Archiv štítku: black metal

Minirecenze

Heretical Sect – Rotting Cosmic Grief

Napsat komentář
Heretical Sect - Rotting Cosmic Grief

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.3.2019
Label: Vendetta Records / Redefining Darkness Records / Caligari Records

Hrací doba: 21:05

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Redefining Darkness Records

Kapela s poměrně cool názvem Heretical Sect je novým jménem na blackmetalové mapě, ale hovořit o nezkušených mlíčňácích nebude úplně na místě. V téhle formaci ze Spojených států amerických se totiž angažují členové Predatory Light, což je, především co se demo tvorby týká, hodně zajímavá skupina, a deathmetalových Superstition, jejichž dlouhohrající prvotina „The Anatomy of Unholy Transformation“ vyšla letos v červnu a v jejichž řadách ostatně také najdeme členy Predatory Light, Ash Borer či Vanum.

Určité předpoklady ke slušné muzice bychom tedy měli. Prvotina „Rotting Cosmic Grief“ (můžeme dodat, že tento název nese jen digitální a LP vydání; CD a MC jsou bezejmenná) vyšla v únoru a rád bych řekl, že se očekávání o povedeném pilotním albu potvrzuje, ale bohužel to není tak žhavé.

Samotné skladby jsou zahrané s patřičnou sebejistotou, ale celkově mám z toho víc průměrné dojmy, než bych si přál. Ne snad, že by ze sebe Heretical Sect nedokázali vypotit vůbec žádný nápad. Když se na to soustředím, tak si vlastně říkám, že tahle nebo tamta pasáž je po hudební přinejmenším oukej, někdy dokonce i poměrně dobře vymyšlená. Moc platné to nicméně není, protože skutečně zajímavě „Rotting Cosmic Grief“ zrovna nepůsobí, možná až spíš naopak.

Celá nahrávka se totiž topí v jakési zvukové bezvýraznosti. Hudebně by se to jakože dalo, i když aby bylo jasno, tak vyložené zázraky se na „Rotting Cosmic Grief“ také nedějí. Sound minialba je ovšem takový nudný, obyčejný a bez koulí. Což má za následek jedinou věc, a sice že muzika Heretical Sect tu působí strašně necharismaticky a nezajímavě. A skladatelsky „Rotting Cosmic Grief“ rozhodně není tak skvělé, aby takový nedostatek dokázalo vyvážit.

Vzato kolem a kolem tedy v „Rotting Cosmic Grief“ vidím průměrný počin. Zcela jistě mě to neuráželo, ale v žádném případě ani nenadchlo. Vesměs si z toho prakticky nic nepamatuju a hodně brzo zapomenu, že jsem Heretical Sect vůbec slyšel. Prostě standardní záležitost, jakých vycházejí hromady měsíc co měsíc. Nemá cenu se s tím moc zdržovat – ledaže byste rádi prozkoumali vedlejšáky členů Predatory Light. Věřte mi ale, že jejich domovské působiště je násobně zajímavější než Heretical Sect.

Recenze

At Dusk – Condemned

Napsat komentář
At Dusk - Condemned

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 29.3.2019
Label: Pacific Threnodies

Tracklist:
01. Condemned
02. Consigned
03. Martyred
04. Maligned

Hrací doba: 51:33

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
Oinari Media

Debutové album „Anhedonia“ zámořského projektu At Dusk se mi svého času poměrně líbilo. Poslouchám toho poměrně dost, takže spousta nevýrazných kapel se mi po určité době absolutně vypaří z paměti, ale zrovna jméno At Dusk mi z nějakého důvodu utkvělo, ačkoliv se hudebně nejednalo o nic prudce originálního nebo výlučného (spíš naopak). Když jsem každopádně zjistil, že po celých pěti letech vychází druhá dlouhohrající nahrávka „Condemned“, nepotřeboval jsem moc času na přemýšlení, jestli si ji pustit.

Za těch pět let se toho zdánlivě nezměnilo. At Dusk je stále jednočlenný projekt, za nímž stojí Ross Major alias Korihor. Po ruce má koncertní sestavu, s níž výjimečně odehraje nějaké to vystoupení, ale o žádnou přehnanou aktivitu se nejedná. „Condemned“ na první pohled takovou tezi konstantnosti také podporuje. Podobně laděný obal (stejný motiv v rozích, uprostřed jednoduché logo) i malý počet dlouhých skladeb.

První pohled a skutečnost se nicméně mohou lišit, což se nakonec děje i v případě At Dusk, protože rozdíl mezi „Anhedonia“ a „Condemned“ je docela značný. Debutová deska měla zastřený sound, byla dost monotónní a stavěla na dlouhých minutách prakticky neměnného riffu a tempa, které ozvláštňovaly jen ambientní doteky. Změny přicházely jen pozvolna, dost často až po klávesových mezihrách nebo dokonce až s další kompozicí. Stručně a jednoduše se jednalo o takovou standardní syrovou blackmetalovou, až depressive-blackmetalovou atmosféru. Sice nebyla opravdu uhrančivá, ale měla něco málo do sebe a celkově bych „Anhedonia“ i s odstupem pěti let prohlásil za důstojný počin.

„Condemned“ zní hned na první poslech dost odlišně. Sound není ani zdaleka tak zastřený a zahalený v nečitelné mlze. Sice má stále daleko do toho, abychom mu mohli nadávat a spílat do čistoty, ale tu větší čitelnost přeslechnout nelze. Ruku v ruce s ní jde i větší hudební čitelnost. Skladby jsou sice stále dlouhé (třikrát něco mezi třinácti a patnácti minutami, v případě poslední „Maligned“ už jenom bezmála deset), ale jejich struktura je víc „user-friendly“. Což můžete brát jako plus, pokud vás nebaví poslouchat omílání jednoho motivu dokola a říkat tomu hypnotická atmosféra, anebo také jako velké mínus, pokud vás to syrové předení baví. Ne, že by „Condemned“ bylo špatné, ale mně osobně mi víc seděl ten přístup „Anhedonia“. Na druhé straně, lze to kvitovat i jako progres a neopakování sebe sama (což ale nic nemění na tom, že ani nyní nezní muzika At Dusk zrovna osobitě).

