Skeletonwitch pojmenovali své nové album „Devouring Radiant Light“ a vydají jej 20. července pod značkou Prosthetic Records. Níže následuje tracklist, obal a song „Fen of Shadows“.
01. Fen of Shadows 02. When Paradise Fades 03. Temple of the Sun 04. Devouring Radiant Light 05. The Luminous Sky 06. The Vault 07. Carnarium Eternal 08. Sacred Soil
Američané Skeletonwitch vydají 19. srpna své nové EP „The Apothic Gloom“, a to pod značkou Prosthetic Records. Venku už je i videoklip k jedné z přítomných skladeb, jmenovitě „Well of Despair“ – sledujte na YouTube. Obal najdete tady, tracklist následuje:
01. The Apothic Gloom 02. Well of Despair 03. Black Waters 04. Red Death, White Light
Američané Skeletonwitch vypustili do světa první song se svým novým zpěvákem Adamem Clemansem. Videoklip „Well of Despair“ sledujte na YouTube.
Američané Skeletonwitch hlásí, že dokončili nahrávání nového EP. Počin by měl vyjít v létě a půjde o první nahrávku kapely s novým zpěvákem, jehož identita zatím nebyla odhalena.
EDIT: Novým vokalistou je Adam Clemans známý z Wolvhammer.
 |
| Datum: 2.5.2014 Místo: Praha, Exit-Us Účinkující: Goatwhore, Mortals, Skeletonwitch
|
Měsíc na turné, 29 koncertů ve 30 dnech, navíc den volna hned po prvních dvou akcích, takže celkem 27 koncertů v řadě každý den. Taková je bilance evropského turné tří zámořských smeček Skeletonwitch, Goatwhore a Mortals. (Nehledě na fakt, že samotní Skeletonwitch už bez kolegů pokračují dalšími sedmi akcemi, takže ti to mají rovnou 34 vystoupení ve 34 dnech). A na úplném konci tohoto maratonu, 27. koncert v řadě z 27, byla i pražská zastávka v klubu Exit-Us. Můžu však prozradit rovnou, že ani takovýhle záhul nebyl na výkonu kapel v Praze naštěstí vůbec znát…
Jako první přesně načas nastoupily Mortals… a ypsilon na konci slovesa není chyba autora článku, je to tak správně. Ne, že by snad v téhle skupině hrály neživé věci, jen je tříčlenná sestava složena kompletně z dámského osazenstva. Ještě zajímavější však bylo to, že všechny tři to byly spíš takové maminy, u nichž by člověk už vůbec neočekával, že se seberou a pojedou hrát na měsíc do Evropy zlo metal do zaplivaných klubů. Nicméně stalo se, a tak Mortals svůj sludge s lehkou blackovou patinou v Praze skutečně předvedly. Zatímco Skeletonwitch i Goatwhore jsou docela rychlé metalové brusky, muzika Mortals je spíš hutnější a drtí kosti ve středním tempu, což dozajista platilo i v živém podání. Jakkoliv to totiž může znít vzhledem k sestavě plné ženských trochu paradoxně, mělo to koule.
Sice jsem popravdě vůbec nepochopil, proč měla bubenice Caryn Havlik na hlavně rohatou helmu a proč se při hraní sludge místy tvářila sluníčkově jak Dáda Patrasová v Kouzelné školce, ale jinak to tam třískala dost slušně. Zbylé dvě kolegyně se taktéž nijak neflákaly, a i když se (s výjimkou oné helmy… fakt v ní vypadala trochu dementně) na pódiu neodehrávaly žádné kejkle, rozhodně mě to bavilo celou dobu, co Mortals hrály, byť to nebylo nijak zvlášť dlouho. Trojice totiž představila pouhé čtyři vály, takže za slabou půlhodinku bylo vymalováno. Jenže i za tu dobu myslím Mortals dokázaly zanechat dobrý dojem… vzhledem k tomu, že spustily takřka zničehonic, hrály ze začátku takřka do prázdného sálu, než lidi stačili slézt dolů od baru, ale na konci už nějaký ten menší ohlas byl. Začátek večera tedy povedený.
