Archiv štítku: black metal

Kostnatění – Hrůza zvítězí

Kostnatění - Hrůza zvítězí

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 13.9.2019
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Hrůza zvítězí
02. Jedna generace
03. Každé zranění předurčeno
04. Únik z existence
05. Donekonečna v přítomném čase

Hrací doba: 37:56

Odkazy:
bandcamp

Blackmetalová kapela z USA pojmenovaná Kostnatění, to musí zaujmout snad každého. Tato jednočlenná kapela na sebe poprvé upozornila s EP „Konec je všude“, které vyšlo u zaniklého vydavatelství pro „pokročilé“ Fallen Empire, a materiál to byl přinejmenším zajímavý. Kompetentní, relativně svébytný, a proto snad i nadprůměrný, ale ani zpětně si nemyslím, že by předkládal něco skutečně extra. Mezi námi, mě nebaví vůbec. Mozek kapely D.L. se také profiloval v Glass Shrine hrajících „pozitivnější“ a primitivní podobu black metalu a jako taková šla zcela mimo mě, plus archivy zmiňují i další projekty, jež mi nestojí za zmínku, na rozdíl od jeho vokálního hostování na novém albu Serpent Column, o kterém si tu povíme jindy.

O lecsčem svědčilo již „Konec je všude“, ale nové album „Hrůza zvítězí“ zcela potvrdilo dojem, že D.L. citelně vychází z kapel soustředěných okolo dnes neaktivního vydavatelství a stejnojmenné hudební entity Rhinocervs: tedy Absum, Nihilobstat, Glossolalia, Tukaaria a především Odz Manouk. Zmínění výraznou díru do blackmetalového světa neudělali, neboť stále zůstávají v hluboké obskuritě, ale určitě nejsem sám komu minimálně Tukaaria a Odz Manouk chybí. Jejich přístup k žánru byl svěží a zanechali po sobě opravdu tučnou porci zvláštních a opojných nápadů. Zájemcům Rhinocervs nedotčeným bych pro začátek doporučil vynikající splitko Odz Manouk / Tukaaria, za poslech samozřejmě stojí i dlouhé desky obou kapel, a pokud byste chtěli ochutnat jednu z několika nepojmenovaných kazet, tak zkuste „RH-11“.

Ovšem Kostnatění na uvedené vyznění volně navazuje a posouvá ho dál. Některé polámané riffy „Hrůzy“ mi třeba zavání Demilich nebo Gorguts, a tak samozřejmě Kostnatění mnohým připomene Deathspell Omega, ale to je poněkud neférově zavádějící přirovnání, protože zde se obyčejné následování trendu nekoná. Svébytnosti materiálu dost napomáhá unikátní kytarový tón evokující suché vyznění „Henbane“ v psychedelickém hávu Rhinocervs-kapel, Arizmenda nebo střední éry Blut aus Nord. Kytarová hra také nebývá překotná jako v případě Deathspell Omega, výše uvedených deathů nebo spřízněných Serpent Column. Kostnatění je ale rovněž vlastní smysl pro detail (!) a velký hráčský cit, stejně jako dovednost struny a posluchače řádně pomučit. Párkrát mě mimochodem napadlo, že podobně znějící desku by mohl vydat borec z Jute Gyte, kdyby se vybodnul na suchopárná cvičení v muzikální podivnosti a složil niterně inspirovaný, opravdový (black) metal.

„Hrůza zvítězí“ bylo pro tvůrce způsobem, jak se vyrovnat s úzkostmi ze smrti, a hudbě nelze upřít opravdu účinnou emoční sílu. V každém songu jsou křivé melodie, které nemohu vyhnat z hlavy a nutí mě se k desce vracet i víckrát za den. Netrvalo ovšem dlouho seznat nakolik síla s kvalitou kolísají, a tak nemohu říct, že by nějaký song zabíjel od začátku do konce, což je největší mínus.

Kostnateni

V neposlední řadě bych rád věnoval i pár řádků textům, které mají smysl, kouzlo a výtečně doplňují ráz hudby. Zvlášť vtipné je, že obsahově a dokonce i gramaticky překonávají citelnou část tuzemských true smeček. Cizí původ tvůrce příležitostně prozrazují pouze nepřirozené kolokace slov, které lze stejně obhájit básnickou licencí, to naprosté minimum chybiček a nečeské kladení slovního přízvuku či zvláštní artikulace, což je s blackovým vokálem stejně úplně fuk. Každopádně smekám.

Recenzi jsem napsal brzy, příliš brzy, ale od „Achatius“ se mi nestalo, abych si na desce tak intenzivně zafičel. Sám jsem ovšem zvědavý, co s nahrávkou provede čas. Není tu potenciál, aby se z „Hrůzy“ stala srdcovka nebo záležitost mnoha týdnů a měsíců; posun od prvního EP je ale veliký a dlouhý debut se tak vyplatí slyšet nejenom kvůli českým textům. Nezanedbatelné plus musím Kostnatění připsat i za připomínku kultu Rhinocervs. Nepochybuji, že „řemeslně“ D.L. ještě poroste, otázkou je, zda se i v budoucnu dostaví natolik sugestivní múza jako ta, která mu pomohla zrodit tuto desku. Pokud bude příští titul oplývat podobně působivými nápady a celkově bude konzistentnější, stane se z Kostnatění pojem.