Pár solidních momentů se nicméně najde. Slušně vybudované jsou poslední minuty „Consigned“ anebo rychlá pasáž ve dvou třetinách „Martyred“. Možná nejvíc zaujmou ambientní vsuvky v „Maligned“. Bohužel se tu ale nenachází žádný strhující pasáž, která by stála kurva za hřích a šlo ji prohlásit za pamětihodnou. Ke cti At Dusk sice slouží fakt, že se zde nenachází ani žádný provar nebo zásadně slabší chvíle a že nastavenou laťku kvality se daří držet po celou dobu, ale to nic nemění na tom, že absence silných pasáží trochu zabolí. U „Anhedonia“ to vzhledem k jejímu monotónnímu ladění zas tolik nevadilo.

Nechci nicméně „Condemned“ úplně potápět, protože píčovina to není. Pár poslechů se tomu dá nechat úplně v klidu a rozhodně nepůjde o čas, jejž by člověk protrpěl nebo jej musel považovat za ztracený. Dovolím si tedy opatrně říct, že lehounce nad průměr se „Condemned“ vyškrábalo. Stále však platí, že se tu neděje nic zásadního, takže vynecháním tohoto alba se o žádný skvost neochudíte. Jednoduše důstojně odehraná oukej fošna, ale nic víc.

Recenze

V/A – Scorn Coalescence

Napsat komentář
VA - Scorn Coalescence

Země: Srí Lanka / Nový Zéland
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 26.7.2019
Label: Cyclopean Eye Productions

Tracklist:
01. Serpents Athirst – Poisoning the Seven
02. Genocide Shrines – All and/or Nothing
03. Trepanation – B/H/T
04. Heresiarch – Dread Prophecy

Hrací doba: 22:22

Odkazy Serpents Athirst:
facebook

Odkazy Genocide Shrines:
facebook

Odkazy Trepanation:
facebook / bandcamp

Odkazy Heresiarch:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Qabar PR

Split alba, skrze která lze objevit zajímavé kapely, jsou super. Možná, že naše stránky sledují i undergroundoví potápěči, co zdejší účastníky dlouho a dobře znají, ale spíše předpokládám, že s některými, ne-li se všemi, se případný posluchač seznámí poprvé až zde. „Scorn Coalescence“ není jen kompilace několika skladeb mladých smeček, které se chtějí předvést a jsou rády, že jim někdo něco vydá. Personál jednotlivých kapel se zná osobně a skladby na sebe například i tématicky odkazují. Takže se jedná o stvrzení jakéhosi personálního pouta a manifest sdílené vize hudebního násilí; to vše pod taktovkou labelu Cyclopean Eye Productions, na jehož soupisce je možné najít i další zajímavá zvěrstva jihoasijského, extrémně metalového undergroundu.

Člověka asi napadne, že na Srí Lance nebude nejživější scéna, a tak nepřekvapí, že ústřední figura Serpents Athirst působí skoro v každé zásadní, tamní kapele. Jako otvírák slouží song „Poisoning the Seven“ dobře, ovšem rovnou jej označuji za nejméně výrazný na celém splitu. Serpents Athirst se prezentují black metalem v podobě, jak jej na prvních dvou deskách hrávali singapurští Impiety; tudíž přímočaře nasypaný a poměrně melodický námrd, který ovšem jakmile sejde z uší, sejde i z mysli.

Kytarista Serpents Athirst mimochodem bubnuje v Genocide Shrines, kteří na sebe již stačili upozornit s tituly vydanými například Vault of Dried Bones a Iron Bonehead. První ípko mě lehce iritovalo přílišnou nápodobou Archgoat, což byl v menší míře problém i dlouhého debutu „Manipura Imperial Deathevokovil: Scriptures of Reversed Puraana Dharmurder“, ale ten, když už nic, seriózně vraždil. „All and/or Nothing“ sice se mnou ani zdaleka nehýbe tak jako materiál ze zmíněné desky, ale riffy jsou tu slušné a již nesmrdí adorací známějších jmen. V druhé půli má skladba zajímavý epický nádech a já jsem docela zvědavý, co Genocide Shrines předvedou na další desce.

Bylo by nepatřičné splitko vnímat jako závod v kvalitě či extrému, ale předem mohu říct, že Nový Zéland Cejlon ve všech ohledech poráží; s novou skladbou Trepanation jde totiž do tuhého. „B/H/T“ je nejgrindovější song a hnusná špína!! Pokud se budete při poslechu zmateně divit, proč vám píská v uších, tak vězte, že se s vámi Trepanation snaží podprahově vyjebat. Každopádně při poslechu třetí skladby cítím nejen příval adrenalinu, ale i mírnou nevolnost, čemuž tleskám.

Nejlepší kus ale zplodili Heresiarch, kteří za své debutové album „Death Ordinance“ dostali v příslušné recenzi zaslouženou sodu. Pánové si vzpomněli, že riffy mají i v nepříčetném neandrtálském metalu svůj význam, trochu více, především v druhé půli přihlédli k epice á la Axis of Advance, ale oblékli ji do mnohem ponuřejšího hávu. A celkově bych se nezdráhal „Dread Prophecy“ označit za nejpovedenější skladbu kapely, už jenom z toho důvodu, jak skvěle hudba doplňuje její koncept.

