Malichor je australská smečka, která až doposud svou diskografiie plnila neřadovými nahrávkami. Několik jich přidala ještě pod svým bývalým jménem Myth. I s touto inkarnací to dohromady dělá více jak deset roků činnosti a osm vydaných počinů. Dema a ípka jsou ale jenom něco jako prvotní masturbace, to právě odpanění přichází až s první dlouhohrající deskou. A k té se Malichor propracovali až loni. Jmenuje se „Nightmares and Abominations“.
Mnohé o Malichor prozradí už jejich žánr, kterýmžto je – black / thrash metal. Hádám, že většina z vás okamžitě začala tušit, která bije. Sice jde o styl, jenž se dá hrát i plus mínus osobitě, ale děje se tak jen málokdy. Ani Malichor zrovna neinovují, vesměs jediným menším rozdílem je, že namísto standardní satanistické / anti-náboženské tématiky se ve svých textech věnují Lovecrafovi. Což ostatně prozrazuje i Cthulhu na obálce „Nightmares and Abominations“, který byl nicméně do reálně fotky naphotoshopován dost okatě. Obecně v metalu ale není Lovecraft jako téma textů ničím výjimečným, takže o nějaké výlučnosti se nedá moc mluvit ani v tomhle ohledu.
Hudebně není moc co řešit. Malichor hoblují standardní metalovou rychtu v převážně kvapíkovém tempu, z něhož si občas odskočí i do středního tempa. Trochu mě překvapilo, že „Nightmares and Abominations“ nepůsobí nijak zvlášť agresivně a nasrně, což jsem od tohohle druhu muziky docela čekal. Ponechám na vašem uvážení, jestli se jedná o klad, anebo zápor.
Co ale mohu pochválit, to jsou kytarová sóla a melodie. Právě v téhle disciplíně jsou Malichor nejzábavnější. Sóla většinou bývají nejzajímavějšími momenty songů, a když se Australané odhodlají k trochu melodičtějšímu tracku, viz „Sentinels“ a „Descent into Madness“, jedná se o nejlepší kusy. Druhá jmenovaná je jen tak mimochodem asi jediným pomalejším zářezem na albu.
Obecně vzato ale „Nightmares and Abominations“ není nic zvláštního. Je to svým způsobem poctivá fošna a těm borcům věřím, že to nejsou žádní zasraní pozéři a že metalovou muziku upřímně milují, ale žánrová zapálenost ještě nezaručuje schopnost tvořit žánrově signifikantní díla. Svým způsobem možná spíš naopak. „Nightmares and Abominations“ nicméně nechci zbytečně pojebávat, protože album samo o sobě hloupé není, a tudíž si jednoznačný odstřel nezaslouží. Jde nicméně o záležitost spíše lokálních kvalit, kterou slyšet nepotřebujete.
Země: Norsko Žánr: black / thrash metal Datum vydání: 23.3.2012 Label: Indie Recordings
Tracklist:
01. Trenches
02. Fed to the Flames
03. Abbadon
04. The Grin from the Gallows
05. Withheld
06. Priest’s Hellish Fiend
07. Deathwish
08. Out to Die
Hodnocení:
Ellrohir – bez hodnocení
H. – 8/10
Kaša – 7,5/10
Už nějakou tu chvilku je venku nový počin norského black/thrash metalového tria Aura Noir s názvem “Out to Die”. Jednu chvíli už byla naše recenze naplánována k vydání, ale vinou jistých problémů došlo ke zdržení, a tak se k vám naše dojmy a pojmy dostávají teprve dnes. Měly alespoň více času uzrát.
Mě osobně coby neznalce tohoto uskupení prvně zaujalo, že přes téměř dvacetiletou historii vzácně stabilní sestavy jde teprve o páté řadové album. Ovšem při pohledu na jména dalších kapel, ve kterých členové působili či působí, je vidět, že se chlapci asi nenudí. Když už dojde na jméno Aura Noir, zřejmě to stojí za to. I když druhým tak říkající “do očí bijícím” faktem je délka nové desky, která sotva přesahuje půlhodinu. Můžeme teď polemizovat, jestli je to dobře nebo špatně. Určitě je to signál, že album nenese žádnou vycpávkovou “vatu” a že každá z osmi skladeb má své pevné místo a svůj smysl. Jistě jsou kapely, které totéž dokáží s dvojnásobnou nebo i delší stopáží, ale skoro dnes bývá častější zbytečně přemrštěná délka ve snaze uchlácholit si platícího fanouška pochybným dojmem, že s delším albem kupuje za své peníze větší hodnotu.
Toto Aura Noir rozhodně neřeší. Servíruje půl hodinu úderné hudby, ve které není místo na nějaké změkčilosti a novoty typu kláves. Kytara, basa, bicí… protřepat, nemíchat a pěkně to “osolit”… to je recept trojce z norského hlavního města. Pokrm ostře koření řádně naštvaný growling, který se také s nikým a ničím nemaže. Sem tam zpomalí obyčejně rychlé tempo, ale to pak úměrně tomu přidává na intenzitě a zaujetí zpěv. Co se výsledného zvukového mixu týče, tak vše zní poměrně čistě, tedy ve smyslu toho, že nejde o žádný garážový zvuk. Ovšem tento fakt pranic neubírá na syrové atmosféře evokující staré dobré metalové časy. Jen ta nahrávací a reprodukční technika od té doby zkrátka pokročila.
