Archiv štítku: black metal

Amnutseba – Demo

Amnutseba - Demo

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 21.4.2017
Label: Caligari Records

Hrací doba: 19:50

Odkazy:

Amnutseba patří ke skupinám, které nejsou určeny těm z vás, kdo máte rádi přehled a vyžadujete pokud možno co nejvíce informací, abyste věděli, koho přesně posloucháte. Tento francouzský projekt je totiž na informace o sobě samém skoupý – žádné fotky, žádné internetové stránky nebo profily na sociálních sítích, žádná sestava. Pouze zející prázdnota a nevyjasněná tma, z níž se vynořil jediný důkaz existence – nepojmenovaný demosnímek o čtyřech skladbách, které si bohatě vystačí s římskými číslicemi namísto názvů. Nechť tedy promluví hudba.

Na úplně první demosnímek úplně neznámé formace nemají Amnutseba nijak prasácký zvuk. Nahrávka zní na demo poměry docela slušně a nevystraší ani ty posluchače, kteří neholdují podzemním kanálům. Toto sdělení však samozřejmě berte s jistou dávkou rezervovanosti, „Nuclear Balast metal“ se samozřejmě a naštěstí nekoná.

Solidní sound ale vzhledem k hudebnímu směřování Amnutseba smysl dává. Francouzi se totiž neostýchají lehce píchnout do disharmonií nebo chaotičnosti. Nicméně – ačkoliv by k tomu země původu mohla svádět – se naštěstí nejedná o dalšího ze zástupu napodobitelů Deathspell Omega či Blut aus Nord. Samozřejmě, můžete tvrdit, že vlivy právě jmenovaných budou v určité míře cítit asi u každé kapely, která se dotkne chaotického pojetí black metalu, ale pokud na situaci nebudete nahlížet až takto přísnou optikou, pak platí, že Amnutseba znějí trochu jinak. Netvrdím, že nutně originálně a po svém. Spíš jde o to, že jejich vize black metalu není čistokrevně chaotická, v důsledku čehož jejich demo stojí rozkročeno někde napůl cesty mezi disharmonickou a standardní formou stylu. Dobře, přesně napůl cesty ne, nahrávka má přece jenom blíže k první jmenované větvi, ale zkusme to říct jinak – Amnutseba toto specifické pojetí black metalu předvádí v poněkud usedlejší podobě.

Samotné demo se poslouchá velice dobře a několik kvalitních obratů na něm určitě slyším. Nějak zásadně mě sice nahrávka neuhranula a nezničila, ale není všem dnům konec. Je znát, že potenciál zde přítomen je, stejně jako třeba cit pro dobře vybudované skladby a tvorbu slušně vygradovaných momentů. Jestli mi však něco schází, tak je to hlubší atmosféra, jejímž prostřednictvím by demosnímek dokázal strhnout – v tomto ohledu rezervy cítím. Ze subjektivního hlediska by mi v tomto případě pomohl krapet ošklivější zvuk, jenž by myslím udělal svoje.

Vzato kolem a kolem jsou však moje dojmy z dema pozitivní, na první počin se jedná o solidní práci. Na budoucí tvorbu se sice nebudu třást jak ratlík, ale když si něčeho dalšího z produkce Amnutseba všimnu, rád si to pustím, abych zjistil, zdali se naznačený potenciál podařilo zužitkovat.


Dødsengel – Interequinox

Dødsengel - Interequinox

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 19.5.2017
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Pangenetor
02. Prince of Ashes
03. Værens korsvei
04. Emerald Earth
05. Opaque
06. Illusions
07. Palindrome
08. Ved alltings ende
09. Rubedo
10. Gloria in excelsis deo
11. Panphage

Hrací doba: 56:22

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

Dødsengel patří k mým srdcovkám a jejich druhé album „Mirium occultum“ (2010) klíďo píďo označím za jednu z nejlepších blackmetalových desek, které kdy v Norsky vznikly. Dvou a půl hodinový opus „Imperator“ (2012) je rovněž výživná porce prvotřídního blackmetalového umění a to nemluvím o různých splitech a EPs, kde duo Kark a Malach Adonai předvedlo excentričtější přístup k žánru. Zvláště na prvních dvou jmenovaných titulech byla kapela schopná stvořit jednoduché a velice silné motivy, ze kterých mi běhal mráz po zádech a není vzácností, že i po letech si je vybavuji a nemám od nich pokoj, dokud důkladně nezasvětím alespoň jeden večer hudbě „Anděla Smrti“.

Po zmíněném „Imperátorovi“ a split-albech sdílených s Nightbringer (2012) a Hetroertzen (2014) bylo okolo Dødsengel ticho, které rozčísl občasný koncert. Zpráva o letošním vydáním nové desky „Interequinox“ u kultovních Debemur Morti překvapila příjemně a osobně jsem doufal, že pánové uplynulý čas mimo jiné využili k nastřádání dosti silných nápadů. Také se dalo tušit, že novinka bude odlišná od svých předchůdců, protože Dødsengel jsou přesně ten typ kapely, která je příliš kreativní na to, aby nahrála dvě stejná alba. Takže jak to dopadlo?

