Země: Švýcarsko Žánr: sludge / doom / black metal Datum vydání: 18.5.2015 Label: Czar of Crickets Productions / Czar of Bullets
Tracklist:
01. Des siècles qui éternellement séparent le corps mortel de mon âme
02. She Was a Witch
03. Celestial
04. Moons
05. These Nights Will Shine On
06. Collide
Ashtar je švýcarské „dvoupohlavní“ duo (čímž jsem vlastně trochu kostrbatě řekl, že ono duo tvoří muž a žena… a zní-li vám to jako dvojsmysl naznačující cosi o manželství, je to záměr, jelikož ti dva manželé skutečně jsou), jehož vznik se datuje k roku 2012. Až doposud však Švýcaři co do vydávání jakýchkoliv počinů drželi něco jako půst. Je to tedy až letos, kdy s odstupem (natáčení proběhlo na přelomu let 2013 a 2014) vychází debutová dlouhohrající deska, jež je zároveň tou první nahrávkou, jakou kdy Ashtar vydali. Ta nese název „Ilmasaari“ a nyní si o ní v krátkosti pohovoříme.
Přestože Ashtar bývají mnohde prezentováni jakožto black / doom metal, já osobně bych asi v tomto případě na první místo dosadil jinou žánrovou škatulku – sludge metal. Když na to přijde, leckdo by díky sestavě mohl vidět i paralelu s dalšími dvoučlennými sludgovými smečkami jako Jucifer nebo Wolvserpent, ale to není ten důvod, proč o tom mluvím. Na druhou stranu samozřejmě nepopírám, že i vlivy black metalu a doom metalu jsou na „Ilmasaari“ ke slyšení v relativně hojné míře.
Základním elementem muziky Ashtar jsou, nebál bych se říct, riffy. Ty jsou patřičně hluboké, špinavé, podladěné až běda – přesně jak se na hudbu tohoto druhu sluší a patří. Nicméně, velkou měrou se na hodně hutném vyznění „Ilmasaari“ podílí i baskytara, jejíž dunění je na nahrávce velice dobře slyšitelné, což já osobně rozhodně kvituji s povděkem, protože dobře slyšitelnou baskytaru mám rád a naopak nesnáším, když je ten nástroj v sestavě jen do počtu a na albech o něj ani uchem nezavadíte.
Poměrně povedené jsou i vokály, které jsou povětšinou stylově uřvané a extrémní, nicméně tu a tam (kupříkladu hned v úvodní „Des siècles qui éternellement séparent le corps mortel de mon âme“) se objeví i nějaký ten deklamační šepot. To vše má na starosti především dáma, Witch N.. Zdánlivě nejslabším článkem jsou tedy bicí, za nimiž sedí její manžel Marko Lehtinen, protože ty ve své podstatě jen tak pohodově hrají a drží tempo a jenom málokdy se mi stalo, že by mě bicí vyloženě upoutaly (nicméně výjimky se najdou – třebas v „She Was a Witch“). Naštěstí ale nejde o nic, co by nahrávku nějak zvlášť potápělo.
Na jednu stranu potěšilo, na tu druhou však zároveň zklamalo využití dalších, pro takový žánr zdánlivě netradičních nástrojů, zejména houslí. Potěšení plyne z toho, že tam vůbec něco takového je, zatímco zklamání z toho, že je tam toho poměrně málo. Že se hostující didgeridoo objeví pouze jednou na začátku „Collide“, to bych ještě vzal, ale vzhledem k tomu, že housle ovládá sama Witch N., vůbec bych se nezlobil, kdyby jejich využití bylo v budoucí tvorbě ještě hojnější. Ten potenciál na to jít (přinejmšním studiově) tímhle směrem tam dle mého rozhodně je.
Přestože Ashtar ve své podstatě nepřicházejí s ničím originálním a vesměs jen míchají základní ingredience přítomných žánrů (vulgárně řečeno – ze sludge hutnost a špinavost, z doomu tempo, z blacku atmosféru), je jejich podání relativně zajímavé. Nedokážu přesně říct, v čem konkrétně to vězí, jelikož Švýcaři vlastně na první dobrou neznějí nějak ojediněle, jenže kdyby to skutečně bylo tak obyčejné, rozhodně by mi činilo větší obtíže si „Ilmasaari“ pustit tolikrát a asi jen těžko bych měl chuť se k tomu albu vracet (což jsem určitě měl).
Je pravda, že některé písně jsou mírně slabší (týká se to zejména takové trochu nijaké a možná přespříliš utahané „Moons“, která stojí hlavně na jednom pooooomalém a nepříliš zajímavém riffu), ale ty zajímavější kusy naštěstí převažují. Povedená je třeba první půle „Des siècles qui éternellement séparent le corps mortel de mon âme“ s takřka až post-hardcorovým nádechem nebo valivá dvojka „She Was a Witch“, v jejímž průběhu se objevuje jedna skvělá pasáž (právě ta, kde jsou výše zmiňované povedené bicí). Taková „Collide“ trochu slabší metalovou složku zase vyrovnaná největším využitím houslí a zejména její první dvě minuty jsou skvělé.
Předposlední „These Nights Will Shine On“ sice v rámci alba nepřichází s ničím novým a některé její pasáže jsou trochu hluché, ale něco málo do sebe stále má a minimálně druhá půle, jíž se proplétá táhlá kytarová melodie, mě docela baví, ačkoliv uznávám, že po slabší „Moons“ tahle píseň působí asi o trochu lépe, než ve skutečnosti je. Největší vrchol celého kompletu se ovšem nachází v jeho středu v podobě nejdelší skladby „Celestial“, která mě dostala především díky první půlce s nádherně hypnotickým riffem, do něhož vstupuje jedna skutečně excelentní melodie.
„Ilmasaari“ je vlastně taková docela nenápadná deska, ale i přesto má co sdělit, a ačkoliv mi zpočátku nezněla nijak zvláštně, nakonec jsem jí docela přišel na chuť. Do nějaké geniality má počin sice daleko a nepatří k těm, které by člověka dokázaly vysloveně pohltit a nedat mu ani na chvíli vydechnout, avšak stále je to relativně zajímavá záležitost, u níž si naprosto v klidu dokážu představit, že se k ní sem tam v budoucnu vrátím. Každopádně – rozhodně se jedná o nadprůměrnou nahrávku, od jejíhož poslechu nemám důvod vás odrazovat.
P. S. Za zvláštní zmínku jistě stojí i fakt, že přebal „Ilmasaari“ zdobí obraz od českého secesního malíře Alfonse Muchy.
Skupin se jménem Aion se jen v metalovém světě nachází hned několik. Těmi asi nejznámějšími jsou japonští power metalisté (kteří jsou také asi nejdéle fungující ze všech kapel nosících tento název) nebo dnes již nefunguje gothic metalová formace z Polska. Nicméně ti Aion, o nichž si dnes budeme povídat, jsou dočista jinou kapelou.
Tihle Aion jsou vlastně docela novým jménem na scéně (vznik se datuje do roku 2013) a pocházejí z jižního Švýcarska. A v porovnání s výše zmiňovanými jmenovci také produkují o poznání ostřejší muziku – Švýcaři se totiž našli ve zlém a chorobném black metalu. Přinejmenším tedy jejich letošní debutová deska „Verses of Perdition“, jež je zároveň tím prvním počinem, jaký kdy Aion vydali, se v tomto duchu nese.
Vzhledem k tomu, že „Verses of Perdition“ se skutečně snaží znít takříkajíc „odporně“, což se ostatně v nemalé míře i daří, je možná trochu překvapivá jedna věc. Hlavní hybatel Aion totiž není hybatel, nýbrž hybatelka – ano, zakladatelem a stěžejní postavou skupiny je žena, který vystupuje pod pseudonymem M. V. a která se v Aion stará o všechny strunné nástroje. Do projektu přibrala ještě dva další členy Necrosemen, kde spolu všichni tři hrají, a sice bubeníka Asknta a (zde) zpěváka Ishka. A právě s jejich pomocí posléze vzniklo i první dlouhohrající album.