Chvála by se dala pět dál, má to však jeden podstatný háček. Aby si to člověk celé řádně užil, měl by se asi počítat k fanouškům žánru, ve kterém se snoubí black metal se starosvětským thrashem ve vší zlovolně rozzlobené náladě. Já jsem během svých intimních chvilek s albem “Out to Die” zjistil, že tento předpoklad zřejmě nesplňuji. Nevzpomínám si už, jestli jsem o recenzi projevil zájem sám, nebo mi byla nabídnuta [projevil zájem sám – pozn. H.], každopádně nefungujeme na stejné vlnové frekvenci. Velký fanda thrash metalu jsem nebyl nikdy, v poslední době jsem si začal pomalu hledat cestičky k velikánům a klasikům žánru, ale pořád se nedá říct, že by šlo o můj šálek kávy. A blackové vlivy, které k mým oblíbeným hudebním formám patří, mi nepřijdou natolik výrazné, aby převážily misky vah mé náklonosti. Anebo mi třeba prostě jen nesedl zpěv, to se taky občas stává, byť je to zcela soukromý a iracionální dojem…
Každopádně vidím jen jednu cestu, jak z toho ven tak, abych nepoškodil kapelu, která za mé osobní hudební preference nemůže a vytvořila dílo, které je v rámci jimi vytyčeného území bezesporu kvalitní a povedené. Tou spásnou cestou je zdržet se pro dnešek číselného hodnocení. Vysoká známka by asi nebyla úplně upřímná ze subjektivního hlediska, nízká zase z objektivního, proto tedy pro jistotu nedávám žádné. Můžu však závěrem říct, že vidím (slyším) jen velmi málo, pokud vůbec nějaké důvody, proč by se “Out to Die” nemělo líbit fanouškům podobného hudebního stylu. Ty Aura Noir podle mého nezklame.
další názory:
“Out to Die” je přesně tím, co posluchači od Aura Noir chtějí – nekompromisní špinavý black/thrash v hodně oldschool podání. Deska má přesně to, co od nahrávky takového ražení můžete očekávat – neskutečný drajv, agresivitu, rychlé tempo, milion dřevních riffů, nasraný řev, kulervoucí sóla. To všechno na “Out to Die” je v míře více než vrchovaté. Už jen díky tomu je verdikt vcelku jednoznačný – příznivce podobné muziky nemůže novinka Aura Noir zklamat ani v nejmenším! A jelikož se já osobně skromně k příznivcům oldschoolu hlásím, jsem s výslednou podobou “Out to Die” opravdu spokojen. Nemá příliš cenu se bavit o jednotlivých písničkách, celá půlhodinka je nářez bez slitování, přesně v rámci stylu, byť se asi nejedná o nic extra originálního, opět se ukazuje, že jsou recepty, které prostě nestárnou… znáte to, řízky vám také chutnají pokaždé, i když jste je předtím měli stokrát, stejně tak člověku chutná i oldschool black/thrash. Samozřejmě, sem tam se objeví nějaké menší ozvláštnění, například skvělé sólo ve “Fed to the Flames” nebo trochu pomalejší začátek a celkově rockovější náboj “The Grin from the Gallows”, ale i tak si z nahrávky odnesete vcelku jednoznačný pocit – byl to kurva nářez! H.
“Out to Die” vychází čtyři roky od posledního počinu norských thrash/black metalistů Aura Noir. Nejsou to žádní nováčkové, tohle je již páté album skupiny, kterou bychom díky působnosti Blasphemera (ex-Mayhem), Apollyona (Immortal, ex-Dødheimsgard) a Aggressora (Virus, Dødheimsgard) mohli považovat za superkapelu. Hned na úvod vyřknu hlavní negativum, které mě na novém albu zklamalo, a to je stopáž. Jasně, že půl hodinka působí údernějším dojmem než hodina, ale vzhledem ke kvalitě jednotlivých skladeb bych se nebál o zařazení dalších tří až čtyř válů. A jak že “Out to Die” dopadlo? Žádné intro, jde se tvrdě na věc, “Trenches” je typický black/thrashový nářez, který chytne a nepustí. Takhle by se mohlo jet další půlhodinu a fanoušci by to stejně zbaštili (ono to tak vlastně i je), ale uprostřed alba se můžeme dočkat třeba odlehčení ve formě “The Grin from the Gallows”. Stačí troška zvolnění v tempu a hudba Aura Noir získá nový rozměr. Jednotlivé skladby sice jedou podle takřka stejného mustru, ale v žádném případě nenudí. V každé si lze najít něco, co vás dostane, tu povedené sólo, tu chytlavý riff či vokální linka. Členové kapely jsou prostě hudební nadšenci a je patrné, že hudbu, kterou spolu v rámci Aura Noir plodí, mají rádi a hrají ji se zaujetím. Takhle by to mělo být. Kaša
Země: Česká republika Žánr: black / thrash metal Datum vydání: 17.2.2012 Label: American Line Productions
Tracklist:
01. Gateway to Perdition
02. Darkness of Hell
03. Samael
04. Píseň pro Satana [Root cover]
05. Damnation
06. The Son of Wretch
07. Under the Flag of Hate
08. Deathcrush [Mayhem cover]
Ono není příliš těžké odhadnout, co lze asi tak očekávat od kapely Darkness of Hell. Už jen ten název… klišovitější aby člověk pohledal. K tomu přebal, jemuž vévodí velký pentagram a Bafomet, vše pouze v černobílé barvě, názvy songů… kdo by ještě pořád nebyl doma, předělávky od Root a Mayhem v tracklistu už asi trknou každého – v případě placky “Under the Flag of Hate” nelze očekávat nic jiného než pekelný black metal ze staré školy…
Ačkoliv se na první pohled zdají být Darkness of Hell novou formací (a vlastně jí také jsou), v sestavě kapely se nacházejí dvě velmi zajímavá jména, z nichž jedno je na undergroundové scéně vcelku známé, druhé bez přehánění legendární. Dvěma původním členům, zpěváku Hereticovi a kytaristovi Jesperovi, se totiž na doplnění sestavy podařilo zlanařit (v případě Darkness of Hell) baskytaristu Lorda Obsta, známého z Bloody Lair a Hellocaustor, a samotného (zde bubeníka) Vlada Blasphemera, jehož si všichni kromě cca tisícovky dalších projektů pamatují jako jednoho člena z hlavního dua kultovní podzemní legendy Maniac Butcher. Už jen tohle, že se do nahrávky vložila taková kapacita, asi svědčí o tom, že nepůjde o nějakou hovadinu. Je tento předpoklad správný?