Následující Goatwhore celou akci oproti Mortals nakopli do vyšších rychlostních obrátek. Jejich agresivní kombinace blacku, thrashe a deathu je docela krutá hoblovačka už při poslechu studiové tvorby, a i když z alb je to občas docela jednotvárné, živě tomu tak nebylo a kapele to šlapalo ve vražedném tempu po celou dobu. Kultovním trikem Hellhammer vybavený Zack Simmons to zpoza bicích poháněl kupředu a strunná sekce do toho řezala taktéž zodpovědně. Vlastně se nejméně projevoval hlavní mozek a kytarista Sammy Pierre Duet, zatímco baskytarista Trans Am svůj nástroj místy drtil fakt jak blázen. Zpěvákovi Benu Falgoustovi toho taky nejde moc vytýkat, protože svoje hlasivky rovněž nešidil… snad teda jen to, že místy působil trochu směšně, když naznačoval hoblování na kytaru po vzorů kolegů. Trochu to totiž vypadalo, jako kdyby si chtěl honit péro.
Každopádně, v setlistu Kozaděvky (to jméno je fakt boží) nechyběl solidní počet válů z poslední placky „Constricting Rage of the Merciless“, z nichž nejvíce vraždily našlapaná hitovka „Baring Teeth for Revolt“ a hlavně zabijačka „FBS“ alias „Fucked by Satan“. Nicméně se samozřejmě objevily i pecky ze starších desek, namátkou třeba „Collapse in Eternal Worth“ z předposlední „Blood for the Master“ nebo už v podstatě povinná šlupka „Apocalyptic Havoc“, s níž Goatwhore svůj set uzavřeli. Během jejich koncertu už bylo v klubu plno (naštěstí ale ne až takovým způsobem, aby to bylo člověku nepříjemné) a hlavně na ty zuřivější thrashovější kusy publikum zabíralo hodně ochotně. Tak jako tak, ani Goatwhore si ostudu rozhodně neutrhli. Jediná škoda je, že skupina nehraje se dvěma kytarami, protože hlavně během sól byla absence druhé šestistrunky citelná, ale rozhodně nešlo o nic, co by mělo dojem vyloženě pokazit.
Abych řekl pravdu, právě na Goatwhore jsem se těšil možná nejvíc, protože u Skeletonwitch jsem se trochu bál toho, že kapela na turné vyjela už bez svého dosavadního zpěváka Chance Garnetta, který, zdá se, již u Skeletonwitch skončil, když jej Američané už nevedou ani mezi členy na svém Facebooku. Nakonec se však ukázalo, že to byly plané obavy, jelikož Skeletonwitch zabíjeli i tak a zcela právem si svou black/thrashovou pilou vyhoblovali titul krále večera. Ostatně, zběsile hrající kapele, již zezadu jistil zhusta pokérovaný a do půl těla svlečený bubeník Dustin Boltjes, zdatně sekundoval náhradní vokalista, jímž nebyl nikdo jiný než Andy Horn známý hlavně jako někdejší frontman hůlem opředených death metalistů Cannabis Corpse. Andy vypadal jako kříženec toho nejortodoxnější fandy thrash metalu a toho nejoldschoolovějšího příznivce heavy metalu, brutální rapist knír nevyjímaje, ale svůj čas na pódiu se Skeletonwitch si naprosto ukázkově vychutnával. Parádní uvřískaný zpěv neustále doplňoval o spoustu opiček a zábavných grimas, při uvádění „This Horrifying Force (The Desire to Kill)“ prohlásil, že nám nyní zahrají „jednu hnusnou věc“, a vrtal se přitom v nose a obecně si show vyloženě užíval.