36minutová hrací doba „Verses of Perdition“ je rozdělena do pěti kapitol, a aby to posluchač náhodou neměl lehčí, než je nezbytně nutné, tak jednotlivé skladby samozřejmě nemají slovní názvy a jsou jen jednoduše ocejchovány odpovídající římskou číslicí. Celou nahrávku otvírá instrumentální plíživá temnota „I“, která se zpočátku nese v duchu čistokrevného dark ambientního šumu, jemuž nechybí takový ten charakteristický pocit, že za oním monotónním mručením je schovaného cosi víc. „I“ postupně graduje vrstvením kvílivé kytary (mluvit o jakémkoliv metalu by však i přes její přítomnost stále bylo hodně nadnesené) a rostoucí hlasitostí dark ambientní složky. Netrpělivý posluchač by možná mohl říct, že víc jak pět a půl minuty je trochu zdlouhavých a jen to „Verses of Perdition“ brzdí v rozletu, nicméně já toho názoru nejsem, protože mně se tyhle věci líbí a „I“ podle mě hodně dobře navnazuje na to, co má přijít vzápětí.
Jenže jestli čekáte, že „II“ ihned začne chrlit zvukovou rakovinu, neděje se tak. I úvodní pasáž druhé skladby je spíše pomalejší a Aion ji opět nechávají narůstat, aby až po téměř minutě a půl vypukl očekávaný black metalový zmar. Švýcaři (naprosto „překvapivě“) hrají takovou tu chaotičtější formu black metalu, nicméně je příjemné, že se nejedná o takovou tu čistou kopírku slavnějších jmen francouzské provenience. Ačkoliv i u Aion jsou kytary značně „zachaosené“ a ten „francouzský“ vliv tu trochu cítit je, v tomhle případě se mi zdá, že ona nepřehlednost primárně plyne z jakési hrubosti a neučesanosti muziky Švýcarů. Tomuhle vyznění určitě ve velké míře napomáhá i absence takových těch nadpozemských melodií, jimiž formace jako Deathspell Omega vládnou, a v neposlední řadě rovněž zastřený nepřátelský sound nahrávky.
Tak či onak, ona hudební forma, jíž se Aion prezentují, patří k těm trochu náročnějším a těm, kdo si myslí, že Cradle of Filth hrají black metal, toho „Verses of Perdition“ asi příliš mnoho neřekne a bude se jevit spíš jen jako špinavý antihudební bordel. Přesto ale Aion v tomhle ranku nepatří k tomu úplně největšímu peklu a trošku zkušenější a otrlejší posluchači se po několika seancích ve společnosti desky dokážou zorientovat a začít vychutnávat patřičně nemocnou atmosférou, na níž „Verses of Perdition“ vlastně stojí především. Nutno ale dodat, že tahle atmosféra a také kvalita úroveň tam jsou slyšet (samozřejmě pokud člověk není na úrovni, kdy mu i Cradle of Filth připadají tvrdí, jak již padlo) již s úvodními poslechy, takže ta chuť oním špinavým labyrintem bloudit dál minimálně v mém případě určitě byla již od počátku.
Aion ve své podstatě nepřicházejí s ničím novým, s ničím, co by tu nebylo již v minulosti, a vlastně by se dalo říct, že stavějí na základech, které položili jiní. Stejně tak lze bez obav říct, že „Verses of Perdition“ rozhodně nepatří na nejvyšší piedestal toho, co bylo v tomto druhu black metalu vytvořeno. Přesto však deska funguje dobře a má co sdělit, takže pokud se vám podobné záležitosti obecně líbí, pak i debut Aion rozhodně stojí za slyšení.
Malphas jsou dalším novým jménem na nekonečném seznamu black metalových kapel, které se jednoho krásného dne rozhodly, že by měly začít šířit nějaké to zlo prostřednictvím zlé muziky. Malphas tedy čapli nástroje do ruky a začali páchat black metal, výsledkem čehož je dvacetiminutové debutové EP o třech písničkách s názvem „Occult Propaganda“. Otázkou ovšem zůstává, jestli je snažení Švýcarů natolik zajímavé, aby mu věnoval pozornost i někdo jiný než jejich přítelkyně a pekelné mocnosti. Odpověď na tuhle otázku vlastně není zas až tak složitá, nicméně aby to bylo nějaké pořádné drama (heh), necháme si to až na konec.
Sami o sobě nejsou Malphas špatní a dá se vlastně tvrdit, že jim to hraje poměrně solidně. Je docela sympatické, že jsou stále takříkajíc „true“, což dokazují jak svou řádně undergroundovou prezentací (warpaint a chřestění řetězy je samozřejmě součástí balení!), tak i špinavějším soundem, ale i přesto není jejich muzika nudná sypačka dle hesla „hobluj, co to dá“. Ve všech třech přítomných skladbách není problém narazit na poměrně povedené kytarové melodie, v „Awaking excelsi luciferi“ je zase dost dobrý klidnější předěl končící další kvalitní melodií, tu a tam hezky vykoukne baskytara, tempo taktéž není monotónní a nějakou slušnější strukturu ty songy mají.
Předchozí odstavec album hodnotil vlastně pozitivně, avšak zkuste si sami zodpovědět otázku, jestli máte chuť si nyní „Occult Propaganda“ pustit… Věřím, že asi moc ne, protože je to logické u alba, jehož klady zahrnují jen věci jako pár solidních melodií nebo sem tam dobře slyšitelná baskytara. No, a právě v tom tkví největší slabina téhle nahrávky – sice je poměrně solidní, ale obecně vzato docela obyčejná. Poslouchá se dobře, ale není v ní cokoliv navíc… není to až takové peklo, aby vás to položilo na lopatky, nemá to absolutně pohlcující atmosféru… je to prostě jen tak jakože v poho.
Pokud Malphas nebudou na dalších počinech nějak drasticky měnit svůj sound a výrazivo, pak hned svým prvním EP ukázali, že hodlají jít cestou lehce nadprůměrného, bohužel však tuze zaměnitelného black metalu, na nějž zapomenete druhý den poté, co jste jej slyšeli. Pokud mi Švýcaři někdy v budoucnu vytřou zrak nějakou skvělou fošnou, rád to vezmu zpátky, ale „Occult Propaganda“ na mě bohužel působí tímhle způsobem. Za takovéhle konstelace předpokládám, že odpověď na otázku položenou v prvním odstavci již znáte.
Svým způsobem je to docela zajímavé, že se ještě dnes najde někdo, kdo si řekne, že je na světě pořád málo špinavého a oldschoolového black metalu a že právě on je ten jediný vyvolený, kdo oživí a opětovně zažehne onen true plamen – a začne hrát hoblovačku, která zní úplně stejně jak muzika tisícovky dalších kořenů, jež rovněž obdobným způsobem osvítil duch nesvatý. Ano, Švýcaři Blakk Old Blood patří právě mezi takové.
Při vší úctě, okatější už to být ani nemůže – vydáváním demáče striktně na kazetě počínaje, texty o sedmi smrtelných hříchách a songy s názvy jako “Burning Churches” konče. Všechno prostě křičí, že od Blakk Old Blood a jejich počinu “Wrath” člověk nedostane nic jiného než syrovou, možná trochu garážovou hoblovačku. A světe div se, ono to tak opravdu je!
Asi takhle… jestli to chlapce baví to drhnout od podlahy a hrát si u toho na zlouny, nedá se proti tomu říct ani popel, nijak to nehaním. Z pohledu posluchače je ovšem demosnímek jako “Wrath” a obecně muzika jako Blakk Old Blood trochu zbytečná – co si budeme povídat, asi všichni, kdo chtějí v roce 2015 pořád poslouchat něco podobného, si radši pustí první dvě alba Bathory a dá jim to mnohem víc než tahle švýcarská smečka. Ani pár docela solidních (i když stále jednoduchých) riffů v písničkách jako “Ancient Serpent” nebo “Might of Wrath” (asi nejpovedenější věc dema) na tom nic moc nezmění.
Neříkám, že se “Wrath” nedá poslouchat. Ona to zase není sračka, abychom si rozuměli, jen je to prostě a jednoduše skrz naskrz průměrná a krutě neoriginální záležitost, jichž většina z nás slyšela už víc než dost. Některé momenty (viz dvě jmenované skladby) jsou sice docela fajn, ale pokud nejste vyložení fanatici do tohohle druhu hudby, pro něž jiný svět než ten oldschoolový a black metalový neexistuje, tak “Wrath” můžete nechat s klidným srdcem plavat…
Na světě jsou obyčejné kapely a pak Kapely. Není snad nutné říkat, že těchto Kapel s velkým K je naprosté minimum, ale jsou takové a tento statut si zaslouží díky tomu, že je jejich hudba nějakým způsobem výlučná, citelně se vymyká normálu a je mnohonásobně hlubší. Jakkoliv to může znít jako to nejblbější klišé, jejich tvorba jednoduše naplňuje význam slova “umění”, což se v žádném případě nedá tvrdit o každém, kdo vydává nějakou hudbu. Nejsou to skupiny, které by se líbily každému, to rozhodně není podmínkou, ale jsou to záležitosti, jejichž muziku nelze jen tak přejít bez pozastavení. A přesně do tohoto ranku spadají rovněž kosmičtí bohové Darkspace ze Švýcarska.