Asi bude rozumné rovnou napsat, že jsem z nové desky značně rozčarován. „Interequinox“ se snažím naposlouchávat už třetí měsíc a pasáže, které mi bezpečně utkvěly v paměti, bych spočítal na prstech jedné ruky. Když teď album poslouchám znova, tak vím, kdy přijde nějaká změna a co bude cca dále. Tohle chvíli trvalo, protože nahrávka je chytře poskládaná, samotné skladby nestojí jen na pár opakujících se riffech a každá taky nabízí něco jiného. Rozhodně ale nemůžu říct, že by mě album v něčem překvapilo a o nějakém mrazení či aspoň jeho náznaku si mohu nechat jenom zdát. Problém osobně vidím asi ve dvou věcech. Jak jsem předeslal v prvním odstavci, Dødsengel na zmíněných dlouhých deskách hodně stavěli na silných pasážích. „Interequinox“ na mě ale působí podobně experimentálně jako jejich kratší tituly. Asi největší hudební spřízněnost bych tady cítil se splitkem s Hetroertzen. Kratší tituly Dødsengel mám rád, jejich obsah (myšlenky a to jak jsou tituly koncipovány) je výtečný, ale ve zpracování byly často jisté rezervy…

Druhou potíž spatřuji i v tom, že „Interequinox“ na mě působí jako rocková/metalová nahrávka zpočátku osmdesátých let (*). Částečně díky „starému“, dynamickému soundu či některým riffům a hlavně kvůli tomu, že muziku nejvíce táhne zpěv. Na tom by nebylo nic špatného. Skutečný problém ale je, že rytmické a kytarové výrazivo novinky stále primárně vychází z učebnice severského black metalu, a proto mi přijde, jako by si Dødsengel ponechali svázané ruce. Ano je patrné, že za hudbou stojí skutečně tvůrčí mysl, ale také se nemohu zbavit dojmu, že k malbě široké škály pocitů, na které odkazují zpěv, koncept a texty, použili Dødsengel zbytečně hrubé tahy a paletu o příliš málo odstínech. Nu aspoň, že ty vokály mohu pochválit. Kark už dříve dokázal, že patří k nejvšestranějším zpěvákům v žánru. Řve, vyje, naříká, ale i doopravdy zpívá, a to kurva dobře. Také jsem rád za návrat bezejmenné zpěvačky, která se dříve objevila na „Imperator“. Ale jen hlasy zdejší thelémský spektákl neutáhnou.

Dødsengel

Dødsengel jsou stále 100% sví a tvoří mystickou, atmosférickou hudbu, která je tím správným způsobem „divná“, ale přesto mi „Interequinox“ není po chuti. Nabízí se tedy možnost, že kapela šlápla vedle, experiment se úplně nepovedl anebo jim dochází tvůrčí síly. Samozřejmě uznávám i možnost, že jsem desku prostě nepochopil a není pro mě. Srovnám-li si svá pro a proti, tak nemohu „Interequinox“ odsoudit jako jednoznačné zklamání a průser, ale mám důvody se domnívat, že díru do světa už taky neudělá a nebýt předchozích prvotřídních zářezů, tak by jméno Dødsengel asi brzy pohřbil čas a prach.

(*) Když jsem si po napsání článku dovolil přečíst cizí recenze a názory, tak jsem se s tímhle dojmem setkal vícekrát.


BVDK – Architecture of Future Tribes

BVDK - Architecture of Future Tribes

Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal / electronica / ethno
Datum vydání: 9.4.2017
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Snatcher
02. Surreptitious Cluster
03. Nana Buluku
04. La langue sanglante
05. Bahir Dar
06. Jericho’s Pride
07. Dar es Salaam
08. Psalm 32

Hrací doba: 44:40

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
BVDK / Against PR

Dnes si v recenzi představíme skupinu, jejíž hudba by měla zajímat ty z vás, kdo si potrpíte na zvláštní a neotřelé věci. Přesně takoví BVDK jsou, respektive přesně takový je jejich debutový dlouhohrající počin „Architecture of Future Tribes“. Podobné věci jsou mi strašně sympatické – na první pohled nenápadná záležitost, ale když to člověk zkusí a trochu se do toho ponoří, objeví album, které se nebojí experimentu a není svázané tradičními metalovými vzorci.

Zní to zajímavě? Možná vás trochu zchladí, až vám prozradím, co znamená ona zkratka BVDK. Jsou to totiž iniciály jména Bree van de Kamp. Také jsem neměl ánung, co nebo kdo to je, tak jsem požádal o pomoc všemocného pana Googla, jenž mi sdělil, že jde o jednu z hlavních postav seriálu „Zoufalé manželky“. Klepete si na čelo? Hele, já jsem na to taky čuměl jak péro z gauče, když mě Google dovedl sem, ale z jistého úhlu pohledu to jen potvrzuje, jací jsou BVDK mimoňové. Nebo vy byste snad čekali něco normálního od skupiny, jež o sobě hrdě tvrdí, že je pojítkem mezi hodinami strávenými u videoher, mojito drinky za soumraku a starověkými kosmickými entitami?

Podobný mišmaš nabízí i hudební stránka, v níž vedle sebe stojí avantgardní black metal, elektronika a etnická africká hudba. Zní to jako pořádně vymaštěná kombinace? Však také je! Jenže BVDK tuhle zvláštní žánrovou směsici dokázali kočírovat a prostřednictvím „Architecture of Future Tribes“ servírují desku až nečekaně chytrou. V jednu chvíli znějí jako orientální black metal a díky ostrým, místy až téměř thrashovým riffům nechají vzpomenout třeba na Melechesh, aby to zanedlouho rozcupoval taneční beat nebo voodoo zaříkávání.