Skeletonwitch jeli asi hodinu v kulervoucím tempu, což není moc velký problém, protože podobně vlastně vypadá celá jejich tvorba. Jedna zběsilá pecka tím pádem stíhala druhou a vydatný kotel kapelu podporoval, ať se zrovna hrál nějaký známý kus jako „Beyond the Permafrost“ nebo cokoliv jiného. Mě osobně potěšila hlavně výtečná jízda „The Infernal Resurrection“ z fošny „Forever Abomination“, kterou považuju za jeden z nejlepších tracků Skeletonwitch vůbec. Rozhodně i v tomhle případě hodně na pohodu koncert. Sice se mi pocitově zdálo, že v průběhu Goatwhore bylo v sále víc lidí, ale Skeletonwitch zase měli mnohem vydatnější a divočejší kotel, takže určitě není od věci tvrdit, že i oni měli v Praze úspěch.
Musím říct, že docela příjemně tentokrát překvapil i Exit-Us, který obecně moc nemusím, ale tentokrát jako místo konání posloužil zcela bezproblémově. Bylo to snad poprvé, kdy jsem v tomhle klubu zažil, že žádná z kapel neschytala zvuk ve stylu „pojď mě mrdat do ucha“ a že všechno znělo hodně dobře. Skvělá volba byla také to, že v malém (a určitě špatně větratelném) sále byl konečně zákaz kouření, ale trochu se bojím, že to byla záležitost spíš pořadatele tohohle konkrétního koncertu, nikoliv klubu. Tak jako tak, palec nahoru, a to i pro lidi, kteří to dodržovali, protože jsem neviděl jediného burana, jenž by si i přes zákaz dole zapálil. A aby těch pozitiv nebylo málo, dokonce i pivo (konkrétně nefiltrovaný Staropramen) bylo ten večer hodně dobré. Z mého pohledu teda snad po všech stránkách spokojenost, a abych řekl pravdu, dlouho jsem nebyl na „obyčejném“ hoblovacím metalu, který by mě bavil stejně ten den Skeletonwitch, Goatwhore a Mortals.
 |
| Země: USA Žánr: black / thrash metal Datum vydání: 29.10.2013 Label: Prosthetic Records Hodnocení: 6,5/10 Odkazy:
|
Před pár lety byli Skeletonwitch poměrně svěžím závanem vzduchu na scéně. Sice nepřišli s ničím originálním, právě naopak, ale ta jejich black/thrash metalová pila, z níž smrděla špína a stará škola na sto honů, prostě šlapala a bavila. Dnes už jsou Skeletonwitch kapelou, která vás v ničem nepřekvapí, a když tihle Američané vydávají novou desku, tak už předem víte, co na ní bude a jak to bude znít. Nicméně na druhou stranu, i přes tento handicap se musí Skeletonwitch nechat jedna věc – pořád to šlape a pořád to baví. Nejedná se o nikterak náročnou produkci, ale poslouchá se to přímo samo.
Přesně taková je i novinka “Serpents Unleashed”. Je plná rychlých black/thrash metalových vypalovaček s příjemně zašpiněným soundem, Skeletonwitch na začátku dupnou na plyn a nohu z něj sundají v podstatě až potom, co album skončí. To dejte dohromady s tím, že nahrávka netrvá ani 32 minut, a výsledek máte více než jasný – “Serpents Unleashed” uhání kupředu jak splašené, a než se člověk naděje, už je konec. Má to výtečný tah na bránu, má to drive, má to víceméně všechno, co by podobná placka měla mít – Skeletonwitch dle všeho vědí, co jim jde nejlépe, a podle toho svou muziku také kormidlují. Zmiňovaná stopáž je také chvályhodná, protože i z toho je znát, že Skeletonwitch evidentně mají soudnost, protože co si budeme povídat – kdyby “Serpents Unleashed” trvalo hodinu, tak v půlce už by to začalo nudit a na konci by to bylo takřka neposlouchatelné. Takhle je to akorát.