Skupin, které se do své hudby snaží nějakým způsobem přenést atmosféru vesmíru, je poměrně dost napříč všemi žánry od krautrocku až po black metal. Ačkoliv jich mám spoustu rád, podobné záležitosti mě skutečně baví a fandím jim, snad nikdo ještě nedokázal zhudebnit nekonečnost kosmu (podle mého skromného názoru) tak přesvědčivým a věrným způsobem jako právě Darkspace. Sice se po jejich nástupu na scénu vyrojily formace, které se unikátní formuli Švýcarů pokusily zopakovat, nicméně originál je jen jeden a stále zůstává nepřekonán.
A čím že jsou Darkspace tak zvláštní? Jejich pojetí vesmíru není žádná psychedelie, není to jízda na ocasu komety skrze hvězdné mlhoviny ani průzkum rozličných planet a hvězd, nejsou to žádné nadpozemské melodie. Hudba Darkspace je obrovská a neprostupná černá díra. Je to chladná nátlaková zvuková stěna, ve které není místo pro nic pozitivního, jen nekonečná pohlcující masa, přičemž je úplně jedno, jestli k tomuto pocitu Darkspace využívají kytarovou hradbu nebo ambientní pasáže, protože výsledek je stejný – stejně silný.
Na druhou stranu je ovšem nutné říct, že Darkspace rozhodně nejsou skupinou pro každého, spíše je to hudba určená jen úzkému okruhu “vyvolených”. Nepochybuji o tom, že většině lidí to přijde jako prachsprostý bordel bez hlavy a paty, jako samoúčelný extrém. K tomu, abyste si Darkspace užili, však nesmíte trvat na tom, že hudba musí obsahovat melodii a zapamatovatelný refrén. Kladete-li naopak důraz na to, aby měla muzika atmosféru, pak jste na správné adrese, protože právě o tom Darkspace jsou a vždy byli a jsou v tom naprostí mistři. Jakmile se dostanete do bodu, kdy vám jejich hudba začne dávat smysl, tak už není cesta zpátky, protože existují jen dva druhy lidí – ti, kteří Darkspace neposlouchají, a ti, pro něž je toto švýcarské trio geniální. Jestli existuje někdo mezi tím, ať se mi přihlásí, rád se s ním seznámím, protože jsem nepotkal člověka, jenž by prohlásil, že je to jenom oukej nebo že je to průměr… buď neposlouchám, anebo je to dokonalost.
Před vydáním nové a celkově čtvrté desky “Dark Space III I” se Darkspace odmlčeli na dlouhých šest let, během nichž se objevil pouze znovunahraný demosnímek “Dark Space -I” (původně 2002). Osobně jsem na novinku čekal opravdu netrpělivě, protože se nijak netajím tím, že tito Švýcaři patří mezi mé nejvíc srdcové záležitosti (vzpomínáte na to o té genialitě, ne?), měl-li bych však pronést další klišovitou frázi, pak se čekání rozhodně vyplatilo, neboť “Dark Space III I” je opětovně neskutečně silný a působivý počin – přesně tak, jak je u Darkspace dobrým zvykem.
A jaké tedy “Dark Space III I” ve skutečnosti je? No, popravdě řečeno už jsem to vlastně prozradil – sice jsem výše hovořil obecně o celé tvorbě Darkspace, nicméně vše, co padlo, lze bez jakékoliv újmy na korektnosti vztáhnout i na nejnovější opus. Dnes už hudba Švýcarů o překvapení není – překvapení to je, když to člověk slyší poprvé, protože tehdy si z toho vážně sednete na prdel, jak mocné to je – a snad každý, kdo zná předchozí desky Darkspace, musel již dopředu vědět, co od “Dark Space III I” očekávat. Jenže ono to vůbec nevadí! Tedy, alespoň mně ne, protože tohle je jedna z těch skupin, jejíž tvorba pro mě představuje takřka dokonalou hudební formu, a i když vím, že se formálně “opakují” (uvozovky zcela záměrné), budu jim tohle žrát do konce života, protože ta pohlcující v síla v tom stále je a byla by ohromná škoda se jí zbavovat v honbě za umělým progresem.
Stejně jako “Dark Space II”, i “Dark Space III I” obsahuje pouhé tři sáhodlouhé kompozice. Ono ani na “Dark Space I” a “Dark Space III”, které obě čítají sedm skladeb, se nenacházejí žádná tintítka, ale na novince zašli Švýcaři v délce jednotlivých kusů zatím nejdále. Úvodní monstrum “Dark 4.18” totiž nemá daleko k půlhodině a “Dark 4.19” a “Dark 4.20” se svorně zastavily jen těsně před hranicí 19. minuty. Ve skutečnosti jsou však tohle poměrně podřadné věci, protože nanejvýš důležité je to, že se jedná opětovně o nesmírně hypnotickou záležitost. Veškeré charakteristické prvky tvorby Darkspace – ať už se jedná o onu monumentální kytarovou stěnu, mrazivé samply a ambientní momenty nebo působivé budování písní za pomoci dlouhých monotónních pasáží – tu jsou a jsou stále ve všech ohledech fenomenální. Všechny tři kompozice obsahují množství fantastických pasáží, a i když budu muset použít další recenzentské klišé, nedovolím si vyzdvihnout ani jednu z nich (ať už skladbu nebo pasáž), jelikož by to znamenalo snížení významu těch ostatních, čehož bych se rozhodně nechtěl dopustit. Stejně jako všechny předchozí počiny Darkspace je totiž i “Dark Space III I” uhrančivé v celé své délce a právě jako nedělitelný celek je nutné jej brát.
Je “Dark Space III I” dokonalá deska? Podle mého názoru zcela určitě. Zaslouží si tedy 10? Jakkoliv to může znít divně, nejspíš ne a je to z toho důvodu, že “Dark Space III” bylo ještě “dokonalejší”… “Dark Space III” byl absolutní strop, víc už to prostě nejde. Jenže i zbytek diskografie Darkspace včetně dema je stále na úrovni, proti níž je drtivá většina metalové scény úplné a bezvýznamné hovno – “Dark Space III I” nevyjímaje.
Vlastně ne, lhal jsem. “Dark Space III I” si 10 zaslouží. Je totiž skutečně dokonalé. Opět.
Darkspace jsou stále tím monumentálním tělesem, jakým jsou od počátku své existence. Chladnou umělou inteligencí, která dokáže reprodukovat sama sebe v charakteristické podobě. Počet nově objevených vesmírných těles je stejný jako v případě “Dark Space II”, pouze z vašeho času uskousnou o deset minut navíc. Mimo jiné se citelně prodloužila odmlka vzhledem ke zvětšující se vzdálenosti od sluneční soustavy. Nicméně čekání na signál stálo za to – tři opusy jsou tři hladové červí díry. Vcucnou vás, propasírují komprimovaným vesmírem a vyhodí změněného v docela jiné galaxii. Prvá z nich, nesoucí označení “Dark 4.18”, pak nabízí nejimpozantnější zážitek. Třetí “Dark 4.20” pak nejděsivější a nejtemnější. Pokud by někdy vesmír manifestoval vaše špatné svědomí, dost možná by vypadalo právě takhle. Prostřední cesta je v jistém ohledu mixem obou. Že nové vesmírné objevy Darkspace působí v porovnání s nálezy předchozích výprav dost podobně, je fakt, na který si očividně budeme muset zvyknout. Nikomu však nemůžu vyčítat, pokud mu aktuální data přijdou s výsledky “Dark Space III” trochu pod očekáváním, i když jsem osobně s “Dark Space III I” velmi spokojen, neboť mi víc sedí právě forma menšího počtu rozsáhlejších těles. Atreides
Existují věci, které, ať to děláte sebelíp, slovy prostě nevystihnete. Člověk musí ono nepopsatelné na vlastní kůži prvně okusit a až poté začne být v rámci možností v obraze. Darkspace, švýcarský space black metalový kolos, je právě jednou z těchto zapeklitostí. Na takovouhle muziku slovník jednoduše nepostačuje. Vezmu-li to alespoň z hlediska pozemské hantýrky, tak nová dávka hudby Darkspace pokračuje ve zvuku nastoleným “Darkspace III” až na to, že “Darkspace III I” pracuje s ještě většími celky, které poté ústí do nepopsatelných vyvrcholení. Snad ani není třeba zmiňovat, jaké pasáže mám na mysli, jelikož v tomto případě je to na výsost jasné. Je mi vlastně záhadou, proč Darkspace ještě nepřišli s jednoskladbovým formátem, který by k jejich hudbě padl jak ušitý na míru. To ostatně potvrzuje variování pasáží, jež jsou k zaslechnutí někde v polovině “Dark 4.18” a poté až po nějaké půl hodině na konci “Dark 4.20”. Věc je to poměrně nenápadná, ale když ji člověk objeví, tak mu teprve začne docházet, jak je to celé ohromně promyšlené, kdy každý tón má svůj nemalý význam vedoucí ke zničujícímu armaggedonu. Tady prostě není co řešit, snad jen zhasněte všechna světla a nechte se unášet. Skvrn
Datum: 11.10.2014 Místo: Praha, Nová Chmelnice Účinkující: All Friends Dead, Gorgonea Prima, Liveevil, Minority Sound, Samael
Nedá se tvrdit, že by se snad Samael se svou studiovou tvorbou nějak vysloveně flákali, ta alba vydávají více či méně pravidelně, přesto jsou tomu už vlastně víc jak tři roky, co vyšla poslední deska s názvem “Lux Mundi”. Již koncem loňského roku Švýcaři ohlásili, že začínají pracovat na další nahrávce, jenž od té doby se žádné bližší novinky neobjevily. Nicméně ani v období příprav nového alba nešidí koncertní činnost, v jejímž rámci si v sobotu 11. října odskočili i do Prahy.