Splitko „Scorn Coalescence“ splnilo svůj účel. V prvé řadě se jedná o 22 minuty fakt solidní brutality, dále jsem díky němu znovu-objevil slibnou kapelu (Trepanation) a navíc oživilo můj zájem o budoucí tvorbu Genocide Shrines a Heresiarch. Serpents Athirst možná také podržím v paměti. Možná. Pokud holdujete načernalému, bestiálnímu metalu smrti, nebude poslech ztrátou času.

Recenze

Celestial Grave – Secular Flesh

1 komentář
Celestial Grave - Secular Flesh

Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 5.7.2019
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Lamentation
02. Secular Flesh
03. Gasping from Lips of Night
04. Calamitous Love

Hrací doba: 31:20

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Musím se přiznat, že na „Secular Flesh“ jsem se fest těšil, ačkoliv se pro Celestial Grave jedná teprve o debut. Důvod je celku prostý – dřívější neřadové nahrávky téhle finské formace mě dost bavily. Respektive abych byl úplně přesný, svého času mě dost bavil demosnímek „Burial Ground Trance“, který se mohl pochlubit výbornou atmosférou. Pokud sháníte rychlejší black metal se zastřeným soundem, který se nebojí melodií, pak lze tuto nahrávku doporučit i dnes, s odstupem tří let.

O rok mladší minialbum „Pvtrefactio“ o dvou skladbách sice bylo stále poměrně dobré a sedmipalec jsem si koupil, ale oproti „Burial Ground Trance“ už něco ztrácelo a postrádalo tak vysoké charisma. Od doby jeho vydání už jsem si to EP vlastně nepustil, což o demosnímku říct nemusím, protože ten jsem průběžně párkrát protočil. To myslím mluví samo za sebe.

Rozhodně jsem ale neházel flintu do žita, protože v té době měli Celestial Grave na kontě celkem jen pět songů. Všechny je poté dali dohromady na CD kompilačku „Chthonic Katharsis“, kterou jsem odignoroval jak pán, protože jsem oba dosavadní počiny znal. Letos vydaná první řadovka „Secular Flesh“ přináší čtveřici zbrusu nových písní, přičemž za zmínku možná stojí, že dva z nich, „Gasping from Lips of Night“ a „Calamitous Love“, jsou výrazně delší, než všechny ostatní skladby, které Finové doposud vydali. Což je směr, jenž mi obecně vzato vyhovuje, protože dlouhé songy mám prostě radši.

Na „Secular Flesh“ lze cítit trochu vyšší ambice. Deska sice zvukově i hudebně vesměs navazuje na „Pvtrefactio“, ale ještě o trochu prohlubuje atmosférickou tvář Celestial Grave. Což nakonec plně koresponduje s navyšováním hrací doby jednotlivých stop. Takové směřování samozřejmě není nutně špatně, ale v případě Celestial Grave mě mírně zklamalo, poněvadž jsem v době dema doufal / očekával, že Finové půjdou spíš cestou většího rouhačství. „Secular Flesh“ je vlastně poměrně pohodové album, jež neurazí ani ty posluchače, kteří nejsou zvyklí na raw black metal, ale na straně druhé úplně neuspokojí ty z vás, kdo dávají přednost syrovému marastu. Prahnete-li zrovna po něčem takovém, neměli byste dělat podobnou chybu jako já a chtít něco takového po Celestial Grave.

Až když jsem si uvědomil, že jsem na „Secular Flesh“ nahlížel špatnou optikou, tak se dojmy po prvotním zklamání výrazně vylepšily. Dokonce bych i řekl, že ve finále se mi řadovka líbí víc než „Pvtrefactio“, byť mohu jedním dechem dodat, že prvenství „Burial Ground Trance“ zůstalo neohroženo.

Celestial Grave

Nicméně pokud vás už serou všechny chao-avant věci i unholy-wampyric kanály a rádi byste v black metalu slyšeli i dobrou melodii, aniž byste za to museli platit daň v podobě kýče nebo rezignace na žánrové fundamenty, „Secular Flesh“ by se vám mohlo zalíbit docela dost. O stylové příslušnosti Celestial Grave stále nemůže být pochyb, a přesto se najde místo pro „výpravné“ kytarové linky. Především obě dlouhé skladby „Gasping from Lips of Night“ a „Calamitous Love“ jsou vystavěné hodně dobře a snesou přísnější parametry. Naopak jako nejslabší se mi jeví úvodní „Lamentation“, jejíž kytarové ladění v některých momentech připomene různé atmo/post-black věci, ale předpokládám, že jde o náhodou asociaci.

Prvotní rozčarování ze „Secular Flesh“ přisuzuji svému špatnému přístupu, po jehož přehodnocení se ukázalo, že jde o slušnou nahrávku. Což ale nic nemění na tom, že Celestial Grave nakonec nedokázali poskytnout tak silný zážitek, v jaký jsem doufal. Vracet se nejspíš nebudu.

Recenze

Andavald – Undir skyggðarhaldi

Napsat komentář
Andavald - Undir skyggdarhaldi

Země: Island
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.6.2019
Label: Mystískaos

Tracklist:
01. Forspil
02. Afvegaleiðsla
03. Hugklofnun
04. Undir skyggðarhaldi
05. Eftirspil

Hrací doba: 36:25

Odkazy:
web / bandcamp / instagram

Islandský black metal zažil v posledních letech obrovský vzestup – to snad není třeba připomínat, protože již o tom byly popsány stohy papíru, a to jak skutečného, tak toho imaginárního složeného z pixelů. Nebojte, nebudeme to nyní opakovat znova, spíš to berte jen jako takový pohodlně líný úvod k tomu, abychom si zde mohli představit další kapelu ze země ohně a ledu – Andavald.