Ancient Moon – Benedictus diabolica, gloria patri

Ancient Moon - Benedictus diabolica, gloria patri

Země: Belgie / Francie / Švýcarsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.9.2019
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Benedictus diabolica, gloria patri Pt 1
02. Benedictus diabolica, gloria patri Pt 2

Hrací doba: 37:35

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Iron Bonehead pravidelně vydávají výborné věci, ale je evidentní, že spoustu titulů mají jen na zaplácnutí edičního plánu, protože v reálu se sotva jedná o solidní průměr, ne-li hůř. Je mi až líto jejich PR chlápka, který pak musí na nesmysly typu Goatkraft (NOR) nebo Pa Vesh En psát nadsazené reklamní odstavce, haha.

Na Ancient Moon jsem poprvé narazil díky splitku s Prosternatur a musím říct, že první dojem byl výtečný, jelikož „Hekas Hekas Este Bebeloi!“ otevíral impozantní riff. Sice příliš povědomý, ale natolik dobře podaný, až jsem byl na chvíli hudbou „elektrizován“. Dojem brzy vymizel, ke splitku jsem se pak nevracel a jejich debut „Vvltvre“ také zpětně neposlechnul, ale motivace k poslechu nové desky byla. Jméno totiž utkvělo v paměti a podobná, výše uvedená situace se opakovala s první ukázkou z desky letošní zvané „Benedictus diabolica, gloria patri“.

Úvod nahrávky totiž oplývá abstraktními vlastnostmi, které v black metalu duchovního ražení vyhledávám. Pocit jistého tajemna a mystiky, kdy hudebníci skrze médium své tvorby sahají po něčem nepopsatelném, větším než okolní svět. Jenže tady nakonec k žádné hierofanii nedochází. Zmíněná skvělá pasáž se pak s velkou slávou navrací v úplném závěru alba a to mezi je prostě výrazně slabší.

„Benedictus diabolica, gloria patri“ nesestává jen z totální vaty, ale fádnost většiny hrací doby je přílišná, stejně jako úsekovost obou kompozic. Sice je běžné, že hudebníci skladby lepí z různých, na sobě nezávisle vymyšlených nápadů, ale musí to prostě dávat smysl a tady kontinuálnost i koherence hudby leckdy trpí. Ambientní, klávesové mezihry taky za moc nestojí; prostě z nouze učiněná ctnost. Celkově vzato je ale muzika Ancient Moon kompetentní a pravděpodobně by před deseti (a více) lety mezi dalšími „religious/orthodox/devil-worship“ kopírkami, které už si dneska nikdo nepamatuje, vyčnívali. Atmosféra je také slušná o tom žádná. Dnes je ale tahle nahrávka do počtu, neboť kapela v žádném ohledu nenabízí nic extra. V obou částech lze najít jednu, dvě hodně slušné pasáže, což mě z letargie neprobudí, a ten jeden skvělý motiv (na konci a začátku samozřejmě) album také nezachrání. Ancient Moon by mohli cool-occult instaplebs teoreticky zaujmout alespoň povrchně s bombastickou produkcí nebo výjimečnými vokály, ale i v těchto ohledech je „Benedictus diabolica, gloria patri“ pouze OK. Zvlášť pokusy o chóry, čisté zpěvy či attilovský krákor jsou nazpívány tak strašně obyčejně, až to je skoro vtipné. Ještě že jde hlasy snadno utopit v efektech, haha.

Dokáže mě nasrat, když kapely/labely promují svoje desky s evidentně nejsilnějšími kousky, zatímco zbytek za moc nestojí. Je to prostě ojeb. Mírně podveden se cítím i Ancient Moon / Iron Bonehead, protože mě první vypuštěnou ukázkou „přinutili“ stáhnout promo, kterému jsem „musel“ věnovat víc času, než by si reálně zasloužilo. Pozorný, ničím nerušený poslech se sluchátky ukázal, že se tady nic zvláštního doopravdy neděje, nemluvě o tom, že jsem těch 40 minut takhle skoro nezvládl. Novinka není určitě tragická a za poslech to nenasytným bude stát, ale jinak je opomenutelná, bez trvalých kvalit.


Kringa – Feast upon the Gleam

Kringa - Feast upon the Gleam

Země: Rakousko
Žánr: black metal
Datum vydání: 21.8.2019
Label: Terratur Possessions

Tracklist:
01. As Kaleidoscope Patterns Arise
02. Unwind the Gap Anew
03. To Sleep in Vermin Velvet
04. Eroding Passage
05. Cloak of Unbound Fears
06. Eyers of Stone

Hrací doba: 44:58

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

O Kringa jsem zakopl tak trochu náhodou. Před samotným poslechem jsem se s těmito Rakušany setkával na plakátech tuzemských akcí, kde plnili úlohu supportu pro kapely jako Mgła nebo Misþyrming, a posléze v reportech, kde se na jejich set pravidelně pěla chvála.

Má ignorance byla možná dána i tím, že Kringa až dosud o sobě nedali co do tvorby výrazněji vědět. Portfolio kapely tvořila jen hrstka dem a dvě EP. Už na těch lze ale zřetelně slyšet jejich autentický rukopis. Kapela prolíná prvky druhé blackmetalové vlny s punkovou neurvalostí. Tradiční vyklikané sypačky střídá primitivní polka, ale i pomalejší houpavé linky. Při poslechu si tak nejeden posluchač vzpomene jak na rané, tak pozdní Darkthrone, ale i vrchní představitele finské blackmetalové školy, jako jsou například Horna a Barathrum. Navrch Kringa přidávají specifické vokály, které v čistějších polohách připomenou Urfaust nebo Isengard. V těch ohavnějších pak třeba Mark of the DevilCultes Des ghoules a místy i samotného Attillu Csihara.

Z popisu se může zdát, že se Kringa vezou na trendu soudobých black/punkových projektů. Není tomu úplně tak. Rakušané si to dělají více po svém. Od většiny je dělí zejména specifický drive, který místy připomene klasiku jako Sex Pistols nebo Motörhead, ale i skladatelský talent. Materiál je chytlavý i atmosférický. Kapela totiž dokáže pracovat s gradací a se strukturováním skladeb obecně.