Pořadatel celý večer pojal v industriálně metalovém hávu (bez nějakého většího nároku na terminologickou přesnost… obecně vzato by šlo o industriálnosti některých takzvaně industrial metalových kapel dost úspěšně polemizovat), takže nejen samotní Samael, ale i jejich české předkapely svou tvorbou spadají do tohoto subžánru.
Ony české předkapely byly celkem čtyři, což není úplně nejméně a sám za sebe říkám, že by mi ani nevadilo, kdyby byly třeba jen dvě, protože (a teď mluvím obecně) jsem vždycky zastával názor, že se radši podívám třeba jen dvě nebo tři skupiny a budu se u toho bavit, než abych jich hrálo pět nebo šest a půlku večera se člověk nudil, než konečně nastoupí ti na konci, kvůli nimž přišel. Z těch, které vystupovaly zde na Metalgate Season Enclosure 2014 (jak se celá akce jmenovala), mě osobně nejvíce zajímalo kladenské sci-fi duo Gorgonea Prima, jehož tvorbu mám dost rád. Samozřejmě nesměli chybět ani koně z vydavatelské stáje pořadatele, což byli v tomto případě Liveevil a Minority Sound (to je taková klasika – jakmile něco pořádá Metalgate, můžete v klidu vsadit koule na to, že tam budou minimálně dvě jejich skupiny), a oním posledním (v pořadí večera vlastně prvním) předskokanem byli All Friends Dead, o jejichž existenci jsem až doposud neměl tušení.
Právě All Friends Dead se ujali zahájení večera, nicméně vzhledem k tomu, že jsem dorazil o trochu později, jsem z jejich setu zachytil pouze úplný závěr v podobě nějakých tří písniček. Tím pádem nemám moc nárok se pouštět do nějakých větších rozborů toho, co se na pódiu dělo. Soudě čistě na základě onoho kousku, který jsem viděl, mi to nepřišlo jako žádný průser, ale ani jako žádný zázrak. Čistě metalové momenty byly v pohodě, ale nijak zvlášť mě to nesebralo, trochu větší zajímavost ovšem muzika All Friends Dead nabírala v momentech, kdy nastoupila elektronika, protože tehdy se mi to upřímně líbilo. V oněch posledních třech písničkách to však bylo docela výjimečně, takže jsem si z toho kousku přece jen odnesl spíš pocit, že poslední song byla strašná odrhovačka.
Nemá cenu tvrdit opak, protože by beztak všichni věděli, že kecám, takže klidně řeknu rovnou, že Gorgonea Prima pro mě byla společně se Samael hlavní tahákem večera. Živě tuhle kapelu můžu kdykoliv a kdekoliv a vzhledem k tomu, že ji neviděl už možná tak dva roky, docela jsem se těšil. Zklamání naštěstí nenastalo a byla to fakt paráda. Gorgonea Prima se rozhodně může pochlubit tím, že její živá prezentace je opravdu unikátní a jen těžko si hledá konkurenci, a i když už jsem je viděl několikrát, dva bílí roboti ve tmě jsou pořád obrovské vizuální lákadlo a má to výbornou atmosféru. Akorát už by to konečně chtělo vydat onu slibovanou druhou desku, z níž ostatně na koncertě také padla nějaká ta ukázka, a to hned na začátku setu. Ve druhé polovině už se víceméně pokračovalo jen v duchu první a doposud bohužel jediné řadovky “Black Coal Depression”, z níž mimo jiné zazněla i naprostá tutovka “Corroded Landscape”, což je pro mě osobně ta nejlepší skladba, jakou Gorgonea Prima doposud vytvořila. Tak jako tak, koncertem zrovna této skupiny nepohrdnu nikdy a i tentokrát se ukázalo, že to rozhodně není náhodou.
Žezlo převzali Minority Sound, jejichž hudba by se mi papírově měla líbit, ale i přesto jsem si k ní z desek nikdy pořádně nedokázal najít cestu… nejspíš proto, že je podle mě na poměry industriálního metalu taková trochu hodná. V živém podání se ovšem tento handicap spravuje (však to znáte, živě je to vždycky tvrdší), takže je to hned o něčem jiném a Minority Sound jsou díky tomu kapelou, která mě baví hlavně (spíš jenom) živě. Tak nějak podobně to bylo i tenhle večer na Chmelnici… hudebně to mně osobně tolik nedává, ale musí se nechat, že kapela se na pódiu nešetřila a všichni s výjimkou bubeníka (u něhož je to samozřejmě omluvitelné) pařili dost vydatně, takže ve výsledku nemůžu tvrdit, že bych se nějak nudil. Navíc bylo znát, že měli v publiku docela početnou základnu fanoušků, kteří Minority Sound hnali kupředu a připravili jim asi největší odezvu hned po Samael.
Trochu opačně na tom byli s odezvou následující Liveevil, kteří hráli pro dvě řady turistů (teda, fotografů), pak pro dva metry prázdného prostoru a teprve pak stáli první lidi. Každopádně, tuhle skupinu vnímám vlastně přesně naopak než Minority Sound, protože mě její alba baví, ale živě mi Liveevil vždycky přijdou takoví trochu nevýrazní vzhledem k tomu, že hrají docela energickou muziku. Tentokrát jim na dojmu příliš nepřidal ani fakt, že nasamplovaná elektronika nebyla pořádně slyšet. Ony ty parádní refrény, které Liveevil mají, docela fungovaly tak jako tak, ale i přesto to mělo k dokonalosti daleko. Netvrdím, že Liveevil předvedli nějaký provar, protože to určitě není pravda, pořád to bylo docela v klidu vystoupení, akorát bych si to rozhodně dokázal představit lepší. Každopádně, kapela hrála především ze své poslední řadovky “3 Altering”, jejíž obsah obstaral většinu setlistu, až v samotném závěru se objevily i starší kousky v čele s finální hitovkou “Sky and Nails”. Z chystaného alba, na němž Liveevil aktuálně pracují, bohužel žádná ukázka nezazněla.
Po čtyřdílném seriálu na téma domácí industrial metal konečně přišlo očekávané švýcarské finále v podání Samael. Ani oni ze svého chystaného alba nehráli nic, zato však předvedli docela reprezentativní průřez celou svojí diskografií. Navrch mělo poslední album “Lux Mundi”, přelomové “Passage” a klasika “Ceremony of Opposites”, z nichž ze všech zaznělo po čtyřech kusech, nicméně se samozřejmě dostalo i na další desky. Samotný setlist byl tedy poskládán docela slušně, i když pár svých oblíbených kusů, které nezazněly, bych určitě našel. Tak je to ale prostě vždycky, takže důvod ke stížnostem nějak není, protože všechny zásadní vály zazněly.
