Datum: 11.12.2014 Místo: Praha, Final Účinkující: Drom, Tengri, Ubožák
Koncertní abstinence mi byla v patách už zhruba týden, takže potřeba dostavit se na nějakou akci libou mým uším se každým dnem zvyšovala exponenciálně a završila se výpravou do pražského Finalu, jenž se mi představil v novém, dost kabátě. V jeho sklepení se představila čtveřice domácích kapel, které spojuje především deprese, zmar, zadumaná atmosféra a hutné riffy, přičemž jsem znal především liberecké Drom. Ty jsem naposledy viděl vloni v Crossu a od té doby mi úspěšně unikali, přičemž mezitím stihli vydat splitko s ruskými Moro Moro Land a docela jsem se na živé provedení nového materiálu těšil. Zbylé trio kapel jsem znal přinejlepším podle názvu (Tengri) nebo vůbec (Keysmoon, Ubožák), došel jsem tedy k tomu, že nejlepší bude nechat se překvapit.
Brzký začátek akce o šesté podvečerní způsobil, že jsem první kapelu vynechal a došel jsem až na Tengri. Z prvních Keysmoon jsem slyšel zhruba poslední song a půl, přičemž to, co jsem slyšel, nebylo vůbec špatné a nakonec jsem trochu zalitoval, že jsem nedošel dřív. V malém prostoru Finalu bylo už docela narváno, i když byl všední den, nízké vstupné očividně udělalo své (a to kluci u vstupu za kilo a víc nabízeli panák tuzemáku, vůbec jejich přístup dost oceňuju). Výměna pódia mezi Keysmoon a Tengri proběhla vcelku svižně a jejich půlhodinový set mohl začít. Byl jsem na jejich post-rock obohacený o housle docela zvědavý, protože jsem na jejich tvorbu prakticky neslyšel křivého slova, nicméně ve výsledku jsem vysloveně nadšený nebyl. Tengri hráli tak půl na půl. Dávali do toho všechno, to žádná, ale když nepočítám, že mi občas neseděl zvuk, samotná hudba byla chvílemi vážně skvělá, přičemž bych vyzdvihl hlavně poslední, hodně atmosférický song. Občas ale zničehonic prohodili znaménko, přehoupli se na opačnou stranu polarity a třeba druhá píseň s dost progresivním feelingem a agresivní hrou bicích mi nesedla vůbec. Nicméně když už to stálo za to, atmosféra by se dala krájet a já si ty chvíle vážně užíval, což pro mě chtě nechtě znamená hledání studiové tvorby a zápis Tengri na (ukrutně dlouhý) “must listen to” seznam.
Ubožák. Pro mě ten večer asi nejzáhadnější jméno, protože jsem absolutně netušil, co by mohlo hrát. Podle tematického zaměření večera jsem očekával nařvaný sludge či stoner, nicméně pánové k tomu přidali ještě slušnou porci blacku a záměrně rozladěné kytary. To však rozhodně nebylo negativum, protože do uší bijící disharmonická nesouhra ve výsledku fungovala možná až příliš dobře. Čtveřice muzikantů prezentovala písně dost misantropních názvů jako “Všichni lidi by měli hořet” (což je mimochodem výborný vál) nebo “Zima a strach”. Víc jsem si bohužel nezapamatoval, ale dost jsem se u toho bavil. A u hudby ještě několikrát tolik. Když nepočítám, že basák a kytarista za mikrofony přidávali komediální prvky podroušenou rozevlátostí, Ubožák měli všechno, co mě na sludgových bahnech baví. Energie měli na rozdávání, nechyběly naklepávací pasáže stejně jako uzemňující atmosférické plochy, takže jakékoliv důvody k nespokojenosti zůstaly pohřbeny hluboko pod zemí.
Posledním hodina večera patřila libereckým Drom. Než se kapely na pódiu vystřídaly, uteklo skoro půl hodiny, a protože ve Finalu platí tvrdá vláda desáté večerní, na jejich set zbylo nějakých 35 minut. To ale nakonec kdovíjak nevadilo, protože i tak to bylo intenzivní. Ze čtyř skladeb se dostalo právě i na dvě novinky z letošního splitka, za což jsem byl vážně rád. Jejich temnější háv mi tehdy dost sedl a dlouho jsem čekal, až si je budu moci poslechnout živě. “Kopí v zádech zabodlé” i o ždibec atmosféričtější “Věčný hlad” fungovaly na výbornou, hlavně silný závěr z druhé jmenované. Ze starších skladeb padly “Bratr a smrt” a “Kruh z ohně a oceli”, jestli mě paměť příliš neklame. Bylo mi jasné, že vzhledem k časovému presu na mojí nejoblíbenější “Hrob z ledu a kamení” nedojde, i tak jsem ale mohl odcházet nanejvýš spokojený. Když nepočítám občas trochu nesrozumitelný zvuk, což se vzhledem k obsazení čítající tři kytary dalo pochopit, byl to jasný hřeb večera, jemuž nechybělo prakticky nic. Před rokem jsem sice z Crossu odcházel ještě o něco víc nadšený, ale i tak to bylo dobré. Tak snad jednu z mých nejoblíbenějších kapel ze Sudet potkám dřív než za další rok.
Země: Česká republika Žánr: rock Datum vydání: 13.10.2014 Label: Harlej Records
Tracklist:
01. Začnem hrát
02. Thajská
03. Na prodej
04. Majdalenka
05. Přistávám
06. Touhy
07. Kulisácká
08. Dej mi sílu
09. V dálce možná už svítá
10. Než to s náma půjde ke dnu
11. Viva, Viva Barcelona
12. Balada o jedný kulce
Vtipná a veselá skupina Harlej patří už několik let mezi stálice naší malé rockové scény. Přeci jen tady neexistuje moc kapel, které hrají přes dvacet let a mají na kontě více než deset řadovek. Pokud tedy nepočítáme Alkehol, Debustrol, Törr a další, se kterými si Harlej pravidelně vyměňují jednotlivé hudebníky. To mi vlastně na těchhle našich klasikách přijde nejlepší – jde vlastně pořád o ty samé lidi, ale dohromady udržují rockový a metalový odkaz více než důstojně.
Předem je potřeba uvědomit si, co kapela jako Harlej hraje a komu by se mohla taková muzika líbit. Pro ty, kteří nikdy neměli tu čest (což se divím), pouze ve zkratce: Harlej je čistokrevný zábavový rokec a podle toho je k němu také potřeba přistupovat. Tahle hudba si na nic nehraje – jde jí jen o jedno – dobře pobavit. Je svižná, skočná a melodická. Tomu odpovídají i texty písní. Jsou jednoduché a každému přístupné, ale neméně vtipné. To se Harlejům musí za celá ta léta nechat – velká část songů v jejich kariéře je opravdu výborně napsaná, hravá a velmi nadnesená. Takový “Svařák” mi sice už několik let leze krkem, ale to se může stát kterékoliv formaci s jakoukoliv nejhranější skladbou. Velká výhoda kapel typu Harlej bezesporu je, když umí krom rychlejších věcí zahrát i něco pomalejšího nebo nějaký ploužák. To potom úspěch roste raketově a myslím, že zrovna Harlej se o početnou fanouškovskou základnu nemuseli nikdy prosit.
V pořadí jedenáctá deska “Na prodej” vlastně nepřináší vůbec nic nového. Obsahuje dvanáct (což je posledních několik let takovým hezkým zvykem) písniček, které nijak nevybočují ze zajetého Harlejího standardu. Stopáž kolem tři čtvrtě hodinky je více než příjemná a do konceptu a stylu muziky bezvadně sedí. Provedení, produkci a mixu nemám co vytknout, ostatně jako vždy. Muzikantům to společně perfektně šlape, a i když nelze čekat nic úžasně světového (kdo by taky čekal?), hudebně je zde vše na jedničku. Současná sestava kapely čítá celkem pět kousků. Dlouholetý matador Antonín Rauer (kytara), vousáč Tomáš Hrbáček (zpěv), nejtvrdší ze všech Kolinss (baskytara), plešatý Libor Fanta (bicí) a nováček Milan “Hofík” Hoffmann (kytara).
Dovolím si takovou malou vsuvku – ani po osmi letech si zatím pořád nejsem jist, jestli je Tomáš Hrbáček v řadách Harleje lepším frontmanem, než byl svého času Ladislav Šafránek. ŠafránkůvHarlej byl takový rozvernější, kdežto Hrbáčkův hraje o něco více na vážnou notu. Líbí se mi projev obou pánů, ale pořád asi čekám na něco, čím mi Tomáš Hrbáček přiroste k srdci. Ne, že by mi něčím neseděl. Spíše jsem si tenkrát při výměně zpěváků (před deskou “Čtyři z punku a pes”) říkal, zda Hrbáček má na to, aby takovou skupinu utáhl a dokázal ji udržet na náležité úrovni. Nyní už vím, že má, ale pořád mu k dokonalosti ještě drobík chybí.