Na „Architecture of Future Tribes“ si hodně cením jedné věci. Tedy abych byl přesný, cením si vícera věcí, ostatně už jen samotná odvaha experimentovat a pustit se podobně zvláštní, možná až originální stylové kombinace si zaslouží velké uznání, ale chtěl jsem zmínit jednu další přednost. Zažili jsme to už mockrát – když nějaké kapely na metal roubují netradiční prvky, dost často (nebo snad dokonce většinou?) se spoléhají, že právě na tomto ozvláštnění to celé utáhnou a posluchači si z toho sednou na prdel, ačkoliv je základní metalová složka tuctová jak svině. A bohužel jim to vychází a hromady posluchačů neschopných kritického pohledu na věc tleskají, div jim ruce neupadnou.

BVDK však naštěstí do téhle sorty sráčů snažících se opít posluchače rohlíkem nepatří. Netvrdím, že je „Architecture of Future Tribes“ dokonalé v každé vteřině, občas mi třeba připadá, že by zvuk kytary nemusel být až tak agresivní, protože jde o přílišný náladový kontrast oproti zamyšlenějším momentům (pozor, nežehrám na kontrast žánrový, ten je v případě BVDK naopak výstavní!). Nicméně jde jen o detail, který navíc není tak markantní, aby zkazil zážitek z alba nebo aby zakryl skutečnost, že se Francouzi nespoléhají pouze na osvěžení v podobě etnických prvků, ale dokážou přijít i s kvalitními kytarovými nápady. Jako příklad mohu uvést třeba závěrečnou skladbu „Psalm 32“, v níž se nachází jedna naprosto skvělá vypjatá pasáž (naštěstí se objeví vícekrát).

BVDK

Těžko mohu hovořit o čemkoliv jiném než velikém překvapení. Samozřejmě jsem od „Architecture of Future Tribes“ nečekal mnoho, ačkoliv přísným filtrem poslechu ukázek, kterýžto se snažím používat na prosení nahrávek vhodných k soustředěnějšímu poslechu, počin prošel. Ale o to víc a příjemněji pak výsledek zapůsobí, protože jde dalece za hranici toho, co člověk od neznámých debutujících formací očekává a požaduje. BVDK jsou zvláštní, chytří a sví, jako ryba ve vodě se cítí v té části hudebního spektra, kde se nenosí tuctovost nebo běžná řešení. A to se mi moc líbí. Lahůdková záležitost.


Lvx Hæresis – Descensŭs Spīrĭtŭs

Lvx Haeresis - Descensus Spirĭtus

Země: Švýcarsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.4.2017
Label: Atavism Records

Tracklist:
01. I
02. II – III
03. IV
04. V
05. VI
06. VII

Hrací doba: 46:52

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Qabar PR

Lvx Hæresis ze Švýcarska jsou novým přírůstkem do rozsáhlé rodiny začínajících blackmetalových formací, jejichž produkce se na první pohled tváří zajímavě. Jak ovšem známo, první pohled nemusí být a zpravidla také nebývá tím nejdůležitějším. Vizuální stránka, atypické znaky v názvu kapely i desky, římsky očíslované skladby a dokonce i letmý poslech ukázek mohou sice leccos napovědět, ale jen těžko dokážou suplovat informaci, jak na tom ta která skupině hudebně opravdu je a jestli je skutečně zajímavá. Dnes jsme se zde sešli, abychom se pokusili přijít na to, do jaké sorty Lvx Hæresis patří a zdali jejich hudba stojí za hlubší pozornost, anebo se pod zdánlivě atraktivní slupkou skrývá jen nafouknutá bublina.

Abychom učinili zadost informativní části recenze, zmiňme alespoň to, že se vznik Lvx Hæresis datuje k roku 2013, kdy kapela povstala z prachu předchozího (samozvaně obskurního) projektu. Následuje standardní rozšiřování původně dvoučlenné sestavy, na jehož konci stojí výsledek v podobě debutové dlouhohrající desky „Descensŭs Spīrĭtŭs“.

Sami Lvx Hæresis svou produkci přirovnávají ke skupinám Mortuus, Funeral Mist nebo Ondskapt, které mají všechny společnou jednu věc – zemí původu je Švédsko. Nemusíte od Švýcarů čekat stoprocentní obšleh právě jmenovaných, ale asi lze souhlasit s tím, že muzika na „Descensŭs Spīrĭtŭs“ opravdu pokukuje po švédském black metalu v podobném stylu, jak jej tři zmiňované formace prezentují – a nejen ony, jistě bychom nalezli víc kapel, jejichž jména by šlo nadhodit. Zároveň s tím se ale Lvx Hæresis snaží tento přístup zkombinovat s novodobou okultní vlnou žánru.