Na „Feast upon the Gleam“ se odklon od zmíněných aspektů nekoná. Kringa spíše pilují to, co bylo nastoleno dřívějšími nahrávkami. Téměř vše je každopádně napsáno pevnější rukou. Jednotlivé elementy jsou na sebe montovány logičtěji a konzistentněji. To lze slyšet hned v prvních dvou skladbách: „As Kaleidoscopic Patterns Arise“ se skvěle přelévá ze staroškolských blackmetalových pasáží do funkčních humpoláckých halekaček a „Unwind the Gap Anew“ v první části perfektně eskaluje z 1-2 rytmu do frenetické sypanice.

Na stejné rovnici se album veze až do konce. I v takto sevřené škatuli však Kringa dokáží být dostatečně variabilní, a tak je každá skladba svým způsobem unikátní. Důkazem budiž například „Cloak of Unbound Fears“ se skoro prog-rockově znějícími pasážemi. Poměrnou nedotaženost cítím jen u dvou nejdelších skladeb alba (čtvrtá a šestá), které si pro sebe berou až moc času, avšak během něj nejsou vyburcovány do totálního šílenství jako zbytek materiálu.

Právě tato mánie, kterou „Feast upon the Gleam“ evokuje, nutí desku ohrávat dokola. Momenty, jako je třeba vyřvaný řádek „The darkness is churning“ z „To Sleep in Vermin Velvet“, nutí protáčet oči a chytat za neviditelné pomeranče. Podobných momentů je na albu do sytosti a i navzdory tomu, že by materiálu slušela spíše stopáž něco nad třicet minut, lze první dlouhohrající počin Kringa jednoznačně doporučit. Takto svérázný přístup k černému kovu se totiž dnes hledá těžko.


Sutekh Hexen – Sutekh Hexen

Sutekh Hexen - Sutekh Hexen

Země: USA
Žánr: black metal / drone / noise / dark ambient
Datum vydání: 29.3.2019
Label: Sentient Ruin Laboratories / Cyclic Law

Tracklist:
01. Descent
02. Eye of the Quill
03. Segue I: Ouroborus
04. SubStratus
05. Segue II: Xirang
06. Elemental Uproar
07. E Siel Enna Lehcim
08. Torrential
09. Segue III: Ascent
10. Pangea Ultima

Hrací doba: 53:39

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Nová deska Sutekh Hexen je venku už nějakou chvíli a chce se dodat – konečně, kurva! Na čtvrtou řadovou desku téhle zámořské formace se čekalo dlouhých sedm roků od doby, kdy v roce 2012 vyšla hned dvojice dlouhohrajících alb „Larvæ“ a „Behind the Throne“. Sutekh Hexen sice v mezičase vesměs pravidelně vydávali malé nahrávky, z nichž mi v paměti asi nejvíc utkvěla splitka s BLSPHM (2014) a Hissing (2017), ale velká deska je v případě téhle skupiny docela svátek.

Sutekh Hexen každopádně dlouhou čekací dobu alespoň trochu vynahradili tím, že oproti dřívějším řadovkám, které vždycky trvaly půlhodiny a pár vteřinek navrch, se tentokrát hecnuli na více jak padesátiminutovou nálož. To při muzice, jakou Sutekh Hexen produkují, není nijak extrémní cifra, jíž by se měl člověk zaleknout. Přesto se musím přiznat, že mi jejich eponymní deska dala vcelku zabrat a trvalo mi relativně dlouho, než jsem si ji v hlavě dostatečně srovnal.

Znamená to snad, že by letošní album bylo tak extrémní? Vůbec ne. Jistě, v porovnání s „běžnou“ produkcí – ponechme nyní stranou, že si pod tím asi každý představí něco trochu jiného – Sutekh Hexen extrémní jsou. Vždyť, ty vole, pořád se jedná o kombinaci black metalu, noisu, dronu, dark ambientu a podobných laskomin. To není úplně přívětivá muzika už ze svojí podstaty a definice. Takže ne, průměrný posluchač metalu „Sutekh Hexen“ jistě dávat nebude. Chtěl jsem nicméně říct, že taková kombinace stylů se dá vyhonit do mnohem většího bordelu, jak ostatně v minulosti ukázali i samotní Sutekh Hexen. Když si vzpomenu na odporné ladění kytar na „Larvæ“ nebo na kakofonii „Luciform“, dovolím si tvrdit, že v obou případech Američané předvedli ohavnější sonický bordel.

Takže to celé znamená, že je „Sutekh Hexen“ dost neuchopitelná deska? Vlastně také ne. Svým způsobem je to přesně naopak a paradoxně právě na to jsem si musel zvykat. Alba z nastíněného žánrového rozmezí většinou bývají monotematická a mnohdy i monotónní, anebo se alespoň vyvíjejí poměrně plynule. Jakkoliv humorně to může znít, „Sutekh Hexen“ je vlastně tak trochu písničkovým albem, které postupně obsáhne prakticky všechny tváře kapely.

Kombinace toho, o čem jsem hovořil ve dvou předešlých odstavcích, nakonec zapříčinila, že mi deska dlouhou dobu nelezla vůbec do ucha. Ne proto, že by snad byla tak drásavá, což bych vzal spíš jako klad, ale právě proto, že naopak nebyla. Chtělo to trochu zvyku, aby se člověk naučil přepínat mezi náladami, podobně jako mezi nimi na albu přepínají samotní Sutekh Hexen.