Snad jediná věc, která mi na “Serpents Unleashed” trochu chybí a která na předchozí fošně “Forever Abomination” byla, je občasné koření v podobě lehce epičtějších momentů. Dobře, pár náznaků se objeví i na novince, viz třeba “Beneath Dead Leaves”, “Unending, Everliving” nebo “More Cruel Than Weak”, ale jsou to vážně jen náznaky, docela v tomhle směru postrádám nějakou vyloženou pecku, jakou byla posledně “The Infernal Resurrection”. Ale i přesto je “Serpents Unleashed” solidní deska, jež se mi líbí.
 |
| Země: USA Žánr: black / thrash metal Datum vydání: 7.10.2011 Label: Prosthetic Records Tracklist: Hodnocení: 7,5/10 Odkazy:
|
Skeletonwitch není nikterak výjimečná kapela, to netvrdím, avšak jedna věc se jim upřít nedá – jejich muzika kope jak kůň na steroidech. Cenu za originalitu by chlapci asi nedostali; člověk by musel být hluchý, aby z jejich alb neslyšel vzdáleně (někdy i docela blízko) vlivy kapel jako Necrophobic nebo Deströyer 666, ale když nad tímhle trochu přivřeme oči, zůstane nám příjemný oldschool black/thrash metal. A právě vydaná čtvrtá deska “Forever Abomination”? Ta na tom nemění vůbec nic. A po jejím poslechu se chce dodat: naštěstí…
Nebudeme-li počítat poklidnější intro a outro úvodního songu “This Horrifying Force (The Desire to Kill)”, který je se čtyřmi minutami suverénně nejdelším kouskem nahrávky, jede “Forever Abomination” celou svou hrací dobu v rychlejším tempu pekelně ostrého rock’n’rollu, jenž páchne starou školou na sto honů. A to je podle mě jenom dobře, protože nevím jak vy, ale já osobně mám tenhle špinavý zatuchlý smrádek moc rád – vždyť metal není hudba fajnovky (smích). Ale ne, teď už vážně. Skeletonwitch na to jdou pěkně od podlahy, s ničím se moc nezdržují. Tempo, jak již bylo řečeno, rozhodně není pomalé, díky čemuž “Forever Abomination” rychle utíká. V tom má prsty zcela jistě i fakt, že devět z jedenácti kousků nepřesahuje stopáž tří minut, což v překladu znamená, že Skeletonwitch zahoblují půl hodiny a šlus, je vymalováno. Pozor, to není zápor, právě spíše klad! Proč? Je to jednoduché – při vší úctě, poslouchat tohle hodinu by asi nebylo takříkajíc košer a nepochybuji o tom, že by to byla nuda. Ale takhle? “Forever Abomination” kolem vás proletí jak splašený rychlík, vy si to užijete a budete mít chuť si tu jízdu dát ještě jednou.
Mezi tím black/thrashovým náklepem se však najde i nějaké to místečko pro pár ozvláštnění, které ve výsledku dodávají “Forever Abomination” ten správný šmrnc. Zaprvé – sóla. To asi nikoho nepřekvapí. Nejsou v každém válu, ale když se objeví, jedná se povětšinou o povedené věci (“Reduced to the Failure of Prayer”, “Choke Upon Betrayal”). Zadruhé a za lepší – sem tam se Skeletonwitch vytasí i s trochu epičtěji nasáknutými riffy, což se poslouchá moc dobře. Slyšet je to třeba hned v úvodní “This Horrifying Force (The Desire to Kill)”, dále pak v “The Infernal Resurrection” (obzvláště ta je hodně dobrá), “Cleaver of Souls” nebo “Sink Beneath Insanity”. Není tam toho moc, skupina to opravdu používá spíše jako koření, nikoliv jako hlavní přísadu, ale víte, jak už to tak bývá – koření může klidně změnit celou chuť jídla a parádně jej vylepšit. Přesně tohle je ten případ.
