Když jsem před časem poslouchal demo “Phosphoros” od semilských Lucifer, byl z toho cítit velký potenciál. Dobrá zpráva je, že po poslechu EP “…Still Alive, But Already Dead…” mohu říct, že ten potenciál nevyzněl do prázdna a na novém materiálu je zřetelně znát posun.
Zabývat se formalitami se mi moc nechce, protože opakovat kolegova slova pode mnou by bylo zbytečné. Pojďme tedy rovnou na to důležité – muziku. Cover “Suck My Blood” od Beherit neřeším, protože předlohu neznám. V případě dvou přehraných skladeb z dema pak také není moc o čem. V novém zvukovém kabátku jim to pochopitelně sluší, jinak se toho ale moc nezměnilo – tedy až na song “Grunwald”, kde se Lucifer zbavili nepříliš libozvučného dvojhlasu, nahradili ho pěkným ženským vokálem a najednou to zní o poznání lépe. Navíc mi celý song přijde lépe zahraný, což mu přidává na přitažlivosti, a to se samozřejmě počítá.
Těžištěm minialba jsou ale dvě nové skladby, a sice “As the Falcon Flies” a “Rozklovou nás havrani a vrány”. S potěšením mohu konstatovat, že se obě nesou v duchu rozmáchlého a atmosférického pojetí black metalu, kterým Lucifer překvapili skrze song “Krkonošské lesy” na “Phosphoros”, a že jsou obě velmi solidní. Zejména otvírák “As the Falcon Flies” je vyloženě skvělý, plný dobrých nápadů a i když by se i zde našlo pár detailů, které by šlo vylepšit (na můj vkus možná nepatrně suchý rozjezd), pořád je na té skladbě parádně vidět, jak velký krok Lucifer učinili po skladatelské i hráčské stránce. Mimochodem, jsem jediný, kdo by si “As the Falcon Flies” s trochou nadsázky dovedl představit na nějaké desce Kampfar?
Co naplat, dělají mi radost, kluci ušatí. Jestli bylo “Phosphoros” opatrným náznakem potenciálu, potom je “…Still Alive, But Already Dead…” už suverénním prohlášením, že s touhle kapelou bychom měli počítat. A já říkám, že pokud potenciální debut dosáhne na stejnou úroveň, jako “As the Falcon Flies”, hodnocení půjde vysoko. Co se EP jako celku týče, tak zatím za 6,5 a jsem náramně zvědavý, s čím Lucifer přijdou příště.
Druhý pohled (Zajus):
České Lucifer jsme před třemi lety zastihli hned po vydání prvního dema “Phosphoros”, které nás potěšilo velice. Solidního black metalu není nikdy dost, a ten od Lucifer byl solidní každopádně. Na šestiskladbovém počinu prakticky nebylo slabší písně a i díky tomu jsem se k němu od jeho vydání pravidelně vracel. Na EP “…Still Alive, But Already Dead…” se Lucifer vrací s novým materiálem, dvěma nově nahranými skladbami z dema a jedním coverem. Jak se dalo očekávat, první věc, která se změnila, je zvuk. Ten dostal o něco profesionálnější kabátek, byť k dokonalosti stále nesahá. Velkou vadou na kráse je však pro mé uši až příliš přehulená baskytara, která sice mocně duní, ovšem zbytečně zastiňuje jemnější práci kytar. V tomto ohledu mi více seděl zvuk dema, jelikož i na něm byla basa slyšet výborně, aniž by lezla do zelí dalším nástrojům. Jinak je však ve zvuku velký skok správným směrem, což nelze přeslechnout při porovnání dvou nově nahraných skladeb. Škoda jen, že kapela nedala prostor výborným “Krkonošským lesům”, které pro mě osobně byly vrcholem “Phosphoros”.
Dvě nové skladby jsou delší a rozhodně promyšlenější. “As the Falcon Flies” se jasně stává mojí nejoblíbenější písní kapely, jelikož do ní Lucifer zvládli zapracovat vše potřebné – od efektního rozjezdu přes rychlé dvojkopákové náklepy a obligátní zvolnění až k povedenému sólu. Právě moment, kdy se skladba v polovině rozjíždí z akustické sekce má opravdovou sílu a atmosféru, jakou v hudbě rád vyhledávám. To druhá novinka “Rozklovou nás havrani a vrány” si mě nezískala. Je rychlejší a přímočařejší, a přestože ji nechybí několik chytrých nápadů, celkově mě její poslech příliš nebaví. Možné, že namlsán chytlavostí starších skladeb a rozmanitostí “As the Falcon Flies” mi “Rozklovou nás havrani a vrány” přijde až příliš obyčejná.
I tak je ale “…Still Alive, But Already Dead…” povedené a já opravdu doufám, že se Lucifer jednou dostanou k dlouhohrajícímu albu. Bude to rozhodně stát za to.
Samhainfest je v Čechách i na Moravě už pěkných pár let docela zavedená šňůra podzimních folk metalových koncertů, která se z původně domácího miniturné přehoupla v mezinárodní akci pohybující se spíše ve státech východní Evropy. Není proto překvapením, že vedle pořádajících Cruadalach se postavili maďarští Elanor, rumunští An Theos a brněnští Wolfarian. Co vám budu povídat, kromě Cruadalach mi ani jedno jméno nic moc neřeklo, protože folk metal už mi dávno neříká tolik co před pár lety, takže letošní Samhainfest byl docela střelba naslepo, ostatně kdovíjaké záruky nedával ani samotný klub, známý především nevalnou kvalitou ozvučení. Šel jsem tedy s tím, že po pár letech Cruadalach docela rád uvidím a zbytek kapel mě může v nejlepším příjemně překvapit, což se nakonec docela vyplatilo.
Vzhledem k tomu, že pro všechny příchozí před osmou večerní byl vstup za lidových 150 korun, jsem se tentokrát dostavil včas. Ne, že by mě těch čtyřicet korun navrch zabilo, ale když je ta možnost, proč nepřijít dřív, že jo. Nižší vstupné způsobilo, že už na první Elanor byl klub docela plný a díky slušné organizaci se začínalo jen s desetiminutovým zpožděním. Nicméně i když se jelo takřka na čas, zpočátku nebylo moc o co stát. Elanor se vytasili s naprosto příšernými pohádkovými klávesami, velmi pohlednou zpěvačkou, která se ovšem nedala poslouchat, a plastikovým vikingem, který se poslouchat dal, ale z jeho siláckých gest by si člověk nejraději vyškrábal oči. Hudebně to taky nebylo kdovíjaké, a i když jsem dokázal v sálu přečkat takřka celý set, znovu bych takovou chybu neudělal, protože tuctový rádoby folk metal mě prostě nezaujal. Nadšení jim asi nechybělo, zato sehranost a koule ano, takže příště se Elanor raději vyhnu.
Zato An Theos se ukázali v lepším světle. Po pauze, která desetiminutové zpoždění znatelně natáhla, se na pódiu vyskládalo rovněž sedm muzikantů (na které se díky sličnému triu zpěvačky, klávesačky a houslistky dalo mnohem lépe dívat). Před publikem působili mnohem živěji, lépe komunikovali a hudba samotná byla docela někde jinde a do kotle, jaký se jim podařilo rozpoutat, se nedalo nepřidat a kapelu v jejím snažení nepodpořit. Fakt, že největší ohlas měl asi cover Korpiklaani (tuším, že to byla “Cottages and Saunas”) pro mě nemá kdovíjaký význam na rozdíl od faktu, že stejně dobře, ne-li lépe, se pařilo i na jejich vlastní tvorbu, která nebyla věru zlá. Nevím, jestli bych si An Theos pustil i k domácímu poslechu, živě ale fungovali výborně a řada folkových melodií mě potěšila.
I tak ale byl kotel pod pódiem zdaleka největší v případě Cruadalach. Sic to nebyla taková pařba, jako kdysi dávno na prvním Samhainfestu ještě ve staré Chmelnici, rozhodně jsem si je užil i tentokrát. Komando v čele s pološíleným Radalfem se rozhodlo pro set poskládaný především z nových skladeb z připravované desky “Rebel Against Me”, které jsem na rozdíl od četných fanoušků slyšel úplně poprvé. Chytal jsem se tedy spíš na starší věci jako “Nezlomní” nebo na obligátní závěrečnou “Zlatovlásku”, nový materiál má ale sílu i potenciál a jsem upřímně zvědavý, jak bude znít z alba, protože zvuk nebyl Cruadalach zrovna dvakrát nakloněn. I když Radalfovi nebylo vzhledem ke zdravotním potížím zrovna dvakrát do skoku, celý set s přehledem odeřval a jako tradičně několikrát vletěl mezi fanoušky do kotle. Cruadalach – na rozdíl od zvuku – nezklamali a suverénně se zasloužili o nejlepší vystoupení večera.