Dovolím si tvrdit, že ano. Přestože muzika Darkness of Hell není ani náhodou nic příliš originálního, natožpak objevného, výsledek bezesporu má svým způsobem kouzlo, především pro ty, kteří si libují ve staromilské muzice a hudební moderna jim nic neříká, jelikož deska opravdu zní opravdu retro, jak kdyby byla nahrána před mnoha lety. To s sebou dozajista nese svá pro i proti. Je totiž vcelku paradoxní, že právě to, co je tou největší předností “Under the Flag of Hate”, je i její největší slabinou. Skupina se zuby nehty drží oldschoolového black metalu, formálně s vlivy starého thrash metalu, ale to je v konečném důsledku dosti bezpředmětné, protože ve skutečnosti je to jednoduše řečeno prostě klasická oldschool hoblovačka se vším, co k tomu patří. Ozvláštnění jsou minimální, vlastně jen v podobě výrazných kytarových sól, například v “Samael”, “Damnation” nebo “The Son of Wretch” (zde je asi nejpovedenější). Samozřejmě, jsou lidé, kteří to právě takhle mají rádi a na podobný přístup nedají dopustit (já sám osobně bych lhal, kdybych tvrdil, že mi to je proti srsti), jenže se tím “Under the Flag of Hate” stává počinem pouze pro několik málo příznivců, kteří si libují v undergroundu. Na druhou stranu, z nahrávky je cítit, že zrovna Darkness of Hell jaksi nemají potřebu se ohlížet na to, komu se to bude nebo nebude líbit, a hrají si prostě to svoje, což je ve své podstatě chvályhodné.
V celkovém konceptu desky se neztratí ani již zmiňované předělávky “Deathcrush” od Mayhem a “Píseň pro Satana” od Root, naopak tam akorát zapadnou. Vytknout jim po stránce provedení nelze v podstatě nic, jedná se o slušně odvedené covery… i když je pravda, že třeba na kultovním válu Root ani není co zkazit, když je tam jen jeden jednoduchý riff (smích). Z původních songů bych vyzdvihl nejspíš titulní “Under the Flag of Hate” s trochu osvěžujícím rozjezdem a několika chytlavými momenty (v rámci mezí). Celkově jsem si všiml, že když se člověk přestane hlídat, tak si při poslechu sem tam s chutí sám od sebe zahrozí a zatřepe mařenou, což je dle mého soudu u takové muziky dobrá vizitka.
V klasickém duchu se nesou i veškeré doprovodné záležitosti. Texty jsou plné obligátního pekla (i přes anglické názvy v češtině, s výjimkou v podobě “Samael”). Booklet strohý, černobílý, avšak sám o sobě dostatečně výmluvný v tom, co je fošna zač. Zvuk je rovněž poplatný celému pojetí “Under the Flag of Hate” – špinavější, syrový. Songy jsou rychlé a agresivní. Nikde žádné překvapení, ale jak již bylo řečeno, nevypadá to, že by to zde někoho trápilo, stejně tak je evidentní, že Darkness of Hell zjevně nějakým překvapením ani neholdují, natožpak aby se o ně snažili.
Myslím, že v rámci svého stylu je “Under the Flag of Hate” albem vcelku povedeným, byť – jak již bylo řečeno – nikterak originálním. Zároveň nejde ani o počin, který by posluchačům způsoboval nějaký hudební orgasmus či posluchačskou extázi. Je to prostě bez přetvářky zahoblovaný black metal, který příznivce obdobných věcí jistě nezklame. Číselně slabší sedm, ale pořád ještě sedm.