Kdybych se ovšem měl konečně přesunout k dojmům, musím přiznat, že mě „Descensŭs Spīrĭtŭs“ nedokázalo přesvědčit takovým způsobem, abych z toho seděl na zadku a zíral s otevřenou hubou. Což o to, muzika Lvx Hæresis je vlastně vcelku solidní a s jejím poslechem nemám žádný zásadní problém, ale nenacházím zde nic, co by Švýcary odlišovalo hromady jiných. Prostě taková normálka, proč ne muzika, ale nemá smysl tu básnit o nějakém prvotřídním opusu, když to tak není. Lvx Hæresis občas dokážou přijít s relativně povedenými riffy i bicími linkami, líbí se mi i hrdelní projev zpěváka D.H., jenže…

Jenže jako celek „Descensŭs Spīrĭtŭs“ nemaká a nedokáže strhnout. Občas mám pocit, jako kdyby se Lvx Hæresis nedokázali nebo snad dokonce ani nechtěli pořádné rozjet. Například v úvodní písni „I“ se nachází jeden výborný motiv, kdy muzika spadne do překvapivě chytlavého tempa a kytaristé hrají úplně primitivní hobling, ale je to super a Lvx Hæresis to v téhle téměř black‘n‘rollové poloze sluší snad nejvíc. Jenže Švýcaři místo toho, aby tuhle pasáž nechali naplno rozkvést, tak ji co pár vteřin přeruší a zabrzdí nic moc pomalým riffem, aby se po pár vteřinách zase na chvíli vrátili. Jako budování napětí to nefunguje, spíš jsem získal dojem zabíjeného potenciálu. Nemlich stejná situace se pak opakuje třeba i v „IV“.

Lvx Hæresis

Další věc, co mi na „Descensŭs Spīrĭtŭs“ výrazně vadí – nedokáže si udržet pozornost. V obou zmiňovaných skladbách se nacházejí alespoň nějaké zapamatovatelné momenty, byť si myslím, že jejich potenciál není naplno využit, ale po „IV“ už pozornost odpadá úplně. Druhá polovina nahrávka mi těžce splývá a nedokážu si z ní vybavit žádný výraznější motiv.

Jak vidno, „Descensŭs Spīrĭtŭs“ mě příliš nepřesvědčilo. Říkal jsem si, že by Lvx Hæresis mohli nabídnout dobrý black metal, ale bohužel jsem v tom nenašel víc než pohodově odvedený průměr, který možná má ambice, ale rozhodně nemá kvality, aby se nějak odlišil od davu. Kapela v kapucích možná na posledních koncertních fotkách vypadá docela cool, ale to je trochu málo. Za chvíli už si ani nebudu pamatovat, jak „Descensŭs Spīrĭtŭs“ znělo, a nepochybuji o tom, že už se k němu nikdy nevrátím. Ne všechno může být kult.


Hexis – Tando Ashanti

Hexis - Tando Ashanti

Země: Dánsko
Žánr: sludge / black metal / hardcore
Datum vydání: 14.4.2017
Label: Bloated Veins / Init Records / Halo of Flies / Alerta Antifascista Records

Tracklist:
01. Tando
02. Ashanti
03. Molestus
04. Ritualis
05. Calamitas
06. Nocturnus
07. Opacus
08. Cordolium
09. Ressurectio
10. Septem
11. Presagium

Hrací doba: 38:45

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
The Black Birch

Dánská skupina Hexis zaujala již v roce 2014 se svým debutem „Abalam“. Ačkoliv se na jeho přebalu nacházel křížek, nejednalo se o muziku, jakou byste mohli pouštět na srazech křesťanské mládeže. Nebo respektive – klidně byste to zkusit mohli, ale asi by se to u místního osazenstva nesetkalo s přílišným pochopením. Netvrdím, že Hexis na své prvotině hráli úplně špičkovou kombinaci black metalu a hardcoru, určitě bych našel kapely, jejichž tvorbu si cením ještě o něco výš, ale svou kvalitu Dánové určitě předvedli a do dlouhohrajícího světa vykročili pravou novou.

Rok po vydání „Abalam“ si ovšem formace prožila klinickou smrt. Tehdy čtyřčlenná sestava se rozpadla a nezůstal z ní kámen na kameni – odešli totiž hned tři muzikanti, díky čemuž v kapele osiřel vokalista Filip. Dle prvotního prohlášení to tehdy vypadalo na konec Hexis, ale Filip záhy upřesnil, že hodlá pokračovat a skupina zůstane aktivní. Až nyní přichází druhá deska „Tando Ashanti“, na základě jejíchž kvalit vyřkneme rozsudek, zdali mělo nerozpadnutí smysl.

„Tando Ashanti“ přináší oproti svému předchůdci poměrně razantní změnu. „Abalam“ vesměs střídalo dvě základní polohy – zvířecí agrese typická pro black/hardcorového běsnění si podávala slovo s hnusným pomalejším sludgem. Na letošním počinu se však Hexis soustředí především na druhou jmenovanou tvář, agrese ustoupila bahnu. Bestiálních momentů jako třeba v „Calamitas“ je minimum, jinak se Dánové soustředí na to, aby ze svých nástrojů vytáhli co nejodpornější riff, aby dosáhli na co nejtemnější a nejdusivější zvuk. To je to gró „Tando Ashanti“, právě okolo tohoto přístupu se novinka točí především.

Občasné vybočení z vytyčené cesty se samozřejmě objeví, ať už je to třeba již jmenovaná „Calamitas“, v jejíž první polovině se Hexis utrhnou ze řetězu, anebo písně přesahující hranici pěti minut, kde si kapel občas pohraje i s kompozicí. Většinou se totiž songy drží mezi dvěma a třemi minutami, což je relativně krátká stopáž, ale osobně to připisuji tradicím hardcore/crustu, které jsou na „Tando Ashanti“ stále vzdáleně cítit a které má skupina dle všeho stále v krvi, byť na novince v samotném hudebním projevu ustoupily do pozadí, přinejmenším tedy v porovnání s „Abalam“.