Naprosto propocený jsem pak už jen čekal, co předvedou Wolfarian, s nadějí, že by to nemusel být naprostý propadák. Večer díky zdlouhavému zvučení postupně nabral asi hodinovou sekeru, nicméně naprosto zničený a propocený jsem po Cruadalach trochu delší pauzu uvítal. Nakonec sice byli Wolfarian hudebně i přesvědčivostí jen o něco lepší než Elanor, nicméně i přes únavu jsem, částečně asi i ze setrvačnosti a fanouškovské solidarity, zůstal na většinu setu, protože po Cruadalach se podle očekávání většina osazenstva klubu rozprchla do domovů. A co si budeme povídat, koncert pro deset lidí je koncert na prd a hádám, že podobně to vnímala většina přítomných. Domů jsem se tak dostal až docela dlouho po půlnoci, ale nelituji, protože i když jsme se pro Samhainfest rozhodli takříkajíc na poslední chvíli, pro dvě výborná vystoupení utracených peněz rozhodně není škoda. Už jen proto, že vidět staré známé tváře z Cruadalach bylo zkrátka fajn.
Země: Česká republika Žánr: grindcore Datum vydání: 24.2.2014 Label: Bizarre Leprous Production
Tracklist:
01. Koi Throat Fuck
02. Ikebana Body Parts
03. Sumo Sex Instructor
04. Menstrual Tea Relax
05. Ten Seconds in a Cunthole
06. Rest in Piss
07. Drowned in Budvar
08. Human Tofu
09. Rising Sun Carnage
10. Shitcuntsen
11. N.G.S.I.T.S.B.
12. Yan Zing Butchery
13. Ass I Jakta
14. Detestation
15. Koza Kura
16. Hard Cock Cafe
17. Tantou Kimono
18. Natural Tits Mafia
19. March of Jig-ai
20. Rice Bombing
21. Animal Revenge
22. Ejaculation Complete
Jig-Ai je na české goregrindové scéně již celkem prověřené jméno a není tedy divu, že leckdo očekával, s čím tihle veteráni po dlouhých šesti letech odmlky přijdou. Přišli s fošnou nazvanou “Rising Sun Carnage”, a jestliže si mohu hned v úvodu dovolit srovnání s předchozími dvěma alby (jmenovitě “Jig-Ai” a “Katana Orgy”), jde momentálně o nejprůměrnější (schválně nepoužívám jiný výraz) desku v jejich kariéře. Proč, to si povíme vzápětí.
Na Jig-Ai jsem ujížděl už “v mládí”, kdy se mé ušní bubínky teprve seznamovaly s extrémnější muzikou a zároveň nebyly tak vybíravé. Ne, že by na Jig-Ai bylo něco špatného, to vůbec ne. Ve skutečnosti jsou jejich první dvě alba mou srdcovou záležitostí a nedám na ně v žádném případě dopustit. Strašně mě tehdy brala ta šílená kombinace japanistiky s úchylně laděnou svižnou hudbou. A co si budeme povídat, ten jejich goregrind zní prostě zatraceně cool. Novou desku jsem tedy vyhlížel na jednu stranu s velkým očekáváním, na druhou s obavou, zda budou kluci po takové době ještě schopni vyprodukovat nějaký kvalitní materiál. A po prvních cca deseti posleších musím konstatovat, že se jim to povedlo tak napůl.
V první řadě, “Rising Sun Carnage” se stopáží nebezpečně se blížící čtyřiceti minutám je prostě zbytečně dlouhé a to může být v daném žánru dost často problém jednoduše proto, že čím delší prostor goregrindu věnujete, tím více musí být inovativní nebo přelomový, aby se vůbec dal v pohodě poslouchat. To se tady naneštěstí neděje a deska tak zhruba u 17. (celkem 22) písně ztrácí docela slušně dech. Ne, že by následující songy byly vyloženým odpadem, ale prostě už nemají nabídnout co navíc. Osobně preferuji kratší grindové desky, které když jsou kvalitní, sjedu je klidně patnáctkrát za sebou (vzpomenu třeba na poslední EP Rotten Sound). Příště by se mi tedy líbilo méně písniček, kratší stopáž a větší údernost.
Má vůbec smysl mluvit u goregrindu o větší údernosti? Ano, v případě Jig-Ai má. Jejich nové písničky nejsou špatné (takový běžný žánrový standard), ale také nejsou nijak závratně dobré. Paradoxně je nejvíce potápí nástroj, který by měl být naopak tím stěžejním – bicí. Nejenže jsou zcela jednotvárné a bez špetky nápadu, ale jsou i divně nazvučené a nejdou moc dobře slyšet. Nevím, jestli šlo o záměr, každopádně díky těmto dvěma elementům jsem se několikrát přistihl v situaci, kdy jsem si o třech písních za sebou myslel, že jde pouze o jednu, což je samozřejmě hodně špatně. Mám pocit, že na předchozích albech s ničím takovým problém nebyl a na “Rising Sun Carnage” mi to tedy vadí o to více.
Obecně byly dříve písně takové zajímavější a nebál bych se říci, že o něco hravější. Tady se zpomalilo, tuhle zavřískalo, tam se zase ukrýval zajímavý netradiční riff. To “Rising Sun Carnage” trochu postrádá, ačkoliv nemůžu říci, že by šlo o pouhou bezduchou sbíječku bez nápadu. Těch lepších momentů tu několik je, ale trochu je zase zabíjí brutální stopáž, protože v tom všem tak trochu zanikají. Výborná je třeba píseň “Animal Revenge” doplněná zvuky různých zvířat, což do grindového kontextu prostě skvěle sedí. Co se nedá Jig-Ai upřít, jsou velmi vtipně servírované názvy jednotlivých písní. Myslím, že “Koi Throat Fuck”, “Shitcuntsen”, “Hard Cock Cafe” nebo “Rice Bombing” mluví samo za sebe. Jako tradičně se mi líbí frontmanův výborný growl/pig squeal/vřískot, ten prostě nemá chybu.
Sečteno a podtrženo, v případě “Rising Sun Carnage” se jedná o poměrně průměrnou a ničím moc zvláštní desku. Proto jsem v úvodu použil výraz “nejprůměrnější”, i když bych se chvílemi nebál sáhnout i po něčem více ostrém. Ačkoliv mohl celý text vyznít trochu jinak, neposlouchají se nové písně Jig-Ai tak hrozně. Nový materiál má své světlé chvilky a vražedné tempo, ale ke dnu jej táhne absence zajímavých nápadů, špatné bicí a dlouhá stopáž. Prostě taková klasika na chvíli. S přihlédnutím k minulosti si ale myslím, že Jig-Ai mají prostě na víc. O dost. Lepší čtyři a půl bodu.
Další názory:
Uznávám, že i z mého pohledu by “Rising Sun Carnage” víc slušela o pár minut kratší stopáž, ale i přesto tak nějak netuším, kde kolega vzal jen 4,5 bodu, protože Jig-Ai jsou pořád hodně dobří. S bicími nemám vůbec žádný problém, a že by snad albu chyběly nápady, o tom by se dle mého skromného názoru dalo taktéž polemizovat. Důkazem může být například “Animal Revenge”, která se po první zvířecí půli zlomí do naprosto excelentní a na poměry grindu vysoce netradiční pasáže, jež jako by vypadla odněkud z hájemství žánrů jako post-hardcore nebo sludge. To byl samozřejmě ten nejkřiklavější příklad, protože vyjma tohoto jednoho kusu Jig-Ai jedou celou dobu ve zběsilém grindovém tempu (což přítomnost nápadů nevylučuje), které je ovšem tak úderné, že s výjimkou oné stopáže si vážně není na co stěžovat. Mě osobně to baví a s výsledkem jsem spokojen. H.