Země: Německo Žánr: black / thrash metal Datum vydání: 27.2.2012 Label: Metal Blade Records
Tracklist:
01. Intro
02. The Art of Destruction
03. Lacerate (with Rays of Doom)
04. The Splendour of the Idols
05. Phantom Funeral
06. Queens of Sodomy
07. At Hell’s Horizon
08. Troops of Heathens, Graves of Saints
09. Possessed and Defiled
10. Beyond Your Grace
11. Outro
Prohlásit o Desaster, že je jejich novinka “The Arts of Destruction” pěkně špinavým staroškolským black/thrash metalem, je asi docela zbytečné, jelikož asi nikdo z nás již od téhle německé kultovky nic jiného nečeká a – ruku na srdce – ani nechce, přesto si to asi zmínku zaslouží, když už se jedná nějakou tu jakousi recenzi, která má desku popsat. Ovšem tímto prohlášením bychom mohli také skončit, jelikož “The Arts of Destruction” nenabízí nic víc, ani nic míň. Jestli je to dobře nebo špatně, to ponechávám na subjektivním úsudku každého z vás a také na vašich vlastních preferencích. Já mohu říct jen to, že v tom, co Desaster dělají, jsou špička, ačkoliv se zdaleka nejedná o nic revolučního. Avšak už jen z toho, že se jedná o oldschool, je myslím vcelku zřejmé, že zrovna o boření hudebních hranic tahle muzika asi nebude…
Sám za sebe mohu říct, že se mi “The Arts of Destruction” neskutečně trefilo do noty. Když vyškrtnu to, co poslouchám “povinně” na recenze a hodnocení, tak si sám od sebe poslední dobou pouštím spíše různé avantgardní nebo psychedelické záležitosti, případně nějakou elektroniku, jenže… znáte to, časem to člověka prostě omrzí, přece jenom nelze poslouchat neustále to samé dokola, pročež jsem tak nějak podvědomě začal přemýšlet, co náladově odlišného bych si mohl pustit. A právě v téhle chvíli vypustili Desaster další dávku své modernou neposkvrněné staromilské hoblovačky, kterou jsem zrovna potřeboval jako sůl. Nejspíš (vlastně zcela určitě) i tohle hrálo svou roli v tom, proč mě “The Arts of Destruction” tak nehorázně chytilo.
Aby měl článek alespoň nějakou výpovědní hodnotu (což ovšem možná nebude mít ani tak, já jsem však byl vždycky naivka), budu nyní trochu drze předpokládat, že milý čtenář ještě neměl s Desaster tu čest… co lze tedy od “The Arts of Destruction” očekávat? Jednoduše řečeno – vše, co si jen dokážete představit pod oldschool black/thrash metalem. Patřičně špinavý sound, převážně rychlejší tempo, mrazivé riffy, mohutně předoucí baskytara – to vše se zde nachází v míře opravdu vrchovaté. Nechybí ovšem ani charakteristické melodie, jež se starají o nezbytnou atmošku. Ony totiž ani ty hoblovačky ze staré školy nejsou tak bezduché rubanice, jak se všeobecně traduje – jen to nesmíte říct nahlas, jinak by se některým jedincům zbortilo pěkných pár iluzí. Dostatečným důkazem budiž například opusální “Possessed and Defiled”. Bavit se o tom, jakým kapelám se zvuk Desaster blíží, je naprosto mimo mísu, jelikož většinou se právě o jiných skupinách říká, že znějí jako Desaster, nikoliv naopak… přece jenom už tito němečtí veteráni platí za dost velký kult. A že to rozhodně není neprávem, toho je (kromě jiných) “The Arts of Destruction” rázným důkazem.
Mezi jednoznačné vrcholy desky patří již zmiňovaná osmiminutovka “Possessed and Defiled”, jež Desaster představuje v trochu jiné, melodičtější a epičtější rovině. Do stejného soudku – ačkoliv to v jejím případě není zas až tak demonstrativní jako u “Possessed and Defiled” – patří rovněž pátá “Phantom Funeral”, jejíž rozjezd má vážně šťávu. Z těch rychlejších hoblovacích věcí bych vyzdvihl třebas punkem načichlou “Queens of Sodomy”, výtečně gradující “At Hell’s Horizons” nebo kulervoucí “Lacerate (with Rays of Doom)”.
Víc snad toho myslím není třeba říkat, jelikož vše podstatné již řečeno bylo. Ono “The Arts of Destruction” ve své podstatě příliš složitá deska není, naopak patří spíše k těm přímočařejším, ale i to má své kouzlo, zvláště v případě, když to někdo opravdu umí, o čemž v případě Desaster pochybovat vážně nelze. Prostě a jedno se dá říct, že je “The Arts of Destruction” nahrávka hodná undergroundové legendy nižší svítivosti, jakou Desaster bezesporu jsou. A to dle mého názoru není k zahození ani v nejmenším.
Další názory:
Desaster se pohybují hudebně někde na pomezí thrash/black metalu, a protože fungují již od roku 1988, lze je považovat za nestory scény. Nové album “The Arts of Destruction” je přesně takové, jaké lze od kapely v rámci žánru očekávat. Intenzivní, rychlé, kytary řežou, jak jen to jde, jen zpěvák Desaster, Sataniac, se nachází v jedné, maximálně dvou rovinách, ze kterých ani o píď nevybočí. Ono by to nebylo zas tak na škodu, jenže ten jeho je dle mého mdlého názoru příliš tuctový. A to je škoda, protože album se tak dokáže strašně rychle oposlouchat a jednotlivé skladby splynou v jednu kouli. Výjimkou budiž osmiminutová “Possessed and Defiled”, ve které se dočkáme několika zajímavých zvratů. Celkově považuji “The Arts of Destruction” za dobře odvedenou práci a musím říct, že prvních několik poslechů album dokázalo udržet mou pozornost. Bohužel po čase ztrácí na síle a přestával jsem mít chuť se k němu více vracet. Mnohem více nadějí jsem vkládal do novinky žánrově spřízněných Aura Noir, a že jsem učinil oprávněně, o tom někdy příště… Kaša