O trochu hůře na tom však byl zvuk. Netvrdím, že byl vyloženě neposlouchatelný, ani netuším, jak tomu bylo v jiných částech sálu, ale z mého místa hodně vepředu bohužel nebyly příliš slyšet klávesy, takže si je mnohdy musel člověk spíš domýšlet. Klávesák Xy za nimi sice skákal jak čertík z krabičky a bylo na něm vidět, že si vystoupení užívá, ale slyšet moc nebyl, což některým peckám jako třeba “Slavocracy” trochu škodilo. Úplně opačná situace však nastala, když vzal Xy paličky a začal mlátit do perkusí, protože pak zase nebylo slyšet nic jiného, jak byly přeřvané.
Setlist Samael:
01. Intro
02. My Saviour
03. Shining Kingdom
04. Flagellation
05. Soul Invictus
06. Luxferre
07. Solar Soul
08. Into the Pentagram
09. Jupiterian Vibe
10. Slavocracy
11. Reign of Light
12. Infra Galaxia
13. Antigod
14. Baphomet’s Throne
15. Rain
16. Ceremony of Opposites
17. Black Trip
18. The Truth Is Marching On
To jsou ovšem asi tak jediné výtky, které šlo k vystoupení mít, protože ze strany samotné kapely to jinak byla hodně velká paráda. Na Samael bylo znát, že už to jsou zkušení pardálové, takže své vystoupení hráli s obrovskou jistotou a nadhledem, přesto však člověk neměl pocit, že by snad mělo jít o obyčejnou rutinu. Jednoduše řečeno, Švýcarům to ohromně šlapalo, na čemž nic nezměnil ani fakt, že do Prahy přijeli bez svého baskytaristy Mase, na jehož místo naskočil jakýsi náhradník, jehož identitu však bohužel neznám. Ačkoliv se na pódiu rozhodně snažili všichni přítomní, hlavní pozornost přece jenom strhával zpěvák a kytarista Vorph, což je jednoduše řečeno skvělý frontman, jenž funguje přesně tak, jak by takový frontman fungovat měl – táhne show kupředu a nedělá mu problém si získat publikum na svou stranu.
Budeme-li se bavit o hudbě, pak se večer docela povedl. Samael i Gorgonea Prima byli výteční, zbytek vystupujících taktéž v pohodě. Sice je pravda, že menší počet skupin by mně osobně byl asi milejší, ale že bych se u některé z těch pěti přítomných vysloveně nudil, to zase tvrdit nemůžu. Zvuk byl víceméně taktéž na slušné úrovni a vždy byl přinejmenším poslouchatelný, a i když třeba trochu utopené klávesy u Samael zamrzely, nebylo to nic, co by člověku vyloženě zkazilo koncert.
Byl tu ovšem jeden další element, který naopak koncert kazil – a v některých momentech opravdu hodně. Byli jím fotografové – a v tomhle případě výjimečně nemám na mysli lidi, kteří asi na akci přišli jen natáčet záznamy na mobil, ale profesionální fotografy. Jasně, fotky z koncertů jsou super, člověk se na to rád podívá, ale někde by měla být hranice a zrovna tady těch fotografů bylo vážně jak nasráno, což bych ještě jako přežil, ale mnohem horší už bylo, že se někteří z nich chovali jako totální prasata. Fandové si vystojí první řadu na Samael, během prvního songu se však fotografové mezi ně začnou surově rvát, máchat foťákem kolem dokola, pomalu lézt kapele na pódium, jen aby měli lepší úhel. Lidi to sere, ale ze slušnosti třeba uhnou, tak si tam pan fotograf několik minut střílí blesky muzikantům do ksichtů, a když ho to přestane bavit, tak dalších deset minut stojí v první řadě, jen čumí do displeje a prohlíží si svoje výtvory. Ty vole, je to tohle normální? Já si teda myslím, že v žádném případě ne… obzvláště jedno plešaté hovado mě tak neskutečně vytáčelo, že to ani není možné. Ať si fotografové fotí, ty fotoreporty jsou kolikrát vážně zábavné, ale používejte u toho sakra mozek, protože takhle kurvíte koncerty lidem, kteří si na rozdíl od vás zaplatili (!), aby viděli svojí oblíbenou kapelu, a když se tam pak chováte takhle jak idioti (jako třeba tenhle konkrétní plešoun na Samael), tak všichni okolo včetně hudebníků vám přejí, aby vám péro shnilo.
Země: Švýcarsko Žánr: metalcore Datum vydání: 10.10.2014 Label: Dr. Music Records
Tracklist:
01. The Mother Song
02. 2116@#1916
03. We’re Gonna Dance Till Everone OS Naked and Fallen Apart
04. Johnny Rocket Is Not Dead
05. The Great Ape Project Part 1
06. Signs of a Medium Life
07. The Great Ape Project Part 2
08. Wish Me an Ocean Part 1
09. Wish Me an Ocean Part 2
10. Drop the Back of the Line
11. Signs of a Real Life
12. The Disco Fish
13. Inhale
14. Wish Me an Ocean Part 0
15. In Love Your Mother
16. The Hedgehog
17. Ein Hase zwei Haese
18. Outro
Ne, opravdu nejsem velkým fandou metalcoru. Jasně, i k nějaké pečlivě pěstované nenávisti mám daleko, ale i tak tenhle žánr jednoduše nemusím. Navíc i ti nejzarytější příznivci žánru musí přiznat jediné – vlna, která se metalcorem před lety prohnala, pošpinila jméno žánru úplně nejvíc. Každý, kdo hledal víc než jen trendy muziku, totiž pomalu ale jistě ztrácel trpělivost s aktivním vyhledáváním nějakých světlých výjimek a díky masivní propagaci vydavatelství se i k takovému posluchači začal dostávat jen komerční brak. Čistě pocitově tahle vlna upadá, ale i tak je toho průměrného na můj vkus moc. In Love Your Mother, jejichž novinka přistála na našem redakčním stole, sice od tradičního metalcoru nedávájí prsty úplně pryč, ale cítím zde minimálně snahu o to znít jinak, čehož si cením.
In Love Your Mother svůj příběh začali psát ve švýcarském Curychu v roce 2009 a ještě k jeho konci stihli vydat své první tří skladbové demo, jehož tracklist jsem sice nenašel, ale délka nových skladeb dává tušit, že rozhodně nešlo víc než o 6-7 minut hudby. Ačkoliv do letošního roku se kapela studiově odmlčela, o mrtvý projekt jednoznačně nešlo, neboť In Love Your Mother žili především koncerty a hlavně čtvrtfinále v soutěži Wacken Metal Battles stojí za zmínku. Nyní je tu kapela s dalším studiovým počinem, (osmnáctiskladbovým!) minialbem “The Great Ape Project”.
Jak jsem již zmínil, EP tvoří osmnáct skladeb, které se logicky vejdou většinou do jedné minuty. Vůbec nic proti tomuhle kouskování nemám a třeba v grindcoru nebo mathcoru, který částečně In Love Your Mother hrají, ten smysl jednoznačně vidím. Mimochodem, “The Great Ape Project” k nám do redakce zavítalo pod žánrovou berličkou metalcore. Jenže tak jednoduché to zas není. Zařadit In Love Your Mother do jednoznačné škatulky je totiž dost vošajstlich. Podoba jednotlivých skladeb je i na ploše desítek sekund hodně variabilní a výjimkami nejsou ani skladby kolující od mathcoru přes hardcore až ke klasickému metalcoru.
Co se dá říct s jistotou, je, že In Love Your Mother odmítají stát na místě a i na prostoru krátkého EP stále hledají další a další cestičky pro své vyjádření. Je fakt, že čas od času to působí opravdu nesourodě a občas jsou ty věci na sobě naplácány tak nelogicky, až z toho rozum začíná stát. Na druhou stranu pořád schůdnější cesta, než abych se nudil za přítomnosti generického metalcoru. Největší ránou pro celistvost “The Great Ape Project” jsou líbivá sóla, která mi v téhle muzice prostě nejedou, a i když jsou zahraná s přehledem, už mi to přijde v rámci celku dost zbytečné. Kupodivu třeba “Inhale” působí samostatně výborně, jenže to je spíš výjimka. Takovým klasičtějším příkladem budiž skladba “Signs of a Real Life”, jejíž sólo smrdí dokonce žánrem, který bych tu ani v nejmenším nečekal – power metalem.
Jakmile se In Love Your Mother pustí do konzervativnějších vod, opět to nezní úplně obyčejně, i triviální metalcorové rytmy totiž kapela dokáže solidně prodat. A opět se musím vrátit ke krátkým stopážím jednotlivých skladeb, jelikož tahle věc celému ípku jednoznačně prospívá. Jakmile In Love Your Mother dojdou v jedné skladbě dojdou nápady, moc se s tím neprdí a přeskočí dál, což po dobu několika písní i docela funguje. Výrazný problém mám snad jen s vokální linkou “We’re Gonna Dance Till Everone Is Naked and Fallen Apart”, kde se kapela prezentuje pro toto EP netradičním jevem – čistými vokály. Ty mi opravdu nesedly a patří vedle výše zmíněného k největším neduhům počinu.