To máte tak. Vzpomeňte si na výše zmiňovanou čtveřici žánrů. Na téhle ose Sutekh Hexen operují. Ale zatímco dříve tyto styly dokázali propojit do jednoho hnusného celku, na eponymní desce to spíš působí dojmem, jako by tyto postupně střídali, zase se tu a tam vraceli a postupně lepili celé monstrum jako skládačku z docela odlišných dílů. Narazíte tu na black metalu, někdy mlhavě primitivní, jindy poměrně čitelný, dronové šumy, hlukové pištění i ambientní minimalismus. Ale jen málokdy dojde k jejich prolínání, což lze asi nejsnáze poznat na blackmetalové složce, která se s ohavností dřívějších nahrávek nedá moc srovnat.

Jedná se tedy o zklamání. Hele, nebudu vás lakovat, trochu i jo. Tím neříkám, že by se to album snad vůbec nepovedlo a nedalo se poslouchat. Pořád je dobré, a jakmile jsem se s tím trochu popral a na nastavené ladění nového materiálu jsem si zvyknul, tak mě to začalo bavit. Nemůžu tedy tvrdit, že by se na „Sutekh Hexen“ nedaly nalézt sugestivní momenty. Jsou tam. Zároveň k tomu ale musím dodat otřepanou frázi, že starší řadovky byly lepší, kde lepší v tomhle případě znamená odpornější a nihilističtější. Nebudu vás klamat, po tolika letech čekání jsem doufal, že mě to sejme o dost víc.


Ancient Hostility – Ancient Hostility

Ancient Hostility - Ancient Hostility

Země: USA / Ukrajina
Žánr: black metal
Datum vydání: 7.6.2019
Label: Akashic Envoy Records

Tracklist:
01. Disavowed
02. Immurement
03. Conjured Odium
04. Enmity
05. Drawn and Quartered
06. Primal Urge for Bloodshed
07. World of Decay
08. Bloodied Fields
09. Through the Visceral

Hrací doba: 45:31

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Oinari Media

Ancient Hostility je docela nový mezinárodní projekt o dvou členech. Vokály má na starosti Kimberlee Nelson neboli Imber, která dále působí ve skupině Aludra. Ta jen tak mimochodem docela čerstvě (konkrétně 30. srpna) vydala svou druhou desku „Mass Stellar Graves“, na jejíž poslech se v dohledné době rovněž chystám.

O veškeré nástroje a předpokládám, že i samotnou muziku, se stará Stanislav Kholod alias SadVoice, jehož hlavním působištěm je DSBM kapela Inner Suffering (jak originální jméno), v níž hraje sám. Pro mě osobně se jedná o neznámé jméno, ale stačí se jen mrknout na základní info, aby to člověka začalo spíš odrazovat. SadVoice totiž evidentně patří k těm borcům, kteří buď trpí obrovským tvůrčím přetlakem, anebo jednoduše mají potřebu natočit a pustit do světa úplně každý nápad, který kdy dostanou. Zpravidla je častější ten druhý případ.

Posuďte sami: Pod hlavičkou Inner Suffering stačily v době psaní tohoto textu jen letos vyjít tři dlouhohrající desky a k tomu dalších šest minialb. V podobně zběsilé kadenci se jelo i v předešlých letech, o čemž svědčí tři řadovky a jedno EP v roce 2018 a rovnou sedm (!) řadovek a dalších šest neřadovek v roce 2017. Dovolím si tvrdit, že snad nikdo na světě netrpí až natolik brutálním tvůrčím přetlakem, aby dokázal vymyslet takové množství muziky, která by byla skutečně dobrá. Ale možná se mýlím. Každopádně, zlehka jsem projel pár náhodně zvolených počinů Inner Suffering a všechno mi to znělo strašně zaměnitelně a nezajímavě.

K bezejmennému debutu Ancient Hostility jsem nicméně nepřistupoval s žádným velkým despektem, jelikož tohle info jsem si tradičně zjišťoval až zpětně; nejdřív jsem nechal hudbu plynout bez znalosti kontextu, aby měla možnost se ukázat. Jestli mě něco v předstihu odrazovalo, byl to jedině přebal, jenž se mi zdá lehce dětinský. Moc mě tyhle omalovánky neberou. Ale ukázky na letmý poslech nezněly tak hrozně, tudíž jsem se pustil do díla…

Ve světle výše nastíněného přístupu, jaký SadVoice k tvorbě hudby dle všeho zaujímá, zní prvotina Ancient Hostility až překvapivě rozumně. Nebudu kecat a férově přiznám, že na mě deska nepůsobila, jako kdyby ji měl skládat někdo, kdo vyloženě neumí selektovat nápady a trpěl by nedostatkem sebekritiky. O žádný skutečný zázrak se samozřejmě nejedná, ale té nahrávce se nedá upřít, že má i nějaké solidní nápady a povedlo se tu vytvořit i pár vcelku ucházejících momentů.

Svůj podíl na tom nejspíš bude mít i skutečnost, že sound Ancient Hostility je o trochu něčem jiném, než co SadVoice předvádí s Inner Suffering. Zatímco jeho domovské působiště se – dle toho, co jsem vypozoroval – točí okolo melancholické depressive a/nebo post-blacku, Ancient Hostility znějí o něco agresivněji a nepřátelštěji. DSBM občas vykoukne v melodice v pomalejších pasážích, ale většinou je to spíš ku prospěchu věci. Ne však vždy, třeba v předposlední „Bloodied Field“ už je to dost na hraně a jen krapet melancholie navrch by si už hlasitě žádalo o přeskakování.