Země: USA Žánr: black / death / thrash metal Datum vydání: 14.2.2012 Label: Metal Blade Records
Tracklist:
01. Collapse in Eternal Worth
02. When Steel and Bone Meet
03. Parasitic Scriptures of the Sacred Word
04. In Deathless Tradition
05. Judgement of the Bleeding Crown
06. Embodiment of This Bitter Chaos
07. Beyond the Spell of Discontent
08. Death to the Architects of Heaven
09. An End to Nothing
10. My Name Is Frightful Among the Believers
Na “Blood for the Master”, pátou desku zámořských neznabohů Goatwhore, jsem byl vcelku dosti zvědavý – a to i navzdory faktu, že má zkušenost s jejich předcházející tvorbou byla spíše menší než větší, s výjimkou nějakého toho letmého zaslechnutí pár vybraných válů v podstatě nic. Jenže na Goatwhore a jejich muziku už nějakou dobu slýchávám docela chválu a rovněž se jejich jméno nacházelo na mém pověstném seznamu toho, co všechno si hodlám v budoucnu prohnat ušním aparátem, neb by to mohlo býti poslechuhodné. “Blood for the Master” jsem tedy bral jako příležítost to s Goatwhore konečně zkusit a podívat se jim zoubek… či snad spíš zčernalý a zpola-vypadaný chrup? Těžko říct… Kapela před samotným vydáním nešetřila siláckými kecy o kvalitě svého nejnovějšího záseku, což jsem samozřejmě bral jako vždy s rezervou (věřte hudebníkům – vždy budou to, co právě složili a co právě budou vydávat, chválit až skonání světa, resp. do další desky), přesto ovšem nepopírám fakt, že po vyextrahování toho důležitého (rozuměj škrtnutí laviny superlativů) zněl popis “Blood for the Master” přinejmenším zajímavě…
Bohužel, hned zpočátku musím říct, že v mém případě se výsledek naneštěstí jaksi minul účinkem. Až na několik výjimek, k nimž se samozřejmě v průběhu textu ještě dostaneme, mi “Blood for the Master” přijde povětšinou nepříliš za-koule-chytající, což je něco, co bych od kapely typu Goatwhore čekal – a podle toho, jak album zní, k tomu i samotní hudebníci také mířili, jen se nedopracovali až k cíli, kterýžto pro mne v případě blasfemického black/death metalu znamená zabijácké songy, které vám ustřelí palici – a to se u “Blood for the Master” nekoná. Nechápejte mne špatně, materiál sice je rázný, ale nevýrazný – album à la jedním uchem dovnitř, druhým uchem ven. Když to hraje, ne, že bych s tím měl problém, to ani v nejmenším, jako kulisa k nějaké práci to je ideální, člověk si trochu zaklepe nožkou v rytmu kopákového kulometu, ale když to dohraje, rozhodně nebudete mít pocit, že jste právě slyšeli desku, kterou si musíte z fleku pustit znova.
“Blood for the Master” jede v podstatě po celou svou hrací dobu ve vysokém tempu, aneb v překladu: hobluj, co to dá. Ne, že bych měl něco proti tomuto přístupu, ale člověk na něco takového musí mít fištrón, jinak se jeho album začne slévat v jednu zvukovou kouli, u níž jediný pocit, jenž přetrvá v mozkovnách posluchačů, bude něco ve stylu: “Ty vole, já ti nevim, bylo to rychlý, docela nářez, ale víc nevím.” Alespoň takhle nějak to bylo v mém případě u “Blood for the Master” – a klad to rozhodně není. Když si ani po třetím, čtvrtém poslechu ve velmi krátké době nepamatuji ani jednu pasáž (upozorňuji, že sklerotik opravdu nejsem, ještě na to nemám věk), tak je něco podle mě špatně. Po důkladnějším náslechu se sice nějaké ty chytlavější pasáže vyloupnou – z úvodu desky se jedna nachází cca uprostřed “Collapse in Eternal Worth” -, jenže jich je málo a nejsou natolik důrazné, aby si samy řekly o posluchačovu pozornost, pokud je tedy nikdo přímo nehledá, není problém je přeslechnout. V porovnání se špičkou žánru (Goatwhore se evidentně necítí jako nějací amatéři, takže jim srovnání s elitou vadit nemusí) to velice zřetelně ztrácí.
Absence větších záchytných bodů by mi ani nevadila, naopak je spousta desek, které mám bez jakýchkoliv výhrad rád, přestože se v nich orientovat nedá ani v nejmenším, jenže taková záležitost člověka musí pohltit atmosférou a celkovou náladou, avšak ani to se v případě “Blood for the Master” nekoná, jelikož album nemá větších ambicí, než být prostě zuřivou hoblovačkou. A jak již z předchozích řádků asi vcelku jasně plyne, je to v tomto případě trochu málo. Pod nánosem nepříliš objevných riffů se utápí několik obstojných melodií, které se sem tam v pozadí objeví, ale opět platí – když člověk nehledá, nenajde. Melodika tudíž vystupuje pouze v kytarových sólech, jež se v některých případech sice povedla (třebas “Parasitic Scriptures of the Sacred Word” nebo “Embodiment of This Bitter Chaos”), jenže v jiných zase méně. A když si člověk uvědomí, kolik času z celkové minutáže zabírají sóla, jsou vcelku zanedbatelnou položkou.
Nejsvětlejší body vidím hlavně ve čtvrté “In Deathless Tradition”, zejména z toho důvodu, že to není takový náklep, ale nese se ve středním tempu, díky čemuž se jedná o jednoznačně nejidentifikovatelnější kus “Blood for the Master”. Dále je ještě dobrá závěrečná “My Name Is Frightful Among the Believers”, v tomto případě kvůli výraznější melodice. Stále se sice nejedná o nic výjimečnějšího, ale hned je znát, že je tenhle vál trochu výš než jeho kolegové.