Ačkoliv slovíčko “slup” vypadá, jako že člověk něco slupnul, ve skutečnosti je Slup malá vesnička v jihomoravském kraji nedaleko Znojma. Osobně jsem tam nikdy v životě nebyl, nicméně podle všemocné Wikipedie zde nežije ani 500 obyvatel a podle mapy se tu nachází jeden kostel, jeden vodní mlýn a jedna autobusová zastávka. No, a kromě toho je Slup ještě taky grindová smečka z Brna…
Ačkoliv jsem v prvním odstavci věnoval víc prostoru obci Slup než kapele Slup, nemusíte se bát, že bychom se snad přeorientovávali na zeměpisnou stránku, protože si přece jenom budeme dále povídat spíše o té skupině. Slup brázdí vody undergroundu už nějakých pět let, během nichž odehráli necelé čtyři desítky akcí, vydali dvě vlastní fošny “Mimo mísu” (2012) a aktuální “Dramatorgie” (2014) a v loňském roce také 3-way split s nějakými smečkami z Austrálie a Mexika, jejichž jména stejně nikomu nic neřeknou, tudíž se jimi nemá cenu zabývat. Někomu by však mohla být povědomá jména muzikantů, kteří se ve Slup scházejí, protože ve tříčlenné sestavě najdeme i lidi z High Purity nebo Spineless Fuckers.
Toliko k obligátním úvodním zdržovačkám a nyní už hurá na “Dramatorgii”. Popis toho, co Slup na fošně předvádějí, bude vlastně hodně jednoduchý, protože ona i samotná produkce kapely je poměrně triviální. Slup drhnou grind jak noha, přičemž nejblíže mají k srandovnímu tupa-tupa grindu plného skočných riffů, tu a tam se ovšem ozve i náznak ostrého agresivního grindu. To ale klidně může být jen můj pocit, protože nevážnost hraje prim a už jen z prezentace kapely je nad slunce jasné, že tady půjde spíš o srandu než o cokoliv jiného. Ostatně, dostatečně výmluvné je už jen logo kapely, v němž jsou jednotlivá písmenka složena ze stříkajících penisů. No, a kdyby někomu náhodou logo uniklo, už jen názvy songů vás musí přesvědčit – “Kamasutra prasat”, “Hoven se nezbavíš”, “Nemel sračky” a další perly. Cítíte v tom snad nějaké skryté poselství? Já tedy ne, já v tom cítím hlavně srandu.
Vůbec bych se nedivil, kdyby se v podobném duchu nesly i texty, posoudit to ovšem nedokážu. Jak je totiž v grindu nepsaným, ale takřka bezezbytku dodržovaným pravidlem, zpěvákovi Mirovi nebudete rozumět ani slovo. I když zpěvák je možná trochu nadnesené pojmenování (což není myšleno jakkoliv pejorativně), ostatně i samotní Slup tvrdí, že to není zpívání, ale “žgrindání”.
“S tímhle hřebečkem bych šukala zas a znova,
umí mě tak rozpálit, že mám pocit,
jako by mi z bobra vyrůstala duha.”
(Nemel sračky)
Já osobně mám tenhle druh tanečního sranda grindu docela rád, tudíž mě “Dramatorgie” baví… možná by se někdo mohl podivit, že mi ke štěstí stačí jen to, že někdo tuhle muziku hraje, ale ruku na srdce, ono je to provedení trochu vedlejší, protože pokud se nejedná o nějaký fakt kanál, tak všechny ty kapela znějí skoro stejně. Je pravda, že by se mi asi líbilo víc, kdyby to bylo ještě trochu skočnější, protože mě Slup nejvíce baví právě v těch nejchytlavějších momentech, ale tím neříkám, že když se skupina rozjede a nasadí větší tempo, že by to snad bylo špatné, protože i tyhle pasáže jsou úplně v pohodě.
K zábavnosti “Dramatorgie” samozřejmě notnou měrou přispívá i dobře odhadnutá délka… nebo možná lépe řečeno krátkost. Fošna trvá necelých 26 minut, což se sice na první pohled může zdát málo, ale pro tenhle typ muziky je to přesně tak akorát. Upřímně si nedokážu představit, že bych to, co Slup hrají, měl poslouchat třeba i 50 minut, to by prostě nešlo, ale takhle je to v klidu. Vzhledem k 26minutové stopáži a počtu 13 fláků je hned zřejmé, že ani jednotlivé tracky nebudou zrovna desetiminutové opusy – drtivá většina se jich vejde do rozmezí mezi minutou třicet a dvěma třicet. Ke cti kapely však slouží, že nejde o čiré výplachy, ale dojde i na nějakou tu změnu tempa. Jasné, obecně to není žádné terno, ale pro spoustu grindových kapel je kolikrát problém změnit tempo alespoň jednou za celou desku, natožpak v rámci songu.
“Pánové, může mi kurva někdo říct, co to bylo?” (Jen ženy.cz)
“Dramatorgie” je taková pohodová placka. Jistě to není žádný trhák, a pokud jste už někdy nějaké žánrové album slyšeli, pak si z hudby Slup na zadní kapsy kalhot nesednete, ale to neznamená, že by nešlo o slušnou práci. Fandy stylu, jimž je to asi určeno především (co si budeme povídat, grind nezvládne poslouchat nikdo jiný než jeho fandové), to myslím uspokojí bez sebemenších problémů, protože Slup hrají přesně to, co si grindoví posluchači žádají…
Země: USA / Česká republika Žánr: atmospheric black metal / blackgaze Datum vydání: 1.6.2014 Label: Zegema Beach Records / IFB Records / Dingleberry Records / Maniyax Records / Pike Records / Mosh Potatoes / Suspended Soul Records
██████ se vynořili v loňském roce se svým bezejmenným demosnímkem, který byl rozhodně na mnohem vyšší úrovni, než člověk obyčejně od demosnímků čeká. Netrvalo dlouho a kapelu s tím asi nejhůře vyslovitelným a nejhůře napsatelným názvem na světe jsem si oblíbil, protože jejich syrová a silná post-black metalová atmosféra mě skutečně oslovila.
Je pravda, že bych jako další počin radši viděl klasickou desku, ale když nic jiného není, člověk nepohrdne dávkou nové hudby ani v podobě splitu, na němž ██████ sdílejí prostor s Američany Old Soul, o jejichž existenci jsem doposud tušení neměl. Ani jejich tvorba ovšem není vyloženě k zahození a s ██████ si žánrově i svou náladou docela sednou. Pokud bych však měl obě formace porovnat kvalitativně, vcelku jednoznačně u mě vede (z našeho pohledu) domácí tým z Plzně – a určitě to není dáno jen tím, že to jsou Češi.
Největší vrchol celého počinu přichází hned na jeho začátku v podobě rozmáchlé čtvrthodinovky “V”. Jak vidno, ██████ delší stopáž rozhodně sedne a dokážou ji zužitkovat – zejména druhá půle, kdy nastane zvolnění do jakési směsky ambientu a soft noisu, která se posléze přelévá zpět ke kytarové hudbě a postupně mohutně graduje, je opravdu excelentní a vlastně bych si dovolil tvrdit, že je to asi to nejlepší, co ██████ doposud stvořili. “VI” už tak působivá není, ale i tak je pořád vážně dobrá a vcelku hravě udržuje laťku, jakou skupina sama sobě nastavila.
Old Soul žánrově pokračují ve víceméně stejném duchu jako čeští kolegové, možná jsou jen trochu hutnější a ještě o kousek víc post, jejich tvorba mi však subjektivně nepřijde tak silná jako v případě ██████. I tak se zde ale jistě najdou povedené momenty a ta muzika mi dává smysl. U Old Soul mi naopak víc sedla kratší písnička “Lens”, kde mě baví jak kytarové výbuchy, tak i klidnější momenty; naopak “Emerald” mi místy přijde bohužel až moc utahaná a příliš mi nesedí ani větší vliv blackgazu. I přesto se však stále jedná o slušnou práci a nedělá mi problém to poslouchat.
Druhý pohled (Atreides):
Split jako takový a jeho pozadí tu nebudu příliš rozpitvávat, to udělali kolegové okolo, takže se zaměřím především na hudbu. Já osobně se k jeho důkladnějšímu poslechu dostal až po zrušeném koncertu Falloch a Lantlôs, kde ██████ předvedli kus svého nového repertoáru, takže když jsem se podíval splitku blíže na zub, nebylo ze strany plzeňských až tolik co objevovat. Řečeno s nadsázkou, protože díky intenzitě, s jakou kluci drtí skladby v živém podání, se toho docela dost ztratí a při studiovém setkání vyplyne na světlo kvantum detailů. A že se občas člověk musí i tak snažit, aby se k nim dostal, protože třeba úvodní opus “V” je ve střední hlukové části dost podmanivý a hypnotický na to, aby vás unášel v myšlenkách a samotnou hudební stránku nechal takřka nepovšimnutou. Monolitický černý kvádr z “Vesmírné Odyssey” par excelence.