Album “Na prodej” se skládá z písní rychlejších i pomalejších, vtipnějších i méně vtipných. Zkusím vypíchnout to nej(ne)zajímavější. Úvodní “Začnem hrát” je bezesporu nejslabším kusem a z toho hlediska absolutně nechápu, kdo a proč ji zvolil jako otevírací. Naprostá tuctovka. O to větší škoda je, že celý zbytek desky je kvalitativně asi tak o čtrnáct tříd výše. Nerozumím. Hned následující “Thajská” zaujme humornou formou a další z variací na nejhorší překvapení, které může v životě chlap zažít. Zvlášť v Thajsku. Titulka “Na prodej” neurazí, zastavím se ale až u páté písně jménem “Přistávám”. Myslím, že jde o nejlepší skladbu na albu, a to hlavně proto, že je pěkně upřímná a milá. Takové písně vždy ocením. “Kulisácká” disponuje pěkným nápadem a provedením a líbí se mi také “V dálce možná už svítá”. Ostatní písničky nejsou špatné, ale zároveň se ničím zvláštním nevymykají ze zavedeného stylu, který Harlej jede už léta.
Tak. A je to. “Na prodej” je prostě pohodová a povedená deska, jež určitě žádného fanouška neurazí. Obsahuje dostatek slušných kousků, které si zároveň dokážu představit jako kvalitní koncertní materiál. Osobně se mi líbí více než předloňská “Teleskopický tele”, i když jde vlastně celá ta léta pořád o to samé. V rámci diskografie lehký nadprůměr, muzika kvalitní. Šestka v hodnocení neznamená, že by bylo album nic moc. Právě naopak. Ale nesmíte v tom hledat nic víc než jen řádnou porci dobré zábavy.
Další názory:
“Vtipná a veselá skupina Harlej,” píše kolega hned na začátku svojí recenze. Inu, ne, že bych se do něj chtěl nějak strefovat, ale asi máme značně rozdílné představy o humoru, protože to, co Harlej dlouhodobě předvádí, mi přijde spíš jako prudce nesympatická primitivnost než jako něco vtipného. Jasně, já samozřejmě chápu, že si Harlej neklade za cíl být nějakou sofistikovanou hudbou, ale všechno by mělo mít nějakou mez a ani tím, že je to prdel kapela, neomluvíte, že je většina alba “Na prodej” fakticky blbá. Abych byl férový, výjimečně se najde i něco, co není úplný fail, a třeba takové “Touhy” se poslouchat dají bez nějaké větší újmy na zdraví. Na druhou stranu jsou tu ale i naprosto nebetyčné píčoviny jako “Majdalenka” nebo místy ultra idiotské texty. Třeba “Dali jsme kafe z malýho coffee shopu / Má hlava tápe, spadnul jsem do poklopu,” to je jako vážně perla jako svině. Buď je to tak intelektuálně na výši, že nedisponuji dostatečnou mozkovou kapacitou, abych to pochopil, anebo je to prostě debilita. Spíš ale asi to druhé… H.
Země: Česká republika Žánr: electro / EBM Datum vydání: 24.10.2014 Label: Polí5
Tracklist:
01. Situace Star Wars
02. IDDQD
03. Železem rty
04. Smrt láska chcaní
05. Romeo technik
06. Radio Dark Side
07. Potěšen z masa
08. Móda extravagance manýry
09. Vidět vodu ze dna
10. Frau dust
11. Disko
12. Optimus Prime
Schwarzprior jsou divní… divná kapela s divnou muzikou. Pošukaná ostravská elektronika, která si prostě ani nehraje na to, že by snad někdy chtěla být normální. To ovšem nemyslím nijak zle, právě naopak, je to kurva dobře, protože normální kapely jsou nuda.
Schwarzprior vznikli v roce 2009 a až doposud vydali jen bezejmenné EP, které se objevilo v loňském roce, a právě na něj nyní ostravské trio navazuje svým debutovým dlouhohrajícím počinem “IDDQD”, který je – alespoň předpokládám – pojmenován podle známého kódu pro nesmrtelnost v legendární FPS hře “Doom”.
“V kuse masa portál
pro cizí průchozí”
(Potěšen z masa)
Já osobně jsem se ke Schwarzprior dostal díky songu “Železem rty”, skrze nějž jsem si velmi brzy našel cestu i k celému zmiňovanému EP, které se mi skutečně zalíbilo. “IDDQD” přináší celkem 12 tracků, z nichž přesně polovina se objevila již právě na pilotním minialbu, snad ve všech případech jde o trochu odlišné verze, byť většinou spíš jen kosmeticky. Největší změny doznala právě “Železem rty”, kde byl na EP verzi nepříliš povedený zpěv, na “IDDQD” je to však jiná káva.
Na Schwarzprior se mi dost líbí, že je jejich sound hodně syrový, a i když EBM v jejich podání není nějakou vyloženě agresivní nebo nenávistnou záležitostí, z jejich beatů páchne dost krutý cynismus a nihilismus. Možná i díky tomu není muzika Schwarzprior úplně jednoduše stravitelnou nebo líbivou záležitostí, a aby se vám skutečně zalíbila, musíte být naladěni na stejné vysílací frekvenci a jejich přístup k hudbě vám musí vyloženě sednout, jinak si příliš neškrtnete a bude vám to nejspíš připadat příliš ujeté. Stejně tak jsou Schwarzprior vhodnější spíš pro lidi, jimž není cizí elektronická scéna (na stránce, která je přece jenom pořád z větší části o metalu, se to nejspíš sluší zmínit), protože – co si budeme povídat – tohle asi není ta kapela, jež by vám tuto hudbu zpřístupnila. Nicméně ani tohle nemyslím v negativním slova smyslu, protože to, že je něčí tvorba trochu náročnější a není vhodná pro žánrové začátečníky, přece není nic, co by si odporovalo s vysokou kvalitou… možná spíš naopak.
Ačkoliv jsem k poslechu “IDDQD” přistupoval s poměrně podrobnou znalostí předchozího EP (a tím pádem vlastně i technicky vzato poloviny celého alba) a tudíž jsem měl ponětí, co na mě bude čekat, i tak mi chvíli trvalo, než jsem se do nových kusů trochu dostal. Hlavně s úvodní dvojicí “Situace Star Wars” a titulní “IDDQD” jsem měl zpočátku trochu problém a opravdu mě začaly bavit až po větším počtu poslechů. Když se ale člověk do nahrávky trochu zažere, postupně zjistí, že se na těch 45 minutách hrací doby nenachází žádný slabý kus a že některé jsou naopak vysloveně excelentní. Z těch nových, které se neobjevily na bezejmenném ípku, to je pro mě osobně především “Radio Dark Side” a “Vidět vodu ze dna”, což jsou skutečné pecky, jež nabízejí přesně to, co jsem si na Schwarzprior oblíbil už dříve – hutnou, šedivou a specifickou atmosféru, chytré beaty, neotřelý vokální přednes Thom Kopfa a texty tak trochu z jiné planety. Netvrdím však, že ty zbylé nové vály jsou nějaké horší, protože “Frau dust”, “Disko” a nakonec i ta již zmiňovaná “IDDQD” (ten klidnější začátek je obrovská paráda) jsou taktéž výtečné.
No, a pak tu jsou samozřejmě i již známé pecky z debutového EP, které jsou pořád stejně skvělé a ani menší úpravy jim nic neubraly na přitažlivosti, někdy spíš naopak. “Železem rty” je prostě působivá síla, jež se ještě násobí v kombinaci s úplně stejně syrovým videoklipem. Podobně – akorát bez klipu – je na tom i “Potěšen z masa”, v níž se naprosto plynule střídají nervní pasáže s několika zklidněními, v jejichž rámci takřka utichne rytmika. Naopak taková “Móda extravagance manýry” je zatěžkaná a pomalá depka, která se přelévá do otevřenějšího, nikoliv však odpočinkovějšího refrénu. Zmínku si ale určitě zaslouží i “Smrt láska chcaní”, protože už jen ten její název ji předurčuje k okamžité kultovnosti.
“Renesance zákon, kosinus alfa, středověk druhej”
(Vidět vodu ze dna)
Bavíme-li se ovšem o Schwarzprior, je bezpodmínečně nutné zmínit ještě jednu záležitost, jež je zrovna v případě téhle skupiny podle mě úplně stejně důležitá jako jakákoliv jiná složka hudby. Mám samozřejmě na mysli texty, které celému počínání Schwarzprior nasazují korunu a jsou onou pověstnou třešničkou na dortu, díky níž (mimo jiné) se tu nebavíme o kapele, jež by snad byla jen jednou další z mnoha. Ony texty (jsou samozřejmě v češtině, což je super – v žádném případě neměnit!) jsou hodně abstraktní a na první pohled možná až nesmyslné, většinou jde vlastně jen o několik zdánlivě náhodně poskládaných frází, jež se v rámci té které písně pořád opakují. To hlavní je však to, že i z tohohle minima si člověk něco odnese a ty texty posluchači předají nějaký pocit, což je něco, co neumí hned tak někdo.