Pakliže In Love Your Mother jednou naváží i dlouhohrající deskou, bude rozhodně zajímavé, jak se s tímhle formátem poperou. Nechci Švýcary podceňovat, ale s touhle muzikou víc než minialbum neutáhnou. “The Great Ape Project” na mě působilo ze začátku zajímavým dojmem, nicméně pocity nelogického překombinovávání se poslech od poslechu dostavují víc a víc. Ale jak říkám – pořád lepší poslouchat takovouhle ne úplně sourodou směsici než strojový metalcore bez duše.
Země: Švýcarsko Žánr: folk metal Datum vydání: 1.8.2014 Label: Nuclear Blast
Tracklist:
01. Origins (Intro)
02. The Nameless
03. From Darkness
04. Celtos
05. Virunus
06. Nothing (Intermezzo)
07. The Call of the Mountains
08. Sucellos
09. Inception
10. Vianna
11. The Silver Sister
12. King
13. The Day of Strife
14. Ogmios (Intermezzo)
15. Carry the Torch
16. Eternity (Outro)
Je to už pěkných pár let, co Eluveitie vyplivli do světa svojí debutovou placku “Spirit” a záhy se vyhoupli do čela “nové vlny folk metalu”. Solidní směska keltských lidovek a tvrdého melodic death metalu funguje spolehlivě dodnes, takže není divu, že se tenhle švýcarský klan dostal do povědomí metalového světa. U mě osobně se za celou dobu svojí existence nejvíce zapsali povedeným akustickým albem “Evocation I: The Arcane Dominion”, které ke vší škodě stále nemá následníka, ačkoliv hlad by po něm byl a místo rovněž (Omnia začala hrát reggae a zbytek scény folkové scény je samý viking). Namísto toho Eluvietie vydávají podle zaběhlého dvouletého mustru již třetí metalovou desku v řadě, přičemž stejně jako na “Helvetios” se i tentokrát drží určitého konceptu.
Chrigel Glanzmann se nechal slyšet, že pozadí “Origins” tvoří hodiny a hodiny vědeckého bádání, což je věc, která je jistě přínosná, ale co vám budu povídat, mnohem raději bych výsledky jeho bádání viděl v podobě nějaké publikace než desky. Protože stejně jako předchozí album, které vyprávělo nešťastný příběh kmene Helvétů, i novinka dojíždí především na ústřední koncept, sic nelinkuje podobu alba tak brutálním způsobem, jako tomu bylo na “Helvetios”. Nevím, jestli je to zvoleným konceptem, že je album téměř hodinu dlouhé, nepřijde mi ale, že by vyprávělo nějaký jasný příběh, spíš Eluveitie opět ujela ruka.
Nezlobte se na mě, ať si říká kdo chce co chce, ale už “Everything Remain as It Never Was” je podle mě místy nastavovaná kaše a o minulém “Helvetios” to platí minimálně dvojnásobně. O příklonu k bezzubému a instrumentálně nezajímavému metalcoru nemluvě. Na rozdíl od prvních dvou alb (a dema) je “Origins”, stejně jako jeho předchůdce, po metalové stránce takřka o ničem. Možná ještě o něco nudnější, protože i na “Helvetios” jsem si našel pár slušných písní, kde měly kytary docela koule (“Neverland”, “Havoc”, “The Siege”). Nic takového jsem s výjimkou již zveřejněné “King”, která je nejlepším kusem alba (a to spíše díky výtečné folkové pasáži), prostě nenašel. Riffy jsou takřka ve všech případech zaměnitelné, v hlavě mi zůstaly asi dva a ve většině případů mám dojem, že poslouchám nějakou píseň ze starších desek. Celé “Origins” táhnou především folkové melodie a zpěv, což je i při kvalitách Chrigela a výborné Anny Murphy na hodinovou stopáž vážně málo.
Sic nemohu mít kapele samotný posun od melo-deathu k metalcoru nijak za zlé, ostatně pořád jde o relativně logický krok, zvlášť pokud se chtěli ve větší míře vymezit vůči zbytku folk metalové scény, kde na tenhle žánr člověk skoro nenarazí. Nicméně už na “Helvetios” to znamenalo posun směrem dolů a “Origins” se dostala ještě o něco níž, protože kytary fakt hrají hovno. Vyjma “King” bych tu totiž vzpomněl ještě “Celtos”, jakkoliv její základ “Tri Martolod” již jednou použili v profláklé “Inis Mona”, “Sucellos”, “Vianna”, a to je asi tak všechno. Snad i slušnou “Virunus”, jakkoliv mám u téhle skladby dojem, že poslouchám něco z (před)minulé desky, což je ale problém, který jsem zaznamenal u víc než poloviny songů na desce. U “Helvetios” jsem si říkal, že kdyby Eluveitie trochu ubrali plyn, přestali vydávat desky co dva roky, zapracovali na skladbách a zkrátili stopáž tak o dvacet minut, nejspíš by z toho bylo slušné album. Jenže se stále drží svého mustru a nakonec to dopadá leda tak, že potřebují svěží vítr do plachet jak prase drbání.
Jejich moderní folk metal totiž sice působí na první pohled hrozně fresh, cool, trendy a já nevím co ještě, nakonec to ale není ani bezzubost kytar, ani recyklování starších desek a chybějící silné momenty, za co budu dávat nízkou známku, ale především naprostá vyčpělost a absence atmosféry. Je zatracená škoda, že Eluveitie jsou jednou z mála kapel, jež se snaží s metalem propojit keltský folk, kterého je na rozdíl od všemožných germánů a vikingů vážně poskrovnu, ale to, co se Helvétům docela slušně dařilo na prvních počinech, se minimálně druhému albu v řadě zoufale nedostává. “Origins” je pro mě v jádru suchá deska, mechanický stroj z kytar, bicích, basy a nějakého toho folku, ale nic víc. Sice se snaží vyprávět příběh krále Ambigatuse, ale předává leda pár faktů a trochu omáčky v textech. Kde je nějaká procítěnost, monumentálnost, upřímnost? Cokoliv, co ve mně vyvolá nějakou reakci? I balvan ve mně vzbudí víc pocitů než tahle deska, a to už je vážně špatné.
Takže co si s “Origins” počít? Vlastně nic moc, protože se s ním toho nic moc dělat nedá. Po pár posleších jej máte prokouklé skrz na skrz a na každý další vás už nic nového nepřekvapí. Není co objevovat, není čím se nechat unášet zas a znovu. Nebyli by to Eluveitie, kdyby si nedrželi jistou profesionální úroveň a pár skladeb nebylo dobrých, ale asi by to už nebyli Eluveitie, kdyby nerecyklovali sami sebe. Dobré věci se najdou, ale když sečtu výše vyjmenované skladby, dostanu se něco málo přes dvacet minut, což je zhruba třetina alba. Nevím, jestli je kapela hnaná smlouvou s vydavatelstvím, nebo je to jejich rozhodnutí, že mezi alby nedělají žádné větší mezery, nicméně zvolnit tempo potřebovali už před pár lety a na tom se nemění vůbec nic. Stejně jako na tom, že když si budu chtít pustit něco od Eluveitie, sáhnu po jejich začátcích.
Další názory:
Jestli Eluveitie dříve patřili k tomu kvalitnějšímu z folk metalového trendu, na posledních dvou albech na tento titul dost krutě rezignovali. “Helvetios” bylo dost nepovedené a oproti němu je novinka “Origins” o trochu lepší, ale pořád je to slabota, která dojíždí na ty samé neduhy jako její předchůdce – všechny skladby jsou zaměnitelný kolovrátek, délka je těžce neukočírovaná a metalová složka hudby hraje úplné lejno a není ničím jiným než pouhým podkladem pro melodie folkových nástrojů a pro vokály. Je pravda, že co se vokálu týče, Chrigel Glanzmann chrčet umí a Anna Murphy je tradičně skvělá (téhle holky je pro takové odrhovačky fakt škoda), ale utáhnout hodinu jinak víceméně prázdné muziky sami nedokážou. Tu a tam nějaký slušný motiv vykoukne, jmenovitě mě nejvíce zaujaly songy “Celtos”, “Virunus”, “Vianna” a v trochu menší míře ještě “Carry the Torch”. Ale jinak to až na “The Call of the Mountains”, která je jen zapamatovatelná, nikoliv dobrá, nechutně splývá a hlavně brutálně nudí. Jestli se “Helvetios” dalo považovat za přešlap, který se může přihodit každé kapele, po “Origins” už je jasné, že by Švýcarům neškodilo se zamyslet nad směřováním svojí tvorby a také nad prodloužením pauz mezi deskami, protože ty jejich klasické dva roky už evidentně nejsou dost na to, aby nápady stihly opravdu dozrát… H.