Druhá, kratší skladba “VI” je pro změnu přímo nabita náladami a střídá jednu polohu za druhou. Důležité ale je, že každá ze skladeb má něco do sebe a obě jsou zvládnuty na výbornou. Rozdílnými povahami se navíc skvěle doplňují a ██████ nastavili pro Old Soul laťku pěkně vysoko. Ti rovněž hrají svébytnou směsku, screama a dalších vlivů, která jim funguje dost dobře, nemůžu se ale ubránit porovnání s ██████, kteří z pomyslného (a poněkud nesmyslného) souboje vychází o trochu lépe.
Na hudbě Američanů oceňuji, že v jemnějších pasážích dokážou být víc zasnění, shoegazové a post-rockové prvky tu hrají velkou roli a skvěle konstrastují s přechody do zběsilého black metalu. Díky absenci elektroniky se obě kapely dobře doplňují a zejména závěrečná “Emerald” je vážně nádherná. Blackgazové pasáže kolidující s chorobnou druhou částí skladby, která je výborně vygradovaná a emoce z ní jen tečou. Ve výsledku tak jde o zdařilé kombo, které plní účel – představuje kvality domácí produkce Americe a naopak. A na výbornou, protože já se po tvorbě Old Soul v budoucnu určitě ještě poohlédnu. Velmi dobrý a vyvážený počin.
Třetí pohled (Zajus):
██████ udělali loni na české metalové scéně solidní rozruch svým debutovým bezejmenným demem, které na ploše čtyř skladeb představovalo osobité moderní pojetí black metalu, ne náhodou odkazující například směrem k Deafheaven. S roční pauzou se ██████ vrací s novým materiálem a k jeho vydání si pozvali americké Old Soul, jejichž historie je oproti nováčkům ██████ poměrně dlouhá. Jak spolupráce těchto dvou kapel dopadla?
Jedním slovem dobře. Začněme stranou ██████, která čítá dvě skladby. “V” je takřka čtvrthodinový opus navazující tam, kde kapela skončila na svém loňském demu. Charakteristický rukopis zůstává, přibyl navíc výtečný cit pro plynulý vývoj a zapojení elektroniky v prostřední části. Kratší “VI” je pak skladbou typičtější, s elegantní jemnou částí uprostřed dvou energických konců, ve kterých nechybí důraz na melodie a ladná souhra tří kytar, z nichž jedna velice věrně supluje basu. Co se týče koncentrace dobrých nápadů, je “VI” možná i lepší než “V”, ovšem ta díky své stopáži projde výbornou pomalou gradací a působí tak celistvějším dojmem.
Hudba Old Soul je v mnohém podobná, neboť formálně spadá do stejného žánru. Přesto jsou zde jasné rozdíly, ať už je to čistší zvuk, přítomnost baskytary, zřetelnější vokál či větší skladatelská přímočarost. U Old Soul mám však problém při tvrdších momentech (kterých je většina), jelikož se mi dosti slévají a nalézám mezi nimi jen málo odlišností, což u ██████ říci nelze. I přesto jde o solidní poslech, bohužel jen o málo lepší než nabízí žánrový standard.
Pokud bych měl hodnotit separátně, straně ██████ bych s klidem osm a půl bodu, zatímco Old Soul by se museli spokojit s o půl třetího bodu nižším hodnocením. Protože však strana ██████ zabírá formálně delší část splitu, dovolím si jí přisoudit vyšší váhu a hodnocení zprůměrovat na 7,5.
Čtvrtý pohled (Skvrn):
Plzeňští ██████ byli jediným důvodem, proč si obstarat zbrusu nový split se žánrově spřátelenými Old Soul. Proč to ostatně hned na úvod nepřiznat – hádám, že nebudu jediný takový. ██████ považuji za jednu z největších nadějí, které se v posledních letech vyklubaly v tuzemském tvrdě metalovém podzemí. Již loňským demem si bezejmenné kvarteto získalo slušný počet příznivců nejen v našich luzích a hájích, ale především v zahraničí, což je po jediném vydaném nedlouhohrajícím počinu vizitka věru výborná. Naopak Old Soul pro mě byli velkou neznámou a letošní split se tak stal první možností, jak se s tvorbou Američanů seznámit.
Ne, že by byla strana Old Soul špatná, ale to, co na novém počinu předvádí ██████ mě svou silou srazilo do kolen. Kapela totiž za jediný rok urazila dlouhý kus cesty. Ne však změnou charakteristického zvuku a vokálu, ale epičností skladeb, z nichž delší “V” atakuje čtvrthodinovou stopáž. Jistě, délka písně ani zdaleka neznamená automaticky větší skladatelskou zručnost nebo výpravnost, nicméně v případě ██████ se takhle dlouhá kompozice vydařila na výbornou. Silné skladatelské momenty, kontrasty mezi atmosférickým blackem se screamo vokálem a klidnými post-rockovými vodami, které celé výrazivo bezvadně doplňují, toť absolutní trefa do černého. “VI” je naopak kusem přímočařejším a mnohem více se podobá skladbám z dema. Nic to však nemění na tom, že i tady zůstává vysoká kvalita a především naživo tenhle vál zabíjí.
Stranu Old Soul zmíním spíš okrajově. Žánrově jsou si s “Nicem” hodně podobní, ještě více se však blíží spíš hardcorovému pojetí, což rozhodně není věc, která by mi vadila. I Američané na desce předvedli slušný výkon a stejně jako ██████ vyrukovali s jedním přímočařejším a jedním atmosféričtějším kusem, jenomže stín vrhnutý tmavým obdélníkem zanedbatelný není. “Obdélníci” totiž předvedli, že i delší stopáž jim není cizí a urazili další kus cesty v naplňování evidentního potenciálu. A teď už by konečně mohla přijít dlouhohrající deska.
Země: Česká republika Žánr: folk Datum vydání: 18.7.2014 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Written in Blood
02. Bewitched
03. Into the Woods
04. Cheers!
05. Feast
06. Son of the Trees
07. Follow the Trail
08. Hunting of a Song
09. Carnivorous Desire
10. Canterbury Road
Česká scéna je na folkové kapely všeho druhu bohatá až až, a kdybyste po mně chtěli vyjmenovat jen ty, které se nechají inspirovat Bretaní, Irskem nebo středověkem, z fleku vám jich vysázím alespoň pět, přičemž každá z nich má něco do sebe. A protože takových smeček není nikdy dost, jsem popravdě rád, když se z našich luhů a hájů vyklube nějaká další. A ač Pilgrim podle kapely samotné není kdovíjak mladé uskupení a jeho cesta sahá pěkných pár let zpátky, mluvit se o něm začíná až v současnosti ve spojitosti s debutovou deskou “The Roots”, která vyšla letos v červenci.
Čtyřčlenné uskupení o své hudbě mluví jako o fairy folku, což je pojmenování nečekaně přesné. Já ani nevím, kam bych Pilgrim šoupl, protože lavírují někde mezi irskými lidovkami, středověkými písněmi, silně se nechávají inspirovat ve fantasy a k tomu se celou deskou jako had proplétá podmanivá melancholická nálada, která se snaží skladby držet pohromadě a dát jim hloubku. Upřímně, kdyby většina alba neměla tak třeskutě smutný a místy až zádumčivý nádech, přišlo by o většinu svého kouzla. Bohumínské kvarteto je navíc hudebně dost na úrovni a písně jsou řádně rozmanité, od pomalejších balad přes veselejší písně až k naléhavým, místy až trýznivým kusům. To platí hlavně pro druhou “Bewitched”, ze které jsou sice cítit poslední Dornenreich na sto honů, zároveň mi ale nepřijde, že by k onomu dost specificky vypjatému souznění nástrojů došli kopírováním. Jen možná škoda příliš afektovaného refrénu, který mi do písně příliš nezapadá.
Obecně se ale dá říct, že co píseň, to jiný kus. Pilgrim zvládají s přehledem rozmáchlé balady (osmiminutová “Son of the Trees” je vážně parádní), stejně tak i kratší, skotačivé písničky, které v kontextu alba zní zhruba jako když se snažíte rozproudit bujaré veselí ve městě stiženém morovou ranou. Nevím, jestli to byl záměr, ale díky tomu na mě působí spíš trochu cynicky (ostatně, nějaký ten závan melancholických nálad v nich pořád najdete), což ovšem není nic proti ničemu a na rozdíl od většiny tupých alkosongů nepostrádají hlavu a patu. Nejvíc u mě ale boduje dvojice “Follow the Trail” a klipovka “Hunting of a Song”. První z nich je krystalická atmosféra vystavěná na minimalismu. Tibetská mísa, buben a široká škála nejrůznějších zvuků a řinčení. Druhá pak nejpovedenější kus, který na “The Roots” najdete. Nádherná práce s náladou písně, jejím vývojem, gradací, vokály a k tomu krásná melodie. Jestli jsem si během poslechu říkal, jaká je škoda, že Pilgrim nezpívají česky, bylo to právě tady.