Ocenění zaslouží skutečnost, že se Hexis podařilo vyhmátnout vážně hnusný sound – kytarové linky jsou místy zkurveně jedovaté a celkově se daří tvořit i nekompromisní nátlak. „Tando Ashanti“ si vystačí se středními tempy, a když už někam odbočí, je to spíš zpomalení než zrychlení, přesto se jedná o vysoce intenzivní nahrávku. Právě tohle je dle mého jednou z největších předností alba – jeho naléhavost je skutečně velká a to se prostě cení.

Za oběť tlaku a temné atmosféře ovšem padla zapamatovatelnost nebo výrazné písně. To jsou věci, jaké byste na „Tando Ashanti“ hledali marně. Takzvané „hity“ se tu prostě nenacházejí, a pokud po nich prahnete a nutně je potřebujete k poslechu, nejedná se o záležitost pro vás. Na druhou stranu, nejde o nic nového, poněvadž podobně působilo už „Abalam“. Hexis jednoduše sázejí všechno na jednu kartu a je jen na vás, jestli budete ochotni tuhle hru tolerovat, akceptovat, uznávat nebo dokonce cenit.

Mé osobní dojmy jsou pozitivní. „Tando Ashanti“ mi svou ohavností imponuje. Mně osobně tento přístup vyhovuje a vždycky jsem ho upřednostňoval víc než snahu o písničková alba. Netvrdím však, že jsou Hexis extratřída, o žánrový strop se jistě nejedná – podobně jako jsem to tvrdil i v souvislosti s debutem. Dánové však rozhodně drhnou nadprůměr a jejich počínání za slyšení stojí. Nihilismus z toho dýchá sakra zodpovědně a to je vždycky plus.


Woest – La fin de l’ère sauvage

Woest - La fin de l'ère sauvage

Země: Francie
Žánr: black / doom metal
Datum vydání: 21.1.2017
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Le froid éfface
02. Tout s’écroule
03. La fin de l’ère sauvage
04. Noir
05. Moelleuse et tiède
06. Toundra

Hrací doba: 39:43

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Woest

„Barbarism is the natural state of mankind. Civilization is unnatural. It is a whim of circumstance. And barbarism must always ultimately triumph.“
(Robert Ervin Howard)

Uvedeným citátem od Roberta Ervina Howarda, jejž tento americký spisovatel známý především jako stvořitel postavy Barbara Conana napsal ve své povídce „Beyond the Black River“ (v českém vydání „Za černou řekou“), uvozuje svou debutovou desku „La fin de l’ère sauvage“ francouzská smečka Woest. Jeho obsah napovídá, že Francouzi nehodlají hrát nějaký kinder pseudo-metal pro pozéry, ale spíš budou chtít navázat na tradici kapel, jejichž tvorba se stala synonymem pro násilný a agresivní audio teror.

V základě by se dalo říct, že tomu tak do jisté míry skutečně je, poněvadž Woest vážně nehrají muzikou vhodnou do odpoledního programu lokálního agro-rockového fesťáčku. Na druhou stranu by bylo příliš hysterické tu rozhlašovat, jakýpak to není extrém. Na rovinu si řekněme, že existují mnohem ostřejší kapely než Woest, ať už si pod tím představíte cokoliv – bestialitu, negativismus, depresi, disharmonii nebo něco jiného dle vaší libovůle. Ve všech těchto ohledech najdete skupiny, jež daný aspekt dotahují do větších extrémů.

V některých jmenovaných pocitech jsou navíc Woest na velmi nízkém levelu. Nechci však, aby takové tvrzení znělo jakkoliv pejorativně, pouze se snažím nějakým opisem dostat k tomu, nač se na „La fin de l’ère sauvage“ můžete těšit. Když tedy říkám, že ve tvorbě určitých temných pocitů Woest neexcelují, je to spíš kvůli tomu, že se ve svém přístupu vydávají odlišnou cestou. Ukázkovým příkladem budiž bestialita, již Francouzi postrádají. Jejich produkce je spíše pomalejšího rázu a soustředí se na chladnou negativní atmosféru, čemuž ostatně přispívá i patřičně ztrápený vokál. Kdybychom tedy řekli, že jde o odtažitý black metal v doomovém tempu, myslím, že to bude vcelku odpovídat tomu, co se na „La fin de l’ère sauvage“ reálně odehrává. Naproti tomu třeba negativismus k výrazným atributům nahrávky patří.

Jedním z dalších důležitých atributů alba je i zvuk, který je v tomto případě poněkud zvláštní. Můžeme se dohadovat, do jaké míry je to záměr a nakolik to vyplynulo z okolností či (ne)schopností, ale výsledek této debaty stejně bude bezpředmětný, protože zůstává faktem, že desce výrazně přebasovaný zastřený sound prospívá. Právě ten má totiž na svědomí, že „La fin de l’ère sauvage“ dýchá jakousi chladnokrevnou industriální odtažitostí, ačkoliv se v samotné hudbě žádné opravdové industriální prvky neobjevují. Každopádně je nutno dodat, že přinejmenším zpočátku to celé zní dost zvláštně a člověk si musí na tenhle zvuk chvíli zvykat, ale jakmile se tak v mém případě stalo, zalíbilo se mi to. Alespoň nějaký náznak osobitosti a odlišnosti od bezejmenného davu se vždy cení.