Celkově vzato „Ancient Hostility“ ujde a vzhledem k tomu, že jsem měl očekávání na bodu mrazu, bych skoro i mohl říct, že nahrávka trochu překvapila. Nenechte se ale zmýlit. Navzdory jistým dílčím kladům a všeobecné poslouchatelnosti se tu v žádném případě nenachází nic zvláštního nebo pamětihodného. Vzato kolem a kolem se jedná jen o důstojně odehraný průměr, na nějž člověk zakrátko zapomene. Musím přiznat, že už jsem průměrem nazval i horší alba, než je zrovna tohle, ale to nic nemění, že žádná lepší liga se tu nehraje.


Bloodspell – Cloaked in Burning Night

Bloodspell - Cloaked in Burning Night

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 8.3.2019
Label: Caligari Records

Hrací doba: 26:53

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Caligari Records

V případě Bloodspell nemá valného smyslu se příliš zdržovat s představováním, přestože se jedná o začínající skupinu. Jednoduše proto, že úplně co představovat. S výjimkou původu (Spojené státy americké) nejsou o Bloodspell známy žádné informace, žádná sestava, žádné fotky, žádné oficiální stránky. Jediné, co máme k dispozici, je pilotní minialbum „Cloaked in Burning Night“, které vyšlo letos na audiokazetě u Caligari Records v limitaci dvou set kopií. Alespoň že se nejedná o nejkratší EP, protože Bloodspell zde nabízejí (nabízí?) bez tří minut půlhodinu black metalu. Tak pojďme na věc.

Předně musím říct, že se mi na „Cloaked in Burning Night“ docela zamlouvá zvuk. Ten je dostatečně špinavý na to, aby to neurazilo jemnocit žádného vyznavače undergroundové hudby, ale nejedná se o žádný kanál a všechny nástroje i vokál jsou pěkně čitelné. Což ocení kupříkladu příznivci baskytary, která je na minialbu dobře slyšet.

Své opodstatnění tahle volba má, poněvadž Bloodspell patří k těm formacím, které si všimly, že kytary mají celých šest strun a že se na ně dá sem tam zahrát i nějaká melodie, a to i v black metalu, jenž obecně vzato inklinuje spíš k agresivnímu podání. Docela se mi líbí i vokál, který je slušně uřvaný a místy uspokojivě fanatický, ale nikdy ne afektovaný nebo snad přepálený do bodu, kdy se tomu člověk spíš zasměje.

Jak tedy vidno, Bloodspell to celé namíchali z poměrně lákavých ingrediencí, ale ty jsou jen jakýmsi výchozím bodem, protože i s nimi se to pořád dá zkurvit. Zásadní roli hraje také skladatelská úroveň, a i když ani ta není špatná, nejde o žádný strop. Místy se Bloodspell daří tvořit vcelku slušný tlak a zahoblovat s intenzitou, důkazem čehož může být hned první skladba „Circle the Fields“. Nicméně i v dalších stopách se nechají nalézt pasáže, u nichž se člověk nemusí stydět za potřebu si zahrozit. Ale to nijak neříká,, že by snad EP jako celek mělo být něco skutečně úžasného.

Navzdory zmíněným kladům mi ale „Cloaked in Burning Night“ jakožto celek dost splývá a skladby z druhé poloviny mezi sebou příliš nerozeznávám, přestože nejsou nijak zásadně dlouhé a přestože jsem nahrávku slyšel, myslím si, hodněkrát. To mi lehce vadilo, protože výraznější motivy, díky nimž by jednotlivé písně získaly vlastní ksicht, by určitě nezaškodily.

Přesto se jedná o solidní debutovou práci, která hrne zodpovědně a důstojně. Dokážu si úplně v klidu představit, že si pustím i budoucí tvorbu Bloodspell.


Runespell – Voice of Opprobrium

Runespell - Voice of Opprobrium

Země: Austrálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.9.2019
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Firmament in Blood
02. Voice of Opprobrium
03. Wraithwoods
04. All Thrones Perish II
05. Wings of Fate
06. Ascendant

Hrací doba: 37:02

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Australský projekt Runespell zde pravidelně recenzuji již od prvního demosnímku „Aeons of Ancient Blood“, který vyšel v roce 2017, a zatím ani jednou jsem se nespálil. Nejen v případě dema, ale i u následujících desek „Unhallowed Blood Oath“ (2017) a „Order of Vengeance“ (2018) jsem musel chválit. Netvrdím, že byste od Runespell měli očekávat něco vytříbeně originálního, ale i přesto mi muzika téhle kapely mocně sedla a prozatím každou nahrávku jsem sežral i s navijákem.

Že Nightwolf, tedy jediný člen Runespell (a dále Blood Stronghold nebo ex-Eternum), i letos dodrží nastavenou kadenci jedné řadovky ročně, jsem tak trochu čekal, tudíž oznámení vydání třetí desky „Voice of Opprobrium“ mě překvapením na prdel neposadilo. Musím ale říct, že i tak jsem se dost těšil, což je s ohledem na výše popisované doufám pochopitelné. A ani tentokrát nejsem zklamán. Všechny tři předešlé nahrávky jsem si pořídil do sbírky na vinylu (plus demo i na kazetě) a už teď vím, že ani „Voice of Opprobrium“ tenhle osud nemine a kolekci si doplním moc rád.

Nevím, jestli má vůbec smysl nějak zevrubně popisovat, o čem muzika Runespell je, když už jsme to tu rozebírali několikrát a když bych vás mohl pohodlně odkázat na starší články. Pro pořádek ale zmíním, že základní ingredience se nemění ani tentokrát. Runespell byste si měli pustit v případě, že máte náladu na výpravný melodický black metal ve středním tempu, se zastřeným zvukem a silnou atmosférou. Nějak takhle by se v obecnosti dala shrnout nejen aktuální deska, ale i všechny předcházející počiny.