Což mě tak nějak vede asi k jediné výtce, kterou vůči jejich prvotině mám. Já si nemůžu pomoct, ale prostě mi k jejich hudbě angličtina nesedí a myslím, že kdyby si pohráli s českými texty, dojem z písní by to ještě prohloubilo a umocnilo. Chápu, že se snaží překročit jazykové bariéry a nehrát jen českému publiku (což podporuje i klip ke coveru “Aidu” od Eluveitie), i tak bych ale ocenil rodný jazyk. Ostatně, dokud angličtinou nevládnete dejme tomu jako A. A. Nemtheanga z Primordial (či jemu podobní, což v tomhle případě bohužel nehrozí), dostatečně silný vjem jí asi jen tak nevytvoříte. Hudebně se to ale Pilgrim daří náramně, širokou paletu nástrojů (vedle těch běžnějších najdete třeba niněru, bouzouki a řadu dalších) dokáží vhodně použít a jemně dokreslovat detaily jednotlivých písní. Totéž se dá říci i o zpěvu, na kterém se více či méně podílí všichni členové kapely. Dobrý dojem podporuje i kvalitní, čistá produkce, která překvapí vysokou mírou profesionality – a to i v případě videoklipů.
“The Roots” k tomu všemu jen o pár minut překračuje sympatickou čtyřicítku, takže hrací doba je tak akorát, aby člověk nezačal v půlce zívat a na konci desky už vůbec nevnímal. I přes značnou různorodost skladeb je debut překvapivě kompaktní. Pilgrim jsou z alba sice nejsilnější ve výpravných kusech, které dokážou při soukromém poslechu prodat řadou příjemných vyhrávek a melodií, živější skladby ale mají na druhou stranu slušný potenciál pro živé hraní. Zároveň jsem rád, že “The Roots” není jen doprovod ke koncertům, aby “bylo z čeho hrát”, což u folkových kapel tohohle ražení není až takovým zvykem. Vlastně je to spíš další důkaz toho, že Pilgrim jsou prostě sví a uvěřitelní, zpívají si své příběhy a hledají si svůj rozpoznatelný ksicht. Nesnaží se prorazit tam, kde už jsou dávno jiní, namísto toho si razí svojí vlastní cestu. Takových kapel je obecně pomálu a bohumínská čtveřice ukazuje, že potenciálu má na rozdávání. A pokud příště ještě o něco víc zapracuje a sáhne do vlastních rezerv, o kterých jsem si jist, že stále má, věřím, že to bude víc, než za “pouhých” sedm. Výborná prvotina.
Stejné místo, o pár dní později a v podstatně prázdnějším klubu. Ačkoliv Lantlôs i Falloch hráli rovněž ve všední den, na sludgový náhul se dostavilo asi tak o pětinu méně lidí. A kdo ví, jestli to nebylo ještě méně, protože když jsem do klubu dorazil, doslova zel prázdnotou, a to se podle původního plánu mělo za pět minut začínat. Přitom line-up rozhodně nebyl špatný, domácí Děti deště i Tummo fungují už nějaký ten pátek a svojí základnu mají, pro švédské sludgaře Galvano to byl vůbec první koncert v naší kotlině. A to nemluvím o tom, že vstup byl dobrovolný. Děti deště, kteří měli večer otevírat, tak pro absenci publika začínali o nějakou půl hodinu později – což v tomhle případě vlastně až tak nevadilo, protože za tu dobu přišlo pár dalších hlav a mně se konečně podařilo napočítat víc návštěvníků než lidí z kapel.
Přiznám se, že ani jednu kapelu jsem pořádně neslyšel, a jakkoliv o Dětechdeště jsem slyšel už několikrát, nikdy jsem se k náslechu jejich tvorby nedokopal. Chyba, protože se mnou hned zpočátku řádně zacvičili. Klávesák sice prakticky nebyl slyšet, o to víc ale vynikla syrová podstata jejich hudby, která na mě funguje popravdě snad vždycky. Čistokrevný noise rock vynikal svižností a zahuleností, kapela se s tím moc nesrala a prala do nástrojů, co to dalo. Tvrdé riffy, punkové rytmy nebo jen zběsilý, špinavý rock’n’roll, to všechno se k mojí spokojenosti našlo. Hutnému zvuku přidala stěna poskládaná z několika reproduktorů, a i když to bylo hodně nahlas, nemůžu tvrdit, že byl zvuk přehulený, naopak až na zmiňované klávesy byly jasně čitelné všechny nástroje. Jediná výtka tak směřuje k tomu, že pánové mohli na podiu zůstat trochu déle než jen slabou půlhodinku.
Pokud jsem o Dětech deště sem tam slyšel, o následujících Tummo nemůžu tvrdit ani to, takže kromě prezentované škatule sludge/metal/hardcore pro mě byla tahle banda velkou neznámou. Brněnská čtveřice mi nachystala věru pěkné překvapení, protože i když to pro mě toho večera vyhráli o nějaký ten chlup Děti deště, Tummo jsem si taky zapsal na seznam “must listen to” kapel. Na přímočarý hardcorový základ jakoby mimoděk roubovali hutné, metalové a sludgové riffy a všechnu tu špínu a hnus plivali do publika tak nějak samovolně. Zpěvák se navíc i přes čtyřčlennou sestavu nevešel na pódium, takže řádil mezi lidmi, což energii koncertu taky notně přispělo. Zběsilá atmosféra v průběhu nějakých 35, 40 minut famózně gradovala a frontmanův pokus o “vykonání změny” [spáchání sebevraždy, jde o narážku na název dánské formace Make a Change… Kill Yourself – vtip vznikl na loňském festivalu Phantoms of Pilsen, kde kapela hrála – pozn. H.] na šňůře od mikrofonu byl velmi efektní pointou. Takhle nějak si představuji zabijácký sludge.
Po vystoupení Tummo proběhl pořadatel s kasou na dobrovolný vstup, takže ačkoliv jsem nebyl zrovna při penězích, svědomí mě donutilo přispět mu alespoň stokorunou. Tady bych asi mohl pochválit i dobře zvládnutou organizaci večera, protože i přes pozdější začátek pak už vše šlapalo jako na drátkách a výměna kapel i zvučení probíhaly velmi rychle. Zvuk byl navíc ve všech případech kvalitní – což platilo i pro Galvano. Švédové nejsou první a hádám, že rozhodně ani poslední smečka, která drhne sludgový bordel jen ve dvou (ostatně, o Jucifer nebo The Body jste si tu už přečíst mohli), vcelku nepřekvapivě ale k žánru přistupují opět o něco jinak. Pokud se s tím předchozí kapely moc nesraly a praly to do lidí vší silou, u vystoupení statných seveřanů to platí dvojnásob, protože už jen hlasitost vyletěla tak vysoko, že mi další dva dny pískalo v uších. Přitom ale hudba Galvano není jen bordel, kytarista Mattias Nööjd přidává i docela dost stonerových prvků a klidnějších, atmosférických vyhrávek.
Svoji vražednou mašinerii rozjeli pánové velmi slušně, první půlhodinu stínala hlavy a válcovala do podlahy, jenže v druhé polovině už začínala intenzita postupně ochabovat, a i když v závěru byli Galvano stále ještě dost při síle, po nějakých 50 minutách to už nebyl takový bordel co na začátku. Škoda, protože kdyby se nebáli skončit v nejlepším, asi by pondělní Chapeau Rouge suverénně roznesli na kopytech. I přes nižší účast to ale byla velmi vydařená akce a osobně mě trochu mrzí, že jsem nemohl na vstupném nechat víc, protože všechny tři kapely by si nějakou tu korunu navíc rozhodně zasloužily. Na druhou stranu, nebýt dobrovolného vstupného, dost možná by mi trojice jmen nadále unikala a já bych byl připraven o nášup kvalitní hudby, takže všechno má svoje pro a proti. Nezbývá tedy než smeknout před pořadatelem za vstřícné omluvné gesto, které mu velmi pravděpodobně způsobilo ztrátu, zároveň mi ale dovolilo se zúčastnit dalšího dobrého koncertu.