Upřímně jsem se na “IDDQD” hodně těšil a také jsem od něj neočekával úplně málo, Schwarzprior ale ani omylem nezklamali a laťku, jež nebyla předcházejícím minialbem nastavena zrovna nízko, ještě navýšili. Výsledek je tím pádem deska, která zcela jistě stojí za pozornost a která nezapadne, a už teď jsem si jistý, že se k ní budu vracet i v budoucnu a že budu mít chuť si ji pustit i za nějaký ten rok. A to takhle z fleku bohužel mohu tvrdit jen o malém procentu nahrávek, které recenzuji, takže je v takovém případě vysoká známka rozhodně na místě.
“S erekcí vypáleným městem”
(Železem rty)
Další názory:
Vystoupit společně s Vanessou a zároveň být nejdivnější kapelou večera se jen tak někomu nepoštěstí. Schwarzprior se to však v dnes už pozapomenutém skandálním vysílání “Tečky páteční noci” podařilo, čímž si tenkrát vysloužili moji pozornost. Na loňském eponymním minialbu ukázali, že jejich hudba není jen divná, ale i chytrá, zajímavá a zábavná. Debut “IDDQD” nyní potvrzuje, že to celé umí přenést i do delší hrací doby. Líbí se mi drobné změny, které Schwarzprior provedli v nově nahrané šestici skladeb, neboť nenarušují jejich strukturu a náladu, pouze přidávají další vrstvy ke zkoumání. Nejsilnější je tak stále ponurá dvojice “Potěšen z masa” a “Móda extravagance manýry”. Ani nové skladby však nejsou o mnoho horší, zejména titulní “IDDQD”, která posouvá hudbu Schwarzprior skoro až do tanečna, a předposlední úchylnost “Disko”, se starým písním snadno vyrovnají. Pokud si však chcete debut Schwarzprior užít, dám vám jednu radu: pořádně to ohulte. “IDDQD” nejvíc ožívá až ve chvíli, kdy se dům třese v základech a vlnovou délku basů by šlo měřit krejčovským metrem. Vsadím se, že i potichu je tohle album dobré, ale potvrdit to nemůžu, neboť jak zazní úvodní tóny “Situace Star Wars”, hlasitost jde na maximum naprosto automaticky. Zajus
Historie litoměřických Keep on Rotting se začala psát někdy kolem roku 2005, kdy se dala dohromady trojice Lídin, Otho a Štěpi (tehdy ještě s podporou bicího automatu), nicméně zlom přišel v roce 2010, kdy se do jejich řad připojil bubeník Hanzz. Následovalo debutové EP “The Beginning” v roce 2011, na nějž tato death metalová parta navázala loňským plnohodnotným albem “Unforseen Consequences”. Toliko nezbytných biografických informací a nyní už směle k oné první desce.
Keep on Rotting na první pohled působí jako vcelku nenápadná death metalová parta, nicméně při poslechu “Unforseen Consequences” jsem byl překvapen, jak technický materiál dali pánové dohromady, aniž by ztratili pověstné nebezpečí a živelnost. O tom, že své nástroje ovládají s přehledem, asi netřeba polemizovat (hlavně rytmická sekce je vážně nadupaná), ale borci hrají promyšleně nikoli na úkor jednotlivých kompozic, takže je to vítané osvěžení jinak velmi dynamické tvorby. Pokud pominu úvodní instrumentální intro “Introitus”, u něhož sem si zprvu myslel, že mi odchází sluchátka, tak je “Unforseen Consequences” velmi dobrou ukázkou death metalové zručnosti, která snese srovnání se zahraničními partami.
Kdybych měl vypíchnout nějaký vrchol, tak s ujištěním, že finální dojem z nahrávky je jinak velmi ucelený, bych sáhl po třetí “Freud’s Secret Desire”, která se mi zalíbila ze všech kusů nejvíc. Určitě díky své stavbě, kdy je první polovina propůjčena poklidné náladě, jež se z ničeho nic zlomí a začne pravé death metalové peklo, jak jej Keep on Rotting předvádí ve většině skladeb. Z těch klasičtějších hrubozrných válů je nejlepší “To Die on Time” se skvělou prací kytarové dvojice Štěpi a Ládin. Ale jak jsem řekl, jako celek je to album velmi vyrovnané.
Domácí fanoušci již “Unforseen Consequences” mají beztak dávno zažité pod kůží, nicméně pro mě, jakožto pro posluchače, jenž s Keep on Rotting přišel do styku vůbec poprvé, je to velmi příjemné překvapení a počin, který si budu pamatovat.
Ortel je skupina, kolem níž se (do jisté míry ani ne její vlastní vinou) vytvořil mediální obraz jakési kontroverze, přičemž takovou rozbuškou byl moment, kdy dnes již nefungující Dělnická strana použila jednu skladbu Ortelu a kapela následně k jejímu použití zpětně svolila. Jasně, tohle člověku na kreditu asi příliš nepřidá, stejně tak jako fakt, že Tomáš Ortel, hlavní předák Ortelu, kdysi působil v RAC kapele Conflict 88 (už jen ten název mluví sám za sebe), přesto v tomhle ohledu souhlasím se samotnými muzikanty, na počínání Ortelu nic moc skutečně závadného nevidím a policejní dohledy nebo kontrolování občanských průkazů návštěvníkům koncertů mi přijdou jako umělá hysterie.
Navíc i kdyby Ortel skutečně kontroverzní byl (co je onou “kontroverzí” myšleno, to si jistě dokážete domyslet), jen díky tomu bych na tu skupinu nenadával. Sice budu chápat, jestli to někomu bude připadat divné, ale já osobně jsem člověk, který se dokáže přenést přes to, že si někdo myslí něco jiného, a pokud (budeme-li se bavit o hudebních skupinách) mě oslovuje hudba, jsem schopen si ji užít, i když se s jejími autory názorově rozcházím. A nemám tím na mysli jen NS kapely (s jejichž názory se tedy skutečně neshoduji – to jen aby mě nějaký trotl špatně nepochopil), protože úplně stejně nejsem zrovna fanda ani křesťanství nebo ortodoxních veganských teroristů, přesto nemám problém si pustit skupinu, jejíž členové věří v Boha nebo se angažují v PETA. Varg Vikernes mi taky lidsky přijde jako debil, ale to nic nemění na faktu, že hudebně je starý Burzum naprosto geniální záležitost, jež nemá a nejspíš už ani nikdy nebude mít obdoby.
Přesto všechno je Ortel kapela, pro niž pochopení jednoduše nemám. Jak vám už vzhledem k mému poměrně liberálnímu přístupu k muzice popsanému v předcházejícím odstavci došlo, na rozdíl od mnoha dalších lidí nemám to nepochopení kvůli textům, ale kvůli provedení jich i samotné muziky. Právě to si totiž podle mě kritiku skutečně zaslouží, a to mnohonásobně víc než vlastní myšlenkový obsah. Ortel se snaží vystupovat jako skupina vlastenecká, která propaguje patriotismus, na čemž obecně vzato nevidím nic zlého, neboť ačkoliv je tento pojem mnohými chápan jako něco špatného, ve skutečnosti mi nacionalismus (chápáno v tom smyslu, že si člověk váží toho, odkud pochází, a kultury své země) jako něco špatného nepřijde. Je pouze nutné jej nezaměňovat neonacismem (což je samozřejmě zhovadilá filozofie), protože to by bylo, jako kdybyste si pletli matraci a masturbaci.
Problém Ortelu ovšem tkví v tom, že toto téma uchopili neskutečně laciným, tendenčním a naivním způsobem s naprosto černobílým viděním světa. Vlastní idea může být klidně sebevznešenější, ale dokud ji bude Tomáš Ortel prezentovat takto primitivně, není šance, aby skutečně oslovila někoho, kdo má alespoň trojciferné IQ (čímž nechci naznačit, že kdokoliv poslouchá Ortel, je automaticky debil – to jen aby mě někdo nechytal za slovo). Ačkoliv skupina nezpívá o alkoholu a alkohokolických radovánkách, její “poezie” je na úplně stejné intelektuální úrovni jako texty hospodského agro rocku čtvrté cenové. Chytřejší básničky píšou i gympláci v sekundě na lavici (a to je tam každé třetí slovo “píča”), což je prostě špatně.