Osobně se mi nicméně líbí, že i v rámci takového relativně omezeného konceptu má každé album Runespell svůj vlastní výraz v rámci diskografii, a o „Voice of Opprobrium“ to platí taktéž. Novinka v sobě spojuje čitelnost a melodiku „Unhallowed Blood Oath“ i výpravnost „Order of Vengeance“, ale tvrdit, že se jedná pouze o srážku obou starších dlouhohrajících počinů, by bylo vůči „Voice of Opprobrium“ poněkud příkré.

Oproti svým předchůdcům se novinka odlišuje přinejmenším ve své dramaturgii, protože blackmetalové skladby tu tentokrát jsou jen tři. Všechny jsou nicméně výborné. Třeba Graveland není asociace, která by mě ve spojitosti s Runespell napadala poprvé, ale v titulní „Voice of Opprobrium“ je ta podobnost místy cítit opravdu hodně. Akorát s tím rozdílem, že Nightwolf zde hravě a o několik koňských délek překonává vše, co Rob Darken v posledních letech vypotil, a i k Darkenovým stěžejním dílům to svou kvalitou nemá vůbec daleko, dokážete-li si odmyslet faktor nostalgie a klasiky. Ale nejde o jediný blackmetalový song, co na albu stojí za slyšení. Třeba jedna melodická pasáž v prostředku „All Thrones Perish II“ je i přes svou jednoduchost prostě excelentní.

Runespell

Mezi tímhle vesměs očekávaným výrazem Runespell jsou nastrkány nemetalové písně, ale vzhledem k jejich počtu (tři ze šesti) i časovému rozpětí (zabírají 16 minut z 37, což není tak málo) by bylo trochu hloupé je nazývat mezihrami. Jednoduše jde o plnohodnotnou součást alba, a to i kvalitou – naštěstí. Na první poslech mě trochu překvapilo, kolik prostoru dostaly, ale nakonec mi smysl dávají, protože k atmosféře Runespell sednou, a hlavně mě také baví. Především prostřední „Wraithwoods“ se hodně povedla. Nehledě na fakt, že „Firmament in Blood“, „Wraithwoods“„Wings of Fate“ dále prohlubují jakýsi medieval feeling, který byl v tvorbě Runespell přítomen prakticky od začátku.

Říkal jsem si, že napočtvrté už mě to nemůže zas tak moc sebrat, a přece se to Nightwolfovi opět povedlo. Osobně jsem nadšený a nebudu přehánět, když řeknu, že za poslední dobu jde o moji nejposlouchanější desku. A jak tak o tom přemýšlím, možná bych si i dovolil tvrdit, že se jedná o doposud nejlepší nahrávku Runespell (a teď doufám, že nejde o dočasné nadšení a že tohle tvrzení nebudu příští rok u recenze dalšího alba rozporovat, haha).


Vleddermos – Worshippers of the Unholy Gather Under the Full Moon

Vleddermos - Worshippers of the Unholy Gather Under the Full Moon

Země: Nizozemsko
Žánr: horror black metal
Datum vydání: 1.12.2018
Label: Tribulacion Productions

Tracklist:
01. A Malign Entity Possesses Me Eternally
02. Bells of the Demon Gate
03. Darkness Comes over Transylvania
04. A Soul Forever Lost to the Dark
05. Worshippers of the Unholy Gather Under the Full Moon
06. Into the Stormy Night

Hrací doba: 27:30

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Hned na začátek se musím přiznat, že stále stoprocentně nevím, co přesně si mám o Vleddermos myslet a jak se k debutovému albu tohoto nizozemského projektu postavit. Může se vám zdát divné, že se za takové konstelace už pouštím do psaní recenze, aniž bych si tyhle předem srovnal, ale tak nějak počítám s tím, že tenhle text (snad) zafunguje nejen jako recenze, ale i jako katarze, během níž si to konečně ujasním. Víc se mi to totiž poslouchat nechce.

Na začátek musím zmínit, že Vleddermos přichází s poměrně zajímavým konceptem, kterýžto tkví v kombinaci black metalu (prý střihu à la osmdesátá léta, ale k tomu si ještě řeknu svoje) a hororových soundtracků. Což zní na první pohled docela lákavě, tak sem s tím. Black metal mám rád a hororové soundtracky rovněž. Grafická prezentace tomu také nasvědčuje a její práci s klišé lze brát jako součást konceptu. V této chvíli mohu poznamenat, že přebal demosnímku „Witching Hour’s Demonic Rites“ je výrazně lepší než přebal debutové desky „Worshippers of the Unholy Gather Under the Full Moon“, o níž se nyní budeme bavit.

Netvrdím, že je tenhle koncept něco úplně nevídaného, co tu ještě nikdy nebylo. Těch pár povedených příkladů, z nichž mě jako první okamžitě napadnou italští Abhor, ovšem ukazuje, že taková kombinace smysl dává. Vleddermos na to ovšem jdou v klávesové složce trochu jinak než zmiňovaní Abhor a myslím, že méně poutavě.

Předně bych chtěl rozporovat ono tvrzení o black metalu na styl osmdesátých let, protože to se mi fakt nezdá. „Worshippers of the Unholy Gather Under the Full Moon“ má podle mě spíš blíž k soudobému raw black metalu, a to jak hudebně, tak i co se hrdelních běsů týká.