Pro člověka, jenž českou death metalovou scénu sleduje jen okrajově, i když výstižnější by bylo říct, že ji nesleduje takřka vůbec, může být i mladá a relativně úspěšná skupina, jejíž debutové album sklízelo veskrze pozitivní reakce, naprosto neznámou partou, o jejímž fungováním neměl doposud ani to nejmenší ponětí. A protože správně tušíte, že tím neznabohem, který se na domácí metalové scéně orientuje jen opravdu zběžně, je má maličkost, tak můžu poodkrýt, že tou druhou částí skládačky, o jejíž existenci jsem neměl nejmenší tušení, je pardubická formace Dysangelium, která letos vydává své druhé album “Holykaust”.
Tato pětice klasického nástrojového obsazení o dvou kytarách, baskytaře, bicích a growlingu vznikla někdy v roce 2011 a debutové album na sebe nenechalo dlouho čekat, protože ve vlastním nákladu si jej kapel vydala hned koncem roku následujícího, a to i přes personální potíže a obměny, které se jí v začátcích nevyhnuly. Nicméně, máme rok 2014 a Dysangelium vydávají novinku, která hned ze svého krvavě rudého obalu křičí do světa, že tahle deska přináší zabijácký death metal. A když myslím zabijácký, tak doslova, protože nejenže se pánové lyricky a graficky potulují kolem klasických témat zahrnujících utrpení a bezmoc, stejně jako krvavé výjevy, ale co je hlavní, tak jejich materiál je ve skutečnosti velmi přesvědčivý a vyrovnaný. Když už jsem nakousl ten obal, tak co mi s ním trochu nekoresponduje, jsou malby v bookletu, ale to je zanedbatelný detail.
Celkem desítka skladeb, mezi něž počítám i úvodní hororové “Intro” a závěrečnou akustickou vybrnkávačku “Dawn”, při takřka padesáti minutách nemá vyloženě slabého místa. Neříkám, že se na “Holykaust” setkalo dohromady dříve neslyšené, to zase ne. Inspirace v amerických spolcích, jako jsou Obituary a Cannibal Corpse, je z mého pohledu dosti zřejmá, ale protože Dysangelium nesází pouze na hnilobný náklep bez špetky slitování a nebojí se sáhnout po nějaké letmé melodii nebo ten svůj pekelný oldschool death metalový stroj zpomalit do valivých rychlostních stupňů, tak je jejich druhý počin albem zajímavějším a z pohledu obyčejného posluchače i déle účinkujícím. Hodně se mi líbí jeho zvuková stránka, kdy zejména rytmická sekce je vytažená do popředí a typicky bublající baskytara nemá ve valivých pasážích (přímo se mi nabízí skvělý závěr “Necrocult”) chybu.
Většina kompozic se pohybuje kolem hranice pěti minut, nicméně nebojí se ji překročit, takže i když je hudební směřování Dysangelium otočené směrem ke klasičtějšímu pojetí death metalu dle americké školy, tak nelze přeslechnout progresivně laděný přístup ke kompozici, kdy se střídají tempa a skladby se postupně vyvíjí a jednotlivé nápady se na sebe nabalují. Dokonce i na první dobu jednoduše vypadající otvírák “Apocalyptic” se může pochlubit hned několika náladami, jimž dominuje pomalejší střední pasáž, k níž se spěje skrze rytmicky přesný úvod se zasekávanými riffy, které mají pořádné koule. V podstatě totéž se dá říci o skoro závěrečné “Oblivion”, která je jako buldozer. Šestiminutový těžkotonážní nářez s líbivě melodickými kytarovými sóly je přesně podle mého gusta a v závěru se tak skrývá jako jeden z vrcholů desky.
Osobně mi nejvíce zachutnaly rychlejší vály, kdy za ty nejlepší považuji našlapanou mlátičku “Freedoom” a již zmíněnou “Necrocult”, která v sobě nese řádnou dávku thrashové rychlosti, jež včas ustupuje a přenechává otěže deathově zběsilým pasážím. Jen škoda, že se zrovna v této skladbě nedostalo na kytarové sólo, která jsou jinak ozdobou jednotlivých skladeb. Ne, že by na nich stály celé songy, protože nejsou pravidlem a v každé písni je nenajdete, ale třeba již zmíněná “Freedoom” je díky pomalému a táhlému sólu v prostřední části mnohem zajímavější. Jak tak koukám, tak jsem při výčtu těch nejlepších skladeb vyzdvihl už dobrou polovinu stopáže, a když se tak zamyslím, mohl bych tak pokračovat až do konce, snad s výjimkou v podobě titulní “Holykaust”, která mě zas tak moc nechytla, ale nijak nevybočuje z vytyčené cesty, takže to není o tom, že by byla vyloženě špatná, jen mi krom skvělého sóla v závěru moc nešmakuje, ovšem pozitivní dojem nijak nekazí.
Aby bylo mé povídání kompletní, tak je nutno říct, že “Holykaust” je ošetřeno čistým zvukem, který vyzdvihuje jednotlivé nástroje, ale neděje se tak na úkor celistvé síly a ničivosti hudby. Vokalista Nekro se snaží, seč mu síly stačí, a jeho hluboký growling je do takto valivého death metalu jako stvořený. Pochvalu uděluji za to, že na rozdíl od mnohých kolegů se nebojí se svým vokálem trošku pracovat, a zvládá tak s přehledem jak hluboký mrtvolný growling, tak výše položený řev, který má taky pořádnou sílu. V tomto ohledu je nejdál asi “Dysangelium”, která mě po vokální stránce baví nejvíc. No, abych ten zvuk nějak uzavřel, tak jen krátké konstatování, že pokud patříte mezi příznivce moderního a kytarově orientovaného soundu, jenž se točí kolem rychlých riffů a občasných melodických výjezdů, tak nelze Dysangelium a jejich novinku nedoporučit.
Musím říct, že při všem tom death metalu, který nám do redakce chodí a jehož část si na recenze beru, je vždy příjemné, když člověk narazí na kapelu, jejíž materiál má hlavu a patu, který baví a i přes nicotnou stylovou invenci je radost ho poslouchat. A přesně tohle je případ Dysangelium. “Holykaust” je vyrovnaná deska plná silných skladeb, které se dobře poslouchají a dá se k nim vracet i opakovaně, což mi k pozitivnímu názoru na takto laděný death metal stačí. Co víc si taky přát než přesvědčivou kolekci od tuzemské party, která strčí řadu zahraničních spolků stejného významu hravě do kapsy a pomáhá tak vyvracet můj názor ohledně kvality tuzemské scény jako takové. Dobrá práce.
Datum: 4.10.2014 Místo: Ústí nad Labem, Na Kopečku Účinkující: Dysangelium, Stíny plamenů, Cutterred Flesh, Mean Messiah
Nedávno jsem psal, že jsem byl celý paf z toho, že kapela formátu Wovenhand hraje v Jablonci. Může to znít jako klišé, ale já si to zopakuji ještě jednou, protože ačkoliv je Ústí nad Labem krajské město, kulturní díra je to taky a člověk aby tam slušný koncert pohledal. Potažmo metalový. O to větší překvapení pro mě bylo, když do sudetské industriální metropole dorazili dlouholetí obyvatelé plzeňské kanalizace, Stíny plamenů, takže je vcelku jasné, že jsem u tak vzácné příležitosti nemohl chybět. Toho večera však večer patřil převážně deathu, neboť se vedle Stínůplamenů představily kapely Mean Messiah, Dysangelium a Cutterred Flesh, nicméně se s čistým svědomím přiznám, že všechny tři jsem znal před koncertem leda podle jména.
Hospoda Na Kopečku uvítala naší dvojčlennou výpravu přesně v osm, kdy se mělo začít hrát. Po zaplacení snad až příliš lidové stokoruny jsme byli vpuštěni do prostorného sálu, kterému vévodilo podium zhruba o velikosti toho v pražském Exit-Usu, jen větší. Ačkoliv první kapela, litoměřická úderka Mean Messiah, byla avizována právě na osmou hodinu, hrát se začalo o půl hodiny později, kdy se trojice chlapů se sličnou basačkou Veronikou objevila na pódiu a chopila se nástrojů. Nazvučeno bylo dopředu, což z hlediska organizace mohu jen chválit. Samotný zvuk už na tom byl ale hůř, protože v momentě, kdy Mean Messiah začali hrát, jsem slyšel možná tak bicí a basu, přičemž kytary sem tam někde vykoukly, jinak se ale utápěly v pozadí. Později se situace trochu zlepšila, ale vazbami nakřáplý zvuk, který bych jindy uvítal s radostí, stále dělal z kytar nesrozumitelnou kouli, což hádám nebylo záměrem kapely. Na vině dost možná byla i špatná akustika sálu, který neoplýval kdovíjakým odhlučněním, i tak si ale myslím, že zvuk mohl být lepší. Hudebně to nebylo nejhorší, vlastně i docela dobré, i když mě to jako většina deathu nezaujalo natolik, abych se pídil po domácím poslechu. Svoji roli však zvládli na výbornou a publikum na zbytek večera připravili velmi solidně.
