméně. Ono samozřejmě ani Depicting Abysm a Windbruch ani náhodou nepřinášejí nic nového, ale z jejich muziky jsem si zvládnul něco odnést, což se mi u Gmork nepovedlo, přestože po formální stránce na tom nic moc k vytknutí není, obzvláště po instrumentální stránce se všech třech písních najdou slušné momenty. Vokál zní zpočátku malinko prapodivně, ale i na ten jsem si po čase dokázal zvyknout v pohodě. Možná v tom hraje roli i fakt, že zatímco příspěvky Depicting AbysmWindbruch si vzájemně “sedly”, Gmork v porovnání s nimi znějí poněkud klasičtěji, ačkoliv i oni se snaží držet dříve vytyčeného směru a stylu, a i samotný zvuk jako by byl v jejich případě trochu zahuhlanější. O průser se však určitě nejedná a jak již bylo řečeno, své momenty to rozhodně má. Možná v samostatné podobě by mi Gmork seděli lépe. Za vrchol v rámci jejich tří songů považuji závěrečnou “IX”, přestože paradoxně z celého “Silentium!” stylově vybočuje jednoznačně nejvíce.

Upřímně se přiznám, že před poslechem “Silentium!” jsem o existenci dvou ze tří kapel neměl sebemenší tušení, o jedné jsem slyšel, ale po hudební stránce jsem neměl zkušenosti ani s ní. Výsledný počin však skupiny představuje i nezasvěcenému posluchači (možná právě na ně je album mířeno především) ve velmi příznivém světle. Osobně mě nejvíce zaujala tvorba Depicting Abysm, na jejichž případné další počínání se někdy v budoucnu rád podívám, stejně tak jako na domovskou kapelu zúčastněných muzikantů.