Tato forma black metalu je doplněna o množství kláves a právě u nich nastává ten hlavní kámen úrazu. Osobně mi přijde, že jsou klávesy příliš vytaženě, a když se ozvou, což se děje dost často, zbytečně přebíjejí všechno okolo. Byl bych radši, kdyby deska dávala víc na odiv samotný metal a klapky byly trochu umírněnější a spíš doplňovaly atmosféru, než aby braly hlavní slovo. Už jen proto, že v mnohých pasážích mi jejich pojetí příliš nesedí, přičemž zpravidla platí, že čím výraznější, tím méně mě to bere. Na můj vkus je totiž jejich zvuk příliš „gotický“. Víc než estetiku béčkového hororu ve mně vzbuzuje pocit kýčovité napodobeniny, jíž chybí ta pravá hororová esence. Asi něco jako piknik sabat patnáctiletých gotiček na místním hřbitově.

Asi to nezní dvakrát vábně, takže se asi můžete docela logicky zeptat, z čeho plyne ta na začátku zmiňovaná nejistota ohledně „Worshippers of the Unholy Gather Under the Full Moon“. Jde o to, že rozhodně ne všechno na album stojí za kokot. V některých lokálních momentech to zní docela slušně, kupříkladu hned v úvodní „A Malign Entity Possesses Me Eternally“ nebo v závěrečné „Into the Stormy Night“ se místy daří docela zahustit atmosféru.

Stačí nicméně pár ucházejících pasáží k tomu, aby vzal někdo album na milost? Asi ne. V čem je tedy ten rozpor? Nyní už v ničem. Jak jsem to všechno hodil na papír, konečně jsem uvědomil, že mě na „Worshippers of the Unholy Gather Under the Full Moon“ víc věcí otravuje, než baví. V jádru to album sice není dočista retardovaná mrdka a zpočátku znělo i trochu zajímavě, ale celkově nakonec musím říct, že v tom vidím spíš jen takovou kuriozitku na jeden, dva poslechy než skutečně funkční hudební dílo.


Hagzissa – They Ride Along

Hagzissa - They Ride Along

Země: Rakousko
Žánr: black metal
Datum vydání: 23.8.2019
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Die Pforte (A Speech Above the Moor)
02. Irrsinnsdimensionen (A Bath Amidst the Wells)
03. Moonshine Glance (An Iron Seed in Sour Soil)
04. Searing Effigy
05. They Ride Along on the Howling Winds!
06. The Nightshade Wilderness
07. Atavist Kama Aconite Trance
08. There, Draw a Circle!

Hrací doba: 40:25

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Pilotní demosnímek rakouských Hagzissa z roku 2017 mě poměrně bavil. Kapela, v níž se scházejí členové Kringa anebo Whiskey Ritual, tehdy nabídla dvacetiminutový počin o čtyřech skladbách zabalených v hodně přidušeném undergroundovém zvuku, z něhož se konkrétnější motivy na první poslech tahaly dost těžce. Vzpomínám si, že jsem se s tou nahrávkou docela pral, ale nakonec si to všechno sedlo, konečně jsem pochopil a ve finále jsem si poslech tohoto počinu (původně pojmenovaného „Promo 2017“, v pozdější reedici u Iron Bonehead jako „Demo 2017“) dost užil.

Na první řadovku Hagzissa jsem se tedy dost těšil. Sliboval jsem si od ní další přísun čarodějnického zaříkávání, atmosféru pohanských sabatů alpských bosorek, folklóru a primitivní magie. Na demu jsem si to nakonec našel, a právě proto se mi nakonec tolik zalíbil. O to větší jsem měl od „They Ride Along“ očekávání, která se naneštěstí nepodařilo naplnit. Jak moc mě demosnímek svého času nadchnul, tak těžce mě první řadovka nakonec zklamala.

Na první pohled se to může zdát docela podivné. Vždyť polovinu desky tvoří materiál, jenž se objevil už na demosnímku. A to by v tom byl čert, aby ty čtyři nové songy byly tak hrozné, že by to dojebalo kompletní dojem. Ony nejsou… Problém tkví v tom, že mě na „They Ride Along“ vůbec nebaví ani ty nové, ani ty starší písničky.

Demo i řadovku svorně otvírá „Die Pforte (A Speech Above the Moor)“. Stejný název i hudba, a přesto se vlastně jedná o úplně jiné skladby. Hagzissa totiž na „They Ride Along“ citelně „vylepšili“ zvuk, s jehož pročištěním se pro mě vytratilo veškeré kouzlo. Zvuková a leckdy i skladatelská primitivnost na demosnímku dotvářely celkový koncept a všechno dohromady to sedělo. Nyní znějí Hagzissa dost stravitelně a ukazuje se, že spousta riffů zní v tomhle podání strašně humpolácky. V těch nejhorších místech mě dokonce napadlo, že tohle už je skoro regulérní agro, a to si pište, že tohle je kurva urážka.

Pokud se budeme chtít bavit, co dobrého na „They Ride Along“ zbývá, prakticky mohu ukázat jen na občasné atmosférické prvky nebo samply jako třeba ve středu „Irrsinnsdimensionen (A Bath Amidst the Wells)“ nebo v závěrech „Moonshine Glance (An Iron Seed in Sour Soil)“ a „They Ride Along on the Howling Winds!“. Ale to je bohužel strašně málo.

Asi pochopím, bude-li vám to celé znít trochu malicherně, že čistě kvůli zvuku pohřbím celou desku, přestože obsahuje materiál, který se mi kdysi s formálně horším zvukem líbil. Nemůžu si ale pomoct, prostě to tak nějak cítím. „They Ride Along“ mě jednoduše vůbec, ale vůbec nebaví poslouchat a zklamání se prostě ubránit nedokážu.