A co dál? Dál už vlastně ani není moc co dodat. Přece jenom, “Forever Abomination” není nikterak složitá muzika. Výše jsem použil přirovnání třeba k Necrophobic, k nimž Skeletonwitch mají stylově opravdu docela blízko, ale hudba Švédů má přece jenom větší hloubku, Skeletonwitch jsou o dost jednodušší (a kdybychom chtěli být zlí, mohli bychom říct američtější, vzhledem k jejich původu). Na druhou stranu, když si člověk pustí “Forever Abomination”, je z té fošny přímo cítit, že pánové víc než mozkem hrají srdcem, což se také cení. Když muzika baví opravdu hudebníky, je dost vysoká pravděpodobnost, že se to přenese i na posluchače. Finální verdikt? Moc příjemná a zábavná, i když ne zrovna objevná půlhodinka v podání parádního black/thrash metalu.
 |
| Datum: 11.8.2011 Místo: vojenská pevnost Josefov Účinkující (obsažení v reportu): Asphyx, Comeback Kid, Hecate Enthroned, I Divine, Kreator, Morbid Angel, Motörhead, Nervecell, Septicflesh, Skeletonwitch, Suicidal Tendencies, Sylosis, Tsjuder, Týr, Uneven Structure, Unexpect
|
H.: Ve čtvrtek už konečně začíná samotný hlavní program Brutal Assaultu. Zahajovací post připadl maďarským black metalistům I Divine, na něž jsem už z různých stran slyšel velice příznivé reference, ale sám jsem jejich tvorbu ještě nezkoušel, tudíž jsem se docela těšil, s čím se předvedou. Popravdě řečeno mě však jejich půlhodinka příliš nepřesvědčila. Vypadalo to, jako kdyby se I Divine vybodli na jakékoliv zkoušky a prostě si řekli, že to odhoblují tak nějak na první dobrou. Působili spíše rozpačitě a nesehraně. Možná, že ze studia nemusí být nezajímavé, ale v Josefově to zajímavé nebylo.
H.: V o dost lepším světle se předvedli vyslanci metalu ze Spojených arabských emirátů, Nervecell. Asi spousta lidí čuměla jak blázen na Araby s kytarou – to si myslím, že spousta z nás viděla snad poprvé -, ale asi nejeden návštěvník se musel také divit, jak pěkně jim to jde od ruky. Jejich thrash/deathová smaženice měla dost velké koule na to, aby zavelela k prvním moshpitům a dalším kotelním hrátkám, které od té doby jely snad u všech vystupujících s výjimkou doom metalu. Na bicích v Josefově zaskakoval bubeník z Benighted.
H.: Následující dva účinkující – Frontside z Polska a Sworn Enemy ze zámoří – jsem vynechal a šel jsem si radši obhlédnout metal market. Člověk si holt musí najít prostor i na utrácení, že ano (smích). Dostavil jsem se až na francouzské hračičky Uneven Structure, kteří plnili roli jedné z těch méně divočejších formací, ale i tak to bylo opravdu skvělé. Někdo musí po pódiu lítat jako blázen, aby jeho show bavila, někomu prostě stačí stát na místě a jezdit prsty po hmatnících tří kytar. Žádné přehnané pózy se nekonaly, ale jak vidno, dobře lze zahrát i s naprosto obyčejným vystupováním. Lahůdka pro všechny příznivce progrese.
H.: Jestli jsem něco na letošním Brutal Assaultu vynechával, bylo to povětšinou HCčko a jakákoliv variace na něj, ale z toho mála, co jsem viděl, mě Kanaďané Comeback Kid pobavili možná nejvíce. Hudebně mi to – to se musím přiznat (i když je vám to asi už dávno jasné, sledujete-li náš plátek déle) – sice říká velké prdlačky, ale u koncertů to až zas tak výrazný handicap není, protože mi přijde, že podobné hopsačky jsou zejména o energické jízdě na plné obrátky. A to Comeback Kid splnili na výbornou.