Woest

Ocenit lze na „La fin de l’ère sauvage“ i atmosféru, k níž onen sound nakonec výrazně přispívá. Ta je vcelku povedená. Na druhou stranu, nemá smysl tvrdit, že by to album bylo nějak převratné nebo dokonalé. Celková atmosféra nahrávky je sice dobrá, ale že bych mezi sebou jednotlivé skladby nějak rozeznával, to ani ne. I když tohle mi ještě nevadí nijak zvlášť zásadně. Kromě toho se tu nacházejí i některé momenty, jejichž prostřednictvím Woest svou laťku podlézají – například výrazné kytarové sólo v závěru „Moelleuse et tiède“ mi do celkové stylizace alba příliš nesedí.

A v neposlední řadě… řekněme si na rovinu, že Woest jsou prostě „jenom“ dobrá, nikoliv výborná. „La fin de l’ère sauvage“ je poměrně sympatická práce, jíž neschází určité přednosti, ale nic zásadního to zase není. Nicméně se pořád jedná o debut a z tohoto hlediska bych se nebál tvrdit, že Francouzi vykročili pravou nohou. Povězme si upřímně – kolik nových kapel si dokáže hned svým prvním počinem sáhnout byť i na jen lehce nadprůměrnou hranici? Rezervy tu jistě jsou a je jich dost, ale obecně vzato mi přístup Woest smysl dává a rád si poslechnu i další desku.


Nornír – Urd

Nornír - Urd

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 3.3.2017
Label: Northern Silence Productions

Hrací doba: 27:21

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Northern Silence Productions

Není to žádný zázrak v tom smyslu, že byste zde našli něco výjimečného, ale přesto bych řekl, že ípko „Urd“ je relativně důstojná blackmetalová práce. Jedná se o první minialbum německé formace Nornír. V roce 2013 se kapela prezentovala třískladbovým demosnímkem, jejž si vydala ve vlastní režii, ale pro aktuální nahrávku již čtveřice vedená zpěvačkou a kytaristkou Lethian zakotvila u renomovaného labelu Northern Silence Productions.

Na to, že je „Urd“ označeno nálepkou minialbum, přináší poměrně slušnou porci materiálu. Sice se zde nacházejí jen čtyři písně, ale jejich stopáže nejsou z nejkratších (samozřejmě jde nalézt i mnohem delší, ne že ne, ale o tom to není), takže se celková hrací doba zastavila na dohled půlhodinové hranici. Jinými slovy, jedná se o čas, na jehož ploše už se lze odprezentovat bez výraznějších kompromisů. Tak pojďme na to.

Už jsem nepřímo prozradil, že muzika Nornír je poměrně solidní. Němcům se musí nechat, že navzdory mládí a nepříliš dlouhé kariéře už nyní ukazují, že dokážou přicházet s dobrými motivy v ne úplně nízké kvantitě. Každá ze čtyř přítomných písní se může pochlubit nějakým kvalitním nápadem – povětšinou se o ně starají kytary, dle čehož usuzuji, že muziku asi skládá někdo z kytaristů, haha. Právě v nich se projevuje největší síla Nornír, protože rytmika i vokály jsou vesměs taková normálka – neurazí, dojem nezkazí, ale ani nenadchne.

Zatím to asi zní nadějně, tak pojďme pod studenou sprchu. Dojmy z „Urd“ jsou sice ve finále spíš kladné, ale dokonalé EP rozhodně není. Vedle povedených momentů se zde totiž objevují i pasáže, v nichž Nornír upadají někam k nevýraznému průměru. Nejedná se o nic, co by nahrávku pohřbívalo a znemožňovalo její pohodlné poslouchání, ale je nutno zdůraznit, že bezbřehé chválení by realitě prostě neodpovídalo. Jak jinak má skupina vychytat rezervy, když ji všichni budou plácat po zádech, jak to není perfektní? Prostor pro zlepšení tu zcela jistě je a není úplně zanedbatelný.

Ještě o trochu víc mi vadí jedna věc. Vzato kolem a kolem hrají Nornír dobře, ale jak vidno, to není všechno. Jejich produkci totiž schází nějaký vlastní ksicht, osobitý sound, unikátní prvek, ojedinělý detail… cokoliv, co by je odlišilo od zástupu dalších mladých blackmetalových skupin. Nic takového zde bohužel nenacházím, což z „Urd“ dělá pouze důstojně odvedený standard.

Sečteme-li všechny plusy i mínusy, dostaneme se kousíček nad průměrnou hranici. Nechci tvrdit, že jsou Nornír ryzí průměr, to by bylo příliš příkré, protože některé riffy a vyhrávky jsou příliš dobré na to, aby bylo na místě produkci Němců takto shazovat. Prostě jak už bylo řečeno na začátku – žádný zázrak, jednoduše takový „proč ne black metal“.