Jak už tak v případě islandského black metalu často bývá, i u Andavald lze dohledat personální propojení s dalšími podobně laděnými formacemi. V tomto případě zejména s Mannveira, ale mezi bývalými členy najdeme také borce z Naðra a 〇. Nijak nepřekvapí ani vydání u Mystískaos, za nimiž mimo jiné stojí H.V. Lyngdal z Wormlust. Ty návaznosti tu tedy jsou, ale debutová deska „Undir skyggðarhaldi“ zní trochu jinak než jmenovaná seskupení.

Přijít na hlavní poznávací znamení „Undir skyggðarhaldi“ není nijak zvlášť těžké. Hned na první poslech překvapí, že nahrávka je na poměry islandského black metalu nezvykle pomalá. Andavald hrají vesměs po celou dobu trvání alba velmi rozvážně a nikam nespěchají. Hovořit ovšem o vlivech doom metalu by bylo poněkud zkratkovité, poněvadž doommetalový feeling se tu prakticky nenachází a s doomem má „Undir skyggðarhaldi“ spojitost leda takovou, že hraje pomaleji.

Zrychlení se objevuje jen zřídka, vesměs pouze ve čtvrté titulní písni, která je také tou nejdelší a co do struktury nejvariabilnější. Nicméně i v ní se najdou pomalejší pasáže a nechybí tu ani výrazné a hodně povedené kytarové melodie. Ne náhodou pro mě „Undir skyggðarhaldi“ platí za vrcholnou kompozici celé nahrávky.

Předešlé dva songy „Afvegaleiðsla“ a „Hugklofnun“ už onen důraz na pomalejší tempo berou ortodoxně. I díky tomu působí tahle dvojice na první poslech poněkud jednotvárně, což vynikne o to víc, že dohromady ty písničky trvají bezmála dvacet minut. Při pozornějším poslechu však přijdete na to, že nějaké malé kličky tam jsou, ani nemluvě o tom, že před nudou to zachraňuje příjemně zádumčivá atmosféra. To sice nic nemění na tom, že by ty skladby nebyly laděné dost podobně, což někomu může vadit, ale pro mě to nakonec překážka není, jelikož monotónní muziku mám dost rád.

První a poslední stopu „Forspil“ a „Eftirspil“ nemá smysl nějak hlouběji rozebírat, protože se jedná pouze o atmosférickou předehru respektive dohru (a to doslovně, jak jsem posléze zjistil pomocí překladače od Googlu). Můžu sice zmínit, že k celkové náladě „Undir skyggðarhaldi“ se podle mě docela hodí, ale možná ještě o něco radši pochválím skvěle provedený fialový obal, o nějž se postaral Karmazid (dále třeba Blaze of Perdition, Häxenzijrkell nebo Wederganger).

„Undir skyggðarhaldi“ není vyložená šleha v tom smyslu, že by mě to snad nějak posadilo na prdel a nedokázal jsem se od toho odtrhnout. Takhle žhavé to určitě není. Jedná se ovšem o nahrávku, jíž se nedá upřít jisté charisma a schopnost posluchače na chvíli vtáhnout do svého světa, věnuje-li tomu dostatek pozornosti. Zpočátku se totiž „Undir skyggðarhaldi“ poněkud nevýrazně, ale jistá usedlost a umírněnost, díky nimž jsou skutečné kvality desky na letmý poslech trochu skryté, mi jsou nakonec docela sympatické. Což může odradit netrpělivé kolemjdoucí, ale to už nelze považovat za chybu Andavald. Za mě osobně povedená záležitost, ale rozhodně ne útok na vysoké příčky v ročním sumírování.

Recenze

Gruzja – I iść dalej

1 komentář
Gruzja - I isc dalej

Země: Polsko
Žánr: black metal / punk
Datum vydání: 27.2.2019
Label: Godz ov War Productions

Tracklist:
01. Gruzini
02. Moja Ratyzbona
03. Opuść mnie
04. Manam
05. Jego głos
06. Ilu nas było?
07. Iść dalej

Hrací doba: 28:43

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

První pohled (H.):

Polsko nepřestává chrlit další nové a vysoce zajímavé blackmetalové formace a dnes si povíme o další takové. A v tomhle případě se bude jednat o poměrně zvláštní věc, která možná pracuje se zavedenými a zdánlivě obehranými vzory, přesto její muzika nezní nijak vyčpěle, vyčichle a hlavně ani ne nudně. Vážení, dámy a pánové, přivítejte smečku Gruzja.

O Gruzja nejde zjistit nějak moc konkrétnějších informací. Kdybyste například chtěli znát sestavu, máte smůlu, s takovými podřadnými a nedůležitými zbytečnostmi se tu nikdo nezdržuje. Poláci radši evidentně radši vkládají energii do toho, aby na svůj kapelní Facebook ve velkém sypali naprosto zhovadilé polské humory a péra nakreslená v MS Paintu. Osobně mě nejvíce rozštípala fotka mrtvé veverky s použitou šprckou u zadku a popiskem „Dawn of the Black Hearts“. Jestli tohle kurva není dekadentní až za roh, tak mi řekni, co kurva je!

Mohlo by se zdát, že když Gruzja jedou takové pecky v retardovaném sociálním síťování, bude jejich vlastní hudební produkce nějaká prdel. Ale není tomu tam. „I iść dalej“ je deska, která si zaslouží být brána seriózně. Nejdřív jsem album poslouchal jen tak, aniž bych si zjišťoval nějaký hlubší kontext, a ani by mě nenapadlo, že by mělo jít o nějaký sranda projekt, takže asi tak. Až později jsem začal šmejdit po kapelních profilech a objevil výše zmiňované perličky, ale když tak o tom přemýšlím, ono to není zas až tak mimo. Vezmeme-li totiž v potaz, že i samotné „I iść dalej“ si s sebou nese určitý nádech dekadence, tak to vlastně celé začíná vycházet až nečekaně přirozeně.