Uznávám, že do této chvíle to asi vypadá, že je “Blood for the Master” dost velký průser, ale věřte mi, že zas tak žhavé to nebude, což tvrdím i přes fakt, že jsem se v recenzi zaměřil spíše na negativa nahrávky. Jak již bylo jednou řečeno, poslouchat to jde v pohodě, jenom to není nic zrovna výjimečného nebo pamětihodného. “Blood for the Master” je prostě deska, která v dnešní konkurenci jednoduše po chvíli zapadne. Když si někdy budu chtít pustit pořádný kulervoucí black/daeth, aktuální placka Goatwhore rozhodně nebude to, po čem sáhnu, ale když mi to někdo pustí, problém s tím mít nebudu. To je celé. Pokud byste se mě zeptali, jestli bych vám album doporučil, asi bych neřekl ani ano, ani ne… řekl bych jen to, že poslechem “Blood for the Master” nic nezkazíte, ale být vámi, věnoval bych svůj čas jinačím sebrankám.
Země: USA Žánr: black / thrash metal Datum vydání: 4.10.2011 Label: Candlelight Records
Tracklist:
01. Earth Ripper
02. Circles of the Oath
03. Abraxas Connexus
04. Skrying in the Spirit Vision
05. Ontologically, It Became Time & Space
06. A Song for Ea
– I. E-A
– II. A Myriad of Portals
– III. Third Tablet
– IV. Warren of Imhullu
– V. The Waters – The Denizens
– VI. E-A (Reprise)
Absu jsou už dnes bezesporu kultovní záležitostí ve svém oboru, kterýmžto je – jak zasvěceným jistě nemusím připomínat – black metal s thrash metalovou patinou, pro zjednodušení většinou nazývaný black/thrash metal. Není to zas tak dlouho, co se kapela dala po menší pauzičce opět dohromady a začala pracovat na dalším ze svých pověstných více-albových konceptů; tentokrát se – jak samotní Absu prohlásili – jedná o “magii a okultismus”, což je oproti dvěma minulým tématům (sumerská mytologie a keltská mytologie) trochu změna, ale zase ne násilná, a když se člověk zamyslí, zas tak daleko to od sebe není, aby to neplavalo ve vodách (když už se jmenují podle toho mýtického podzemního oceánu…) Absu. Hudebně se ovšem nějak extrémně výrazné změny taktéž nekonají, ale hnát na srdce, kdo z nás by to chtěl? Ono to tak už většinou bývá, že nechceme, aby se naše oblíbené skupiny měnily doopravdy a od základů. Progres v rámci stylu a zachování tváře je samozřejmě vítaný a z mé strany i žádoucí, dle mého názoru je to ta nejlepší možná cesta. A Absu? Ano, ti to splňují…
Novinka “Abzu” je druhou částí výše zmiňované magicky-okultní trilogie. První díl “Absu” vyšel nějakých dva a půl roku zpátky a právě on byl prvním počinem po obnově činnosti, tudíž v dnešní recenzi už si snad můžeme odpustit takovou tu omáčku okolo, jak se věci mají v porovnání s díly z 90. let (a ze začátku nového tisíciletí, když “Tara” vyšlo v roce 2001). Pojďme se juknout rovnou na muziku…
Jak jsem již zmínil výše, nějaké brutální stylové veletoče se nekonají. Pořád je to kvalitní black/thrashová pumelice v ostřejším tempu, což je vlastně takové poznávací znamení Absu – hoblují a hoblují a přitom to ani náhodou není jednotvárná sypačka. Že by to bylo nějak rozmanité, to bych zase netvrdil, ale v žádném případě muzika Absu nenudí (a také nikdy nenudila) a dokáže si svého posluchače udržet a bavit ho. Že se jedná o klad, to je snad zbytečné zdůrazňovat.
První vál “Earth Ripper”, začínající mocným vysokým ječákem Proscriptora McGoverna, se nese přesně v takovém duchu – rychle a přece ne bezmyšlenkovitě. Ono z celého šestiskladového tracklistu se hned prvních pět kousků nese v poněkud zuřivějším tempu, jen sem tam se jako jemné koření objeví pomalejší vyhrávka či moment, aby to nebylo neustále na jedno brdo. První takové menší ozvláštnění přichází hned s druhou “Circles of the Oath”, v níž se mezi black/thrash metalovou bouří několikrát na pár vteřin zvolní tempo, ozve se příjemná kytarová melodie a velice výrazná baskytara, která jinak nemá na “Abzu” příliš mnoho prostoru. Naopak hodně slyšet je řádění nového kytaristy Vis Croma, což může být pro někoho překvapivé vzhledem k tomu, že leader Absu sedí na bicí stoličkou. Je to právě kytara, která mnohé skladby svými riffy doslova táhne. Velice zajímavá je ovšem jako vždy i práce Proscriptora McGoverna, který v té klepanici zvládá svými paličkami kouzlit i velice zajímavé fígle.
Velice skvělá pasáž se vyskytuje přibližně v polovině “Abraxas Connexus” – začíná chvíli po minutě a půl a trvá přibližně další minutu. Opět se jedná o jedno ze zmiňovaných ozvláštnění – v tomto případě to můžeme klidně nazvat povedenou mezihrou, jež graduje v chytlavém riffu (ten se opakuje ještě jednou ke konci). Rozhodně jde o jeden z mých nejoblíbenějších momentů “Abzu”. Aby to však nevyznívalo tak, že ty “normálně” rychlé kusy nestojí za nic, není to pravda, jen upozorňuji na ta zvolnění z toho důvodu, že jsou nejnápadnější.