The Ruins of Beverast – Exuvia

The Ruins of Beverast - Exuvia

Země: Německo
Žánr: atmospheric black / doom metal
Datum vydání: 5.5.2017
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Exuvia
02. Surtur Barbaar Maritime
03. Maere (On a Stillbirth’s Tomb)
04. The Pythia’s Pale Wolves
05. Towards Malakia
06. Takitum Tootem! (Trance)

Hrací doba: 67:38

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

The Ruins of Beverast pro mě osobně patří do té sorty kapel, které si napříč všemi svými alby udržují nadstandardně vysokou kvalitu a ještě ani jednou nešláply vedle. Hudební aura mě oslovuje a v patřičném rozpoložení mi dokáže poskytnout něco víc než pouhou zábavu či ukrácení dlouhé chvíle. Už nejednou jsem s The Ruins of Beverast zažil onu magickou chvilku, kdy všechno zapadne na své místo a soukolí se rozjede směrem k bodu, v němž vstřebávání hudby přestává být obyčejným poslechem a stává se zážitkem.

Od předcházejícího opusu „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“ uběhly již čtyři roky, ale nijak jsem nepochyboval o tom, že Alexander von Meilenwald během nich složí další hodinu strhujícího atmosférického black metalu. Již na sklonku loňského roku Ván Records pustili do světa EP „Takitum Tootem!“, na němž se nacházela ukázka z tehdy nadcházející dlouhohrající desky (titulní kus) a cover od Pink Floyd, a tento počin nezavdal jakoukoliv příčinu k pochybnostem, že by snad pátá dlouhohrající nahrávka „Exuvia“ měla podlézt vysoko nastavenou laťku.

Přijde mi, že prvotní ohlasy na „Exuvia“ byly poněkud vlažné, až nečekaně nenadšené. Po prvním poslechu – chápu. Při úvodním letmém seznámení mě „Exuvia“ rovněž nijak zvlášť na prdel neposadila, na prvním rande album působilo o poznání slabším dojmem než minulé „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“. Nicméně všichni víme, jak to funguje – první poslechy dokážou bezpečně určit kvality té které nahrávky jen velmi zřídka a jen u velmi triviálních a průhledných záležitostí, k nimž bych The Ruins of Beverast neřadil, byť se formálně nejedná o žádné instrumentální ódy na vytříbenou ekvilibristiku. Naopak, finální dojem z desky dělá až odstup v kombinaci s trochu poctivějším vstřebáváním, než je jeden poslech. A tento přístup mi jasně napovídá, že „Exuvia“ je opětovně skvělá záležitost.

Samozřejmě, že základní rozhraní toho, jak hudba The Ruins of Beverast funguje, už je dávno dané, takže se snad ani není nutné nějak obšírněji zdržovat povídáním o dlouhých kompozicích, rozvážném tempu s těžkými riffy, trpělivé gradaci a pečlivě budované atmosféře, jež patří k hlavním přednostem téhle skupiny. Nic z toho na „Exuvia“ nechybí. A ať mi nikdo kurva netvrdí, že novinka v tvorbě oné pověstné atmosféry selhává – já ji tam cítím stejně jako dřív. Ať mi nikdo netvrdí, že „Exuvia“ postrádá silné pasáže a působivě vygradované momenty – já jich tam nacházím dost na to, aby se mi album líbilo.

The Ruins of Beverast

Nepopírám sice, že v konfrontaci se svým přímým předchůdcem „Exuvia“ nevyhraje, poněvadž i já si „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“ cením výše (a nejen toho)… dělá to však z aktuálního počinu špatnou záležitost? Dle mého nikoliv. Neslyším zde jedinou špatnou skladbu a třeba kusy jako „Surtur Barbaar Maritime“, „Maere (On a Stillbirth’s Tomb)“ nebo „Towards Malakia“ jsou jednoduše podmanivé takovým způsobem, že moc dalších kapel to takhle neumí. Co víc byste požadovali? Pokud bych chtěl za každou cenu kritizovat a hledat chyby, mohl bych říct, že bezmála čtvrthodinová „The Pythia’s Pale Wolves“ mohla být o nějakou tu minutku kratší, ale vlastně k jakémukoliv hnidopišství nemám důvodu. Veškeré dílčí nedostatky jsou nanejvýš marginální záležitostí a „Exuvia“ je hravě rozpustí ve své úchvatné atmosféře. Výsledek? Oněch téměř 70 minut ubíhá jako voda bez známek nudy. Jedinou výraznější výtku mám tedy k obalu, jehož podoba mi zrovna nesedla. Nicméně to dokážu velkoryse přehlédnout ve světle toho, jak moc se mi líbí vlastní obsah.

Kromě artworku za mě v případě „Exuvia“ panuje jednoznačná spokojenost. Osobně jsem dostal, co jsem dostat chtěl, a to v kvalitě, jakou jsem vyžadoval. Co víc bych měl chtít? Možná, že mě „Exuvia“ nedokázala překvapit, ale rozhodně si mě dokázala podmanit, což mi ke štěstí stačí. Možná ne strop v tvorbě The Ruins of Beverast, ale stále vysoce nadprůměrné a vysoce nadstandardní. Není radno minout.