Hudebně si Gruzja frčí na vlně polského moderního black metalu, jak jej prezentují formace jako Odraza, Biesy nebo Furia, ale k již osvědčenému receptu navíc přidávají i citelný nádech punkové neurvalosti a anarchie. Zrovna punkový black metal patří k mým méně oblíbeným subžánrům, ale v případě „I iść dalej“ to sakra ladí, a to z jednoduchého důvodu. Nejde totiž o primitivní výplach. Gruzja ten mítvpičismus a všeobecnou vyndanost chápou jako součást konceptu a používají je jako jeden z prostředků k dosažení nálady vykořeněnosti betonových předměstí bývalých komunistických měst a kalení krabicového vína v nočním stínu panelákových oblud. Což je atmosféra, která by nakonec neměla být vzdálená nejenom Polákům, ale i Čechům, obzvláště těm z nás, kdo měli to štěstí (?) vyrůstat v Sudetech.

K výše jmenovaným asociacím bych pro zajímavost přidal ještě dvě mimopolské skupiny. Svou atmosférou mi „I iść dalej“ docela připomnělo desku „Lieka til sienos“ od litevských Nyksta, která pracovala s podobnou tématikou, akorát v avantgardnějším ladění. Gruzja na to jdou agresivněji. V jiných momentech jsem si pak vzpomněl i na určitá období švédských Shining. Nutno dodat, že Gruzja vedle všech těchto kapel nevypadají jen jako chudý příbuzný.

Gruzja

K vrcholům kolekce jistě patří třetí „Opuść mnie“. Ta začíná hodně nasraně, ale Gruzja ji v polovině zlomí do chytlavé houpavé pasáže, kterou postupně zahušťují a gradují. Následná „Manam“ předvede spíš táhlost a skoro až doomové riffy, aby se znova v půlce změnila, tentokrát do chytrého black metalu, za nějž by se nemusela stydět ani Furia. Možná to nejzajímavější se nicméně nachází až v samém závěru a paradoxně jde o skladby, které z celkového konceptu „I iść dalej“ vybočují nejvíce. „Ilu nas było?“ je parádní nihilismus a „Iść dalej“ nahrávku zakončí v tvrdém indus-noisu. A jde o fakt parádní věc, vůbec bych se nezlobil, kdyby někdy Gruzja udělali celé album v tomhle duchu.

Druhý pohled (Dantez):

Už po prvních tónech debutu Gruzja musí být člověku jasné, kam kapelu zařadit. Poláci pracují s dnes již kultovní formulí, která je známá z kompozic kapel jako Odraza nebo Furia. Mluvím o zvuku, který staví na fundamentech tradičního black metalu a prokládá je atypickou, místy až pouliční esencí. Jdou z toho cítit mokvavé vajgly, prochcané betonové podchody a den starý alkoholový opar z MHD. Po posledním střídmém kontaktu se zde nebojím zařadit i novější bandu Truchło strzygi.

I přestože se Gruzja poměrně striktně zmíněné rovnice drží, přinášejí do ní něco svého. „I iść dalej“ zní o trochu špinavěji, neučesaněji a punkověji. Tam, kde by Odraza namontovala nějakou tu melodičtější vyhrávku, Gruzja pokračuje v nelítostném uřvaném hnusu. Tam, kde by Furia propustila uzdu přijatelné experimentaci, Gruzja maximálně zavdá ušpiněný nápěv. Tón a obecná nálada však zůstává dost stejná. Bez přestání se na nás valí neopodstatněný nihilismus, neospravedlněná křivda a pálivá zahořklost.

Tato nátura společně s charakteristickými prvky jdou dobře slyšet třeba na „Moja Ratyzbona“ a hned následující „Opuść mnie“. V prvním případě prostupuje houpavé tempo hrdelní řev, který ke konci obměňuje typicky slovansky znějící vokál. „Opuść mnie“ pro změnu od první vteřiny chrlí nasranou blackmetalovou sypačku. Ta se v polovině láme do punkového rytmu, které kapela obohacuje o misfitsovské, avšak absolutně nezúčastněné „woohoo“.

Předposlední „Ilu nas było?“ pro změnu nejvíce připomíná polskou družbu. Celá věc (možná s opomenutím výjimečně odporného vokálu) zní jako nevyužitý nápad z posledního alba Furia. Za řeč určitě stojí i zavírací „Iść dalej“, která namísto kytar a organických bicích servíruje syntetický, noisem opředený trapový sound. Celý výstřelek zní jako kolaborace mezi Dälek, Death Grips a Baauerem a některým posluchačům určitě pozvedne obočí. Mně to však dává právě díky zmíněnému městskému aspektu (a vlastně i podobně laděnému coveru) poměrně smysl.

Gruzja - I isc dalej

„I iść dalej“ je solidní a úderná nahrávka, která má potenciál se hned neztratit v dnes už poměrně přesycené black-punkové kategorii. I přes evidentní vlivy si zvládá zachovat svůj ksicht a díky střídmé stopáži nemá moc prostoru nudit (za nejslabší moment alba považuji věc „Manam“, ale ani tu bych neoznačil jako vyložený provar). Pokud holdujete podobně laděnému polskému soundu, debut Gruzja rozhodně vyzkoušejte. Minimálně vám poslouží jako solidní zkrácení času při čekání na další materiál od Morowe, Odraza a možná i Furia.