H.: Symfoničtí blackeři Hecate Enthroned z Velké Británie zaujali hlavně kouzelným outfitem zpěváka Deana Seddona v bílém tričku a hlavně geniálních fialových teplácích. Tomu říkám blekmetl jak stehno! Ale jinak mi nepřišlo, že by Hecate Enthroned předvedli nějaký odzbrojující výkon. Výběr skladeb sice naprosto v pořádku, zazněly dokonce i ukázky z dlouho připravovaného pátého alba, ale ani to nepomohlo. Spíše standardní záležitost, jež se při bilancování festivalu člověku rozhodně nevybaví na předních pozicích. Nejsilnější dojem opravdu zanechaly ty tepláky (asi chlapec věděl, proč si je bere)…
H.: Sylosis je taková ta moderní sekačka, jakých je dneska venku milión. Z pódia jim bouchalo docela slušně, ale nevím, nic extra to nebylo. A vzhledem k tomu, že ani většina lidí okolo mě se rovněž netvářila moc nadšeně, nejspíš to nebyl jen můj osobní pocit. Ale od místa pro kotel jsem byl v jejich případě v uctivé vzdálenost a ani jsem na něj neměl výhled, tak vám nepovím, jestli a jak tam na ně někdo křepčil a užíval si je. Propadák to nebyl v žádném případě, to ne, ale nakonec z toho vyšel jeden z těch méně pamětihodných koncertů na letošním Brutal Assaultu.
H.: První skupina, jež mě ten opravdu vystřelila na měsíc a ještě dál, byla až zámořská black/thrash metalová hoblovačka Skeletonwitch. Co si budeme povídat, hudebně je to kopírka veličin jako Necrophobic, Nifelheim nebo Deströyer 666, ale co na tom, protože naživo to absolutně zabíjelo! Tuny infernálních riffů, nekompromisní tah na bránu a naprosto ďábelsky vypadající frontman Chance Garnette, jehož nejoblíbenější hláškou bylo: “Hulte trávu!” – opakoval to snad po každém songu. Nářez! A baskytarista Evan Linger má u mě pochvalu za tričko dánských legend Mercyful Fate!
H.: Ještě o stupínek výš vyhnali extázi Kanaďané Unexpect se svou absolutně bláznivou a nepochopitelnou avantgardou. Za nechutně přepálenou zvukovou kouli by sice někdo zasloužil kastraci, kapela to však vynahradila svou show. Šestice hudebníků na pódiu šílela stejně tak, jak je šílená samotná jejich muzika, plná krkolomných zvratů, rytmických změn a asi tak stovky motivů v každé vteřině. Člověk ani nevěděl, koho z nich dříve sledovat… i když většinou to asi vyhrávala moc pěkná zpěvačka Leïlindel s modrými vlasy (smích). Ačkoliv zdárnou konkurenci měla i v pitvoření kytaristů Syriaka a Artagotha nebo v neskutečné devítistrunné basové obludě v rukou páně ChaotHa. To prostě nepobírám, jak na to zvládne hrát, aniž by si zlámal prsty. Obrovská škoda, že jsme museli s Ježurou vypadnout už v půlce, abychom stihli autogramiádu Septicflesh. Ještěže pak Unexpect za pár dní udělali v Praze klubovou akci, ale o tom až v jiném reportu… A jen tak mimochodem, tohle bylo vůbec poprvé, co jsem viděl headbanging při hraní na housle!
Ježura: Před Brutalem jsem od Unexpect slyšel sotva pět skladeb. Ne, že bych je úplně pobral, ale říkal jsem si, že to může být zajímavé – a ono jo! A to dokonce tak moc, že můžu Unexpect s odstupem prohlásit za jednu ze dvou nejlepších čtvrtečních kapel (pravda, díky následkům středečního večera jsem jich dost propásl [patří ti to, dobytku – pozn. H.]). Nejsilnější dojem na mě zanechala Leïlindel (ano, jak jinak), a to nejen svou vizáží, ale především stylem, s jakým se pohybovala po pódiu do nepochopitelných rytmů téhle hudby. Zbytek kapely trochu svazovala příslušnost k nástrojům, ale i tak jsem vůbec nechápal, jak při tom všem pohybu dovedou hrát takové šílenosti tak výborně. Smekám…
H.: Na řadu přichází drtivý death metalový oldschool v podání Asphyx. Já osobně jsem vždy více než všem švédským chrastivcům a americkým technikům dával přednost staré dobré holandské škole, mezi jejíž hlavní zástupce patří právě Asphyx v čele s bělovlasým pořízkem Martinen van Drunenem. Z toho jejich zvuku praskají kosti v těle, a jak Drunen otevře hubu, padají skály. Maso!