Celý obraz hrdého patriota pak – a tentokrát již definitivně – pohřbívají některá gramatická zvěrstva v textech. Člověk, který se bije do prsou jako český vlastenec, ale neumí pořádně česky, je totiž jenom k smíchu… což ostatně docela sedí, protože Ortel mi obecně připadají víc směšní než kontroverzní nebo dokonce nebezpeční. Díky tomu, jak hloupoučké to celé je, by je totiž snad nešlo brát vážně ani v případě, kdyby opravdu zpívali něco skutečně závadného.
Pojďme si rovnou dát několik příkladů oněch gramatických zvěrstev z lyrické stránky nejnovějšího veledíla “Defenestrace”. Hned v první minutě (!) úvodní skladby “Můj dům, můj hrad” se ozve naprostá perla “Mou zbraň, jenž nosím při těle, k nebesům pozvedám”. Jako nechci nic říkat, ale když chce někdo použít nějaký netradiční nebo knižní obrat, ale použije ho špatně, tak vypadá jako naprostý blb – mnohem víc, než kdyby se bez knižních výrazů obešel. Inu, menší doučování z českého jazyka pro textaře – ve čtvrtém pádu jednotného čísla ženského rodu má (v tomto kontextu) ono slovíčko tvar “již”, nikoliv “jenž”. Jako ty vole, vždyť i ten Word tohle podtrhne, že je to kravina (zkoušel jsem to), tak jak může taková bota skončit na desce někoho, kdo sám o sobě v biografii tvrdí, že má “rebelskou a vlasteneckou povahu”? Nehledě na fakt, že tam má být samozřejmě i “svou zbraň” místo “mou zbraň”. Anebo je ta rebelie tak velká, že se Tomáš Ortel vlastenecky bouří i proti gramatice vlastního jazyka? Upřímně řečeno, jsem docela rád, že jsem neměl v ruce booklet žádné jejich desky, protože vzhledem k tomu, že Ortel s chybami i zpívají, třeba taková jejich interpunkce bude jistě také extrémně zábavná… ona i ta biografie plná chyb na oficiálním webu k této myšlence docela svádí.
Podobných srandiček jsem však na “Defenestraci” našel více, tak si dejme ještě jeden příklad, protože tohle mě fakt baví. Tentokrát zaostříme na finální song “Absurdistán”, v němž se zpívá, že “policie stále nemá legislativu”. Možná mi to takhle v pátek odpoledne (ano, recenze vznikla v pátek) nemyslí, ale tenhle výkřik do tmy prostě a jednoduše nechápu. Použijme slovník cizích slov, který výraz “legislativa” definuje následovně: “zákonodárná moc, zákonodárná činnost, zákonodárství”. Dává někomu smysl stížnost na to, že policejní složka nedisponuje oprávněním vydávat zákony? Mně tedy vůbec ne. Stejná rada jako v předchozím odstavci – když neznám pravý význam cizích slov, tak je přece nepoužívám, protože pak je použiju blbě a vypadám jak debil. A jestli to v tomhle smyslu opravdu bylo zamýšleno, tak je to možná ještě horší než nevědomost, protože tohle tvrzení hlavu a patu fakt nemá a spíš by to vypadalo na tendenční plivání cizích slov, která budou oněm jednodušším posluchačům znít chytře.
Dejme tomu, že je mezi vámi zcela nezaujatý a do tvorby Ortelu nezasvěcený čtenář, který by se rád dozvěděl i to, jak je na tom skupina hudebně. Inu, není problém, protože se to dá říct úplně lehce – vlastní muzika je totiž úplně stejně chytrá jako texty. Tomáš Ortel je něco jako Daniel Landa pro chudé, akorát postrádá Landův cit pro vytvoření silného motivu a jeho charisma, díky němuž Landovi to úplně stejné hraní na vlasteneckou notu funguje (i když, v posledních letech to už ani u něj není ono). V překladu to znamená, že se Ortel zasekl na úrovni primitivního agro rocku (zcela záměrně to přirovnání používám již podruhé, protože Ortel nic jiného než primitivní agro rock ve své podstatě není), proti němuž i Orlík v roce 1990 nabízel o mnoho levelů vyšší kvalitu.
Orlík jsem ovšem nezmínil náhodou, protože k němu – samozřejmě čistě co do formálního hlediska – nemají Ortel zas až tak daleko, akorát v mnohem horším podání. Úplně stejně by však šla podobnost (jak hudební, tak textová) najít i třeba s takovým Buldokem a spoustou dalších skupin, nicméně ze všech těchto srovnání Ortel vždy vycházejí jako ti výrazně horší. Buldok sice taky nepředváděli nějakou geniální virtuozitu a spousta jejich nahrávek má dost špatnou zvukovou kvalitu, ale ani tohle, ani kontroverze téhle kapely (v tomto případě už to kontroverze opravdu je, protože Buldok byli ve svých diplomaticky řečeno nestandardních názorech poměrně otevření) nemění nic na tom, že na deskách jako “Oheň a led” nebo “Triumf” se nacházely i skvělé skladby. A i vedle těchto počinů z hloubi 90. let působí “Defenestrace” jako hodně chudý příbuzný.
Ono to může vypadat, že nazývat Ortel agro rockem a zároveň jej srovnávat s Landou nebo Buldokem, si trochu protiřečí, protože tyhle kapely moc vidlácké nejsou, ale skutečnost je taková, že na mě muzika Ortelu působí dojmem, jako kdyby chtěla být novým a lepším Landou, ale lezl z toho trochu blbější Alkehol (fakt jsem to řekl, že je někdo ještě horší než Alkehol?). Aby byl však obraz toho, jak “Defenestrace” zní, kompletní, je nutné k agro rocku dodat ještě to, že se Ortel nebojí uhodit ani na melancholičtější notu v podobě skladeb s hojným využitím klavíru či akustiky. Avšak o tom, že i tohle Orlík před cca čtvrt stoletím předváděl v lepší podobě, rozhodně nepochybujte.
Přesně v tomto duchu se nese začátek “Defenestrace” v podobě písniček “Můj dům, můj hrad”, “Meč” a i v první polovině “Plzně”. První zmiňovaná je unylá klavírní balada, z níž si posluchač odnese leda tak ony gramatické kiksy, které jsme propírali už někde výše. Oproti tomu “Meč” je suverénně nejlepší a také jedinou poslouchatelnou věcí na celé desce – to musím férově uznat. Žádný majstrštyk to sice není ani omylem, ale oproti všem okolním songům je “Meč” jediný, u něhož posluchači necukají koutky do úšklebku a nedostavuje se dávicí efekt. S nástupem “Plzně” se však vše vrátí do původních kolejí a od doby, kdy tenhle track v druhé půlce vygraduje (ehm) k nástupu kytar, už Ortel jedou v ukázkově vidláckém duchu.
Mysleli jste si, že jsou třeba Dymytry fakt špatní? Jistě, to jsou, ale v porovnání s Ortelem stále hrají vysoce sofistikované etudy s filozofickým přesahem. To, co se totiž děje v písničkách “Cizinec”, “Světovládce” a “Gayparáda”, je už fakt dno a primitivnost nejhrubšího zrna. Titulní “Defenestrace” je o malinký ždibíček lepší, ale jinak pořád ultra špatná. Nicméně v době, kdy každý alespoň trochu soudný posluchač začne být přesvědčen, že horší už to být nemůže, vytáhnou Ortel na závěr “Absurdistán” s pokusem… nevím, asi o rap? Skutečný výsledek zní ještě hůř, než to vypadá takhle napsané.
Dál již nemám co dodat, protože už tak dostala “Defenestrace” víc prostoru, než si takhle špatné album zaslouží. Rozhodně netvrdím, že souhlasím se vším, co Ortel zpívá (ony i v téhle stránce jsou občas pěkné kraviny), ale podle mě není onen samotný myšlenkový obsah, který většině lidí vadí, tím, za co si kapela zaslouží opovržení. Opovržení si totiž Ortel zaslouží za vlastní kvalitu své hudební i textové tvorby, protože ta je tak špatná, že to zcela automaticky degraduje i jakékoliv případné sdělení. Je úplně jedno, že má “Defenestrace” jen 26 minut, protože i tak je docela umění to doposlouchat do konce, vedle čehož už je naprosto příšerný obal desky pouhou třešničkou na dortu.