Recenze

Drastus – La croix de sang

Komentáře: 7
Drastus - La croix de sang

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.3.2019
Label: Norma Evangelium Diaboli

Tracklist:
01. Nihil sine polum
02. Ashura
03. Crawling Fire
04. The Crown of Death
05. Hermetic Silence
06. Occisor
07. Constrictor Torrents

Hrací doba: 46:48

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Norma Evangelium Diaboli

Než Deathspell Omega s „Fas – ite, maledicti, in ignem aeternum“ a „Paracletus“ přetvořili žánr, ve Skandinávii a ve Francii především fungovalo mnoho radikálních blackmetalových kapel, jež zapáleně uctívaly ničivé manifestace Ďábla. Mezi ně lze zařadit například Drastus. Jejich první tituly s frenetickým bicím automatem a chladně nelidskou atmosférou, tedy splitko „From the Womb of Ferocious“ (2005), debut „Roars from the Old Serpent’s Paradise“ (2005) a EP „Taphos“ (2006), sice nezestárly zrovna se ctí, ale EP „Serpent’s Chalice – Materia Prima“ (2009) je fakt špica. I bez přehnaně avantgardních tendencí se zde Drastus podařilo stvořit silný a stále aktuální materiál, který nepřekvapivě zahájil spolupráci kapely s End All Life Productions a Norma Evangelium Diaboli – nejzásadnějšími blackmetalovým labely nového milénia.

Věřím, že kdyby „La croix de sang“ vyšlo krátce po tomto EP, tak se do povědomí posluchačstva zapíše výraznějším písmem. Problémem je, že se black metal hodně změnil, k lepšímu a horšímu, kvalitních záležitostí vychází hromady, a tak dnes Drastus tak nevyčnívají. Nebudu zde soudit, zda zaslouženě, či ne, ale není to překvapující.

Novinka je nabita intenzivní negativní energií. Zdejší satanský majestát je ale ve své hudební a atmosférické podstatě vyjádřen velice úzce. Materiál nepovažuji za zpátečnický nebo ignorantský, Drastus se v průběhu existence dostatečně vyvíjeli a je snad evidentní, kolik myšlenek, sebekritiky a práce celkově bylo do nových kompozic investováno. Velká část současných blackmetalových lídrů ale posluchače provází rozmanitými vizemi, náladami, i když se mezi nimi line tzv. červená nit. Zde je metaforicky přítomen pouze a jen oheň. Chladný, ale zároveň mocný a ničivý; proměnlivý jen ve své intenzitě.

„La croix de sang“ je o něco organičtější, živější a ne tak odlidštěné jako dřívější tvorba. Hodně tu dělá produkce a živé bicí. Zmíněné „Serpent’s Chalice – Materia Prima“ sice bylo namláceno člověkem, ale teprve zdejší hostování Kévina Paradise (Benighted, ex-Svart Crown a další) je strhující a obohacují. Bubnování se tu s kytarami nevídaně dobře, dynamicky doplňuje, nejmarkantnější to je třeba v impozantním závěru „The Crown of Death“. Ostatně jak platí na ploše celého alba, kytarové linky se vyvíjí jen v drobnostech, ale díky změnám v rytmice by člověk neřekl, že poslouchá tři minuty stejný riff.

Někdy bych si ale přál, aby podobně jako bicí byly vymakané i kytary. Smysl pro detail tu nechybí, ale ten nevykompenzuje jednolitost materiálu. „La croix de sang“ je velice konzistentní a dobře poskládaná věc, nemyslím si ani, že by tu byla vata, ale nepamatuji si už, kdy jsem desku naposledy zvládl sjet od začátku do konce. Milerád a pravidelně si pouštím jednotlivé skladby, nejenom oblíbený střed, ale celou už ji prostě nedám a to je určitě problém, protože 45 minut není moc. Vokály přidanou hodnotu také nenabízí, čisté zpěvy možná budou někoho srát. Ale i tak patří téhle desce moje doporučení.

Fanoušci posledních Funeral Mist, Antaeus a vůbec ryzího black metalu, nejen v podobě jak byl hráván ve Francii, by měli „La croix de sang“ slyšet. Osobně tuhle desku vnímám lépe, protože na rozdíl od výše uvedených, Drastus vystoupali na svůj tvůrčí vrchol. Materiál určitě zaujme i fanoušky debutu Thorns, „Rebel Extravaganza“ a kapel z nich vycházejících, i když Francouzi nepůsobí natolik chirurgicky a sterilně. Jo, a kdyby vás Drastus bavili fakt hodně, tak zkuste i spřízněnou kapelu C.Y.T.

Recenze

Black Spirit – Behind the Light That Fades

Napsat komentář
Black Spirit - Behind the Light That Fades

Země: Španělsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 2.2.2019
Label: Infinite Night Records

Tracklist:
01. Behind the Light That Fades
02. The Descent
03. The White Dyed Black
04. Mystical Infinity

Hrací doba: 19:39

Odkazy: –

Udržet si v současné nadprodukci vydání přehled není žádná sranda a ještě větší kumšt je sledovat demo nahrávky nových kapel a vybírat ty se skutečným potenciálem. Je to sice primárně otázka času a (přísné) selekce, ale svou roli hraje i štěstí. Povedené demo určitě potěší každého srdcaře a myslím, že je velice příjemné sledovat kapely od jejich počátků, jak se vyvíjejí a mění, zvlášť pokud se jim podaří z počáteční jiskry vykřesat něco mocného. Tuším, že tohle by mohl být případ španělské, jednočlenné kapely Black Spirit.

Druhé, letošní demo „Behind the Light That Fades“ jsem si pustil náhodou poté, co jsem se omylem ukliknul, ale nechal jsem nahrávku běžet a krátce po skončení intra jsem musel poslechu věnovat veškerou pozornost. Z letmého zdání produkují Black Spirit surový black metal, jakého bylo vždy všude plno, jenže zdání, jak víme, často klame. Zdejší materiál totiž s přehledem překonává dnes tak přemnožené unholy vampyric sračky, co s diletantskou „raw produkcí“ recyklují primitivní riffy béčkových kultů.