Ježura: Další z kapel, od kterých jsem si sliboval, že si je na Brutalu zamiluju. V případě Asphyx tenhle proces nedosáhl úplného vrcholu, ale ať chci či ne, musím uznat, že to bylo dost dobré. Death metal, jak má být. A Drunenův vokál zabíjí!
H.: Už nám začíná přituhovat, protože na řadu přichází první z těch velkých skupin letošního Brutal Assaultu – thrash metalová legenda Kreator. Hned na první pohled asi každého zaujalo vcelku netradičně, ale hodně zajímavě řešené rozestavění plachet, na ten druhý už sestřelovala thrashovitá palba. Rozjezd byl sice trochu pomalejší, ale set naštěstí postupně gradoval až do kvalitního závěru, ale i tak se musím přiznat, že jsem od nich čekal o dost víc. Jako jo, taková “Enemy of God” má říz, ale… I když možná mi trochu zkazil dojem fakt, že jsem na ně stál docela ve velké vzdálenosti (jak já nemám pořádný výhled, moc mě ty koncerty nebaví). Více pozornosti jsem věnoval spíše ambulanci, která uprostřed setu Kreator projížděla davem lidí skoro až pod pódium (nevím proč, ale z druhé ruky mám informaci, že tam někdo omdlel… jestli je to pravda, to vám najisto nepovím).
H.: Suicidal Tendencies… já vám nevím. Ve svém oboru je to dozajista veličina, o tom žádná, ale já si nemůžu pomoct, mně to prostě nic neříká a tudíž mě ani koncert moc nebral. Nemůžu kapele upřít, že nasadila opravdu extrémně energické tempo, zvláště zpěvák Mike Muir létal po pódiu jako smyslů zbavený; kotel se náramně bavil, takže pro příznivce šlo jistě o velice kvalitní vystoupení, ale víte, jak to chodí… člověku se nemůže líbit všechno. Z objektivního hlediska ano, uznávám, že to bylo dobré, ze subjektivního jsem měl já osobně své favority jinde. Po pár písničkách jsem šel radši na pívec…
H.: Motörhead na Brutal Assaultu, to bylo velice kontroverzní téma a ze spousty stran se po jejich potvrzení na pořadatele sesypala mnohdy i dost ostrá kritika o měknutí a komerci, mně osobně to však nevadilo (protože já jsem nikdy Brutal Assault nechápal jako festival čistě o death/black/thrash/grind, podle mne tam žánrová ozvláštnění rozhodně patří… znám i čistě heavy metalové kapely, které by se do Josefova hodily mnohem více než na takový Masters of Rock, ale to je asi pro všechny ortodoxní deathaře, grindisty a blekmetlisty nejspíš už moc kacířský názor – to jen tak na okraj). Ve výsledku se ukázalo, že to nebyl špatný tah ani náhodou. Takřka dokonalá rock’n’rollová jízda byl Lemmyho vztyčený prostředníček všem pochybovačům, víc snad k tomu není co dodat; dědkové to tam prostě rozjeli jak draci. Většina přítomných čekala na profláklé fláky jako “Ace of Spades” nebo “Overkill”, na které se samozřejmě dostalo, já jsem si ale parádně užil i třeba takovou “In the Name of Tragedy”. Za plný počet bodů!
H.: I když patřím mezi ty, jimž směřování poslední desky Morbid Angel nebylo proti srsti, koncertu jsem se docela obával. Nakonec to však bylo naprosto v pohodě. Slyšel jsem už názory, že to byl neskutečný průser, ale s tím nemohu souhlasit – z mé strany spokojenost. Skvěle jsem se bavil, odsýpalo to jedna radost, excelentní kytarová práce se snad ani nedá nepochválit. Jen mi přišla malinko škoda, že Morbid Angel vsadili na jistotu, to je na staré osvědčené vály, a že neměli koule na to, aby zahráli nějakou tu novou diskotéku. Podle mě by to byla sranda, všechny by krásně naštvali (smích). Z “Illud Divinum Insanus” tak nakonec padly jen tři kousky a čistě “náhodou” to byly zrovna ty tři kousky, které jsou stylově nejpodobnější starším věcem, čili “Existo Vulgoré”, “Nevermore” a “I Am Morbid”.