Nidingr – The High Heat Licks Against Heaven

Nidingr - The High Heat Licks Against Heaven

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 10.2.2017
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Hangaguð
02. Surtr
03. The Ballad of Hamther
04. On Dead Body Shore
05. Gleipnir
06. Sol Taker
07. Ash Yggdrasil
08. Heimdalargaldr
09. Valkyries Assemble
10. Naglfar Is Loosed

Hrací doba: 41:39

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Přijde mi, že na to, jaká jména se v sestavě Nidingr nacházejí či v minulosti nacházela, se téhle skupině nedostává zas tolik pozornosti. Různě se zde totiž objevovala mnohá esa norského black metalu. V čele Nidingr nestojí nikdo jiný než Teloch, tedy současný kytarista legendárních Mayhem, kromě nichž má v portfoliu i řádku dalších zajímavých projektů. Na baskytaru zase aktuálně hraje borec, jenž působil třeba v Trelldom nebo God Seed. Ještě větší bouráky najdeme v seznamu bývalých členů, kde jsou zapsaná jména jako Tjalve, Seidemann nebo Hellhammer.

Určitá „zapadlost“ Nidingr asi pramení z toho, že kapela nekoncertuje nijak intenzivně, a to samé by se dalo říct o vydávání nových desek. Mezi první „Sorrow Infinite and Darkness“ a druhou „Wolf-Father“ uběhlo celých pět let. Třetí album „Greatest of Deceivers“ vyšlo na poměry Nidingr nebývale rychle, již za dva roky, ale na aktuální čtvrtou řadovou nahrávku „The High Heat Licks Against Heaven“ se opět čekalo půl dekády. Bude to znít jako klišé, ale zkusíme si nyní povědět, zdali ono čekání stálo za to…

„The High Heat Licks Against Heaven“ vyšlo již v únoru, tedy skoro před půlrokem (aspoň vidíte, jak to flákám, haha), což je dostatečně dlouhá prodleva, aby si člověk utvořil nějaký odstup. Netvrdím, že jsem album poctivě drtil celých těch pět měsíců, ale nějakou chvíli už „The High Heat Licks Against Heaven“ poslouchám a mohu říct, že nakonec palec směřuje vzhůru, tedy – líbí se mi to. Nicméně nešlo o lásku na prvních poslech a utvoření pozitivních dojmů předcházelo delší vstřebávání. Jako bych se na album zpočátku nemohl pořádně soustředit, nějak mi to neštymovalo a až po čase si materiál sednul.

Třeba to mohlo být dáno čistě mou nepozorností, kdo ví. Chtěl jsem tím říct pouze to, že kdyby vás „The High Heat Licks Against Heaven“ rovněž nestrhlo hned s prvním poslechem, zkuste jej nezahazovat a dát mu nějakou šanci. Když tak uděláte, dočkáte se dobře namíchaného poměru mezi řízným severským black metalem s ostrými riffy a střídmě dávkovanou atmosférou.

Přesně do těchto dvou kategorií by se skladby na „The High Heat Licks Against Heaven“ daly rozdělit, přičemž výrazně navrch má ta první zmiňovaná. Agresivnější songy jedou vesměs podle jednoho mustru, ale riffy jsou poměrně dobré, tak akorát na hraně mezi techničností a živelností. Nicméně je pravda, že po určité době se některé kousky trochu ohrají, což se v mém případě týká zejména vypalovačky „Surtr“ a čtvrté „On Dead Body Shore“, byť u druhé zmiňované to má na triku spíš vokál než hudební stránka. Naopak jeden kytarový motiv v „On Dead Body Shore“ musím hodně ocenit, poněvadž ten sám o sobě patří k tomu nejzajímavějšímu, co Nidingr v rámci oněch rychlejších kusů na své novince nabízejí.

Nidingr

Pro osvěžení se tu a tam objeví i zvolnění v podobě pomalejší skladby. I navzdory názvu to není „The Ballad of Hamther“, spíš mám na mysli písničky jako „Gleipnir“, jejíž pasáže bez metalových riffů jsou parádní (včetně zajímavého „beatu“ na bicích), nebo „Ash Yggdrasil“ s rozvážnějším tempem. Společně s „Gleipnir“ nejvíce vybočuje ještě finální „Naglfar Is Loosed“, a to nejen kvůli pomalým riffům a Bathoryovskému odéru (kytarové sólo je dost povědomé), ale i díky hostujícímu ženskému vokálu.

O ten se postarala Amalie Bruun alias Myrkur, jejíž přístup k black metalu v rámci sólového projektu budí vášně. Mně osobně se vlastní muzika Myrkur nelíbí, ale její vklad do „Naglfar Is Loosed“ je sám o sobě dobrý, hlas působí étericky a jakožto zakončení „The High Heat Licks Against Heaven“ slouží znamenitě. Po hudební stránce si není na co stěžovat, tudíž je to spíš „ideologická“ otázka, zdali má mít kapela jako Nidingr potřebu spojovat své jméno s někým, jehož působení v žánru budí v tom lepším případě značné rozpaky. Na druhou stranu, o zas tak nelogické hostování se nejedná, jelikož hned tři současní členové Nidingr hrávali v koncertní sestavě Myrkur

Výjimečné „The High Heat Licks Against Heaven“ určitě není a rozhodně nejde o jeden ze žánrových vrcholů letoška, to je jisté již nyní, protože se v uplynulém půlroce objevil dostatek desek, které čtvrtou řadovku Nidingr značně převyšují. Přesto se jedná o nadprůměrnou a poctivou nahrávku, jež nezní zpátečnicky. Naopak působí soudobě, nestydí se za to, že vznikla ve 21. století, a to aniž by naskakovala na trendový vlak okultismu či disharmonie. Sympatická záležitost.