Celkově vás čeká 20 minut poctivě zpracované blackmetalové temnoty. Black Spirit by bylo asi vhodnější přiřadit k současným a neméně povedeným jménům jako Endalok, Sorguinazia, Délirant, Celestial Grave, případně k těm „lepším“ kapelám vydávaných Signal Rex, Harvest of Death nebo Black Gangrene Productions. Zdejší protagonista žánr určitě nenapodobuje jen z nějakých fádních pohnutek, ale skutečně jím dýchá a dokáže hudebně, s posvátnou úctou a nezbytnou dovedností, vyjádřit to hnusné temno, které je obsaženo uvnitř (a mimo) nás. Ostatně black metal je k tomuhle výjimečně vhodné médium. Sice se vám nejspíš bude při poslechu Black Spirit honit hlavou jedno přirovnání za druhým, ale dojde-li na lámání chleba, tak prostě rozhoduje autenticita a schopnost v posluchači něco zanechat. Chuj s tím, je-li to provedeno neoriginálně či nějak defektním způsobem.

Zvuk výborně balancuje mezi hnusnou špínou a zřetelností, přesně tak aby sílu a ponurou atmosféru hudby umocnil. Přijde mi ale trochu škoda, že je hudba Black Spirit až zbytečně „rovná“ a je tu prostě i nějaká vata. Jenže na každou „prázdnou“ pasáž tu zase připadá aspoň jedna, kdy poslech fakt tíží a jak jsem řekl, nutí se nahrávce řádně oddat.

Black Spirit

V posledních dnech jsem „Behind the Light That Fades“ sjel mnohokrát. Slabší místa sice tahají za uši, ale chuť demo poslouchat, ani nutkání ho doporučit všem potenciálním zájemcům, neslábne. Český undergroundový label Infinite Darkness Productions mimochodem nedávno vydal čerstvé sedmipalcové ípko „The Dead Await Us“. To jsem sice neslyšel celé, ale vypuštěná, titulní skladba je parádní. Zdejší aktér S.G.C. má také kapelu Pollution Chamber s jedním demem „Accelerated Deterioration of Humanity“, které není příliš vzdálené soundu Black Spirit, takže mě napadá, zda se nejedná o předchůdce, i když je samozřejmě možné, že obě kapely fungují paralelně. Každopádně za poslech to stojí taky. No, a srovnám-li tuhle zmíněnou věc a dosavadní tři nahrávky Black Spirit, vyjde mi, že jsem kurva zvědavý, s čím se borec vytasí příště, protože posun mezi nimi je patrný nejenom na poli produkce.

Recenze

Sinmara – Hvísl stjarnanna

Komentáře: 8
Sinmara - Hvísl stjarnanna

Země: Island
Žánr: black metal
Datum vydání: 8.3.2019
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Apparitions
02. Mephitic Haze
03. The Arteries of Withered Earth
04. Crimson Stars
05. Úr kaleik martraða
06. Hvísl stjarnanna

Hrací doba: 42:18

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Není pochyb o tom, že je „icelandic black metal“ v rámci extrémní hudby už kapitolou samou o sobě. Za kultivaci dusivého, podvratného a místy až halucinogenního zvuku vděčíme řadě kapel, mezi které patří právě Sinmara. I jejich debut „Aphotic Womb“ vytyčil prvky subžánru, které už dávno přesahují hranice ostrovního státu.

„Aphtoic Womb“ není zrovna oddychovým albem. Vyžaduje – zejména od těch, kteří se s islandským black metalem seznamují – čas a koncentraci. O to víc ale odměňuje. Jde o dynamický poslech, který se přelévá z koherentního hnusu do nahořklých, avšak epických momentů bez toho, aniž by postrádal integritu.  Deska staví na základech black metalu druhé vlny. Díky neortodoxním hudebním kličkám však tradiční sound posouvá do nových sfér, v nichž se pojí nepříjemnost a úchvatnost dnes už dobře známým islandským způsobem; nespoléhá se na tremolo a unylé sypačky, nýbrž na temnou a nepatetickou velkolepost.

„Hvísl stjarnanna“ nabízí podobné prvky. Razí si nicméně odlišnou cestu. Zatímco „Aphotic Womb“ tahá posluchače po hudební sinusoidě, novinka výkyvy obměňuje za lineárnější a utlumenější přístup. K tomu přispívá zejména produkce, která byla nastíněna už na předešlém EP „Within the Weaves of Infinity“. Zvuk je mlhavější, jako by se vše odehrávalo za závojem. „Hvísl stjarnanna“ proto působí „ambientnějším“ dojmem. Místo pochmurné údernosti se zde sází na temnou, éterickou až ezoterickou atmosféru.

To ale není jediná změna, která se od debutu udala. „Hvísl stjarnanna“ sází více na melodičnost. Právě melodické pasáže upoutávají pozornost nejvíce, jelikož oživují jinak jednolitý zvuk desky. Jde třeba o finále „Mephitic Haze“, kde se dočkáme spádu do středně rychlé, progově znějící pasáže. Podobně působí i zlom uprostřed „Crimson Stars“, který song vrhá do nezvykle upbeatového tempa.

Momentů, které se posluchači zaryjí, je ale jinak na „Hvísl stjarnanna“ poměrně málo. Sinmara se přitom nedá upřít, že stále umí tvořit dynamickou a monumentální hudbu. Příkladem mohou být majestátní intra v „The Arteries of Withered Earth“ a „Úr kaleik martraða“. Ani ty ale nedosahují zakalené grandiozity, kterou nastolily skladby z debutu (z něj můžeme vypíchnout třeba úvodní „Katabasis“ nebo finální „Mountains of Quivering Bones“). To je dáno zmíněnou produkcí, skrze kterou i údernější momenty nejsou schopny prorazit.