Eluveitie jsem míval dost rád a první tři desky chovám v oblibě pořád. Současnost ale bohužel vypadá tak, že se kapela točí v bludném kruhu, ze kterého se jí nějak nedaří vymanit. Hodně nepovedenou desku “Helvetios” se sice překonat podařilo, jenže to nebylo žádné velké umění, a “Origins” na tom zase o moc lépe není. Jako jo, když si to pustím, tak mi to nedělá problém doposlouchat a album si drží určitou kvalitativní úroveň, pod kterou prakticky neklesá, ale na druhou stranu nenabízí ani nic, kvůli čemu by stálo za to jej protočit. Je to přijatelné řemeslo, ale ani o chlup víc, a já si z něj krom vlezlé klipovky “Call of the Mountains” nepamatuji jediný motiv, jedinou skladbu. Neříkám, že ty songy nejsou celkem v pohodě, ale to zkrátka nestačí na víc než průměr. Vážně by to chtělo nějaký tvůrčí impulz, který by Eluveitie někam posunul a zabránil tomu, aby se z kapely stala parodie sebe sama. Jak vidno, nová houslistka takovým impulzem rozhodně není a Anna Murphy to svým parádním zpěvem prostě sama neutáhne. Ježura
Ačkoli jsem nikdy nepropadl takové té folk/pagan odnoži metalové hudby, tak z těch novějších kapel této sorty jsou mým uším Eluveitie asi nejblíže. Přestože jejich hudba je svým způsobem značně jednoduchá a až vlezle orientovaná, tak to je jeden z případů, kdy s tím nemám problém. No, a protože mi ani trochu nevadil jednotvárný a přímočarý styl, kterým se vydali na předchozím “Helvetios”, tak jsem se nebál, že by mě “Origins” mohlo nějak výrazně zklamat. Přesto jsem rád, že můžu říct, že novinka je malinko rozmanitější a barvitější. Kombinace přitvrzelých metalových pasáží s folkovou barevností použitých nástrojů se mi v podání těchto Švýcarů sakra zamlouvá. Snad jedinou písní, již vysloveně nemusím, je klipová “The Call of the Mountains”, která to s tou orientací směrem k větším masám vážně přehnala a nevkusné prozpěvování Anny Murphy beztextovou linku “hů hůů hůůů” v refrénu jí sráží na kolena. Naproti tomu skvělé “The Nameless”, “From Darkness” nebo i singlová “King” jedou přesně dle stylového zadání, jež nadiktovala přelomová “Slania”. Jen škoda nevýrazných instrumentálních meziher, které dle mého názoru spíš brzdí spád alba jako celku. Jinak nemám větších výhrad, takže několik dobrovolných poslechů tomu zcela určitě ještě věnuji. Kaša
Když jsem “Origins” slyšel poprvé, uznale jsem pokyvoval hlavou a sám pro sebe kapelu chválil: “Oproti ‘Helvetios’ obrovský krok vpřed.” Párkrát kolem mě prosvištělo a dobrý pocit nezmizel, jenže pak jsem si začal uvědomovat zásadní věc, a totiž že si z něj nepamatuji téměř nic. To jediné, co mi utkvělo v paměti, byl refrén “The Call of the Mountains”, a to jen díky tomu, že se o něj postarala výborná Anna Murphy. Pustil jsem se tedy do poslechu znovu s plnou pozorností a to jsem neměl dělat. Zatímco první dojmy napovídaly skóre okolo sedmičky, od chvíle kdy jsem album začal vnímat, jsem musel umazat půl bodu. Při každém poslechu. Opravdu se mi to nezdálo, na albu totiž není jediná výjimečně povedená skladba. “The Call of the Mountains” jsem slyšel jedinkrát před vydáním desky a už tehdy jsem si říkal, že takhle by to tedy nešlo, jestli se Eluveitie nepochlapí a zbytek alba nebude alespoň o třídu lepší, bude “Origins” propadák. Jenže on je zbytek alba ve skutečnosti o třídu horší. Mohl bych jmenovat pár silných chvil, jenže těch slabých je zde naprostá většina. Bohužel, recept Eluveitie se nemění, a tak zde máme přesně tři polohy: metalový náklep, různě kvalitní refrény a všechny ty folkové části, kdy kapela jede v rychlém tempu a do toho flétna či housle hrají po každé to samé. Svůj oblíbený počin Eluveitie, “Everything Remains as It Never Was”, jsem již nějaký ten rok neslyšel, ale zdá se mi, že tato kapela v minulosti uměla mnohem víc než jen hoblovat nudu hodinu v kuse. “Origins” tak musím přestat poslouchat, dokud mu ještě nějaké body zbývají. Zajus
Můj vkus už prodělal mnoho obměn a nespočet kapel můj zájem získalo i opustilo. Je tu však i malá hrstka kapel, které se stále daří udržovat si mou pozornost nehledě na úhyby mých hudebních preferencí. Srdeční záležitost – Eluveitie – do téhle sorty bezesporu patří. I proto je pro mě hodnocení desky jako “Origins” ohromně těžké. Deska pokračuje ve stylu nastaveným “Helvetios”, a jelikož je má přízeň nakloněna především raným letům Eluveitie, nepřekvapí, že nová deska ve mně velkou vlnu nadšení nespustila, zvlášť když Švýcaři na “Origins” předvádějí pouhý recyklát starších písní. Jenže i ta recyklace šla provést mnohem lépe. V drtivé většině jde o songy, které jsou v rámci celku naprosto nevýrazné, a i když samy skladby nejsou samy o sobě úplně špatné (teď nepočítám “The Call of the Mountains” – ble), vedle dalších písní jednoduše splývají. Poslední “Helvetios” mělo spoustu much, především přetaženou stopáž, ale celkový sound nebyl ještě tak ohraný a oproti novince je v mých očích ještě o nějaký bodík výš. Uznávám, že “Origins” je pořád dobře poslouchatelné a pořád to jsou Eluveitie se svými klady i zápory, nicméně tentokrát se toho negativního nashromáždilo na můj vkus příliš. Mám-li i k budoucí tvorbě Eluveitie vzhlížet s respektem jako k raným deskám, změna je nevyhnutelná. Skvrn
Země: Švýcarsko Žánr: doom / death metal Datum vydání: 16.5.2014 Label: Auric Records
Tracklist:
01. While the Sea Mounts Up
02. Mother South
03. Under the Linden Tree
04. Murmansk II Му́рманск
05. Ghost – An Interlude
06. Crawl
07. Sacrum quod vivit
08. Murmansk I Му́рманск
09. Devil Wears Christ
Jméno Excruciation sice na metalové scéně není obecně úplně známé, a kdybyste asi dělali anketu na nějakém festivalu, většina lidí by je nejspíš neznala, ale jestli si myslíte, že tu máme co do činění s nějakými amatéry, jimž ještě teče mléko po bradě, rozhodně se mýlíte. Tihle švýcarští borci jsou totiž aktivní už od konce roku 1984, takže se vlastně jedná o nefalšované veterány. V této staré éře ovšem Excruciation dokázali vydat jenom jedno minialbum a poměrně početnou sérii demosnímků, pak se po nich v roce 1991 slehla zem.
Zem byla slehlá nějakých 14 let… roku 2005 se totiž Excruciation opět probrali k životu a jali se “doomovat” už v dlouhohrajícím stylu. Po dalších minialbech a živáku nakonec došlo k vydání dlouhohrajícího debutu “Angels to Some, Demons to Others” v roce 2007, načež jej o dvě léta později následovalo pokračování “[t]horns”. Letos pak přišla třetí deska s názvem “[g]host”, jíž se právě teď podíváme na zubní protézu…
Jak již padlo, Excruciation nejsou žádní začátečníci, ale už dávno ostřílená a zkušená parta, která tu svojí doom/death metalovou káru táhne nějaký ten pátek. Tím pádem je docela na místě očekávat, že ani samotná muzika na “[g]host” nebude znít nijak začátečnicky, ale půjde o kvalitní záležitost, jak se na takové staré páky sluší a patří. Což sedí, protože opravdu tomu tak je. Zdá se vám, že to nějak nekoresponduje s tou známkou na konci recenze (a nedělejte, že jste se na to číslo nepodívali předem)? Na první pohled to tak vypadat může, ale musím zdůraznit, že ta kvalitní úroveň se opravdu týká pouze muziky.