Upřímně dost pochybuji, že by se někdy Hagzissa vydali opačnou cestou a namířili si to zpátky ke špinavému demo soundu. Na základě tohoto předpokladu si dovolím tvrdit, že Rakušané pro mě asi zůstanou kapelou jediné nahrávky, kterou si tu a tam pustím, ale jejich další tvorba mě už nejspíš nebude moc zajímat. Až někdy vydají další album, možná ho ze zvědavosti zkusím. Třeba nebudu mít po zkušenosti s „They Ride Along“ takové nároky a zalíbí se mi to víc, třeba to dopadne stejně. Pro dnešek to ale ukončím s tím, že debutovou desku Hagzissa už si s největší pravděpodobností nikdy v životě nepustím.


Handful of Hate – Adversus

Handful of Hate - Adversus

Země: Itálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 10.5.2019
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. An Eagle Upon My Shield (Veteris vestigia flammae)
02. Before Me (The Womb of Spite)
03. Carved in Disharmony (Void and Essence)
04. Severed and Reversed (Feudal Attitude)
05. Down Lower (Men and Ruins)
06. Celebrate Consume… Burn!
07. Toward the Fallen Ones (Psalms to Discontinuity)
08. Thorns to Redemption (Gemendo germinat)
09. Idols to Hung
10. Icons with Devoured Faces

Hrací doba: 43:04

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666 Records / Dewar PR

Řekl bych, že italští Handful of Hate bezezbytku naplňují význam slovního spojení „veteráni scény“. Jejich kořeny sahají až do začátku devadesátých let, a přestože tuhle ranou éru pamatuje v aktuální sestavě jediný člen Nicola Bianchi a přestože kapelu neminulo ani krátké přerušení činnosti (mezi lety 2008 a 2009), pořád tu káru táhnou dál a vesměs pravidelně vydávají nové desky. Sestava se sice proměňuje a v minulosti se v ní mihla i zajímavá jména jako Claudio AlcaraFrostmoon Eclipse, AsmodeusNaer Mataron anebo blackmetalová bubenická star Gionata Potenti (pro jeho úctyhodné portfolio navštivte metalové archivy, tohle tady odmítám vypisovat).

Mně osobně Handful of Hate k srdci nikdy výrazně nepřirostli. Dokonce jsem ani neslyšel všechna jejich řadová alba a znalosti střední části jejich diskografie mi vesměs chybí. Na druhé straně, co jsem slyšel, to úplná píčovina nebyla. Nikdy žádný zázrak, ale ani mě to vyloženě neuráželo. Třeba debut „Qliphothic Supremacy“ z roku 1997 je oukej a navzdory jeho naivitě se mu nedá upřít solidní 90’s feeling. Minulé album „To Perdition“ jsem v čase jeho vydání také relativně poslouchal, ale nebudu vás tahat za fusekli – dneska si z něj nepamatuju ani riff a od té doby jsem jej neslyšel ani jednou.

Na letošní novinku „Adversus“, která přichází po nejdelší – šestileté – přestávce v historii Handful of Hate, jsem se tedy nijak zásadně netěšil. Víc než ze skutečného zájmu o muziku Handful of Hate jsem se do poslechu pustil spíš z akademických důvodů, abych si udržel profesionální povědomí o tom, co tihle Italové produkují. A vykoumal jsem, že ani „Adversus“ na mém vztahu ke kapele nic nezmění. Stále se jedná o poslouchatelný průměr, který člověka neurazí, ale nějaké velké zázraky byste od téhle desky čekat neměli.

Začněme tím pozitivnějším. Handful of Hate dokážou tu a tam přijít s nějakou slušnou pasáží či relativně zapamatovatelným (nikoliv však pamětihodným) motivem a/nebo melodií. Hned úvodní „An Eagle Upon My Shield (Veteris vestigia flammae)“ je díky docela chytlavé ústřední lince pohodová hitovka. Něco podobného by se dalo říct také o páté „Down Lower (Men and Ruins)“, kterou bych nejspíš prohlásil za nejlepší track „Adversus“, kdybych musel vybírat, a nějak mi utkvěly ještě „Toward the Fallen Ones (Psalms to Discontinuity)“ a „Thorns to Redemption (Gemendo germinat)“.

Musím nicméně dodat, že ani ty nejlepší chvíle „Adversus“ nejsou skutečně strhující. Jde pouze o oukej momenty, leckdy i relativně líbivé (ne nutně v tom negativním slova smyslu), ale nic, kvůli čemu byste album měli potřebovat slyšet. Vata a obyčejné pasáže totiž bohužel převažují. Většina desky jedním uchem vchází a druhým prakticky okamžitě teče ven. Člověka to nesere, ale to rozhodně nic nezmění na skutečnosti, že se jedná o regulérní průměr. A vzhledem k tomu, že takhle vyznívá většina vyhrazeného hracího času, nebude od vůbec od věci prohlásit za průměr i celé „Adversus“.

Handful of Hate

Dojmy nijak zvlášť nevylepší ani příliš čistý a nekonfliktní zvuk, který blackmetalovému rouhání prostě nesedí. Kdyby to Handful of Hate alespoň zabalili do zastřené špíny, z níž by vystupovaly melodie (jichž je na „Adversus“ relativně dost, o nijak zásadně agresivní materiál nejde, přestože rychlejší tempo není výjimečné), myslím, že by to celé vyznělo lépe. Takhle mi to ale bohužel zní moc sterilně.

Jak vidno, „Adversus“ není žádný zázrak. Handful of Hate hrát umějí a také se na své nástroje hrát nebojí, o čemž svědčí množství různých vyhrávek a evidentní snaha udělat propracovanější black metal. Na vytvoření něčeho zvláštního jim ale schází větší kompoziční umění a odvaha dát zvuku punc undergroundu. Za stávající situace to za pozornost vlastně nestojí. Osobně si za týden ani nevzpomenu.