Další názory:
Aby to bylo aspoň trochu fér, musím uznat, že ne všechno na “Defenestraci” je úplně zle. Zpěvák Tomáš evidentně zpívat umí a místy se mu ty texty dokonce rýmují ne úplně pitomě. Tím to ale hasne a všechno ostatní už je na tom dost špatně. Jako jo, já rozumím frustraci ze stavu současné společnosti, ale to nic nemění na tom, že jakkoli chvályhodná motivace za tím vším stojí, je to fakt extrémní patos navíc podpořený zoufale primitivní intrumentální stránkou, která se vlastně nijak neliší od zástupu zcela podprůměrných noname lokálek. Nějaká ta přijatelná melodie se sice najde, ale jejich folková nátura (třeba “Můj dům, můj hrad” jako by vypadla z repertoáru Klíče a najdou se i další podobné případy), v kontextu alba působí divně, nepatřičně a prvoplánově. “Defenestrace” má sice jen necelých 26 minut, ale regulérně poslouchat se to stejně moc nedá, pokud tedy nemáte slabost pro nejrůznější bizár nebo nejste až tak nesoudní, že vás ten kýč osloví – a nezachraňuje to ani neskrývaný vlastenecký tón – spíš naopak. Upřímně, tohle se vážně někomu líbí? Ježura
To já zase na rozdíl od Ježury nevidím, co je na novince Ortelu dobře. Jen se rozhoduji, jestli je to celé divadlo víc k smíchu nebo k pláči, protože to je opravdu tristní. V zásadě to zní asi jako když vezmete Dana Landu, osekáte na něm všechno, co je dobré nebo alespoň stojí za řeč, a přidáte marné pokusy tvářit se alespoň trošičku jako Karel Kryl. Jenže když tohle smícháte dohromady, vypadne na vás čirá esence hnusu kořeněná slušnou porcí lidské blbosti. Když pominu, že se TomášOrtel snaží tvářit jako vlastenec, ačkoliv pořádně neumí česky, jeho pohled na společnost má do střízlivosti dost daleko, a tak jsou texty fakt padlé na hlavu. Pokud se na ně podívám z opačného extrému, členům kapely každé liché pondělí defilují pod okny homosexuálové, každé sudé ho někdo snaží okrást a v jeho ulici se to hemží turisty, dealery a šlapkami všech barev duhy. Docela se bavím, když půlku věcí, na které si v textech stěžuje, potkáte ve větší míře možná tak v centru Prahy, a to většinou hlavně na Václaváku. Nicméně v podání Ortelu to vypadá tak, že extrém, který se vyskytuje nanejvýš na pár místech v republice, je rozšířen takřka do každé druhé vesnice, kde na takové laskominy mají dostatečně velké náměstí. V kontextu takového bryskního uvažování příliš nepřekvapí, že hudba je naprosto jalová, texty se ve většině případech pořádně nerýmují a nebýt tak nenávistné povahy, tipoval bych je na tvorbu mateřské školky. Ten jeden bod je za to, že se Ortel nepokusil nahrát delší desku a za ten jediný výraznější moment v titulním songu, který má šanci zůstat v hlavě a jakž takž předat nějaké sdělení. Atreides
Země: Česká republika Žánr: thrash metal Datum vydání: září 2014 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Intro
02. H.I.M.Y.M.
03. Public Execution
04. Pump Your Cock
05. Wish You the Be(a)st
06. City Paranioa
07. Assembly State
08. Stab Wound
09. Tell Me
Čtyřhlavá bestie Dying Behind vznikla v Praze v roce 2009 a na svém kontě má jedno demo “Demo 2012”, debutové album “Surprise from Inside”, které vyšlo loni, a nyní se představuje svým druhým regulérním albem s titulem “How I Met Your Murderer”. Takhle to možná ještě nemá žádnou vypovídací hodnotu a titul letošního zářezu tak představuje pouze úsměvnou variaci na název populárního seriálu “How I Met Your Mother”, nicméně když řeknu, že tato parta se hudebně pohybuje na území, které okupuje thrash metalová rychlost a death metalová hutnost, tak je jasné, kdo že by měl zbystřit a na Dying Behind si posvítit.
Protože kapela nabízí na svém Bandzone profilu k náslechu vlastně celé své první album, tak je možno udělat si představu, jak dlouhou cestu během toho roku ušli. A musím říct, že ačkoli v jádru je hudba na obou počinech takřka stejná, čímž myslím hlavně s ohledem na její škatulkovou příslušnost, tak “How I Met Your Murderer” je ve všech ohledech dospělejším, profesionálnějším a hlavně zábavnějším výtvorem. Mohutnější zvukový kabát jedině kvituji, proti tomu nelze nic namítat, ale skladby už nejsou tak zbytečně přímočaré, jako mi přišly na “Surprise from Inside”, ale Dying Behind vyrostli jak po instrumentální, tak po kompoziční stránce. Letmý závan technicky death metalových momentů ve “Wish You the Be(a)st” a několika dalších válech tuto desku posouvá směrem k posluchačské náročnosti a nejedná se tak o záležitost jednoho poslechu, kterou má protřelý posluchač prohlídnutou skrz naskrz již po dvou písních.
Pojďme ke skladbám. Úvod “How I Met Your Murderer” je opravdu povedený. Pokud pominu nakopávající “Intro”, tak se na albu nachází osmička regulérních songů, z nichž hned dvojice úvodních válů “H.I.M.Y.M.” a “Public Execution” patří k těm zdaleka nejlepším. Prvně jmenovaná mě složila obrovským tahem na branku a ničivostí ústředního kytarového riffu, jenž spolu s valivou rytmikou funguje zatraceně dobře. V následující “Public Execution” se ubere na množství tlaku, jenž na posluchače působí, nicméně nakopávající refrén, v němž se zpěvák Peterson opře o melodii (berte prosím s hodně velikou rezervou) z této položky činí jasnou hitovku, která na albu v tomto směru suverénně vyčnívá.
Následuje poněkud zvláštní “Pump Your Cock”, která znamená návrat k předchozímu počinu. Jednoduchý pochodový rytmus a nezáživná struktura, kdy mě ze židle nadzvedlo snad jen vkusné kytarové sólo, ale jinak nic, o čem bych se musel nějak šířit. Zpěvák Peterson (pokud ve skladbě nemá prsty nějaký host) navíc nasadí přirozenější hlasový projev, kdy ustupuje od hutného řevu a najednou ztrácí na jistotě. Naštěstí pořádek sjednává následující pecka “Wish You the Be(a)st”. Ta představuje jakýsi pomyslný vrchol celé desky, k němuž se v první polovině stoupá a v té druhé se z něj zase kvalitativně slézá. Nejen svou hrací dobou, ale i stavbou, kdy se celkem přirozeně přechází od akustického úvodu, přes pomalou kytarovou pasáž až ke šlapavé riffové smršti, v níž se oproti prvním dvěma skladbám ubralo na rychlosti, ale neznamená to, že by se táhla. Naopak. I díky několika zvratům se jedná o nejzajímavější položku na “How I Met Your Murderer”. Dobrá práce.
Následující dvojice “City Paranioa” a “Assembly State” jsou poctivé thrashové pecky, nicméně ani jedna z nich není natolik zajímavá, aby dokázala v kvalitativním měřítku trumfnout doposud jmenované kusy (s výjimkou “Pump Your Cock”). Na “Assembly State” je nejzajímavější špatný melodický vokál ve třetí minutě, který bych radil borcům pro příště odbourat, protože se vážně nedá poslouchat. Z druhé půle se mi vyloženě líbí “Stab Wound”, jejíž rychlá první půle je po třech minutách zničehonic zklidněna kytarově exhibiční vsuvkou, na níž se začnou nabalovat ostatní nástroje, ovšem energie z první půle už se nedočkáme, protože jednoduchý riff pomalu odeznívá v dáli a vítá poklidnou “Tell Me”. Ta je asi nejrozporuplnější písní na “How I Met Your Murderer”. Nemám nic proti melancholické atmosféře a absenci kytarových riffů, ale výsledný dojem kazí zasmutnělý vokál, jemuž jsem prostě nepřišel na chuť. Navíc v něm vyplouvá na povrch taková ta učená angličtina, která je v agresivním řevu Petersona skryta a netahá za uši.
Já myslím, že to je jasné. “How I Met Your Murderer” má několik much, které z něj žádnou pecku neudělají, avšak na druhou stranu si myslím, že vzhledem k tomu, že se jedná teprve o druhý počin Dying Behind, tak není třeba házet flintu do žita. Pokud si borci uvědomí, v čem jsou nejsilnější, což je v jejich případě tou energií napěchovaný nářez, tak se můžeme příště dočkat daleko silnějšího materiálu. Ten je totiž aktuálně negován těmi několika neduhy, jež jsem uvedl výše, a když si jednoduchou matematikou spočítám, že z devíti položek se mi opravdu líbí pět kusů, tak mi vychází celkem spravedlivé hodnocení značící lehký nadprůměr. Na víc to v současné době ještě není.