Opravdu je tomu tak – budeme-li se bavit čistě o instrumentální stránce, není pochyb o tom, že Excruciation to mají v malíku, mají jasno o tom, co hrát, jde jim to od ruky, mají nápady a výsledek je docela povedený. Je sice pravda, že je “[g]host” svým způsobem poměrně jednolitá nahrávka, jejímž jediným zpestřením je poklidná instrumentální mezihra “Ghost – An Interlude” na páté pozici, díky čemuž je ta tři čtvrtě hodina vlastně docela dost, ale je to v rámci stylu, takže to nakonec není nic, co by mi zas tak vadilo. Hlavně zpočátku mezi sebou jednotlivé písně dost splývají, ale když tomu člověk dá čas, nakonec se nějaké zapamatovatelné momenty objeví, třeba trochu chytlavější song “Murmansk II Му́рманск”, povedený klidný rozjezd “Mother South” nebo výborný riff v “Sacrum quod vivit”. V tomto ohledu je vše v nejlepším pořádku a líbí se mi to. Opětovně však upozorňuji, že se bavíme čistě jenom o hudbě.
Je tu totiž jedna taková “drobnost”, která veškeré snažení Excruciation na “[g]host” absolutně potápí, zbytku skupiny hází klacky pod nohy a celkový dojem z desky posílá do pekel… ani nejde říct, že by to ten dojem jen sráželo, protože jej to úplně ničí. A jak jistě správně tušíte, když jsem výše zdůrazňoval, že se bavíme jen o instrumentální stránce, oním kamenem úrazu je vokál. To, co totiž Eugenio Meccariello předvádí, je absolutně neposlouchatelné. Při vší úctě, ten jeho zpěv je naprosto příšerný a fakt nechápu, že ho zbytek Excruciation prostě nekopne do prdele (rozhodně to měli udělat hned, jak to s hudbou začali myslet jen trochu vážně), protože to se vážně nedá. Pozitivní je na tom asi jen jedna věc – nejspíš poprvé v životě jsem slyšel doslova falešný growling.
Já si z toho sice dělám trochu srandu, ale ve finále to až taková prdel není, protože takhle brutálně imbecilní vokál totálně zprasil celé album od začátku do konce a jenom díky němu se tak “[g]host” stává nahrávkou, kterou si už nikdy v životě nepustím. A to je ve své podstatě obrovská škoda, jelikož čistě hudebně jsou na tom Excruciation skvěle. Za instrumentální stránku bych se nebál dát třeba 7,5/10. Pokud by se nazpívání desky ujal nějaký opravdu schopný vokalista, jenž by to ještě vyšperkoval, možná bych byl ochoten uvažovat i o osmi bodech. Jenže v téhle podobě je to jenom a pouze díky zpěvu tak strašné, že nemůžu jít nad 5 bodů, jakkoliv to je k výborné práci ostatních hudebníků v kapele trochu nespravedlivé.
Nu-metal sice už nějakou dobu nefrčí tak jako na začátku milénia, kdy se z něj stal hudební fenomén své doby, ale to stále nebrání mnohým kapelám obracet se k jeho kořenům a přetavovat je do hutnější podoby, jíž se dnes říká modern metal a která je položena na velmi podobných základech snad jen s tím rozdílem, že tady se nerapuje, kytary jsou ostřejší a kapely znějí v mnohých případech velmi uvěřitelně a pohodově. A jednou z takových je i nová švýcarská akvizice jménem Almøst Human, jejíž debutový počin nám přistál v redakci, a který jsem si vzal na paškál.
Historie Almøst Human se začala psát už někdy v devadesátých letech, kdy se začala kapela formovat spojenectvím Oliviera Perdrizata a Rosaria Fulloneho, ovšem teprve po roce 2010, kdy se tahle dnes pětičlenná sebranka rozrostla o zbylou část své současné sestavy (basák Rjan Peyer, kytarista Chris Matthey a konečně zpěvák Ben Plüss), se začalo opravdu něco dít a výsledkem je tak pětiskladbové EP “Ø”, které toho z hudebního hlediska nabízí tak akorát na to, aby si posluchač dokázal udělat na Almøst Human názor, jestli si je má pro příště ponechat v hledáčku možných překvapení, nebo je rovnou odepsat do kategorie zbytečností, k nimž se netřeba vracet. Já osobně bych se přiklonil k té první skupině, protože aniž bych chtěl Almøst Human přičítat body za neotřelost a originalitu, tak jejich písně se poslouchají tak nějak samy a nenuceně.
Zní to jako srážka Mudvayne, KoRn a místy snad i Fear Factory, což jsou kapely, ke kterým se dodnes rád vracím, takže nejspíš i proto mě “Ø” chytlo vlastně hned na první poslech. No, ono je to dáno i tím, že ačkoli jsou některé riffy jako vystřižené z progresivně metalových novin, tak jsou ty písně svým způsobem velmi jednoduché a přímočaré, takže není problém dostat se do nich vlastně hned při prvním poslechu. Tady se prostě rezignuje na postupné odkrývání a objevování nějakých skrytých pokladů a není se vlastně čemu divit, protože co byste čekali od kapely, která zní jako výše popsaná trojice.
Pokud pominu minutovou instrumentálku “Mørning Star”, tak před sebou mám čtveřici písní, které jsou naladěny na jednu vlnovou délku a které jsou mezi sebou relativně vyrovnané a nedá se jen tak z fleku říct, že tahle je na houby nebo že tamhleta je oproti zbytku vyloženě super. Přiznávám, že mně se nejvíce zalíbila úvodní sedmiminutová “Living Wreck”, na níž se mi krom hutného ústředního riffu líbí práce s aranžemi a použitými (asi kytarovými?) efekty, které znějí tak elektronicky, že si jejich původem nejsem jistý. Je mi hodně sympatické, že i přes opravdu dlouhou stopáž, které podobné hudbě běžně nesvědčí, mě tenhle vál nenudí a jeho houpavý rytmus si nelze neoblíbit. Asi největší devízou Almøst Human je pak zpěvák Ben Plüss. Čert vem fakt, že když se do toho opře, tak zní úplně jako Chad Gray z Mudvayne a Hellyeah, ale jeho vokál má sílu a je z něj slyšet, že se s ním snaží pracovat, protože i když tak činí relativně nenápadně, tak s ním variabilně pracuje a neřve pouze v jedné poloze.
“Øbey, Cønsume ør Disappear” zaujme poklidnější strukturou a hojnějším využitím čistého vokálu. Pokud čekáte, že se to v refrénu zlomí a Almøst Human se utrhnou z řetězu drsným riffováním a řvanými vokály, tak jste na omylu, protože i když se kytary ke slovu dostanou, tak po celou hrací dobu tahle věc tak nějak příjemně plyne a nemá v sobě ten tlak, kterým třeba “Living Wreck” nešetřila. “Nørmøsis” je pak jejím přesným opakem, protože oproti svým třem kolegyním zařadí vyšší rychlostní stupeň, a protože Ben zdůrazní frázování, než jak jej doposud prezentoval, tak ve slokách jsem nejednou podlehl iluzi, že už zde nezpívá on, ale opravdu Chad Gray. Závěrečná “Each øf Us” začíná s nevinnou atmosférou, ale někdy v půli se zlomí v brusku, kterou táhne riff, jenž mi vzdáleně připomíná dokonce Meshuggah. Je škoda, že celá druhá půle plyne za opakování jednoho motivu, který osvěží magicky nazvučené klávesy, ale stejně působí “Each øf Us” na závěr zbytečně repetitivně.
Celkově nemůžu na Almøst Human za jejich první studiový počin “Ø” kydat hnůj, protože takhle nějak si představuju moderní metalové písně. Mají spád, v rychlejších momentech tah na branku, jsou kytarově hutné a přitom melodické, ovšem zase ne tolik, abych si při poslechu připadal jako při sledování přiblblé telenovely. No, prostě abych to uzavřel – až budou Almøst Human vydávávat následovníka “Ø” (a teď je jedno, jestli to bude “pouze” další EP, nebo rovnou celá deska), tak si jej určitě rád vyslechnu, protože “Ø” mě dost dobře baví.
![Excruciation - [g]host](http://sicmaggot.cz/wp-content/uploads/2015/04/Excruciation_-_ghost.jpg "Excruciation - [g]host")