Poté, co se Mean Messiah uklidili z podia, nastal čas pro poklopní zlobu v gumácích. V duchu kamarádova prohlášení “když to tu nevyhrozíme my, nikdo to za nás něudělá” (což byl správný odhad) jsem zaujal prázdnou první brázdu a jal se pozorovat rojení na pódiu. Stíny plamenů nazvučily docela svižně a začaly “Morbivodním potrubím”. Nemilá ale byla absence kytaristy Egona, kterého, jak Morbivod po první písni vysvětlil, schvátila kdesi ve stokách zákeřná choroba, a nemohl se proto dostavit. Zpočátku opět nebyla slyšet kytara, zvuk se pak ale o něco zlepšil a Opatova práce vedle hry rytmické sekce pěkně vynikla. Stíny plamenů se s absencí druhé kytary popraly velmi důstojně, Opat zahrál některé Egonovy party a kapela sázela jeden vál za druhým. Zvradelní peklo se rozjelo velice rychle a běsnící Stíny plamenů zbytek kapel slušně vyškolily jak má vypadat řádná zloba a běsnění. Když pominu fakt, že jediní toho večera nasadili corpsepaint, vystupování na pódiu měli toho večera podle mě nejlepší. Zazněly věci z průřezu diskografie jako “Pod tíhou tmy”, “Zuřivý monolog syna poklopů” nebo “Síť meziměstských stok” (a nevím, jestli to bylo jen moje zdání, nebo Morbivod do výčtu měst vážně přidal i Ústí), zazněla ale i jedna nová skladba z připravované desky “Propadlé vody”. Trochu škoda, že Stíny plamenů nezvedly ze židlí víc lidí, na druhou stranu jsem ale upřímně rád, že jsem mohl zvradelníky vidět v domácím prostředí.
O následujících Dysangelium jsem toho příliš neslyšel, v podstatě jsem věděl, že se jedná o death metal z Pardubic, ale to je zhruba vše. Publikum velmi rychle vyplnilo mé domněnky o tom, kdo že to večer headlinuje a už zkraje setu odměnili Pardubické největším počtem postávajících pod pódiem (kdybych přivřel obě oči, možná by se tomu dalo říkat vzhledem k poměru návštěvnosti i dav). A ne, že by si to Dysangelium nezasloužili, protože předvedli velmi dobré vystoupení, po Stínech plamenů druhé nejlepší za večer (což je ale dost možná dáno i tím, že mám pro Morbivodovu tvorbu trochu slabost). Zvuk byl čistší než v úvodu večera, pořád na něm ale bylo co vylepšovat, protože místy byl stále zbytečně nečitelný. Kapele to šlapalo a na muzikantech bylo vidět, že jsou dobře sehraní, a díky úderným, dobře gradovaným písním se v zásadě ani nemusí příliš snažit, aby publikum rozproudili, natož když do toho vloží kus sebe. Navzdory vší snaze mi ale dění pod pódiem přišlo dost statické, což je docela škoda. Dysangelium byli na pódiu zhruba hodinu – přesný čas vám nepovím, protože zhruba druhou polovinu setu jsme ve společnosti Stínů plamenů a později i Morma z domácích Wyrm strávili nad rezavou vodou z Plzeňského pivovaru.
Družný hovor se protáhl až do třetiny, možná poloviny, setu karlovarských Cutterred Flesh, kteří celý večer završili. Obstojný death, výkon předchozích dvou kapel mi ale přišel o poznání lepší a živelnější. Možná tomu dost přispěl i fakt, že zvuk šel opět naprosto do kopru. Sice to byl náhul, ale byl to přesně ten případ, který je na zvukovou aparaturu zkrátka příliš a prapodivná akustika z nástrojů udělá valivou stěnu, která vás sice začne mlátit do hlavy kladivem, nevyčtete z ní ale zhola nic. Kapela sice na pódiu řádila docela slušně a sem tam z toho bordelu vykoukl docela zajímavý moment, ale upřímně, ve stavu, kdy mě pomalu, ale jistě doháněla únava a vidina spánku, to nakonec za daných okolností vyhrál brzký odchod domů. Pokud se s Cutterred Flesh potkám někdy v budoucnu, snad to bude za příznivějších podmínek.
Když ale pominu problémy se zvukem, nezbývá než spokojenost. Ačkoliv jsem přijel hlavně na Stíny plamenů a od ostatních jmen toho zase až tolik neočekával, jejich hudba a nasazení bylo chvályhodné. Celou akci však provází trpké vystřízlivění z toho, že takových undergroundových koncertů v severočeské metropoli nebývá víc – protože ačkoliv se snažím tamní kulturní dění sledovat, asi bych musel sáhnout opravdu hodně hluboko do paměti, abych si vzpomněl, kdy naposledy hrál v Ústí nad Labem za jeden večer jen death a black metal. Nezbývá než doufat, že Inferno of the North nebylo osamělou vlaštovkou, která náhodou zabloudila na sever, ale že se ve městě v brzké době objeví i další akce.
Jihočeští melodic black metalisté Desire for Sorrow letos na jaře do světa vypustili svůj dlouhohrající debut “At the Dawn of Abysmal Ruination”, jemuž se dostalo jak nadšených reakcí, tak i těch z opačného konce spektra. Ať už ale člověk stojí na jakékoliv straně barikády, musí uznat, že se kapele povedlo rozčeřit vodu a nezůstat bez povšimnutí. Nyní po pár měsících už rozruch okolo alba trochu klesl, ale alespoň byl klid si o nahrávce a pár dalších záležitostech s Desire for Sorrow popovídat v rozhovoru. Otázek se zhostil zpěvák/kytarista Ziky a bubeník Bubno…
Zdravím! Nebudeme se příliš zdržovat a vrhneme se rovnou na otázky. Je mi sice jasné, že na tu první se vás nejspíš ptají v každém rozhovoru, nicméně by asi zaznít měla. Kdokoliv o vás kde píše, vždycky dřív nebo později skončí u podobnosti vaší muziky s jistou britskou kapelou. Na jednu stranu bych se ani nedivil, kdyby už vás to věčné srovnávání s Cradle of Filth pěkně štvalo, ale na tu druhou mi to přijde oprávněné, jelikož já osobně tam tu podobu fakt slyším a třeba některé pasáže “End of All Nights”, hned prvního songu vaší desky, jako by vypadly odněkud z “From the Cradle to Enslave”. Jak to vnímáte vy sami – myslíte, že tam nějaká podobnost mezi vaší hudbou a Cradle of Filth je, nebo není? Měli na vás Cradle of Filth nějaký vliv (tj. posloucháte tu kapelu?), nebo se jedná jen o náhodu?
Bubno: Také zdravíme, na srovnávání s CoF sereme, dneska každý srovnává někoho s někým jiným a je nám jasné, že se to prostě jen tak nezmění. Jiná věc je osočování z vykrádání, nebo plagiátorství, ale to podle našich zkušeností dělají jen kritici v Čechách, takže to ve finále žádný velký dopad nemá. Osobně bych neřekl, že jsme ovlivněni CoF, ale spíše melodickým blackem jako takovým. Cradle už neposloucháme pěknou řadu let. V začátcích (dokud Ziky nezpíval) nikoho ani nenapadlo jméno CoF, to přišlo až se zpěvem. Postupy jsou podobné, ale to je prostě melodický black. Máme staré zaběhnuté postupy rádi a muziku tvoříme tak, jak jí cítíme. Když budeme hrát death můžete nás obvinit, že vykrádáme třeba Cannibal Corpse (smích)
Album “At Dawn of Abysmal Ruination” jste vydali nejprve pod Pařátem, ale takřka hned vzápětí se objevila nová verze na digipacku. Proč to? Je asi jasné, že vzhledem k pozici Pařátu na české metalové scéně je pro jakoukoliv kapelu (zvlášť debutující) velká reklama, když se její album u časopisu objeví, ale leckoho asi napadne, jestli by nebylo rozumnější nechat vylisovat jen verzi v plastové krabičce u Pařátu, nebo naopak jen digipack na vlastní pěst… Jak se na to tvářil samotný Pařát, že jste to za nějaké tři nebo čtyři měsíce hned vydali znova?
