Země: international Žánr: death metal Datum vydání: 16.9.2016 Label: Greyhaze Records Tracklist: 01. Orders of the Horde 02. Headless Men Can No Longer Speak 03. Judgement, The Hammer 04. For Glory or Infamy 05. The Dawning Inquisition 06. Heedless Servant 07. Carnage of Pious 08. Grey Eminence 09. Fair and Final Warning Hrací doba: 51:33 Odkazy: facebook / twitter K recenzi poskytl: Sure Shot Worx

Mezinárodní trio, které vystupuje pod jménem Warfather, se na scéně nepohybuje příliš dlouho, ale přesto od jeho tvorby nelze očekávávat amatérskou produkci nevyhrané party, jež teprve hledá svou tvář. Naopak, i když se vznik Warfather datuje teprve k roku 2012, tak je hned z úvodních vteřin jejich druhého alba „The Grey Eminence“ zřejmé, že borci si libují v pořádně hutném death metalu staré školy. Aby taky ne, když v čele stojí Steve Tucker. Samozřejmě, ten Steve Tucker, jenž v 90. letech nahradil v řadách Morbid Angel do té doby neotřesitelného Davida Vincenta a s nimiž stihl nahrát tři alba, na nichž se ukázal nejen jako zručný baskytarista, ale zejména jako schopný vokalista, což je nálepka, která mu z poloviny zůstane i během působení v řadách Warfather.

A proč z poloviny? Nemusíte se bát, že by Steve Tucker během těch let ztratil něco ze své vokální naléhavosti, protože mu to zpívá pořád zatraceně dobře a se svým drsným growlingem se do americky pojatého death metalu hodí více než dobře. Místo baskytary se však chopil klasické šestistrunky a nenechává nikoho na pochybách, kdo že je ve Warfather tím hlavním tahounem, na němž to vše stojí. Aby bylo vyřčeno k personální stránce kapely vše, tak nesmím zapomenout představit jeho zbylé dva kumpány. Těmi se stali jistí Jake Koch a Bryan Bever, kteří k hromotlukovi Tuckerovi zapadli, a společně tvoří death metal toho nejhrubšího zrna, jenž bych jednoduše charakterizoval jako syntézu americké školy v podání Morbid Angel a té evropské z pera polských Vader.

Kompozice obsažené na „The Grey Eminence“ jsou technicky nápadité, ovšem podané s nezbytnou dávkou brutality, takže na své si přijde opravdu každý. A to prosím nemyslím jako vyjádření toho, že si Warfather přičichli k metalovému mainstreamu. Kdepak. Skladby jsou sice v rámci možnosti chytlavé díky kombinace jednoduše zapamatovatelných vokálních linek a kytar, ale deathmetalové zlo a nespoutanost je tou hlavní krmí, na níž si při poslechu smlsnete.

Od svého odchodu z řad Morbid Angel se kolem osoby Steve Tuckera nic pořádného nedělo, takže jsem na něj tak trochu pozapomněl, a abych pravdu řekl, tak debut „Orchestrating the Apocalypse“ jsem v době vydání docela úspěšně zazdil, ale jsem rád, že k „The Grey Eminence“ jsem si cestu už našel, protože ta deska je jednoduše parádní. Od skvělého zvuku, o nějž se ve studiu postaral Erik Rutan z Hate Eternal, až po samotné skladby je druhé album Warfather našlapané po okraj těmi nejlepšími ingrediencemi, jimiž současná deathmetalová scéna disponuje. S jistou rezervou by se tak „The Grey Eminence“ dalo považovat za jakési „best of“ současného death metalu, protože ambice řadit se k těm nejlepším jejich tvorba určitě má.

Hned od prvního válu „Orders of the Horde“ vás album chytne za pačesy a pořádně s vámi zacloumá. Ten příval energie, který na posluchače Steve Tucker a jeho parta přenáší, je ohromný, a když si k tomu přidáte fakt, že album po celou hrací dobu nijak nepolevuje, tak není co řešit. Od zmíněného otvíráku v technickém duchu, přes hitovku „Headless Men Can No Longer Speak“ až po předposlední titulku „Grey Eminence“ je deska přehlídkou zabijáckých temp, brutálních kytar a přesné práce bubeníka Bryana, což jsou spolu s Tuckerovým vokálem ingredience naprosto předvídatelné, ale dohromady velmi dobře fungující.

A je vcelku jedno, jestli se tak děje v kratším nátěru ve stylu „The Dawning Inquisition“ nebo naopak rozmáchlejší „Grey Eminence“, která se stala mým osobním favoritem celého alba. Zpočátku se rozjíždí pomaleji a vypadá to, jako by se jí vůbec nechtělo, ale někdy kolem druhé minuty se Tucker a spol. utrhnou ze řetězu a připravují si půdu pro epičtěji laděný závěr za zvuků kytarových sól. Snad jediná píseň, přes níž jsem se musel prokousávat o něco déle, byla šestá „Headless Servant“. Ta mi díky své jednoduché a valivé struktuře přišla tak nějak nudná a jednotvárná, ale po čase jsem si i na tento utahaný kousek bez problémů zvykl.

„The Grey Eminence“ je jako pravý hák do ksichtu hned v úvodním kole boxerského klání. Nečekaný a uzemňující. Upřímně říkám, že jsem od „The Grey Eminence“ nečekal mnoho, ovšem nakonec jsem dostal dost možná nejlepší deathmetalové album, jaké jsem zatím v letošním roce slyšel. Skvělá práce, na základě které se možná budu těšit i na další album Morbid Angel, když přijali Stevea Tuckera zpět do svých řad. Kdo ví, třeba se ještě dočkáme zajímavých věcí.