Ježura: Motörhead ani Morbid Angel jsem nikdy nijak extrémně nežral, takže jsem v obou případech strávil v zadní části publika slabou půlhodinu a následně jsem šel hledat obživu. Objektivní hodnocení po mě tedy nemůžete chtít. Jenom naznačím, že mi to oboje přišlo slušné, byť jsem se ke konci už začínal nudit. Ale v tomhle případě to bude skutečně mojí osobou, tak z toho nedělejte závěry.
H.: Největší vrchol prvního hracího dne se ale nakonec dostavil až půl hodiny po půlnoci – řečtí bohové Septicflesh. Jejich už tak téměř dokonalá hudba je v živém podání neskutečný živoucí kolos ničící vše okolo. Setlist postavený především na poslední desce “The Great Mass” (konkrétně zazněly “The Vampire of Nazareth”, “A Great Mass of Death”, “Pyramid God” a “Oceans of Grey”… a to Septicflesh chtěli ještě zahrát “Five-Pointed Star”, kterou nestihli) nikomu nevadil, neboť přítomný lid už měl evidentně zodpovědně naposloucháno. Z před-comebackových věcí padla pouze “Unbeliever” z alba “Sumerian Daemons”. Ale abych to shrnul – nepopsatelná atmosféra, perfektní výkon kapely, tuny mlhy, absolutně nepříčetný kotel… geniální koncert. Jakože podobné orchestrální věci většinou naživo ztrácí, u Septicflesh je to přesně naopak a účinek jejich hudbu se ještě násobí. Totální anihilace!
Ježura: Já z toho zase tak extrémně, jako kolega, na větvi nebyl. Jedním dechem ovšem musím dodat, že to bylo skutečně výborné vystoupení, které mi na začátku zkazily jenom hlasité upoutávky, běžící na velkoplošné obrazovce vedle stage, které dost nevkusně přebíjeli subtilní intro. Dál ale musím jenom chválit. Pro mě druhý ze dvou čtvrtečních vrcholů!
H.: Z té novější folkové vlny (dejme tomu kapely, co začaly vydávat desky v posledních deseti letech) řadím Týr hudebně mezi ty nejlepší. Na koncertě to bylo rovněž dobré. Vystupování sympaticky střídmé, žádné divadélko a oblečení jak do cirkusu, přesto člověk nemá problém to těmto Faeřanům prostě bezezbytku věřit. A to je dle mého názoru na dnešní pohanské scéně jedna z těch vůbec nejdůležitějších věcí. Navíc pánové předvedli opravdu výborně nacvičené sbory – a to nešlo zrovna o jednoduché zpěvné linky. Největší oser jejich čtyřicetiminutovky tak byl zvukař, jemuž došlo, že by také mohl hlavnímu zpěvákovi Herimu zapnout mikrofon, asi až po třech skladbách. Jinak v setlistu nejvíce vynikl asi finální kousek “Hold the Heathen Hammer High” (mimo jiné právě on byla dokonalým příkladem zmiňovaných sborů).
H.: Na závěrečné Tsjuder jsem se těšil opravdu hodně. Trojice pekelníků předvedla nefalšované hudební inferno ničím nepřikrášlovaného syrového true norwegian black metalu. Až potud v pořádku. Jenže problém bych viděl ten, že mě to prostě nebavilo. Zpěvák a baskytarista Nag sice vypadal jako ďábel, ale to bylo asi tak všechno. Přišlo mi to suché, bez chuti, žádná pořádná atmosféra, prostě ne. Tsjuder si tak odnášejí smutný titul jediné formace, která pro mne byla na letošním Brutal Assaultu stěžejní a která mne vyloženě zklamala. A zrovna u nich mě to sakra mrzí…