Datum: 25.11.2014 Místo: Pardubice, ČEZ Arena Účinkující: Daniel Landa
Českých rockových interpertů, na jejichž vystoupení se vyplatí jezdit hlavně proto, že jich není moc nebo se nekonají vůbec, je poměrně málo. Patří mezi ně bezesporu i Daniel Landa, který vyrazil na pětizastávkové Žito Tour, aby představil a osvětlil své alter ego Žita 44 a zahrál některé z nových písniček. 46letý zpěvák sice před dvěma lety prohlásil, že už nikdy nebude koncertovat ani nahrávat nová alba, ale z blíže nespecifikovaných důvodů slib nedoržel. Což není na škodu minimálně pro mě, protože jsem jej živě ještě nikdy neviděl a do Pardubic jsem si tak vyrazil doplnit vzdělání.
K pardubické ČEZ Areně se dostáváme někdy kolem půl osmé a dovnitř už se hrne dav lidí. Kontrola u vchodu prostřednictvím security agentury probíhá bezproblémově a nic nám nebrání stoupnout si co nejblíže k pódiu. Akce není dnes zcela vyprodaná a v hale se tak během ní dá alespoň normálně dýchat a hýbat. Jeviště je postavené do tvaru Landovy symbolické runy a je umístěno doprostřed prostoru, který se normálně používá jako lední hokejová plocha, takže se stojí a sedí okolo. To je pro mě (a myslím, že nejsem jediný) příjemná změna oproti všem těm koncertům, kdy lze na interprety koukat jen nudně (s rezervou) zepředu.
Krátce po osmé hodině show začíná rovnou bez předkapelních průtahů a nastupuje sám mistr Landa. Tedy sám – jak se to vezme. Na pódiu mu zpěvem sekunduje host Václav “Noid” Bárta a stará se o tu část pódia, na které se Landa právě nepohybuje. Doprovodné vokály obstarávají také dvě zpěvačky, ale jména po mně nechtějte, ta jsem nikde nepochytil. Sestava doprovodných hudebníků je dnes skutečně hvězdná – kytara Tomáš Vartecký (Wanastowi vjecy), bicí Miloš Meier (Dymytry), klávesy Karel Mařík a baskytara Jakub Antl (Nightwork).
Set začíná mystickou skladbou “Uruz” a ihned následuje “Šmouha”. Obě na běžných nosičích zatím nevydané. Nezní špatně, ale osobně se více těším na starší věci. A dočkám se. Postupně je odehráno hned šest skladeb z prvního alba “Valčík” a publikum složené z větší části ze starších návštěvníků vypadá nadšeně. Dojde i na několik novějších kousků, ale k vzteku mladších fanoušků jich není moc. Z desek “Konec”, “Smrtihlav” nebo “Nigredo” nezazní vůbec nic. Z “Neofolku” pouze “Protestsong” a trochu rozporuplný “Táta”. Trochu zamrzí, že si Dan raději nevybral například “Blanické” nebo “Bílou horu”. Ke konci představí Landa novou vypalovačku “Masakr”, jejíž hudbu má na svědomí Noid.
Některé starší písně jsou nově upravené a doprovázené klávesami (např. “Pozdrav z fronty” nebo “Ona”) a místy mám zpočátku problém poznat, o který song jde. Nápad s předěláním starších věcí do aktuálnějšího kabátku není špatný, ale osobně dávám raději přednost klasickému střihu a skladbě. Až na drobná zaškobrtnutí je Landův hlasový projev mimořádný a nejvíce se projevuje při klasice “Kdož jste boží bojovníci”, kterou zpívá zcela sám bez doprovodu nástrojů a publikum uznale přizvukuje. Téměř dvouhodinové vystoupení končí trochu netradičně zopakováním úvodní písně “Uruz” a slibem velkolepého koncertu pro sto tisíc lidí příští rok v září.
Ještě se na chvíli zastavím u Danových “mezikeců”, tedy promluv mezi písničkami. Musím se přiznat, že ho pořád asi úplně nechápu. Nejdříve před námi stál na pódiu imaginární Žito 44, po chvíli zase s velkou slávou Daniel Landa s tím, že Žita posílá “do prdele”. Pak že se prý za nějaký čas uvidí, jak to s tím šaškem Žitem vlastně dopadne. Osobně je mi jedno, co Landa dělá a co si myslí, jenom mám za to, že když se celé republice představíte s kohoutem v ruce jako někdo jiný a vlastně to nedokážete nijak rozumně odůvodnit, je asi něco maličko jinak, než jste původně zamýšleli. A chyba nebude na straně vašich posluchačů.
Země: Česká republika Žánr: hardcore Datum vydání: září 2014 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Klacky pod nohy
02. Zůstaň hladovej
03. Nebudu stejnej
04. Zpověď
05. Sedm vteřin
06. Tři směny
07. Můj život moje volba
08. Hymna ztracených duší
09. Jinak než bych chtěl
10. Sever
11. Triky
Když se řekne tuzemská hardcorová scéna, tak pardubičtí Streetmachine by měli být jménem, které si člověk, jemuž tato hudební odnož není vyloženě cizí, vybaví jako jedno z prvních, takže když přišla šance napsat si recenzi u příležitosti novinkového alba “Kult”, nebylo co řešit. Tahle parta má za sebou pět placek a v posledních letech si drží relativně vyrovnanou laťku co do kvality, a logicky jsem tak byl zvědavý, kam se kapela posune s novým pěvcem Valdou, jenž nahradil Míru, který se pakoval po vydání předešlého “Ber nebo nech bejt” v roce 2011.
Bylo by bláhové čekat, že Streetmachine, kteří v podstatě představují tuzemskou odpověď na zahraniční party jako Madball a Hatebreed, by na svém šestém albu něco měnili. Zvlášť, když to doposud tak dobře fungovalo. Pokud pominu změnu ústředního vokalisty, která je takovou změnou-nezměnou, protože Valda má barvu hlasu dosti podobnou Mírovi (snad jen není tak řízně agresivní, ale to je pouze můj dojem), tak je vše hezky pěkně při starém. Jádrem hudby Streetmachine jsou samozřejmě skočné podladěné hardcore kytary a rytmika, na kterých tenhle styl prostě stojí. Je nutno dodat, že Streetmachine se zhlédli v metalickém pojetí hardcoru, takže své nezastupitelné místo mají až thrashově rychlé riffy, jež činí jejich songy přeci jen o trochu zábavnější, protože takhle jsou většinou míchanicí rychlých pasáží s pomalejšími zasekávanými breakdowny, což je spojení, které už dnes nikoho nepřekvapí, ale pokud budu mluvit sám za sebe, tak od hardcore metalu vlastně ani nic víc ke spokojenosti nepotřebuji.
Technicky a papírově je tedy vše v pořádku, a když říkám vše, tak včetně zvuku ze studia StreetSound, který je oproti minulému studiovému zářezu hutnější a… jak bych to řekl… roztažený do šířky. Neřeže možná tak hluboko jako ten, jímž bylo ošetřeno “Ber nebo nech bejt”, ale i navzdory tomu si dovolím tvrdit, že by snesl srovnání se zahraničními produkty, protože nebýt toho, že Valda pěje česky (mimochodem, není vůbec špatný a je slyšet, že v kapele se rychle zabydlel), tak běžné ucho nepozná rozdíl od zvučnějších jmen ze zahraničí, což je pro tuzemskou partu dobrá vizitka.
Ale pojďme pomalu k samotnému “Kultu”. Jedenáct písní, 35 minut a žádné přestávky a úlevy. Takhle bych to nejlíp popsal. Celkem desítka nových songů Streetmachine, které doplnil cover vlastního válu “Triky” z debutu “Konec hry”, je poctivou prací na doposud popisované téma. Je pravda, že některé ze skladeb nemají takovou tu vnitřní chytlavost a agresi, která by z nich učinila podobné tutovky, jako jsou “Klacky pod nohy”, “Sedm vteřin” nebo klipová “Zůstaň hladovej”, ale jedná se o přehlédnutelné množství. Jmenovitě mluvím pouze o “Jinak než bych chtěl”, jež působí utahaně, nebo “Zpověď”, která je nevýrazná a ani po opakovaných posleších mi v hlavě neutkvěla. Jinak je to všechno poctivá testoteronová řežba, proti níž nelze najít křivého slova. Mohutné sbory jsou ke slyšení snad v každém úderném refrénu, ale kde mě ty vokální odpovídačky baví nejvíc, je “Nebudu stejnej”. Jeden z vrcholů “Kultu” se skrývá v podobě sedmé “Můj život moje volba”, kterou zdobí slayerovská kytarová vyhrávka a jejíž rychlý kytarový riff bude v živém provedení lámat vaz. Skvělá palba je taky “Sever” nebo “Můj život moje volba”, nicméně, když tak nad tím přemýšlím a koukám na tracklist, tak bych mohl na jejich místě uvést většinu z jeho položek.