Ziky: Už od začátku jsme dělali digipack s tím, aby album už jen napohled převyšovalo většinu ostatních nahrávek. Především kvůli tomu, abychom měli větší šanci sehnat vydavatelství. Navíc se tím snažíme dát určitou přidanou hodnotu lidem, co si kupují originál CD. A myslíme, že není na škodu, když si každý může vybrat verzi, která mu více vyhovuje. Co se týče Pařátu, vše bylo s Herdronem domluveno předem a vzhledem k tomu, že v době vydání digipacku už byla většina Pařátu prodána, neměl s tím Herdron sebemenší problém. V dnešní době, zvlášť pokud jde o “lokální kapely”, nejde hledat žádný velký business, což si v Pařátu plně uvědomují a proto je s nimi rozumná domluva a mají ke kapelám (nebo alespoň k nám měli) maximálně vstřícný přístup.
K tomuhle tématu mě napadá ještě jedna věc… tak nějak všichni víme, jak se to má v současné době s prodejem nosičů, zejména u undergroundových skupin. Nehrozí vám teď, že budete mít na skladě spoustu vylisovaných CDček ve dvou verzích, které nepůjdou udat? Mimochodem, máte nějaký přehled, kolik kusů “At Dawn of Abysmal Ruination” se už dostalo mezi lidi; kolik se toho prodalo?
Ziky: Bereme to tak, že CD nemá žádnou dobu trvanlivosti a jestli to prodáme za rok, dva nebo pět, je to celkem jedno. Navíc většina CD v klasické krabičce, je už prodané. Jakmile doprodáme zbytek, jiná verze než digipack už nebude v nabídce, jak to bylo původně v plánu. Přesný počet prodaných nosičů (pokud nepočítáme Pařát, kde se jako příloha časopisu prodalo zhruba 2800 kusů) nevíme. Bude to cca. 50-100 nosičů.
Když už jsme u toho… jeden den jste vydali album a v podstatě hned následující den už to někdy hodil na ulož to a na různé warezy. Jak se k tomu stavíte? Neštve vás to, že se mordujete s deskou a pak ji někdo jen tak pověsí na internet, nebo to berete v klidu a jste s tím smíření, že tak už to dneska chodí a aspoň se to dostane k víc lidem?
Bubno: To je asi trest za všechny ty alba co jsme si stáhli my (smích). Tak to zkrátka dnes chodí. Někdo stahuje a někdo kupuje. Ale kdo si chce album koupit ať už do sbírky, nebo jen podpořit kapelu, prostě si ho koupí, bez ohledu na to, kde všude to visí zadarmo. Navíc nebýt toho, že je album na warezech dá se říct po celém světě, asi by nám nechodily objednávky například z Francie, Ruska, Mexika, nebo Číny.
Na jaře jste vyhráli soutěž Metalgate Massacre, díky čemuž jste si pak také zahráli na Metalgate Czech Death Festu. Přinesla vám výhra ještě něco dalšího? Myslíte, že to mělo nějaký větší dopad na fungování Desire for Sorrow? A co si myslíte o podobných soutěžích kapel obecně? Já osobně jsem to třeba nikdy pořádně nepochopil, protože hudba podle mě není sport, aby se v ní dalo soutěžit…
Bubno: Řekl bych, že žádný zásadní dopad na kapelu to nemělo. Zahrát si na Czech Death Festu byla skvělá zkušenost a parádně jsme si to užili. Do soutěže jsme se přihlásili s tím, že pokud postoupíme, zahrajeme si, navážeme nějaké kontakty a kapela bude vidět.
Ziky: Do soutěže, jak říká Bubno, jsme nešli hlavně kvůli cenám, ale zahrát si a aby nás bylo víc vidět. Prakticky se nám tam ani původně hrát nechtělo, než nás jeden známý po několika pokusech přemluvil a my se téměř na poslední chvíli přihlásili. Největší plus vidím v tom, že soutěž vlastně vyvrcholila v době, kdy jsme nové CD vydali, což byla skvělá propagace. (úsměv)
V květnu se vám také přihodila jedna poměrně nemilá záležitost, když vám někdo ukradl nástroje a další vybavení. Podařilo se nakonec něco z toho najít, nebo je to všechno už nenávratně pryč? Mělo to nějaký vliv na chod kapely (třeba jak jste řešili nejbližší koncerty, když jste přišli o nástroje atd.)?
Bubno: Bohužel se nám zatím nic najít nepodařilo. První myšlenky po této události byly různé, ani jedna z nich nebyla na rozpad kapely, nebo podobně. Dali jsme do kupy starší cajky, některé nástroje jsme si půjčili od kamarádů abychom mohli normálně fungovat a hned o týden později jsme zase koncertovali. První zkouška po vykradení byla trochu komičtější. Kluci si těsně před zkouškou ještě pájeli kabely co se někde doma a po zkušebně váleli a dokola kolovala jedna stará ladička, se kterou se snažili naladit ty orezlý struny. (smích)
Tuším, že jste kdesi říkali, že ty ukradené nástroje nebyl sériové výroby a že široko daleko nejspíš nikdo nebude mít podobné, je to tak? Chápu to správně, že tedy šlo o nějaké na zakázku vyráběné kusy? Když jste o ně přišli, nechali jste si pak vyrobit nové, nebo jste přešli na nějaké standardnější instrumenty?
Ziky: Na zakázku byla dělaná pouze moje kytara ESP, kterou jsem si koupil od kytaristy z jedné americké kapely. Infernits měl sériovku Kramer, ale kompletně předělanou (jiný lak, jiný tvar, snímače, hardware) a kdyby vzadu na kytaře nebyl nápis Kramer, nikdo by nepoznal co je to za kytaru. Baskytara Ibanez co měl Vlajda, pokud dobře vím, není ani nikde v obchodech po ČR dostupná. Objednával jí z internetu a než mu dorazila, trvalo to snad tři měsíce. Aktuálně si nechal kytaru vyrobit pouze Vlajda a zbytek hrajeme na sériovky. Do nahrávání nového CD, až nám ukradnou aktuální kytary, chceme určitě pořídit nové nástroje. (smích)
Z grafiky “At Dawn of Abysmal Ruination” i třeba z koncertního vystupování je vidět, že si zjevně chcete dát záležet i na vizuální prezentaci, což je jistě chvályhodné. Na druhou stranu může být přehnaný důraz na vizuální stránku i trochu dvojsečnou zbraní, důkazem čehož mohou být třeba Dymytry a jejich poměrně samoúčelné masky bez jakékoliv návaznosti na to, o čem kapela zpívá. Jak jste k tomu přistupovali vy? To, jak vypadáte na koncertech, je prostě image, nebo jste se snažili, aby to nějak korespondovalo s náladou muziky či s texty?
Bubno: Samozřejmě že vizuál musí korespondovat s tím, co hrajeme. Na vizuální stránce se snažíme neustále pracovat a nemyslíme, že bychom na ni přehnaně kladli důraz. Bereme to trochu jako divadlo (v dobrém slova smyslu) a k tomu kostýmy, popřípadě líčení zkrátka vždy patřilo, pomáhá to na koncertech vytvářet jedinečnou atmosféru a umocňovat zážitek z vystoupení, o který nám především jde.
Pokud si správně vzpomínám, někde proběhla zmínka o tom, že byste se měli na podzim vydat na turné po Evropě. Aktuálně je druhá polovina září a zatím nic není oznámené, pokud vím. Jak to tedy vypadá, vyjedete někam? A obecně – jaké máte aktuálně plány do budoucna?
Bubno: Turné po Evropě se poměrně dost zkomplikovalo. Občas to zkrátka bývá běh na delší trať, obzvlášť když si kontakty za hranicemi teprve budujeme. Momentálně děláme vše pro to, abychom v listopadu na tour vyrazili, ale teď bohužel nemůžu nic konkrétnějšího sdělit. Plánů do budoucna máme spoustu. Aktuálně je to samozřejmě co nejvíce hrát a vybudovat pevnější vazby v zahraničí. Pokud vše půjde podle plánu, vyjde do konce roku nový klip a v příštím roce se mimo jiné chystáme začít aktivně pracovat na nové desce. Veškeré novinky můžete sledovat na některém z našich oficiálních profilů, nebo přímo na našem webu.
To je z mé strany vše. Vzhledem k tomu, že moc nemusím obligátní “vzkažte něco čtenářům”, tak nám radši na rozloučenou řekněte nějaký vtip (smích). Každopádně díky za rozhovor a ať se daří!
Bubno: Děkujeme za rozhovor. Vtipy známe bohužel jen nevhodné, proto bych se za celou kapelu už jen rozloučil pozdravem pana Dunga z Mrkvanova. Násklí