„Hvísl stjarnanna“ je z formálního hlediska solidní, velmi konzistentní deska, na které se těžko hledají větší prohřešky. Stejně těžko každopádně hledám památnější momenty. A přesto věřím, že tady jsou. Bohužel je dusí až příliš vágní zvuk, a tak celý materiál po většinu času zní jako přiškrcený ambient bez vyvrcholení.

Recenze

Templum anima morti – ⍢χ͔Ω ΣằğΩþ χ͔åᵲằǻϻ

Komentáře: 4
Templum anima morti - vortex

Země: Rusko
Žánr: black metal
Datum vydání: 8.2.2019
Label: selfrelease

Tracklist:
01. ηåϻϻǻΣ [blackmantra]
02. ϊλλұữη [impulse]
03. ҟǻχ͔ằåϻ ṧằǻχ͔ [spiral]
04. ṧǻ⍢χ͔ằåϻ ϻҿğᵲằ ҟằχ͔ữμ [spectrum]
05. ηǻṧϻåχ͔ ϊҿnημ [vector]
06. ằṧŧΩᵲ ҿᶌΩ ǻҟϻằåϻ [levitation]
07. Ωϻҿη ҿΩχ͔ ằҿλ(λ)Ωҿ [cyclicity]
08. ⍢χ͔Ω ΣằğΩþ χ͔åᵲằǻϻ [vortex]

Hrací doba: 27:44

Odkazy:
facebook / bandcamp

Občas je to docela vtipné, z jakého důvodu si člověk nějakou kapelu poslechne. U ruské formace Templum anima morti vás to asi napadlo, jakmile jste si všimli nadpisu tohohle článku. Osobně jsem o existenci této smečky až donedávna vůbec neměl tušení, ale když jsem náhodou narazil na nahrávku s tak arci-pošukaným jménem jako „⍢χ͔Ω ΣằğΩþ χ͔åᵲằǻϻ“, tak jsem si řekl, že to prostě musím zkusit.

Templum anima morti fungují nějakých šest let a za tu dobu vydali jeden demosnímek a tři minialba, z nichž to třetí je právě „⍢χ͔Ω ΣằğΩþ χ͔åᵲằǻϻ“. Pro zajímavost jsem si zkusil letmo projet i něco z historie kapely a při tomto povrchním průzkumu jsem nabyl dojmu, že Rusové se svým aktuálním počinem, jenž vyšel dva roky po předchozím „Забвеннымъ во плодахъ благодати“, uhnuli docela odlišným směrem. Stačí si porovnat jenom obálky jednotlivých nahrávek a ta změna je patrná prakticky na první pohled. To samé se týká také koncertní prezentace, kde borce do půl těla pocákané krví vystřídal rituál, kápě a tak. Zajímavé je, že vokalista Templum anima morti se dle dostupných fotek během koncertních kompletně vystoupení kompletně svléká a své texty deklamuje z tureckého sedu mezi svícny a kadidly. Fanynky v prvních řadách mohou být nadšené, že si vedle muziky užijí i frontmanovu klobásu; pro nás ostatní může zajímavá skutečnost, že kapela své současné vizi zřejmě věří dost na to, aby šel její člen doslova s kůží na trh.

Předně se ale Templum anima morti proměnili po hudební stránce. Nedá se přeslechnout, že nyní kladou mnohem větší důraz na atmosférickou stránku věci, která se v jejich podání blíží okultnímu pojetí black metalu. Sympatické nicméně je, že Rusové tohoto feelingu dosahují skrze black metal a nemusejí si pomáhat miliardou atmo-rituál samplů, chórů a dalšího koření nad rámec metalové hudby. To se vyskytuje jen v omezené formě, například na začátku „ηåϻϻǻΣ [blackmantra]“ či konci „⍢χ͔Ω ΣằğΩþ χ͔åᵲằǻϻ [vortex]“, kdy se v obou případech ozve hrdelní zpěv à la Phurpa. Někomu to sedět nebude, jiní tu větší „metalovost“ mohou ocenit.

Vedle toho lze na „⍢χ͔Ω ΣằğΩþ χ͔åᵲằǻϻ“ slyšet i snahu o techničnost a lámané riffy, které mohou připomenout chao-avant větev černého kovu. Což ale dává smysl, poněvadž tyhle dva přístupy se doplňují docela vhodně. Ani zde to ale Templum anima morti nepřehánějí a nejdou na sílu. Sem tam nějaké riffy jsou trochu zamotanější, ale je to v rámci normy.

Jedna věc se ale oproti starším počinům nezměnila a tady už si myslím, že to pro mnohé bude nepřekonatelnou překážkou k tomu, aby si případně poslech „⍢χ͔Ω ΣằğΩþ χ͔åᵲằǻϻ“ užili. Templum anima morti totiž evidentně hrají s automatickým bubeníkem a ve vlastní hudbě to je slyšet docela hodně. Bicí jsou sice docela krutě nasypané, díky čemuž je minialbum i poměrně agresivní, ale znějí dost strojově a hlavně jsou také ve zvuku vytažené nahoru, takže vcelku jasně platí za nejvýraznější element desky. Mě osobně to nesere natolik, abych ji kvůli tomu nevydržel poslouchat (budu však chápat, pokud to někoho srát bude), ale je evidentní, že Templum anima morti mají na čem zapracovat.

Celkově o „⍢χ͔Ω ΣằğΩþ χ͔åᵲằǻϻ“ smýšlím jako o relativně slušném počinu, rohodně ale nejde o nic výjimečného nebo vysoce nadprůměrného. Milion obskurních znaků v názvu počinu i jednotlivých skladeb můžete klidně vnímat jako povrchní snahu o upoutání pozornosti (možná to je i pravda), ale vlastní hudební počínání Templum anima morti nějaký potenciál má a na nahrávce se nechají najít i kvalitní nápady. Nejde o žádný zázrak, ale pár poslechů jsem tomu věnoval v pohodě.