Trochu výlučné postavení na desce má závěrečný čtvrthodinový opus “A Song for Ea”, rozdělený do šesti menších částí (viz tracklist), i když stále v jedné stopě. Asi neřeknu nic překvapujícího, že díky větší délce a šesti kapitolám měli Absu v tomto případě větší možnost pohrát si s postupnou gradací, změnami nálad apod., díky čemuž vznikla jednoznačně ta nejrozmanitější kompozice “Abzu”. A nebál bych se dodat, že i nejlepší. Nejenže totiž album skvěle zakončuje a taktéž zodpovědně shrnuje celých dvacet předchozích minut, ona díky většímu prostoru pro rozvinutí hudby do šíře přidává i mnohé navíc.
V celkovém součtu je “Abzu” bezesporu kvalitní a na poslech moc příjemný počin, jenž nemá šanci zklamat žádného příznivce Absu. Díru do světa to sice neudělá, za vaši pozornost však nahrávka podle mého stojí. Holdujete-li podobnému stylu muziky a zároveň ještě nemáte Absu v merku, rozhodně s pořízením neváhejte ani chvíli.
Země: USA Žánr: black / thrash metal Datum vydání: 7.10.2011 Label: Prosthetic Records
Tracklist:
01. This Horrifying Force (The Desire to Kill)
02. Reduced to Failure of Prayer
03. Of Ash and Torment
04. Choke Upon Betrayal
05. Erased and Forgotten
06. The Infernal Resurrection
07. Rejoice in Misery
08. Cleaver of Souls
09. Shredding Sacred Flesh
10. Sink Beneath Insanity
11. My Skin of Deceit
Skeletonwitch není nikterak výjimečná kapela, to netvrdím, avšak jedna věc se jim upřít nedá – jejich muzika kope jak kůň na steroidech. Cenu za originalitu by chlapci asi nedostali; člověk by musel být hluchý, aby z jejich alb neslyšel vzdáleně (někdy i docela blízko) vlivy kapel jako Necrophobic nebo Deströyer 666, ale když nad tímhle trochu přivřeme oči, zůstane nám příjemný oldschool black/thrash metal. A právě vydaná čtvrtá deska “Forever Abomination”? Ta na tom nemění vůbec nic. A po jejím poslechu se chce dodat: naštěstí…
Nebudeme-li počítat poklidnější intro a outro úvodního songu “This Horrifying Force (The Desire to Kill)”, který je se čtyřmi minutami suverénně nejdelším kouskem nahrávky, jede “Forever Abomination” celou svou hrací dobu v rychlejším tempu pekelně ostrého rock’n’rollu, jenž páchne starou školou na sto honů. A to je podle mě jenom dobře, protože nevím jak vy, ale já osobně mám tenhle špinavý zatuchlý smrádek moc rád – vždyť metal není hudba fajnovky (smích). Ale ne, teď už vážně. Skeletonwitch na to jdou pěkně od podlahy, s ničím se moc nezdržují. Tempo, jak již bylo řečeno, rozhodně není pomalé, díky čemuž “Forever Abomination” rychle utíká. V tom má prsty zcela jistě i fakt, že devět z jedenácti kousků nepřesahuje stopáž tří minut, což v překladu znamená, že Skeletonwitch zahoblují půl hodiny a šlus, je vymalováno. Pozor, to není zápor, právě spíše klad! Proč? Je to jednoduché – při vší úctě, poslouchat tohle hodinu by asi nebylo takříkajíc košer a nepochybuji o tom, že by to byla nuda. Ale takhle? “Forever Abomination” kolem vás proletí jak splašený rychlík, vy si to užijete a budete mít chuť si tu jízdu dát ještě jednou.
Mezi tím black/thrashovým náklepem se však najde i nějaké to místečko pro pár ozvláštnění, které ve výsledku dodávají “Forever Abomination” ten správný šmrnc. Zaprvé – sóla. To asi nikoho nepřekvapí. Nejsou v každém válu, ale když se objeví, jedná se povětšinou o povedené věci (“Reduced to the Failure of Prayer”, “Choke Upon Betrayal”). Zadruhé a za lepší – sem tam se Skeletonwitch vytasí i s trochu epičtěji nasáknutými riffy, což se poslouchá moc dobře. Slyšet je to třeba hned v úvodní “This Horrifying Force (The Desire to Kill)”, dále pak v “The Infernal Resurrection” (obzvláště ta je hodně dobrá), “Cleaver of Souls” nebo “Sink Beneath Insanity”. Není tam toho moc, skupina to opravdu používá spíše jako koření, nikoliv jako hlavní přísadu, ale víte, jak už to tak bývá – koření může klidně změnit celou chuť jídla a parádně jej vylepšit. Přesně tohle je ten případ.
A co dál? Dál už vlastně ani není moc co dodat. Přece jenom, “Forever Abomination” není nikterak složitá muzika. Výše jsem použil přirovnání třeba k Necrophobic, k nimž Skeletonwitch mají stylově opravdu docela blízko, ale hudba Švédů má přece jenom větší hloubku, Skeletonwitch jsou o dost jednodušší (a kdybychom chtěli být zlí, mohli bychom říct američtější, vzhledem k jejich původu). Na druhou stranu, když si člověk pustí “Forever Abomination”, je z té fošny přímo cítit, že pánové víc než mozkem hrají srdcem, což se také cení. Když muzika baví opravdu hudebníky, je dost vysoká pravděpodobnost, že se to přenese i na posluchače. Finální verdikt? Moc příjemná a zábavná, i když ne zrovna objevná půlhodinka v podání parádního black/thrash metalu.