Rád bych tady popisoval jednu skladbu za druhou, protože mám hardcore rád, ale ruku na srdce, pro nezasvěceného jsou všechny tyhle songy (a v pojetí Streetmachine to platí úplně stejně) naprosto stejné a stejně tak by taky dopadl jejich bližší rozbor. A to by byla škoda, protože to, co je na albu největší devízou, tedy její agresivita a zdravá chytlavost by se ztratila pod opakováním stejných přídomků pořád dokola, což nechci. Většině skladeb stačí hrací doba tří minut, aby solidně zlámala vaz, takže je snad jasné, že nějaké experimenty se od “Kultu” očekávat nevyplatí a řeknu to tak, že jestli hardcoru případný posluchač nepropadl díky největšímu jménu současnosti, kterým jsou Hatebreed, tak čeští Streetmachine na tom nic zřejmě nezmění, ale to neznamená, že by “Kult” měl zůstat bez povšimnutí, protože jestli někdo dělá tuhle hudbu u nás zatraceně dobře, tak jsou to zcela určitě Streetmachine.
Země: Česká republika Žánr: thrash metal / punk Datum vydání: září 2014 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Kov za kov
02. Asociál
03. Nikdy nevěř davu
04. Redetoxikace
05. V lásce a válce je vše dovoleno
06. Svatá ruka
07. Nalhávej
08. Víra silnější než smrt
09. Krev, pot a slzy
Není pro recenzenta jednodušší způsob, jak si připravit půdu pro další průběh recenze, než danou kapelu v krátkosti představit. Je to sice klišé jako prase, ale začněme tedy tím, že pětičlenná Averze pochází ze Žďáru nad Sázavou a její vznik se datuje ke konci roku 2011, takže o vyloženě zkušenou partu na první pohled nejde. Nicméně pohled na jména kapel, s nimiž jsou členové Averze spojení, už vzbuzuje větší naděje, protože se mezi nimi najdou i skvělí folk metaloví Žrec. V roce 2013 se kapela prezentovala třemi skladbami, které můžeme najít rovněž na debutovém albu “Nikdy nevěř davu”, jež vzniklo koncem loňského roku ve studiu Shaark, které je zárukou technicky dobře odvedené práce. To by na formální úvod mohlo stačit. Navíc, další informace se mi vyštrachat nepodařilo, takže to stačit musí.
Averze se v propagačních prohlášeních hlásá ke kombinování thrash metalu, punku, black metalu a rocku, což na mě působilo lehce zmateně, nicméně veškeré možné obavy šly po prvním poslechu “Nikdy nevěř davu” stranou, protože skladby jsou postaveny hlavně na thrashových základech a tomu je taky přizpůsobená celková délka nahrávky. Ta se zastavila lehce za příjemnou půlhodinkou, která při počtu devíti skladeb značí nepříliš složitě stavěný materiál rozložený v dlouhých kompozicích, ovšem to není výtka, spíš jen předzvěst ke konstatování, že skladby jsou rychlé, přímočaré, na nic si nehrají a co je hlavní – slušně odsýpají. Hodně se mi líbí kombinace zahraničního oldschoolového thrashe a domácího punkového bigbítu, kterým je “Nikdy nevěř davu” načichlé, takže je příjemné slyšet, že se nejedná o vyloženou kopírku velkých jmen žánru, ačkoli některé songy jsou klasickými momenty plné (sedmá “Nalhávej”), ale pánové si drží vlastní ksicht.
Protože se bavíme o české kapele, je vhodné zmínit se rovněž k textům, jež mě často od tuzemské metalové tvorby odrazují a které k mému vlastnímu překvapení nejsou takovým patvarem, jaký umí vyplodit i větší jména (Dymytry). Pánové je pojali občas jako společenskou kritiku (titulní “Nikdy nevěř davu”), jindy je zase cítit mírná nadsázka a svým způsobem i sranda, protože některé verše mně osobně budí na tváři úsměv (“chuť levnýho chlastu, vůně spálenýho plastu, to jsem celý já, asociál” z druhé “Asociál” snad ani nemohla být myšlena vážně). K tomu se váže projev zpěváka, který není takovým tím klasickým uřvaným agresorem, jenž se k thrashovému uragánu hodí nejvíc. Jeho zpěv (osobně jsem s barvou hlasu měl zpočátku problém) je hodně civilní, zakořeněný v punkové živelnosti a dotváří tak celkový dojem neučesané nahrávky, čemuž nemalou měrou pomáhá i takový ten oldschool zvuk, který není úplně krystalicky čistý.
Teď k samotným písním. Odpich “Nikdy nevěř davu” obstarává dvojice nejsilnějších skladeb, které se na albu sešly. Úvodní “Kov za kov” je dobrá thrashová palba, v níž hraje prim jednoduchý kytarový riff, jenž mi jako jeden z mála sedl k tomu proklamovanému blacku (ačkoli vyloženě mrazivý sever nečekejte, spíš takové to punk/crustové pojetí). Obecně mám k písním jen jednu výtku a tou je absence kytarových sól, která by mohla některé kusy zajímavě oživit. Na jednu stranu to chápu jako obětování na úkor větší živelnosti a kytarové riffy na nedostatek vyhrávek netrpí, ale přeci jen jejich absence zamrzí. Druhá “Asociál” je spolu s “Redetoxikací” asi nejhitovější skladbou alba, ačkoli druhá jmenovaná je pomalejší záležitostí, jež netáhne tak dobře jako ty úsečné vály, ale za zmínku stojí její ponurá atmosféra, která ustoupí do pozadí jen se zařazením vyššího rychlostního stupně. A právě takových skladeb, tedy těch nespoutaných a agresivních, je na albu většina (“V lásce a válce je vše dovoleno”, “Krev, pot a slzy”), takže i když se poslouchá “Nikdy nevěř davu” úplně v pohodě, tak zpočátku se můžete setkat s tím, že jednotlivé songy splývají, což byl případ slabší druhé půle (tedy alespoň při prvních posleších mi tak přišla), kde vyniká hlavně předposlední “Víra silnější než smrt” s opět silnou atmosférou. To se však časem srovnalo a nyní nemůžu říct, že by se na desce nacházel vyložený průser.
A právě to je asi nejlepší způsob, jak “Nikdy nevěř davu” charakterizovat. Vyrovnaná deska, která posluchači nepřinese závratné výšiny ani hloubky, ale během své půlhodinky si odehraje to svoje v jistém standardu, díky kterému je výsledný dojem z Averze veskrze pozitivní. Pro fanoušky domácí scény se jedná určitě o desku, které je třeba dát šanci. Díky jednoduchosti všech skladeb to možná nebude láska na dlouhé měsíce, nicméně jistou dávku trvanlivosti v sobě “Nikdy nevěř davu” má a díky zpěvným a přímočarým skladbám dokáže slušně zabavit. Lepší šestka.
Země: Česká republika Žánr: progressive rock Datum vydání: 1980 Label: Panton
Tracklist:
01. V zajetí počítačů
02. Země 2555
03. Píseň o jablku
04. Odlet
05. Planeta Hieronyma Bosche I
06. Planeta Hieronyma Bosche II
07. Muzeum planety Země
08. Tisíce mých očí
09. Hymna robotů
10. Rozhovor s centrálním mozkem
11. Honička
12. Výkřik v Proxima Centauri
13. Píseň o jablku [edit]
14. Roentgen 19.30
15. Planeta Hieronyma Bosche 99
Nejsem žádný velký fanda českého předrevolučního bigbítu. Většina z kapel, které jsou dodnes považovány za národní legendy rockové hudby, mě nechává chladným a některé považuji za vyloženě přeceňované. Dobu, kdy tato hudba vznikala, jsem ostatně nezažil na vlastní kůži a se vším jsem se seznamoval až se značným odstupem. Pokud bych však měl jmenovat jedinou kapelu, která mi přirostla k srdci, byli by to Progres2. Z jejich tvorby pak tyčí jedno album výrazně výše než všechny ostatní a již z nadpisu dobře víte, že mluvím o jejich “Dialogu s vesmírem”. Někteří fanoušci považují následnou “Třetí knihu džunglí” za ještě o stupeň lepší a není na mě, abych tato dvě alba porovnával (i když pokud bych musel volit, neváhal bych před volbou “Dialogu s vesmírem” nijak zvlášť dlouho), dnes recenzované album však drží hned několik prvenství, kvůli nimž si zaslouží pozornost.
Než se pustíme do samotné hudby, věnujme trochu pozornosti okolnostem jejího vzniku. Málokterá deska totiž vznikala tak zajímavým způsobem. Počátek hudební spolupráce muzikantů za ní stojících se datuje již do roku 1968, kdy se první sestava kapely sešla pod názvem The Progress Organization. Nebudeme se však zabývat podrobnostmi, které si můžete ostatně přečíst ve vyprávěníPavla Váně. Přeskočíme až do roku 1978, kdy “Dialog s vesmírem” vznikalo, ovšem ne jako hudební album, nýbrž jako rocková opera, tehdy první v Československu. Kapela album připravila jako audiovizuální show na téma “emigrace” do vesmíru s koncepčními texty, které připravil tehdejší manažer kapely Oskar Mann.