Země: Izrael / Nizozemsko Žánr: black / thrash metal Datum vydání: 1.10.2010 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Ghouls of Nineveh
02. Grand Gathas of Baal Sin
03. Sacred Geometry
04. The Magickan and the Drones
05. Mystics of the Pillar
06. When Halos of Candles Collide
07. Defeating the Giants
08. Illumination – The Face of Shamash
09. Negative Theology
10. The Greater Chain of Being
11. The Epigenesis
Nejpozději od v historii kapely přelomové desky „Sphynx“ z roku 2003 jsou Melechesh v metalu uznávanou a respektovanou značkou, nejen díky svým nesporným kvalitám, ale rovněž také kvůli notné dávce originality, která však nespočívá pouze v orientálním nádechu. U kritiků, stejně jako u fandů dobré muziky je tahle skupina oblíbená už dlouhodobě, opravdu široké metalové obci se ovšem jejich hudba otevírá vlastně až nyní, s podpisem smlouvy s vydavatelským gigantem Nuclear Blast. Když se nad tím člověk zamyslí, není to zas tak překvapivé, že si jeden z největších labelů v oblasti metalu vytáhnul zrovna tuhle smečku. Melechesh totiž mají opravdový potenciál a tím nemyslím pouze potenciál hudební (vždyť ten už fajnšmekrům dokázali nejednou), nýbrž i potenciál vydělat. Jejich muzika má totiž jednu velkou výhodu – je natolik chytlavá a na-bránu-táhnoucí, že se může bez problému zalíbit průměrnému posluchači, ale zároveň natolik sofistikovaná, aby si na ní smlsnul také posluchač náročnější. Šílence uznávající pouze nezřízenou avantgardu, kde vévodí dvacetiminutová sóla na všechny existující nástroje, to přece jenom nevytrhne, v porovnání s obyčejným průměrem jsou však Melechesh velice inteligentní skupinou, hudebně i textově.
Pokud jste o kapele dříve jaktěživ neslyšeli (což by ovšem byla chyba), možná si řeknete, že je to zase nějaký ten Háčkůvgarážovejblekmetl. Netvrdím, že se black metal do jejich tvorby částečně nepromítá, a už vůbec nezastírám fakt, že v pravěkých dobách (konkrétně v období první desky „As Jerusalem Burns… Al’Intisar“ z roku 1996) klasický black metal opravdu hráli, byť s odstupem času tam už tehdy byly lehké náznaky čehosi netradičního, předčasné soudy si však protentokrát přece jenom ještě na chvíli schovejte, v tomto případě se opravdu vyplatí dát šanci. Ano, základem muziky Melechesh pořád zůstává black metal, avšak se všudypřítomným thrashovým odérem a hlavně (a to je to, co z Melechesh dělá unikát) silnými orientální vlivy z oblasti Blízkého východu. Extrémní metal s orientálními stupnicemi? Atmosféra dávné Mezopotámie či Asýrie? A navíc v lahůdkovém provedení? Neříkejte, že nejste zvědaví!
Melechesh vás se svým novým opusem vezmou na procházku pouští i do stinných oáz klidu, zakusíte život orientálních tržnic i samotu nekonečných písečných dun, poznáte atmosféru dávných civilizací – to všechno a ještě více v sobě „The Epigenesis“ nese takřka na dosah ruky. Tak silná je její atmosféra. Je to opravdu úžasná deska, rozmanitá a zábavná, doslova dech beroucí. Není zde nouze o vypalováky, které vás sežehnou na prach („Grand Gathas of Baal Sin“, „Defeating the Giants“, „Illumination – The Face of Shamash“), šlapavé rytmy ve středním tempu („Ghouls of Nineveh“, „Sacred Geometry“), úžasné náladotvorné instrumentálky („When Halos of Candles Collide“, „The Greater Chain of Being“), ale i rozmáchlé mnohaminutové opusy („The Magickan and the Drones“, „Mystics of the Pillar“, „The Epigenesis“). I přes mnoho rozdílných poloh si však Melechesh až s neuvěřitelnou lehkostí drží jednotnou náladu a rozmanitost se tak přetavuje v jeden z největších kladů „The Epigenesis“ a činí tak z ní desku, jež se prostě jen tak lehce neoposlouchá.
Ačkoliv vše, co kdy skupina v minulosti udělala, je na velice vysoké úrovni, a zvláště pak to platí o předchozích dvou majstrštycích „Sphynx“ a „Emissaries“, „The Epigenesis“ je doposud tím největším a nejmonumentálnějším dílem v celé historii Melechesh. A to říkám jako člověk, který například takové „Emissaries“ doslova obdivuje. Věřte mi, že tohle je nahrávka posluchačsky vzrušující od začátku do konce a bez jediného hluchého nebo i jen slabšího místa. A vyvrcholením tohoto nádherného výletu do dob dávno minulých budiž titulní kompozice „The Epigenesis“, ztělesňující sílu nejen celé desky, ale i samotných Melechesh. S každým novým albem se skupina posouvá dále a také výše, to, co však předvedli tentokrát, doslova vyráží dech.
Můžete se mnou souhlasit a taky nemusíte, ale dle mého skromného názoru je „The Epigenesis“ jednou z nejlepších nahrávek, jaké se v letošním roce objevily. Absolutní špička současné metalové scény. Otevřená všemu a pro všechny, zároveň však pevná jako Gilgamešovy hradby. Odkaz civilizací, o nichž „The Epigenesis“ vypráví, přetrval tisíce let a samotná deska má tu sílu v sobě také. Jestli příště Melechesh učiní obdobný skok, nebude už nám stačit hodnotící stupnice.