“Vládce snů náhle tu stál, o bájných světech mi hrál, měl oči vesmírných víl. Návrat už není můj cíl.” (Odlet)
Na nosiče se album dostalo až o dvě léta později, v roce 1980, a to poněkud jinak než kapela zamýšlela. Neboť vydat “dvojelpíčko” nebylo v té době jednoduché a bylo to vyhrazeno jen pro pár vyvolených, museli se Progres 2 spokojit s poněkud rozdrobeným vydáním v podobě jednoho LP, jednoho EP a dvou SP. V roce 1999 pak konečně skladby ze všech tří desek vyšly společně na jednom CD spolu s dvěma kousky bonusovými a jednou zatraceně důležitou věcí – k tomu však teprve dojdeme.
Sestava, která “Dialog s vesmírem” nahrála, čítá jména, jež se později stala rockovými velikány. Jmenovat je v první řadě třeba kapelníka a bubeníka Zdeňka Kluku, jehož charakteristický zpěv však na “Dialogu s vesmírem” není dominantní. Na desku se totiž nejvýrazněji zapsal Pavel Váně svým hlasem i kytarou, což později vyústilo v problémy donutivší jej Progres 2 opustit. Autorsky se na albu vedle těchto dvou nejvýraznějších postav kapely podílel i baskytarista Pavel Pelc, jehož nástroj hraje na “Dialogu s vesmírem” také zásadní roli.
Progres 2 se žánrově dají zařadit do škatulky art rock a většina publicistů tak činí, z mého pohledu však jejich hudba do posledního puntíku splňuje definici výrazu progresivní. Nepřímo odkazuje právě na progresivní rock, který byl na konci 70. let pomalu již na ústupu, ve větší míře však staví vlastní hudební obrazy. To je pak podpořeno originální konceptem a výsledkem je album s jedinečným puncem originality, které ve větší míře připomíná snad jen “standard” tehdejší rockové scény, ze které kapela vycházela a která ji nejvíce ovlivnila. Vědecko-fantastický koncept pak přináší fádní vzpomínky na kanadské Rush, kteří na podobném (zdaleka na tom samém) poli operovali. Jejich alba “2112”, “A Farewell to Kings” a “Hemispheres” vznikala přibližně ve stejnou dobu jako “Dialog s vesmírem” a tehdejší závody v dobývání kosmu jsou tak společným vlivem, který všechna tato (výborná) alba spojuje.
“Elektřina náš je síly zdroj. Myslí za nás v dálce velký stroj. My neznáme touhy, smích či pláč, za nás všechno vnímá počítač.” (Hymna robotů)
“Dialog” otevírá instrumentální skladba “V zajetí počítačů”. Její značnou část symbolizuje kytarové sólování, k němuž se postupně připojují další nástroje. Nebývale výrazná baskytara je pro vyznění desky stejně zásadní jako samotná elektrická kytara a hlučící syntezátory dotvářejí její charakter a poněkud odtažitou náladu. Odtažitou i přesto, že některé písně samotné působí značně pozitivním dojmem. “Země 2555” je právě tou skladbou, ačkoli po křepčících syntezátorech písničky úvodní zní svým způsobem usedle. Kytara v ní následuje zpěv téměř na každém kroku, dokud se v druhé polovině nepustí do vlastních výletů. Jakkoli je “Země 2555” dobrá píseň, pravá síla kapely se z mého pohledu nachází ve skladbách vážnějšího vyznění. Právě takovou je “Píseň o jablku“, téměř desetiminutová suita, jež se z první baladické poloviny plynule přenese do instrumentální sekce s jazzovým nádechem. Instrumentálně je “Píseň o jablku” lahůdka, servírující nejdříve dojemnou melodii flétny Zdeňka Kluky, v polovině druhé pak několik kytarových i klávesových sól s funky baskytarou na podkladu. V podobně barvitém duchu pokračuje i “Odlet”, který představuje hlavního hrdinu příběhu opouštějícího rodnou planetu. “Odlet” začne v podobném duchu jako “Země 2555”, poměrně rychle se však přenese do instrumentální sekce plné chaosu, hřmících nástrojů a celkového hluku – pokud se kapela pokoušela znázornit start raketoplánu, učinila tak naprosto výtečně.
Vrchol alba nastává s dvojdílnou písní “Planeta Hieronyma Bosche”. Její rozdělení na první a druhou část je záležitost zcela formální, obsahově jde totiž o jednu jedenáctiminutovou kompozici, jež pomalu graduje a mění se i její nálada. Dlouhý a pozvolný rozjed připraví půdu pro vrchol její první části, v níž Váně maluje fantastické obrazy hrdinou navštívené planety, zatímco Pelc z pozadí všemu nenápadně kraluje svou baskytarou. To klíčové však nabídne část druhá. V ní by teoreticky měl hlavní hrdina objevovat i negativní stránky nové planety, nebýt zásahu neodbytné cenzury. Váně tak zpívá jen samohlásky z původního textu, který však mnozí posluchači díky předchozímu koncertování kapely dobře znali. Ačkoli je právě text této písně legendární, ještě důležitější je její náplň instrumentální. Nejdříve uslyšíme nezapomenutelný riff v úplném úvodu druhé části. Je to jeden z těch riffů, které bych si troufl zařadit do zlatého fondu kytarové hudby. Naprostým vrcholem skladby i celého alba je pak dlouhé kytarové sólo, před jehož nástupem se všechny nástroje ztiší a následně po jeho boku rostou. Toto sólo si troufnu nazvat jedním z momentů naprosté hudební extáze a zatím jsem se nesetkal s nikým, kdo by se mnou nesouhlasil. Důvod, proč jsem si k recenzi vybral právě CD vydání z roku 1999 a ne původní nosiče, se nachází na úplném konci a je jím “Planeta Hieronyma Bosche 99”, tedy po pádu komunismu natočená verze druhé části skladby s původním textem. Na rozdíl od podoby, jež byla natočena v roce 1980, se zde vokálu ujmul Kluka a jeho hlas k textu sedne naprosto výtečně. Bohužel instrumentálně je “devětadevatesátková” nahrávka jen slabou napodobeninou originálu.
“Kdo stvořil tvůj svět, železný císaři, svět dálnic, ranvejí a nádraží. Proč okna domů večer nikdy nezáří, proč kvete plevel na všech plantážích.” (Rozhovor s centrálním mozkem)
První šestice písní naneštěstí z mého pohledu představuje to nejlepší na “Dialogu s vesmírem”, jelikož v ostatních skladbách lze snadno nalézt množství vad na kráse. “Muzeum planety Země” je první skladbou, v níž potkáme zpěv Zdeňka Kluky, bohužel obsahově je skladba poněkud plošší a na můj vkus příliš opakuje nápady, jež jsme již slyšeli. Výrazně lépe je na tom “Tisíce mých očí”, která se několikrát dlouze rozjíždí a právě při tomto rozjezdu opět vynikne výborný zpěv Pavla Váně. Poslední písní, která si našla své místo na původně vydaném LP, je nápaditá střelenost “Hymna robotů”, jež pobaví svou fantastickou náladou a téměř zpívankovými melodiemi. “Rozhovor s centrálním mozkem” je další “popovější” záležitostí, která z mého pohledu však spolu s krátkou instrumentální skladbou “Honička” bohužel postrádá hlubší myšlenku. Úplně zbytečná, mám-li být upřímný, se mi pak zdá “Výkřik v Proxima Centauri”, jakási ambientně přepracovaná “Píseň o jablku”.
Ačkoli jsem byl v posledním odstavci převážně kritický, “Dialog s vesmírem” jsem si k připomenutí nevybral náhodou. Je to totiž jedno z těch alb, která na české rockové scéně zanechala obrovskou stopu, a jsem přesvědčen, že tak učinilo zcela zaslouženě. Při pohledu s odstupem se nemůžu zbavit dojmu nevyváženosti, ale pokud se budete při poslechu držet tracklistu původně vydané LP verze, najdete jen to nejlepší. K dobru lze albu připsat velice povedený zvuk, který navíc bude pro posluchače současné hudební produkce netradičně čistý a dynamický. “Dialog s vesmírem” bylo přelomové album, které předběhlo svou dobu a dokázalo by držet krok i se zahraniční produkcí, kdyby k tomu dostalo větší příležitost. Pro fanoušky výpravnější kytarové hudby jednoduše povinnost.
“Zní kladiv chór, zní z rakví beránků, nám vládne mor, má rád krev z červánků. Náš mocný král má jméno Heroin.” (Planeta Hieronyma Bosche 99)
